Zelená Srdce 2.

Seděla jsem v kuchyni u stolu, míchala jednou rukou rýži se zeleninou a druhou jsem si držela náševku na rukáv se znakem našeho praporu. Točila jsem v prstech modré kolečko a přitom přemýšlela, jestli mám dost suchého zipu, aby to pořádně drželo.

„Princezna sama osobně,“ ozvalo se z druhé strany kuchyně.

Chtěla jsem ho ignorovat, ale nedalo mi to. „Ale, sám velký pán, co si měl dnes potřebu zvyšovat ego. Jako by tak už nebylo dost velký.“

„Měla bys mi poděkovat, zachránil jsem tebe a toho tvýho kamarádíčka před průserem,“ oznámil mi jen tak mimochodem a napouštěl do konvice vodu.

„Asi to nebude tak velkej průser, když jediný, co ti stačilo mu zabránit, bylo vyskakovat si,“ zabrblala jsem si pod nos a začala vyměřovat suchý zip na náševku.

Neměla jsem náladu se s ním hádat. Pokoušela jsem se s ním přežít, ale s kreténem jako je on, to nepřežiju. Jeden z nás bude muset opravdu odejít, doufala jsem, že nebudu zase já ten, kdo bude utíkat z boje, ale zaženu na ústup nepřítele. „A pořádně to tam našij, aby ti to tam drželo, nikde se neodchlipovalo, nebo za to budeš dostávat další kapky.“

„Tadeáši, včera jsem po tobě hodila skleněnou lahvičku s parfémem, dneska mám po ruce jenom nůžky, neprovokuj,“ zavrčela jsem a podívala se na něj přes stůl.

Sjel očima stůl a věci co jsem měla před sebou a pohled mu zůstal na misce s rýží. „Máš tady ještě tu misku s jídlem.“

„Jídlem na tebe plýtvat nebudu, to si tím radši nacpu břicho,“ to mi připomnělo, že jsem si dělala večeři a už mám zase hlad. Nabrala jsem si velkou lžičku a strčila si ji do pusy.

Cítila jsem na sobě pořád jeho pohled a začínalo mi to být nepříjemné. Zvedla jsem k němu oči a tázavě na něj podívala. „V tomhle ses vůbec nezměnila. Jídlo nadevše, co?“

„To nevíš, že je jídlo a pořádně se vysrat naprostým základem spokojeného žití?“

„Pro vojáka určitě. Ovšem u tebe je asi někde problém, jinak bys nevypadala tak happy.“

„Tade, nemám náladu na povídání si s tebou. Bude mi stačit, když se ráno pozdravíme, uděláme si navzájem kafe, vystřídáme se v koupelně nebo na záchodě a když zajdu do krajnosti a potkáme se na bytě, omezíme komunikaci na otázku, jestli si nedáme ještě další kafe nebo čaj, případně jestli nedošel hajzlpapír nebo kdo má tento týden úklid. Nemusíš tady se mnou teď sedět a bavit se,“ nacpala jsem si další lžičku do pusy a cítila se spokojeně.

Chvilku se na mě díval a potom vstal. „Dobře, chceš teda čaj? Když už si vařím vodou na kafe?“

„Jo, prosím,“ otočila jsem se po něm a viděla jsem jeho záda, jak odchází k lince. Chvilku jsem si ho prohlížela a přemýšlela jsem, co je na něm jiné. Potom mi to došlo. Byl větší než jsem si ho pamatovala. Asi taky zabíjel poslední rok v posilovně jako já. Jen jeho pokrok nikdy nebude tolik vidět jako u mě, protože nemusel shazovat ze sebe kila tuku, navíc se nikdy nevzdá zábavy s přáteli a chlastem.

„Koukáš na mě jako bys mě chtěla sníst,“ ozvalo se a já se probudila z přemýšlení.

Podívala jsem se na misku s jídlem před sebou a kriticky na ni ukázala. „To je fakt, maso mi tam chybí. Ale na tobě toho moc není.“

„Když myslíš. Jedna konkrétní masitá část by se ti mohla hodně líbit,“ dvojsmysly, to je jeho.

Vždycky bylo a já si zase nedala pozor na pusu a pustila se sama do téhle pitomé sexistické debaty. „Jen se zase nepřeceňuj frajere, na mě bys neměl.“

„Princezna je na ty velký kluky, co?“

„Co tím chceš říct?“

„Viděl jsem toho tvýho Buddyho z Vyškova. Co to je prosím tě za kyklopa? Kdo to pustil k tankům a bévépéčkům?“

„Neotírej si hubu o Toma, Tadeáši. Ten kluk je tisíckrát milejší jak ty a ne jen proto, že to není takovej arogantní kretén, aby by mi dával najevo, že je v potravním řetězci výš než já.“

„Kdysi sis i o mě myslela, že jsem milej. No páni,“ sladce se usmál.

Jestli mě budeš ještě chvilku provokovat, hodím po tobě ty nůžky, běželo mi hlavou a snažila jsem se uklidnit, abych mohla odpovědět. „Správně, kdysi. Rozuměj pravěk.“

„Co si myslíš teď?“

„Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít.“

„Pořád si myslíš, že jsem neodolatelnej co? Jako tehdy, když jsem tvůj zadek zachránil od pádu na mramorovou zem na přírodovědě, nemám pravdu?“

„Tadeáši? I kdyby si byl moje jediná šance s kým si zapíchat, tak raději zavařím vibrátor, než abych dala zrovna tobě.“

„Chceš mě. Pořád,“ pronesl vítězoslavně a zalil hrnky na lince vodou.

Vzpomínala jsem rychle na to, co naprosto nesnáší. I když jsem s ním neměla nikdy nic, tak jsem i tak absolutně dokonale věděla, co ho naprosto vytočí do vývrtky. Vstala jsem bez toho aniž bych přemýšlela, což tak často bývá chyba, a došla až k němu. Když se na mě překvapeně otočil, chytila jsem ho za ucho a zatáhla dolů. „Ještě chvilku si se mnou zahrávej a uvidíš jak moc tě chci.“

„Lexo, co blbneš,“ zakňučel a šel do kolen.

„Nezahrávej si se mnou Tadeáši. Už opravdu nejsem ta malá milá holčička, co si nechala všechno líbit a ještě ke všemu od tebe. Abych si s tebou teď nepohrála doopravdy já sama za sebe a ne s tím, že bych něco nedomyslela,“ pustila jsem ho a vrátila se zpátky na židli s vítězoslavným úsměvem na rtech.

Základem balíčku pro přežití se mnou bylo nedělat si ze mě zbytečně nepřítele, tohle kouzlo ještě Tadeáš neobjevil, a pro jeho dobro doufám, že to té jeho blond palici dojde hodně rychle. V opačném případě se musí připravit na muka, co pro něj chystám.

 

***

 

Další ráno, další pracovní den. Ten protivný budík vydával zvuk, který jsem nenáviděla. A ještě víc jsem ho nenáviděla, když mě budil z pěkného snu.

Ze snu o svalovci co se ke mně tulí, já si ho můžu osahat a potom dojde i na něco víc a když se už už blížíme ke zlatému hřebu večera a je naprosto jedno, jestli dojde na samotný sex nebo jenom na potěšení pro mě, ozve se tenhle pitomej zvuk. 

Naštvaně jsem zavrčela a hledala rukou telefon, abych ho umlčela. „Já nechci.“

Nakvašeně jsem se vyhrabala z postele, vzala ze židle spodní prádlo s tričkem a odšourala se do koupelny. Při pohledu do zrcadla se mi chtělo brečet. Jít spát s mokrou hlavou nebyl nejlepší nápad, opravdu jsem chtěla vidět, jak tohle všechno zkrotím do rybího copu, když se to teď všechno ježilo a kudrnatilo všude možně. Stáhla jsem si všechny vlasy do culíku a hodila rychlou sprchu. Zase jsem stála jenom v tangách a tričku u zrcadla a snažila se splést ty dlouhé a neposedné černé věci do copu na pravém rameni, když se otevřely dveře a v nich stál Tadeáš. „Ale, ránko.“

„Klepat neumíš, nebo si čekal, že mě tu najdeš nahou?“ protočila jsem oči dovnitř hlavy a pokračovala v pletení.

„Ukázal bych ti svoje nadšení, tím, že bych sundal trenky, ale nechci tě pohoršit. Ani kluky pohoršovat nechci tím, že by ses tady na mě vrhla, miláčku,“ usmíval se na mě a tlačil se k umyvadlu.

Žďuchla jsem ho bokem zpátky a naštvaně se podívala nahoru do jeho očí. „Nevydržíš pět minut, než odsud vypadnu?“

„Ne, jenom se oholím, to tě snad otravovat nebude, to zrcadlo je dost velký abychom se sem vlezli oba,“ prohodil jenom tak a sundal si tričko.

„Fajn.“

Dělal to naschvál. Byla to odplata za moje procházení se po bytě polonahá. Nechtěla jsem zírat, ale nešlo to. Ruce zvládaly samy ten monotónní pohyb, já nemusela kontrolovat v zrcadle, jestli pletu dobře nebo špatně a tak jsem nepokrytě koukala na Tadeášův hrudník, který se opravdu hodně upgradoval od té doby, co jsem ho viděla naposled. A co teprve když můj pohled padl na jeho břicho. Jak jsem si myslela, že na jeho těle ta změna nebude tak razantní, břicho mě přesvědčilo o opaku. Pekáč jak vyšitej a já si ho vážně chtěla osahat. Měla jsem co dělat, abych v sobě zadržela zoufalé zavytí. S tímhle materiálem o stěnu dál tady spím?

„Utři si ty gryndy, prďolo,“ tahle slova mě probudila z transu.

„Už mi takhle nikdy neříkej, rozumíš,“ zavrčela jsem naštvaně a dívala se na to, kolik mi ještě zbývá, než budu moct odejít.

Tohle jedno jediné slovíčko mě dokázalo spolehlivě bodnout. Byla jsem zvyklá, že mi ve Vyškově začal Tom říkat prcku, nejdřív jsem se opravdu hodně vztekala, ale potom jsem si zvykla a bylo to fajn, když jsme se hledali někde a on volal Prcku a já zase Méďo. Alespoň jsme se tak našli. Ale Tadeášův prďola, to byla trochu jiná písnička a hlavně pro mě opravdu smutná.

„Zase se vztekáš?“

„Nehraj si se mnou. Nebudeš mi tak říkat.“

Chvíli na mě do zrcadla koukal, potom zakroutil hlavou a pokračoval v tazích žiletkou po své tváři. Opravdu jsem měla strašnou chuť mu do té ruky praštit, aby se pořezal. Nic bych si neužila tolik, jako kdybych viděla, že se zranil kvůli mně.

„Proč je ti tohle oslovení tolik proti srsti? Nikdy předtím ti to nevadilo,“ promluvil po chvilce, když jsem konečně omotávala konec copu gumičkou.

„Předtím jsem tě brala jako kamaráda, jako opravdu dobrého kamaráda, kterýmu tohle dovolím. Teď jsi pro mě jenom někdo, s kým musím vydržet, než si najdu vlastní bydlení a pak ho budu muset tolerovat v práci.“

„Lexo, zavinila sis to sama, jak to s náma dopadlo. Já jsem možná potom řekl ještě některý věci, co jsem neměl říkat, ale pořád je to z větší části tvoje vina,“ pokračoval v holení.

Dívala jsem se na něj do zrcadla a skládala si v hlavě myšlenku, co mu vlastně říct. Nechtěla jsem, aby to pochopil zase jinak, než jak to vlastně myslím. „Tade, nenuť mě po tobě zase něčím házet, nebo po tobě řvát, jenom proto, že víš, že jsem nervák a bouchnnu dost jednoduše. Nepotřebuju od tebe, ani od nikoho jinýho připomínat, jak jsem to posrala.Vím to moc dobře i bez vás všech, kteří mi to připomínáte, když si fňuknu. Kdybych věděla, že tady budeš bydlet, rozhodně bych si našla něco jinýho. Uděláš líp, když radši budeš mou přítomnost tady na bytě ignorovat a vůbec i moji přítomnost na útvaru.“

Chtěla jsem odejít, ale jeho ruka na mém zápěstí mě zastavila. „Možná bychom měli začít znovu. Úplně od začátku.“

„Pro nás dva jedinej začátek, kterej existuje je každej sám někde mimo. Ublížili jsme si navzájem až moc na to, abychom spolu dokázali vycházet jako nejlepší přátelé,“ nechala jsem ho, aby mě držel.

Musela jsem si přiznat, že i když to byl debil, zachovali jsme se tenkrát jako idioti oba. Ale já pořád v jeho přítomnosti cítila bezpečí. Nejhorší pro mě bylo, že jsem si dokázala představit svěřit tomuhle idiotovi svůj život do rukou a plně bych mu důvěřovala, že se mi nic nestane. Vydala bych se mu na milost a nemilost, protože jsem mu pořád věřila, i po všech těch věcech co o mě řekla, nebo co řekl i přímo mě.

„Nemusíme být jeden pro druhýho zrovna nejlepší kamarádi, ale můžeme být parťáci, dřív nám to docela šlo,“ zkusil.

„Dřív jo, ale dřív jsi mě bral jinak. Ne jako pošahanou fanynku.“

„Bral jsem tě jako chlapa, taky jsem ti dost věcí řekl, jako chlap chlapovi.“

„Děkuju pěkně, asi si teda nechám narůst penis.“

„Lexo, no tak.“

„To je jedno.“

„Dej tomu čas, třeba tě ještě překvapí, jak to s náma vlastně dopadne,“ usmál se. Tentokrát mi z očí nekoukala obvyklá arogance a posměch, tentokrát v nich byla upřímnost a snad i víra, že se spolu nakonec přece jen nesežereme. Jo, to bych si přála jako jediné, abychom to spolu nějak přežili a dokázali spolu fungovat.

 

***

 

Víte co mě na téhle práci lákalo? Že budu muset poslouchat. Jsem takovej trochu samorost, trochu človíček, co moc pravidla nemá rád, nechce se jimi řídit a taky jsem docela dost dominantní, proto se teď taky takhle s Tadeášem nesnášíme, protože já ukazuju svou dominanci, kterou jsem předtím nechávala schovanou v šuplíku. I když, co si budeme. Ono s Tadeášem to bude především boj v mojí hlavě, než boj o to, kdo z nás dvou bude na vyšší příčce potravního řetězce.

Dnešní ráno nemohlo začít líp. Na ranním nástupu a kontrole ustrojenosti jsem dostala pořádnou nálož od zástupce velitele čety, že jsem si zapomněla přidělat jmenovku na uniformu, přitom jsem ji měla v kapse. Celá moje četa dostala kvůli mně třicet kliků, jo moje oblíbenost nejspíš pěkně poroste. Zkuste si dělat kliky, když je venku mínus deset, no pojďme. Po nástupu jsme se měli jít převléknout do šatny a sejít se ve velké tělocvičně.

Byla jsem zvyklá na smrad z padesáti chlapů, kteří se ve čtvrtek ráno sešli v učebně po týdnu v jednom tričku, ve kterým se v podstatě dělalo naprosto všechno a po tom týdnu už to prostě vypadalo tak nějak všelijak, ale smrad tělocvičny, kde je přibližně stopadesát lidí v propocených trikách a teplácích, to byla jiná kategorie. Myslím, že mi to spálilo chlupy v nose.

„Ty vole, tohle je teda síla,“ zakryla jsem si nos a přiblížila se co nejvíc to šlo k Tomášovi, než jsem si všimla, že je přede mnou Tadeáš. Ač jsem si o něm pořád myslela, že je to kretén, nikdy nezklamal. Voněl, přesně tak jak jsem si pamatovala. Chytila jsem mu v pase tričko a kdyby to nebylo přeci jen trochu blbý, nacpala bych si všechnu tu voňavou látku do nosních dírek.

Otočil se po záškodníčkovi, co ho otravoval. „Co tady blbneš?“

„Drž, je mi úplně jedno jak moc tě nesnáším, ale voníš,“ poznamenala jsem přidušeně z jeho zad a cítila, jak se třepe smíchy.

Pořádně jsem ho ani neslyšela, ale vnímala jsem bručení, které z něj vycházelo, když mluvil. „To kyklop nevoní, že se tulíš ke mně?“

„Voní, ale ty voníš líp, navíc vím, že toho na sebe ráno naplácáš asi čtyřikrát tolik, co normální chlap,“ podotkla jsem.

„Správnej chlap má smrdět ne?“

„V tenhle moment jsem ráda, že ty tohle pravidlo neuznáváš.“

Hledala jsem v zorném poli, kam jsem dohlédla Tomáše. Stál kousek ode mě a nechápavě se na mě koukal. Pustila jsem Tadeášovo tričko a poodstoupila od něj. „Včera jste se málem před nástupem sežrali a dneska se k němu tulíš?“

„Připomeň mi na obědě, že ti tohle musím vysvětlit,“ omluvně jsem se na něj podívala a přitulila se teď pro změnu k němu, aby mu to snad nebylo líto. 

„Co blbneš?“

„To máš tak silnou rýmu, že necítíš jakej puch tady je? Jak ponožky po našem komplexáku, ale tak tisíckrát silnější.“

Taky voněl pěkně, ale Tadeáš to prostě nebyl. „Tvoje ponožky po komplexáku byly pořád slabej odvar proti ponožkám Tonyho, to mi věř.“

„Tonymu hnáty smrděly naprosto normálně, natož tak ještě po třech dnech v kanadách,“ což byla pravda. Párkrát jsem vedle něj seděla na učebně a to byl takovej dáreček, že ho patřilo leda tak zabít. Vyzout si boty v učebně, kde se topilo, aby to ještě víc provonělo už tak naprosto dokonalej a hustej oblak, co se v učebně vznášel, to chtělo buď odvahu nebo naprosto vylízanej mozek.

Jo, já vím co si teď říkáte. Jsem voják a stěžuju si na odér svých kolegů a přitom se můžu dostat do takové situace, kdy si nadělám do kalhot a budu muset s tím chodit třeba ještě dalších několik dní, když ale teď jsem v pohodě, nic se neděje a já nemám zájem čuchat tenhle kentus.

Pravé peklo nastalo, až když jsme začala s tělesnou. Cítíte se jako pitomec na hodině tělocviku ve škole. Rozcvička, běh, protažení, potom nějaké ptákoviny jako shyby, šplh a podobně. Já, coby člověk na tyto věci nenadaný, mám tendence se někam schovat a vůbec nevylízat. Shyby udělám tak dva nebo tři, možná, nějaké mrzáky, techniku šplhu na tyči jsem jakžtakž zvládla, ale na laně? S tím jděte někam.

Po běhu se vůně tělocvičny ještě umocnila. Myslím, že se pár jedinců z nově příchozích přidalo k tvorbě jedinečné atmosféry a vypustily plyn. Doslova. Zauvažovala jsem nad novými biologickými zbraněmi. Tahle tělocvična určitě porušuje Ženevské konvence. Dala jsem se do skupinky, která v podstatě dělala neustále jenom dřepy, kliky a sedlehy. Byly tady převážně ženy z útvaru, ale to mi vyhovovalo, už jen proto, že jsem nemusela chvilku koukat na některé kolegy z první čety. Vypadali totiž, jako by si na mě chtěli pochutnat. Navíc když jsem se konečně naučila klikovat, docela mě to i bavilo, ale to byla taky komedie. Když jsem začala, sotva jsem pokrčila ruce, dneska jsem byla schopná dělat diamantový kliky a ještě u toho porazit chlapy a taky jsem si to náležitě vychutnávala.

„Desátník Hendalová, šplh,“ ozvalo se a já se vyděšeně otočila na toho, kdo to řekl.

Koukala jsem ze sedu do azurových očí Davida, pusu od ucha k uchu a náramně si užíval můj vykulený pohled, že bych měla jít šplhat na laně. „Davide!“

„Já prostě musel, promiň,“ culil se dál jak blbeček a já měla chuť ho leda tak praštit. „Hele, co jsi to tam ráno nacvičovala, že všichni museli klikovat?“

Protočila jsem oči. Bylo asi přibližně po osmé a já už od rána stihla dvakrát udělat můj znechucený výraz, to byl snad rekord, ani na výcviku jsem to tolikrát za den neudělala. „Náš zástupce velitele čety má pocit, že nemít jmenovku na uniformě je na trest smrti a tak jenom z milosti nám dal třicet.“

„Téda, Alexandro, jak sis tohle jenom mohla dovolit? Styď se, týden budeš chodit spát bez večeře.“ Ach, jaký to krutý trest pro mě.

„Ty víš, že bez jídla to se mnou je k nevydržení, tohle neriskuj.“

„Jak to je v americkejch filmech a seriálech? Budeš chodit spát bez dezertu,“ popichoval pořád.

„Družstva si vymění svoje stanoviště,“ zahřměl hlas jednoho z velitelů čet do megafonu. Moje skupinka se začala pomalu přemisťovat. No hádejte kam.