Zelená Srdce 0.

Prolog

Nikdy jsem si myslela, že se znovu podívám do těch očí. Očí, ve kterých se ztratím, protože mám pocit, že o mě ví všechno, ještě než otevřu pusu. Ani obsah mého žaludku jim pomalu nebyl tajemstvím, natož moje myšlenky.

Stála jsem na prahu se dvěma velkýma sportovníma taškama a nebyla schopna promluvit, nebo jakkoliv se pohnout, jen zírala na důvěrně známý obličej, který jsem už nikdy vidět nechtěla, pokud by to jen trochu šlo. Právě kvůli němu jsem utekla a nenechala se zařadit na útvar do Olomouce nebo blízkého okolí, pro případ, že bych se dostala do jeho čety. Stal se pro mě tím, čím bývá svěcená voda na ďábla.

„Ale, ahoj,“ pozdravil po dlouhé době a to mě přesvědčilo o tom, že to není jenom zlý sen, ale skutečnost.Ten hlas bych poznala, i kdybych ležela v komatu.

Zírala jsem na něj. Věděla jsem předem, že budu bydlet dočasně se třema klukama, že každý budeme mít jeden pokoj sám pro sebe, ale nečekala jsem tady jeho. Konečně se mi povedlo něco vykoktat. „Ehm, ahoj.“

„Svět je jedna malá vesnice,“ pronesl filosoficky a odstoupil od dveří.

Musela jsem se pohnout, znovu se na něj podívala, zvedla svoje tašky a prošla kolem něj do chodby. Rovnou jsem se vydala směrem do pokoje. Když jsem tu byla posledně, byl tady jen můj kamarád, který mi tohle bydlení nabídl a poznali jsme se už ve Vyškově, když jsem byla na kurzu. On tam byl zrovna na cvičení se svou četou ze '74. lehkého motorizovaného praporu v Bučovicích', kam jsem měla napsaný nástup i já jako řidič. „Co tady děláš Tadeáši?“

„Asi před měsícem mě sem přesunuli. Abych to řekl líp, já se nechal přesunout dobrovolně. Věděl jsem, že jsi na výcviku a nechtěl jsem se s tebou potkávat na útvaru. Předpokládal jsem, že zůstaneš v Olomouci a půjdeš k ženistům. Řidiče teď hledali.“

„Zvláštní, já jsem utekla šedesát kilometrů od Olomouce, abych na tebe náhodou nenarážela na útvaru a jako naschvál tě potkám tady. Řekni mi alespoň, že nejsi u červenejch, jinak ani zítra nenastupuju.“

Ticho, které se rozhostilo v kuchyni, kudy jsme právě procházeli, bylo pěkně protivné. Otočila jsem se na něj a čekala, co mi řekne. Mlčel a uhýbal pohledem. „Děláš si ze mě srandu?“

„Víš, že jsem chtěl k bojovým,“ nevinně se uculil.

Zírala jsem na něj, neschopna slova, zase jako před chvilkou, když mi otevřel dveře. „Proč si já kdy naivně myslela, že někdy něco bude podle mých představ, nebo podle toho, jak já chci?“

„Zase to svoje nadšení nepřeháněj. Dívej, dostali jsme nabídku, potápěči mi nevyšli a tak, když jsme se dozvěděli tohle, nemohl jsem odmítnout. Nedalo mi to, opravdu jsem počítal s tím, že ty se nehneš z Olomouce,“ snažil se to vysvětlit.

Neměla jsem na jeho vysvětlování náladu. Podvědomě jsem věděla, že tohle opravdu nebyla jeho chyba, ale pořád byl tady. V místě, kam jsem utekla před ním a teď podle všeho ještě budu mít s ním společné bydlení, ne jenom útvar. „Taky nemusíš skákat radostí, že mě vidíš. Já jsem byla asi opravdu děsná svině v minulým životě, nebo mě prostě jenom dohání karma za to, že jsem si s tebou lehce pohrála, i když jsem to tak nemyslela.“

„Je jedno, jak jsi to myslela nebo nemyslela. Už se stalo, budeme muset fungovat. Ani mě neřekli, že to budeš ty, stejně jako tobě neřekli moje jméno. Asi to tušili, David to o nás ví?“ položil otázku, na kterou jsem neznala odpověď ani já.

David, můj kamarád z Vyškova, nebyl někdo, komu bych se svěřovala, nebo mu říkala příliš mnoho ze své minulosti. Líbil se mi, sem tam jsme spolu trochu laškovali a vypadalo to mezi námi na něco víc, než jen na spolubydlící a kolegy. Navíc jsem tady chtěla začít od nuly. Nechtěla jsem, aby mě moje pošahaná minulost pronásledovala, abych se pořád musela krčit za tím obrazem holky, co podváděla a myslela si, že a to nikdo nepřijde, i když denně byla jako pudl v cirkuse do na své špičce nosu balancuje s tyčí na jejimž konci je porcelánový talířek. Chtěla jsem kompletní restart života. A ono nic.

Neviděla jsem důvod k tomu, abych se s něčím z minulosti Davidovi svěřovala a už vůbec se nebudu svěřovat klukovi, co se mi líbí s tím, že jsem kdysi byla zamilovaná a blbá. „Myslím si, že neví, já mu nic neříkala, pokud jsi to neřekl ty.“

„Tímhle bych se opravdu nechlubil, že jsem naletěl,“ zavrčel. Předešel mě a pokračoval k mému pokoji.

Otevřel mi do něj dveře. Malý útulný pokojík s větší postelí, stolem a skříní byl přesně to, co mi teď stačilo ke štěstí. Teda ještě jsem ke štěstí potřebovala, aby vypadl. Aby tu nebydlel, ale jak jsem už řekla, asi jsem byla opravdu hnusná a moje karma mě dohnala, jako vždy.

Zůstal opřený ve dveřích a koukal na mě, zatímco jsem se pokoušela vybalovat maskáče a ostatní věci z jedné z tašek. Snažila jsem se ignorovat jeho přítomnost, ale nešlo to. Docela jsem se proklínala, že jsem si nevzala moje mega tepláky. Legíny moc odhalovaly, vytahané tílko ukazovalo opravdu víc, než bych chtěla, ale co se teď už dalo dělat? Cítit jeho pohled na svém zadku by mi dřív nevadilo, spíš by mi to lichotilo, ale to bylo předtím, teď mě to štvalo.

„Vrostl si do futer nebo čekáš až začnu vybalovat kalhotky?“ prohodila jsem ironicky a postavila oboje kanady na dno skříně.

„Přesně. Ten výhled je fajn, proč si ho odepírat?“ oplatil mi ironii.

Otočila jsem se na něj. Kdyby mohl pohled zabíjet, nejspíš by se na místě složil. „Pokud si dobře pamatuju, prohlásil si o mým zadku něco v tom smyslu, že není pěkný. Takže teď by tě leda můj zadek rád kopl do koulí.“

„Kam se ztratila ta malá, zakřiknutá holčička, co jsi bývala, Lexi.“

„Umřela, hned potom, co ses na ní vyřval a jednoduše smazal ze svýho života.“

Další ticho. Po chvilce jsem se musela podívat, jestli tam ještě vůbec stojí. Koukal na svoje nohy, ruce založené na prsou a vypadal, že přemýšlí. „Tade?“

„Ublížilo mi, co si udělala.“ Opravdu jsem v jeho hlase slyšela bolest?

„Nejvíc jsem ublížila sama sobě, že jsem žila v nějaké pitomé iluzi, nemysli si, že to vzalo jenom tebe. Já na rozdíl od tebe ale neměla dalších tisíc možností, jak si to vykompenzovat, ty jo,“ podotkla jsem a znovu se věnovala vybalování tašek.

„Takže tak se utěšuješ? Ale já si s tebou nehrál, já ti nikdy nedal pocit myslet si něco jinýho,“ protestoval.

Tímhle prohlášením mě naštval. Choval se tak, že jsem si myslela, že mu na mě opravdu záleží, alespoň jako na kamarádce a pak přišel s touhle teorií, už po několikáté, že mi vlastně naděje nikdy nedával. „Jdi s tím už do hajzlu laskavě! Nemusel jsi za mou jezdit a měla jsem tě pořád doma. Nemusel jsi mě tahat neustále na kafe, nebo souhlasit, když jsem se s tebou domlouvala, že budeme u tebe na bytě něco dělat. Pokaždé si souhlasit, pokaždé jsi to byl ty, kdo mě někam táhl! Jestli nechceš, abych po tobě něco hodila, tak laskavě vypadni z tohohle pokoje a nevšímej si mě aspoň do zítřejšího rána.“

„Jak si přeješ, prďolo,“ řekl tiše a asi si myslel, že jsem ho neslyšela.

Nestihl uhnout před letící lahvičkou parfému, která ho trefila do čela, spadla na zem a rozbila se. Můj milovaný parfém byl teď rozlitý po podlaze a na Tadeášových ponožkách. Na jeho čele se začínala dělat červená boule. Skoro mi ho bylo líto. Držel si čelo, koukal na mě zmateně a raději se dal na ústup.

Naštvaně jsem vydala nějaký zvuk, co měl asi být něčím mezi zoufalým zavytím a zakňučení raněného zvířete, vytáhla několik kosmetických ubrousků a šla uklidit to nadělení na zemi. Když jsem sbírala střepy, slyšela jsem z vedlejšího pokoje hovor, nejspíš po telefonu. Jedné části jsem rozuměla: „Tos mi kurva nemohl říct, že to bude ona? O co ti jde? Myslíš si snad, že to mezi náma bude dobrý, když tady budeme muset spolu fungovat? Jedině se tak navzájem pozabíjíme.“

Jo, skvělý začátek spolubydlení s klukem, co mě kdysi odkopl jako starý ponožky. Dobře, vím na den přesně jak dlouho to je, co mě odkopl. Je to přesně jeden rok, tři měsíce a jeden den. Moje karma je prostě pěkná mrcha.