2. kapitola: Chladné ráno

Hans právě přihlížel přípravě stolu ke snídani, když v patře bouchly dveře a vzápětí se objevil pan baron. Hbitě si spočítal, že to je nejčasnější baronovo probuzení za poslední čtyři roky, tři měsíce a patnáct dní. Tehdy milostpána trápila ošklivá fixní idea vyvolaná anonymním dopisem, jehož pisatel se dožadoval určitého peněžního obnosu coby výměna za mlčení v jisté osobní záležitosti pana barona – nechceme milostivého pána kompromitovat před širokou veřejností, proto o podrobnostech pomlčím… prý to byla holčička. Pěkně drahá holčička, nutno dodati. Jelikož však šlo o anonym, nemohl se pan baron chopit své otcovské povinnosti a peníze vyplatit. Proto vstával každého dne velice časně, než baronka, jeho milovaná žena Helga usedla ke stolu, aby posnídala ranní korespondenci. Jak se však nakonec ukázalo, šlo pouze o žert baronova nezbedného syna Viktora, který se při pohledu na svého ustrašeného otce náramně bavil. Hans celé divadlo sledoval okem nanejvýš vědoucím a jako jediný se pozastavoval nad otázkou: Proč se milostivý pán tak obává, že by na něj mohl prasknout průšvih, kterého se vlastně nedopustil? Nakonec si to vysvětlil tak, že šlechticům příliš nezáleží na činech, ale výsledných produktech. S touto myšlenkou se odebral zalévat kaktusy.

Nyní však nastala situace jiná, která panu baronovi nedala spát.

„Hans, přišel už mladý pán domů?“ křikl ještě ze schodů na svého sluhu.

„Ne, pane, co je mi známo, mladý pan baron se ještě nevrátil.“

„A ví, kde by se mohl teď nacházet?“

Hans se ztěžka nadechl a mírně nadzvedl na špičky. „Přirozeně, pane, to nevím. Mladého pána bylo naposledy možno vidět včera mezi první a druhou hodinou ranní, když zde byla ta…“

„Dost, richtig, nemusel o tom mluvit,“ zarazil ho baron a znatelně se oklepal. Na čele mu vyvstala hluboká vráska a obličej získal o něco popelavější nádech. „Dobře, rád bych se teď na chvíli před snídaní prošel. Hans, kdyby se objevila paní baronka nebo milostivé slečny, vyřídil jim, že se vrátím brzy.“

„Jak pán poroučí. Mám připravit vycházkový úbor?“ zeptal se Hans.

„Nein, to nemusí být,“ zavrhl starý pán a odebral se dveřmi ven z haly. Netrvalo dlouho a ozvalo se zavření hlavních dveří, podle čehož Hans usoudil, že si jeho pán pouze přezul kožešinové bačkory za venkovní obuv a možná nasadil klobouk. Samozřejmě, ovšem. Klobouk! Klobouk je nezbytnost sama. Správně by žádný slušný člověk neměl ani vystrčit nos ze dveří, pokud na temeni téže hlavy nesedí nějaká pokrývka. Podle čepice, buřinky, cylindru, kloboučku a klobouku se pozná člověk. Těžko jen pomyslet na skandál, který by pro barona znamenala přítomnost na ulici bez slušivého, skvěle padnoucího klobouku. Jak však Hans po dobu své služby v této rodině shledával, měl pan Silbermann jen nedostačující vědomosti o správném chování šlechtice. Mnohdy ho musel, avšak velice diskrétně, upozornit na určité nedostatky, které by jej mohli uvést do trapné situace. Nechtěl totiž dopustit, že až půjde na tržnici a bude kupovat kapustu, kdejaká jedovatá baba si na něj bude ukazovat a smát se: ‚Ha ha, to je Hans, ten, co slouží u toho šaška.‘

Šlechetný sluha se tedy podíval z okna, aby zkontroloval úbor svého pána. Baron se zrovna procházel po zahradě, která patřila k malému městskému zámečku, jehož byl vlastníkem. Jak Hans s úlevou zjistil, alespoň na dálku by se sloužící dívající se z okna mohli domnívat, že je vše v pořádku. Klobouk byl na svém místě. Co však připravilo nebohého sluhu o klid, byl pohled na pánovo obutí. Hans hořce zalitoval a v duchu vynadal svému odhadu – milostivý pan baron se procházel ve svých domácích bačkůrkách.

Opět klaply dveře v poschodí. Ozvala se veselá mluva, smích a dvojí rychlé kroky sestupující ze schodů.

„Dobré ráno, slečno Olgo, dobré ráno, slečno Pavlo,“ pozdravil Hans a uskočil od okna.

„Pěkné, pěkné, Hansi,“ odvětila Pavla a neubránila se dalšímu záchvěvu smíchu. „Líbí se vám dnešní pohled z okna?“ zeptala se. Pavla byla nejmladší dcerou, velice milou a Hans ji měl upřímně rád. Byla vzdělaná, uměla krásně malovat, nádherně se smála a svým příjemným chováním dodávala domu milého a mladistvého ducha. A pak, se všemi sloužícími jednala vždy přátelsky, bez rozkazů a nadřazenosti.  

Než stačil Hans něco odpovědět, bouchly dveře nahoře potřetí a na scéně se objevila milostpaní. Pavla se přestala chichotat a přidala se k hromadnému pozdravu své matky. Baronka mávla rukou, sešla, pohlédla z okna a mávla rukou podruhé. Poté utrousila něco ne zrovna uctivého na adresu svého chotě, načež usedla ke stolu. Olga s Pavlou rovněž zaujaly své místo, načež baronka pokynula služce, aby přítomné obsloužila.

„Pan baron vzkazuje…“ nadechl se Hans.

„…že se šel projít. Jen ať se prochází, my se mezitím najíme,“ přerušila ho rozladěná baronka a pustila se do jídla.

„Bojím se, aby se tatínek nenastydl. Je přeci již po ráno dost chladno…“ ujala se Pavla konverzace.

„Pavlo, bav se radši pouze o chladném ránu, o počasí. Až vyčerpáš toto téma, bude nejlepší, když se soustředíš na snídani,“ poučila paní baronka svou mladší dceru.

„A kde je vlastně náš milý bratříček?“ ozvala se Olga.

„Totéž platí i pro tebe.“

Sestry se na sebe tázavě podívaly a zmlkly. Těžko říct, co jejich matku trápilo víc, zda potupná procházka baronova, nebo nepřítomnost jejího syna.

Když dámy dopíjely poslední doušky čaje a kávy, stanula ve dveřích hlava rodu.

„Dobrý den, otče,“ pozdravily obě dcery.

„Mankote, to jste na mě nemohly počkat?“

„Káva je již poměrně chladná,“ odpověděla vyhýbavě baronka a vstala od stolu. „Věřím, že po soukromé procházce se také rád soukromě najíš.“

„Byl bych ti vděčen, kdybys tu se mnou setrvala. Myslím, že bychom si měli promluvit,“ zachmuřil se baron a posadil se do čela stolu. Byl sice rozladěný, ale dávka nočního šoku již vyprchala, což způsobilo i ustálení baronova jazyka. Takhle, abyste pochopili, jakmile se pan baron něčeho lekl, probouzela se v něm jeho německá krev a svou řeč prokládal mnohými německými slovíčky, poněkud nepřehledným slovosledem a jinými libůstkami.

Baronka se tedy znova usadila. Očima svým dcerám naznačila, že by se měly odporoučet, avšak baron je zarazil také, že se to týká všech.

„Hans, on to musel vědět, jsou stále v módě souboje?“ otočil se na svého sluhu.

„Pokud se nemýlím, pane, tato móda již poněkud ochladla. Ovšem říká se, že v módě je být staromódním. Dle novin, které k nám chodí z Vídně, je přibližně třicet pět procent vídeňských obyvatel ochotno nechat se touto vlnou strhnout. Je možné, pane, že to brzy dorazí i do Prahy a dalších českých měst,“ podal Hans vyčerpávající odpověď.

„Máme ještě sbírku zbraní po pradědečkovi mé choti?“ zeptal se rozechvěle baron.

„Alberte, co to prosím tě vymýšlíš?“ lekla se baronka.

„Ano, kordy váženého pana barona von Herbstein jsou vystaveny v pokoji pro hosty,“ potvrdil Hans baronovy obavy. „Mohu-li však mít připomínku, móda bude předepisovat spíše střelné zbraně,“ dodal po krátké rozvaze.

„Alberte, snad nemyslíš, že… Hans, může se stát, že je někdo staromódně staromódní?“

„Jak si paní baronka přeje.“

„Ten pán měl přeci šavli. Alberte, ty se vážně hodláš bít?“ vzhlédla ustaraná milostpaní ke svému choti. Připadalo jí, jako by se ještě více zmenšil, zestárl a zeslábl.

„Helgo, Olgo, Pavlo, pokud se nenajde Viktor a bude se opakovat včerejší návštěva, obávám se, že to bude nutné. Viktor, mladý baron Silbermann zostudil naše jméno a bude se muset oženit s tou…“ baron se oklepal. Víceméně se svému synovi nedivil, že utekl. Co ho však zaráželo, bylo, jak mohl dokonalý a vytříbený vkus jeho potomka takto zkolabovat.

„Nebylo by to přeci poprvé a určitě ani naposled, co se něco takového stalo,“ vmísila se do hovoru Pavla, když začínala tušit podstatu věci.

„No sestřičko!“ ohradila se Olga. Na rozdíl od své sestry byla Olga výrazně upnutější, méně benevolentní a s jen omezeným smyslem pro určitý druh humoru. Nad prohřešky obyčejných lidí kývala povýšenecky hlavou a svým extrémním chladem si vysloužila již různá pojmenování, která kolovala v řadách služebnictva i obyvatel mimo dům.  

„Máš pravdu, Pavlo, ale za jistých okolností, které nám byly v noci výrazně naznačeny, je nutno počítat se vším,“ řekl baron.

Ozval se zvonek, baron nejprve ztuhl a s děsem ve tváři se přikrčil, jako kdyby chtěl v případě nouze zalézt rychle pod stůl. Chvíli napětí přetrhl příchod malého sluhy.

„Přinesli telegram, pane,“ pravil a donesl zmíněný předmět ke stolu.

Baron jej nedočkavě přečetl, přejížděl očima tam a zpět, pak ho otočil, jestli by se někde nenašla ještě nějaká písmenka.

„Jsem u strýce, Viktor,“ přečetla nahlas baronka, která nahlížela svému muži přes rameno. „U strýce? U kterého strýce?“ zarazila se. V hlavě ji přelétl seznam všech bratrů a sester, které se vdaly a stále ještě neovdověly. Podobnou probírku učinil ve své mysli i baron, načež se na sebe oba podívali. Nikdo nemusel nic říkat, bylo jasné, že oba došli ke stejnému závěru – ve své rodině nemají o strýce nouzi.

„Hans, donesl rychle adresář,“ přikázal baron. „Budeme muset rozeslat pár… několik… trochu více zpráv.“