Seznamovací díl.

Pilot
Dobrý den.
Představte si sen, který spíš připomíná noční můru. Trochu vám ho popíšu.
Jste malé dítě. Chodíte na základní školu a zrovna začíná vyučovací hodina. Sedíte ve své lavici jako obvykle, ale víte, že není něco v pořádku. Nevíte přesně co se děje a jste zmatení. Nemůžete se soustředit, ale aby jste zjistili co je v nepořádku, tak se překonáte a uklidníte svou mysl. Porozhlédnete se po třídě a uvědomíte si, že v ní jste úplně sám/a.To ve vás vyvolá neklid, který se pomalu stupňuje s hlukem, co přichází z venku. Opatrně vstáváte ze své židle, a pomalu jdete k oknu, z kterého krásně vidíte celí školní dvůr. Na dvoře spatříte hodně dětí ze školy a také učitele s ředitelkou. Všichni tam tak stojí a dívají se do okna, kde stojíte právě vy. ukazují na vás prstem a vám to připadá, jako by jste byly ve vážném ohrožení. Něco při tom i říkají, ale vy jim nerozumíte. Z toho jste ještě víc rozrušeni a bojíte se i pohnout. Najednou uvidíte své dva nejlepší kamarády, kteří s vámi chodí do třídy. Jsou venku s ostatními, ale chovají se jinak než lidi, co tam jsou s nimi okolo. Oba se smějí, až se skoro válí po zemi. To vás trochu uklidní a rozveselí. Nemají o vás obavu, a tak si říkáte, že vám nic nehrozí. Jenže se z ničeho nic smát přestanou a obratem zvážní. Oba se podívají na vás a jeden z nich řekne… za tebou. Vy to slyšíte tak dobře, jako by stál vedle vás a říkal vám to rovnou do ucha. To vás ohromě vyleká, ale místo toho, aby jste se ze sna probudili, tak sníte dál.
Jste obrovsky vyděšení a ztuhlí jako beton. Nemůžete se hýbat, což je pro vás ještě víc deprimující. Po několika sekundách se lehce uvolňujete, a pomalu se otáčíte oknu zády. Teď když jste otočení, tak se vám odkrývá obraz celé třídy, ve které na druhé straně místnosti stojí nějaká postava a něco drží. Nemůžete ji pořádně zaostřit a tak si začnete mnout oči. Třeba to pomůže. Domnuli jste, a ve chvíli kdy otevíráte oči, spatříte tu postavu přímo před sebou. Už jí vidíte docela ostře a taky poznáváte kdo to je. Je to kluk, který vám celou dobu na škole dělá ze života peklo. Stojí tam, kouká na vás a v pravé ruce drží velkou a plnou lžíci, z které pomalu odkapává hořčice. Obraz je to trochu směšný, ale vy víte, že jste na hořčici hodně alergičtí a tak z té situace k vám přichází velká obava o váš život. Začnete utíkat. Chcete se dostat z místnosti, ale každý krok je zbytečný, protože i přes vaše velké snahy, furt zůstáváte na místě. Cítíte, jak se k vám ten terorista s hořčicí neustále přibližuje a vy s tím nemůžete nic udělat. Je to, jako by jste stáli na běžícím páse a on pod vámi klouzal stejně rychle, jako je rychlost vašich nohou. A když už je lžíce s hořčicí před vašimi ústy, tak vás najednou někdo probudí.
A tímto začíná náš příběh.

Přesně tento sen se teď zdá Milanu Pařízkovi, který je jednou z hlavních postav tohoto příběhu. Než se probudí, tak bych vám rád o něm řekl pár maličkostí. Bude to vypadat, jako že ho pomlouvám za zády, ale pro dobrý zážitek ze čtení to musí být.
Psst. Potichu, ať mě neslyší.
Milan je teplej, jak topení puštěný na pětku. A to když se o to topení stehnem opřu, tak mě to fakt pálí. No, nic na plat, ale to je věc, kterou by jste měli vědět. Další takovou zvláštností, kterou vám na něj prozradím je, že má ve svém prosluněném pokoji bonsai, která se vyhřívá na skříňce pod oknem, a jmenuje se Astrid. To není nic zvláštního, ale normální lidé, si svou bonsaí nepovídají a neříkají ji o všech trápeních. Ta bonsai je tak trošku vrba, kterou má Milan ze všeho na světě Nejraději a nedá na ni dopustit.

Ááá. Kdo se nám to vzbudil?
Zrovna vychází ze svého pokoje Milanův spolubydlící. Adam Frýba. Jde rovnou do koupelny, takže vám ještě stačím popsat, jak vypadá Milan. Je 193 cm vysoký, hubený, ne moc svalnatý, charizmatický a ženami obletovaný gay. Postupem času na sebe Milan prozradí víc dostatků i nedostatků, takže než Adam vyjde z koupelny, zaměřím se na něj.
O Adamovi Frýbovi, který je další hlavní postavou, vám řeknu jen to, že je hodně stydlivý a uzavřený před lidmi, které moc nezná a před ženami dvakrát tolik. Ani před svými kamarády se moc neotevírá a je docela málomluvný. Ale zase když něco řekne, tak to stojí za to. Je to takoví snílek a věčně je myšlením někde jinde. Není vůbec hloupí, ale brouzdá se trochu na jiné vlně. Adam má malou postavu, spíš postavičku. Měří 162 cm, ale jinak je to fešák s delšími vlasy. Je hubený a vypadá roztomile. Tohle je jeho špička ledovce, Kterou by jste měli znát.
Ale teď už Adam vychází z koupelny a zapíná svůj oblíbený song. Má na sobě jen kolem pasu obmotaný ručník a už si to štráduje taneční chůzí rovnou ke kuchyňské lince, přičemž si pobrukuje puštěnou písničku od AC/DC…Highway to hell.
Docela Krátká cesta do pekla, když si vezmu, že kuchyň je přímo naproti koupelnovým dveřím.

Už stojí u linky, na které si připravuje svou snídani. Do rytmu si luská prsty a občas si udělá i kytarový postoj, u kterého mu občas padá ručník. Vždy si ho na sebe zas namotá a pokračuje dál v přípravě cereálních lupínků s mlékem, za neustálého pohupování se a zpíváním do imaginárního mikrofonu. Samozřejmě vše dělá jen tak nahlas, aby nevzbudil ještě spícího Milana.
Koukám, že hudbu dokáže opravdu prožívat a prociťovat jí celím svým tělem. Při tom všem pohybu ještě stačí jíst své lupínky? Hmm. Je to opravdu šikovný člověk. Teď začal házet hlavou do předu a do zadu stejně, jako to dělají ti dlouhovlasí lidé, které vídáme na nejrůznějších akcích.
To bych vám přál vidět. Adam, který se střízlivý, takhle nikdy neodvázal.
Hhch, hhch, hhhhhhch.

Ale ne. Při všem tom skotačení se Adam praštil o barový pult do hlavy a zaskočil mu lupínek. Teď se snaží mlátit do zad a doufá, že mu to pomůže dostat lupínek ven z dýchací trubice. Do toho mu hraje pořád ta píseň. AC/DC…Highway to hell.
Mezi tím si Milan sní svůj sen. Ve chvíli, když už má před svou pusou lžíci s hořčicí, probudí ho divné rány vycházející z kuchyně. Moc si jich nevšímá a pomalu vstává z postele. Ještě trochu vyděšený ze snu si sedá na okraj postele a zdraví svou bonsai. >Dobré ránko Astrid. Slyšíš ty rány? Zní to, jako by tam Adam měl nějakou dámskou návštěvu a dělal s ní nemravnosti.< Teď se Milan trochu poušklébl a dodává. >Větší pravděpodobnost ale je, že se tam zabíjí.< a hází další úšklebek.
Adam se zatím v kuchyni mlátí zády o zeď a dělá u toho hhch, hhch, hhhhhhch.
Milan chvíli poslouchá a pak říká Astrid. >Že by tam tak hejkal a bouchal, kvůli té písničce co má puštěnou? Je ale hodně mimo rytmus, to mu musím říct.< A pomalu se obléká do svého duhového župánku.

A objevuje se nám další hlavní hrdina, který teď stojí na chodbě a chystá se zaťukat na vchodové dveře od bytu.
Jmenuje se Lukáš Vítovský. Na Lukáše vám prozradím takovou perličku. Vždy když nemluví pravdu, tak to na něm ti kdo ho znají, vždy poznají, protože pokaždé při lhaní nekontrolovatelně krčí nos. Je to jeho tik a vždy když ho udělá, tak se to dozvíte tak, že napíšu slovo (tik).
Konečně začal ťukat. Ťuk, ťuk.
Z bytu se ozývá. Hhhhhch, hhhhhch.
Lukáš otevírá pomalu dveře a vidí Adama, který už nemůže pomalu ani hýkat. Je opřený celím tělem o gauč a ukazuje Lukášovi s posledních sil prstem směrem na svůj krk. Když se Lukáš podívá na Adamův fialovomodrý obličej, hned pochopí, o co jde a neváhá svému kamarádovi pomoci.

Je důležité aby, jste věděli, jak se Adam ocitl v obýváku na gauči. On obývák je totiž propojený s kuchyní a dohromady spolu dělají jednu velkou místnost, kam se vešel i počítač co leží na stole vedle koupelnových dveří. A na něm si Adam pustil tu pekelnou písničku, která ještě pořád hraje.
Takže, Lukáš ze zadu chytá Adama, kterému už dávno spadl ručník a provádí mu Heimlichův manévr. Mlácení mezi lopatky nepomohlo, tak mu začal opakovaně stlačovat nadbřišek, aby ten kus lupínku, pod tlakem vyletěl ven.
Na to divadlo, co se odehrává v obýváku, kouká Milan, který vyšel ze svého pokoje ve chvíli, kdy je Adam nalepený svým zadkem na Lukášově předku. Naneštěstí jsou kluci k Milanovi zády, takže je nedomýšlivé co si domyslí Milan, když vidí, jak má Lukáš ruce kolem Adamova těla, přičemž mu opakovaně trhavými pohyby dělá, to co dělá.
Milan s nadšením a zároveň údivem sbírá Adamův ručník ze země, opře se o barový pult a Pokračuje v podívané s úsměvem ve tváři..
Záchranná akce skončila. Stejně tak písnička dohrála ve chvíli, kdy lupínek opustil Adamovi ústa.
Hluboký nádech, druhý, třetí nádech a dalších pár kratších nádechů Adamovi vracejí správnou barvu do tváře, ve které měl před pár okamžiky hodně škaredý výraz.
>Už je to konečně venku. Muselo to být docela hluboko, že to šlo tak těžko ven.< Říká Lukáš Adamovi a poplácává ho ještě trošku po krvavě červených zádech. >Sakra. Měl jsem obavu, že to ve mě už zůstane.< Odpovídá Adam s pauzy na pořádné nadechování. Nepovšimnutý Milan přichází ke klukům a povídá směrem k Adamovi. >Vždy se dostane ven, o to neměj žádný strach. Na, tady máš svůj ručník a běž se opláchnout.<
Adam bere od Milana ručník a jde do koupelny. Než do ní vejde, tak se ho Milan ještě ptá. >Jaký jsi z toho měl pocit?< Adam netuší, co si teď Milan o nich myslí a odvětí mu. >Ke konci jsem myslel, že se z toho poseru.< A zavírá za sebou dveře od koupelny. Milan pohoršeně. >Pro tentokrát ti to sprosté slovo prominu, ale víckrát ho v mém bytě neříkej, nebo dáš pajdu do kasičky.< A křičí tuhle větu směrem ke koupelně, aby ho Adam přes zavřené dveře dobře slyšel.
Lukáš má díky Milanově křiku zacpané uši, protože jeho řev je přinejmenším nesnesitelný. Hlavně Lukášovi pomalu začíná docházet, jak ta situace asi mohla vypadat a ptá se Milana. >Nemyslíš si, že jsme tady dělali too hm tamto?< Milan s úsměvem odpovídá. >Nestyď se za to, co děláš. Vy jste si užili, já se pobavil a jsme všichni spokojený. To mi stačí.< A na to Lukáš naštvaně. >No to teda nestačí. Snad si fakt nemyslíš, že jsme tady spolu…to…..Milovali se.< Milan s chápavou grimasou povídá. >Máš pravdu. Taky bych tomu, co jste tady prováděli, neříkal milování. Podle Adamových zarudlých zad, bych to nazval, Jízda skrz Divoký západ.< >Ha,ha. Já tomu budu říkat, Heimlich.< Milan nechápavě. >Heimlich? Myslíš Heimlichův manévr? Všemu, co je spojené s doktorskou činností se vyhýbáš, tak kde by ses naučil tohle slovo?< Lukáš s menším úšklebkem. >na chodbě u vás v baráku.< Milan zvědavě. >Cože?< Lukáš. >Tak poslouchej. Stalo se to nedávno.<

>Měl jsem na něco chuť. Když jsem šel kolem stánku s popcornem, tak mě trklo, že bych si ho mohl koupit. Zrovna tam měli můj oblíbený. Popcorn se šunkou a sýrem.<
Milan znuděně zastavuje řeč Lukáše a říká mu. >Tohle mě nezajímá. Mohl by si přeskočit k té hlavní věci?<
>Dobře, dobře. Prostě došel jsem k vám do baráku a zahlédl jsem vaše sousedky, jak jdou po schodech nahoru. Chtěl jsem je poznat, tak jsem je Samozřejmě doběhl a začal jsem si svým neodolatelným a dobře naučeným postupem, vydobývat místo alfa samce.<
Milan se pobaveně ptá. >a jak jsi dopadl?<
>Docela dobře. (tik.) Chceš to slyšet?< Milan odpovídá. >Dostaň se radši už konečně k věci kterou chci slyšet.<
>No tak fajn! Hned potom co jsem od té první, jmenuje se Gabriela, dostal malou facku, která mě vůbec nebolela (tik.) jsem se začal dusit popcornem. Sice na mě holky chvíli koukali se založenýma rukama, ale jak jsem začal měnit barvy, tak ta druhá, jménem Magda řekla Gabriele, že by mi měla pomoci. Ještě se spolu o něčem chvilku bavili, ale to už jsem je nezvládl vnímat a spíš jsem se soustředil na to, jak přežít.
Nakonec mě Gabriela chytla a provedla se mnou přesně to, co jsem dělal já Adamovi.
Samozřejmě po záchraně jsem jí poděkoval a ona mi pohrdavě pověděla, ať poděkuju Heimlichovi. Na to jsem jí řekl, že ho neznám, ale jestli ho zná ona a vídá se s ním, tak ať mu poděkuje za mě.<
Milan se lehce směje a ptá se . >Tohle byl tvůj první kontakt s těma holkama?<
Ale to už je Adam venku z koupelny a ptá se taky. >Jaký kontakt s holkama? Přišel jsem o něco?<
Milan se pořád lehce usmívá a odpovídá Adamovi. >Nepřišel jsi skoro o nic. Akorát Lukáš zjistil, jak se jmenují ty nový holky odvedle. Můžeš mi Lukáši jen pro zábavu stručně popsat, jak jsi si vydobýval místo alfa samce? A co jsi jim řekl?<
Lukáš vysvětluje. >Na internetu psali, že z holky si nejdřív musíš začít dělat legraci a trochu jí ponižovat. Hlavně je prý důležité na tu holku hned od začátku sahat a stupňovat intimitu doteků.<
Milan. >>no dobře, ale co jsi udělal ty?<
Adam, který neví, o co jde, napjatě poslouchá s představou, že se dozví, jak správně oslovit holku.
Lukáš povídá. >Přišel jsem k nim a představil se. Po tom, co mi z dělili svá jména, jsem jim řekl, že by potřebovali na obličej dvakrát tolik make apu a při tom jsem je chytil obě za rameno. Nevím no, na internetu psali, že když je správně ponížím, tak začnou mít zájem, ale mě připadalo, že zájem spíš opadl. Řekl jsem si, že musím trochu přitvrdit. Tak jsem jim pověděl, že jsou moc hnusný a jedné z nich jsem položil ruku na zadek a druhé jsem sáhl na prso.<
Milan přerušuje Lukášova slova hlasitou větou. >to mi stačí. Víc mi prosím neříkej! Já se teď odeberu na záchod, vyzvracím se a pak si půjdu ještě lehnout. Jen doufám, že jste pořádně připraveni na dnešní turnaj. Konečně by jsme měli ukázat, že neumíme jen prohrávat.<
Ve chvíli kdy Milan dohovořil, zavírá za sebou dveře od záchodu.
Adam se ještě zvědavě ptá Lukáše. >to co jsi četl na internetu, fakt funguje?<
Lukáš. >No jasně.(tik).<

Necháme teď naší trojici kluků chvíli o samotě a přesuneme se k dvoupatrovému baráčku na okraj krásného města prahy. Než se tam ovšem přemístíme, tak vám lehce popíšu Lukáše. Je 183 cm vysoký, hodně hubený, světlejší typ, ale jinak docela hezký kluk.
Snad vám popis stačil, protože už jsme před barákem, z kterého se linou divné zvuky rozbíjejícího se porcelánu s pěknou dávkou ženského křiku. Její řev je sice tlumený zdí, takže jí vůbec nerozumím, ale podle tónu hlasu a vzrůstajícího počtu rozbitého nádobí bych řekl, že se ta žena dost zlobí.
Také slyším rychlé kroky. Zní to, jako by chtěl někdo z baráku rychle utéct, aby se vyhnul velkým nepříjemnostem.
Bum, Prásk, Třísk.
Zdá se, že se běžícímu něco připletlo pod nohy, upadl a vzal sebou dolu vše, co při letu k zemi potkal.
Už neslyším rychlé kroky. Teď to zní, jako by se ke dveřím ploužil důchodce s artrózou.
Chvála Bohu. Konečně se otevírají vchodové dveře od pekla a vychází z nich náš další hlavní hrdina. Jmenuje se Robert Lasika.
Radši se holky něčeho chytněte, protože vám teď popíšu, jak Robert vypadá.
Je to veliký a mohutný chlap. Přes to, že na své kostře nosí hromady svalů, tak to nevypadá přehnaně a je hodně příjemné se na něho koukat. Má široká ramena a v obličeji ostré rysy. Je 193 cm vysoký, a když se na něj podívám, tak z něho jde opravdu respekt.
Teď si tam tak venku stojí, čistí si své oblečení od špíny, která se na něho při pádu nalepila a na něco čeká.
V horním patře baráku se objevuje žena. Otevírá okno, z kterého se vyklání, aby pohledem našla od ní utíkajícího Roberta. Ha, už ho asi našla.
Batoh plný věcí, letí z prvního patra k Robertovým nohám. Než batoh dopadl na zem , tak žena jménem Lucka stačila ještě plná emocí zakřičet. >Už se sem nikdy nevracej.< Po dopadu batohu na zem, žena dál pokračuje. >Doufám že tě za rohem přejede autobus, protože tě už nechci nikdy vidět.<
Robert kouká do prvního patra na Lucku, které se po tváři prohánějí slzy s rozpitou řasenkou a říká jí. >Víš, zrovna jsem chtěl jít na autobus, ale raději pojedu tramvají.< Tím Robert ale nekončí a ještě se Lucky táže. >Řekneš mi prosím tě v klidu, co tě tak vytočilo? Já ti totiž za celou tu dobu co jsi po mě házela talíře, nerozuměl ani slovo.<
Ou. Tak tohle chlapeček říkat neměl. Teď se Lucka rozzuřila ještě víc a křičí z okna z plných plic. >Tak on mi bude říkat ať jsem v klidu? Proč mi on říká, ať jsem v klidu?.<
Lucka se otáčí zpět na Roberta a mluví dál, ale teď už nekřičí. Spíš přešla do hlubšího a drsnějšího tónu hlasu.
>Já ti teda v klidu povím, proč mám chuť ti přidržet hlavu na kolejích. Vrazí do mě krásný kluk a mě popadají z ruky všechny věci. On mi je pomůže sebrat a při tom, jak se skláníme, se praštíme o sebe do hlavy a mě to připadá, jako bych se ocitla v romantické komedii. Jdu s ním na kafe a zjistím, že shání podnájem. Já mám zrovna v baráku volný byt a tak mu nabídnu, že může bydlet nějakou dobu u mě. To, že když jsem se ho u kafe zeptala, jestli mu nepřipadám upovídaná a on mi řekl jo, dost, tak to mi ještě divný nepřišlo. Ten kluk se mi moc líbil a tak jsem doma udělala večeři a otevřela lahev vína. Pozvala jsem ho na jídlo pod záminkou, že to je nový soused a tak ho chci hezky přivítat. Dojedli jsme a on mi řekl, že to jídlo bylo, jako by jedl slámu s blátem. Neříkám, že moje kuchařské umění je dokonalý, ale i když si myslím, že to jídlo tak hrozný nebylo, Tak i tohle jsem zvládla překousnout. Druhý den dopoledne, když jsem se vedle něj probudila, on se probudil taky. Já udělala kafe a poděkovala jsem za krásnou noc.<
Tady už Lucie začíná zase zvedat hlas a říká. >Víš co mi řekl on?<
U Roberta se objeví menší úsměv v koutku pusy. Odpovídá. >Vím.<
>Já ti děkuju za dobrý kafe, ale ten sex byl fakt hroznej.< Zaječela hystericky Lucka a dodává. >Už konečně vypadni.<
Aby, jste byli v celkovém obraze, tak Robert se kdysi rozhodl, že bude každému říkat vše narovinu a nebude už nikdy lhát. K tomuto rozhodnutí ho přivedla jedna zlá situace, která se mu v minulosti přihodila.
Takže pravdomluvný Robert se ještě naposledy otočí na Lucii a říká ji. >Prosím tě, poslední věc. Jak jsem od tebe utíkal, tak jsem spadl a shodil jsem ti tam pár věcí. Pod schodištěm jsi totiž měla nějaký vycpaný zvíře, po kterém jsem uklouzl. Asi jsem ho rozbil. V té rychlosti jsem si nestačil všimnout, co je to za zvíře, ale bylo to malí, tak oprava snad nebude tak drahá.<
Lucka zaraženě kouká a říká. >Já doma žádný vycpaný zvířata nemám.< V zapjetí se otáčí směrem do bytu a vylekaně zaječí. >Míco?!!<
Robert v rychlosti sbírá batoh, rychle žbleptne. >musím běžet.< a utíká směrem na tramvaj.

Na tramvajové zastávce kam jsme se rychle přemístili, se už k sedícímu Robertovi chystá starší pán o holi, který i z dálky vypadá na to, že není s něčím spokojený. Přichází k sedačkám přimontovaným k zastávce a přistupuje k té, na které sedí Robert. Svojí starožitnou holí poklepává sedícímu mladíkovi do holeně a rázně stařešinským hlasem povídá. >Tohle je mé místo, sedni si vedle.<
Robert se podívá nechápavě na staříka a ptá se. >Proč si nesednete vedle vy?<
Stařík odvětí. >Neodmlouvej a hybaj pryč.<
V tom už ale přijíždí tramvaj a tak si Robert starce nevšímá, zvedá se a nastupuje do přepravního prostředku, kam si sedá na jedno z mnoha volných míst.
Jenže stařík nastupuje taky, přistupuje k Robertovi a povídá. >Už zase mi sedíš na místě, přesedni si.<
Robert neví jak se starcem jednat a tak kouká směrem z okna a dělá, že starce neslyšel.
Ale děda dál pokračuje a tak se mladík rozhodl k odvetnému útoku.
Robert říká. >Dědo, dnes už jsem jednu hádku prožil a mimochodem, nejspíš skončila smrtí.<
Jenže dědu nic nevylekalo a dál pokračuje v provokaci Roberta.
Kdysi by Robert řešil tuto situaci jinak, ale jak už jsem nakousl, díky jedné situaci z minulosti se Robert setkává se svým dobrým já. Přísahal si totiž, že se stane jiným a lepším člověkem, který ovšem bude každému říkat čistou pravdu. Takže se skřípějícími zuby a zaťatými pěstmi staříka pouští na svou sedačku s těmito omluvnými slovy. >Omlouvám se starý pane, kdyby jste byl ale příjemnější, tak vás pustím rád sednout. Měl by jste změnit své jednání s lidmi.<
>Hele mladej, já tě stejně špatně slyším, tak si to nech pro sebe. Jinak zrovna vystupuju, tak si klidně můžeš sednou zpátky.<
Zatím co děda vystoupil z tramvaje a šel domů, jede Robert dál směrem do města, kde si chce najít nějaké nové bydlení, přemýšlejíc nad tím, co to bylo za starého blázna.

Ponechme Roberta na své cestě a vraťme se zpět na zastávku, kde vystupoval ten starý provokatér.
Náhoda či osud tomu chtěli, že kousek této zastávky bydlí Milan se svým spolubydlícím Adamem, který zrovna sedí s Lukášem na gauči a společně koukají na seriál v televizi, zatím co Milan ještě polehává.

BUM,PRÁSK,BUM,BUM,PRÁSK.

Kluci na gauči vyděšeně koukají směrem ke vchodovým dveřím.
I Milan rychle vstává ze své postele a běží se s křikem podívat, co to bylo za děsivé rány, které zněli, jako střelba z nějaké pistole a navíc zazněli za dveřmi jeho bytu.
Milan nahlíží do kukátka aby zjistil, zda za dveřmi někdo je.
>Nikdo tam není.< říká klukům. Lukáš na Milana z dálky gestikuluje a potichu mu říká..>ak otevři dveře a podívej se pořádně.< Adam jen nepřetržitě a nesouhlasně kýve hlavou.
>Dobře tak já otevřu, ale připravíme si nejdřív nějaké zbraně kdyby náhodou.<
>OK.< Lukáš běží do kuchyňské části, bere dva nože, jednu vidličku a podává je klukům.
>Já nechci vidličku říká Milan, dej mi nůž.< >To víš, dopadne to jako minule při krájení chleba a já tě povezu zase do nemocnice. Vždyť víš že nemocnice nesnáším.<
>No jo pořád. Dej sem tu vidličku.<
S vidličkou držící před sebou se Milan odhodlal pootevřít a kouká malou škvírou zda na chodbě najde nějaké střelce. Nikoho nevidím, ale cítím hrozný puch něčeho spáleného říká Milan, který teď už otevírá celé dveře.
>To byl určitě zase ten starej bláznivej dědek, co bydlí v tomhle baráku. Podívejte na ty odpálené petardy co se válejí u dveří. Pořád si tu z nás ten děda utahuje, ale teď už mi přetekla trpělivost. Musíme mu to vrátit i s úroky. Kluci nezapomeň na odvetu.< povídá Milan a pokračuje. >Teď musím ještě ke svému holiči, na nehty a pak se s Petrem všichni sejdeme v restauraci u Starý Mámy. Už se vám někomu ozval?<
>Už jsem se dnes jednou sprchoval a můžu jít zase.< Povídá Adam a dodává. >Petr mi psal SMS, že se s námi chce sejít v 16:00 u Starý Mámy.<
Milan. >OK. Jdu nahodit oblek a vyrazím ať to vše stíhám. Toho páprdu si podáme až prohrajeme turnaj a vrátíme se domů.<
Milan se slovy to je zase sobota odchází do svého pokoje převlíknou se a ještě si popovídat se svou Astrid, zatím co Adam se jde sprchovat a Lukáš vytahuje Playstation se snímačem a začíná trénovat bowling.

>Víš co? Úplně mě zamrazilo když byl ten rámus na chodbě. Víš na koho jsem si hned vzpomněl?< Ptá se Lukáš Adama, který se vysprchoval mezitím co Milan odešel a už trénuje s Lukášem bowling.
>Já si vzpomněl taky, ale říkali jsme, že o tom nikdy nebudeme mluvit a že to jméno už nikdy nevyslovíme.<
>Já vím, ale pořád ho nemohu dostat z hlavy a večer když jsem doma, tak musím spát při zapnutém světle. Občas se bojím, že ho najdu pod postelí.<
Adam utěšuje.. >Já vím, není to lehké. I já jsem dlouhou dobu chodil k psychologům, než jsem mohl zase znova v klidu jíst,pít, spát, a vykovávat potřebu, ale z nás třech to měl Milan nejtěžší.<
>Nebudeme už radši o něm mluvit, protože začínám mít závratě.< Říká Lukáš, napřahuje a pouští pomyslnou bowlingovou kouli na hře.. >Sakra. Zase do strouhy.<

Po několika odehraných hrách nastal čas k odchodu. Adam už zamyká dveře od bytu, zatím co si Lukáš na chodbě protahuje ruce a nohy.
>Co děláš ptá se Adam. Copak jsi se doma dostatečně neprotáhl?<
>To jo, ale musím se držet v kondici pořád, abych náhodou někde nevychladl, tak se občas protáhnu i venku. Dneska ten turnaj cítím dobře, už se těším.(tik)<
Jen tak pro zajímavost vám povím, že Lukáš při tom protahování vypadá jak postižený.

>Je promiň. Já nevěděla že k tobě na návštěvu chodí postižený kamarád.< říká Gabriela zaskočenému Adamovi, který teď je v její přítomnosti ztuhlí tak, že nemluví a vlastně ani skoro neposlouchá.
>Když jsem od našich dveří viděla jak se tu tvůj kamarád kroutí a svíjí, tak mi bylo hned jasné, že není úplně v pořádku a je mi mizerně z toho, že jsem mu nafackovala. On za to vlastně ani nemůže viď?< A hladí Lukáše po hlavě, který aby tomu dodal opravdovost, tak se trochu poslintá, ukazuje na Gabrieliny prsa a tupím hlasem pronese. >jééé hezkýýý.<
Gabriela se usmívá, hladí znovu Lukáše po hlavě a říká. >Co kdybychom jsme všichni tři spolu někdy zašli na zmrzlinu. Zvu vás a berte to jako omluvu.<
Adam je zatím celou dobu v jakémsi tranzu a jen podivně kývá hlavou. Vlastně ani nezpozoroval co se dělo a hodně pitomě se usmívá, přičemž si v hlavě představuje jejich svatbu.
>Já jsem jinak Gabriela.< Představuje se Milanova sousedka a Milan s myšlenkami u oltáře říká jen. >ANO.<
Zachraňuje to Lukáš, který tím stejným tupím hlasem pronese. >Jééé Zmrzlina.<
>Tak tedy dohodnuto.< Povídá s úsměvem Gabriela. >Už se těším.< A s uklidněným svědomím odchází pryč.
>Co děláš vole?< Cloumá Lukáš s Adamem. >Máme rande s tou kostí od vedle.<
>Oba?<
>No jasně, že váháš.<
>Jsi fakt dobrej kámo.< Chválí Adam Lukáše, aniž by postřehl co se vůbec stalo a pomalu odcházejí z druhého patra pryč.
Po schodech si ještě nahlas dvouhlasně zpívají, >MY MÁME RANDE, MY MÁME RANDE< do té doby, dokud v přízemí nepotkají vracející se Gabrielu zpět domů.
Ta na kluky drbající se za uchem s úsměvem kouká a netušíc, že to zpívali o ní, říká. >Hodně štěstí kluci na tom rande.< Lukáš tupím hlasem ještě rychle odpoví. >Jééé Díík.<
Ale to už Gabriela odchází směrem domů, zatím co kluci odcházejí z baráku směr Stará Máma.

I Milan který už má své sobotní povinnosti za sebou, kráčí po ulici plný sebevědomí směrem ke srazu určení. Přitom si prohlíží výlohy s oblečením a nezapomíná se podívat i na svůj odraz.
>Óó co to tam stojí za krasavce za tou výlohou. Tak svůdně se na mě kouká ten charizmatický mladík. Hned bych si dal říct.< Povídá si Milan při pohledu do prosklené vitríny s překrásnými obleky různých druhů.
>No jo. Že mě to netrklo hned. Vždyť je to zase můj odraz. Dneska už po několikáté. Tentokrát jsem si ale opravdu myslel, že jsem potkal někoho, kdo má aspoň trochu vkus.<
I přesto vchází do krámku s obleky.
>Mohu vám poradit?< Ptá se prodavačka zahleděného Milana do jednoho z mnoha obleků.
>Vy mě chcete radit? Radši si přineste něco, čím mi sundáte ten oblek nahoře vpravo.<
>Koukám, že pán má dobrý vkus.< Říká s úsměvem prodavačka a prohlíží si Milana mlsně dál.
>Vy jste tu ještě? Kdy mi ten oblek hodláte sundat? Až mi tu dopovídáte věci které jsou zřejmé?<
>Pardon, už běžím pro tyč.<

>OK. Beru si ho.< Říká Milan po odzkoušení.
>Kde se dá sehnat takový sexy kluk, jako jste vy?< Ptá se stydlivě prodavačka u pokladny prohrabujíc si vlasy a s nechtěným, občasným sjíždění očí na Milanův rozkrok, se začíná červenat ještě víc, než barva její červené rtěnky.
>Říkám si to samé. Nerad vám beru iluze, ale po dlouholetém hledání a procházení veškerých gay klubů, jsem přišel na to, že jsem asi jediný. Sbohem.<
A odchází ke svému cíli se zabaleným oblekem přes rameno.

Teď už jsme se ale přenesli ke Staré Mámě, kam má celá naše trojka namířeno. Přece jenom je za 4min 14:00h a zmiňovaný Petr už čeká u zábradlí před vchodem do restaurace.
Řeknu vám něco o Petrovi, aby jste měli alespoň menší představu o tom, co tu vlastně dělá. Je to nejdůležitější člen v bowlingovém týmu kluků, a taky kamarád, i když pro kluky ne už tak důležitý jako hráč.
Takže tu teď stojí opřený o zábradlí čekajíc na své spoluhráče, přičemž si klepe do rytmu rukou o nohu na písničku puštěnou z telefonu.
Jak si tu Petr v klidu poslouchá svou hudbu, tak najednou z dálky slyší hlasy, které něco pokřikují. Nerozumí co a tak vypíná píseň a zaměřuje se na přibližující se pokřiky.
Pořád se přibližují a Petr už začíná rozeznávat opakující se slova. >MY MÁME RANDE, MY MÁME RANDE.<
Ano. Lukáš s Adamem přicházejí k Petrovi.
>Víš co mají tihle dva hodně hustý a pěkní kluci v plánu?< Říká Lukáš Petrovi po kamarádském pozdravu ukazujíc palci směrem na sebe.
>Nevím, že by rande?<
>Jó správně, jak to víš? Jsi dobrej. Pojď five.< A nastavuje svou ruku.
>Ne nechci.< reaguje Petr s pokýváním hlavou do stran, zakládajíc si ruce do sebe.
Lukáš se otáčí s udržovaným nadšením a nastavenou rukou na Adama, který si bez jakéhokoli pobízení plácá s větou. >Jó, jsme fakt hustopěkný.<
Ale to už přichází i Milan s oblekem přes rameno a zdraví své parťáky. >Zdravím bandu neschopných bowlingářů.<

>Tak jak pak se máš Petře, už máš kluka?< Pokračuje Milan dál.
Petr na to. >Jak už jsem ti několikrát říkal, jsem heterosexuál a nevím, proč ti to pořád opakuji. Jinak se mám celkem Ch….< >Nic neříkej, budu hádat.< Zastavuje Milan Petra.
>Podle Barvy a značky tvého oblečení bych řekl, že chudě a smutně. Ale nechme to být a pojďme si dovnitř dát něco přiměřeného vašim možnostem.<
>Chtěl jsem říct chvályhodně.< oponuje Petr se zamračeným výrazem a ještě pořád založenýma rukama do sebe.
Milan dodává. >Když na tom trváš. Mohli by jsme tedy už zalézt do restaurace, abych nemusel koukat ne tvé chvályhodné adihas značkové boty? A tam nám můžeš rovnou povědět, proč jsi se chtěl sejít tak brzy, ty naše špatně oblečená příšerko.<
>Pánové, já s vámi končím. Už s vámi hrát nechci.< Říká naštvaně Petr.
Milan na to. >Ale proč? Vždyť ti to dnes tak sluší!!<
Lukáš se přidává. >To nemůžeš. Ty jsi jako náš hromosvod před Milanovými blesky.<….Pauza. Po chvíli dodává. >Navíc umíš hrát bowling.<
Adam potvrzuje. >To jo. Jsi jediný z nás, kdo uzvedne tu nejtěžší kouli<.
Petr ale pokračuje. >Nechápu, že jsem to s vámi vydržel takhle dlouho.
Za prvé. Jste ti nejhorší hráči, jaký jsem kdy viděl. A to jsem už viděl hrát i slepého. Nechápu, proč hrajete něco, co vám absolutně nejde.
Za druhé. Byl jsem přizván do týmu eagle eye a ty vyhrávají turnaj za turnajem. Na rozdíl od vašeho týmu Králičí pacičky.
Za třetí. Naposledy říkám, že růžové košile nenosí jen homosexuálové a ani skrytí homosexuálové. Jasný Milane?!!<
Milan odpovídá. >Jen si to namlouvej dál.<
Lukáš Petrovi zamyšleně přikyvuje. >Jo. Asi by jsme měli popřemýšlet znovu nad našim názvem.<
A Adam s otevřenou pusou nevěřícně kouká na Petra, na kluky, na Petra, na kluky, na Petra a zase na kluky, přičemž se Petr otáčí, a se slovy. >Sbohem kluci a hodně štěstí.< odchází pryč.
Naštvaný Milan ještě vyhrkne. >Tu ironii si nech pro své nové spoluhráče z eagle eye srabe,< ale Petr dělá, jako že neslyší a ztrácí se v dáli.

Ano. Naše trojice je teď hodně zdrcená. Přece jenom se těšili na zápas a najednou se jim plány rozplynuli během několika minut.
A ano. Odsuzují za to Petra a přejí mu všechny ty věci, které mu zajistí hodně nepříjemný život až do jeho smrti.
I tak se šli ale do Staré Mámy najíst a pak v depresi odešli procházet Liberecké ulice a kochat se krásami města, které jim jak doufají, alespoň trochu zvednou náladu.
Když tu mluvíme o krásách města, tak zrovna jedna okolo kluků prochází, ale určitě není jediná a to dvěma ze tří kluků mění myšlenky k lepšímu.
Zatím co si Adam s Lukášem mohou zlomit vaz z toho, jak rychle hýbou svými hlavami a kochají se zázraky přírody, přičemž popisují oblé tvary zadních partií každé ženy, co kolem prochází, se Milan zaměřuje na stejné partie, ale opačného pohlaví, přemýšlejíc o tom, kde najdou čtvrtého hráče.
>Myslíte, že jdeme tam, kam si myslím?< Říká Adam.
>Herní svět?< Ptá se Lukáš.
Milan odpovídá. >No jasně. Jinak by tahle procházka byla úplně zbytečná.
Třeba tam najdeme i někoho do týmu.<

Jdou dál vedle sebe seřazení od největšího po nejmenší směr Herní svět.
Už jsou pár ulic od svého cíle, když Milanovi praští do očí jedno pánské pozadí.
Říká si v mysli. >Proč ty lidi takovíhle pozadí překrývají tak hrozným hadrem. Tohle je odvěká otázka a odpověď nikde.<

Vraťme se teď ale zase zpět k našemu Robertovi a nechme naší trojici v jejich rozpoložení.
Robert se snažil najít ve městě nějaké bydlení, ale byl neúspěšný.
Teď stojí před hotelem s tím, že se půjde dovnitř ubytovat alespoň přes noc.
Má ale takoví divný pocit, jako by ho někdo sledoval. Ještě než vejde do hotelu, tak se otáčí, aby ze sebe setřásl ten divný pocit. Všiml si jednoho kluka, jak mu kouká na zadek. Je mu zdá se nějak povědomí. Když ale vidí vedle mladíka jeho dva kamarády, tak si hned vzpomene, odkud je všechny zná a jde rovnou za nimi.

Vraťme se zase zpět ke klukům, kteří vyděšeně stojí na místě a sledují, jak se k nim řítí on.
>Je to ten, jehož jméno nevyslovujeme?< Ptá se Lukáš.
Adam vystrašeně odpovídá. >A můžu se jít znovu sprchovat.<
Milan s grimasy ve tváři hýbe hlavou doleva, doprava a neustále říká jednu větu.
>Hořčici ne, HOŘČICI NÉÉ.<
Ale to už Robert přichází a staví se před strachem pokroucené kluky.

KONEC první části.