Vzestup a pád Rumu 2

Kapitola 2

Konečné řešení pochybností o vzniku Rumu

Předkové Velkých Alkoholanů přišli ze staré vlasti. Bohužel, dnes se už neví, jaká vlast to vlastně byla. Když první lidé přirazili k lávovým břehům velkého sopečného ostrova, později pojmenovaného Velká Alkohólie, byl celý ostrov pokryt bujnými pralesy a kypělo to tam životem. Učiněný rád. Jenže znáte lidi. Rychle tomu učinili přítrž. Zmasakrovali místní důvěřivou faunu, panenský prales zlikvidovali a založili si prvobytně pospolnou společnost. Někdy v té době také dosáhli zásadního milníku v civilizačním vývoji: vynalezli alkohol. Od té doby se nálada na ostrově zázračně zlepšila. A nezahálel ani společenský vývoj. Prvobytně pospolný řád zanedlouho zastaral a ostrované nadšeně vykročili vstříc modernějšímu, lepšímu a pokrokovějšímu řádu otrokářskému. To bylo radosti. A nedlouho poté už hurá do temného středověku. Paráda. A protože lidé jsou lidé, bez ohledu na právě etablovaný společenský řád a cudnost, kterou předepisoval, začali se lavinovitě množit. Během několika málo let populační dynamika zajistila takové množství hladových krků, že již nebylo možné zvládat narůstající konflikty a setrvávat v jednom společenstvu. I počali se Alkoholané rozčleňovat do různých klanů a kmenů. V těch si přestávali vzájemně rozumět názorově, jazykově a nakonec i vzhledově.  V určitém bodu vývoje již byla společnost tak komplexní, že nebylo zbytí a každý kmen se musel uchýlit na vlastní území, aby se vzájemně nepovraždili. V centru každého toho území byla vesnička, z níž se ale postupem doby stávalo město. A jak šla doba ještě dál, města rostla a zesložiťovala se, až už to nebyla jen pouhá města, ale přímo městské státy - úplně stejné, jako třeba starověká Sparta, Mohenžodáro, nebo dejme tomu Brno. No a jedním z těchhle městských států byl Rum. Rum se jmenoval Rum prostě proto, protože jeho obyvatelé byli velkými milovníky stejnojmenného nápoje. Tedy, přesněji řečeno, oni měli raději pivo, jenže to se k jejich lítosti nedalo použít, neboť jisté mocné město v okolí, Pivko, nepřipouštělo existenci měst s podobným názvem a Rumitům jasně dalo na srozuměnou, co bude následovat, budou-li si s tímto posvátným názvem zahrávat. A tak museli Rumité vzít zavděk Rumem. Ale Rumitům to vlastně nakonec ani nevadilo. Vždyť Rum bylo jméno krátké, úderné, libozvučné a rovněž slibovalo příjemné obluzení.
Jen co pro své město vymysleli jméno, už tu byl další důležitý úkol. Každý městský stát si musel ujasnit okolnosti svého vzniku. A protože stupeň vědeckého poznání se v těch dřevních dobách nacházel na opravdu nízké úrovni, řešilo se to tak, že si každé město vybájilo nějakou báchorku o tom, jak vzniklo. No, žádná sláva to nebyla, co si budeme nalhávat. Fantazie tvůrců prvopočátečních bájí má své limity. Vemte si třeba zrovinka báchorku toho městského státu, co se jmenuje Pivko. Podle něj původně nebylo na tom světě nic. Všude se rozprostíralo jen rozplizlé, chaotické protopivko. V protopivku ale plavalo obří vejce. Kdo ho snesl, to se pochopitelně přecházelo jakoby nic. No a jednoho dne to zatrolené vejce puklo a z něho se vyklubalo Pivko. Zajímavé, že? Ano, já vím, že ne. To, v jiném městském státě Velké Alkohólie, ve Vodkových Kurdějovicích, tam měli panečku daleko zajímavější pověst. Ta říkala, že na světě původně nebylo zhola nic, než chaotické moře protovodky. A nad ní se, jak v nějakém nádherném deliriu tremens, vznášel překrásný, opalizující drak. A ten drak jednoho dne snesl vejce. A to vejce puklo a za zpěvu nymf se zrodily Kurdějovice… no, tak to vidíte. Fantazie tvůrců bájí má zkrátka své limity… Ale ještě musíme strpět jednu historku o vzniku světa, protože ta se týká přímo Rumu. Ale nebojte. Je to historka fascinující a plná fantazie… I když…. Ona ta historka vlastně není zase až tak fascinující a tak plná fantazie… vlastně je spíš jenom hodně dlouhá... ale nebojte, maximálně to zkrátíme. Podle této historky Rum vznikl tak, že na počátku bylo, ano… to je na tom to překvapivé – na počátku nebylo nic než velký tank chaotického protorumu. No a v protorumu se vznášelo – co jiného - vejce. A to vejce jednoho dne puklo a z něho vzešlo slovo. To slovo bylo Nejvyšší Bytost. A Bytost řekla: „Budiž Rum.“ I objevil se Rum. A bylo vymalováno. Tak to by bylo asi tak všechno.
Jenže co se nestalo. Jako obvykle, kolem každé nepodstatné otázky, i zde se vyrojily na smrt znepřátelené tábory, z nichž každý fanaticky hájil svoji představu pravdy. V tomto případě se střetli rumitští věřící s rumitskými nevěřícími. Druhou skupinu reprezentovali především místní mudrcové Omoron Zvídavý a Rejmon Rejpaal obklopeni nepočetným hloučkem svých příznivců. Ti rozumovali: „Odnikud se nemůže vzít něco. Odkudpak se z ničeho vzala hlína na stavbu rumitských chýší, odkud se berou odpadky na stavbu stájí, odkud je sláma na střechy? A odkud se vzaly ovce, kozy a drůbež – znak to společenského postavení rumitských mužů? Ha? A hlavně. Odkud se vzala samotná Nejvyšší Bytost?“ Rejmon Rejpaal se těmito otázkami vědecky zabýval a přišel s pozoruhodnými odhaleními. Někde vyštrachal, že ještě předtím, než rumitský prorok, Omnivor Kokotiáš Pantokrator zvěstoval Rumitům jejich aktuální Nejvyšší Bytost, byl pokládán za poněkud, ehm, ehm… frivolního. Vlastně se ukázalo, že původní jméno Kokotiáše Pantokratora bylo Zhýral Kecka. Rejpaal dokonce nevylučoval, ovšem z pochopitelných důvodů si dovolil nevylučovat jen v lehoulinkých náznacích, že důvodem pro zvěstování nové Bytosti nemuselo býti Kokotiášovi jen jeho proslulé Svaté Vidění, ale možná i vidina bezpracného přísunu hmotných statků a netknutých pannen, s nimiž Nejvyšší Bytost, nemaje hmotného těla, obcovala právě prostřednictvím Kokotiáše a jeho přátel z prastarého spolku lásky a pokory, takzvaného Bratstva Poswátnéj Wiery Pravej, pamětníkům možná známějšího pod starším názvem „Chlastem k Vyšším Slastem“. Výsledky vědeckého bádání ale rumitské věřící nepřesvědčily. Znáte přeci věřící. Takové maličkosti jako logika, důkazy a svědectví očitých svědků je nemohou rozházet. V rekordním čase tak byly Rejpaalovy výzkumy shledány kacířskými.
Na tomto místě musíme poněkud odbočit a říci si o Alkoholanech jednu zajímavou skutečnost. Projevoval se u nich zvláštní typ stádního chování, jenž se, jako červená niť, bude prolínat celým naším příběhem, pročež si ho dobře zapamatujme. Jedná se o takzvané „pravidlo třetin“. V podstatě jde o to, že kolem každého názoru, aktivity, či činnosti v Rumu, docházelo k rozčlenění kmene (tvořícího jednu velkou skupinu „My“) do dvou až tří názorových klanů.
Prvním klanem je skupina, která se, na počest proroka Kokotiáše, nazývá Kokoti. Pro klan Kokotů je typické, že se vždy okamžitě a nekriticky přimkne ke každému novému učení a poslouchá jeho vykladače na slovo. Fakta, logika i důkazy jdou mimo ně. Do svých věrouk a jejich vykladačů se Kokoti, promiňte mi ten výraz, doslova zfanfrní. Rezolutně odmítají jakékoliv pochybnosti i předběžnou opatrnost a do každé víry jdou, jak se říká, po hlavě. Kritickým názorům se vysmívají, ačkoliv je neumí vyvrátit. Svými oponenty pohrdají a obvykle se je také pokoušejí zastrašit, zesměšnit, či zdiskreditovat. Pro Kokoty je příznačné, že se vždy chovají, jakoby měli patent na pravdu a jakoby jejich vůdcové měli záměry napsané na čele. Snad i proto tak ochotně odevzdávají majetky, duše i těla a to nejen svá, ale i všech okolo. Nekritickou oddaností dosahují toho, že nepociťují břímě pochybností, či zodpovědnosti a s myslí čistou a prázdnou vydávají se na cestu k osvícení. Občas se samozřejmě ukáže něco, co jim nehraje do noty. Například se ukáže, že je jejich vyvolený tak trochu šidil a využíval. Jenže kampak s tím na Kokoty. Kokoti vždy moc dobře vědí, oč se jedná: „je to kampaň“. Všechno je gigantická intrika mocných, kteří se spikli proti nim. Pokud jsou odhalení natolik zásadní, že už je nedokážou popřít ani Kokoti, ani pak se nic hrozného neděje. Kokoti se v tom případě léčí hojivým balzámem, kterému se říká kognitivní disonance. Ta je chrání před šrámy na duši a umožňuje jim nepohodlnou realitu strávit, či ještě lépe, vytěsnit. Svým založením jsou Kokoti šťastní lidé, jímž je sice souzeno prožívat znovu a znovu totéž, ale oni jsou spokojení, neboť jejich víra jim zaručuje klidné svědomí a hřejivý pocit vědoucnosti a nadřazenosti.
Dalšimu klanu se v rumitštině říká „Přizdisráči“, neboli, „ti jenž vyčkávají“. Je to klan zdaleka nejpočetnější a projevuje se ponejvíce tím, že se neprojevuje. Nahlas neříká nic. Drží hubu a krok a dělá, co se mu řekne. Je velmi konzervativní, všechno chce dělat tak, „jak se to dělalo vždycky“ a vždy čeká, jak se věci vyvinou. Když se končeně vyvinou, Přizdisráči neváhají a v pravý čas se přilípnou na správnou stranu. Pochopitelně tu vítěznou. Je to nejpočetnější a v dlouhodobém rámci i nejdůležitější klan, neboť získat si srdce Přizdisráčů, to na Velké Alkohólii znamená automatické vítězství ve volbách, revolucích a jiných podobných kulturních akcích.  
A konečně, poslední skupinu tvoří klan Nevěřících Tomášů. Jsou to prudiči, kteří všechno prověřují a zkoumají, mají pochybnosti a hledají pro ně logická vysvětlení a důkazy. Když je dostanou, jsou schopni změnit názor, což je právě to, čím se odlišují od Kokotů. Mají tendenci se proviňovat záškodnictvím zvaným „kálení do vlastního hnízda“, jak jim klan Kokotů opakovaně vytýká. Klan Nevěřících Tomášů značně trpí infiltrací, takže pozor na ně. Někteří z nich třeba vypadají jak Nevěřící Tomášové, ale když se na jejich kritičnost podíváte pořádně, zjistíte, že se nejedná o lidi kritické, ale spíš zapšklé: nevěří vůbec v nic, ani když je to opřeno o dobré důkazy. Mnozí pseudonevěřící Tomášové také skrytě slouží nějaké skupině „My“, ale takoví jedinci ve skutečnosti nejsou Nevěřící Tomášové, ale spíš jen převlečení Kokoti.
Víte, my tu sice vesele mluvíme o třetinách, ale tím nemyslíme třetiny v přísně matematickém slova smyslu. Ty třetiny ve skutečnosti jevily spíše gaussovské rozdělení. To znamená, že klanové osazenstvo se, velmi idealizovaně, utvářelo tak, že přibližně polovinu tvořili Přizdisráči, přibližně čtvrtinu Kokoti a poslední čtvrtinu Nevěřící Tomášové. A aby to bylo ještě složitější, tak bylo zcela obvyklé, že člověk byl členem různých názorových skupin, přičemž v jedné byl za Přizdisráče, v jiné za Nevěřícího Tomáše a v další platil za tuplovaného Kokota. A to si ještě vemte, že se ty třetiny neuvěřitelně početně lišily: někde byla jedna třetina malá, jinde velká a někdy úplně chyběla, no prostě, bylo to fantasticky složité. Poslední důležitá věc, kterou si o tomhle Pravidlu třetin musíme pozradit je, že pokud byl klan Kokotů, či Nevěřících Tomášů malý, nerespektovaný, či dokonce pronásledovaný, mohlo se stát, že byl postupem doby potupně vyobcován ze skupiny „My“ a stal se skupinou „Oni“. A těm pak bylo zle. To se ovšem týkalo jen Kokotů a Nevěřících Tomášů. U Přizdisráčů to nikdy pozorováno nebylo.
Proč o tom vůbec mluvíme? Inu jednak proto, že je to důležité a my se s tímto jevem na Velké Alkohólii budeme soustavně setkávat, ale především také proto, že je nejvyšší čas vrátit se opět k naší teologicko-geologické rozpravě o původu Rumu. A zde se nám zrovinka děje to, že se nám na straně Kokotiáše srotily olbřímí klany Kokotů a Přizdisráčů, tvořící jednu velkou přesvědčenou skupinu „My“, zatímco proti nim stál jen nepatrný klan Nevěřících Tomášů, tak silně názorově opuštěný, že se z něj pomalu stávala skupina „Oni“. Rejpaal si byl své zásadní strategické nevýhody takřka dokonalé názorové opuštěnosti dobře vědom a byl značně vystrašen, když Kokotiáš zareagoval na jeho historické bádání tím, že jej z kazatelny přede všemi obvinil, že proti němu „vede kampaň“ a chce ho „odstranit z náboženství“. A, prudce hroze z kazatelny na tetelícího se Rejpaala, na něj křičel: „já z náboženství nikdy neodstoupím. Nikdy. Nech si to všeci zapamatujů.“ Rejpaal, Zvídavý i jejich nepočetní následovníci poté svého pátrání raději zanechali. Kdyby měli všech pět pohromadě, odložili by k ledu bádání vůbec a časem by se jistě všechno urovnalo. Jenže bohužel, oba mudrci prokázali nepoučitelnost, když se místo jedněch nebezpečných fakt, jali prezentovat fakta ještě nebezpečnější. Přišli totiž s upravenou, nicméně stejně heretickou teorií o vzniku Rumu: na počátku se prý na místě Velké Alkohólie shluklo rotující mračno kosmického prachu. Mračno se smršťovalo a jak se smršťovalo, bylo čím dál žhavější, až bylo tak žhavé, že kdybyste do toho nějakého Rumitu hodili, v mžiku by se připálil. Postupem doby se však Velká Alkohólie zkonsolidovala do solidního kusu kamene, vychladla a pak už jí nic nemohlo zabránit v cestě ke slávě. Ostrov pak prožíval neobyčejná dobrodružství. V prvohorách pobýval u jižního pólu, v devonu byl zaplaven oceánem a stal se součástí korálových útesů. V karbonu odcestoval až k rovníku a bujně porostl přesličkami a plavuněmi. „A považte“, horlil Omoron, „v druhohorách se po Rumu, po zadních nohách, procházely gigantické prasnice přesahující svou velikostí i největší stodolu, kterou v Rumu máme.“ „Ano, ano. A tento gigantický dobytek vyhynul, když z nebe spadl na zem ohnivý kámen mnoho pudů těžký“ blábolil ještě z hladu. Ale kupodivu, když o tom Omoron takhle vyprávěl, začalo to posluchačům dávat smysl. Bylo to docela logické a odpovídalo to i na jiné otázky. Jenže, vážení přátelé, byla tu jedna svízel. Svízel velice svízelná. A Kokotiáš Pantokrator ji postřehl okamžitě. V tomto novém výkladu totiž nebylo Nejvyšší Bytosti. Jakoby Nejvyšší Bytost při stvoření světa hrála úlohu jen podřadnou, či dokonce, hrůza pomyslet, žádnou.
Právě v této chvíli začal Kokotiáš považovati za nezbytné, aby se do věci osobně vložil a celé bláznění jednou provždy ukončil. Ostatně, bylo to i jeho povinností, neb byl  nejvyšším rumitským teologem, ke kteréžto funkci Kokotiášovi dopomohla jak jeho proslulá zbožnost (Nejvyšší Bytost koneckonců mluvila z  celého Rumu jen s ním), tak i jeho neobyčejná moudrost, která byla poháněna takzvaným "zdravým selským rozumem". A moudrý Kokotiáš si usmyslel, že všechny nevěřící Nevěřící Tomáše v Rumu zkokotizuje. Vymyslel pro tento bohulibý účel své slavné pedagogické experimenty. První se jmenoval "Země neplave" a sppočíval v tom, že Kokotiáš, před zraky celého Rumu, vsypal několik nůší zeminy do obecní stoky, čímž měl v úmyslu prookázat, že země neplave. Úspěch. Opravdu neplavala. Sice tím tak trochu  stoku i ucpal, což vedlo k řadě nepříjemných a zapáchajících důsledků, ale ani pak ho invence neopustila. Následoval experiment, sarkasticky nazvaný „nebeské divadlo“. Spočíval v tom, že všechny občany Rumu nahnal za kraj města a všichni tam museli celý den s bolestivě zakloněnou hlavou stát a zírat do nebe, zdaliž neuvidí padat kámen. A hle. Pravda se vyjevila. Krom běžných padajících hvězd nespadlo vůbec nic. Ani kamínek. Věřícím bylo všechno nad slunce jasné. Jako ostatně vždy. Jenže kampak s tím na příslušníky nikým nevolené elity - ani takto zjevné důkazy je nepřiměly ke změně stanoviska.
Zvídavý s Rejpaalem se překřikovali, že takhle to není. Země, že prý nepluje po vodě, ale po horké zemi, která je pod ním a ty padající hvězdy? To jsou právě ty kameny. Tím se, přátelé, znemožnili definitivně. Kampak s takovou chytristikou na Rumity - ti mají panečku pod čepicí a hlupáky z nich nikdo dělat nebude. Země přece plavat nemůže, neboť nemá ručičky a bez nich, to dá rozum, čubičku nezaplaveš. A hvězdy? Ty padají, když to Nejvyšší Bytost přežene  s rumem, pak si uvolňuje útroby, což třese s Vesmírem a způsobuje padání hvěz, to ví v Rumu každé malé dítě. A vůbec. Spíš budou věřit tomu, že učenci lžou, než že z nebe padají kameny.
V Rumu, abyste věděli, se tomuhle říká „zdravý selský rozum“ a je to ten nejvíc nejlepší kamarád každého Obyčejného člověka. Obyčejný člověk nemusí být odborník. Stačí, že má „zdravý selský rozum“ a z toho už automaticky vyplyne i správný názor. Koňská dávka „zdravého selského rozumu“ totiž, jak je všeobecně známo, plně nahrazuje jakékoliv studium i odbornost. A právě selský rozum se teď projevil ve vší své skvělosti.  Rumité se smáli, až se v pase prohýbali: „Hahaha,“ (hahahů tam ovšem bylo mnohem víc, my to krátíme z důvodu úspory papíru), možná nejsme študovaní jako tudle Rejpaal a Zvídavý, ale takoví hlupáci nejsme, abychom naletěli povídačkám, že by země mohla plavat jako kachna po rybníce a že by mohly kameny padat z nebes. Rejpaal se Zvídavým se patrně ze své vzdělanosti pomátli na rozumu. Anebo… že by za tím bylo ještě něco jiného? A to se už pomalu přestávali smát, neboť tady šly žerty stranou. Tohle totiž nejenže nepěkně zavánělo prvotřídním, first class, kacířstvím, ale navíc se tu, holenku, jedná o recidivu, čili je to setsakramentsky vážná věc. „Že by nás ti vědecký prevíti chtěli připravit o tradiční rumitské hodnoty a svést nás z cesty naší posvátné víry? No, to by tak hrálo…“.
Atmosféra v Rumu v nadcházejících dnech značně zhoustla. Přispěl tomu bohužel, jistě aniž by tím něco zlého zamýšleje, i prorok Kokotiáš, který v nedělním kázání pronesl plamenný projev. V něm informoval, že měl nepříjemný pohovor s Nejvyšší Bytostí, která se sice i nadále zdráhá vydat se mezi své věřící a vyjevit jim to do očí (však víte, jak je to děvče stydlivé - měla by trému mluvit před tolika lidmi), ale je silně pobouřena stavem svého uctívání v Rumu. Hnusí se jí prý bezbožnost šířící se Rumem... Jestli prý to takhle bude pokračovat dál, Nejvyšší Bytost prý opravdu neví, neví, zda neuzavřeť Rumitům brány ráje a neotevřeť jim naopak brány pekelné.  Ano, ano, situace je kritická… Bytost prý dokonce zvažuje, že vzedme vody sopečného jezírka ležícího severně od Rumu a bez ohledu na místní kachny, z nichž klidně učiní bezdomovce, zalijeť celý hříšný Rum i s přilehlým okolím, tedy aspoň za předpokladu, že v jezírku nalezne k tomuto účelu sdostatek vody…
Tohle rozhodlo.  Nikdo si nechtěl zahrávat. Podstatnou část rumitské populace totiž tvořili neplavci se zakořeněným odporem k vodě – většina z nich to nikdy nepila a mnozí, pro jistotu, považovali za hřích i mytí. Všichni byli proto jmuti přeukrutným strachem. A strach, ten lze samosebou velice snadno směnit za různé užitečné věci, takže není divu, že se takto správně vedený rumitský lid záhy začal bouřit: „Tak takhle vy nás budete znejišťovat a otřásat základy našeho světa? Vy, elity, to s Obyčejným člověkem beztak nikdy nemyslíte dobře… Copak vy vlastně víte? A jak si dovolujete, nikým nevoleni, osobovat si právo na pravdu a vyvyšovat se nad lid?“ ptali se Obyčejní lidé nikým nevolených elit, ale on to byl spíše takový ten druh dotazů, kde se na odpověď ani moc nečeká. Věc byla jasná. Společnost se otřásla v základech. Hodnoty předků byly zpochybněny a centrum stability rumitské společnosti bylo otřeseno. Převeliká nedůvěra k mudrcům se rozhostila po celém katastrálním území Rumu a okna mudrců byla nyní vytlučena tak často, že ani nemělo cenu je zasklívat.
Každý cítil, že tohle musí špatně skončit. A také, že ano. Definitivní konec nastal po dalším Kokotiášově kázání, po němž oba elitáři zjistili, že mají před svými domky rozzuřený dav. Znali své pappenheimské a tak na nic nečekali. Rejpaal to vzal oknem hajzlíku, Omoron se protáhl uvolněným prknem chlívku a to byl konec mudrců v Rumu. Ještě dlouho se pak vzpomínalo, jak si v běhu komicky přidržovali svá učenecká roucha na způsob sukýnek a pod nimi se čile míhaly vyzáblé nohy s vystouplými křečovými žilami a v závěsu za nimi běželi spravedlivě rozhořčení občané Rumu, mávající motykami, vidlemi a jinými proprietami lidové nespokojenosti. Naštěstí to všechno dobře dopadlo. I přes slabší fyzickou konstituci, strach mudrcům propůjčil to, co scházelo na kondici a tak nedošlo ke krveprolití, které by nebylo dobrou vizitkou jinak proslulé rumitské umírněnosti, velkorysosti a rozumnosti, neboť Rumité jsou přesvědčení, že jsou těmito vlastnostmi obdaření v nadprůměrné míře.
Co říci závěrem? Inu, hurá a sláva moudrému rumitskému lidu. Společenský řád byl obnoven. Nyní už je zase v Rumu svatý klid. Problém byl vyřešen, nepříjemné pochybnosti odstraněny. Byla to přeslavná kapitola v dějinách Rumu. Na rynku bylo vybubnováno, referendem potvrzeno a řádným hlasováním odhlasováno, že Rum nade vší pochyby, vznikl zásahem Nejvyšší stydlivé Bytosti, jež ve své nekonečné moudrosti snesla ono prapůvodní mýtické vejce uprostřed ničeho a z tohoto vejce posléze vzešlo vše. Velikolepý závěr pak už jen stvrdilo kázání Mistra Kokotiáše, v němž ukonejšil věřící, že jejich projevy pokory, samozřejmě spolu s jeho jedinečným vyjednávacím talentem zajistily, že se Bytost podařilo obměkčit, takže s potopou světa prozatím posečká.
Jestli si ale myslíte, že tím to všechno skončilo, to jste přátelé na velkém omylu. Krátce poté, co Rumité vyřešili závažnou krizi ohledně svého prvopočátku, nastala další těžká doba. Jenže to už musíme zvednou ty naše tlusté zadky a jít se trochu projít po okolí, neboť se musíme seznámit s okolím Rumu a představit si i jeho sousedy. Rum si sice mnozí Rumité představují jako pupek světa, ale on je to vlastně spíš jen nepatrný pupíček.
10 verst od centra Rumu je prstenec pohraničních hor – no, hor. Rumité prominou, ale spíš než hory jsou to spíš jen větší homole utuhlé lávy. Ať jsou to ale homole, nebo hory, oddělují Rum od jeho sousedů a vytvářejí takové útulné, i když trochu zaprděné hnízdečko. 20 verst na východ od těchto pohraničních kopců leží velikánské město, které se jmenuje Vodkové Kurdějovice - největší město na Velké Alkohólii. Ještě dál na východ je další velké město: Paj-Ťiou. Tak to bychom měli východ. A co najdeme na západě? 20 verst na západ od prstence rumitských pohraničních kopců vyrostlo město Pivko. A ještě dál pak leží města Šampáňo a Wisko. Pak následuje Velké jezero a za ním je pak jedno z nejmocnějších měst Velké Alkohólie: Nové Wisko. Nás teď ale budou zajímat hlavně dva mocní bezprostřední sousedé Rumu - Pivko a Vodkové Kurdějovice. Obě města jsou mocnější než Rum a obě mají pocit, že Rum spadá do jejich vlastnictví, neboli, jak to učeně nazývají, do Sféry vlivu. Proč se tomu tak říká, těžko říct, neb sférického na oné sféře nic není - je to spíš taková šišatě kostrbatá placka, kde platí, že každý, kdo ve sféře je, musí dělat přesně to, co mu vlastník Sféry nakáže. A víte vy co? Pojďme si nyní oba aktéry nadcházejících věcí představit blíže, protože se u nich právě dějí prapodivné věci.

-- pokračování příště --