Zvýšení platu

My jsme lidé toužící po vědění, i když nás tyto znalosti můžou zabít. Tím se lidstvo vyznačuje. Naše sebevražedné sklony jsou chápány jako náš největší pokrok. Ve filmech je technika naším gró a atomovky nás ještě nepřestaly fascinovat. Jsme jako děti na minovém hřišti našich zbraní, zákonů a zločinců. Novinářům se rty pohybují do jemných úšklebků nad našimi přešlapy a tak je napsáno v povaze většiny lidí, čekají na dalšího sólokapra. Jedním z těchto novinářů jsem já a těším se co dalšího vyvedete. Nebyl jsem vždycky takový. Můj charakter byl pošlapán mými nadřízenými a jejich pokyny. Mým dalším úkolem je napsat o nějaké znuděné paničce, která se bude vyjímat v módní rubrice. A tak tady sedím na své nudně rozvrzané židli a čekám na vykoupení,  kterého se mi dostane jen v podobě kávy přesně 0cm od mojí levé ruky. Pravačkou třímám moje dnešní vítězství,  dopis z televizního studia, kde se už tak dost preferuje aby se tam pořád něco dělo, a ještě mě tam lákají na mlsné pamlsky v podobě peněz. S tímto dopisem dnes předstoupím u svého velitele a budu žádat o zvýšení platu. A to by mě mohlo posunout zase o kus dál, dál od mých zásad. Drží mě tu snad už jen fakt, že slečna Bucková, místní sekretářka, po mě začala pokukovat. Nadějně se přihlásila o post manažeřiny,  kam jí pomůže její další krok, vyspat se se šéfem, tudíž s někým jiným. A má pro to všechny potřebné předpoklady, dlouhé vlasy i nohy a vyzývavé pozadí. Nejsem z toho nijak nadšený ale chápu její priority. Odkládám kafe na jeden z méně cenných papírů a jdu za mým prozatímním chlebodárcem.

Můj drzý jazyk se ještě nedostal ke slovu a moje zadnice zase k židli. Pan Bronx se vyjádřil k několika mým článkům, a musím říct že jsem velice potěšen jeho termíny a úsměvy kterými mě obdařuje. Já bych si to pro sebe shrnul asi takto: "Špína, špína, špína - bravo Tome."
"Thomasi, přesně tohle jsme teď potřebovali," přilévá do svého ohnivého proslovu. Je to zmetek, ale ty komplimenty od něj, ty mám rád.