Zelená srdce 1.

Utíkám z hodiny dopředu, abych se pak musela vrátit zase zpátky do školy pro učebnici do pravděpodobnosti. Super připravenost, Alexandro, opravdu super připravenost.

Brala jsem schody po dvou do třetího patra, proplížila se kolem skleněného okýnka ve dveřích učebny, abych se dostala ke své skříňce a přednášející si mě nevšimla. Honem otevírám skříňku a zjišťuji, že učebnice leží na dně. Jak jinak, Lexo!

Musím spěchat, než někdo vyleze z učebny a uvidí mě tu. Navíc jsem už měla být na treninku což mi taky moc na náladě nepřidává, protože mě ještě ze včerejška bolí pořádně záda a ze středečních nohou pořád necítím zadek. Oprava, vlastně ho cítím až moc.

Rychle zavírám dveře od skříňky, nekoukám vpravo, vlevo ani za sebe a pádím. Při mojí nekonečné smůle narážím na překážku za sebou, packám a padám na svůj zadek, ale něco silnýho mě chytí a nenechá můj bolavý zadek trpět, asi ho miluju.

Otáčím se abych zjistila, co mě to zachránilo před znásobenou bolestí a civím do hlubokých modrých očí, co ve mně dokážou číst, aniž bych cokoliv řekla. Mám pocit, že jsem nahá přitom mám na sobě svoje oblíbené boyfriendy a tričko s velkým motýlem přes prsa s žádným výstřihem.

„Opatrně, nebo si ublížíš,“ promluvil a já byla jako želé. Super Alexandro, ještě mu skoč kolem krku.

Posbírám se zase zpátky na nohy, pokouším se najít svůj jazyk, kterej se asi někam ztratil a snažím se necivět na něj, jako kdybych viděla poprvé chlapa. „Moc se omlouvám, nekoukala jsem a spěchám docela. Když spěchám, jsem nešikovná.“

„To nic, bylo mi potěšením nenechat tě spadnou na zadek.“

„Zachránil si ho od další nechtěné bolesti, už tak bolí chudák dost.“

„Jsem Tadeáš, čekám tady na kamarádku, nevíš kde je učebna 5.008?“

„Alexandra a jsi ve špatným patře, musíš ještě o dvě výš.“ Bože, proč na něj civím jak panna na penis?

„Aha, děkuju, měj se Alexandro, třeba se ještě potkáme,“ usmál se na mě a já zase byla jako z želé.

Do háje, tohle se mnou opravdu udělal nějakej kluk? Fakt? „Ahoj.“

 

„Do prdele,“ probudila jsem se a vyplašeně chytila po mobilu ať zkontroluji kolik je hodin. V ten moment jsem zaúpěla a práskla hlavou zpět do polštáře. Tohle nemohl být lepší start dne. Do budíku zbývalo asi pět minut a můj mozek, neschopen usnout mě nechtěl nechat ani se vyspat.

To, že nebudu moct spát jsem věděla, to je pokaždé, když mě čeká něco nového, strach z toho abych nezaspala je silnější než já a celkově tohle zapálení pro novou věc a novou práci je ve mně až moc uhnízděné.

To by mi tedy až tak nevadilo, ale to, že se mi zdá o tom blbečkovi, co spí o stěnu vedle, to se mi fakt nelíbilo. Už jsem ho postupně ze svojí hlavy dostala a dokázala se vyspat, aniž bych po něm ve snu něco házela, křičela na něj, nebo naopak on křičel na mě a nechal mě někde napospas před nebezpečím. Vlastně se mi nabízela v hlavě otázka, kdo z nás dvou z toho tenkrát vylez v horším stavu. Jestli já tím, že jsem postupně za ten rok přišla naprosto o všechno, nebo on s tím, že přišel jenom o mě.

Bylo pět hodin a deset minut ráno, nemohla jsem dostat lepší pomstychtivej nápad, než zavolat svojí nejlepší kamarádce, kterou jsem nechala v Olomouci. Včera, když jsem ji potřebovala, volala jsem jí asi tisíckrát a ani jednou mi to nezvedla, večer mi přišla omluvná esemeska, že ji bolela hlava a nemohla najít telefon. Kecy, prostě se na mě vykašlala, protože věděla, že budu do telefonu jenom nadávat a mrčet jak chci domů. No, přesně to bych ale udělala, nebo bych chtěla aby sem přijela a pomohla mi odklidit jeho mrtvolu.

Rozhodla jsem se pro pomstu v podobě budíčku pěkně po vojensku. Vzhledem k tomu, co má ke mně za melodii, to bude dokonalé ranní probuzení, nemohla jsem se dočkat, až to zvedne.

Slyšet zvonit telefon, bylo jako symmfonie pro moje uši. Položila jsem telefon na stůl, naťapkala na displeji hovor na reproduktor a začala hrabat ze skříně oblečení, ve které půjdu do práce.

„Microphone check, honem,“ ozvalo se ospale a mě se rozlil po tváři naprosto úchylný úsměv.

„Good morning my sunshine, it's time to get up, rise and shine!“ zaševelila jsem a házela na postel tričko a hledala jsem svetr pod blůzu.

„A kvůli tomu mě budíš?“ zpruzená slova byla další symfonie pro moje uši.

„Stýská se ti po mě, viď?“ zaševelila jsem.

„Chcípni v pekle, Lexo, víš kolik je hodin?“ prskala.

„Vím milá Zoe, vím. Právě že to vím a můj vnitřní budík se rozhodl, že mi nedopřeje ani těch pět minut.“

„Tak povídej co spolubydlící, já si zatím budu představovat, jak tě škrtím a ty se necháš,“ ozvalo se zívnutí.

Chudák holka, kdo ví v kolik šla spát a já ji takhle ruším o čtvrt na šest ráno, bylo by mi jí i líto, kdyby mi včera zvedla telefon, takhle jsem si říkala, jak dobrá odplata to vlastně je. „Pamatuješ si na Tadeáše?“

„Jak by se na něj dalo zapomenout? Arogantní pablb, co ojede všechno co má sukni a ještě si myslí, že tím něco získá. Co je s ním? Neříkej mi, že je ti po něm smutno a rozhodla ses ty Bučovice odpískat,“ slyšela jsem jak ožila, co jsem přesně potřebovala.

„Nope, něco horšího. Hádej kdo je ten záhadnej třetí spolubydlící. Ten spolubydlící jehož jméno jsem nikdy neslyšela a jenom mi byl popsát jako kluk v pohodě.“

„Ne!“

„Ale jo. Neměla jsem ještě klíče, protože David říkal, že bude právě ten třetí kluk na bytě, tak mi je dá on. Zvoním a když se otevřou dveře, stojí tam sám pánbůh. Myslela jsem si, že se otočím na patě a odjedu zpátky do Olomouce a na útvar jim napíšu, že mám mor a nemůžu nastoupit do práce.“

„Ou, ještě žije?“

„Vidíš, kvůli tomuhle tě miluju,“ musela jsem se začít smát. Moc dobře mě znala a moc dobře věděla, jaký sympatie k němu chovám. Docela dost jsem s ní řešila můj nástup mimo Olomouc. Věděla proč to chci udělat, plně mě v tom podporovala a už jsme si plánovaly, jak si najdu potom později bydlení sama a ona se sem za mnou přistěhuje. Naplníme náš byt knížkama a kočkama a bude nám dobře.

„No mluv, co jsi udělala,“ nedočkavost v jejím hlase mě pobavila.

„Teď tě to zajímá co? Kdybych ho zabila už včera, tak mám v pokoji hnijící mrtvolu a nikdo by mi s ní nepomohl.“

„Nedramatizuj to a mluv.“

Vzala jsem telefon do ruky, vypla reproduktor a dala si ho k uchu. „Nejdřív nic moc. Na zdvořilostí small talk to nebylo. Zjistila jsem ale, že je se mnou na útvaru. Nejspíš budu podle všeho i v jeho četě. Takže to, co jsem všechno musela podstoupit, abych se dostala z Olomouce, z jeho vlivu a od něj vůbec, jsem podstoupila vlastně úplně pro hovno, když ještě ke všemu s ním musím žít.“

„Honey, to je mi líto, víš to, že jo,“ lítost v hlase se přeslechnout nedala.

„Hodila jsem po něm parfém. Moje milované tomorrow je rozprsknutý po podlaze mýho pokoje a na Tadeášovejch smradlavejch fuskách. Teď vlastně nesmrdí, ale voní,“ slyšela jsem přidušený smích.

„Fakt si po něm hodila parfém?“

„To není vtipný, nemám se čím navonět do práce, budu smrdět, protože ten idiot mě donutil k agresivnímu jednání. To si moc chlapů neomotám kolem prstu, když se k nim nebudu moct přiblížit!“

„Co udělal?“

„Řekl mi prďolo,“ smích na druhém konci nebral konce. „Blbečku, nejde o toho prďolu!“

„Tak o co?“

„Jde o to jak to řekl. Víš, že mi tak říkal a měl to privilegium jenom on. I po tom všem co jsme si udělali a když jsem ho někdy potkala u školy, když jsem šla za tebou nebo tak, tak mě oslovil prďolo. Prostě to oslovení ve mně vyvolává příjemnej pocit, že k sobě zase patříme. Já už se tak cítit nechci, protože pro něj bylo strašně lehký mě vyhodit ze svýho života a já se z toho nevzpamatovala v podstatě do teď.“

„Víš, že si za to můžeš sama,“ pravda z jejích úst vždycky bodla, ale já tohle věděla.

Moc dobře jsem to věděla, jenom to pořád bolelo. „Nemusíš mi to připomínat. Můžu si za to, ale sama jsem se v tom vymáchala víc než dost.“

„To je taky pravda, to jsem viděla zase já, on tohle neviděl.“

zavládlo poněkud rozpačité ticho. Musela jsem se začít pořádně chystat dokud je na bytě ticho a kluci se nebudou chodit do koupelny holit nebo jinak chystat do práce. Bylo načase poslat Zoe spát a mě probudit pořádným hrncem kofeinu.

„Nic, neslyším nikoho venku, jdu hodit rychlou sprchu a snídat. Ozvu se ti jak bude čas, nejpozději jak přijdu z práce. Tobě jinak přeju dobré ráno.“

Nejspíš pochopila, že tohle jsem zrovna moc slyšet nepotřebovala a neřekla mi pro mě žádnou novinku. „Kočko promiň. Tobě přeju příjemný první den v práci, pak mi budeš vyprávět o těch sexy kocourcích, co se budou předhánět, aby ti pomohli, protože ty víš, že se za tebou bude otáčet půlka útvaru. I když budeš smrdět.“

„Ha, ha, ha. Dobrou kotě, ještě padni do kómatu,“ musela jsem se smát, protože jsem věděla, že to nejspíš nastane.

„No, je tu dost velká pravděpodobnost. Tak zatím,“ ukončila hovor.

Koukal jsem na telefon a měla jsem akorát čas druhého budíku v pět dvacet. To bych už úplně vstávala a šourala se do koupelny. Dala jsem telefon nabíjet, přece jenom iPhone, ne úplně novej a baterka už není to co bývala, sbalila jsem spodní prádlo se zeleným termotrikem a šla do koupelny. Rychle se osprchovala, udělala si na hlavě culík a oblékla si věci,co jsem měla s sebou.

Po mé zkušenosti z Vyškova jsem usoudila, že nosit pod maskáče tanga je poměrně výhoda. Nikde se vám nic nezařezává a nikde nic nezavazí. Ovšem vaši kolegové nesmí přijít na to, že máte tanga, to je pak trochu jiná písnička o tom, že se nic nikde nezařezává.

Jen tak jsem si vyběhla v tangách do kuchyně v tričku a srazila se u konvice na vodu s Tadeášem. Noční můra dnešního dne mohla začít. Sjel mě pohled, tak jak to uměl jen on a já si zase připadala nahá. „Pěkný kalhotky. Včera jsi mi je nechtěla ukázat a vyháněla mě z pokoje a dneska tu v nich pobíháš.“

„To víš, vím jak ti udělat krásný ráno,“ usmála jsem se na něj přeslazeně a vytáhla z horní skříňky čtyři hrnky na kávu. Bylo mi jasné, že i David s Martinem budou co nevidět vstávat a byla jsem poučena, že kdo dopije kafe a nekoupí nové, toho vlastnoručně někdo uškrtí. Chápala jsem to, sama jsem nebyla schopná bez kofeinu fungovat a fungovat bez něj ve Vyškově, to byla docela výzva.

„Naprosto dokonale, o tom jsem snil celou noc, že ráno vstanu, budu vypadat jako přejetý hovno, ale uvidím tvůj holej zadek tancovat po kuchyni, den je hned krásnější,“ zaševelil mi do ucha a začal napouštět vodu do konvice.

V ten moment mi došlo, že naprosto beze studu stojím u linky, bagruju lžičkou kafe do hrnků a ukazuju mu svůj holej zadek. Rozhodně jsem se neměla za co stydět, za poslední rok moje tělo prošlo pekelnou změnou, vlastně před ním opravdu nestála ta holka co znal, ale byla před ním úplně jiná. A byla jsem na svoje tělo náležitě hrdá. Hodiny v posilovně, hodiny běhu, měsíce diety, abych z těla dostala tuk, co se tam nahromadil, nebylo to lehké, ale jsem tam kde jsem být chtěla a jsem na to hrdá.

Dostala jsem chuť ho provokovat. Za to co řekl, když jsme se rozhádali si to zasloužil. Už tenkrát bylo na mém zadku znát moje úsilý, ale on řekl něco o tom, že je ošklivý, třepe se, má na sobě ďolíčky a nikdy by ho nechtěl vidět holej. No, tak teď ho uvidí frajer. „Koukej, myslí si, že je to dobrý, nebo bych ho měla raději schovat?“

„Lexo, nezahrávej si,“ zasyčel a já pocítila maličký pocit zadostiučinění. Přece jen proti tomu není frajer imuní a kterej chlap by vlastně byl? Ještě ke všemu chlap, kterej se přizná, že je jak horňák, tak dolňák? Příště se tu nejspíš budu producírovat i bez trika. Nebude to mít se mnou jednoduchý chlapeček.

„Dobré ráno,“ ozvalo se z druhé strany linky. Stál tam David, oči ještě zalepené, ale když si všiml mě, že tam stojím s holým zadkem, očička se mu rozzářily. „Jé, to bude každé ráno takhle krásné?“

Jo, první věc, co se budu muset naučit. Žiju se třema chlapama, ani jeden z nich není můj bratr nebo můj otec, takže nemusej koukat na můj holej zadek hned po ránu. „Jdu si oblíct kalhoty, pochopila jsem.“

 

*** 

 

První den v práci byl stejně zmatený jako první den ve Vyškově na výcviku. Podepisovali jsme tuny papírů, procházeli si areál, dostali jsme dočasné služební vstupky a zapsali se na papíry pro výdej oblečení a doplnění zásob. Dozvěděli jsme se jak to přibližně chodí, ale že každá rota a četa to má individuální.

Dostali jsme taky nášivky na uniformy, ovšem, to by nebyla amráda, kdyby už bylo všechno hotové. Dodělej doma je zcela normální, takže jsem věděla, co budu dělat večer při Skypování se Zoe, našívat si na náševky suché zipy, které budu muset nejdřív někde koupit.

Během výcviku jsem poznala parádního kamaráda. Ten šel se mnou na útvar. Jmenoval se Tomáš, měl asi dva metry, medvědí náruč, obrovské svaly a byl to můj buddy. Počítala jsem tak nějak s tím, že později toho odpoledne, budu s Tomem zase buddy. Tak se taky stalo. Aspoň jedno pozitivum dne, když jsem zjistila, že jsou jen dvě čety s červenými barety a ta druhá je plná nově příchozích během posledních dvou měsíců. Samozřejmě, že Tadeáš nechyběl.

„Tomééé? Bolí mě nožičky,“ zkusila jsem na svého kamaráda můj oblíbený trik.

Nikdy se nebránil a nebránil se ani teď. Byl zvyklý, že kdykoliv to šlo, měl mě celý Vyškov za krkem. Já byla ráda, že si můžu osahat chlapa jeho kvality a on byl zase rád, že s ním nějaká holka laškuje. Několikrát se mi přiznal, že jsem jedna z mála holek co se ho nebojí. Nechápala jsem proč, vždyť já v něm viděla velikýho roztomilýho méďu. „Skoč mi za krk.“

Zrovna jsem se chystala vyskočit, když mě v pase chytily dvě ruce a nedovolily mi se odlepit od země. Otočila jsem se na narušitele. „Nepruď, mám tady povoz.“

„Princezna se potřebuje vozit? Od čeho máte nohy desátníku,“ ztuhla jsem. Tohle mi nedošlo. Ten krypl měl vlastně vyšší hodnost jak já.

„Desátník Hendalová vám chce sdělit, že už ji bolí dneska nohy, protože nachodila sto jarních kilometrů, pane četaři Vácho,“ stoupla jsem si provokativně do pozoru.

„Lexo, nedělej kraviny, za dvacet minut je nástup, náš velitel nerad uvidí, že tady se dělaj blbosti,“ zvážněl.

„Už budu hodná holka.“

„Jak se mluví s vyšší hodností, desátníku?“

„Tade, jestli se po mě tady budeš vozit jenom proto, že máš vyšší hodnost o jeden stupeň, tak si mě nepřej, až budu mít tu vyšší hodnost já.“

„Nejde o hodnosti, ty jsou tady všem u prdele, jde o to, že máme opravdu kokota velitele, však uvidíš sama. Vedle něj se může jít instruktor Nadprapočík z Chrudimy leda tak vysrat.“

„Páni, to je ale sprostá mluva, doufám, že se tady tím nezkazím,“ snažil se odlehčit situaci Tomáš, ale moc to nešlo, protože Tadeáš tohle nikdy nechápal.

„Svobodníku, ty si na mě dávej pozor, možná budeš stát v první lajně se mnou, ale husy jsme spolu nepásli,“ vylil si na něm frustraci Tadeáš a odešel.

„Co je to za debila?“ otočil se na mě Tomáš nechápavě.

Co jsem mu na to měla říct? Že je to kluk, co je o dva roky mladší než já a myslí si, že jenom proto, že má o jednu pecku na baretu víc a je u armády delší dobu, že si na mě bude moct masturbovat svoje ego, co už tak je nechutně veliký? „Neřeš ho, ale asi ho ani radši neprovokuj.“

„Lex? Kdyby něco, víš že tady jsem pro tebe.“

„Tohohle hňupa zvládnu, už jsem ho zvládla kdysi.“

Tomáš se na mě tázavě podíval, tohle asi vysvětlení chtělo, ale já neměla sílu na to dát mu vysvětlení, které by ho skutečně uvedlo do obrazu, jak je tohle všechno podělaný. „To ti někdy vysvětlím. Pojď, jdeme si najít místa, kam patříme.“

Raději se dál na nic neptal a šel se mnou. Našli jsem si místo, kam budeme patřit, vyslechli si dlouhé závěřecné hlášení dne a já celou dobu v duchu přemýšlela, proč to vlastně Tadeáš udělal. Kdysi by ty kraviny se mnou tady určitě dělal on. Teď si myslel, jakej není mazák, že je už pan Četař, zatím co já jsem nastoupila na pozici Desátníka. Co nevěděl, bylo, že mě čekalo během prvního půl roku povýšení o minimálně dvě hodnosti, takže za chviličku budu stejně mít oproti němu napřed. Neznal ani moje další plány. Plány ohledně stanagů a ohledně UNOBu, ale to nevěděl skoro nikdo, jenom můj táta, který mě v tom podporoval a chtěl, abych to udělala.

Když jsem se konečně dostala domů, bylo něco kolem půl páté. Udělala jsem rychlý telefonát s tátou, abych zjistila, jestli je doma všechno v pohodě. Už si celkem zvykl, že jsem pryč, přece jenom tři měsíce ve Vyškově to už byla nějaká doba. Ale já jsem pořád měla takový divný pocit, když jsem odcházela z domu, neustále jsem měla tendence ho kontrolovat.

Zrovna když jsem si nachystala jídlo a sedla si s ním na postel k otevřenému notebooku, začal mi vyzvánět Skype. Zoe dostala mou zprávu, super.

„Eeeeeh?“ ozvala jsem se, když jsem přijala hovor.

„No to je doba, kde lítáš?“ výčitky hned na úvod hovoru, proč ne?

Naložila jsem si pořádnou porci do pusy a začala soustředěně žvýkat, abych ji naštvala. Promluvit na ni s plnou pusou, ještě ke všemu do webky, to byla moje specialita. „Sorry no, mám hlad jako pes.“

„Tak žvejkej se zavřenou pusou. Jednak ti to padá na klávesnici, za druhé nepotřebuju vědět co si z toho děláš v puse prací zubů a za třetí, dostávám z tebe taky hlad.“

Jenom jsem se zakřenila. Co jiného jsem mohla dělat? Pomalu jsem dožvýkala a mezi jednotlivými sousty poslouchala jaký měla den Zoe a sem tam odpovídala a nebo si dělala srandu. Když jsem měla konečně plné bříško, dala jsem se do updatování dne já.

V první řadě jsem si nemohla odpustit svou radost z toho, že je Tomáš můj Buddy, to prostě nešlo. Bála jsem se, že mi vyberou někoho jiného a nebo budu mít někoho kdo už na útvaru je a získávat si důvěru někoho, koho neznáte, když máte jet za dva týdny na cvičení, je docela na prd. Postěžovala jsem si jaký to je v armádě bordel a jakej kocourkov to tady je, to jsem jí ale neříkala nic nového, poslouchala to ode mě poslední rok. Jako vždy mě odrovnala otázkou: „Čekala jsi snad něco jiného?“ za kterou následovalo její klasické upozornění: „Sama ses dala na vojnu, nikdo tě tam nenutil.“

„Co Tadeáš?“ čekala jsem kdy se zeptá.

Pomalu jsem uvolňovala drdlo a přemýšlela jak jí odpovědět. „Je se mnou v četě, má vyšší hodnost než já, pecka ne?“

„Ale, pan Svobodník nám povýšil? Co je z něj?“

„Četař a je to pěknej kretén, leze mu na mozek, že jsem starší a on mě může díky té jedné hodnosti nahoru buzerovat, ještě ke všemu je mazák a já jsem tam jenom takový malý kuře, co si nemůže nic moc dovolit. Kdyby jsi viděla, jak mě zbuzeroval, když jsem chtěla, aby mi Tom udělal kočár. Fakt ho mám plný zuby.“

„Víš, že s tímhle debilem to budeš muset vydržet, že jo? Při troše štěstí si najdeš brzo kamaráda, co mu rozbije hubu, nebo jeden z vás odejde.“

„Já neodejdu, z boje neutíkám. Jestli chce odejít, ať odejde on. Já sem přišla za novým začátkem a ne abych se tu setkala s minulostí, dyť měl zůstat v Olomouci, boha jeho.“

Zoe se na mě podívala svým výmluvným pohledem. Zase jsem fňukala, ale co jsem mohla dělat. Štvalo mě to. Koho by to neštvalo. „Říkáš, že z boje neutíkáš a raději si utekla z Olomouce, než aby ses mu nebo Petrovi postavila tváří v tvář, ať už v Olomouci nebo v Přáslavicích. Utekla jsi z boje, ale on tě bohužel dohnal, teď je na tobě, jak z toho vybruslíš. Já ti ale věřím, jsi tvrdá holka a vždycky jsi vyhrála, i když jsi musela nejdřív prohrát.“

Měla pravdu. Utekla jsem jako zbabělec a myslela jsem si, že mě tady snad potká zlatý grál. Dohnala mě moje minulost, jako už několikrát. Byla jsem upozorněna, že i když to ukončím s ním úplně, že když ho přestanu řešit, tak se to zase jednou otevře, jenom jsem doufala, že to bude trochu později, až budu mít někoho, o koho se budu moct opřít a ne, že budu ještě pořád sama a budu se s ním muset vypořádat sama. Opravdu jsem se bála, že to podruhé nezvládnu.