Dušinka
Dušinka
Slovo na úvod
Nemám rád negativní kritiky. Tím nemyslím negativní kritiky, ale negativní kritiky. Prostě ne lidi, kteří kritizují, ale jejich výtvory.
Buď jsou napsány proto, že mají jejich tvůrci pravdu, což je pro autora zdrcující zjištění, nebo jen z důvodu finančního, aby byla za kritizujícím vidět nějaká práce. V obou případech jsou kritiky nepříjemné a lépe řečeno, pro pisatele obtěžující.
Netvrdím, že jsou nepotřebné, ale já je nepotřebuji. Abych předešel negativním kritikám, (Negativní kritiky předejít můžu také, ale pouze když jdou pomalu.) a abych ušetřil kritizujícím práci, definoval jsem každou kapitolu v díle jako špatnou, trapnou, či hloupou. Je totiž docela dřina najít to správné hanobící slovo, když je dílo dobré. Proto si také kritiků vážím. Kritiky si nevážím, i když je někdy jejich váha větší než dílo samé. Jestliže stojí text za starou belu, jde kritizování lehce.
Nehledal jsem ke každé kapitole přesný výraz. Vzal jsem to tak, jak mi to přišlo pod ruku. Ostatně se mi zdá, že kritici mnohdy díla neznají a dělají to stejným způsobem. Kritických slov je mnoho. Já jich našel 192. Přidělil jsem ke každé příhodě podtitul. Co kapitola, to hanobící pojmenování. Takže, když někdo o mém díle napíše, že je špatné, řeknu: „Ano, máte pravdu. Je to kapitola 2, popřípadě trapné, kapitola 10, či hloupé, kapitola 40.“ Je toho jednoduše od A (absurdita) do ZET (znehodnocující).
V případě, že najdete kritická slova, která můj seznam neobsahuje, máte můj souhlas a obdiv. Zkuste, milí kritici, najít pro změnu 192 pochval a pak budu spokojen. Pro jistotu jsem doplnil zbývající, hanobící slova na závěr textu.
Na závěr úvodu, varuji čtenáře. Tato kniha se nedá číst. Pardon, dá se číst, ale ne najednou. Doporučuji ji číst po krátkých dávkách, jinak se mysl unaví a vy budete mít dojem, že jsem úplně blbej.
S úctou autor
Obsah
1. Dušinka
2. Čeština je špatná
3. Zpěv
4. Letopočet
5. Oblékání
6. Gambler
7. Veřejnoprávní televize
8. Dobití baterek
9. Princip Vánoc
10. Namlouvání
11. Řidičák
12. Půjdeme na plovárnu?
13. Závod
14. Létání
15. Plavání
16. Narozeniny
17. Dvě slunce
18. Ladění
19. Lhaní
20. Plakát v tramvaji
21. Kolo
22. Divadlo
23. Čeština
24. Cestování v čase
25. Konec lhaní
26. Andulky v češtině
27. Štrúdl a tour
28. Rýmy
29. Rčení
30. Hřbitov
31. Tanec
32. Gigolo
33. Královna ze Sáby
34. Test IQ
35. Kouzla
36. Pán
37. Akce
38. Pouť
39. Krádež v samoobsluze
40. Velký třesk
41. Uherský rok
42. Fata morgana
43. Zabíjačka
44. Chrám lásky
45. Malování
46. ZOO
47. Kůň
48. Kráva
49. Koňský text
50. Knihovna
51. Jana
52. Koláče
53. Na houbách
54. Na rybách
55. Vůl
56. Návštěva u rodičů
57. Pantáta
58. Koťata
59. Kostel
60. Jablka
61. Malování a kos
62. Sklípek
63. Na vodu
64. Sněhulák
65. Válka
66. Tenis
67. Vánoce
68. Štěstí
69. Hmyz
70. Odejdu jinam
71. OZR
72. Shoda jmen
73. Zrození a smrt
KONEC
1. Dušinka
(absurdní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zašli jsme do restaurace na oběd. Jelikož jsme si skvěle pochutnali, oddávali jsme se pohodě s výbornou kávou. Vtom zvony na věži odbily dvanáct hodin. Když to kamarád zaregistroval, chytl se za prsa a nahlas a bez skrupulí si mocně říhnul. Již nějakou dobu jsem jej učil číst a psát. Etiketu a stolování jsme pochopitelně nevynechali. Zeptal jsem se jej proto, co to znamená? On se na mě bez zájmu podíval a prohlásil, že je přeci poledne. Nehodlal jsem toto téma v restauraci rozebírat, ale večer při dalším doučování jsem mu tuto záležitost připomněl.
„Přece jsem tě učil, že krkat je neslušné. Proč jsi tedy po jídle hýkal jako kobyla?“ otázal jsem se, snaže se, aby má výtka zněla co nejrozhořčeněji. Odpověděl, že bylo poledne a že nechňápe, proč se rozčiluji.
„No a co, že bylo poledne? I kdybys krkl o půlnoci, je to neslušné,“ poučoval jsem ho. Pochopil, že přeťápl a omlouval se: „Promni, zapomněl jsem, že nejsem doma.“ Přehození písmen ve slově promiň jsem prominul. Neboť se učí celkem dobře, nerozmazával jsem to. Zajímalo mě však, proč to bral za normální, když bylo právě poledne. Záhy mi vše vysvětlil.
„U nás už od dob chrabrého Lojana máme zavedeno pravítko, promni, pravidýlko, pravidélko, („Pravidlo“, pomohl jsem mu.) pravidlo, že v poledne proběhne chvilka drzosti. Je to jen pár vteřin uvolnění, během nichž si může každý udělat, co se mu zlíbí, i proti pravidlům slušného chování. Je to pro duši velice prospěšné a uvolňující. A konečně i pro tělo. Kdo si potřebuje říhnout, prdnout či zakašlat, může. Někdo tuto chvilku ušije, promni, vyšije, vyušije k tomu, aby dal sousedovi poličku a jiný, aby poblil krásku odvedle.“ Vysvětlil jsem mu rozdíl mezi políčkem a poličkou a také mezi políbením a poblitím. Jinak jsem s ním musel souhlasit. Rozhodně by bylo dobré něco takového zavést i u nás.
„Navrhnu, aby to u nás bylo také. Musíme tomu však dát jméno. Jak se tomu u vás říká?“ vyzvídal jsem. Řekl, že: „by se to dalo přeložit jako malá duše. To kvůli uvolnění pro duši. Možná by byla nejlepší zdrobnělina. Jak se u vás říká malé duši?“ Odpověděl jsem, že dušička.
„Ano, dušinka je to pravé slovo.“ Souhlasně přikývl a přemýšlel, jak to dát vědět celému lidstvu. Pro začátek jsem o tom napsal fejeton a byl jsem rozhodnut, že budu tomuto nápadu dělat propagaci. Po přečtení mého článku se ke mně naklonil a poprosil mě, jestli by to mohl podepsat svým jménem. Je to prý totiž jeho nápad a jeho zvyklost. Souhlasil jsem, ježto jsem se těšil na to, že se konečně dozvím jeho jméno a uvidím ho i napsané. Podal jsem mu svou práci a on roztřesenou rukou napsal pod můj text: Dušinka. Je úplně blbej.
2. Čeština je špatná
(špatné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se například zeptal, proč máme na světě tolik řečí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ne vždy byla země propojena médii jako dnes a že každý národ má svou řeč rád a je na ni hrdý. A on na to, že by stačilo vybrat tu nejlepší a byl by klid. Zeptal jsem se jej tedy, která je podle něj ta nejlepší a on na to, že by musel všechny prostudovat a na to že prý nemá čas. Zeptal jsem se jej, zda by mu vyhovovala čeština, a on na to, že má mnoho zbytečností, například pro jednu věc více pojmenování. Vysvětloval jsem mu, co je to synonymum, ale zbytečně.
Abych jej přesvědčil, zabral jsem a vychrlil na něj synonyma od slova restaurace. To slovo pochopil. Je to místo, kde se dá najíst, či napít. A já jmenoval například, bar, bistro, bufet, hotel, hospoda, hostinec, jídelna, jídelní vůz, kafetérie, kantýna, kavárna, kiosek, knajpa, koliba, kořalna, krčma, lokál, motel, motorest, noční podnik, občerstvení, pajzl, palírna, pivnice, pohostinství, putyka, restaurace, sklípek, vinárna, vinotéka a výčep. A pak že je naše řeč složitá. Není. Každé z těch pojmenování má přece svůj specifický význam. Svou barvu, chuť, nebo vůni. Ta slova sice znamenají skoro totéž, ale jsou o něčem jiném. Se slovy je to jako s jídlem. Každé tě nasytí, ale každé má zároveň jinou funkci, jinou výživnost, jinou chuť a jiné zbarvení a může být použito při jiné společenské události.
Řekl, že také píšeme jinak než mluvíme, a to mě tedy dojalo. Asi nikdy neslyšel a neviděl angličtinu. Prý říkáme vjec a píšeme věc. Říkáme fčela a píšeme včela. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale on nedal pokoj, a proč tu řeč nezjednodušíme. Když jsem s jeho názorem nesouhlasil, začal diktovat další slova, jež jinak čteme a jinak píšeme. Například diktát, divize, titan, titul, nikotin, vanilka a dikobraz. Měli bychom psát dyktát, dyvyze, tytan, tytul, nykotýn, vanylka a dykobraz. Pokračoval v příkladech, i přes mé otrávené pohledy.
„Říkáte, tluč a přípustné je i tluc. Přitom tlučeš možné je a tluceš není možné.“
Byl dokonale rozjetý a mé původní rozčilení se pomalu přenášelo na něj.
„Nechňápu řeč, která se nemůže rozhodnout, jestli tak, nebo tak. Například dovolíte, aby se psaly dvě varianty. Je dovoleno obojí ve slovech, jako je pudink a puding, dopink a doping, marketink a marketing. Navíc ani nevíte, jestli jsem bez pantoflí, nebo bez pantoflů, jestli chodím v dřevácích, nebo v dřevákách. Mimochodem, když se říká pozorně, opak je tedy po hovně, nebo nepozorně?“
Dobrou půlhodinu jsem snášel jeho nářky. Na závěr jsem se jej zeptal, jak to mají oni. Řekl, že kdysi měli asi tři sta řečí a shromáždění lidu rozhodlo, že vyberou jednu řeč, již bude každý používat v celoplanetárním styku. Svou rodnou řeč si pak každý národ ponechá. Mezinárodní řečí zvolili mluvotin. Je to mrtvá řeč, něco jako u nás latina. Dnes ale, po několika staletích, když každý národ mluvotin upravoval a komolil podle svého, je výsledkem asi tři sta řečí, plus tři sta odrůd mluvotinu. Je úplně blbej.
3. Zpěv
(slabomyslné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Vydržel celé hodiny v parku a poslouchal ptačí zpěv. Nejvíce se mu líbil hlas kosa. Říkal, že mu připomíná hlas traketia tam od nich. Nevím, jak vypadá traketium tam od nich a je mi to celkem jedno. Svítilo slunce a bylo krásně. Navrhl jsem mu, abychom se podívali po okolí. Souhlasil, ale zeptal se, jestli je okolí daleko, že jej bolí nohy.
„Co má být daleko?“
„To okolí.“
„Okolí není daleko. Je tady.“
„Kde tady?“
Tady všude.“
Začal se rozhlížet a hledat. „Já jej nevidím.“
„Okolí není vidět. Tedy vlastně, je vidět, ale není to konkrétní věc, nýbrž vše kolem tebe. Proto se tomu říká okolí.“
Podíval se na mě zkoumavě a vyslovil otázku, na kterou snad ani není odpověď.
„Je mé okolí jen moje?“
Pokračovali jsme pomalým krokem kolem hřbitova. Když jsme míjeli nemocnici, zeptal se, jestli vím, co mají společného hřbitov a nemocnice. Znám spousty vtipů, ale teď jsem si na žádný nevzpomněl. Jeho odpověď mě však rozesmála daleko víc, než kdyby to byl vtip. Řekl, že nemocnice a hřbitov mají společný plot, a že jsem slepý, když jsem si toho nevšiml.
Poté mě poprosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. Nejsem učitel zpěvu, ale vím, že hudební sluch a hlasový rozsah se pozná tím způsobem, že žák udělá sirénu a tu zakončí určitým tónem. Nikdy jsem jej zpívat neslyšel, a tak jsem jej poprosil, ať pro začátek zkusí tu sirénu. Předvedl sirénu naprosto dokonale. Během pár minut přijeli hasiči a posléze i policie se záchrankou. Přesto se nevzdal a denně zkoušel u mého piána vyluzovat stejné zvuky připomínající onen libý nástroj. Marně jsem jej přesvědčoval, že zpěv není kopírování zvuku hudebního nástroje, ale že je to přirozený hlas člověka, jen v různých tónových výškách. Trval na svém a nenechal se zviklat ve svém snažení. Svého cíle dosáhl, až když na svá ústa bravurně zazpíval Ježkův Bugatti step i s bicími.
Poté jsem přišel na řadu já. Postavil jsem mu v obývacím pokoji schody z nejrůznějších částí nábytku a na každý schod jsem napsal ceduli. Na prvním bylo C, na druhém D a tak dále. Ze sedmého schodu, na němž stálo H, jsem mu vymyslel skluzavku, zpět na dolní C, ale mezitím jsem vyměnil cedule za C2, D2 a tak podobně. Jezdil po skluzavce a stoupal po pomyslné stupnici asi deset minut. Po absolvování čtyř oktáv a po neustálém opakování tónů C, D a E, jej to přestalo bavit a pokorně po mně opakoval: Prší, prší, jen se leje. Nezpíval špatně, ale bylo to dáno tím, že se vůbec nedalo říct, že by zpíval. Jeho hlasivky, nebo to, co měl v krku, jednoduše nedovolovaly používat řeč k vyšším tónům. Nechtěl jsem ho odradit a podpořil jsem jej slovy: „To nic, jestli budeš denně cvičit, bude to lepší. Jen to chce trénink.“ Zeptal se, jestli je to trénink s K, nebo s G na konci. Jedovatě jsem mu odpověděl, že mě prosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. A to se mi do puntíku povedlo. Nenaučil jsem jej zpívat. On je totiž úplně blbej.
4. Letopočet
(neuspokojivé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se zeptal, proč říkáme letopočet. Měli bychom prý říkat jaropočet, nebo zimopočet. Opravil jsem jej, že letopočet není od slova léto, ale léta. Nato mi řekl, že bychom tedy měli používat sousloví jaro-léto-podzim-zima-počet, protože letopočet je jednotné číslo, kdežto léta jsou množná. Místo letopočet by mělo být logičtější říkat rokopočet. Prý bychom jen museli změnit zkratku LP na RP. Bylo by to prý dobré i pro dualitu zkratky LP, jež má ještě význam dlouhohrající desky. Také bychom mohli zavést zkratku LR, což by bylo označení letošního roku. Namítl jsem, že kdybych četl nějaký starý dokument a na něm by bylo LR, asi bych nepoznal, ve kterém roce byl napsán. On však setrvával v iluzi, že toto lze vyřešit. Jen ještě neví, jak. Usoudil jsem, že by nebylo nejjednodušší mu vysvětlovat, že LP neznamená letopočet, nýbrž léta páně a RP je také Rudé právo, ale víc jsem do toho radši nešťoural. On však šťourat nepřestal. Zeptal se, jestli máme dobrý letopočet. Nevím, proč by měl být dobrý, či špatný, ale odpověděl jsem, že ano. „V tom případě tě žádám,“ pokračoval, třímaje jakýsi lístek, „abys mě doprovodil na pohřeb.“ Při tom se zatvářil jako bubák. Když jsem mu to řekl, zeptal se, jak se tváří bubák. Zkusil jsem mu ukázat pohled, jak si představuji bubáka, ale prohlásil, že se dívám pořád stejně. Místo pokračování v tématu pohřbu se snažil o vysvětlení rozdílu mezi bubákem a strašidlem. Raději jsem se vrátil k původnímu tématu.
„Jaký pohřeb?“ vyzvídal jsem.
„Asi můj, když mě pozvali,“ tvrdil a mával lístkem.
„Proč si myslíš, že je to tvůj pohřeb?“ hledal jsem důvod jeho závěrů, neboť jsem ještě nikdy neslyšel, že by někoho pozvali na jeho vlastní pohřeb. Dušinka stále mával lístkem, nehodlaje mi jej půjčit.
„Proč by mi jinak posílali parte,“ vyhrkl a konečně mi lístek podal. Četl jsem nahlas: „Zveme vás tento krásný den a tento dobrý rok na vaši párty. Koná se v hale kulturního domu. Při zakoupení zboží nad 10 000 Kč obdržíte tiket na výhru ve výši jednoho milionu korun.“ Vysvětlovat mu systém šmejdů bylo nad mé síly. Naschvál jsem nešikovně lístek upustil nad otevřeným oknem a spolu s ním litoval, že nám uletělo štěstí. Při té příležitosti jsem mu vysvětlil rozdíl mezi slovy párty a parte. Kupodivu se na bubáka už nezeptal. Je totiž úplně blbej.
5. Oblékání
(faux pas)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ani si nedovedete představit, jak je těžké naučit člověka, vlastně mimozemšťana, neznalého místních poměrů, nosit oblečení ve správném pořadí. Většinou si oblékal kalhoty přes hlavu a na nohy, kozí boty. Jednou, když jsem nemohl vstávat ve stejnou dobu jako on, připravil jsem mu na gauč oblečení v pořadí, jak si je má obléknout. Když se probudil, vstal a šel na procházku.
Odpoledne jsme se setkali. Zjistil jsem, že má na těle svetr, na něm košili s krátkým rukávem a navrch triko. Kalhoty měl naostro a přes ně natáhnuty trenýrky. Boty naboso převlečeny ponožkami. Zapomněl jsem, že u nich se čte zprava doleva. Kamarád mě z dálky vítal slovy: „Nějak mě pod těmi trenýrkami tlačí kahloty.“ Během této věty si sundaval i boty oblečené ponožkami řka, že jej tlačí i nohy.
„Když vám teče do bot, mám jednu radu. Choďte bosi.“ Absolutně jsem nechápal souvislosti, ale nakonec mi to ani tolik nevadilo. Pro kolemjdoucí byl jen jako jeden z mnoha extravagantních cvoků, kteří po téhle planetě chodí. Dnes už se tomu nejen nikdo nediví, ale tílko a trenýrky navrch se staly jednu dobu i velkým hitem. Byl jsem zvědav, jak se oblékají u nich. Vyprávěl, že když ráno vstane, vejde do šatníku a během několika sekund jej šatník oblékne, podle toho, jak je venku. Řekl jsem, že mu to závidím, ale na to on odpověděl, že není co závidět, jelikož si vlastně nemůže obléci to, co by chtěl, ale musí si vzít to, co mu šatník zvolí. Zeptal jsem se, kdo je šatník a on na to, že počítač. V takových chvílích není radno přestávat s otázkami. Opět jsem se zeptal, co tedy dělá, když si chce obléct něco podle sebe. Řekl, že si před zprovozněním šatníku musí vybrat cenu, kvalitu, rozmanitost a extravaganci sortimentu, kterou si samozřejmě platí. Jestli je bohatý, má možnost si z nabídnutých variant vybrat, ale jestli penězi neoplývá, musí si obléci nejlacinější konfekci. Nejhorší prý je, že když někomu dojdou peníze, musí jít na ulici nahý. Na můj smích se opravil. Prý ne úplně nahý, ale buď v tom, co měl oblečeno včera, což je nehygienické a všichni to považují za faux pas, nebo v pyžamu. U této varianty je však nebezpečí, že jej budou považovat za člena sekty, která jinak, než v pyžamu na ulici nevyjde. Je úplně blbej.
6. Gambler
(plešaté)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se mě zeptal, proč tvrdošíjně odmítáme na toaletě věnovat záchodobábě za službu pětikorunu a vzápětí ji a mnoho dalších nahážeme do automatu. Opravil jsem jej, že se neříká záchodobábě, ale hajzlbábě. Na to mě opravil on, že se neříká hajzl, ale záchod. Ještě mi nabídl variantu toaletnípaní, ale když jsem nesouhlasil, přijal hajzlbábu za svou. Hajzlbábu naštěstí ne, ale jen ono pojmenování. Měli bychom prý mít dobrý pocit z toho, že tu pětikorunu věnujeme ženě, jež ji potřebuje, kdežto automat nejen tu pětikorunu nepotřebuje, ale v závěru po prohře máme ještě špatný pocit. Vysvětloval jsem mu, že nejde o pocit vykonaného dobra, ale o pocit naděje. Nepochopil. Vzal jsem jej na záchodky, aby po vykonané potřebě oblažil hajzlbábu svou pětikačkou. Poté jsme šli do herny, aby tam prohrál zbytek peněz. Ovšem měl jsem smůlu. Vyhrál. Vlastně jsem měl štěstí, jelikož díky tomu pochopil princip naděje. Od té doby mě tahá po všech hernách v okolí a naděje u něj propukla málem v závislost.
Po večerech jsme si hráli hry s češtinou. Počínaje Scrabblem a konče slovní kopanou. Dnes jsme si dali diktát. Nejdříve jsem nadiktoval tři věty já a Dušinka psal a pak obráceně. Nikdy jsme to ještě nedělali, ale i když se to nepovede, procvičí si mimozemšťan psaní. Po dvou, mnou nadiktovaných větách, mě však Dušinka upozornil, že už mám tři. Podíval jsem se, jak mé diktování zapsal: Stál sem na zemy objema nochhama a v tom mi ukousla nocha potrávje. Dalčí vjeta. Neš sečteme obě my koule a rychle, bude to po malé.
Hádat se s ním, že další věta nepatřila do diktátu, nemělo cenu. Obrátili jsme si role a já napsal, co mi kamarád nadiktoval. Nejzarostlejší ze všech žen, které na večírku přítomné byly, patřila touhy cena, která se rozdávala každoročně, ať už byl výsledek jakýkoliv, jen ne vyloženě špatně posouzeně, v rámci blond upravených a učesaných vlasů.
Přerušil jsem jeho diktování a poprosil jej, aby diktovaná věta měla alespoň trochu smysl. Pravil, „že si myslel, že může diktovat cokoli, protože já mu také diktoval nesmysly. Stát na zemi a při tom sčítat objem nohou, koule a rychle je ta největší ptákovina, kterou kdy musel napsat.“ Viděl jsem, že tato hra nemá budoucnost a radši jsem vyndal Člověče, nezlob se. Je úplně blbej.
7. Veřejnoprávní televize
(slátanina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Denně jsme se hádali, když jsem chtěl sledovat večerní zprávy. Dušinka tvrdil, že tam říkají stejně samé hlouposti a trval na přepnutí na jiný program. Otázal jsem se, jaké hlouposti to jsou. On na to odpověděl, že je to snůška deprimujících zpráv, bez nichž se člověk objede. Opravil jsem mu poslední slovo a řekl jsem, že by každý člověk měl mít přehled o tom, co se ve světě děje, aby mohl příslušně reagovat na toto dění svým chováním. Zeptal se, kdy jsem naposledy reagoval. Když jsem si nemohl na žádnou konkrétní situaci vzpomenout, ukázal na mě prstem a řekl: „Tak vidíš.“ Nepochopil, o čem mluvím a tak jsem mu dal příklad. „Podívej, Dušinko. Jestliže z těch všedních dennodenních zpráv získáš pocit, že na světě není něco v pořádku, můžeš ve volbách reagovat tak, aby se chyby napravily.“ On trval na tom, že se žádné věci sledováním zpráv nenapraví a dožadoval se přepnutí na soukromou stanici. Nedalo mi to a vysvětloval jsem mu, co to je veřejnoprávní televize. Po větě: „Veřejnoprávní televize je placena z našich peněz a musí psát objektivně“ se začal smát. Optal jsem se jej, proč se směje. On mi odpověděl, „že když je placena z peněz poplatníků, není to televize veřejnoprávní, ale poplatnická. Tudíž musí odvést práci za peníze, které od nás dostala. A jestliže se onen den nic důležitého pro poplatníky neudálo, vymyslí si rackoviny, jen aby zaplnila vysílací čas, určený k večernímu zpravodajství. Zatímco když se toho děje víc, než stačí odvysílat, vybere si podle svého, co chce, aby bylo pro veřejnost nejdůležitější a nenechá rozhodovat poplatníky. Takže je celá logičnost veřejnoprávenství v háji.“ Když jsem byl zvědav, co jsou to rackoviny, řekl, že speciální ptákoviny ze zahraničí. Nechtě jsem musel uznat, že má v něčem pravdu a nechal jsem jej přepnout na jeho oblíbený Sex ve městě. Po přepnutí jsem se jej ještě zeptal, jestli Sex ve městě, není také jen snůška deprimujících zpráv. Odpověděl, že to sice je, ale že v podání od žen jej tak trochu baví. Nakonec dodal, že hlavní důvod, proč má ten seriál rád, je, že jedna z hlavních protagonistek je podobná jejich ženám. Je úplně blbej.
8. Dobití baterek
(nepříjemné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po zhlédnutí jakéhosi dokumentu v televizi za mnou přišel s tím, že by potřeboval naplnit baterky. Optal jsem se, jaké baterky potřebuje naplnit. Odpověděl, že svoje. Zjišťoval jsem, kde je má, a on se začal smát a prohlásil, že jsou to imaginární baterie v jeho těle. Nevím, jak jeho tělo funguje. Normálně jí a pije, o dobíjení baterek jsem doposud nic neslyšel. Poprosil mě, jestli bych mohl koupit letadlo. Znám jeho vyjadřování a tak jsem pochopil, že myslí letenku. Zeptal jsem se proto, kam chce letět. Ukázal na televizi a řekl, že tam. Televize byla vypnuta a já se zeptal ještě jednou. Znovu ukázal na tu prázdnou obrazovku a trval na svém. Podíval jsem se do programu a zjistil jsem, že dávali krátký film o Šemnické skále, jež stojí nedaleko Karlových Varů. Trval na návštěvě této lokality. Prý tam jeho předkové zabudovali dobíjecí stanici a on musí naplnit baterky. Vysvětlil jsem mu, že abych se dostal k Šemnické skále, nemusím kupovat letadlo, neboť Šemnická skála je o pár kilometrů blíž než letiště. Byl tím potěšen a tak jsme tam jeli.
Počasí nám nepřálo a na místo jsme dorazili za silného deště a větru. Poblíž Šemnické skály jsem zastavil a Dušinka vyběhl směrem k lesu. Po chvíli jsem jej ztratil z dohledu. Silně lilo a vítr houpal automobilem. Vůbec se mi nechtělo následovat kamaráda. Čekal jsem v teple a pozoroval strašidelnou skálu, jejíž vrchol vůbec nepůsobil přátelsky. Když déšť povolil, chtěl jsem vylézt a jít jej hledat. Tu se však zablýsklo a já uviděl, že mimozemšťan stojí na skále a skrz něj vjíždí blesk do skály. Nebylo vůbec divné, že do něj blesk uhodil. Dušinka stál na nejvyšším bodě. Jenže blesk nebyl provázen oním běžným hromem, ale pouze slabým zašustěním. Bylo mi líto, že jsem přišel o kamaráda. To už se tak v životě stává. Rozhodl jsem se, že ještě počkám, až přestane pršet úplně a vyškrábu se nahoru, abych ho pohřbil. Nebylo by totiž dobré, kdyby jej tam senzacechtiví lidé našli. Zachumlal jsem se pod deku a usnul jsem. Za několik minut se Dušinka vrátil a kromě toho, že mu vlasy trčely na všechny strany, vypadal celkem stejně. Jeho hlava byla velice podobna odkvetlé pampelišce. Jen nálada se mu zvedla. Byl nadšený a ptal se na všechny drobnosti, které uviděl. Kolik kusů musí obsahovat shluk stromů, aby se dal nazývat lesem, jak dlouho trvá chvíle a podobné životně důležité věci. Než jsme dojeli domů, zodpověděl jsem mu asi dvě stě padesát dva otázek. Když jsme vystoupili z vozu, zeptal jsem se jej pro změnu já: „Jak dlouho ti to nabití vydrží?“ Řekl, že asi půl roku a já se těšil, až mu budou slábnout baterie. Je úplně blbej.
9. Princip Vánoc
(odporné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl znát princip Vánoc. Začal jsem od Ježíška, bible a dějin. Zastavil mě však v mém vyprávění a prohlásil, že dějiny již zná, ale že by rád pochopil princip dnešních Vánoc. Hlásáme prý, že Vánoce jsou svátky klidu, míru, lásky a pohody. Klid však nemáme, jelikož sháníme, lítáme, nakupujeme, uklízíme, vaříme, pečeme, balíme a smažíme. Nakonec po tom maratonu odjíždíme honem si užít někam jinam, než bychom měli a chtěli. Mír prý také není, protože ještě neslyšel, že by se zrovna o Vánocích nějaké bojující armády usmířily. Lásku neprojevujeme nijak zvlášť ve větším měřítku než jindy a pohodu si užíváme asi v jednom procentu celého vánočního času. Takže vlastně nechňápe, v čem je princip Vánoc a celého toho lhaní.
Pochopil jsem, že je naočkovaný zprávami z televize a články z novin. Předvedl jsem mu Vánoce, na které nikdy nezapomene, i přes to, že nebyl prosinec. Koupili jsme kapra, jeden druhému, malý dárek, ozdobili jsme fíkus a po večeři a po rozbalení dárků jsme zpívali koledy a pili víno. Některé vánoční zvyky mimozemšťana doslova šokovaly. Například, když skořápky plavaly celou dobu u sebe, nebo když se nám podařilo z olova vylít krásnou rádoby figurku ve tvaru mimozemšťana. Než jsme se začali připravovat na procházku, zeptal se, kdy se bude házet Bohem. Nepochopil jsem otázku a sondoval jsem, proč se domnívá, že by se mělo házet Nejvyšším. Vysvětlil mi, že se přeci Štědrému večeru říká také Boží hod.
Na závěr večera korunovala dobré pohodě návštěva mše, při níž, vinou nějaké závady, přestaly hrát varhany. Dušinka se chopil aktivity a doprovázel sbor jen svými ústy, nahrazuje zvuk klavíru. Sklidil nebývalý potlesk. Při cestě domů mě objal a prohlásil, že už nikdy nebude sledovat zprávy a číst bulvár. Dojal mě, i když je jinak úplně blbej.
10. Namlouvání
(trapné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zeptal jsem se jej, jaká u nich mají děvčata. Svěřil se mi, že kdyby byl doma, nikdy by si netroufl o tom hovořit, ale že tady může a vyprávěl zhruba toto: „U nás se o tom nesmí mluvit, neboť je to trestným činem, ale tobě to říct můžu. Děvčata máme krásná, ale mají jednu nevýhodu, že jsou všechna stejná. Mají jedinou poznávací drobnost a tou je rozlišení vlasů. Jestliže je dívka, či žena světlá, chce a může mít styk. Čím dál víc tmavne, tím její možnost oplodnění ztrácí na intenzitě a kvalitě.“
Přerušil jsem jej ve vyprávění: „Takže u vás to máte jednodušší než u nás. Jestliže potkáš blondýnu, můžeš si užít.“ Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu a pokračoval: „To není tak jednoduché. Záleží také na tom, jestli chce ona tebe. Pak také záleží na detailu, jenž nesmíš přehlédnout a tím je délka vlasů. Jestliže má dlouhé vlasy, je to v pořádku, ale čím kratší je má, tím horší podmínky klade její rodina.“
Dost dobře jsem nechápal všechny souvislosti a tak jsem se otázal: „Když tedy potkáš černovlásku ostříhanou dohola?“ Zašklebil se a řekl, že to je, jako bych potkal starou lesbickou čarodějnici, jelikož když je dohola, nepoznáš, jestli je černovláska. I když jsem si neuměl představit všechny odrůdy a možnosti jejich namlouvání, zjistil jsem, že to je u nás asi lepší. Na otázku, jakou by si tedy on přál potkat, mi odpověděl, že světlou dlouhovlasou, která by jej chtěla. Nejhorší prý totiž ale je, že když se někdy nějaká taková objeví, nesmí jí odmítnout. Nechápal jsem, proč je to to nejhorší, a na to odpověděl: „Představ si, že máš rozehraný turnaj v basketbalu a najednou musíš plnit rodinné povinnosti. Je konec s basketem, je konec s kamarády a je konec s tvým vlastním rozhodováním. Rok musíš plnit vše, co se týká ženy a dítěte, které zplodíte. A pak, teprve po narození potomka, máš půl roku volno.“
Začínal jsem si být jist, že je to u nás lepší, i když máme v kýženém směru vlastně velkou nejistotu. Ještě jsem se zeptal, proč se o tom u nich nesmí mluvit, a na to mi odpověděl, že si to odhlasovaly ženy, aby si chlapi v hospodě o nich nepovídali. Ano. Určitě je to tady lepší. Ještě na závěr podotkl, že u nás nechňápe krátkovlasé černovlásky, jež muže chtějí. Je úplně blbej.
11. Řidičák
(anarchismus)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Stále nemohl pochopit princip peněz. Vysvětloval jsem mu horem dolem, že všechno má svou cenu, ale on si stále myslel, že si z něj dělám srandu. Má trpělivost přetekla ve chvíli, když po shlédnutí filmu Kurvahošigutentag, objednal na internetu kolotoč. Odmítl jsem zakázku s tím, že mi mou internetovou adresu kdosi zneužil.
„Jak si můžeš dovolit, objednat si kolotoč bez toho, aby ses mě zeptal?“ spílal jsem mimozemšťanovi.
„Chtěl jsem se nechat svést,“ zněla prostinká Dušinkova odpověď.
„Kdyby ses radši věnoval nějaké normálnější činnosti. Jestli si myslíš, že tě na kolotoči svede nějaká toužící blondýna, tak se mýlíš. Mezi svezením a sváděním je totiž veliký rozdíl. Mimochodem to tvoje ježdění by mě stálo spoustu peněz.“ Možná pochopil cenu peněz, ale možná také ne. Jen po delší pomlce prohlásil, že by chtěl naučit řídit auto. Když prý u nás umí řídit i zvířata, mohl by jezdit i on. Nepochopil jsem, jak přišel k této informaci a sondoval jsem. „Tys viděl u nás řídit nějaké zvíře?“ Odpověděl, že nikoli, ale že jsem přece já tvrdil, že řidič před námi, který nejel nejlépe, je asi nějaké prase.
Zeptal jsem se jej, jestli to chce jen umět, nebo jestli chce také normálně jezdit. Dušinka řekl, že neví, jaký je v tom rozdíl. Vysvětlil jsem mu, že když jej to naučím, bude to umět, ale na silnici bez řidičského průkazu nesmí. Na to odpověděl, že ho to mám naučit a pak mu mám napsat ten průkaz. Ukázal jsem mu knihu Pravidla silničního provozu a doporučil mu, ať se to naučí, jinak má smůlu. Přišel za dva dny s prohlášením, že už to přečetl a ať jej tedy naučím jezdit. Jezdili jsme po opuštěné cestě tam a zpět asi tisíckrát a pokaždé dělal ty samé chyby. Přihlásil jsem jej na kurz a on ho po měsíci opustil s tím, že mu to asi nikdy nepůjde. Nevím, jak může řídit kosmickou loď, když nezvládl autoškolu. On ale tvrdí, že jsou naše pravidla špatná a že je nechňápe. Vozy, že jsou složité a zbytečně komplikované. Já si však myslím, že tu jeho raketu naprogramoval někdo jiný a on, že se jen vezl. Je totiž úplně blbej.
12. Půjdeme na plovárnu?
(nejasné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Na mou otázku, co budeme dělat, když mám dnes volno, mi odpověděl, že souhlasí. Lehce jsem jej upozornil, že nemůže na otázku odpovědět souhlasem. Řekl však, že to tedy může, protože se mě minule ptal, jestli chci k večeři vajíčka a já řekl také ano. Některé věci se mimozemšťanům špatně vysvětlují. Zeptal jsem se jej proto ještě jednou a jinak. „Máš dnes něco na plánu, nebo pojedeme k vodě?“ Odpověděl však opět: „Ano.“
Zkusil jsem to ještě jinak. „Máš dnes něco v plánu?“ Rozpůlil jsem svou otázku. Odpověděl, jak jinak, než: „Ano.“ Pokračoval jsem ve vyzvídání. „A co?“ Konečně řekl něco jiného, než ano. „Pojedeme k vodě.“ Nedal jsem se a namítl, že to není jeho plán, ale můj. Na to mi řekl, že je to plán nás obou, jen já ho řekl dřív. Trval jsem na tom, že to nemůže být plán nás obou, ježto on si jej přivlastnil až po mé otázce, když jsem ji vyslovil. Řekl však, že o tom mém plánu věděl už při první otázce, a proto s ní souhlasil. Když jsem se jej optal, jak o něm mohl vědět, protože myšlenky číst neumí, ukázal na mé ruce a pravil. „Ty plavky jistě nedržíš v ruce proto, abychom s nimi šli do restaurace.“ Už jsem vám říkal, že je úplně blbej?
13. Závod
(nesmysl)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Cestou na koupaliště se mě zeptal, co je to závod. Vysvětlil jsem mu, že když někdo umí třeba rychle utíkat, přihlásí se do závodu, ve kterém pak všichni přítomní běží stejnou trasu za stejných podmínek a ten, kdo je první, vyhrává a obvykle dostane medaili. Díval se na mně nechápavě, a já se rozhodl, že mu závod předvedu tady a teď. Jsme ve sportovním, tudíž nebude problém, aby to pochopil. Udělal jsem na zemi čáru a řekl: „Až řeknu teď, oba najednou vyběhneme a kdo doběhne dřív k támhle tomu stromu, vyhrává a je vítěz. Teď!“ Zařval jsem a vyběhl směrem ke stromu. Když jsem se stromu dotkl jako první, udýchán jsem se otočil. Kamarád stál na startu a díval se zamyšleně. Pomalu jsem se k němu vrátil. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale čím víc jsem se k němu blížil, tím víc se tvářil nechápavěji. „Proč jsi nezávodil, Dušinko?“ zeptal jsem se. „Já nechtěl běhat, jen jsem chtěl vědět, co je to závod.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že když nebude spolupracovat, nepochopí princip závodu. Odpověděl, že to nechňápe, i kdyby běžel. Jen jej trápí, jak při tom běhu mohou lidé ještě pracovat. Teď jsem zas nechápal já. „Při závodu se přece nepracuje.“ On rozpřáhl bezradně ruce a doslova vyhrkl: „A jak tam tedy vyrábějí ty turbíny?“ Došlo mi, že to takhle nepůjde. Začal jsem jej zpovídat, kdeže to slovo závod slyšel. Řekl, že v rádiu povídali o výrobě turbín ve Škodových závodech. Je úplně blbej, nebo jsem snad úplně blbej já?
14. Létání
(paradoxní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou, když byl krásný letní večer, se mě zeptal, jestli se s ním nechci proletět, prý aby se trochu rozhýbal. Překvapuje mě sice každý den něčím novým, ale tohle jsem skutečně nečekal. Samozřejmě jsem souhlasil. Řekl, že tedy za hodinu poletíme. Já ať se připravím a on, že si dá zatím sprchu. Stál jsem před šatníkem a přemýšlel, co si vzít, abych se cítil při tom letu nejlépe a zároveň, aby mi nebyla zima. Je sice teplý, letní večer, ale nahoře bude jistě větrno a chladno. Dlouho jsem vybíral, až mi nakonec padla do očí kombinéza, již jsem kdysi používal na lyžování. Zkusil jsem si ji, a když jsem pod ní nic neměl, celkem seděla a dokonce jsem ji i dopnul. Když kamarád vylezl ze sprchy, dlouho si mě prohlížel, ale neřekl nic. Vzal si teplákovou soupravu a dal povel k odchodu. Vyšli jsme na ulici a on se rozeběhl směrem k parku. Nevěděl jsem, proč běží, ale abych let nezmeškal, utíkal jsem za ním. V kombinéze mi bylo horko a těsno. Po několika stovkách metrů jsem už nemohl a musel jsem zpomalit. Chvíli jsem oddechoval, ale abych jej neztratil z dohledu, chtě nechtě jsem musel opět přidat. Po dvou kilometrech běhu jsem byl zpocený, až v…no i tam. Teklo ze mě a na zádech se mi lepilo triko. Když jeho úprk stále nekončil, rozhodl jsem se to vzdát. Sedl jsem si na lavičku a nadávaje jsem si sundával kombinézu. Bohužel jsem si vzal polobotky a ne sportovní obuv. V trenýrkách, v promočeném tričku s lakýrkami jsem vypadal spíš jako hlupák, než jako sportovec, ale i přesto jsem kombinézu stočil do ruličky a rukávy uvázal kolem pasu. Teď se mi běželo o hodně lépe. Vyběhl jsem na kopec a doufal, že jej uvidím. Stalo se. Dělal na nedalekém plácku kotrmelce, přemety a jiná tělesná cvičení. Když jsem k němu dobíhal, seděl se zkříženýma nohama, připomínaje jogína. Ruce měl rozpřáhnuté, s dlaněmi otočenými k nebi. Usedl jsem vedle něj, a jelikož měl zavřené oči, nechtěl jsem jej rušit, v přípravě k letu a snažil jsem se dělat to samé, co on. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Za několik minut jsem byl odpočinutý a nervózně očekával, kdy a jak se vzneseme. Když konečně otevřel oči, vstal a zeptal se mě: „Tak co? Dobrý ne? Půjdeme domů, nebo máš ještě sílu běžet? Mimochodem, nevěděl jsem, že chceš zhubnout.“ Ukázal na mou kombinézu.
Díval jsem se na něj nechápavě a v hrdle jsem měl vzteky knedlík. „Jak? Půjdeme domů! A kdy poletíme?“ vypadla mi z úst písmenka a sotva mi bylo rozumět. Byl jsem vysílený, utahaný a vzteklý. Upadl jsem do trávy a snažil se, aby na mě nebylo poznat, že jsem se silami v koncích. Sedl si vedle mne a s nevinnýma očima pokračoval: „Vždyť jsme zrovna doletěli, ale jestli už nemůžeš, půjdeme nazpátek pomalu. Ostatně, já se potřeboval opravdu jen rozhýbat.“ Nemohl jsem se na něj zlobit a zeptal jsem se jen, jestli ví, co jsme právě dělali. Řekl, že to samozřejmě ví. Běželi jsme. To už ve mně ale krev bublala. „Ty nejsi Dušinka, ale tučňák. Proč jsi sakra říkal, že budeme létat?“ Vybuchl jsem.
Podíval se na mě očima malého dítěte, které se počůralo a skoro až omluvně řekl: „Ty jsi ale minulý týden spěchal na přednášku a řekls, že už musíš letět, a pak jsi utíkal.“ Je úplně blbej.
15. Plavání
(šrot)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zeptal jsem se jej, jestli umí plavat. Na to mi odpověděl, že samozřejmě ano. Plavání rádi provozovali už ve škole. Na plovárně se dlouhou dobu sprchoval a potom řekl, že je připraven, ať začnu. Nevěděl jsem, co tím myslí, a tak jsem se ho zeptal, s čím bych měl začít. Řekl, že si myslel, že budeme hrát. Ještě jednou jsem se ho zeptal, jestli umí plavat. Znovu odpověděl, že ano, ale nikdy prý neplaval u vody. Nechápal jsem, v čem jiném by mohl plavat, ale neznal jsem jejich poměry a tentokrát jsem na to šel jinak. „Prosím tě. Řekni mi, v čem u vás plavete?“ Odpověděl, že také v plavkách. Nezbylo mi, než abychom si sedli na lavičku a já ho vyzval, aby vyprávěl. Po dlouhých historkách z jeho mládí z něj vylezlo, že plavání se u nich říká hře, jež by se u nás dala nazvat volný styl v soutěžích. Já dám úkol, on dá úkol. Kdo neví, prohrál a plave v tom. Takže jsme nakonec šli do dětského bazénu a za pokřiku malých, ukřičených posměváčků jsem mu dával záchranu při jeho prvních minutách plavání. Pardon, potápění.
Během tří dnů plaval jako štika. Dokonale zvládl kraula i jiné styly. Když si byl jist svými výkony, dali jsme si závod. Řekl jsem mu, že kdo zvítězí na čtyři bazény, nemusí do konce měsíce uklízet. Na to okamžitě přistoupil, neboť přímo nerad uklízí. Po odstartování jsme oba kraulovali, jak o život. Bylo to těsné, ale na první otočce se vyhoupl na okraj a pravil: „První bazén jsem vyhrál. Kde jsou ty ostatní?“ Jak říkám. Je úplně blbej.
16. Narozeniny
(nekonceptní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsem přišel domů a on měl silně nostalgickou náladu. Zeptal jsem se ho, co mu schází, a on po chvíli řekl, že má dnes asi zrozeniny. To přece musíš vědět přesně! Při zaslechnutí slova asi jsem na něj zvýšil hlas. On ke mně jen zvedl oči a zašeptal: „Když ale vy máte jinak dlouhé dnové a já teď nevím, jestli mi je dvě stě sedmdesát tři, nebo mi bude za sedm dní v týdnu dvě stě sedmdesát čtyři.“ Pochopil jsem, že to asi nemá lehké a přišlo mi ho líto. Navrhl jsem mu, že to spočítáme.
Po čtrnácti dnech, které jsme strávili nad výpočty, jsme dospěli k výsledku. Jeho dvě stě sedmdesáté třetí narozeniny oslaví pozítří. Měl jsem z toho skutečně velikou radost. Samozřejmě, že ne z toho, kolik mu je, ale z toho, že jsem mu mohl pomoci s tak zásadním životním problémem. Druhý den jsem nakoupil nějaké dobroty, o nichž jsem věděl, že je má rád, a těšil jsem se, že mu s nimi udělám radost. Když nadešla slavnostní chvíle, zapálil jsem svíčku na vlastnoručně upečeném dortu a vešel s ním a s dárky do pokoje, kde zrovna sledoval pohádky pro děti. Zazpíval jsem mu písničku (hodně štěstí, zdraví) a očekával jeho slzy dojetí. Místo toho prohlásil, že od dvoustovky zrozeniny neslaví a abych nerušil, protože se pes Filipes zrovna chystá rozuzlit jeden případ. Naštvalo mě to do té míry, že kdybych vynechal všechna sprostá slova, musel bych konstatovat jen, že je úplně blbej.
17. Dvě slunce
(blud)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsme se opalovali a on prohlásil, že je to tu stejně lepší než u nich. Nikdy svůj domov nekritizoval, ale tentokrát ano. Zeptal jsem se jej proto, co se mu zdá u nás lepší, než v jeho rodišti. Odpověděl, že máme jen jedno slunce. Systém dvou sluncí jaksi nedokážu ve své omezenosti pochopit. Vždy jsem byl, jsem a zřejmě asi budu člověkem, který zažije jen jedno slunce a tak jsem vyzvídal. Po několika obratných otázkách pochopil, že mám o jeho vyprávění zájem a začal konečně hovořit: „Ráno, mezi východem prvního a druhého slunce máme čas přesně tři hodiny. Během té doby si všichni musíme uklidit, najíst se, pomodlit se, udělat hygienu a vše ostatní. Při východu druhého slunce musíme být v práci. V poledne, když se obě slunce kříží, máme půl hodiny čas na jídlo a odpočinek. Pracuje se do západu prvního slunce. Když zapadne druhé, musí být všichni už doma.“
Nedalo mi to, a zeptal jsem se, kolik hodin denně pracují. Povzdechl si a pošeptal, že tři. Užuž jsem mu chtěl gratulovat a závidět, ale ještě dodal: „Za tři hodiny si nestačíš ani nabrousit tužku. Stojí to za prd. Je to děsná nuda.“ Zkusil jsem ještě jednu otázku a to, jak dlouho spí. Prohlásil, že to je to nejhorší. Jejich tělesná konsistence potřebuje hodně spánku, takže spí celou noc. Je úplně blbej.
18. Ladění
(defensivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsem mu četl něco z knihy a pak jsem chtěl, aby si prohlédl obrázky. Zamračil se na mě a prohlásil, že ať jej omluvím, ale že je špatně naladěn. Nevím, proč měl špatnou náladu, úryvek byl spíše veselý, ale on se držel za spánky a za chvíli povídá, že to už bude dobré. Prohlédl si obrázky a byl opět v pohodě. Zeptal jsem se, proč měl špatnou náladu, ale oznámil mi, že náladu měl skvělou, ale byl jen špatně naladěn. Řekl jsem mu, že když je člověk špatně naladěn, má tím pádem samozřejmě špatnou náladu. Odvětil, že míchám vajíčka s pneumatikami a pokračoval, že když je špatně naladěn, nemusí mít špatnou náladu, ale jen se doladí. Znovu jsem se ho zeptal, proč byl špatně naladěn, když má špatnou náladu, ale to už mě nesouhlasným gestem zastavil a trval na svém, a to, že když je špatně naladěn, nemusí mít špatnou náladu. Nechápal jsem, jaký je rozdíl mezi tím, když je špatně naladěn a když má špatnou náladu. Nakonec jsem to však všechno pochopil, ale trvalo mi to příliš dlouho, že jsem z toho začal mít nakonec špatnou náladu. Jeho vysvětlení znělo: „Když máš špatnou náladu, souvisí to s tvým vědomím. Avšak když jsi špatně naladěn, souvisí to s tvým viděním.“ Na mou otázku, proč tomu tak je, mávl rukou a pokračoval: „Všiml jsem si, že mnozí z lidí u vás nosí na očích brýle. Zřejmě jsou to čočky, které dolaďují vaše rozostřené vidění. U nás jsme pokročili o stupínek dál a každý máme voperovanou malinkou ladičku, s jejíž pomocí si můžeme ostrost pohledu doladit ručně. Takže když jsi mi ukázal ty obrázky, musel jsem si malinko doladit pohled, abych to vše viděl lépe. Doufám, že z toho nebudeš mít špatnou náladu.“ Je úplně blbej.
19. Lhaní
(blbost)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl vysvětlit, proč lidé lhají. Opravil jsem ho, že lidé lžou, ne lhou, ale čeština jej tentokrát nezajímala. On prý lžát neumí a ocenil by, kdybych jej lžát naučil, aby to lépe pochopil. Opravil jsem ho, že bych jej naučil lhát ne lžát. Zarazil se a pro sebe si pošeptal, že čeština není vhodná pro světový jazyk. Nahlas pak pokračoval v přemlouvání. Varoval jsem ho, že lhaní není nic pěkného pro lidi, natož pro mimozemšťana. Odpověděl, že je již devadesát let dospělý a chce se to naučit.
Začal jsem oklikou. „Pamatuješ, když jsi nedávno říkal, že budeme létat, a pak jsme běhali?“ Odpověděl, že si to samozřejmě pamatuje. A já pokračoval: „Takže tenkrát to byl omyl. Jen sis špatně vysvětlil jedno slovo. Kdybys však to samé použil dnes, s vědomím, že ti naletím, bylo by to lhaní. A teď si to zkus.“ Místo zkoušky se však zeptal, kamže budu nalétávat. „To, že ti naletím, nemá s létáním nic společného.“ Rozčílil jsem se. „ Já jsem totiž také mimozemšťan.“ Zkusil jsem mu zalhat, aby se mu vše lépe chápalo. Usmál se a rozpřáhl ruce k uvítání. „Nejsem sakra mimozemšťan! Jen jsem ti chtěl ukázat, jak se lže, a tys mi naletěl, neboli; skočil jsi na špek!“ Podíval se na mě pohledem kotěte před útokem na myš a prohlásil, že nechce, abych si z něj dělal srandu, ale že chtěl naučit lžnout. Nehledě na to, že kočka a špek se mu nezdá jako dobrý vtip. „Dobrá,“ pokračoval jsem ve výuce. „Takže když ti někdo lže, počítá s tím, že mu jeho lež uvěříš. Neboli; že mu naletíš a že mu na to skočíš. Zkrátka, že bude mít z toho lhaní prospěch, ať už peněžní, nebo duševní. Chápeš to?“ Řekl, že si není jist, ale že by rád setrval ve výuce i přes to, že nechtěl nikam skákat.
Někdy je opravdu lepší se nadechnout a potichu počítat do desíti. Když jsem napočítal do třiapadesáti, konečně jsem se uklidnil. „Řekl jsem, že jsem mimozemšťan jen proto, abych ti demonstroval lež. Je to stejné, jako s tím létáním. Jenže dnes už víš, že létat není jen létat, ale i spěchat, čili utíkat. A teď si to zkus ty.“ Bláhově jsem doufal, že vše pochopil. Mé doufání bylo rozdrceno jeho odpovědí: „Jsem mimozemšťan,“ řekl a já věděl, že naše lekce není zdaleka u konce. „Do kelu! To snad nemyslíš vážně!!! Když řeknu já, že jsem mimozemšťan, je to lež! Zatímco, když to řekneš ty, je to pravda. Tedy, alespoň na této planetě.“ Nadechl jsem se a byl jsem rozhodnut, že tentokrát jej přesvědčím, naučím, a že to chválabohu snad pochopí. „Tak znova. Když už víš, co kromě létání znamená slovo létat, můžeš zalhat a říct, že si půjdeme zalétat, i když myslíš, že půjdeme běhat. Chápeš to konečně?“ Řekl, že to chňápe a po dlouhé odmlce prohlásil: „Chtěl by ses proletět?“ Po této větě na mě mrkl jedním okem. Nevím, komu jsem co udělal, ale teď jsem to již nevydržel a doslova jsem nepříčetně řval: „Do pytle, když lžeš, tak na mě nesmíš mrkat, jinak je to legrace! Lež, aby byla lží, se musí podat seriózně. Když mrkneš, každý pochopí, že to je sranda a ztrácí to punc lži. Znovu!“
Zatvářil se, jako že tomu rozumí a prohlásil: „Budeme létat tak jako minule?“ Na to vskutku nemám. Vzdal jsem to. Odešel jsem do baru se opít a doufal, že nepřiletí snaživý mimozemšťan a nebude vyřvávat, že je mimozemšťan. Jak říkám, je úplně blbej.
20. Plakát v tramvaji
(nekvalitní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Od pondělka je smutný. Co smutný? Nešťastný. Jen chodí sem a tam a neustále opakuje: „Já ji musím najít.“
Zeptal jsem se, koho že to chce najít. Řekl, že potkal ženu od nich. Seděla v tramvaji, která jela proti. Namítl jsem, že mám několik verzí vysvětlení. První je ta, že jí byla jen podobná. Druhá verze je celkem tvrdá a to, že je již dlouho odloučen od svého národa, že mu šibe. A třetí verzí je, že tu na zemi od nich není sám. Vybral si třetí verzi, neboť ji prý opravdu viděl. Mám však nechat verze verzemi, a poradit mu, jak ji najít. V televizi prý viděl film, a ten řešil něco podobného plakáty, nalepenými na stromy, zdi a sloupy. Nenechal jsem jej tuto variantu dál rozvíjet s tím, že si dovedu představit, co by se dělo, kdyby se objevily plakáty, s textem: Mimozemšťan z planety xyzž, hledá ženu za účelem seznámení. První den by se přihlásili senzacechtiví novináři, druhý den by se přihlásily sňatkuchtivé baby z celého okolí a třetí den by se přihlásila policie spolu s psychiatry.
Nezbývalo než zjistit, kdy a kam jela. Udělali jsme rekonstrukci jeho jízdy. V 14.15 vyšel z knihovny a nasedl na tramvaj číslo 9. Udělali jsme totéž a po chvíli potkali jiný vůz, který na této trati jezdí. Kamarád zakřičel, že je tam zase a zatáhl za záchrannou brzdu. Vyskočili jsme uprostřed ulice a utíkali za druhou tramvají. Dohnali jsme ji na další křižovatce. Řidič nám otevřel, i přesto, že jsme nebyli na zastávce. Když zavřel dveře, oznámil nám, že mu z centrály volali a že nás ta záchranná brzda vyjde na tisícovku. Zaplatil jsem pokutu a Dušinka mezitím hledal na sedadlech svou vyvolenou. Když jí nenašel, usedli jsme na sedadla. Vtom kamarád zvedl zklamaně ruku a ukázal na plakát, přilepený na skle. Z reklamy na zubní pastu se usmívala dlouhovlasá blondýna s textem, Vaše vlasy, naše starost. „Je jim jen podobná,“ řekl a přesto, že mi jej bylo líto, jsem si o něm i nadále myslel, že je úplně blbej.
21. Kolo
(slabota)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zajímalo mě, jaké u nich mají dopravní prostředky. Prý je to hodně podobné jako u nás. Auta, metro, letadla, tramvaje, vlaky i autobusy. Jen vypadají trochu jinak. Jedno však nemají, a to kola a motorky. Požádal mě, jestli bych si nemohl koupit kolo, aby si ho vyzkoušel. Po zkušenosti s autem jsem však zvolil variantu méně rizikovou. Půjčil jsem si od mamky z kůlny staré kolo, které pamatuje ještě Šemíka, když byl hříbě. Mamka sice říkala, že si mohu půjčit její novou tříkolku, kterou má v garáži, ale s díky jsem odmítl. Na staré cestě za domem jsme zkoušeli první metry. Dušinka se sice snažil, ale asi nemá pražádný cit pro rovnováhu. Jel opřen o mé rameno a vždy, když se pustil, okamžitě spadl. Po několika hodinách jsem musel jít pryč a kamaráda jsem svěřil mamce s tím, aby na něj dohlédla, než se vrátím. Věděl jsem, že tvrdohlavý mimozemšťan jen tak svoji snahu neopustí, a v klidu jsem odešel.
Když jsem se po několika hodinách vrátil, mamka byla sama. Prý to Dušinkovi už celkem jde a jel na projížďku k jezeru. Asi za půl hodiny jsem jej uviděl, jak se vrací na mamčině nové elektrické trojkolce. Když u mě zastavil, oči mu zářily radostí. Řekl jsem mu, že je srab a že na takovémto vozítku by umělo jezdit i malé dítě. Bylo mi jasné, že na tom má však větší podíl mamka. Oči mu zhasly a přesedl si opět na starou herku. Tentokrát mu však jízda šla daleko lépe. Netrvalo dlouho a jízdu na kole zvládl bez pomoci.
Když jsem se ho večer zeptal, jak se cítí, řekl, že coby novopečený milionář. Měl jsem radost z takového nadšeného hodnocení, ale on po chvíli dodal, že jízda na kole jej nebaví. Těší se však, že až se vrátí domů, začne u nich vyrábět kola a stane se milionářem. Je úplně blbej.
22. Divadlo
(debilita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl vidět divadlo. U nich prý nic takového nemají, ježto to ještě nikoho nenapadlo. Promítají pouze filmy, nebo čtou knihy. Šli jsme do divadla na Shakespeara. Dávali moderně upravenou hru Romeo a Julie. Cestou jsem jej poučoval, jak se má v divadle chovat, kdo to byl Shakespeare a že vše, co se na scéně odehraje, je jen iluze. Ze hry byl uchvácen. Prožíval každé slovo s herci. Při milostné scéně klečel mezi sedadly a při souboji vstal a šermoval. Když jej uvaděčka poprosila o klid, vrátil se na chvíli do reálu. Za několik vteřin jej však výkon herců opět vrhl do děje a nakonec se stalo to, z čeho jsem měl obavy. Vyvedli ho. Šel jsem radši s ním. Cestou domů jsem mu vyprávěl, jak děj pokračoval. Prohlásil, že je rád, že byl odcházen, protože by při závěrečné scéně asi nevydržel a vylezl na podium, aby Julii zachránil. Na závěr našeho rozhovoru se zeptal, jestli se příslušný kus dává jen jednou. Odpověděl jsem mu, že samozřejmě ne. Hraje se několikrát do týdne. Prohlásil, že je to oběť od herců, neboť zemřít na podiu je u nás asi hrdinství. Teď, když už ví, o co jde, rád by to viděl ještě jednou. Byl jsem nesmírně potěšen, že se mimozemšťanovi líbí naše kultura a tak jsem se rozhodl, že to s ním tedy zkusím podruhé. Koupil jsem lístky a těšil se, že si to tentokrát vychutnám i já. Zeptal se, kdo to bude dnes hrát. A jestli ti herci vlastně vědí, že jdou na smrt. Také jej zajímalo, kde máme hřbitov pro herce a jestli tu minulou Julii již pohřbili. Radši jsem lístky daroval mamce a její přítelkyni. Jak říkám, je úplně blbej.
23. Čeština
(omezené)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nešlo mu do hlavy, proč se muži žení a nežení se ženy. Jestliže se muž ožení, měla by se žena omužit. Vysvětlil jsem mu, že žena se nemůže oženit, protože si nebere ženu jako muž. Nato odpověděl, proč se žena tedy vdává a proč se nemuží, když muž se žení. Vypravoval jsem mu o starých časech, kdy ženu dávali muži. Takže žena se vy-dávala, čili otec jí věnoval muži. Nato mi odpověděl, že když ji muž dostal, neměl by se oženit, ale dostát. A proč se tedy píše vdaná žena a ne mužatá, když muž je ženatý. Také s tím prý nesouhlasí název celého procesu, čímž je svatba. Onen obřad by se měl prý nazývat svatobraní, nebo spojování. Přečetl jsem mu výklad slova svatba. Jde totiž o odvozeninu ne ze slova svatý, ale svůj, či svat, což je mimochodem starý název pro příbuzného. Když jsem mu přeříkal několik krajových výrazů na toto téma, pozastavil se nad slovem sobáš. Namítl, že nevěděl, že u nás žijí sobi. Pochopil mé vyjádření, že jde o staré slovo sobiti, což je přisvojovati si, a tudíž je na místě. Prohledal jsem několik knih a poté jsem mu mohl vysvětlit i jeho dotaz na slovo nevěsta. Nechápal, cože to má společného s ženou, jíž si přisvojuje muž. Přečetl jsem mu, že nevěsta je od slov přivést novou. Většinou je marné vysvětlovat mimozemšťanovi dějiny řeči. Vždy stejně od toho uteče, jelikož tomu nerozumí. Tentokrát však trval na rozuzlení rodinných vztahů. Nelíbilo se mu, jak je čeština benevolentní. Opět jako vždy jsem nevěděl, co má na mysli, ale vzápětí mi to prozradil. Prý se mu nelíbí, že u některých slov nemá pravidla. Lépe řečeno, jediným pravidlem je, že si s ním můžete dělat všechno. Neznám takové slovo, a tak jsem jej nechal pokračovat s otázkou, jakéže to slovo má na mysli. Prý jde o slovo manželé. Pochopil jsem jeho pokus o vtip a odpověděl jsem mu, že si s manželem sice může žena dělat, co chce, ale že to nesmí přehánět. Nato mě zamítavým gestem zastavil, řka, že nemyslí ženu a nemyslí vtip. Vyzval jsem jej, aby tedy ukázal, co má na mysli. Řekl, že to ukazovat nejde, ale že mi to milerád poví.
„Můžeš říct manželé, i manželové, vidím manžele i manžely, zdravím vás manželé i manželové, o manželích i manželech a nakonec to nejlepší. Nezáleží, jaké i napíšeš. Může se to psát s manželi i s manžely.“ Uznal jsem, že je v řečeném případě naše řeč benevolentní a celý večer jsem jej seznamoval se slovy teta, strýc nebo synovec a neteř. Nakonec prohlásil, že jestliže dcera vnučky mojí sestry je moje prapraneteř, její muž bude praprastěna. Opravil jsem jeho mýlku v podobě praprazdi na praprazetě, ale poněvadž jsem si nebyl úplně jist tímto tvrzením, odbočil jsem v rozhovoru směrem k předponě pra. Při hledání takovýchto slov, jsem mu zadal hádanku. Jak by řekl, že staré sklo už není celé? Po chvíli přemýšlení odpověděl správně, že prasklo, prasklo. Pak se zamyslel a řekl, že: „Prapražáci měli v prasešitech pralinky a na starosti neměli pranic, kromě pranic. Nakonec se prali pralevačkou i prapravačkou. Kdyby v té době znali pračokoládu, dávali by si na prapralinky pralinky.“ Musel jsem mu vysvětlit rozdíl, mezi předponou a slovním základem. Když už jsem mu dal hádanku, řekl mi, že by měl také jednu. „Jaké slovo může být zároveň podstatné jméno, přídavné jméno i sloveso v jedné větě?“ Dlouho jsem přemýšlel, ale na žádné takové jsem nepřišel. Zatvářil se jako by snědl všechnu moudrost. Když jsem se dal podat, řekl: „Moje stará se pořád stará, aby nebyla stará.“ Je úplně blbej.
24. Cestování v čase
(demagogie)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno vyslovil přání, že když umíme cestovat v čase, rád by se také proletěl. Zeptal jsem se ho, jak na to přišel. Řekl, že všude se prý o tom píše a mluví. Opět jsem se zeptal, kdeže se o tom píše a mluví. Přeříkal názvy několika románů a filmů. Vysvětlil jsem mu, co to je science fiction, ve zkratce scifi. Nedůvěřivě si mě prohlédl a pak se zeptal: „Jak můžete psát o něčem, co se nestalo?“ Bylo mi jej líto. Mimozemšťan a bez fantazie. Připomněl jsem mu ten neúspěšný pokus se lhaním. Řekl, že je rád, že není příslušníkem této rasy. Docela mě tím urazil. Nedal jsem to však najevo. Pak se na mě obrátil a řekl: „A jak mi vysvětlíš, že umíte upravovat dějiny?“ Nechápal jsem, odkud tu informaci má, a proto jsem se jej zeptal. Odpověděl, že při nějakém skončení sportovního přenosu, reportér křičel, ať přepíšeme dějiny. Nezbylo mi, než abych mu vysvětlil význam slova floskule, čili květnatého, ozdobného rčení, přecházejícího do prázdné fráze, jeho četnost a používání. S cestování v čase to však nemá nic společného. Tuto větu pochopil kupodivu rychle. Velice dobře si vedl, když jsem mu zadal úkol, aby z floskulí sestavil článek. Pomalu se začínal nořit do tajů lhaní a vymýšlení. Nakonec, po několika hodinách práce, pln elánu šťastně odevzdal úkol. Jeho floskulový článek byl excelentní. Zněl: „Mapování briefingů je strašně zásadní pro vyváženost diskursu, při kterém pravdoláskaři a ekosluníčkáři vsadí na příjemný horizont transparentnosti. Je to o tom, že zvítězit na body i přes humanitární bombardování napříč spektrem může vydiskutovat a deklarovat pouze noční můra, s enormní devizou. Vy však dobře víte, že čelit dobré kondici musíme s chutí. Tuto nepolitickou politiku já opravdu nemusím a radši vrátím úder.“
Když dočetl, zeptal se, kdy tedy poletíme v čase? Pokřižoval jsem se, poklekl jsem a sepnul bezradně ruce k nebi. Poplácal mě po rameni a prohlásil, že když už pochopil systém lžení, neměl bych mu skočit, na kdejaký špek. Je úplně blbej.
25. Konec lhaní
(nevýrazné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Celý týden se mě snažil oblafnout. Většinou se mu to dařilo a měl z toho dětinskou radost. Byl to nejúmornější týden v mém životě. Srandičky typu ta polévka není vůbec slaná, načež mi ji přesolil, se prolínaly s těžším kalibrem. Nejhorší bylo, když předstíral záchvat vraždění. Až když upadl smíchy na podlahu, uvědomil jsem si, jak bylo nerozumné jej naučit lhát. Jeho herecké výkony byly přesvědčivé. Za některé bych mu udělil, po skousnutí toho, že to na mě hrál, Oskara. Když však v obchodním domě zakřičel, aby se všichni schovali, že má u sebe bombu, zatáhl jsem ho do sklepních garáží a ujeli jsme z místa činu. Celý následující večer jsem mu vysvětloval, že se lží nemůže zacházet jako s pravdou. Je třeba si rozmyslet každý čin, neboť například v tom obchodě už šlo o jeho bezpečnost. Kdyby přijela policie a zjistila, že nemá doklady, neboť je z jiné planety, mohla by jej zavřít do konce života. A to v tom lepším případě. V horším by jej mohli ihned po činu zastřelit. Přinejmenším jej mohl kterýsi, z neohrožených zákazníků trefit konzervou do hlavy. Pochopil, že se srandou není žádná sranda a po týdnu se vše dostalo do relativního normálu.
Když jsme pak o lhaní debatovali, omluvil se, že je z toho nového lhacího pohledu na svět trochu vyšinutý a na oplátku mi nabídl část svého pokladu, který má v raketě. Něco takového jsem nečekal a s dojetím jsem nabídku přijal. Poté se začal smát a prohlásil, že to byla ta poslední lež, jíž se na mně dopustil a na důkaz pravdivosti svých slov mi nabídl pravici řka, že je o hodně starší než já, a tak že mi dává svou prapravici. Je úplně blbej.
26. Andulky v češtině
(hovadina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou, když pršelo, sedli jsme si k češtině. Vždy jsem měl tuto řeč rád, i když jsem ve škole zrovna nevynikal a známka trojka byla mým průměrným normálem. Asi je to i vidět na mém literárním snažení, neboť mí předkové žili na východním Slovensku. Leč teď, když jsem byl povinován naučit mimozemšťana svůj takřka rodný jazyk, jsem se překonal a podíval jsem se i do pravidel pravopisu, abych jej nějak špatně neinformoval.
Kamarád se vždy otázal a já prolistoval pravidla a odpověděl. Nebyla to hra, nebyla to soutěž, bylo to jen prosté pomáhání bližnímu. Přesto jsem se zapotil. Čeština je skutečně děsný jazyk. Na některé otázky jsem mimozemšťanovi ani nedokázal se svým vzděláním a s pravidly v rukou dát uspokojivou odpověď. Po hodině, když naše mozkové závity začaly vykazovat známky opotřebení, prohlásil, že jej doma nabádali, aby si vybral řeč, již zvládne, ale že netušil, že čeština je ten nejsložitější a nejnechopopitenlější jazyk na světě. Když vyslovoval slovo nejnepochopitelnější, pěkně jej zkomolil, aby dodal svým slovům pravdivost. Přidal k tomu názor, že řeč, která má takto dlouhá slova se snad ani nemůže stát světovou řečí. On totiž trpí hypopotomonstroseskvipedaliofobií, což je strach z dlouhých slov. Jakkoli má učení rád, nechňápe, že takové dlouhé slovo může označovat příčinu nemoci samotné. Je totiž tak dlouhé, že člověk trpící touto nemocí musí zákonitě při jeho vyslovení dostat záchvat. Pak se otázal, jaké má čeština nejdelší slovo, protože slovo nejnepochopitelnější má dvacet hlásek a nedokáže si představit delší. Vytáhl jsem německý slovník a ukázal mu některé jejich složeniny. Chytl se za hlavu a poprosil mě, ať jej nemučím, že čeština postačí. Upozornil jsem ho, že hlásek ve slově je skutečně dvacet, ale písmen jen devatenáct, ježto hláska ch se považuje za jedno písmeno. Nato mi řekl, že mu zbytečně vytvářím na mozku uzel a opakoval svou otázku. Přeslabikoval jsem mu slova nej-ne-ob-hos-po-da-řo-vá-va-tel-něj-ší-mi, nej-ne-vy-krys-ta-li-zo-vá-va-tel-něj-ší-mi a nej-z-de-vět-a-de-va-de-sá-te-ro-ná-so-bi-tel-něj-ší-mi. Při pohledu na něj mi ho bylo líto. Díval se na mě jako na mimozemšťana a tentokrát musím uznat, že právem. Po chvíli, když nabíral dech, řekl, že nechápe národ, který si vytvoří řeč, již ani on sám nemůže zvládnout. To mě trochu rozčílilo a bránil jsem se slovy: „Já sice nejsem původem Čech, ale češtinu mám v malíku a cokoli řekneš, tomu budu rozumět, i přes to, že nemám žádné vyšší vzdělání. Tak nechápu, proč ty, z jiné planety, nemůžeš těch pár základních pravidel zvládnout?“ Podíval se na mě jako na kočku prolézající dírou menší, než kam dosahují její vousy a prohlásil: „Pár základních pravidel? A ty mi říkáš, že máš češtinu v malíku? Vsadím se s tebou, že po pár slovech v češtině ani nepoznáš, o čem je řeč!“
To mě opravdu dožralo a vyzval jsem jej, aby jen tak neplácal a uvedl příklad. Usmál se tím poťouchlým úsměvem, který vždy zvěstuje něco vítězného a řekl: „Mnoho hymen. A o čem je řeč?“ Tentokrát jsem se zasmál já a odpověděl jsem mu, že je samozřejmě řeč o tom, že v Evropském společenství má každý stát svou vlastní hymnu. Mávl rukou a prohlásil, že jsem asi bezpochyby Slovák, neboť jsem nepoznal, že mluvil o více ženách, jež ještě neměly pohlavní styk. Tentokrát mě dostal, ale namítl jsem, že to byla náhoda a podivné souznění, načež mi dal další příklad: „Musím jít na kůru.“ V jeho řeči jsem samozřejmě neviděl kroužek nad u, a odpověděl jsem, že to říká člověk jdoucí do lázní. Jasně že byla odpověď špatná. Byla to věta, již řekl muž, jdoucí do lesa, sbírat kůru na topení. Trval jsem na tom, že si záměrně vybírá sousloví, která nejdou identifikovat. Předvedl mi k mé nechuti větší kalibr.
„V kleci byl pár Andulek. A teď mluv.“ Pokrčil jsem rameny, jako že o čem je řeč, protože když je to pár, byl tam Andulák a Andulka. Zasmál se nahlas s vítězným pokřikem a pokračoval: „A co když byly v kleci dvě dvojice Andulek?“ Nedal jsem se zviklat a odpověděl jsem, že tam byly dva Anduláci a dvě Andulky, ale mohly by to být i čtyři, stejného pohlaví. Načež mi nabídl variantu: „V kleci bylo pár Andulek.“ Tady jsem opět nepochybil a odpověděl jsem, že když bylo, tak je jich víc. Možná, tři až pět. Ovšem při jeho čím dál víc kyselejším úsměvu jsem podotkl, že by možná mohly být i dvě. Po chvíli trapného ticha mi dal ruku na rameno a zeptal se mě: „A teď mi prozraď, jakého rodu tam ty Andulky byly? Mužského, či ženského?“ Tak mě zblbnul, že jsem v tu chvíli nevěděl, která bije. Začal jsem koktat a nedokázal jsem se po těch několika hodinách soustředění soustředit. Úplně nakonec mi laxně prozradil, že celou dobu mluvil o ženách v tygří kleci. A aby mě úplně dorazil, se mě zeptal, jaká je číselná hranice mezi slovy, několik a mnoho. Je úplně blbej.
27. Štrúdl a tour
(nezajímavé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Dlouhou dobu jsem odmítal s ním probírat češtinu. Vzhledem k tomu, že to není zrovna můj koníček a on si v té řeči libuje, se není čemu divit. Přesto však občas na toto téma zabrousí. Nedávno se mě zeptal, proč při přejímání cizích slov nedokážeme říct: „Ano. Toto slovo jsme převzali z cizí řeči a budeme jej používat tak a tak.“
Požádal jsem jej, zda by mohl být konkrétní. Zamyslel se a napsal štrúdl a štrůdl. Nápis ke mně otočil, abych jej viděl, a vysvětloval: „Když se seznámíte se slovem z němčiny označující jablka v těstě, začnete jej používat. Jestliže se slovo vžije, měli byste jej psát štrůdl, a ne štrúdl, jelikož se u vás dlouhé u uprostřed píše s kroužkem a navíc se to v originále stejně píše der Strudel, takže to ani cizí slovo není. Tudíž štrúdl s čárkou je úplná pitomost.“ Tentokrát jsem musel uznat, že má pravdu. Ale stávkovat před Úřadem pro jazyk český, proto nebudu. Nechtěl se ovšem tohoto tématu vzdát a pokračoval s dalším příkladem: „Z angličtiny znáte slovo tour. Seznámili jste se s ním a začali jej používat pro výraz výlet. Jenže i když jste jej přijali za české slovo ve formě túr, tvrdošíjně odmítáte psát ho s kroužkem nad u, i když je vlastně kroužek právě to o, o které při přejímání přišlo. Mělo by se to psát tůra a ne túra, ježto to není slovo cizí. Slovo cizí je tour.“ Začal jsem mít k jeho znalostem o češtině úplně jiný vztah než dříve. Dokonce jsem vážně přemýšlel, jak by vypadala stávka za lepší češtinu.
Za tu dobu, co je na zemi, udělal ne pokrok, ale poskok (zní to ale divně). Když jsme chtěli téma češtiny opustit, ještě mi řekl, že sice česky umím, ale všechna slova stejně neznám. Optal jsem se, kteréže to slovo neznám a on řekl, že paparák. Přemýšlel jsem, co si to vymyslel. Jestli je zkomolenina od slova pařák, barák, nebo něco jiného. Nečekal na mé vyjádření a prohlásil, že je to jednotné číslo, od slova paparazzi. Je úplně blbej.
28. Rýmy
(staromódní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou se mi náhodou podařilo udělat nějaký rým. Myslím, že to bylo ve větě: „Na to nemusíme jít do kina, je to totiž kravina.“ A on se přitom zatvářil, jako bych řekl něco nevhodného. Optal jsem se, proč se tak kysele tváří a on mi vysvětlil, že když u nich řekneš omylem rým, je to pořádné faux pas. Každý se tomu vyhýbá, a když se něco takového stane, je řečník dočasně umlčen.
Řekl jsem mimozemšťanovi, že u nás je to celé odvětví, zvané básnické umění čili poesie. Podivil se, ale protože chtěl poznat všechny naše stránky, toužil si něco přečíst. Pro začátek jsem mu ukázal své verše z mládí.
Chtěl bych tě líbat každou vteřinou
A prohlížet tvůj obrys proti obloze
Užívat si lásku sladkou, nevinnou
A doufat, že tě nezničí koroze
Po přečtení těchto veršů dostal záchvat smíchu a to mě silně popudilo. Co se však odehrálo po dalších verších, si nedovedete představit.
V malém ranci sedí kanci
Vrabčáci jim závidí
Stará svině se drbe v klíně
A vůbec se nestydí
Starší vrabec řekne líně
Ať se mladej naučí
Mladší klopí oči dolů
Stydí se a nečučí
Když po několika minutách popadl dech, prohlásil, že takovou hloupost ještě neslyšel. Vyndal jsem z knihovny několik básnických sbírek a začal mu předčítat české klasiky. Zpočátku zadržoval smích vnitřním škytáním, se zavřenou pusou, a pak vybuchl víc než papiňák. Podal jsem mu knihy a zavřel jsem jej s nimi do ložnice. Několik hodin se pak z této místnosti ozývalo kvílení, bouchání a hlasité výkřiky smíšené s dlouhotrvajícím smíchem. Když se zvuky přestaly ozývat, nakoukl jsem do ložnice. Seděl na posteli a zkříženýma nohama si přidržoval malou knížečku. Rukama měl zakrytou tvář a plakal. Když mě zaregistroval, zavřel knihu a se slzami v očích se mě zeptal, proč jsou ty verše tak kruté. Podíval jsem se na hřbet knihy a na něm stálo: Karel Jaromír Erben, Kytice. Vysvětlil jsem mu, že některé básně jsou kruté, jiné krásné. Mohou však být i veselé, přitroublé, vážné, či vyloženě hloupé. Abych jej trochu uklidnil, naučil jsem jej hru na básníky: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi verš na slovo,“ a pak jsem řekl první slovo, jež mě napadlo. Tím bylo slovo křeslo. Aby hru lépe pochopil, sám jsem rým vymyslel.
Z nebe se sneslo,
peříčko na křeslo.
Před chvílí jsem uklízel,
a teď musím znovu, bohužel.
A pak jsem jej vyzval, aby hru začal. Chvíli zaváhal a pak řekl: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo křeslo.“ Upozornil jsem jej, že to slovo tu už bylo a aby si vymyslel jiné. Nadechl se a řekl: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo peříčko.“ Došlo mi, že to s jeho malou fantazií nebude jednoduché, ale nedal jsem to na sobě znát. Po chvíli přemýšlení jsem odpověděl.
Vzal jsem to peříčko a hodil ho do koše.
Cestou jsem porazil listonoše.
Vůbec si nevšiml, že jsem neudělal rým na peříčko a smál se, jako by to byl ohromný fór. Potom v očekávání řekl, ať mu dám zase hádanku já. „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo pusa.“ Poté se na delší dobu zamyslel. Nechtěl jsem jej rušit, ježto jsem si dovedl představit, že když se celý život rýmování vyhýbal, má v sobě zakořeněné jakési bloky pro toto veršování. A udělal jsem dobře. Po dlouhé odmlce se nadechl, pak ještě zaváhal a zadrmolil:
Díky vytříbenému vkusu
Chtěl bych ti teď vlepit pusu.
Stud mi v tomto ovšem brání,
a tak ji té paní nedám.
Ihned po básnickém výkonu se smíchy sesunul na podlahu. Po několik dalších minut nebyl k použití. Když konečně začal dýchat normálně a slzy smíchu si dostatečně otřel, přeříkal jsem mu opravenou verzi.
Díky vytříbenému vkusu
Chtěl bych ti teď vlepit pusu.
Stud mi v tomto ovšem brání,
a tak ji dám jiné paní.
Začal se smát znovu, jako by to slyšel poprvé. Na lidech poznáte, když se smějí nuceně, ale on se smál od srdce. Byl to upřímný smích, vyjadřující pochopení směšné situace. Tak se může smát jen bezelstný člověk. Pardon, mimozemšťan. Další jeho výtvor zněl:
Když k nám někdo přidge
Zahrajem si bridge
Až když bude pryč
Zůstane tu brič
Několikrát jsme si hru zopakovali a čím dál se Dušinka nořil do tajů veršů, tím horší rýmy produkoval. Když vymyslel rým na mnou zadané slovo krysa, nebyl k použití dva dny.
Viděl jsem vám krysu
Byla plná hnisu
Obul jsem si rukavici
A navštívil s ní popelnici
Je úplně blbej.
29. Rčení
(nanicovaté)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Požádal mě, abych mu vysvětlil rčení: Ženy jdou pro misku s dýní. Říkali to prý v nějakém pořadu o pohlavních nemocech. Neznám žádné takové rčení a zkoušel jsem mu říkat jiná rčení, se kterými si jej zřejmě spletl. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. To jsem však neměl dělat. Vysvětlovat mimozemšťanovi s malou fantazií, že nejde jen o pírko, ale o všeobecné šetření, je takřka nemožné. Druhé přirovnání, jež mě napadlo, bylo: Měl dutou hlavu. Ale nějak jsem tam nemohl napasovat tu dýni. Navíc se mi neustále chtělo říci, že má dutou hlavu, jako mimozemšťan. Pak mě napadla spásná myšlenka a našel jsem ve své knihovně malou Příručku starými československými přirovnáními. Ta jej nesmírně zaujala. Celý večer jsme prolistovávali stránky s větami, které se převážně dnes již nepoužívají, a nejvíce se mu líbilo východoslovenské přirovnání: Rice, jak Košice. Kupodivu ani nepotřeboval překlad a pochopil, že to znamená: Má veliký zadek. Jen jej mrzelo, že neví, jestli jsou Košice větší než naše město. Další přirovnání jsem mu nemohl dlouho vysvětlit. Bylo jím: I kdyby trakaře z nebe padaly. Jednak nevěděl, co je to trakař a jednak si nedovedl představit, že by padaly z nebe. Navíc ani nechápal, kde takové nebe je, protože se s ním při svém příletu nesetkal.
To správné rčení jsme však nenašli. Když jsme po několika hodinách usedli k internetu, podíval jsem se v televizním programu na pořad, o němž tvrdil, že to tam s těmi ženami bylo. Došli jsme v promítání až k inkriminovanému místu a doslova jsem se zakuckal smíchy. Doktor v pořadu totiž neřekl, že jdou ženy pro misku s dýní, nýbrž že jsou ženy promiskuitní. Jak říkám, je úplně blbej. A navíc špatně slyší.
30. Hřbitov
(pseudorealita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V neděli jsme šli na procházku. Došli jsme až ke hřbitovu. Moc se mi dovnitř nechtělo. Nemám rád tuto lokalitu, ale Dušinka trval na návštěvě. Když jsme do areálu vešli, byla na něm vidět jakási sklíčenost. Prohlásil, že je toto místo napěchováno neviditelnými silami a že zde na něj působí soustředění nejvyšší pokory. Nechápal jsem, co tím přesně myslí, ale věřil jsem mu. Vysvětlil jsem mu, proč toto místo lidé před staletími zakládali a jak se při tom vyhýbali sebevrahům, které pohřbívali za hřbitovní zdí. Při slově sebevrah se celý otřásl a doslova prohlásil: „Že u nich by takového člověka nechali sežrat divokými klytoidy, aby po něm nezbylo zhola nic. On totiž každý, kdo je mehlo a nemá žádnou řest, je stvůra. Vlastně si nezaslouží nic jiného, než aby nebyl božtík.“ Opět jsem byl nucen mu udělit lekci z češtiny a vysvětlit, že některé analogické dvojice slov nemají vlivem vývoje řeči své protějšky. Takže řest, mehlo a božtík je v podstatě nesmysl. Proti mé varovné řeči se ohradil, že jsem nejmenoval slovo stvůra. Vysvětlit mimozemšťanovi zvláštní problém češtiny jsem se už vůbec nesnažil. Jen jsem zíral, když se mě na toto téma zeptal, jestli je správné slovo můžeš, nebo nemůžeš. Nechal jsem si zopakovat otázku, a když jsem ani potom nevěděl, co tím myslí, dal mi příklad.
„Říká se správně, Můžeš se ho zeptat?, nebo Nemůžeš se ho zeptat?.“
A byl jsem s vysvětlováním, jak se říká, v pytli. Mou odpověď, že jsou správné obě varianty a navíc, že znamenají totéž, nejenže nepochopil, ale začal si zřejmě o mně myslet, že neumím česky.
Když jsem jej dovedl k hrobu svých prarodičů, poklekl a k mému překvapení polohlasně přeříkal modlitbičku (i když trochu upravenou), kterou jsem se jej nedávno snažil naučit. Jistě znáte modlitbu Andělíčku, můj strážníčku… Jeho verze však zněla trochu jinak. „Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci.“ Když mi po jeho výstupu zvlhly oči, nevěděl jsem, jestli dojetím, či smíchem. Výměnu strážníčka za policajtíčka bych udržel, ale po záměně dušičky s pneumatičkou jsem se neovládl a propukl k nevoli přítomných návštěvníků hřbitova v smích.
I přes mé žádosti, abychom toto ponuré místo opustili, trval na návštěvě kaple. Po půlhodinovém přemlouvání místního hrobníka úplatný muž uvolil a k mimozemšťanově radosti nám po obdržení několika bankovek dovolil do těchto míst nahlédnout. Dušinka byl u vytržení. Chodil po dlažbě posvátného místa a s rukama zdviženýma chválil krásu místních památek. Přiznám se, že se mi až do té doby většina obrazů, soch a ostatních detailů výzdoby zdála poněkud kýčovitá. Avšak po naší návštěvě jsem na tyto artefakty začal pohlížet trochu jinak. Staré obrazy se mi proměnily na krásné výjevy z bible, sochy dostaly patinu stáří a ozdoby, i když značně léty poničené, jsem začal ctít, jako by to byly ty nejkrásnější věci na světě. Jsem asi cvok, ale až po návštěvě mimozemšťana jsem si uvědomil nádheru tohoto místa. Jeho přítomnost v této svatyni ve mně probudila hrdost člověka. Jak říkám, nemůže za to, ale je úplně blbej.
31. Tanec
(sporné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zeptal se mě, kolik máme u nás tanců. Chtěl jsem mu odpovědět podle pravdy, že to ještě nikdy nikdo nespočítal, ale po jeho týdnu lhaní jsem se neovládl a řekl jsem, že 3524. Díval se na mě s otevřenou pusou a z jeho úst vyklouzlo jen tiché: „Tolik?“ Bylo mi líto, že jsem mu zalhal, a přiznal jsem se. Ani se nedivil, ale i tak posmutněl. Ještě jednou jsem se mu omluvil a řekl jsem, že kdyby se podařilo někomu spočítat to množství různých variant tanců, nebyl bych možná daleko od pravdy. Jsou tance mezinárodní, krajové, sváteční, obřadní a samozřejmě také moderní. Nato posmutněl ještě více. Zeptal jsem se, proč je z toho smutný, a on jen pošeptal, že u nich mají tanců jenom pět. Tanec zrození, tanec plnoletosti, tanec svatební, tanec plodnosti a tanec smrti. Podíval jsem se mu do očí a poradil mu, že až se vrátí na svou planetu, může dát jejich lidstvu ten největší dárek, jaký by mohl přivézt. Poprosil jsem jej, aby vstal a pustil jsem hudbu. Pět dní jsem jej učil různé druhy tance a během té doby se z mimozemšťana stal taneční mistr. Když usoudil, že už umí dost na to, aby svým lidem přinesl krásný dar, upadli jsme do postele a tři dny jsme spali. Další den si při snídani pustil televizi s programem mezinárodních závodů ve společenských tancích. Dívali jsme se na ty nádherné taneční kreace a on řekl: „Naše populace nemá tolik fantazie, jako ta vaše, ale já to změním.“ Byl jsem na něj i na sebe pyšný a tentokrát jsem si nemyslel, že je zas až tak úplně blbej.
32. Gigolo
(děsné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsem se jej zeptal, jaké měl tam u nich povolání. Několikrát tuto mou otázku záměrně přehlížel. Až když jsem po několikanásobném opakování otázky trval na odpovědi, přiznal se, že byl doma holičem. Smál jsem se celé odpoledne. Představa, že k nám přiletěl několik miliard světelných let holič z jiné planety, se mi zdála natolik vtipná, že jsem se nemohl ve svém záchvatu smíchu zastavit.
Nemluvil se mnou. Po několika pokusech o smíření trval na omluvě a řekl bych, že doslova trucoval. Chodil okolo mne nabroušen, do vlasů si vetkl ostřici, a aby zdůraznil svůj hněv, oblékal se bez trenýrek, naostro. Kdykoliv jsem jej chtěl oslovit, pozvedl připravenou pohlednici Ostrova. Na kalhotách si vyžehlil puky, aby byly co nejostřejší, a z jedné kapsy mu čouhal ostrý nůž a z druhé brusný kotouč. Záměrně jsem omluvu oddaloval na dobu, kdy budu schopen jasně a beze smíchu probrat celou problematiku jeho návštěvy, ale kdykoliv došla řeč na jeho bývalé zaměstnání, dostal jsem smíchovou koliku. Dlouhou dobu jsme se chtě nechtě vyhýbali tomuto tématu. Nebylo však zbytí a jednou jsme tuto hráz částečného mlčení museli přetnout. Došlo k tomu po kávě v kavárně, při hodnocení místních potenciálních manželek, kterých se v kavárnách najde vždy přehršel. Kdyby náhodou byla v kavárně jediná žena, byli bychom nuceni o ní říci, že jich není přehršel. Což se však neslučuje se slušným vystupováním. Jen si představte reakci ženy, vámi oslovenou v příjemném prostředí restaurace. Na otázku: „Jste s prominutím část přehršle?“ vám každá buď odpoví, že jste magor, nebo se jen nechápavě tlemí. V naší restauraci seděly v této době tři přehršle, zralé k oslovení. Kamarád vykazoval známky chtíče a já byl po delší pauze také zralý k použití. Nenápadně jsem jej upozornil, že u nás si každý muž zajišťuje své známosti sám, avšak on trval na tom, že mu musím z důvodu neznalosti našich zvyklostí najít vhodný protějšek. Po naléhání mimozemšťana, že mu mám zajistit ženu, jsem požádal tu první, zda by nehodlala setrvat v jeho přítomnosti po dobu, než bude schopen svůj chtíč pokořit. Na její pohled do smrti nezapomenu.
Vyzval jsem kamaráda, aby si i přes neznalost našich poměrů vybral sám. Vstal a oslovil druhou dámu. Nebylo divu, že to byla ta s delšími blonďatými vlasy. Během několika málo minut se odebrali na taneční parket a během několika málo tanců se oba odebrali neznámo kam.
Čekal jsem do zavírací doby. Když se Dušinka ani jeho lejdy neobjevila, pokřižoval jsem se, zaplatil útratu a jako vždy odešel sám, bez dámy a bez iluzí domů.
Na druhé ráno do smrti nezapomenu. Vrátil se, zvoně na všechny zvonky v domě a na otázku, proč si neotevřel vlastními klíči, odpověděl, žejekurvastratil. Když se dostatečně vyspal, promluvili jsme si jako chlap s chlapem.
„Jak ses mohl takhle vožrat?“ zeptal jsem se pro začátek. Odpověděl zcela nevinně: „Já nic nepil, ale zato ona byla spokojená.“
Bylo nabíledni, že se nemusím vracet k mému nepodařenému večeru a tím zdůrazňovat negativa mého sexuálního života. Ostatně dlouho jsem mu tuto schopnost záviděl.
V sauně jsem zjistil, že na ženy nemá na rozdíl ode mě větší vliv. Jeho kladélko nebylo větší než o dva centimetry. Avšak k jeho vitalitě musím podotknout, že mám co dohánět.
Když konečně došlo na náš dlouhodobý problém jeho zaměstnání, pochopil jsem, po několika málo nedorozuměních, že holič se u nich říká muži, který zajišťuje spokojenost žen. Barví ženě imaginárně vlasy na tmavo, nebo je stříhá. To proto, aby nebyla pro ostatní muže atraktivní. Čili holič je muž, jemuž se u nás říká gigolo. Je úplně blbej.
33. Královna ze Sáby
(klamné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Měl období, kdy četl převážně historickou literaturu. Celé dny jsme prodebatovali o egyptských, římských a řeckých bájích. Snažil se do toho všeho vmontovat Bibli, ale nedařilo se mu to. Nepochopil základ bájí. Myslel si, že vše, co je napsáno, se skutečně stalo, a nedovedl si představit, že to není pravda, ale jen jakási pohádka pro dospělé. Vyndal jsem z knihovny knihu Stručné dějiny lidstva a poradil mu, aby si přečetl radši tuto bibli. Ta je přinejmenším o devadesát procent pravdivější. Po několika dnech ji odložil zpět do knihovny, řka, že báje jsou lepší. Víc o dějinách lidstva hovořit nechtěl. Pouze mu prý nejde do hlavy, jak je možné, že už v těch dobách měli tito andrtálci taková krásná auta. Nechápavě jsem se zastavil v činnosti, již jsem právě prováděl. Tou činností bylo žehlení. Neboť v případě, že bych nepřestal, mohl bych spálit přinejlepším prádlo, nebo přinejhorším sebe. Jak znám svého kamaráda, mohlo by se také stát, že bych v rozpáleném rozhovoru po něm rozpálenou žehličku možná i hodil. Vypnul jsem používaný horký přístroj a usedl k němu na sedačku.
„Cože jsi to říkal?“ otázal jsem se, přehlížeje chybné pojmenování o neandertálském původu a očekával jeho vysvětlení.
„Říkal jsem, že na tu dobu měli dost pěkná auta.“ Opakoval svou myšlenku. Podal jsem mu všechny knihy, které tu dobu četl a poprosil jej, aby mi ukázal původ svého podezření. Odmítl však cokoli hledat, s odůvodněním, že neví, kde to bylo a co jej vlastně k této myšlence přivedlo. Znechuceně jsem se vrátil k žehlení. Nebyl jsem znechucen jeho přístupem k dějinám, nýbrž žehlením.
Za několik dní jsme na procházce po městě uviděli prodejnu automobilů a já se konečně dozvěděl, proč si myslel, že měli staří Řekové či Římané pěkná auta.
Ukázal na jeden vůz a vítězným gestem mi oznámil, že jedna královna v té pohádce přijela Saabem. O královně ze Sáby, zvané Bilqís, jež žila mezi Etiopií a Jemenem, jsem radši nemluvil. Je totiž úplně blbej.
34. Test IQ
(defektní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Poprosil mě, abych mu pomohl změřit v jakémsi programu na internetu jeho IQ. Došel jsem k jeho stolu a zjistil, že má na obrazovce otevřeny stránky s testem a v prostředku okénko s pokynem Start testu.
„Jakou pomoc potřebuješ?“ zeptal jsem se a ukázal myší na místo, kde zahájí test.
„No abys mi pomohl. Nerad bych se zklamal,“ řekl nevinně a podíval se mi do očí jako štěně, které nenašlo aportek.
Přesvědčoval jsem jej, aby si test provedl sám, jelikož, kdybychom ho dělali spolu, byl by to podvod a nakonec ve výsledku bychom museli výsledek dělit dvěma. Přemlouval mě se strachem v očích.
„Jestliže máš strach, že se zklameš, mám jednoduchou radu. Ten test nedělej. Já ho také nikdy nedělal a žiju spokojeně,“ radil jsem mu.
Nedal pokoj. Prohlásil, že nemá strach, ale že se bojí. Vysvětlil jsem mu, že bát se a mít strach jsou synonyma a že jde v podstatě o to samé. Jestliže však nemá strach, má tedy asi jen obavy. Nechápal slovo obavy. Dal jsem mu tedy příklad. Jestliže ke slovu strach nebo bát se přidáme hodnotovou číslovku sto, k obavě bychom přiřadili asi tak třicítku.
Chvíli tiše přemýšlel a potom řekl, že on má tedy asi sedmdesát, protože třicítkou by jel leda na kole. A i když má o sobě nějaký názor, je si jist, že je japný a rád by skončil vrlý.
Neopravoval jsem jeho slovní chyby, a abych snížil jeho hodnotu obav, oznámil jsem mu, že jsem se tedy rozhodl sednout si naproti ke druhému počítači a že si také udělám stejný test jako on. S radostí souhlasil, a když jsem se připravil, ukázali jsme palcem nahoru, že jedem.
Řeknu vám, že jsem ani neměl čas se bát. Nikdy jsem netoužil vědět své IQ, ale když šlo o kamaráda mimozemšťana, udělal jsem, co bylo potřeba. Svůj test jsem měl hotov asi po hodině usilovné dřiny. Chvílemi jsem cítil, že mám mozek v drtičce a někdy se mi před očima dokonce udělaly barevné kruhy a já nebyl schopen dál pracovat. Už po půl hodině jsem cítil, jak mi po zádech stékají kapičky potu. Přesto byl můj výsledek více než dobrý. Možná, že kdybych měl větší čas na přípravu, bylo by kvůli stresu závěrečné číslo o něco nižší.
Mimozemšťan se nad testem potil ještě asi půl hodiny. Občas z něj vypadlo tiché pomóc nebo i jiná slova, jež nejdou interpretovat. Ne, že by byla všechna sprostá, ale vyslovoval některá ve své řeči a ta jaksi nejdou napsat. Abych vám přece jen naznačil, jaký zvuk jeho řeč má, představte si mňoukající kočku, již honí lev s chřipkou a nad nimi stojí bača hrající na fujaru. Tyto zvuky, když spojíte, je to přibližně ono.
Po ukončení testu padl na pohovku do mdlob. Podíval jsem se na jeho výsledek a musím uznat, že kdybychom test absolvovali spolu a výsledek dělili dvěma, byl by na tom asi lépe. Je úplně blbej.
35. Kouzla
(amatérské)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A většinou je úplně blbej. Viděli jsme v televizi kouzelnické vystoupení. Eskamotér létal po podiu a nakonec zmizel pod plachtou v betonové desce. Když pořad skončil, Dušinka se na mě podíval jako na vraha a prohlásil, že jsem lžář a že mu lhu do očí. Bylo mi jasné, že nepochopil kouzelnický podvod. Zatímco mě mimozemšťan častoval nadávkami, připravil jsem si knížku o kouzlech pro děti. Když mi konečně přestal lát, prozradil jsem mu, že to byl všechno jen podfuk. Trval na tom, že to viděl na vlastní oči a že lidé umí létat a mizet.
Vzal jsem balíček karet a ukázal mu základní kouzlo s uhádnutím karty. Jistě tuto hříčku také znáte. Udělal jsem tři hromádky po třech kartách a zadal mu úkol, aby si zapamatoval nějakou kartu. Ukázal na jednu z nich a mě bylo jasné, že zadání nepochopil. Poprosil jsem ho, ať si vybere jinou kartu a on na ni opět ukázal. Svatá trpělivosti! Znovu a znovu jsem jej žádal o jinou a jinou kartu, a když po devátém pokusu pravil, že už tu žádná jiná karta není, svázal jsem mu ruce za zády a rozdal znovu. Když po patnácti pokusech konečně dospěl k výsledku mé půlhodinové práce, vzal jsem karty a místo vodorovně jsem rozmístil hromádky svisle. Požádal jsem jej, aby mi pouze řekl, a to bez ukazování, ve které hromádce je ta jeho vybraná karta. Odpověděl, že to eso je ve druhé hromádce, a byl pyšný, že to zvládl. Dělal jsem, že jsem slovo eso přeslechl a vyndal jeho eso. Byl u vytržení. Díval se na mě, jako bych právě dolétal. Bylo marné mu vysvětlovat podstatu věci. Někdy se mi zdá, jakoby to ani chápat nechtěl.
Celý večer jsem mu předváděl za pomoci knížky drobná kouzla a lépe řečeno drobné podfuky. Hry se zápalkami, s provázky a kartami, míčky a skleničkami s vodou mu učarovaly. Vysvětloval jsem mu, že je to všechno převážně čistá fyzika, nebo v některých případech i chemie. Nejvíc se mu však líbila dvě kouzla. První bylo mé oblíbené položení lžíce a vidličky na dvě sirky hlavičkami na sebe a druhé bylo optické malování nesmyslně postavených obrázků. Když se díval na mnou namalovanou židli a nemohl spočítat, jestli má tři nebo čtyři nohy, využil jsem situace a řekl jsem, že je to taková malá fata morgana. Konečně pochopil to slovo. Nevím, jestli správně, ale o to nejde. Ovšem, když jsem mu vysvětlil, že je to jen část fyziky, zvaná optika, posmutněl. Na závěr jsem měl připravenu lahůdku. Jedno ze svých starých kouzel. Svázaný provázek jsem si namotal speciálním grifem na prsty a položil jej pod jeho ruku. Rychlým pohybem jsem dosáhl toho, že byl provázek nad jeho rukou a tvrdil jsem, že jsem mu jeho ruku provázkem přeřízl. Popadl se za zmíněnou paži a brečel, že mu teď upadne a abych zavolal pohotovost. Když jsem jej vyvedl z omylu, divil se, že mu ta ruka opět přirostla. Opět jsem využil situace a pomalými pohyby prozradil tajemství celého podvodu. Prohlásil, že svá první slova o lžení odvolává a řekl, že mi na závěr dá také jednu hádanku.
Byl jsem docela napjat, neboť v případě, že hádanku neuhodnu, mohu se alespoň pyšnit tím, že jsem jej naučil přemýšlet. Po chvíli uvažování pravil: „Která kuchařka bude mít větší buchtu? Ta, jež dá do těsta jednou tolik mouky, nebo ta, která dá do těsta dvakrát tolik mouky?“ Odpověděl jsem, že samozřejmě ta, která dá dvakrát tolik. Dostal záchvat smíchu a pravil, že nejenže neumím česky, ale že ani neumím počítat. Obě tam totiž daly stejné množství. Jen čeština si to plete. Je úplně blbej.
36. Pán
(narušené)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V centru města jsme museli oba na toaletu. Zatímco já vešel do místnosti pro muže, Dušinka navštívil sousední komůrku pro dámy. Seděl jsem na trůnu a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta. Tu se ze sousední katedry ozvalo tlumené šeptání: „Jak to, že sem ke mně chodí ženy?“ Mluvil jsem sice na pohřbech i na svatbách, ale na hajzlu nikdy. I přesto jsem mu odpověděl stejně hlasitým: „Šel jsi tam, tak buď rád, že sedíš. Ser a neser!“
Na odchodu jsem mu pak ukázal jeho drobnou mýlku, kterou mu způsobila čárka. Spletl si PANÍ a PÁNI. Cestou domů jsme probírali slovo pán. Vysvětlil jsem mu, jak časem slovo pán devalvovalo. Kdysi to bylo oslovení pro toho nejvyššího. To se sice dodnes zachovalo, ale časem si oslovením pán říkaly stále nižší a nižší vrstvy lidu (například pán velkomožný, pantáta apod.), až nakonec dostalo stejný význam jako muž. Už se neříká „to je pán“ s obdivem, ale s určitým jedovatým posměškem. Stejně jako byste řekli to je maloměšťák. O této mé úvaze řekl, že je to gativní posun k dokonalosti řeči. Nevěděl jsem, o čem mluví a nechal jsem si jeho reakci zopakovat. Až při druhé verzi jsem pochopil, že gativní je stejné jako pozitivní. Protože podle jeho vysvětlení je ne-gativ opak pozitivu.
Večer jsme pak toto slovo podrobili ještě detailnímu rozboru. Byl potěšen, že říkáme svému bohovi Pán Bůh nebo Pámbůch, jak se s oblibou říká. Někdy dokonce jen Nejvyšší Pán. Přesto nechápal, proč tato devalvace zmíněného slova došla až tak daleko. Opět jsem jej nepochopil. „Proč si myslíš, že není s tímto slovem něco v pořádku?“ zeptal jsem se. Původně jsem se chtěl otázat jinak, ale věta „Proč si myslíš, že je s tímto slovem něco v nepořádku?“ se mi zdála v tomto kontextu divná. Jak ho znám, určitě by v nepořádku hledal prach a špínu. Zamyslel se a řekl, že slovo, jenž značí toho nejvyššího, by se nemělo v žádném spojení proměnit z podstatného jména na citoslovce.
Nechápal jsem, o čem mluví a zase jsem si myslel, že je to jedno z jeho častých nedorozumění, ale vyvedl mě z omylu. Zeptal se prostince, zda je slovo páni podstatné jméno nebo citoslovce. Odpověděl jsem mu podle pravdy, že podstatné jméno. On se opět pousmál tím svým vítězným úšklebkem a prohlásil, že je má slovenská čeština výrazně slabá. Dost mě to dožralo. Požádal jsem ho, se zatnutými pěstmi, ať své tvrzení dokáže. On vstal a prohlásil: „Páni, to byla mela! Páni, to byl gól!“ Ve chvíli nejvyšší nouze, jsem prohlásil, že to říká ostatním mužům v okolí, ale na to mi odpověděl, že je u televize sám, a v tom případě je to citoslovce. Je úplně blbej.
37. Akce
(hrozné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se mě zeptal, jak vypadá akce. Nevěděl jsem, kterou akci myslí, a vyzvídal jsem: „Myslíš nějakou konkrétní, nebo to chceš vědět všeobecně?“ Odpověděl, že neví, jestli jsou všechny stejné, nebo jestli je mezi nimi rozdíl. Snažil jsem se, aby pochopil systém, a začal jsem zeširoka.
„Když se někdo chystá prodat své zboží, udělá akci.“ Mimozemšťan se na mě díval doslova jako mimozemšťan.
„Z čeho?“ Nevěděl jsem, co tím myslí, a zeptal jsem se: „Co z čeho?“ Zamával rukama a pokračoval.
„No z čeho udělá tu akci?“ Došlo mi, že je to zřejmě zase jedno ze slovních nedorozumění.
„Prosím tě. Nejdříve mi řekni, při jaké příležitosti jsi to slovo zaslechl, abych věděl, nač se ptáš.“ Řekl, že Slováci neumí dobře česky, načež pokračoval, že při obědě. Dále jsem z něj dostal, že obědval on a že tam byla televize. Pochopil jsem, že to byl pokyn režiséra k zahájení natáčení. Asi natáčeli v restauraci a kamarád se tam připletl. Opustil jsem první myšlenku o prodeji zboží a vysvětlil mu, že při natáčení je vžitý povel akce stejně jako by se řeklo start. Tentokrát se na mě díval jako hejno mimozemšťanů.
„To myslíš u holiče?“ řekl a mě málem trefil šlak.
„Krucinál, u jakého holiče?“ Pokrčil rameny a řekl, že já tvrdím, že odstartuje rejžákem natáčky.
„Neříkal jsem natáčky, ale natáčení. Neříkal jsem rejžák, ale režisér a neříkám nic, dokud mi neřekneš, jak jsi k té akci přišel. Říkej.“ Řekl, že k ní nepřišel, neboť u ní byl ten reportér. Teď už jsem si opravdu připadal jako idiot.
„Jaký reportér?“ zeptal jsem se a čekal na vysvětlení.
„Ten reportér z televize.“ Náš další rozhovor byl v mnohém podobný vyšetřování.
„Tak znovu. O jaké akci mluvíš?“
„Nevím, já ji neznám.“
„Kde jsi slovo akce slyšel?“
„V restauraci.“
„Kdo to slovo vyslovil?“
„Reportér.“
„Co dělal reportér v restauraci?“
„Nebyl v restauraci.“
„Jak jsi ho tedy mohl slyšet, když tam nebyl?“
„Byl tam.“
„Před chvílí jsi tvrdil, že tam nebyl.“
„Netvrdil jsem, že tam nebyl. Tvrdil jsem, že nebyl v restauraci.“
„A kde tedy byl, když nebyl v restauraci?“
„V televizi.“
„V jaké televizi?“
„V té, jež stála v restauraci na skříni.“
Pane Bože! Proč já? Pomyslel jsem si, ale nahlas jsem řekl jen: „Pamatuješ si, co řekl ten reportér v televizi, která stála na skříni v restauraci?“
„Pamatuju.“ Odpověděl.
Na to nemám. „Tak si to pamatuj.“
„Proč?“ podíval se zmateně.
Zvedl jsem ruce a zakřičel: „Protože to byla poslední slova, která jsi slyšel, než tě zabiju!“ Na to mi odpověděl, že se bude bránit. Vysvětlil jsem mu, že jej samozřejmě nezabiju, ale že jsem to řekl, neboť mě rozčílil. Pak jsem mu řekl, aby mi řekl vše, co ten reportér řekl. Nadechl se a se strachem, jestli jej neuhodím, mi pošeptal: „Ozývám se k vám z místa, kde právě proběhla krásná akce za podpory místních složek.“
Sláva! Konečně jsem po půlhodině dostal přesnou informaci.
„Takže. Akce může být jakákoliv. Třeba výstava nebo závody. Jestli si viděl pozadí za reportérem, mohl jsi posoudit, o jakou akci šlo. Pochopil jsi, co slovo akce znamená?“
Pokýval hlavou a pak se zarazil. „A okolo čeho proběhla?“
Je úplně blbej.
38. Pouť
(zastaralé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V neděli jsme šli spolu na pouť. Už od doby, kdy se dozvěděl, že se bude konat, byl nesnesitelně netrpělivý. Když konečně nastala ta správná doba k oblékání a přípravě na celodenní pohodovou procházku, vzal si na sebe oblek s kravatou, ponožky a sandály. Díval jsem se na něj a nevěřil svým očím.
„V tomhle chceš jít na pouť?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl, že pouť je svátek křesťanů a že chce, aby to na něm bylo vidět, ježto ctí naši víru v Boha.
„Na pouť se nechodí v obleku. Je to lidový svátek, ne monstrózní společenská událost.“ snažil jsem se jej přesvědčit. Naštěstí netrval na obleku a převlékl se do normálního oblečení. Sandály s ponožkami si však ponechal.
„Vezmi si polobotky. To bude lepší,“ radil jsem. Trval však na tom, že mu v plných botách nohy nevoní a sandály mu vyhovují.
„Tak si z těch sandálů vyndej ponožky. U nás je to stejný trapas, jako byste u vás řekli omylem rým.“ Věřil jsem, že tato verze varování pomůže. Bohužel jsem se mýlil. Bez ponožek jej sandály tlačí a nohy se mu potí. Má prý radši otevřené obuvy a kvůli hygieně to nechá tak, jak to je. Ona prý každá obuva je lepší otevřená. Vzdal jsem to a vyšli jsme do krásného dne.
Cestou jsme rozebrali slovo obuv a přiznám se, že jsem pohořel. Nevím, jaký je rozdíl mezi botami a obuví. Oba názvy jsou správné. Leč Dušinka potřeboval vědět, kolik bot musí být, aby to byla obuv. Jedna bota totiž obuv prý není a dvě jsou stále jen boty. Takže jsem jej nechal při úvaze, že tři boty jsou již obuv. I když se mi to zdá jako neuvěřitelná pitomost.
Celý den doslova běhal mezi stánky a obdivoval zboží. Zkoušel si klobouky, dětské pistole, sílu na měřidle největší rány i obraz od rychlokreslíře. Ochutnával vše, počínaje tureckým medem, kysaným mlékem, grilovanými olivami a konče svařákem. Jezdil na autíčkách i na řetízkáči. Půl hodiny vydržel na houpačce a pak unaven se mnou mlsal opečenou klobásu s točeným pivem. K večeru, když jsem myslel, že umřu únavou, prohlásil, že chce jít do cirkusu. Byl jsem naposledy v cirkusu s tatínkem, když mi bylo osm, ale nemohl jsem mu tuto atrakci odmítnout. Usedli jsme do první řady a očekávali začátek. Všude kolem seděli rodiče s dětmi a já si v tu chvíli připadal jako rodič s přerostlým potomkem. Když světla pohasla, vstoupil první do manéže klaun. Udělal pár vtipných kousků a všechny děti řvaly smíchy. Abych byl úplně přesný, všechny děti a Dušinka. Řehtal se spolu s dětmi bez zábran a pocitu trapnosti. Děti si jej pochopitelně nevšímaly. Jen rodiče jaksi pokukovali směrem k naší loži. Koně kamarádovi učarovali. Psi, prasata a mluvící papoušek jej pobavili a akrobati se stali hrdiny dne. V druhé půli při přípravě mříží pro vystoupení šelem přišel znovu na řadu klaun. Již v první půli si nemohl nevšimnout kamarádova nadšení. Nyní se ho snažil využít. Došel až před naši lóži a vyzval Dušinku, zda by mu nepodržel krátké lano, jenž mu stálo i proti přírodním zákonům směrem ke kopuli. Toto kouzlo jsem již několikrát viděl a jen jsem čekal, co z toho bude. Dušinka vlezl do manéže a odebral klaunovi lano. V tom okamžiku se lano zbortilo směrem dolů. Když to klaun po několika pokusech vzdal, postříkal kamaráda vodou z květiny na klopě a propustil jej zpět na lavici. Davy šílely a kamarád se smál od ucha k uchu. Po několika dalších vtipných kouscích si klaun přivedl malého psíka a zeptal se ho, kdo se mu tady nelíbí. Pejsek přivedl klauna k Dušinkovi a počůral mu sandály. Klaun prohlásil, že se mu ty ponožky v sandálech také nelíbí a odešel do zákulisí. Hlediště řvalo smíchy a Dušinka kupodivu, i když pokořen, také.
Doma jsme se dlouhou dobu nebavili o ničem jiném než o cirkusu a hlavně o šaškovi. Nemohl pochopit, že takový skvělý bavič nemá na pořádné oblečení a chodí ve starém kostkovaném kabátě. K tomu se ještě podivil, že vystupuje, i když je nemocen. Zeptal jsem se, jak k tomuto závěru došel, a on řekl, že měl přeci na nose kvůli hygieně lapač hlenů. Vysvětlil jsem mu, že to nebyl žádný lapač, ale šaškovský nos. Totálně nepochopil jeho funkci. Měl jsem na půdě v krabici svůj starý šaškovský převlek z dob maškarních plesů a přinesl jsem jej. Nedovedete si představit, jak směšně vypadá v klaunském oblečení mimozemšťan. Oblékl se do kostýmu a stoupl si před zrcadlo.
„Nic moc. Vypadám jak šašek,“ prohlásil a já mu to potvrdil s vysvětlením, že o to tu právě jde. Chodil po pokoji a snažil se zopakovat některé šaškovy gagy. Byl trapný. Strašně trapný. Byl to ten nejhorší šašek, který si toto oblečení oblékl. Po půlhodině marného snažení ze mě nevymámil ani nejmenší úsměv. Pak mi však došlo, že jsem zapomněl z krabice vyndat červený nos na gumičce vyrobený z pingpongového míčku a okamžitě jsem mu jej nasadil. Chvíli se pozoroval v zrcadle, pak si nos sundal, znovu si ho nasadil a tuto činnost opakoval několikrát. Když se po několika minutách otočil ke mně, prohlásil, že i když nemá rýmu, asi bude mít nos brzy plný nudlí. To mě rozesmálo. Ano, to je ten pravý klaun. Pochopil situaci a hodinu mě bavil vtípky více či méně směšnými. Večer mi před spaním prozradil, že to byl ten nejkrásnější den, který na této planetě zažil. Při dojemném přiznání měl v očích slzy. I mě slza štěstím ukápla. Jsem z něj totiž úplně blbej.
39. Krádež v samoobsluze
(hloupé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se mi svěřil, že by hodně rád poznal, jak se cítí člověk, který něco ukradnuje v samoobsluze. Po dlouhé debatě o nesprávnosti tohoto činu a po opravě z ukradnuje na ukradne, mě přesvědčil, že když si nemůže ověřit teorii, již si nedokáže představit, nemůže ani svůj názor na ni zařadit do kolonky nesprávných činů. Řekl jsem mu, aby nepřeháněl, protože si umí představit i jiné věci, aniž by je vyzkoušel. Místo souhlasné reakce se mi omluvil a podával mi kapesník. Nechápal jsem, proč mi jej dává, a otázal jsem se, proč se mi omlouvá s kapesníkem v ruce. Na to mi vysvětlil, že si myslel, že mě poprskal. Řekl jsem mu prý totiž, aby nedělal přeháňku. Po našem malém nedorozumění jsem marně argumentoval, že se krást nemá. Viděl jsem, že stůj co stůj chce dosáhnout prozření, a tudíž jsme zašli do samoobsluhy.
Dal jsem mu cestou malé školení, jak se chovat v případě nebezpečí. Ne že bych byl v krádežích v samoobsluhách zběhlý, ale viděl jsem spoustu filmů a zaznamenal chyby, jichž se zloději nejčastěji dopouštěli. Pozorně mě vyslechl a se vším souhlasil. Pro jistotu jsem mu žádaný, leč ošklivý čin předvedl. Nebylo mi v tu chvíli nejlépe, ale znal jsem jeho tvrdohlavost a věděl, že dokud nedosáhne kýženého cíle, nedá pokoj. Vcházel jsem do prodejny se slovy: „Zůstaň tady a dívej se. Až vyjdu z prodejny, půjdeš tam ty.“ Divil jsem se sám sobě, co to vlastně dělám, ale pro Dušinku bych i vraždil. To ne, ale přemýšlel bych o tom.
Obešel jsem několik regálů, aby na mě z venku viděl, a u jednoho jsem popadl první drobnost, kterou jsem nahmátl. Vložil jsem si ji do kapsy a dělal jako by nic. Tou drobností byla sklenice okurek. Byl jsem celý zpocený a při průchodu kasou jsem se choval co možná nejnenápadněji. Pokladní neměla důvod mě podezřívat a já vyšel z obchodu šťastný, i když zpocený, a hlava se mi točila, jako bych vykradl banku.
Teď byl na řadě Dušinka. Vešel pln sebevědomí do prosklených dveří a pak jsem jej ztratil z dohledu. Měl jsem strach, aby neztropil nějakou nepředloženost, a pro jistotu jsem šel za ním. Když jsem jej konečně mezi regály našel, vytahoval ruku ze své kapsy a mířil k pokladně. Dělal jsem jako že nic a postával u regálu, prohlížeje si zboží. Když prošel nepozorován mezi kasami, oddychl jsem si a pomalu mířil k východu. Jenže kamarád se za kasou otočil a začal vysvětlovat pokladní, že ukradl kvůli vcítění malou lahvičku a že by jí chtěl vrátit. Pokladní se na něj nejdříve dívala nedůvěřivě a pak naučeným pohybem zavolala zvonkem vedoucího. Ten se dostavil neprodleně. Dušinka pána v bílém plášti seznámil se svým činem a na důkaz ukázal na mne. Vedoucí si nás vzal oba do své kanceláře a pro jistotu se mě zeptal, zdali mám také něco ze zboží v kapsách. Vytáhl jsem okurky a položil je na stůl. Vedoucí se střídavě díval na mé okurky, na kamarádovo Maggi, pak na mě a na něho. Po chvíli trapného ticha usedl za stůl a jen tiše zašeptal: „Vypadněte, blbouni, než si to rozmyslím.“
Já utíkal coby odhalený zločinec, kdežto Dušinka pln sebevědomí a radosti z nové zkušenosti odcházel s pocitem vítěze. Je úplně blbej.
40. Velký třesk
(naivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ležel na pohovce a četl časopis. Já seděl zrovna u počítače a snažil jsem se vypotit článek do novin. Když už to vypadalo, že budu mít nějaký nápad, ozval se.
„Který kravál vymyslel, že vesmír vznikl Velkým třeskem?“ Jsem zvyklý vždy chvíli počkat, neboť většina jeho vět se zdá být zprvu velmi nesmyslná.
„Tady píší, že všechno vzniklo v tisícině vteřiny. Kdo vám dal tuto informaci?“ Položil časopis a podíval se na mě. Věděl jsem, že mám se psaní utrum. Teď nedá pokoj.
„To je výsledek dlouhého studia několika desítek vědců, kteří spoustu let pozorovali nebe,“ snažil jsem se o vysvětlení.
„Jak dlouhé bylo to studio?“ Bylo mi jasné, že je opět vedle. Opravil jsem ho.
„Studium. Ne studio. Lidé pozorují vesmír od nepaměti. Intenzivně však s nástupem moderní techniky poslední půlstoletí. Proč si však myslíš, že to byl kravál?“ Podíval se na mě nechápavě a pokračoval v rozhovoru.
„Kravál není jméno. Je to floskule od krávy,“ děl.
Pochopil jsem jeho první větu a opět, snad po milionkráte jsem mu vysvětlil, že samec krávy není kravál, ale býk. Pak jsem byl ještě povinen mu vysvětlit, že floskule oslovení nezní býk, ale vůl. Na závěr mě čekala povinnost dořešit rozdíl mezi býkem a volem.
„Dobrá, tak který vůl vymyslel, že vesmír vznikl Velkým třeskem?“ opakoval otázku. Věděl jsem, že když teď začnu cokoli vysvětlovat, bude to zbytečné, protože jsem nevěděl, odkud se vzala teorie o Velkém třesku. Tak jsem otázku otočil.
„A jaké informace máte o zrodu vesmíru vy?“ Neodpověděl a zeptal se mě, jestli si dám také kávu. Mimochodem kávu se naučil vařit skvělou. Bohužel mi později mamka vyvrátila tuto domněnku, jelikož prý každá káva, již vám uvaří někdo jiný, chutná skvěle. Využil jsem chvíli ticha a začal psát článek o Velkém třesku. Když se Dušinka vrátil se dvěma voňavými hrnky, pokračoval: „Každé malé dítě na naší planetě ví, že vesmír byl vždy. Nebyl žádný velký třesk. Jsou jen malé třesky plesky.“
„A jak tedy vysvětlujete rozpínání vesmíru?“ uvažoval jsem nahlas.
„Rozpíná se jen ta část, kde došlo k výbuchu. Ostatní galaxie jsou nepohyblivé. Nebo vlastně pohyblivé tak málo, že ten pohyb není zaznamenačný. Vlastně by se nemělo říkat, rozpíná, ale rozlétává,“ opravil jsem ho slovem zaznamenatelný a nechal jej pokračovat.
„Občas se v některé části vesmíru nakumulují galaxie k sobě tak blízko, že se navzájem vcucnou a po zcucnutí dojde k výbuchu. Samozřejmě, že se to dá nazvat Velkým třeskem, ale je to jen hrášek ve veliké vaně, plné lusků. Ostatní galaxie jsou staré, že se skoro nepohybují.“
Pochopil jsem, že má ze své planety zhruba tak slabě důkladné informace o vzniku vesmíru jako mám já. Přesto jsem jej nechal pokračovat v přednášce.
„Ty nepohybující galaxie nemůžete vidět, protože při tom vašem „Velkém třesku“ byly ve vašem okolí všechny galaxie vcucnuty a ty ostatní jsou velmi daleko. To, čím nazýváte „Velký třesk“, byl vlastně výbuch několika milionů galaxií ve vašem okolí. Je to jednoduché. Když zapálíš svíčku, svítí jen tak daleko, jakou má sílu její plamen. Ostatní tmy se svíčka nedotkne. Od svíčky vidíte jen například pět, či deset metrů. Jenže vaše svíčka je vidět ze vzdálenosti několika stovek metrů. Proto nevidíte okolní vesmír. Jste příliš blízko svíčky. Tady také píší, že vesmír po čase zanikne. Že se zhroutí do jednoho bodu. To je také hloupost. Ne vesmír, ale jen jeho nepatrná část. Ten „Velký třesk“, kterým vy označujete vznik vesmíru je jen koloběh stále se opakujícího cyklu. Pár galaxií se zhroutí a v případě, že je mezi nimi i černá a bílá díra, opět vybuchne. My tomu říkáme koloběh nekonečného času.“
Po této školící chvilce jsem měl o čem přemýšlet. Dušinka se opět začetl do dalšího článku a já dokončil článek svůj, o Malém třesku. Podařilo se mi dokončit celý článek díky holiči z jiné planety. Pardon, mimozemšťanovi a jeho výborné kávě. I když je jinak úplně blbej.
41. Uherský rok
(tupé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Několik dnů jsme od tématu vesmíru neodbočili. Dušinka se zajímal o náš náhled i zvyklosti. Naše rozprava o této části věcí „odborných“ by skončila nebýt jeho větám: „Stejně se máte líp, než my. My, kvůli dvě slunce, nemáme žádný měsíc. A vy jich máte ihned padestnáct.“
Skutečně jsem nevěděl, co mám opravovat, či na co reagovat nejdřív. Rozhodl jsem se, že mu celé věty napíšu a nejdřív opravím coby učitel češtiny. Řeknu vám, že jsem se zapotil jako v mládí, při písemce. Po několika pokusech, typu dvouma sluncema, či dvěmi sluncemi, jsem radši zavolal své švagrové, která je v češtině zběhlá, aby mi poradila. Její věta: My, kvůli dvěma slunci, nemáme žádný měsíc, se mi sice nezdála jako dokonalá, leč nezbylo mi, než ji přijmout. Nelíbilo se mi to však a ještě jsem zavolal sestře, jež učí v mateřské škole, ale její čeština byla vždy o mnoho lepší než moje. Její vyjádření, že: Dvoum sluncím či Dvěma sluncím se mi zdála už lepší, ale nicméně jsem doufal, že při použití jakéhokoli vyjádření z těchto třech možností neublížím češtině ani mimozemšťanovi. Mně se stejně nejvíc líbí Dvěm sluncím. Poté jsem se věnoval vyjádření: A vy jich máte ihned padestnáct.
„Jak jsi přišel na to, že máme patnáct měsíců?“ zeptal jsem se Dušinky, i když jsem na něm pozoroval jisté pobavení z toho, že se musím na češtinu ptát členů rodiny. Zvedl ruku k počítání a jmenoval: „Za 1. Měsíc. Za 2. Leden. Za 3. Únor. Za 4. Březen. Za 5. Duben. Za 6. Květen. Za 7. Červen. Za 8. Červenec. Za 9. Srpen. Za 10. Září. Za 11. Říjen. Za 12. Listopad. Za 13. Prosinec. Za 14. Máj a konečně za 15. měsíc Československo - sovětského přátelství.“
Vysvětlil jsem mu rozdíl mezi měsícem a Měsícem a Měsíc československo - sovětského přátelství jsem mu nedokázal určit, neboť sám netuším, kdy byl. Máchův Máj jsem mu poskytl v novém vydání. Mé vysvětlení, že je to staré pojmenování května, pochopil. Nepochopil však, proč má svůj název jen jeden den v roce, když není jakkoli důležitý. Nakonec se mě zeptal, kolik stojí rok života. Četl prý totiž, že nějaký soud přiznal náhradu jistému muži za deset let života za mřížemi ve výši deset milionů dolarů. Opravdu jsem nevěděl, co mu odpovědět. Můj názor na život je jistě jiný než názor soudců, ale po mém přirovnání se Dušinka uklidnil. Znělo: „Můj život mi nikdo nenahradí a je mi nadevše. Jestliže se mi někdo bude snažit podsunout, že můj život stojí za starou belu, nebo že je nekvalitní, odpovím mu, že v tom případě ho za deset dolarů zastřelím, neboť jeho život je kvalitní asi tak, jako můj posmrkaný kapesník. Kdyby mi nějaký soudce měl nahradit třeba jen jeden ztracený den, požadoval bych nesmyslně vysokou částku, neboť se cítím být multimilionářem svého života.“
Když už jsem si myslel, že vše pochopil, zeptal se mě, kolik měsíců má uherský rok. Tato otázka mě nikdy nenapadla, a tudíž jsem mu řekl, že kdyby se každý šťoural v jazyku jako v zubech, potřebovali bychom k zubařům ještě jazykáře. Vlastně k dentistům otorhinolaryngology. Je úplně blbej, stejně jako ono slovo.
42. Fata morgana
(fata morgana)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Seznámil jsem se díky sociálním sítím s jakousi slečnou a měl jsem s ní první rande. Chtěl jsem jet za ní do městečka Odolena Voda, kde příslušná bydlela. Dušinka byl neodbytný a prosadil si, že na rande půjde se mnou, abych prý neudělal špatný životní krok. Jenže jak se později ukázalo, jeho návštěva se týkala spíše podivného jména této obce. Již po cestě vyzvídal, jakou mají místní obyvatelé vodu. Když jsem mu vysvětlil, že je úplně normální jako u nás, optal se na význam místního jména.
„Víš, Dušinko,“ snažil jsem se o jakési vysvětlení, „Odolena Voda, je starý název, protože ta voda patřila jakémusi Odolenovi.“ Nevím, jestli bylo mé vysvětlení správné, ale mimozemšťan byl spokojen i zklamán. Spokojen s vysvětlením a zklamán, jelikož očekával něco jiného. Byl jsem zvědav, co očekával. Prozradil mi, že tušil souvislost s ústní vodou Odol a chtěl ochutnat. Při dojezdu do výše uvedeného místa však bylo rande přednější a já se přiznám, že jsem se těšil. To jsem však neměl dělat. Naše první a zároveň poslední setkání by se dalo nazvat oboustranným šokem. Já si přivedl na první setkání kamaráda a dívka se pro změnu dostavila s kočárkem plným křičícího stvoření. Na mou otázku, cože to má, mi odpověděla stejně, ukazujíc na Dušinku. Bylo mi jasné, že s ženou, která odpovídá na otázku otázkou, nebude lehký život a tak jsem změnil název rande na nezávazné setkání. I přes toto zklamání to bylo docela pěkné odpoledne. Dušinka se slečny ptal na důležité věci a já relaxoval v příjemném stínu u sklenky vína. Ty důležité věci bych měl přiblížit. Jedna z otázek zněla: „Když přivedete dítě do obchodu, kde děti nevedou, musíte mít pokladní doklad o koupi?“ Slečna byla však s myšlením přibližně na Dušinkově úrovni a mně se zdálo, že by si ti dva i rozuměli.
Mimozemšťan se naklonil nad kočárek a pošeptal mi do ucha. „Je stejně krásná, jako bylo to prasátko při zabijačce.“ Ohradil jsem se, že nemůže přirovnávat dítě k praseti, ale nepochopil proč, když vypadají oba skvěle.
„Vítám tě, pozemšťanko v krásném koutě našeho vesmíru. Budiž ti země lehká.“ Naštěstí tato slova slečna neslyšela a vyndala svůj poklad z kočárku, aby jej přebalila. Než si připravila nové plíny, dala Dušinkovi miminko podržet. Mimozemšťan vzal dítě jemně do náruče nečekaně vyndal z kapsy fix a na čelo dítěte namaloval křížek. Než jsme stačili užaslí cokoli říci, či jinak reagovat, Dušinka se na nás obrátil a zeptal se mě, jestli takový křížek dělal mně i můj děda, protože o tom četl v nejrůznějších knihách a teď se modlí za zdraví miminka. Svatá prostoto!
Místo toho, aby si při takové otázce poťukala na čelo, zeptala se slečna kamaráda, jestli by neměl večer čas. Vyprávěla by mu o nákupu dětí a D. N. A.
Cestou domů se Dušinka přiznal, že i když byla dívka obarvena na černo, tušil její blond vlasy, které jí na kořínkách přirůstaly. To jsem mimochodem tušil také, ale ne kvůli odrůstajícím vlasům. Než jsme dojeli domů, snil kamarád o Zdeně. Zeptal jsem se ho, jakou že Zdenu má na mysli, a on pravil, že tu z Odolenovy Vody. Jemně jsem mu naznačil, že dotyčná se jmenovala Jarka, ale on trval na svém. Prý mu říkala, že kvalita dítěte se pozná Zdena. Celý jejich rozhovor jsem samozřejmě slyšel a tak jsem jej opravil. „Neříkala, že kvalita dítěte se pozná Zdena, ale že kvalita dítěte se pozná z D. N. A.
Večer mě poprosil o pomoc. Nechápal význam dvou slov. Prvním bylo slovo fata morgana. Snažil jsem se mu připodobnit, o co jde přirovnáním ke slovu hologram. Na to mi řekl, že to je právě to druhé slovo. Nevím, jak byste takovýto problém řešili vy, ale já se podíval do Slovníku cizích slov. Stručnost vysvětlení u hesla Fata morgana mě sice zklamala, ale přesto jsem mu význam přečetl. Zněl: Fata morgana - Vzdušný přelud. To jej sice uklidnilo, ale pro změnu nepochopil slovo přelud. Byl jsem v koncích. Nalistoval jsem prozatím druhé heslo a zjistil, že můj starý Slovník cizích slov, z roku 1956 heslo hologram neobsahuje. Začal jsem mu složitě vysvětlovat, že když je v horku za určitých podmínek vlhký vzduch, může se zobrazit odraz nějakého vzdáleného místa, jenž by jinak vidět vůbec nebylo. V případě hologramu vytváří tyto podmínky člověk. Zeptal se, zda by takto mohl vidět svůj domov a jestli bych mu to mohl zařídit. Někdy nechápu jeho myšlení. Místo toho, abych mu vysvětloval, co je to fata morgana, hologram a přelud, jsem mu musel nejdříve vysvětlit, jak málo někdy můžeme udělat cokoli k naší spokojenosti. Po několikahodinové přednášce o přírodních zákonech mě vzal za rameno a politoval mě slovy: „Nic si z toho nedělej. Já také odletěl ze své planety a je mi smutno. Přesto si o tobě myslím, že jsi horázný cuda.“ Sice jsem mu rozuměl, ale vůbec se mi nechtělo mu znovu vysvětlovat analogické spojení slov. Necuda sice není, ale je nehorázně a úplně blbej.
43. Zabijačka
(bezvýrazné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po jednom výborném obědě, kdy jsme si pochutnávali na knedlu, zelu, vepřu (Nebo snad knedlo, zelo, vepřu? Či dokonce knedlozelovepřu? Ach ta čeština.) projevil zájem o účast na pohřbu prasete. Řekl doslova, že: „Má zájem být účastníkem tohoto obřadu, aby tak skvěle chutnajícímu masu projevil děkovnou soustrast.“
Neznám nikoho v dosahu, kdo tuto činnost vyvíjí a do masokombinátu bych jej brát nechtěl. Jeli jsme proto k mým příbuzným na Slovensko. Vlakem v pátek večer do malé obce, nedaleko města Michalovce. Tam jsme u tety prožili den vraždy již zmíněného zvířete.
Když přijel hned po nás brzo ráno řezník, mimozemšťan se těšil, že bude pomáhat. Sestřenice jej pověřila mícháním krve. Musel jsem samozřejmě vše Dušinkovi překládat, neboť větě, jako je například: „Budzeš tu mac obid jak u Štrempľa.“ (Zažiješ tu hostinu.) ani zbla nerozuměl.
Řezník se přiblížil k čuníkovi a vtom jej Dušinka zatahal za rukáv, aby se zeptal, jak to provede. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy muž zmáčkl spoušť řeznické pistole. Ozvalo se kviknutí a výsledkem první rány bylo prostřelené pašíkovo ucho. Řezník se otočil ke kamarádovi a rozhořčeně mu vynadal.
„Ňemožeš do mňa driľac, kec štriľam.“
Přeložil jsem Dušinkovi větu, že do řezníka nemůže strkat, když střílí, načež si řeznický mistr dal malou pauzu, podporovanou domácí pálenkou. Když se prasátko trochu uklidnilo, přistoupil k němu a omlouval se.
„Ja ci ňescel ubľižic, ľen mi ce scel zabic.“ (Já ti nechtěl ublížit, chtěl jsem tě jen zabít.) A pro jistotu jej drbal za nezraněným uchem. Když po chvíli odsouzené zvíře nejevilo známky znepokojení, prostřelil mu muž v pepito úboru svou podivnou pistolí mozek. Dušinka se zapotácel a udělalo se mu nevolno. Když jej pak řezník podřízl, tím myslím prase, ne Dušinku, mimozemšťan se svalil a krev jsem musel míchat místo něj já. Naštěstí se kamarádovi brzo udělalo volno a on se opět přidal k přítomným, abychom spolu čuníka vytáhli na trojnožku. (Pomalu zjišťuji, že začínám mluvit, jako Dušinka. Asi má na mě mimozemšťan velký vliv. Řekl by určitě, že když už je mu volno, je to velký švar.) Řezníkova práce kamarádovi učarovala. Běhal okolo a s obdivem sledoval každý tah nožem, který řezník provedl. Po ukončení bourání jsme se přesunuli do letní kuchyně a začalo se vařením, nacpáváním jitrnic, jelit a tlačenky. Každý hotový výrobek musel Dušinka ochutnat vždy první. Když řezník odjížděl a Dušinka se s ním loučil, řekl mu, že: „V životě nezapomene na tak šikovného vraha.“ Poté se usadil na toaletě a tam prožil další hodiny, zatímco já přikládal pod udírnu, neboť jsem tak horlivě čerstvé maso nepožíral. Pardon, nepozříval. (Tady musím trochu odbočit. Je zajímavé a spíše znepokojující, že mi textový editor podtrhl slovo nepozříval, coby nespisovné, zatímco vulgárnost nepožíral, mu nevadila.) K večeři jsem si dal lahůdku mě z nejmilejších. Čerstvý ovar s křenem. Dušinkovi sice už vnitřnosti dovolily toaletu opustit, ale trval na tom, že si dá k večeři jen chléb s máslem. Když mu však pod nosem zavoněl čerstvě nastrouhaný křen, zeptal se, cože to je za krásnou vůni. Vysvětlil jsem mu, že je to velice chutný kořen jedné rostliny, jejž používáme k ochucení některých jídel. Nabral si plnou lžíci a než jsem jej stačil varovat, vložil si ji do úst.
Kdo z vás někdy viděl kočku, které, jak se říká, hráblo, a lítá po místnosti, ať už kvůli tomu, že ji někdo vylekal, či jen tak z nudy, může si představit, jakým způsobem Dušinka na křen reagoval. Po několikerém oběhnutí zahrady připomínajícím překážkový běh a skákaje při tom přes vše, co se mu pod nohy připletlo, se zastavil u vodovodu a zalil zbytky křenu v ústech hrnkem vody, čímž znásobil pálení v ústní dutině a svůj překážkový maraton si ještě prodloužil o nějaké to kolečko, vyluzovaje při tom zvuky připomínající podrážděného krocana. Teta jej chvíli pozorovala a pak jen prohlásila: „Zbešňel še. Ani by mi še ňečudovala, kebi gavkal jak zadavena huska.“ (Zešílel. Ani bych se nedivila, kdyby přišel o hlas.)
Když po nějaké době mimozemšťan přistál na židli a byl konečně schopen mluvit, prohlásil, že má nabité baterky jako ze Šemnice.
Večer jsme šli brzo spát, abychom mohli ráno před odjezdem posnídat čerstvé klobásy, uzené a domácí pálenku. Obojí Dušinka jen ochutnal, aby nemusel celou cestu sedět znovu na záchodě. Při loučení si mě vzal stranou a zeptal se mě, jestli bychom neměli příbuzným za jejich pohostinnost zaplatit. Rezolutně jsem jeho návrh zamítl. Stále mi však vrtalo hlavou, proč jej to napadlo. Nikdy se totiž penězi nezabýval. Prozradil mi, že při našem příjezdu si nemohl nevšimnout tetiny poznámky, že jsem zchudnul. Zasmál jsem se tomu a vysvětlil kamarádovi, že zchudnout znamená ve slovenštině zhubnout.
S tetou a sestřenicí se Dušinka rozloučil slovy: „Upřímnou soustrast“ a políbil vyvalené hostitelky na obě líce, nos, čelo i pusu.
S bohatou výslužkou a ještě bohatšími vzpomínkami jsme usedli do rychlíku, abychom sledovali krajinu tentokráte za světla. Když jsme míjeli Tatry, Dušinka se pokřižoval (To jsem jej také naučil já.) a prohlásil, že tak vysoké a krásné hory v životě neviděl. Když jsme doma vystupovali z vlaku, zbylo z výslužky jen vskutku málo.
Doma se Dušinka uvelebil na pohovce a prohlásil, že: „Takový krásný víkend může zažít jen člověk, který má tak skvělou rodinu, jako ty.“ Byl jsem na svou slovenskou rodinu, potažmo na svůj původ, pyšný. Dušinka však nezklamal a ještě podotkl, že by toho vraha pověsil. Na mou otázku, proč by to udělal, řekl: „Že by toho vraha pověsil do výkladní skříně coby nejlepšího řezníka a kuchaře vesmíru.“ Je úplně blbej.
44. Chrám lásky
(podřadné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Potřeboval jsem vymalovat. Jsem průměrně zručný a tuto činnost celkem zvládám. Abych se nechlubil, musím podotknout, že můj váleček na zdi připomíná spíše rozbouřené moře, ale když mám dostatek nábytku a obrazů na přikrytí nedostatků, bývá výsledek spíše pozitivní.
Dušinka se mě po mém rozhodnutí zeptal, má-li se odstěhovat, nebo může-li také pomáhat při té pleše. Jestliže jste dočetli příběhy až do tohoto místa, snadno si odvodíte, co to slovo znamená. Jestliže však existuje někdo, komu takový druh uvažování nesedí, prozradím, že slovo plecha je podle mého mimozemského přítele opak neplechy.
Při nákupu v drogerii jsem se Dušinky otázal, jaké barvy do pokoje zvolíme. Vůbec nepřemýšlel a hned navrhl, že by se mu líbila pronová. Nenechal jsem se zviklat a při příchodu mezi regály barev jsem mu řekl, ať mi tedy pronovou barvu podá. Odpověděl, že neví, jak vypadá a podal mi růžovou, zelenou a bílou. Představil jsem si kombinaci těchto tří barev na zdi a vyměnil jsem zelenou za modrou s vysvětlením, že by to vypadalo jako maďarská vlajka. S mou výměnou nesouhlasil a tvrdil, že si představil vlajku italskou. Takhle je to spíš jako vlajka francouzská nebo belgická a vyměnil modrou a bílou za černou a žlutou. Tato varianta se však nelíbila mně. Při minulé variantě jsem si představil vlajku českou, ale teď, po Dušinkově výměně jsem zas viděl vlajku německou. Takto jsme licitovali asi půl hodiny. Nakonec v nákupním košíku skončily barvy hnědá, fialová a bílá. No to chci vidět, jaký bude výsledek. Při čekání u pokladny jsem se zeptal, kde přišel k té pronové barvě. Řekl, že k ní nepřišel, ale že jsem ji navrhl já. Nechápal jsem, kdy, a on pokračoval, že jsem přeci řekl, že půjdeme do obchodu pronovou barvu. Nechtěl jsem být uprostřed kapitoly neslušný, ale je úplně blbej.
Doma jsme začali s přípravou. Stěhování nábytku a přikrývání neodstěhovatelných věcí se Dušinkovi líbilo. Než jsme však začali míchat barvy, poskládal jsem nám z novin malířské čepice. Dušinka byl z toho úplně vedle. Snažil se poskládat cokoli jiného, ale vždy z toho vyšly jen zmuchlané noviny. Mé skládací umění se sestává z čepice a loďky. Víc bohužel neovládám. Dušinka však chtěl naučit tyto dvě varianty a po hodině se na své dva podivné výrobky díval vítězně. Nechal jsem jej s novinami v kuchyni a pokračoval v dalším kroku a tím bylo mytí zdí. Když jsem koštětem sundal pavučiny a povytahoval hřebíky po obrazech a jiných ozdobách, Dušinka stále nepřicházel. Začal jsem tedy zdi umývat. Kdo tuto práci zná, ví, že to je namáhavá činnost a po dokončení jsem si chtěl na chvíli sednout. Poněvadž však kamarád stále v kuchyni šustil papírem, otevřel jsem zvědavě dveře, abych zjistil, jak je na tom.
Uprostřed místnosti stála dvoumetrová stavba, která tam předtím nebyla. Dušinka dokončoval detaily svého díla z papíru a já se chytl za hlavu. Ani jsem nevěděl, že máme doma tolik starých novin. Zeptal jsem se, cože to je za dílo, a Dušinka odpověděl, že je to jejich chrám lásky. Mám prý s ním do něho skočit a pak se budeme mít do smrti rádi. Přiznám se, že bych do takového chrámu raději skočil s nějakou půvabnou dívkou, ale nechtěl jsem mimozemšťana zarmoutit, vzali jsme se za ruce a udělali jsme hups.
Během několika desetin vteřiny jsem si uvědomil, že v těch místech před mým odchodem stály barvy. Bohužel se moje obava potvrdila a oba jsme padli do papírového chrámu, jenž měl barevné základy.
Jediná výhoda papírového chrámu lásky byla, že papír dobře saje. Já seděl ve fialové a Dušinka v hnědé. Plastové kyblíky se totálně rozpadly a barva se nám nepříjemně vnořovala pod oblečení. Dušinka po pádu klekl na kolena, čímž rozlil i barvu bílou, a prosil za odpuštění. Vstal jsem a obhlédl trosky chrámu lásky. Poté jsem propukl v bláznivý smích. Nic jiného se s tím už nedalo dělat. Kamarád klečel, já smíchy brečel a vtom vešla maminka.
„Propánakrále! Chlapci, to bude zeleninová polévka, nebo si to zkoušíte nanečisto?“ zvolala a zaujala stejnou polohu jako Dušinka. Dva klečící lidé na podlaze plné barev mě dohnaly k tomu, že jsem prchnul na toaletu, abych pustil to, co se při velikém smíchu občas stává. Než jsem zavřel dveře, slyšel jsem maminku, jak mě prosí, abych na nic zbytečně nesahal.
Uklízeli jsme chrám lásky dvě hodiny. Když jsme pak vynášeli poslední zbytky papírů a kyblíků do kontejneru, Dušinka se mi ještě jednou omlouval. Zastavil jsem jeho omluvy a vzal jej za rameno.
„Víš, nikdy jsem si nemyslel, že takový papírový chrám lásky funguje. Teď však vidím, že nejen ty, ale i já se musím něco od tebe naučit.“ Dušinkovi zvlhly oči a objal mě. Při tom mu z rukou vypadly igelitové pytle s chrámem a museli jsme uklízet i chodbu. Jak jsem řekl, je úplně blbej.
45. Malování
(nudné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A i když tomu nebudete věřit, je úplně blbej. Po skončení úklidu, jsem Dušinku požádal, aby než dojedu pro novou pronovou barvu, zasádroval dírky po hřebíkách. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a první várku sádry jsem mu předvedl. Druhou si už namíchal sám a začal kupodivu celkem zručně sádrovat.
Když jsem se z nákupu vrátil, čekalo mě jak jinak, než zděšení. Všechny dírky byly sice vzorně zasádrovány a mokrým štětcem upraveny do krásné roviny, avšak můj šok se týkal elektriky. Dušinka sundal lustr, zásuvky i vypínače a zasádroval všechny tyto užitečné díry k takové dokonalosti, že jsem měl práci je znovu najít. Nenadával jsem mu. Byla to moje vina. Opravil jsem vše potřebné k dalšímu používání a konečně došlo na míchání barev. Vzal jsem fialovou a po zamíchání ji pro jistotu položil na okenní parapet. Mimozemšťan ocenil, že mu nenadávám a prohlásil, že nejen díky chrámu lásky, ale díky mě, mě má rád. Řekl doslova: „Mám tě rád, nejda díky, že chrám lásky máme, ale jda tobě díky příteli.“ Uvědomil jsem si, že jsme včera četli ze starých veršů a neopravoval jsem ho. Ihned po zajímavém básnickém výkonu však Dušinka zavřel okno, neboť se venku ochladilo, čímž neopatrně způsobil, že jsme měli před domem fialový záhon. Další hodinu jsme uklízeli venku. Dnes už nemělo cenu cokoli začínat. Šli jsme spát a malování nechali na ráno.
Brzy po rozednění, když kohout poprvé zakokrhal, jsem tiše vstal a odešel do obýváku. Dušinka se po nějaké době probudil a já měl již první nátěr hotov. Kamarád se protáhl a pochvalně zamumlal: „No, ale že jsme to pěkně zvládli.“ V tu chvíli jsem měl chuť po něm hodit kyblík s barvou. Avšak při představě včerejšího uklízení jsem odolal a souhlasně mu popřál dobrého jitra.
Další malování jsme dokončili skoro bez jakýchkoliv problémů. Jistě se zarazíte, u slova skoro. Ano nějaké problémy byly, ale ty se týkaly převážně Dušinky. Když totiž šlápl do kyblíku s bílou barvou, došlo mi, že bude barvy málo, a poslal jsem jej poprvé samotného dokoupit bílou a fialovou. Modlil jsem se za to, abych stihl udělat druhý nátěr dřív, než přijde. Povedlo se. Dvě stěny jsem měl hnědé, druhé dvě bílé a strop byl taktéž bílý. Stačilo to lehce vzít třetím nátěrem a malování bude eňo ňuňo.
Přišel po půl hodině a v tašce nesl hrdě tři kyblíky. Nechápal jsem, proč koupil tři, ale on prohlásil, že nakoupil, jak mohl nejlépe. Nabídkový balíček, tři v jednom, jsme totiž při prvním nákupu přehlédli. Pochválil jsem ho za chytré myšlení a vyndal zmíněné kyblíky. Jeden byl s barvou zelenou, druhý s růžovou a nakonec třetí se šedou. Vstal jsem ze země a odešel do kuchyně, abych si dal rum, za korunu z flašky. Tohle nepůjde, musíme jít ty barvy vyměnit. Pomyslel jsem si a vrátil se do pokoje. Dušinka však v rámci aktivity otevřel všechny kyblíky, a zatímco já se v kuchyni uklidňoval rumem, on tyto barvy slil.
„Tak teď už nám to nevymění,“ prohlásil jsem a odevzdaně usedl na stoličku. Nevím, jak dlouho jsem na té stoličce seděl, ale neměl jsem ani chuť a ani sílu vstát. Mimozemšťan míchal a míchal, a když byl s mícháním spokojen, vstal a začal natírat. Nechtělo se mi zasahovat. Bylo mi to v tu chvíli totálně jedno. Odevzdaně jsem se opřel o topení a po náročných dnech jsem zavřel radši oči a po chvíli díky působení rumu a tepla od zad i usnul.
Probudil mě až Dušinka jemným: „Vstávej, je skoro hotovo. Potřebuju, aby ses přeparkoval. Zbývá už jen ten kousek za tebou.“ Vstal jsem a s obavami se rozhlédl. Tam, kde byla dříve bílá, zářila docela příjemná hráškově zelená a na místě hnědé se leskla kakaově podivná světle hnědozelenorůžová. Kupodivu však celkový dojem byl spíše pozitivní. Dušinka dokončil natírání a protáhl se. „Ták, to bychom měli. Je to eňo ňuňo. Chtělo by to však ještě ten nový rockový nábytek. Nechceš ještě vymalovat kuchyň?“
„Probůh, ne!“ zahulákal jsem jako na lesy a začal uklízet.
„Jaký rockový nábytek máš na mysli?“ zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že žádný takový neexistuje.
Našel nejnovější letáky na propagaci nábytku a ukázal mi letošní hit sezony. Cenu Nábytek roku dostala nová pletená sedací souprava jménem Dušička.
Po chvíli nakoukla do pokoje mamka. Zůstala stát doslova jako socha a jen potichu pronesla: „No co, hlavně, že je to čisté.“
Kdyby mi někdo před lety řekl, že mi obývák vymaluje holič z jiné planety, asi bych mu řekl, že je úplně blbej.
46. ZOO
(afektované)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A i když je to neuvěřitelné, je úplně blbej. Dušinka projevil přání projet se na koni. Dívali jsme se v televizi na dostihy a on od té doby nemluvil o ničem jiném. Měl jsem trochu strach, jak na vesmírného tvora budou pozemská zvířata reagovat, a navrhl jsem mu, že se nejdříve zkusíme podívat do ZOO.
Celou cestu do ZOO jsem Dušinkovi vysvětloval, jak se v zoologické zahradě chovat, jaké nebezpečí by mohlo vzniknout jeho neznalostí, či zbytečnou aktivitou. Všechny důvody mých obav chápal a prohlásil, že se nebude bez mého souhlasu věnovat jakémukoli rostu. Nepochopil jsem jeho slib a nechal si ho zopakovat. Když však řekl znovu to samé, musel jsem se zeptat, cože je to rost. Prohlásil, že když je kámen nerost, musí být logicky zvíře rost. Poprosil jsem jej, ať se vykašle na logiku a pro změnu se více věnuje slibu.
„Je to opravdu velmi vážný krok. Nesmíš to podceňovat. Zvířata jsou sice zvyklá na lidi, ale ty jsi odjinud. Kdyby k něčemu došlo, dělej, že nerozumíš česky,“ řekl jsem mu a podíval se zblízka do jeho černých očí. Olízl si dva prsty a podle včerejšího filmu pro pamětníky zvedl pravačku a složil slib.
„Přísahám, že budu platným členem naší socialistické republiky.“ Dál jsem jej mluvit nenechal. U pokladny jsem zaplatil a začal se modlit a zároveň litovat svého rozhodnutí. Jen aby tato naše návštěva dopadla dobře.
Blížili jsme se k prvnímu výběhu, kde sídlily lamy, žirafy a jiná krotká, vysoká zvířena. Až do našeho příchodu se nic zvláštního nedělo. Když však Dušinka přistoupil k ohradě, všechna zvířata přestala zevlovat, jíst, či jinak okounět a pomalými kroky přistoupila co nejblíže k ohradě k místu, kde mimozemšťan stál. Dívala se všechna, jako by je něčím zaujal, nebo lépe řečeno, uhranul. Dodnes nechápu, co na něm ta zvířata viděla. Vypadá přece stejně jako lidé. Jisté je jen to, že se tato procedura opakovala takřka u všech klecí a výběhů. Celá zoologická zahrada, mimo běžných návštěvníků a ošetřovatelů, měla oči jen pro Dušinku. U výběhu opic to došlo tak daleko, že se do něj všechny opice doslova jakoby zamilovaly a sledovaly každý krok, jenž můj kamarád učinil. Když jsme obešli pavilon opic kolem dokola, vypadalo to, jako by místo zvířat byli fanoušci, kolem nichž krouží jejich vysněná celebrita.
Šelmy zapomněly řvát, ptáci přestali zpívat, plazi, štíři a jiná havěť přestala dělat, že nic nedělá, a každý tvor jen sledoval pohyb, kterým mimozemšťan pokračoval. Běžní návštěvníci si tohoto jevu vůbec nevšimli, ale zato ošetřovatelé ano. Znali své svěřence a dokázali odhadnout, kdy se děje něco neobvyklého. Až u předposledního výběhu s hrochy k Dušinkovi přistoupil jeden zřízenec. Požádal Dušinku, zda by s ním mohl jít. Kamarád, nevěda, proč se na něj ten muž obrací, se obrátil na mě. Samozřejmě, že jsem zasáhl a vysvětlil zřízenci, že můj přítel rozumí česky jen málo a že mu budu překládat. Zřízenec nás zavedl do pavilonu slonů. Cestou se mi svěřil, že mají problém se slonicí Lídou, která má poprvé rodit a nechce k sobě nikoho pustit. Podle reakcí zvířat si všimli, že má můj přítel nějaký zvláštní vliv na všechny jejich chovance a že by se mohl pokusit vyslat nějaké pozitivní vlny na Lídu.
Vysvětlil jsem potichu Dušinkovi celou situaci a on jen odvětil, že se nemusím ničeho bát a že všechno zařídí. V tu chvíli jsem se začal bát. Dušinka vstoupil s ošetřovatelem do porodního sálu a zavřel za sebou dveře.
„Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci,“ opakoval jsem potichu Dušinkovu motlitbu.
Po hodině mých modliteb, tří káv a asi pěti kilometrů nachozených mezi jedněmi a druhými dveřmi se Dušinka, za doprovodu ošetřovatele, objevil. Poprvé za dobu strávenou na zemi jsem na něm viděl, že je unaven. Lehl si na lavici a požadoval panáka. Ošetřovatel zatím ukázal všem přihlížejícím spolupracovníkům palec nahoru a vysloveně zahulákal: „Je to kluk!“ Co se v předsálí porodnice v té chvíli strhlo, si nedokážete představit. Dušinka dostal hobla a po polibcích všech přítomných, více, či méně pěkných dam se vyčerpán sesunul zpět na lavici. Přisedl jsem k němu a on z posledních sil zašeptal. Jedeme na Šemnici. Hned nato omdlel.
Zapomněl jsem snad v této kapitole na něco? Ano. Není zas tak úplně blbej.
47. Kůň
(konina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A netroufnu si říct, že by byl zas až tak úplně blbej. Po návštěvě zoologické zahrady, kdy se z něj stal porodní dědek a úspěšně pomohl slonici Lídě porodit její první osmdesátikilové miminko, jsme navštívili dobíjecí stanici na Šemnické skále. Teprve po nabití začal Dušinka opět normálně komunikovat. No. To jsem trochu přehnal. Lepší, by bylo napsat: Teprve po nabití Dušinka začal opět komunikovat. Jeho první slova totiž zněla velice nenormálně: „Škoda, že jsme v ZOO neviděli sněhuláky.“ Nechápal jsem jeho větu až do doby, kdy ji byl schopen rozumně vysvětlit. Znal totiž z učebnic českého jazyka slovo sněhulák, a ježto neznal sněhuláka, domníval se podle životného skloňování, že jde o nějaké zvíře. Už před návštěvou zahrady se těšil, že jej uvidí na vlastní oči. Vysvětlil jsem mu, že si na sněhuláka bude muset počkat ještě několik měsíců, než napadne sníh. Kupodivu jej toto mé ujištění uklidnilo.
Když se definitivně po porodu zotavil, požádal mě, zda by si již mohl popovídat s koněm. Jemně jsem jej upozornil, že s koněm si nikdo nepovídá, leda dementní podomek a on se na mě v té chvíli podíval, jako na člověka, který je o několik desítek IQ bodů níž.
„Nechňápu lidi, kteří si myslí, že sežrali všem koňům oves!“ prohlásil a pokračoval v obžalobě. „Pročetl jsem desítky knih. Viděl jsem stovky filmů. Jak můžeš říci, že si s koňmi nikdo nepovídá? Povídají si s nimi všichni! To chceš říct, že jsou všichni hercové, autorové i režisérové dementní podomci?“ řval na mě doslova jako starej na mladýho. „Když už nemůžeš pochopit, že si lidé s koňmi rozumí, tak nešiř tato nesmyslná obvinění!“ Skoro až ve strachu jsem špitnul, že je to většinou jednostranný rozhovor, poněvadž kůň neumí mluvit, a tím jsem Dušinku dorazil.
„Jak to, že neumí mluvit?“ otázal se znatelně tišeji, než zněla jeho obžaloba. „Vždyť rozumějí vtipům.“ Zamával jsem rukou, jako že dost a pochopiv jeho nedorozumění, jsem se snažil napravit chybu, již jsem ještě nedokázal pojmenovat.
„Jak jsi dospěl k názoru, že rozumějí vtipům?“ začal jsem jeho poslední větou. Podíval se skoro až pokorně a pošeptal: „Vždyť se umí řechtat.“ A bylo vymalováno. Po několika minutách jsme se nad vším nedorozumění zasmáli a na závěr mě kamarád nesměle požádal, zda by i přes toto nedorozumění mohl promluvit s koněm.
Druhý den jsem mu vyhověl a zaplatili jsme si hodinovou jízdu v místní jízdárně. Na to konto však musím říci, že jsem poprvé v životě viděl koně, který mluví. Nebylo mu sice rozumět, ale s Dušinkou si povídali dlouho, přátelsky a na závěr se své jízdě oba srdečně řehtali. Jeho splněný sen jsme na úplném konci večera oslavili a cestou domů se Dušinka řechtal, jak umí řehtat. No, není on úplně blbej?
48. Kráva
(kravina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A někdy je úplně blbej. Kamarád projevil nový zájem o sblížení, tentokrát s krávou. V tu chvíli jsem si řekl: „Á do pytle!“ Většinou neskrývám své názory, ale když mimozemšťan odhalil své přání pohovořit si s krávou, snažil jsem se mu bez přiznání svých pochybností nabídnout jiné varianty, jako jsou rozhovory s káňaty, morčaty a podobně. Trval však na návštěvě kravína. Máš, cos chtěl, pomyslel jsem si a vzal jej do sousední vsi, kde měl statkář několik desítek zmíněných dojnic.
Neúplatný vrátný nás vpustil do stáje za menší obnos, než jsem očekával. Při průchodu vrátnicí nás upozornil, že jsme v této chvíli kontrola z hygieny a jestli to popřeme, budeme s ním mít konflikt. Načež nám oblékl bílé pláště a nasadil neslušivé čepce. Pak ještě dodal: „U vchodu si však musíte vzít holiny.“ Dušinka se ke mně obrátil a zeptal se, proč musí na pole, když jsou krávy uvnitř. Pochopil jsem jeho otázku a vysvětlil mu, že holiny nejsou jen holá pole, ale i nepromokavá obuv. Kamarád se obul a prohlásil, že je mu levá obuva malá, ale že to vydrží. Vstoupili jsme do sympaticky voňavého sálu, ve kterém přežvykovalo nejméně čtyřicet krav. Odér sudokopytníků, mísící se s vůní hnoje, mi byl vždy příjemnou vzpomínkou na mládí, když jsem s dědečkem chodil kydat. Po našem vstupu mezi krávy jsem očekával přibližně stejnou reakci jako při návštěvě ZOO a na mimozemšťanovi bylo vidět podobné očekávání. Kupodivu se však nestalo nic. Tedy, něco se stalo, ale ne to, co jsme čekali. Všeobecně je známo, že jsou krávy velice zvědavé. Když někdy půjdete po cestě, kde se na louce pasou krávy a začnete třeba dělat kotrmelce a při tom si budete zpívat nejnovější hity z rádia, je skoro jisté, že se pár kravek chytí a přijdou se na vás podívat blíž, aby viděli, co a proč se tu děje. Teď nic. Nejen, že žádnou krávu neupoutala přítomnost bytosti mimozemského původu, ale dokonce ani nezpozorněly při příchodu dvou cizích lidí. Jistě na tom měly zásluhu naše nevzhledné bílé pláště, ale takový nezájem jsem skutečně nečekal. Dušinka byl zdrcen a zeptal se mě, proč nejsou fialové. Po vysvětlení jsem se marně snažil o jakýkoliv druh upoutání pozornosti. Krávy však má prostná a ani hlasitě zazpívanou internacionálu nevnímaly. Stály u žlabu a žraly. Kamarád k jedné z nich přistoupil a pohladil ji po temeni. Žrající sudokopytník dvakrát přežvýkl, načež hlasitým „Búúú!“ zdůraznil, že je mu žrádlo přednější. Dodnes nezapomenu na jediné věty Dušinky: „Chudinky. Jsou úplně blbý. A smrděj.“ Je úplně blbej.
49. Koňský text
(labilní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A někdy je úplně blbej. Dušinka mě požádal, abych mu ukázal své rozpory, v případě, že nějaké mám. Jako skoro vždy jsem nepochopil, o čem je řeč a čekal jsem na další vysvětlení, s nadějí, že při dalším pokračování pochopím jeho záměr. Dále však jeho přání nepokračovalo a mimozemšťan zmlkl s otázkou v očích, čekaje na odpověď. Musel jsem se tedy ptát. Mé zkušenosti jasně ukazovaly, že nestačí položit otázku: “Jaké rozpory?“ a zeptal jsem se rovnou detektivně: „V jakém kontextu jsi zaslechl slovo rozpory?“ a to byla chyba. Bohužel ani strom neplodí někdy ovoce takové, jaké by měl, a Dušinka odpověděl, jak jinak, než: „Nevím, jestli byl koňský.“
Nezbylo mi, než abych opět začal od začátku.
„Kde jsi to slovo viděl?“
„V knize.“
„V jaké knize?“
„O koních.“
„Pamatuješ si přesně text?“
„Ano.“
Věděl jsem, že začínat s větou, že je to dobře, protože to byla jeho poslední slova, než ho zabiju, nemá cenu. Napočítal jsem do desíti a pokračoval ve výslechu.
„Mohl bys mi jej reprodukovat?“
„ Ano.“
To už jsem nevydržel a zvýšil jsem hlas.
„Tak jej sakra reprodukuj, nebo tady budeme věčně.“
Odpověděl, že tu nemůžeme být věčně a já začal mít dojem, že je úplně blbej.
„Jestliže chceš znát odpověď na tu posranou otázku, tak odpovídej, jinak jsme tu zbytečně!“
Nadechl se, jako by hodně přemýšlel, a pak mi oznámil, že si toho hovna nevšiml, ale že ta věta zněla: „Při jízdě na koni jsem měl rozporuplné pocity.“
Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že z něj vylezlo to, co z něj doluji několik minut, ale přiznám se, že jsem během toho dolování zapomněl, na co se to vlastně ptal.
„No a co?“ snažil jsem se zeptat neutrálně. Odpověděl, že jej zajímá, jestli vlastním nějaké plné rozpory, či zda je těch rozporů v mém těle víc.
V tu chvíli jsem měl rozporuplné pocity, a tudíž jsem byl přesvědčen, že bude hračka mu to vysvětlit.
„To máš tak: Když ti třeba řeknu, že tě mám k smrti rád, je to rozporuplný pocit.“ Díval se na mě jako veverka na hrachovou kaši a já věděl, že nic nepochopil. Naštěstí jsem si vzpomněl na starý vtip o tchýni, která se zabije v mém novém autě, a anekdotu jsem mu přeříkal.
Smál se, až se za břicho popadal, načež se zeptal, co je to tchýně. Po mém vysvětlení prohlásil, že není pěkné, když si někdo dělá srandu ze smrti bližního, ale že vlastně díky tomu pochopil, co je rozporuplnost. Jen by jej zajímalo, jestli se toto slovo může používat i v jiném prostředí. Znovu jsem se přiznal, že nechápu, o jakém prostředí mluví. Ukázal mi časopis o koních, v němž byl zmíněný článek o rozporuplnosti a poukázal na to, že je to v koňském textu. Opravil jsem jej, že se neříká v koňském textu, ale v kontextu. Na závěr jsem trochu jedovatě naznačil, že i ten vtip o tchýni se netýkal koní. Načež mi rezolutně oznámil, že: „Můj nový vůz má pod kapotou spoustu koní.“ Je úplně blbej.
50. Knihovna
(kamufláž)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je většinou úplně blbej. Jednou večer se zamyslel a zeptal se mě: „Proč máš tolik knih?“
Bylo mi jasné, že jej neuspokojím odmítavou odpovědí: „Proto,“ a kličkoval jsem, dokud to šlo.
„Mám rád, když mám po ruce veškeré informace.“
Nechápavě zakroutil hlavou a spíš jen pro sebe si zašeptal: „Vždyť jich tu je ale neuvěřitelně moc?“ V duchu jsem se pousmál a pravil jsem: „Ano, je jich tu 1640, ale informací, na které bych chtěl znát odpověď, je stokrát více.“
Tentokrát mě vyslýchal on.
„Proč si pamatuješ, kolik jich je?“
„Dělal jsem seznam.“
„Proč si děláš seznam?“
„Abych si je mohl zařadit podle oboru.“
„Proč sis je kupoval, když jsi věděl, že je nikdy nepřečteš? Nakonec máte k tomuto problému internet.“
„Internet je tu posledních pár let a já si ty knihy pořizoval v době, kdy nebyl. Nehledě na to, že bych si je možná pořídil i dnes. Jsou to knihy, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou potřebné k celkovému pocitu vědění. Když mám potřebu něco najít, vím, že to tu najdu. Kromě knih, jenž mě zajímají a které jsem přečetl, jsou ty ostatní naučné, poučné a všeobecně vzdělávací. Například encyklopedie, nebo specializované o malířství, sochařství, či básně.“
„Takže ty sis je kupoval s vědomím, že je možná nikdy neotevřeš?“
„Ne. Nikdy neříkej nikdy. V této knihovně jsou sice knihy, do kterých jsem se ještě nepodíval, ale neumírám. Doufám, že každá kniha mi jednou poslouží svou přítomností. Nehledě na to, že v této knihovně je nesmírné množství informací, jež mě zajímají. Na internet se nemůžeš stoprocentně spolehnout. Jsou na něm i informace nesprávné a zavádějící.“
Na to konto se zeptal, jestli jsou všechny informace v knihách pravdivé. Věděl jsem, že když mu řeknu, že ano, budu lhát. Mohl by také prohledávat mou knihovnu a přeškrtávat informace, které jsou nesprávné, mylné, či prošlé. Proto jsem odpověděl vyhýbavě.
Místo uspokojení z mých odpovědí, se zeptal, proč říkám nikdy, když říkám, že nemám říkat nikdy. Vysvětlit mu rčení nikdy neříkej nikdy bych asi nedokázal, neboť je to kromě moudra ještě navíc slovní hříčka a tu by zřejmě nikdy nepochopil. Zkusil jsem to však jinak.
„Zeptej se mě, na co chceš, a já se budu snažit ti v knihách najít odpověď.“ Bláhově jsem se domníval, že mu tím imponuji. Zeptal se neuvěřitelně prostince a zároveň neuvěřitelně nelogicky: „Tvůj otec byl hřib, nebo křemenáč?“
Totálně jsem nepochopil, jak k této myšlence dospěl. Jestliže jsem však chtěl alespoň malinko znát jeho myšlenkové pochody, musel jsem znovu začít s výslechem.
„Jak jsi dospěl k názoru, že by mým otcem mohl být hřib?“
„Řekl jsi to.“
„Kdy?“
„Dnes ráno.“
„Při jaké příležitosti?“
„Co?“
„Co, co?“
„No, co co co?“
„Při jaké příležitosti jsem to sakra řekl?“
„Neřekl jsi sakra.“
„Dobře, při jaké příležitosti jsem to řekl?“
„Při příležitosti vážení.“
„Jakého vážení?“
„Tvého.“
„Pamatuješ si přesně, co jsem dnes ráno, při příležitosti svého vážení řekl?“
„Ne.“
Musíte uznat, že mé neustále se opakující zdůrazňování, že je úplně blbej, není bezdůvodné.
„Jak jsi tedy došel k závěru, že je můj otec hřib, když nevíš přesně, co jsem řekl?“
„Neřekl jsem, že je tvůj otec hřib. Zeptal jsem se, jestli byl tvůj hřib křemenáč, nebo táta.“
Pochopil jsem větu i přes malý překlep, pardon, přeřek a neupozorňoval jsem na něj, neboť bych tímto jen celou debatu zkomplikoval.
„Dobře, jak jsi tedy došel k závěru, že by mohl můj otec být hřib, nebo křemenáč, když nevíš přesně, co jsem řekl?“
„Vím to jen přibližně.“
„Co?“
„Co co?“
„Co víš jen přibližně?“
„Co jsi řekl.“
„Řekl jsem, co víš jen přibližně.“
„Nemyslím, co jsi řekl nyní, ale co jsi řekl před nyním.“
Nyní nastala přesně ta chvíle, kdy bych mu nejradši jednu vrazil, nejlépe kudlu do břicha, jenže bych se nikdy nedozvěděl, jak došel k závěru, že byli moji předci houbovitého charakteru. Byl by to doživotní trest, a tak jsem pokračoval ve vyšetřování.
„Znova. Řekni mi, prosím tě, co jsem dnes ráno řekl při příležitosti svého vážení. Tedy, jestli si to přesně pamatuješ.“
„Nepamatuji si to přesně, ale přibližně. Vadí to?“
Ujistil jsem jej, že to opravdu nevadí, ale že by mě ta jeho přibližná reprodukce velice zajímala. Znovu se mu ve tváři objevil ten sebejistý úsměv a prozradil mi, že: „Dnes ráno, když ses v koupelně vážil, jsi prohlásil, že si z hub.“ Je úplně blbej.
51. Jana
(chybné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A převážně je úplně blbej. Seznámil jsem se s jednou velice zajímavou a krásnou dívkou. Za naším seznámením však stál, kdo jiný, než samozřejmě mimozemšťan.
Do studovny místní knihovny jsem chodíval velice často. Poslední dobou, když Dušinka zjistil, že tam lze nalézt nejen informace, ale i tichý kout k přemýšlení, jsme toto zařízení navštěvovali skoro denně. Je pochopitelné, že jsem si tam všiml jedné štíhlé pihovaté černovlásky, jež mimoděk, velice přispěla k mým častějším návštěvám.
Seděli jsme s kamarádem u stolku a probírali nějakou historii, když jsem periferním viděním zaregistroval, že se dotyčná dostavila a začala vybírat v regálu literaturu. Dušinka vstal a došel k ní. Nechápal jsem, proč to udělal, a cítil jsem se trochu okraden. Vzal mi totiž to, co jsem delší dobu plánoval. Já jsem chtěl už delší dobu vstát, přistoupit k ní a oslovit jí. Plánoval jsem tuto akci, jen co bude příležitost. Styděl jsem se to udělat a teď mi to Dušinka drze vzal. Vlastně kvůli němu jsem tuto akci oddaloval.
Žárlil jsem. Nevím, co si povídali, ale krev se mi vlila do hlavy, když se oba otočili a přišli k našemu stolku.
„Dovolte, abych vás seznámil. Jan Rovenský, Jana Rovenská.“ Řekl Dušinka a nabídl slečně židli. Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá srandu, ale jelikož se slečna se smíchem chytila rukou za ústa, vypadalo to, že jsme se stali obětí krásné náhody. Vstal jsem a měl jsem v úmyslu obejít stůl, abych jí podal ruku. Jenže do škvíry v křesle se mi zachytl zip svetru a já převrhl židli, posléze stůl s knihami, Janu i Dušinku. Váleli jsme se po zemi a za mého neustálého omlouvání, Dušinkova naříkání a Janina smíchu jsem si zapamatoval pouze jednu maličkost. Překrásně voněla.
Po zvednutí a narovnání všech převržených lidí i věcí jsme si konečně podali ruce. Měla teplou něžnou dlaň a oči hluboké, zvídavé a veselé. Její hlas mi každým slovem zabodával šíp do srdce a z každého takto zabodnutého šípu okamžitě vyrašila květinka. Mohl bych ještě dlouho popisovat mé pocity, kdyby Dušinka nepromluvil.
„Omluv Jena, jena některé věci mehlo jako antilop.“ Janě se v tu chvíli zvětšily oči dvojnásobně a bylo na ní vidět, že neví, co si myslet a jak se zachovat. Zvolila tu nejspolehlivější a nejpřijatelnější variantu. Začala se srdečně smát. V tu chvíli jsem se do ní zamiloval. Její smích byl jemný a svůdný, že bych neodolal, ani kdyby byla ošklivá jako Dušinka. No, to jsem přehnal.
Několik hodin jsme si povídali. Náš rozhovor si nepamatuji. Vím jen, že se Janě při řeči vždy dělají na tváři velice milé dolíčky, že si často ruličkuje vlasy konečky prstů a že má na krku řetízek se znakem Vodnáře. Nějakou dobu jsme hledali souvislosti s naším společným příjmením, ale po několika slepých uličkách jsme dospěli k názoru, že se naše rodiny neztotožňují a jde jen o shodu jména.
Po čase jsem se kamaráda zeptal, proč šel tehdy k Janě a co si povídali. Řekl mi, že mě má přečteného a že jí zkrátka oznámil, že bych se s ní chtěl seznámit. I když vlastně nechňápe, proč jsem se do ní zakoukal, neboť je černovlasá a nakrátko. Mám ho rád, i když je tak úplně blbej.
52. Koláče
(brak)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej, ale mám ho rád. To, že jsme s Janou měli rande, nebudu rozepisovat. Jen se zmíním o jejím, mně velice příjemném prohlášení, jejž jsem si nemohl nezapamatovat. Řekla totiž: „Chodila jsem do knihovny hlavně kvůli tomu, abych tam viděla tebe. Když však ke mně přistoupil ten podivný Dušinka, hrozně jsem se lekla, že by měl o mě zájem on, a ne ty.“
Po nějaké době, když bylo jasné, že se naše cesty chválabohu brzy nerozejdou, jsme s Dušinkou chtěnechtě Janě přiznali jeho mimozemský původ, čímž jsme jí konečně odhalili tu zvláštní úvodní větu o antilopovi. Dušinka totiž nehodlal uznat, že partner od antilopy je také antilopa. Tvrdil, že je to vůči antilopům nespravedlivé, protože některá zvířata nemají ani mužský a ženský rod, zatímco jiné podřadné věci mají obojí. Na mou otázku, kde se s tím setkal, mi rezolutně oznámil, že larva nemá svého larva, žížala že nemá svého žížala, zatímco pilulka je rodu ženského, a prášek rodu mužského. Při tom jde o to samé. V duchu jsem s ním souhlasil, ale stávkovat před úřadem, pro jazyk český,… no, však víte.
Když jsem po čase oznámil mamince, že jí přivedu ukázat jistou dívku, zeptala se mě, zda také schováme Alfa do garáže. Moje ujištění, že není potřeba, neboť je Jana s Dušinkou obeznámena, přijala s úlevou, ježto má Dušinku sice ráda, ale vidět v televizi a zažít na vlastní kůži, je veliký rozdíl.
Jana si s maminkou padly hned do oka. Obě hodné, obě sympatické a obě Rovenské. Okamžitě se odebraly do kuchyně, aby po chvíli přinesly polévku, hovězí roládu a po jídle i vonící čaj a talíř plný koláčů. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem Dušinkovi odpovídal na otázku: „Kolik lidí musí člověka znát, aby byl slavný?“ Pomalu jsem zabředával do pojmenování: široká veřejnost nebo, vstoupit do podvědomí. Důvod vzít do ruky čaj mě zbavil povinnosti koktat nesmyslná přirovnání a já byl za to oběma Rovenským vděčný. Když jsme posléze nečinně seděli a vychutnávali jsme teplý nápoj, maminka nabídla Dušinkovi koláč.
„Vezmi si, Alfíku.“ Maminka si nezvykla na jméno Dušinka a stále oslovovala mimozemšťana jménem, které měl jeho konkurent v televizním seriálu.
„Ne, děkuji. Jsem již naplněn hovadinami. Promněte, hovězinami.“
Maminka, drže v rukou talíř s koláči, se nechtěla vzdát a upozornila Dušinku: „Ale ty jsem nepekla já, ty přinesla tady Janička.“ Dušinka zpozorněl a přijal nabídku se slovy: „Tak, když jste to nepekla vy, tak si vezmu.“ Jistě to své prohlášení nemyslel zle, ale maminčiny oči jakoby pohasly. Do ticha, které přerušovalo jen Dušinkovo žvýkání, se vložila ve snaze zachránit situaci Jana.
„U nás už to nikdo nejí. A máme to dát slepicím…“ nedohovořila, neboť jí došlo, co to vlastně řekla. Po vteřině trapného ticha jsme se všichni začali smát a jediný Dušinka netušil proč. Je totiž úplně blbej.
53. Na houbách
(dementní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A mám důvodné podezření, že je úplně blbej. Náš vztah s Janou došel až do bodu, kdy touží milenci být spolu o samotě. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet do přírody. Jako záminku jsme si vymysleli sběr hub. Mamince jsem vysvětlil, že bych Dušinku nerad v lese hledal a zda by jej mohla pohlídat. Dušinka byl však všudypřítomný a já byl nucen mu říci polopatě, že musí dnes zůstat s maminkou doma. Bylo mi jej líto a jeho oči hovořily jasně. Vypadal jako malé štěně, které odstavíte od matky a na noc ho poprvé zavřete samotného do kotce. Dušinka sice nevyl, ale maminka později vyprávěla, že by se jeho chování v inkriminované době dalo s úspěchem přirovnat k čekání novopečeného tatínka v porodnici, či rovnou k vraždění jehňátek. Sbírání hub se nám velice zalíbilo, a i když jsme nepřinesli takřka nic, spokojenost na našich tvářích byla viditelná. Druhý den nás maminka předběhla a prohlásila, že tentokrát půjdeme na houby všichni a aby trochu ošálila Dušinku, rozdělila nás rovnou do dvojic, stejným losovacím systémem, jako v Saturninovi Barbora. Jediný, kdo tuto losovací hru neprohlédl, byl pochopitelně Dušinka, a já i Jana jsme za to byli mamince nesmírně vděčni.
Maminku s Dušinkou bylo v lese slyšet dlouho. Tedy hlavně spokojené výkřiky mimozemšťana, jenž neskrýval své houbařské nadšení. Z dálky se ozývalo „Mám!“ „Je jich tady, jak nad pasekou hejno vran!“ a „Jé ten je zdráv jako řípa!“ Když se však po čase začaly výkřiky přibližovat, zanechali jsme poznávání sebe sama a věnovali se opět sbírání.
Večer, při pojídání skvělé smaženice, se mě Dušinka zeptal, co znamená přirovnání, To jsi byl ještě uvařen na houbách. Ani jeden z nás tří, tím myslím mně, Janu a mamku, nebyl schopen, díky smíchu cokoliv vysvětlovat, a tak se Dušinka odpověď, žel bohu, momentálně nedozvěděl.
Tehdy jsme ještě netušili, že v ten den byl počat nový život tvorečka, kterému jsem později vyprávěl, jak byl uvařen na houbách s mimozemšťanem.
Po jídle se mamka zvedla s prohlášením, že půjde do kuchyně, neboť po Alfíkově čištění hub je tam potřeba znovu vymalovat. Dušinka jí zastavil a řekl, že se půjde nejdřív podívat on, jestli se to neudělalo samo. Podívali jsme se s mamkou a Janou na sebe a v našich očích zněla stejná věta. Je snad úplně blbej?
54. Na rybách
(fádní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. I když jsem měl poslední dobou jiné zájmy, než se neustále věnovat mimozemšťanovi, přesvědčil mě, že mu již delší dobu slibuji výlet na ryby.
Před naším odjezdem mě maminka varovala, abych na Alfíka dával pozor, protože člověk nikdy neví. Upozornil jsem ji, že ona není člověk, ale maminka, ale na to reagovala spíše negativně. Několikrát jsem ji ujistil, že jej pohlídám, neboť vím, co by se mohlo stát, ale on, že v podstatě všechno v okolí už dobře zná.
Jana má být celý víkend v práci a mně se takto bude lépe snášet čas strávený bez ní. Představa, že sedím s mimozemšťanem na rybách, mě nenaplňovala nadšením, ale co bych neudělal pro svého Dušinku.
Vyjeli jsme k řece, kam jsem chodíval s tatínkem. Dušinka byl nezvykle zamlklý a viděl jsem na něm, řekl bych, až neskrývanou nervozitu. Vysvětlil jsem mu celý postup, jak se pracuje s udicemi, jak a na co se ryby loví, ale zapomněl jsem jej upozornit na celkový systém. Když mu totiž zabrala první ryba, pustil udici a s vítězným pokřikem stylu Inčučuna oslavoval svůj úlovek. Čudla pochopitelně unikla. Znovu jsem pokračoval ve vzdělávání a zvláště jej upozornil na některá úskalí týkající se toho, že když ryba zabere, není ještě chycena. Pochopil všechna mnou vysvětlená pravidla a usedl před pruty. Dlouhou dobu se nic nedělo. Žádná rybička neměla zájem o naše návnady a já nechtěl rušit klid a pohodu, která se na mě vždy při rybaření navalí. Když jsem chodil na ryby s tátou, byly tyto tiché chvíle posvátné. Během nich si člověk totiž uvědomí, jak je dobré být na rybách a jak je lepší nebýt tam sám. Při troše nadsázky bych připodobnil tuto tichou a posvátnou chvíli, s prominutím, k pohřbu. Vnímání je na nejvyšším postu a radost z toho, že žijeme, je až neúměrná k tomu, že je to pouhé rybaření.
Když jeho udice zacukala zjevnými pohyby, jež označovaly, že ryba krouží kolem, Dušinka bravurně ve správný okamžik zatáhl a v tu chvíli se ve vzduchu mlátil kapr, který nebyl z nejmenších. Chytl jsem kapříka do dlaní a zkušeným pohybem mu vyhákl háček z tlamičky. Hned poté jsem oslavoval s Dušinkou jeho první vítězství nad řekou. Když jsme se dostatečně doradovali, hodil jsem rybičku zpět do řeky. Bohužel, účinkem nedostatečné informovanosti jsem následně letěl za ním. Dušinka, neznalý našich zvyklostí, se chtěl pomstít, za to, že jsem propustil na svobodu jeho úlovek a normálně a bez skrupulí, do mě strčil. (Kdybych chtěl dnes přemýšlet jako Dušinka, zeptal bych se, co je to skrupule, ale… no nic.)
Dlouho jsem mu vysvětloval, že nelovíme proto, abychom ty bezbranné tvorečky snědli, ale z pocitu vzrušení, sebeuspokojení a vítězství.
Bylo na něm vidět, že se cítí být uražen. Nemluvil se mnou. I když se přiznám, že mi to momentálně ani příliš nevadilo. Měl jsem dost práce se sušením oblečení. Po dlouhých minutách, v nichž nás rušilo jen kvákání žab a šumění rákosí, se Dušinka ozval.
„Proč jsi mi neřekl, že se mnou počítáš jen do března?“
Jistě jste si zvykli na Dušinkovo otázky a stejně jako já nechápete, co se v jeho hlavě děje, ale v téhle pohodě, při uvažování, stylu je mi dobře na světě se mi tato otázka zdála nejen nesmyslná, ale i deprimující a urážlivá.
„Proč si myslíš, že s tebou počítám jen do března?“ Otázal jsem se, i přesto, že jsem tušil nějaké to nedorozumění. Podíval se na mě, jako bych polkl tu čudlu a zle prohlásil, že jsem to přeci Porodnici oznámil. Omlouvám se všem čtenářům, za to, že jsem je předem neinformoval, ale Porodnice je jméno, které dal Dušinka mé matce, jež mě vlastně porodila.
Neodpověděl jsem hned a dlouho a marně přemýšlel nad větami, které jsem během rozloučení se svou maminkou pronesl, ale nebylo v nich nic, co by ukončení mimozemšťanovy návštěvy v březnu upřesňovalo.
„Nechápu, jak jsi dospěl k tomuto zjištění. Kde a kdy jsi toho přesvědčení nabyl?“
Místo odpovědi, již jsem vlastně ani nečekal, řekl, že ji nenabyl, ale že nabytá už byla. Opravil jsem svou otázku a čekal, že mi odpoví rozumněji. (Vlastně nečekal.)
„Kdy jsi zjistil, že s tebou počítám jen do března?“
„Dnes.“
„Dobře, dnes, a při jaké příležitosti?“
„Při příležitosti našeho odjezdu.“
„Pane Bože! Za co?!!!“ neudržel jsem se a zaklel jsem.
„Jestli ti budu muset vysvětlovat původ civilizací, tak se raději oběsím.“
Načež mi oznámil, že je sice vlasec příhodný k oběšení, čímž se ale absolutně nezúčastňuji rozhovoru v oblasti vyřešení konfliktu. Nezbylo mi, než abych svou otázku k vyřešení konfliktu upřesnil.
„Při které větě jsi nabyl domněnky, že jsem k tobě přízniv jen do března?
Prohlásil, že můj názor není možno opominout, neboť v případě, že řeknu, že tady budu do března, znamená, že tady budu do března.
Zachytávav se všech nesmyslných řečových bodů, jsem se naposled zachytil drápkem a mé obyčejné já se otázalo: „Znamená to snad, že je mezi námi konec?“
Odpověděl, že mezi námi konec nemůže být, poněvadž konec je vždy až na konci a v našem případě jsme na koncích my. Na tuhle odpověď jsem nenašel odpověď. Upřímně řečeno jsem si i já myslel, že jsme ne na koncích, ale v koncích.
Nejsem z těch, co nedokončí své dílo a ani z těch, co dílo opustí z příčiny opravdu objektivních příčin. Dušinka je jedna veliká objektivní příčina a já dbalý svých zásad se ptal dál: „Proč si myslíš, že jsem řekl, i když jsi to údajně slyšel, že tě tu chci mít do března, i přesto, že já o tom nevím?“ Tato věta se mi zdála absolutně nesmyslná, ale kdeže ty loňské sněhy jsou. Dušinka ji kupodivu pochopil.
„Řekl jsi Porodnici, že tu budu do března.“
Znovu a opět jsem si v duchu přeříkal řeč, která proběhla mezi mnou a matinkou, a pak mi to došlo. Při námitce maminky, aby se mi tu neztratil, jsem řekl: „On v podstatě všechno v okolí už dobře zná.“ Čímž byla vyřešena veškerá podrážděnost mimozemšťanova a já si mohl opět ve svém deníčku odškrtnout položku na ryby. Nejdříve jsem však odškrtnul položku, že je úplně blbej.
55. Vůl
(volovina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ležel jsem na pohovce a snažil se usnout, nebo alespoň nemyslet na nic. Dušinka seděl u internetu a cosi hledal. Potom vstal od počítače, přišel ke mně a bez varování mi podal ruku a povídá: „Ty vole. Všechno nejlepší ke stým narozeninám.“ Nechápal jsem, kde se to v něm vzalo, ani co to znamená, či co má za lubem. Proto jsem zatím zaujal vyčkávací taktiku, abych předešel nějakému nedorozumění. Většina jeho vět totiž nedorozumění obsahovala a já nehodlal riskovat nějaký trapný výstup. Pro jistotu jsem jen odpověděl, že mi tolik není. Odpověděl, že mě sice ne, ale mému oslovení ano. Stále jsem nechápal. Naštěstí se ujal aktivity sám a přečetl mi z internetu článek, z prvního čísla časopisu Naše řeč, tohoto obsahu.
„Každé velkoměsto, je plodnou půdou pro různé nadávky, ale nikde se jim nedaří tak dobře, jako v Praze. Pozorujeme pětileté hochy. Všimněte si hochů desetiletých a patnáctiletých nastávajících jinochů. Kdykoli mluví mezi sebou, zahájí rozhovor homérsky prostým a výrazným oslovením: Ty vole.“ Přestal číst, podíval se na mne a s výrazem důležitosti mi prozradil, že: „Je to článek starý rovných sto let. Takže oslovení vole má narozeniny. Ty vole.“ Vyvrátil jsem mu jeho tvrzení, i přesto, že o tom nic víc nevím. „Jenže před sto lety vyšel pouze článek, kdežto oslovení bylo již s nejvyšší pravděpodobností používáno už dříve. I když se přiznám, že jsem si bláhově myslel, že přišlo do módy až po válce.“
S tímto tvrzením musel souhlasit. Zeptal se však, proč se oslovujeme kohoutím krkem. Vyvedl jsem jej opět z omylu. „Vůl není kohoutí krk. Kohoutímu krku se říká vole.“ Toto prohlášení bylo pro něj jako bych mu píchl do sedínky šídlo. „Vždyť jsem to povídal. Je to vole, vole.“
„Tentokrát jsem na koni já a ty chvíli mlč,“ požádal jsem jej. Podíval se na mě, jako bych ztratil rozum, a sáhl mi na čelo, jestli nemám horečku.
„O jakém koni mluvíš? Nejsi nemocen?“ Měl o mě chudák starost. Posadil jsem jej zpátky do křesla a započal nechtěný monolog.
„Když někdo řekne, že je na koni, myslí tím, že má pravdu, neboli že je výš, než ten druhý, který nemá takový rozhled, jako ten, jenž na koni sedí. Je to přirovnání. Můžeš si to klidně vygooglovat.“ Místo toho, aby se snažil rčení pochopit, se zeptal, jestli píšu vygooglovat s čárkou, nebo kroužkem nad u. On, že by tam psal kroužek. Ihned poté, si na papír napsal vygůglovat i vygúglovat, a s přímo studijním zájmem obě slova prohlížel. Vzal jsem mu pero a napsal pod jeho varianty vygooglovat. Byl chvíli ticho, jako by přemýšlel, (I když si myslím, že je to moc silné slovo. Po delší známosti bych u něj zvolil variantu: Byl chvíli ticho, jako by si nevěděl rady.) a pak poťukal perem na ů a souhlasně zahýkal. „Ů s kroužkem je lepší.“ Byl jsem rád, že je sám sebou spokojen, a já se mohu opět věnovat usínání. Když už jsem skoro zabral, zatřásl se mnou a pravil, že spát mohu v urně a ať mu vysvětlím to vole. A bylo po spánku. Opravil jsem jej, že se neříká v urně, ale v hrobě a on na to řekl, že je nová doba a do hrobu se už lidé nedávají. Probral jsem slovo vole i slovo vůl a pro jistotu jsem přidal i definici o floskuli, neboť tím se slovo vole stalo, když se významově vyprázdnilo. Bohužel jsem si tím moc nepomohl, neboť jsem mu musel znovu vysvětlovat termín, významově vyprázdnilo. Je totiž úplně blbej.
56. Návštěva u rodičů
(pošetilé)
Mám kamaráda. Netvrdím, že je mimozemšťan, ale je úplně blbej. Dalším krokem v seznamování se s mojí novou láskou byla návštěva Janiny rodiny. Musím podotknout, že není nic jednoduché a v případě mimozemšťana v rodině je to přímo složité.
Abych vám přiblížil náš rozhovor, týkající se tohoto problému, slyšte a přemýšlejte. (vlastně čtěte a přemýšlejte)
„Zvu tě na návštěvu k nám.“
„Výborně, jak tvoji rodiče přijmou Dušinku?“
„To v žádném případě!“
„Proč?“
„Kdyby taťka zjistil, že mám co dočinění s mimozemskou civilizací, asi by dostal infarkt.“
„A mamka?“
„Nevím, asi by byla ráda, že nejsem normální.“
„Takže může?“
„To v žádném případě.“
„Proč? Kvůli taťkovi?“
„Lásko, uvědom si, že nemůžeme předstoupit před mé rodiče a oznámit jim, že chodím s chlapcem, který má mimozemšťana.“
„Nemám mimozemšťana a vlastně, proč ne?“
„Mluvíš jak Dušinka.“
„Jak mluví Dušinka?“
„Nech toho, nebo tě zabiju.“
„Budu se bránit.“
„Samozřejmě, že tě nezabiju, ale Dušinku brát nemůžeme.“
„Proč?“
„Možná někdy příště. Poprvé se to nehodí.“
„A kdy se to hodí, až Dušinka odletí? To ti tví rodiče nikdy nezapomenou. Celý život od nich budeš slyšet, že kvůli tobě se jim nesplnil jejich celoživotní sen a neměli možnost si popovídat s mimozemšťanem.“
„Dušinka není žádný mimozemšťan. Je to magor, jenž neví, která bije.“
„Řekni to Dušinkovi a bude smutnej.“
„Neřeknu. Mám ho také ráda, ale je jinde.“
„Kde?“
„Však ty víš, jak to myslím.“
„Bohužel.“
„Jak bohužel?“
„No nijak, jen jsem řekl bohužel.“
„To snad není možný! No dobrá, tak já na to taťku připravím. Ale jestli se mu něco stane, tak ho máš na svědomí ty.“
„Komu, Dušinkovi?“
„Taťkovi sakra!“
„Miluju tě.“
V kýžený den si Dušinka oblékl smoking, krátké kalhoty a sandály s ponožkami. Vypadal jako tučňák před inaugurací.
Jana nás přivedla před malou sympatickou chaloupku na kraji lesa, v jejíž zahradě stály seřazeny jako před bojem přírodní sochy z kořenů, zbytku stromů a roští, jež znázorňovaly historické figury, strašidla a jiné fiktivní bytosti. Celá zahrádka byla poseta nejrůznějšími samorosty, ve tvaru pohádkových postav.
„No pozdravtěpánbůh,“ řekl jsem mimoděk. „Proti tomuhle, je Dušinka hadr.“
Kamarád, nevěda, že ze dveří vylezl majitel tohoto uměleckého arzenálu pan Rovenský, poklekl k prvnímu ze strašidel a s rukama vztaženýma k jeho tváři zahulákal: „To je jako bych byl u nás. Úplně celej Čindan.“ Pan domácí se pousmál a přivítal nás, srdečně a radostně. Díky Dušinkově reakci jsme měli vyhráno. Paňmáma i paňtáta, pardon, panmáma i pantáta, vlastně paňmáma i pantáta byli s Dušinkou okamžitě přátelé a já se uvítání účastnil jen jako přidružená výroba. Chvílemi jsem si připadal, jako by s Janou chodil Dušinka. No není on úplně blbej?
57. Pantáta
(šunt)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V domečku u lesa jsme s Janou a Dušinkou strávili nádherný týden složený z jídla, pití, procházek, povídání o češtině a vyřezávání nových samorostů připomínajících mimozemšťany. Jen občas jsme se s Janou dostali do stínu, abychom si dali alespoň hubičku.
„Takže ty tvrdíš, že ti je dvě stě sedmdesát tři let. To je tedy jako u nás dvacet sedm a čtvrt. A teď si tipni, kolik je mě.“ Zajímal se během rozhovoru o Dušinkův názor pantáta.
„Když na vás tak koukám, řekl bych, že je vám dobrých padeset.“
„Snad padesát,“ opravila jej Jana.
„Proč padesát, když je dvacet, třicet, čtyřicet. To znamená, že je vám padeset.“ Trval na svém kamarád.
Někdy si myslím, že kdyby pravidla českého pravopisu připravovali mimozemšťané, v mnohém by řeči i lidem prospěli. Leč nedal jsem na sobě nic znát a jeho mýlku již nechal bez komentáře. Potenciální tchán, posílen sklenkou vína, nedal pokoj a zkoušel dál Dušinku, který byl díky dlouhodobému češtinskému období v kondici.
„Jak bys nazval člověka, jež zestárnul proti své vůli?“
Nevím, jestli bylo cílem jeho zkoušení dusit Dušinku z češtiny, nebo zda se cítil stár a unaven, ale v každém případě jej mimozemšťanova odpověď pobavila.
„Je to stařen, protože, když byl proti své vůli obstarán, zestařel a jeho vůle nestárnout jej i přesto zestařila.“ Jak lehce prostinká může být odpověď člověka, neznalého a nezatíženého zvyklostmi a pravidly.
Když potenciální tchýně přinesla bábovku, oznámila, že ji zase trouba zlobí. Neboť jsem od Dušinky nakažen, čekal jsem, zda se někdo z přítomných ozve, ale v běžné řeči se nikomu nezdálo nic moc tak důležité, aby na tuto běžnou větu reagoval. Jediný, kdo samozřejmě zaperlil, byl Dušinka.
„Promněte, ale z mého pohlediska je váš manžel docela přítulný. Nezdá se mi, že byste mu musela udílet na tyto dávky.“
Všichni přítomní pohlédli na kamaráda a snažili se, aby si zopakovali jeho slova a tím nejlépe pochopili, o čem mluví. Chopil jsem se příležitosti a vysvětlil všem, že tím chtěl Dušinka říci, že pantáta nezlobí, ale že není trouba jako trouba a místo toho trouby, že paňmáma myslela tu troubu, což také není přesné, ježto trouba v rodě ženském nezlobí, ale nehřeje, čímž jsem se samozřejmě nechtěl dotknout všech přítomných dam a… Dušinka mi dal ruku na ústa, řkouc, že již všechno chňápe. Byl jsem rád, že mou řeč nikdo nerozmazával a jen pantáta podotkl, že trouba je mnohem častěji rodu mužského.
Po večeři si pan Rovenský a Dušinka sedli na zápraží a přeli se o to, kdo zná lépe úskalí češtiny. Zatímco starý pán zarputile trval na tom, že umí česky lépe než nějaký samorost z vesmíru, snažil se jej Dušinka usvědčit, stejně jako mě před časem, že česky vlastně ani neumí.
Pochopitelně Janin otec celý spor prohrál. Celou dobu se zdálo, že Dušinkovy hádanky a vychytávky, které kdysi zkusil na mě, nerozhodnou o vítězi, neboť pantáta byl studován a češtinu znal skutečně jako káně krajinu. Bohužel jen z výšky. Celý spor nakonec definitivně prohrál, neboť špatně vyslovil jedno prosté slovo. A to velryba. Jeho verlyba jasně Dušinkovi připsala bod.
Již delší dobu mě mimozemšťan prosí, abychom si šli někdy zahrát minigolf. Prý jej viděl v televizi a chtěl by si vyzkoušet ty odplaty. Opravil jsem jeho drobnou chybu na odpaly, ale protože nás Jana nemohla na hřiště odvézt, stále jsme tuto akci oddalovali. Já sice řidičský průkaz mám, jenže jsem nedávno zjistil, že jej mám propadlý. Když jsem tuto informaci oznamoval Janě, Dušinka se pochopitelně zeptal, kam mi propadl, že by mi jej pomohl vyndat. Vysvětlil jsem mu, jak může řidičák propadnout, aniž bych jej pustil z ruky. Na to se mě kamarád zeptal, proč nemůžu řídit, když to umím. Jestli tím propadením jsem své umění zapomněl. Řekl jsem mu, že jsem to nezapomněl, ale že je to nebezpečné, kvůli pokutě od policistů. Zamyslel se a zeptal se, jestli chodí kvůli pokutě policajti na kutě. Musím uznat, že udělal pokrok, protože se za rým nezastyděl, ale zasmál se mu.
Jana zrovna neměla čas, ale jelikož je to superděvče, navrhla, abych poprosil jejího tátu. Pantáta byl nejen rád, ale ten nápad se mu natolik zalíbil, že si chtěl zahrát s námi. Když jsme nasedali do vozu, pošeptal mi Dušinka, že to nevěděl, a jestli si troufám s takovou nemocí hrát. Nechápal jsem, co má na mysli a rovnou jsem se otázal: „Jakou nemoc mám?“ Mimozemšťan dělal jakoby nic a když si myslel, že pantáta neposlouchá, naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Prostatu.“
„Jak jsi dospěl k tomuto závěru?“ vyzvídal jsem. Bohužel má otázka byla položena nešťastně. Jako bych se za tu dobu, co ho znám, nepoučil.
„Nerozumím ti. Dospělý jsem, ale o jakém uzávěru mluvíš?“ pravil kamarád zcela bez postranních úmyslů.
„Chci říct, jak jsi zjistil, že mám tuto nemoc?“ zeptal jsem se rozumněji.
„Říkala to Jana.“ Pochopil jsem, kde se stala chyba, a se smíchem jsem Dušinkovi vysvětlil, že má milovaná neřekla, že mám prostatu, ale řekla doslova: popros tátu. Dušinka se tomuto svému omylu zasmál, se vzácnou sebekritikou, že je úplně blbej.
58. Koťata
(zaostalé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po nějaké době mě požádal, jestli by si mohl promluvit s delfíny. Upozornil jsem jej, že jsme vnitrozemní stát a že moře nemáme. Byl na to však připraven a ukázal mi leták, lákající turisty k návštěvě delfinária v Drážďanech. Jemně jsem naznačil, že je tu taky možnost, že bude stejně jako při setkání s kravami zklamán, ale rezolutně nesouhlasil, řka, že: „Delfíni jsou nejinteligentnější tvoři na této planetě, hned za člověkami.“ Neměl jsem důvod mu toto přání rozmlouvat, ale pro jistotu jsem se zeptal, o čem si bude s delfíny povídat. Jen mávl rukou a prohlásil, že je podrobí křížovému výsměchu. Slíbil jsem mu výlet, ale až bude vhodná doba.
V neděli po obědě zaklepala na dveře stavení malá holčička, s tím, že pantátovi posílá její tatínek košík, a on prý už bude vědět. Kdyby košík od dotyčné převzal majitel domu, nikdo by se nic nedozvěděl a nikdo by neměl problémy. Bohužel dívence otevřel Dušinka a do košíku se podíval. Ve starých, špinavých hadrech ležela dvě slepá, sotva narozená koťata. Přiběhl do místnosti, volaje, že jim soused posílá narozeňata. Pan domácí vstal, přebral od Dušinky košík a se slovy, ukaž, půjdu je utopit, se chystal ze stavení odejít.
K tomu musím podotknout, že zde zřejmě probíhala sousedská dohoda, již mohu jen domýšlet. Pravděpodobně soused, maje kočku a nemaje žaludek na topení nechtěných koťat, posílal občas tyto svévolně narozená stvoření otrlejšímu sousedovi. Později jsem se dozvěděl, že si pantáta za každý takový úkon počítá tři panáky režné.
Dušinka vytřeštil oči do velikosti jablek a vzal domácímu košík.
„Jestli to uděláš, budu ti říkat heraklit!“
Pantáta se na mě bezmocně podíval a zeptal se, zda má můj kamarád násilnické sklony. To však neměl říkat. Dušinku bez násilnických sklonů to rozčílilo natolik, že na konto mého potenciálního tchána vysypal několik desítek obvinění, mezi nimiž nechybělo ani to, že je sadařila a smilovník, čímž jistě myslel sadistu a smilníka.
Bylo mi jasné, že tentokrát musím zasáhnout. Nabídl jsem přítomným, abychom se posadili a celý konflikt probrali.
Seděli jsme u stolu. I když nebyl kulatý, připadal mi tak. Na stole stál košík s jemně mňoukajícími koťaty a já začal odjinud. Moje první věty patřily kamarádovi.
„Za prvé. Tyran se nejmenoval heraklit, ale Herodes a za druhé, co chceš s těmi koťaty dělat?“
Dušinka se k tomuto problému postavil čelem.
„Zachráním je.“
Líbil se mi Dušinkův přístup, i když jsem na druhé straně musel chtě nechtě uznat, že samovolné množení vesnických koček je asi potřeba nějakým způsobem regulovat.
„Jak je zachráníš? To o ně budeš pečovat, dokud nevyrostou? Víš, co to dá práce, dřiny a odříkání? Je pěkné, že máš o tato stvořeníčka starost, ale uvědom si, že nemůžeme mít všechno.“ Doufal jsem, že jej moje řeč přesvědčí. Dal mi však ránu pod pás.
„Dobrá, vezměte si je, ale až se tobě a Janě narodí narozenec, nebudu se divit, kdybyste s ním zatopili.“
Pantáta zakroutil očima, jakože je mu jasné, o co jde, a šel poprosit paňmámu, jestli by nepřipravila hubku a vlažné mléko, čímž si mě absolutně získal.
Když jsme po víkendu přijeli domů bohatší o zážitky s novou skoro rodinou, o třemi malými samorosty, které jsem svému budoucímu tchánovi nemohl odmítnout, a se dvěma věčně hladovými nebo spícími koťátky, přijala nás mamka slovy: „Krindapána, to je nadělení. Ještě vlkodlaka a máme snad všechno. Honzíku, zavolej tetě Emě, jestli by nám nepůjčila Hafku.“
Teta Ema vlastní asi stoletou fenu velššpringršpaněla, která odchovala několik desítek štěňat a jednou si poradila i s králíčky, jimž po porodu zemřela matka. Když jsem přivedl Hafku, ta si nejdříve řádně očichala Dušinku, poté zvedla nohu a nešťastného mimozemšťana si označkovala. Dušinka se zeptal, nemá li udělat to samé, na důkaz přátelství. Po mé záporné odpovědi se ohnul a dal Hafce očichat miminka. Ta je hned začala olizovat a po nějaké chvíli je s absolutní samozřejmostí přijala za své.
Na konto maminky i Dušinky musím při této příležitosti naházet spousta chvály za toleranci, lásku a starostlivost. Kdyby byl Dušinka starší, asi bych jej bral i za svého otce. Nevím, jestli by mamka souhlasila, ale on by jí snad ukecal. Jen mi vrtá hlavou, jak to vlastně je. Mojí mamce je nějakých padesát, kdežto Dušinkovi dvě stě sedmdesát tři. Kdo je tedy starší? Vyřešil jsem svůj spor větou: Starší je Dušinka, protože je úplně blbej.
59. Kostel
(urážející)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan a mám jej rád, i když je tak úplně blbej. Delší dobu mě přemlouvá, k návštěvě kostela. Upozornil jsem jej, že jsme již v kostele byli o našich Vánocích, ale na to se on bránil, že to bylo pod rouškou tmy a svátku nejvyššího a že by celé toto muzeum rád viděl ve dne.
V neděli jsme tedy zašli na mši. Když kázání skončilo, vyšli jsme před kostel a já nabral směr k domovu. Dušinka mě však zastavil.
„Bylo to úchvatné a nanejvýš povzbuzující, ale já bych rád celé muzeum viděl bez obřadů.“
Po prvním nesprávném pojmenování jsem mlčel, ale když se znovu obrátil ke slovu muzeum, opravil jsem ho. Řekl, že se omlouvá, neboť si myslel, že jsou ty památky k hysterické výstavě a ještě jednou mě požádal, zda bychom se mohli vrátit.
Tentokrát do chrámu páně vstupoval bez zatížení z přítomnosti k věřícím. Prohlížel si celý prostor. Nádherné sloupy, malovaný strop i zlacený oltář. Nevynechal temná zákoutí, o nichž jsem ani nevěděl. Celou dobu jsem jej mlčky provázel, boje se jednoho detailu. Jestli bude chtít do zpovědnice, uteču. Zatímco já se zaobíral strachem ze setkání s farářem, Dušinka se rozplýval nad krásami starého umění. Nejvíce jej zaujali andělé. Vysvětlil jsem mu, že jde jen o fiktivní postavy, jelikož anděla ještě nikdo nikdy neviděl. Nevím, jestli bude mé pojmenování trefné, ale v tu chvíli se na mě podíval jako věřící na mimozemšťana. Prý že u nich andělé jsou a jsou viditelní. My ale máme tu výhodu, že je nevidíme. Tehdy jsem nechápal, jaká je to výhoda je nevidět. Dnes však už vím, že nevidět anděla je svým způsobem štěstí. Abych však důstojně obhájil svá stanoviska, vysvětlil jsem mu, že anděl je řecké slovo od slova angelos, což převzala latina jako angelus, a je to v zásadě posel boží. Pochopil všechna má vysvětlení, s tím, že název není důležitý. Nejdůležitější je andělova podstata. Tím mi opět dal důvod k přemýšlení.
Po návštěvě stánku věřících byl na nějakou dobu uklidněný. Nejsem věřící ve smyslu slepé bezmezné víry, ale po návštěvě mimozemšťana se k věřícím počítat mohu. No schválně. Zkuste jít do kostela s mimozemšťanem a pak uvidíte.
Na cestě domů se jak jinak než staral, zda moje matka dobře pečuje o jeho zvířence, Adama a Evu. Normální cestou uvažování jsem dospěl ke správnému názvu slova zvířenec přes svěřenec a zvíře. Jména Adam a Eva bych ponechal bez komentáře, ale na toto konto ke koťatům musím ještě dodat jeho otázku:
„Vysvětli mi, jak je možné, že bůh stvořil Evu z žebra Adama, když je toto asi tisíckrát menší, než Eva?“
Neznám argumenty, se kterými se dnes a denně potkávají faráři, mniši a opatní, ale já cítil, že musím nastolený problém mimozemšťanovi vysvětlit.
„Jestliže slyšíš, čteš, nebo vidíš příběhy o Adamovi a Evě, musíš si uvědomit, že jde o několik tisíc let starý příběh, nad nímž nemůžeš uvažovat ve stylu moderním. V případě, že se pozastavíš u problému, jak mohl bůh stvořit ženu z Adamova žebra, mohl by ses ptát, jak stvořil vesmír za sedm dní.“ Dušinka však po krátkém přemýšlení zaperlil.
„Pán bůh nestvořil svět za sedm dní, ale za šest. Sedmý den odpočíval. Není to několik tisíc let starý příběh, ale nekonečný a nakonec není ani bohovo pohlaví jisté. Já osobně si myslím, že je bůh bezpohlavní.“
Řeknu vám, že po jeho analýze je jednodušší říct, že je úplně blbej.
60. Jablka
(chatrné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je z převážné většiny úplně blbej. Vrátím se do doby, když jsem jej seznamoval s našimi jedlými poživatinami. Tehdy mě docela zarazilo, že se neskutečně podivil nad obyčejným jablkem.
„U nás jablka nemáme a neznáme. Možná, že bych přirovnal váš víceplod k našim blkům, nebo jakům, ale ty kvality co má vaše jablko, určitě žádný náš plodek nemá,“
Jak málo stačí k dětské radosti. Tuto větu si pamatuji od svého tatínka. Dnes jsem se pozastavil nad tím, jak máme moc, aniž bychom s tím byli spokojeni. Prachobyčejné jablko je přece tou nejvyšší a nejspolehlivější devizou, již naše planeta má. Žel bohu si jí nevážíme. Náš rozhovor končil jeho nesmyslným, ale pochopitelným zdůvodněním, že kdybychom jedli jen jablka a nic jiného, přežili bychom minimálně desetkrát více, než když pijeme a kouříme.
Dokonalou podpásovku jsem však dostal při naší další návštěvě u rodičů mé budoucí ženy, neboť přivítali Dušinku víc, než mě a na důkaz přátelství Dušinkovi nalili k přípitku božolé de jonatán, což jste jistě správně identifikovali jako domácí jabčák. Jedovatě jsem kamarádovi pošeptal, že nemá pít, i když je ten alkohol vyroben z jablek. Načež si jej velice pochvaloval. Po druhé sklence se však zeptal, jestli nevyrábíme z jablek i cigarety, protože si pantáta zapálil.
Lituji dne, kdy jsem svou vyvolenou přesvědčoval, že bude litovat, že neseznámila své rodiče s Dušinkou. Dnes lituji já. Při každé návštěvě u Janiných rodičů se vše točí kol Dušinky.
Nebudu zdůrazňovat všechny nelibosti, ale když vám naznačím, že mě skorotchán vždy přivítal slovy“ „Kde ho máš?“ je vám asi jasné, že tím nemyslel kohokoli jiného. Po večerech jsme se pak věnovali problémům, jako je: Když měříme teplotu, je to teploměr, nebo teplotoměr? Je dostavník součástí městské hromadné dopravy? Nebo jestli je had manželem hadice.
I přes všechny mé nelibosti, že nejsem prvním z nápadníků, jsem se smířil s údělem nápadníka druhé kategorie, čímž jsem jaksi degradoval na místo ženicha. Naštěstí toužení mé nastávající se absolutně neztotožňovalo s jejím otcem a já prošel sítem jako nejvyšší z vyvolených. Kdybych vám tyto věty měl říci jednodušeji, myslím, že by průkazné vyhovuji, stačilo. Dušinka je na rozdíl ode mne totiž úplně blbej.
61. Malování a kos
(ptákovina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednoho krásného dne jsem se vrátil ke svému občasnému koníčku. Vyndal jsem ze skříně stojan, připnul na něj plátno a namíchal si barvy. Dušinkovi se mé malování velice líbilo a požádal mě, zda by si mohl také kreslení vyzkoušet. Nevěřil jsem, že mimozemšťan s malou fantazií dokáže namalovat cokoli pěkného, ale přesto jsem mu položil na stůl blok a barvičky. Poté jsem se vrátil ke svému plátnu a tichým pískáním jsem dával světu najevo, že je mi dobře. Dušinka mě však poprosil, ať s tím pískáním přestanu, nebo ať jej to naučím. Odpověděl jsem mu, ať není cimprlich, a jal jsem se mu vysvětlovat, jak má nastavit jazyk za rty, aby pískání vytvořil. Když po několika špatných pokusech vyloudil první pískaný tón, měl neuvěřitelnou radost. Za několik málo minut jsme si dvojhlasně hvízdali melodii Šašek počmáranej. Po skončení naší hudební vložky se mě kamarád otázal, jak vypadá cimprlich. Řekl jsem mu, že nevím, jelikož to není tvor, ale německé přídavné jméno. Podivil se, že používám německé slovo, a okomentoval to, že asi čeština nemá pro potřebné přirovnání to správné slovo. Řekl jsem mu, že to správné slovo čeština má, protože to znamená příliš jemný, choulostivý, nebo rozmazlený, ale že vlivem staletí se jaksi toto slovo u nás usadilo. Když nás Jana zavolala k obědu, přišla se pochopitelně podívat na naše díla. Mě pochválila, že se jí krajinka líbí a dala mi za ni hubičku. Nato jsme se šli podívat ke stolu, kde kraloval mimozemšťan. Jeho dílo bylo velice zajímavé. Uprostřed prázdné místnosti stál podivný tvor, připomínající hejkala, či buližníka, který měl vyvalené oči, jako by právě šlápl do čehosi nechutného. Jana se Dušinky zeptala, kdože to je, a on jí s lehkou samozřejmostí odpověděl, že namaloval cimprlicha. Prý abychom věděli, jak vypadá. Musím uznat, že to bylo snad poprvé, kdy jsem obdivně kroutil hlavou nad jeho fantazií.
Obědvali jsme v altánu. Po přání dobré chuti se rozhostilo ticho přerušované jen cinkáním nádobí, šuměním stromů a zpěvem ptáků. Dušinka na chvíli přestal jíst a zaposlouchal se.
„Kdo to tak nádherně píská?“ zeptal se.
„To je kos,“ odpověděla mu Jana.
„Zpívá ladně. Škoda jen, že mu není rozumět. Zatímco my jsme pískali v češtině, on zpívá v kosštině.“ Vysvětlil jsem mu, že to, co právě řekl, je ta největší hloupost dnešního dne, poněvadž každý pták zpívá v ptáčtině. Načež se k našemu sporu přidala Jana se slovy: „Oba jste vedle, protože ptačí řeč se jmenuje ptákovina. Vy ptáci.“ A s úsměvem posbírala nádobí. Miluju její humor.
Dušinka si lehl na lavici a oba jsme po dobrém obědě tiše odpočívali.
„Některá češtinářská zákoutí mi dělají taje,“ podotkl kamarád.
„Ta je.“ Vzdychl jsem, dívaje se za Janou, odnášející nádobí.
„Taje také led,“ pokračoval zcela nelogicky Dušinka.
„Jako led není. To bys koukal.“ Nehodlal jsem mluvit o češtině a snil jsem dál o své krásné Janě.
Otrávený Dušinka vstal, a když viděl, že se mnou nic není, začal chodit po zahradě. Když po chvíli jeho chůze vypadala jako by dupal či něco hledal, zeptal jsem se ho, cože to tu proboha provádí.
„Hledám, kde je zakopanej pes.“
Nevím o nikom, kdo by si zasloužil takovou češtinářskou pochvalu jako Dušinka. On je totiž úplně blbej.
62. Sklípek
(paskvil)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. K Janiným rodičům jsme jezdili skoro každý víkend. Po zjištění, že čekáme miminko, jela s námi na první návštěvu i moje maminka. Pantáta obeznámen s touto situací mě poprvé oslovil jinak: „Tak kde ji máš?“ Věděl jsem, že je to jen jeho úvodní fráze a nekomentoval jsem to. Tentokrát stál při uvítání Dušinka trochu stranou. V místnosti se v tu chvíli hemžili Rovenští.
„Rovenský.“
„Rovenská.“
„Rovenská. Tedy Jana.“
„Rovenská Ludmila. Našeho Jendu už znáte a já vaši Janičku také, takže bych řekla, že je zde přerovenskováno a přejanováno.“ Nevěřil jsem svým uším. Mamka udělala vtip. To tedy klobouk dolů. Poté si mamka sedla s paňmámou do kuchyně, já s Janou jsme se šli projít a Dušinka s pantátou začali řešit, jestli se ve slově příště píše krátké nebo dlouhé í. Skoro tchán tvrdil, že dlouhé, zatímco Dušinka mu dával příklady typu: „Od slova hrát je hřiště. Od slova klouzat kluziště a od slova přijít je přiště.“
Byl jsem budoucímu tchánu vděčen, že za mě převzal učení mimozemšťana, a já se mohl věnovat jeho dceři, neboli své vyvolené. Než jsme odešli, zaslechl jsem, jak Dušinka bavil přítomné.
„Už jsem vám vyprávěl, jak jsem rodil Lídu?“
Paňmáma vytřeštila oči a podívala se na mou mamku, která se také jmenuje Lída.
„Dušinka byl u porodu Jeníka?“
Mamka vysvětlila mé budoucí tchýni, že jde o shodu jmen a nechala Dušinku vyprávět.
„Když jsme byli v zahradě, rodil slon. Já mu pomohl a dítě se jmenuje slůně.“ Víc jsme odcházejíce neslyšeli.
Když jsme se vrátili, pantáta spal v lehátku pod jabloní a mamka s paňmámou stále štěbetaly v kuchyni, pečíce při tom cosi voňavého ke kávě a čaji.
„Kde je Dušinka?“ otázala se Jana. Mně příliš nechyběl, i když se přiznám, že jsem byl v té chvíli jeho nepřítomností trochu zaskočen. Paňmáma ukázala směrem k jabloni a řekla, že s jejím mužem probírají nějaké ty nesmrtelné chrousty.
„Jenže taťka spí a je tam sám,“ opáčila zneklidněná Jana. Tato její odpověď byla povelem k poplachu. Jako na první pomoc jsme se obrátili na pantátu. Ten však o našem mimozemském příteli nic nevěděl. Všichni jsme začali pobíhat po stavení a po zahradě. Dušinku jsme však nikde nenašli. V nejvyšší nouzi jsem si stoupl k plotu a zařval do lesa jeho jméno. Vtom se ozvalo odkudsi duté: „Tady jsem.“
„Chválabohu!“ pronesla paňmáma a šla otevřít Dušinkovi do sklípku.
Když jsme totiž odešli, požádala Paní Jana Rovenská starší paní Ludmilu Rovenskou, neboli paňmáma mamku, o přinesení pár jablek ze sklepa v zahradě, že upečou ke kávě štrúdl. Mamka si při vybírání ovoce však nevšimla, že dovnitř vstoupil zvědavý mimozemšťan a při odchodu za sebou zasunula petlici dveří. Dušinka takto zavřen usedl na bedny s jablky a ochutnaje tyto pro něj kouzelné plody ve voňavém vězení usnul.
„Byl jsem odpočíván. A jelikož jsem byl unaven, byl jsem spán,“ prohlásil kamarád a po osvobození se spokojeně protáhnul. Nikdo se nechtěl rýpat v této nesprávné větě, protože jsme byli rádi, že je opět mezi námi. Tedy nikdo, vyjma pantáty. Ten se ihned pustil do Dušinky s opravami.
„Nemůžeš říkat, že jsi byl odpočíván. To je holý nesmysl,“ protestoval.
„Ale já tam byl nedobrovolně. Jak bych to tedy měl říct?“ bránil se Dušinka. Pantáta však nevěděl, a proto se vyhnul odpovědi.
„A spán je také pitomost.“ Dušinkovi však se správnou větou neporadil.
Všichni jsme se pustili do pití kávy, či čaje a přikusovali jsme skvělý štrúdl. Nikdo už nechtěl nic řešit a jen jsme vychutnávali pekařské umění mé nastávající tchýně. Vtom se pomstychtivě ozval Dušinka.
„A já bych chtěl mít také příjmení Rovenský. A štrúdl s čárkou na ú je také pitomost. A nemlaskej a nesrkej, pane Ště.“
Každý, kdo měl v té chvíli něco v ústech, se buď zakuckal, nebo nechtěně vyprázdnil svou ústní dutinu vyprsknutím. Na závěr musím dodat, že se pantáta jmenuje Štěpán. Jen Dušinka nevěděl, že se to nepíše zvlášť. Po chvíli ticha, když se všichni věnovali chutnému štrúdlu s čárkou na ú, ještě Dušinka dodal: „Když je tedy odpočíván holý nesmysl, je odpočinut oblečený smysl?“ Štěpán Rovenský se na mimozemšťana podíval a bylo jasné, že si o něm myslí, že je úplně blbej.
63. Na vodu
(bezcenné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Dostal jsem od přátel pozvánku, abych se zúčastnil akce zavírání Ohře. Občas jsem s přáteli jezdíval na vodu, ale teď, když mám na starosti mimozemšťana, jsem tuto příjemnou činnost jaksi opomíjel. Jana velice litovala, že nemůže jet se mnou, protože její pokročilé těhotenství se s tímto sportem jaksi nemá rádo. Zato Dušinka od první chvíle, kdy jsem jej vyzval k tomu, aby jel na vodu, nemluvil o ničem jiném. Neustále opakoval: „Musíš mě nejdříve naučit čeřit vodu klackem.“
Vysvětlil jsem mu všechna vodácká pojmenování, například pádlo, pádlovat a nezapomněl jsem ani na jiná pravidla a pozdrav. Když jsme týden před odjezdem byli opět na návštěvě u jmenovců Rovenských, pozdravil pantátu vodáckým „Ahoj!“ a zdůraznil, že se z něj za týden stane vodník. Pantáta vzal Dušinku na zahradu a tam mu názorně ukázal, jak vypadá samorostový vodník. Dušinka pochopil svůj omyl a prohlásil, že se těší, až z něj bude voďák.
Další víkend v sobotu ráno jsme dorazili na určené místo a Dušinka usedl na přídi naší lodi. V týdnu jsme několikrát zkusili přejet rybník v nedalekém lese a vše se zdálo být v pohodě. Bohužel, stojatá voda rybníka a peřeje Ohřského koryta, (nebo Ohřeského koryta? Lepší bude peřeje říčního koryta řeky Ohře, i když je to vůči Ohři nespravedlivé, protože například Vltavské koryto zní normálně.) Takže - stojatá voda rybníka a peřeje říčního koryta řeky Ohře jsou vody přece jen kapku rozdílné. Netrvalo dlouho a za bujného veselí ostatních plujících kánoí jsme se poprvé udělali. Naštěstí to bylo o kámen na mělké vodě, takže Dušinka, i když už plavat umí, si nedělal s uděláním žádný problém. Jen se mu o kámen udělala při udělání modřina. Když jsme se jako z udělání udělali podruhé, byl jsem trochu nevrlý, ale za tímto uděláním Dušinka nestál. Stála za ním jiná loď, jež nám zkřížila cestu. Vlastně ta loď nestála, ale jela. Při třetím převrhnutí jsem se Dušinky zeptal, jestli nebude lepší už nenastupovat a jestli nepůjdeme Ohři pěšky. Dušinka se tvářil provinile a snažil se na břehu dostat z lodi poslední zbytky vody. Bylo mi jej trochu líto. Poklepal jsem mu na rameno a utišil jej slovy: „Když jsem jel poprvé na vodu já, také jsem se udělal třikrát. Takže jsme si kvit. Teď už to bude dobrý, uvidíš.“ A měl jsem pravdu. Další jízdu jsme si užívali již bez koupání.
Na konečné, po vytažení všech lodí došlo ke křtu. Tři čerství, noví vodáci poklekli na kolena a byly jim zavázány oči, aby dostali do úst Neptunovo tělo. Dušinkovi jsem o vodáckém obřadu zapomněl cokoli říci, a tak byl nešťastný mimozemšťan pokřtěn coby normální smrtelník kyselou okurkou, pomazanou marmeládou, a zapít mohl tuto nechutnost lákem smíchaným s malinovým sirupem. Ještě dnes, když si na tu chuť vzpomenu, se mi kroutí palce u nohou a běhá mráz po zádech. Po oficiálním křtu jim byly rozvázány šátky na očích. Všichni křtěnci museli pak povinně do vody. Kdosi z přítomných zavtipkoval, že musí křtění přeplavat na druhý břeh. Dva z čerstvých vodáků nesmyslný vtip pochopili, neboť jen blázen by v tomto prudkém toku měl odvahu pustit se na druhou stranu. Blázen a Dušinka. Nepochopil, že přeplavání nepatří mezi povinnosti a tak se stalo, že Dušinku vzala voda. Naštěstí jsem měl ještě loď ve vodě, a tak jsem mimozemšťana několikerým prudkým zabráním brzy dohnal. Žel bohu zabránit čtvrtému koupání jsem nemohl, neboť se vyplašený Dušinka snažil dostat do lodě, i přes to, že jsem jej varoval, aby to nedělal, a počkal, až budeme u břehu. Záchranná akce tří dalších lodí proběhla za zpěvu vodáckých písní a vtipů na úkor Dušinky.
Více suchého prádla jsme neměli, a tak nás kolegiální členky jiných lodí obdařily dámským prádlem. Domů jsme přišli jako dvě vdovy. Maminka dostala při pohledu na nás záchvat smíchu a Jana se smála, až jsme se báli, že předčasně porodí. Zatímco já se okamžitě začal svlékat, abych si oblékl pánské prádlo, jež mi přece jen sluší více, Dušinka si stoupl před zrcadlo a prohlásil, že se sám sobě líbí víc v ženských šatech než v mužských. Je totiž úplně blbej.
64. Sněhulák
(magořina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Když napadl první sníh, Dušinka se proměnil v malé, rozverné děcko. Koulování a stavění sněhuláka nám zabralo veškerý volný čas. Prvního dokončeného sněhuláka Dušinka pokřtil. Řekl, že je to sám veliký Lojan a chtěl svému dobrodinci dát pusu na čelo. Nohy mu však uklouzly a kamarád se stal likvidátorem svého díla. Neúmyslně vnořil svou hlavu do útrob sněhuláka tak hluboko, že jsem jej z něj musel vysekat. Když se mi to podařilo, vzal Dušinka kousek sněhuláka do ruky a prohlásil: „Postavím nového. Tenhle je mrtvý, asi dostal infarkt.“ A zahájil další kutálení koulí. S druhým sněhulákem si dal větší práci a doslova vyřezal umělecké dílo. Když svou sněhovou sochu dokončil, postavil se před ni a se zalíbením na toto dílo hleděl. Pak jen vyslovil větu, se kterou si potvrdil své pochybnosti.
„Je jako živý. Už vím, proč je sněhulák životného rodu. Škoda, že nemůže mít děti. Vzal bych si jeho vajíčka k nám, aby si naše děti také užily.“ Nechápu, jak dospěl k tomu, že by mohl mít sněhulák vajíčka, ale vyvracet jsem mu to nehodlal. Já osobně si myslím, že je sněhulák savec, a tudíž je živorodý.
Večer, když jsme už šli skoro spát, jsem řekl kamarádovi, aby se přestal pořád dívat z okna, a litovat sněhuláka, že tu nemůže sedět s námi.
„Kdybys toho nešťastníka vzal dovnitř, jen bys mu ublížil. Je tu teplo a po několika minutách, by se roztál. Když to přirovnám k tvé řeči, řekl bych, že by tu umřel horkem.“ Mimozemšťan jen pokrčil smutně rameny.
„Nech toho a pojď na kutě.“ Snažil jsem se, abych jej vytrhl z depresivní nálady.
„Kde jsou?“ řekl místo uposlechnutí.
„Kdo kde je?“ nechápal jsem jeho otázku.
„Kutě,“ řekl s neskrývanou prostotou. Věděl jsem, že o kutích nic nevím a celou věc jsem zahrál do autu informací, že začalo sněžit.
Po zalehnutí k mé milované mi tato oznámila, že je jí postel malá a že ji všechno tlačí a jestli se nebudu zlobit, ať si dnes lehnu do pokoje k Dušinkovi. Vzal jsem si polštář a deku a přesunul se do kamarádova pokoje. Musel jsem rozsvítit, protože na druhé posteli se sušily naše sněhové oděvy. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistil, že Dušinka v místnosti není a má postel je také bez sušícího se oblečení. Zaklepal jsem na koupelnu, ale i tam bylo prázdno. V toaletě jakbysmet. V zoufalství jsem se podíval z okna a uviděl jsem kamaráda, kterak dává sněhulákovi mou čepici a bundu. Při tom pohledu mi zvlhly oči. Svatá dobroto.
„Říkal, že je mu zima, tak jsem mu půjčil tvoje oblečení,“ omlouval se, když vstoupil do pokoje a zjistil, že jsem přítomen na druhé posteli. Nechtěl jsem jej zklamat a jen jsem odpověděl, že Janě není dobře a že tu dnes s ním budu spát. Oba jsme si vzali své knížky, se kterými se nám lépe usíná, a sotva jsem se začetl do příběhu, začal mi Dušinka nahlas předčítat.
„V dřívějších dobách se lidé přikrývali kutnou. Je to slovo z německého Die Kutte. Kutna byla nejen mnišským, ale i běžným pracovním oděvem. Od toho se nám dochovalo rčení, jít na kutě. To ti čtu jen proto, aby sis o mě nemyslel, že jsem tak úplně blbej.“
Nechtělo se mi nic komentovat a změnil jsem téma.
„Je nanejvýš pravděpodobné, že až do porodu tu budu zřejmě spát čím dál častěji. Některé věci si holt musíme odříkat, i když nám to není zrovna po chuti.“ Kamarád po vyslechnutí této mé stížnosti vstal a podal mi nějakou knihu z knihovny. Podíval jsem se na něj tázavě. Nic neřekl a zase ulehl do svého pelíšku. Vzal jsem knihu a přečetl její nadpis.
„František Hrubín, Špalíček veršů a pohádek. Proč jsi mi tuto knihu podal? To jako že abych přišel na jiné myšlenky?“ zachumlal se do peřiny a prohlásil, že můžu začít odříkávat nějaké básně, když už si něco odříkávat musím. No není on úplně blbej?
65. Válka
(depresivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A sem tam je úplně blbej. Dívali jsme se na televizi, neboť někde začala jakási válka. Tyto informace mě vždy rozpoltí a nejradši bych do onoho státu vniknul a všem lidem vyvracel jejich chuť válčit argumenty, že jde vždy jen o boj politiků a obyčejní lidé z toho mají pokaždé jen potíže. Dušinka k tomuto mému tématu taktně mlčel a já pokračoval nahlas ve svých myšlenkách.
„Kdyby byli ti lidé jen trochu chytří, napadlo by je to také, ale jsou to většinou nevzdělaní otroci a hlupáci.“
Dušinka se na mě otočil a poprosil mě, zda bych mu mohl vysvětlit, proč takto nehezky mluvím o lidech. Zdali je znám. Je těžké vysvětlovat mimozemšťanovi své myšlenkové pochody a tak jsem mu to také řekl.
„Promiň, ale asi jsem se nechal unést hněvem. Mé myšlenkové pochody jsou asi nepochopitelné, ale rozčílilo mě to.“ Místo náznaku pochopení řekl, abych mu zahrál.
„Co ti mám zahrát?“ nechápal jsem tentokrát já jeho myšlenkové pochody.
„Říkals, že máš nějaké pochody, tak mi je alespoň zanotuj.“
Nevím, jak často mluvíte s mimozemšťany, ale já jsem s ním denně. Hned po informacích z válečné zóny nás zpravodajství počastovalo jedním teroristickým činem. Na to konto Dušinka zpozorněl, jelikož se s terorizmem ještě nikdy nesetkal. Prohlásil, že takoví lidé patří do žaláře. Přitakal jsem větou, že bych je dal všechny do basy, až by zčernali, ale že se holt nepozná, kdo je a kdo není potenciální terorista. Kamarád na to konto prohlásil, že by se do basy nevešli, protože je basa malá a museli by černat někde jinde. Nezbylo mi, než odbočit a vysvětlit mu rozdíl, mezi basou a basou. Po skončení zpravodajství mi Dušinka oznámil, že se už se mnou nikdy nebude dívat na zprávy, ježto je to černá kronika a on to špatně snáší. U nich prý každého takového hříšníka zavřou do vězení s nejvyšším trestem.
Podivil jsem se, že je u nich zaveden trest smrti. Na to však Dušinka reagoval záporně.
„Nejvyšší trest, jenž je u nás zaveden, je trest upracováním. Každý, takto odsouzený, musí pracovat dvě třetiny dne, aby dostal alespoň základní jídelní dávku. Když nepracuje, nedostane jídlo. Každý zločinec si pak rozmyslí, co je mu milejší. Jestli umřít hlady, nebo vysílením.“
Když jsem si vše promyslel, došel jsem k závěru, že je to sice obdivuhodně dobrý nápad, ale zároveň jsem si uvědomil, že převážná část našich podnikatelů má u nás dnes takovýto trest doživotně. Nehledě na to, jak by takové odsouzení přijali workoholici.
Ještě než jsme televizi vypnuli, zaslechli jsme poslední informaci, že utečenci překračují nelegálně hranice státu a v sousední zemi plení obchody. Dušinka se zamyslel a pak se mě zeptal, zda je plení to samé, jako pletí a pletení. Jestliže je to totožná činnost, tak by za to pletení mohli občané sousedního státu nevděčencům děkovat.
Když vám řeknu, že jsem jej poučoval o rozdílu inkriminovaných slov po celý zbytek večera, bude asi jednodušší uzavřít tuto kapitolu slovy, že je úplně blbej.
66. Tenis
(dětinské)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Požádal mě, zda bych s ním mohl jít do arény, kde bychom si zahráli tenis. Souhlasil jsem, ale s podmínkou, že se nebude šťourat v nelogickém tenisovém počítání, kterému také nerozumím. Souhlasil.
Do arény nás odvezla Jana s tím, že se pro nás po skončení zápasu zastaví. Dušinka nezklamal a odvětil, že zápasit nebudeme, jelikož se máme rádi a chceme si jen zahrát tenis. Jana jen zakroutila očima a se smíchem odjela.
Při vstupu do šatny jsme se museli zapsat do knihy návštěv. Já se zapsal klasicky, Jan Rovenský a čekal jsem, jak se zapíše Dušinka. Ten ani chvíli nezaváhal a napsal do příslušné kolonky Dušan Inka Rovenský. Jeho zápis mě natolik pobavil, že jsem nemohl dobrých pět minut myslet na nic jiného.
Tohle se Dušinkovi opravdu podařilo. Ještě jsem vysvětlil Dušanu Inkovi, že je tu nováček a ať se podle toho také chová. Žádné výkřiky, žádné urážky, ani narážky. Pokorně souhlasil a jen se zeptal, jestli já, jako staráček, nadávat mohu. Podíval jsem se směrem k nebi a potichu si postěžoval: „Pane Bože, za co?“ Kamarád se taktéž podíval na strop arény a dotazoval se, jestli je Bůh pod střechou, nebo až nad ní. Tuto otázku jsem ponechal bez komentáře.
Po převlečení jsme vyfasovali nářadí a vešli do nám přiděleného kurtu. Mimozemšťan stál uprostřed kurtu a zkoumavě si prohlížel raketu.
„Tak kvůli tomuhle kusu klacku jsem chtěl hrát tenis. Jenže to jsem netušil, že raketa není raketa.“ Vzal jsem do ruky Dušinkovu pálku a nenuceně jsem se mu snažil vysvětlit, že když už jsme tady, měli bychom si zahrát. Pokrčil rameny a řekl, že není kočky, která by nechytila raněnou myš. Nevím, jestli to rčení někde slyšel, nebo jestli to bylo přivezeno z jeho domova, ale pochopil jsem, že se na výhru necítí.
Mé první podání Dušinka nechytil. Zkusil jsem druhé a to už bylo trochu lepší. Tím trochu myslím, že se kamarádovi odrazil míček ne od pleteného středu rakety, ale od dřevěného držadla. Směr míčku byl tudíž změněn a nečekaně přistál v krycí síti nad námi. Chtěl jsem se držet pravidel a vybídl jsem kamaráda, aby podával on. Nepovedlo se. Celou zaplacenou hodinu jsem mimozemšťana učil, jak vyhodit míček, aby se trefil pálkou do podání. Po skončení „turnaje“ jsme nasedli k již čekající Janě do vozu. Pochopitelně se zeptala, kdo vyhrál. Nechtěl jsem kamaráda prásknout, ale udělal to sám.
„Zápasil jsem sám. Jen Jen tam nebyl potřeba.“ Jana se na mě tázavě podívala. Zakroutil jsem hlavou, jako že, no coment. Dušinka to však rozčísnul.
„Myslel jsem, že hrát tenis je něco jiného. Nejsem já úplně blbej?“
67. Vánoce
(všední)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je skoro členem naší rodiny, i když je někdy úplně blbej. Opravdové Vánoce jsme strávili u Rovenských. Mamce se sice z domu nechtělo, ale když jí Dušinka řekl, že bez Porodnice budou Vánoce na houbách, opravila jej slovy: „Nesnesla bych, aby má rodina měla svátky kvůli mně na houby. No dobrá, jestli si to přeješ i ty Alfíku, pojedu.“
Na Štědrý den jsme ozdobili asi desetimetrový smrk na zahradě. Pantáta se pochlubil, že jej zasadil, když se Jana narodila, a od té doby strom na Vánoce nekupují. Jestli jejich zvyk setrvá do budoucna, budu muset ve stáří na zdobení stromu volat hasiče. Dušinka, poslouchající náš rozhovor, prohlásil, že vypadají oba skvěle. Skorotchán se na něj podezřívavě podíval, potom se podíval na mě, pak zas na smrk a upozornil Dušinku, že je teprve dopoledne, tak aby už nepil, jestliže vidí dvakrát. Dušinka však objal pana Rovenského a pravil: „Vypadají oba skvěle, jak smrk, tak tvoje dcera. Totiž my džentlmeni, pane Ště jsme ještě nevymřeli.“
Pod nazdobený strom dal pantáta velikou bednu, do níž dávají každoročně dárky.
„Dušinko,“ poučoval mimozemšťana pan Rovenský. „Až se setmí, přinese do této bedny Ježíšek každému nějaký dárek. A jestli budeš chtít vidět zlaté prasátko, nesmíš až do večeře nic jíst.“
Je celkem milé pozorovat, jak pan Štěpán vysvětluje dospělému dvě stě sedmdesáti tříletému mimozemšťanovi naše zvyky, jakoby to bylo malé dítě.
Bylo celkem chladno a tak jsme se šli ohřát do kuchyně, kde kralovaly naše ženy. Jedna čistila kapry, druhá zdobila stůl a Jana míchala včerejší salát. Dala ochutnat Dušinkovi, jestli je správně okořeněný a rozleželý.
„Ochutnej Dušinko, jestli to půjde? Já bych si dala, ale za chvíli by byla ze mě koule kulatá. Nesmím tolik jíst.“
Dušinka chvíli převaloval dobrůtku na jazyku a pak ji vyplivl do koše.
Jana se zhrozila, zda je vůbec jedlý, protože ho ještě vlastně ani sama neochutnala. Nabrala si také na lžíci a vložila ji s obavami do úst. Vtom kamarád prohlásil: „Je skvělej, myslím, že to tak můžeš nechat.“ Jana nevěříc svým uším dokončila ochutnávku a po zjištění, že salát vskutku nemá chybu, se zeptala našeho přítele, proč jej tedy vyplivl. Na to Dušinka s očima dítěte prohlásil, že jej nemohl polknout, jelikož by neviděl zlaté prasátko.
Nato přišel ke mně a zeptal se, co má společného Jany strava s tvarem zeměkoule. Opět jsem jej nepochopil.
„Proč si myslíš, že má Jana něco společného s tvarem země?“
„Říkala to.“
„Co říkala?“
„Že nesmí jíst, nebo bude zeměkoule kulatá.“
Vysvětlil jsem kamarádovi jeho omyl, v sousloví ze mě koule a zeměkoule a on si hlasitě oddychl. Asi měl strach o naši planetu.
Při pouštění lodiček z ořechů po vodě se nám stala podivná věc. Jedna z lodiček zhasla. Poněvadž však okolo ní byly všechny ostatní lodičky, její knot podpořen horkem znovu vzplál. Nevěděli jsme, jak si to vysvětlit, a dokonce jsme ztratili přehled, kterému členu rodiny ona skořápka patřila. Radši jsme to příliš nekomentovali. Jen pantáta prohlásil, že nás asi čeká těžký rok.
O všech dárcích, jež nám Ježíšek nadělil, se pochopitelně zmiňovat nebudu, ale jen bych upozornil na dárky, které jsme si s Dušinkou vyměnili navzájem. Zatímco já jsem mimozemšťanovi věnoval svůj starý šaškovský oblek, on mi koupil nové vydání slovensko-českého slovníku. Je totiž úplně blbej.
Pravé Vánoce zanechaly na našem příteli daleko větší dojem než naše umělé, které byly sice také pěkné, ale semknutost rodiny se nedá ničím nahradit. Večer, když jsme s kamarádem stáli venku, před rozsvíceným stromem a začalo hustě sněžit, řekl mi mimozemšťan, že je s námi šťastný. Do té doby jsem si nemyslel, že to někdy řeknu, ale není úplně blbej.
68. Štěstí
(skličující)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A není tak úplně blbej. Zeptal jsem se Dušinky, kdy byl v životě nejšťastnější. Jeho odpověď mě překvapila.
„Při jaké příležitosti?“
„Co při jaké příležitosti?“
„Při jaké příležitosti jsem měl být šťastný.“
„Asi mi nerozumíš, já se ptám, kdy jsi byl v životě nejšťastnější.“
„Já ti rozumím, ale člověk přeci v životě zažívá různé druhy štěstí. Nemůžeš srovnávat štěstí při narození potomka se štěstím, kdy jsi vyhrál v pokru, nebo kdy jsi dokončil vysokou školu. Přitom tyto druhy štěstí jsou nejkrásnější jen v daný moment. Stejně bych mohl pokračovat o jiných variantách štěstí, počínaje radosti z kosího zpěvu a odstraněním bradavice, konče.“
„Dobře, řekni mi, jaké druhy štěstí u vás rozeznáváte.“
Dušinka se na mě podíval trochu lítostivě a k tomuto nehezkému pohledu ještě dodal: „Je mi vás líto. Jste sice chytří, máte velikou fantazii, ale chcete měřit a rozlišovat štěstí stejně, jako výšku, nebo typy aut. Ještě mi řekni, že bys chtěl vědět, na kolik procent se cítím být šťastný a opravdu si budu myslet, že jsi úplně blbej.“
V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se nemám náhodou stydět. Tato mnou často používaná věta na mě dokonale zapůsobila. Než jsem si uvědomil, že se nemám za co stydět, přerušil mě v mém uvažování kamarád slovy: „Jaké číslo nemá množné číslo?“
Přesto, že jsem dostatečně nechápal jeho uvažování, snažil jsem se nad tímto problémem zamyslet, i když jsem spíše předpokládal, že jde zase o nějakou ptákovinu, nebo přinejmenším, nedorozumění.
„Jaké číslo, nemá množné číslo?“ Přemýšlel jsem nahlas. „Snad všechna čísla nemají množná čísla. Nebo se pletu? Počkej. Deset, deseti. Ne, to je skloňování. Desatero. Ne, to je příslovce. Vlastně ne, došlo mi, je to číslovka druhová.“
Kamarád ihned zareagoval: „To jako, že je druhá?“ Nenechal jsem jej na pochybách a vysvětloval, že slovo druhová není od druhý, ale od apelativa druh.
Dušinka se zamyslel a pak dodal, že tedy slovo desatero má svou družku a té se říká desaterka. I když mám svého kamaráda rád, někdy se mi zdá, že je úplně blbej.
Mimozemšťan mě nenechal dlouho trápit nad minulým problémem a prozradil mi, že jediná jednička má množné číslo, protože ostatní čísla jsou množiny samosebou.
„Jedny, jedni, jedna. Žádné jiné číslo množné číslo nepotřebuje. Jenom jednička má touhu se množit. Pochopil jsi tu jednoduchou větu?“
Samozřejmě, že jsem ji pochopil, a i když jsem se v té chvíli cítil jako žák na doučování, spíše jsem uvažoval nad tím, jaký pokrok v češtině v poslední době udělal. Jenže Dušinka pokračoval: „A teď mi řekni, na kolik procent jsi šťastný, že jsi o něco chytřejší. Na deset? Na padeset? Nemůžeš měřit velikost štěstí. I ta nejmenší drobnost ti přináší radost a radost je štěstí. Je jedno, jak je veliké. Hlavně, že je. Čím více je radostí, byť malých, tím více je štěstí. Nemůžeš totiž změřit velikost radosti z jednoho činu na spoustu radostí malých, které takovýto významný čin převyšují.“
Po jeho dlouhém monologu mohu pouze dodat, že si o něm přestávám myslet, že je úplně blbej.
69. Hmyz
(banalita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Jednoho večera, kdy se kvůli počasí nedalo jít ven, jsme seděli celá rodina v pokoji Rovenské chaloupky. To vypadá jako roubené chaloupky, se opravuji na; v chaloupce Rovenských.
Všechny tři Rovenské ženy, omlouvám se, ženy Rovenské, probíraly vaření, nebo módu, zatímco my chlapi Rovenští jsme sledovali hokej. V přestávce mezi třetinami se Dušinka protáhnul a nahlas, aby jej slyšely i ženy Rovenské, prohlásil: „Jsem tu s vámi Rovenskými šťastný.“ Nikdo tuto mimozemšťanovu větu nekomentoval, neboť u nás není zvykem říkat takové věci veřejně a nahlas. Leč všichni se na chvíli zarazili a pohled přítomných se soustředil láskyplně na Dušinku. Ten se otočil ke mně a otázal se: „Jene, kdy jsi byl nejšťastnější? Nemusíš dlouho vzpomínat na dětství a upřesni to třeba na hokej.“
Věděl jsem, že mi chce udělit ještě jednou lekci ze štěstí a ukázal jsem na televizi. „To vím přesně. Ježto žiju v Čechách, fandím Čechům, ale protože jsem původem Slovák, fandím i Slovákům. Takže když se na mistrovství světa v roce dva tisíce dostaly do finále tyto dva státy, bylo mi jedno, který vyhraje, a před finálem jsem byl nejšťastnější.“ (Tady se musím od příběhu malinko odchýlit. Můj textový editor mi neustále opravuje slovo finálem. Vím, že slovo finále je cizího původu, ale napsat: Před finále jsem byl nejšťastnější, se mi zdá podivné. Finálem je rozhodně lepší, než finálním utkání, nebo dokonce finálím. Ale jdeme zpátky.)
Dušinka se napýřil a pak dodal. „Jak málo stačí ke štěstí. Banalita, že si někdo jiný ťuká pukem po ledě a hraje si ke své radosti, tě také naplnila štěstím. Přitom miliony lidí toto tvé štěstí nesdílí, a když půjdeme do detailu, nejlepší štěstí je přeci sdílené.“
Řekl jsem kamarádovi, že jsem šťastný v přítomnosti rodiny a nemusím to říkat nahlas. Na to mi však odpověděl, že když to neřeknu, ostatní to neví. Má možná pravdu, ale nedokážu si představit, že bych stejně jako on řekl nenadále, že jsem šťastný. Tu najednou Dušinka přehodil přehazovačku na svém pomyslném kole uvažování a zeptal se: „Může být hubený hmyz, tlustý?“
Nechápal jsem co tím myslí, ale pantáta se ujal odpovědi.
„To je zase nějaká tvoje ptákovina, ne? Jestliže je hubený, nemůže být přece tlustý. To dá rozum.“ Dušinka se pousmál a pak s klidem pantátovi odpověděl: „No vidíte, dovoláváte se rozumu a přitom je správná odpověď, že může. Jestliže totiž tlustý hmyz budete hubit, bude to hubený, tlustý hmyz.“ Salvu smíchu, za níž následovaly ovace líbajících žen a objímajících mužů dodaly této v pravdě normální rodinné chvíli nádech výjimečnosti. V této láskyplné chvíli se všichni členové rodiny začali spontánně objímat. Jak málo stačí k radosti, pomyslel jsem si a objal svou vyvolenou, neboť se mi zdálo, že se s mimozemšťanem objímá déle, než si zaslouží. On, kromě toho, že není tak úplně blbej, je i docela fajn.
70. Odejdu jinam
(malátné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A máme jej rádi. Krátce po příjemném objímacím incidentu nás Dušinka počastoval podivnou větou v rámci svého několikahodinového učení.
„Mám pocit, že je čeština přespříliš složitá, že pravděpodobně zvolím jinou destinaci k učení cizího jazyka.“ Po této větě se všichni přítomní hlasitě dožadovali vysvětlení, neboť se nám zdálo, že je to jen jeho špatná nálada z únavy, která přispěla k tomuto rozhodnutí.
„Proč se ti naše krásná řeč nezdá?“ zeptala se Jana ve snaze zachránit, co se dá. Kamarád si utřel čelo a s neskrývanou nejistotou poprosil o trochu vody. Jana snažíc se vyjít mimozemšťanovi vstříc, nalila do sklenky vodu a nesla mu ji. Příčinou, že její stav je vysoce nebezpečný, co se týče možnosti porodu, a uprostřed cesty k cíli jí koplo nenarozeně tak, že málem ztratila rovnováhu, vychrstla na Dušinku celý obsah hrnku. Ten totálně omoklý prohlásil, že se chtěl pouze napít a ne se koupat. Po několika minutách věnovaných starosti o naše budoucí dítě se vše uklidnilo a já přinesl Dušinkovi nové pití s otázkou, proč se mu zdá čeština složitá. Když už se Janě udělalo volněji, sledovali jsme jeho reakci.
„Nelogičnost českého lidstva mě neustále překvapuje.“ Začal kamarád nečekaně odjinud. „Například vymýšlíte na základní lidské potřeby slušná slova.“
Musím se přiznat, že jsem jej tentokrát, jako vždy, absolutně nepochopil. Naštěstí jsem své nepochopení nemusel demonstrovat, poněvadž Dušinka pokračoval: „Abyste se nestali lidovými, vymysleli jste si na slovo hovno slušnou variantu lejno, potažmo exkrement. Kdo dnes chce být nanejvýš „slušný“, řekne, že to byly výkaly. Přitom jde o jednu a tutéž věc. Jde jen o obyčejnou lidskou potřebu a někteří maloměšťanové si usmyslí, že je to eklhaft a běžní lidé, místo, aby je opravili a trvali na zavedeném výrazu, s nimi souhlasí a bláhově, v domnění, že se stanou jakoby vyššími, toto názvosloví přijmou. Chválím snahy všech, kteří používají běžné názvy pro tělesné potřeby, i když si vy o nich myslíte, že jsou vulgární. Abych jen neplácal, uvedu příklad z písničky pana Schmitzera, který nabádá posluchače, aby řekli prdel.“
Jana reagovala na jeho stížnost, že je přece lidské skrývat jisté nechutné věci, načež on rezolutně prohlásil: „Jestli je pro vás dámské, či pánské přirození nechutné, mohu to tolerovat, ale v tom případě mi vysvětlete, proč se vyhýbáte slovu flaška, když je to v podstatě stejné cizí slovo jako láhev?“
Já, ve snaze zachránit Janinu aktivitu, jsem zvolil jinou taktiku.
„Jestliže se ti zdá slovo hovno normální, jenž není potřeba nahrazovat, řekni mi, jak se s touto věcí vypořádáváte u vás?“
Dušinka neodpověděl a řekl, že bychom jejich řeči stejně nerozuměli, ale že když se má učit řeč, která ani neví, jak se co píše, je to tu pro něj zbytečné.
Věta, Tak to dokaž zazněla v našem sporu již nejmíň po tisící. Pochopitelně to během pár vteřin opět dokázal.
„Tak mi řekni, jak se píše podstatné jméno, odvozené od slovesa vyčítat?“ Chvíli jsem přemýšlel. Ne proto, že bych nevěděl, ale hledal jsem nějaký chyták. Když jsem na žádný nepřišel, odpověděl jsem, že hledaným slovem je výčitka.
„Správně a teď mi vysvětli, proč se v jednom píše první i krátké a druhé dlouhé a ve druhém naopak?“ Opravdu jsem netušil, proč tomu tak je a jen jsem si opakoval ta dvě slova.
„Výčitka, vyčítat. Výčitka, vyčítat. Výčitka, vyčítat. Nevím.“ Dušinka se spokojeně protáhnul a pokračoval.
„Jestli máš zájem, mohu pokračovat. Výhybka, vyhýbat. Výšivka, vyšívat. Vývrtka, vyvrtat. Vycpávka, vycpat. Vysprávka, vyspravit. Máte totiž pomotaná slova. Správná slova, by měla znít, vyhýbka, vyšívka, vyvrtka, vycpavka a vyspravka. Úplná hloupost jsou pak slova vyhlížet a vyjímat. No, jak se u nich řekne to druhé?“ Nezdálo se mi na tom nic složitého a tak jsem suverénně odpověděl: „Přece vyhlídka a vyjímka.“ I když jsem si byl svou odpovědí jist, viděl jsem podle reakce, že je to špatně. Jenže jsem netušil, kde. Mimozemšťan se zatvářil, jako by snědl slovník a posměšně mě opravil.
„No vidíš a to jsi zemšťan. U slova vyhlížet, ses trefil, i když nechápu, že je to v tomto slově stejné, ale neříká se vyjímka, nýbrž výjimka. Když jsem hledal nějaké vysvětlení, proč tomu tak je, zjistil jsem, že to nikdo neví. Máte v tom prostě bordel.“
Nechápu všechna češtinářská úskalí, jež naše řeč skýtá, ale kdybych byl mimozemšťan, asi bych češtinu také za světovou řeč nezvolil. Jana zachránila celou situaci zdánlivě normální větou. Řekla totiž: „Omlouvám se, ale musím na toaletu. Chce se mi čůrat jak koroptvi.“ Nato se Dušinka protáhl a naznačil, že tohle je to, proč jej čeština baví.
„Jak čůrá koroptev?“ zeptal se, když Jana odešla.
Nikdy jsem se po podstatě rčení nepídil, a vlastně mě to ani nikdy nezajímalo, ale vím, že až budu mít jednou čas, sednu si a budu zjišťovat, proč se říká to o té koroptvi a spousta dalších variací naší řeči, o nichž dnes ani nepřemýšlím, jak to vlastně je. Jediné, o čem teď přemýšlím, je to, jestli je ten mimozemšťan úplně blbej, nebo jestli jsem úplně blbej já.
71. OZR
(revmatické)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Je to náš nejlepší přítel. Přesto nám někdy připraví chvíle, kdy se potíme, nebo alespoň cítíme, že máme strach z toho, že je úplně blbej. Po návštěvě obchodního domu se mě zeptal, na co potřebují běžní občané tolik přikrývek. Nevěda, co mému příteli zase vlezlo do hlavy, jsem se zeptal, kolik kdo potřebuje přikrývek. Na to mi odpověděl, že: „Každý váš občan jich potřebuje patnáct.“ Nezbylo, než abych začal svou detektivní práci.
„Kde jsi zaslechl tuto verzi?“ Odvětil, že o žádné verzi nemluvil a pokračoval, že byli dva.
„Dobrá. Znova. Kde jsi zaslechl, že měl někdo patnáct přikrývek?“
„Nezaslechl jsem, že měl někdo patnáct přikrývek, ale slyšel jsem, že chtějí dvakrát, po patnácti dekách.“
Nejsem totálně netrpělivý, ale zároveň se nemohu přiřadit k trpělivým. Jenže když mi můj přítel neustále odpovídá na otázky, které mu nepokládám, dochází mi trpělivost. Chtěje se dobrat rozumného cíle jsem se snažil trpělivě tázat na cíl svého úsilí.
„Jak jsi dospěl k přesvědčení, že my pozemšťané, potřebujeme patnáct dek?“ Sesmolil jsem větu co možná nejjednodušeji.
„Je to má reakce na větu dvakrát, po patnácti dekách.“ Začal jsem tušit, kde je zakopán pes a jen jsem prohodil, zda neslyšel to větné spojení v uzenářství. Pravil, že ano a že jsem asi kouzelník. I když si většinou nemyslím, že by byl úplně blbej, jsou občasné výjimky.
Když už jsme byli v zajímavém nedorozumněníhodém stavu, zeptal jsem se, zda mu není divné, že ačkoli jsme ze stejného vesmíru, většinou si nerozumíme. Reagoval jako vždy prostince.
„Máme asi OZR.“
Kdo neví, co je to OZR, toho musím uklidnit. Nevím to zatím ani já. Jsem však rozhodnut to zjistit.
„Co jsi říkal?“ zeptal jsem se ve snaze ozřejmit toto slovo.
„Máme asi OZR. Říkal jsem.“
„Já vím, co jsi říkal, ale nerozuměl jsem ti. Tak mi to, prosím tě, vysvětli.“
„Máme asi OZR. Říkal jsem. A nechňápu, jak můžeš říct, že víš, co jsem říkal, když jsi pak vzápětí řekl, že jsi nerozuměl?“
„Rozuměl jsem textu, ale nerozuměl jsem obsahu. Rozumíš?“
Řekl, že nerozuměl, ale že teď už rozumí, ale nerozumí, čemu nerozumím. Je marné se hádat, či vysvětlovat nevysvětlitelné. Zeptal jsem se tedy znovu jinak.
„Nevím, co je to OZR.“
„OZR je zkratka.“
„Dobře. To jsem pochopil, ale čeho?“
„Čeho co?“
„Čeho je to zkratka?“
„Nemoci.“
„Jaké nemoci.“
„Nenakažlivé, leč těžké.“
„Mohl bys mi ji přiblížit?“ Stoupl si ke mně blíž a pošeptal mi do ucha:
„OZR.“
„Nemyslím fyzicky, ale slovně.“ Nato se na mě podíval jako kuře na výkladní skříň a řekl, že mi teď pro změnu nerozumí on. „Nemyslím fyzicky, ale slovně? Jak se dá myslet fyzicky, nebo slovně?“ Přehlížeje jeho poslední větu jsem se chtěl dobrat svého cíle a znovu jsem opakoval otázku.
„Co znamená zkratka OZR?“
„Zkratka OZR znamená otrava zdravého rozumu. Koukal jsem, že ji má u vás většina politiků.“
„No sláva,“ zaradoval jsem se. „Nemohls mi to říct hned?“ Poplácal mě po rameni a prohlásil, že mohl, ale že já vždy při dopátrávání se výsledku dělám takové krásné ksichty, že se o ně nechtěl připravit. No řekněte, není on úplně blbej?
72. Shoda jmen
(podivné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Když mě naštve, řeknu mu, že je úplně blbej. Tentokrát jsme se však setkali s člověkem žijícím v jiné dimenzi. Kvůli plánované svatbě jsme šli s Janou na úřad, přihlásit své vyvolené změnu bydliště a jiné záležitosti s tím spojené. Dušinka šel s námi, protože jsme chtěli jít všichni tři spolu později do třidé kina. (Měl bych pochopitelně napsat zavedené označení 3D kina, ale snažím se být průkopníkem českých novotvarů a tak mě čtenáři i textový editor musí omluvit.) Mohl bych jen popsat, jak se odehrál rozhovor mezi námi a úřednickým šimlem, ale doslovný zápis bude lepší, jelikož v mnohém připomíná mé dřívější rozhovory s Dušinkou.
„Jméno.“
„Jana.“
„Dál.“
„Nikdo neklepal,“ odpověděl Dušinka.
„Dál,“ pokračoval úředník dívaje se na Janu.
„Rovenská.“
„A vy jste co?“
„Nastávající. Jan Rovenský.“
„Takže bratr.“
„Ne, nastávající.“ Znejistělý pán v brýlích napsal nastávající bratr.
„Vy jste doprovod, nebo máte také nastávající funkci?“ obrátil se ouřada na Dušinku.
„Já jdu do kina.“ Odpověděl Dušinka po pravdě. Touto odpovědí zaskočený pán nechtěl ze sebe udělat vola a snažil se zavtipkovat. Bohužel se jménem trefil náhodou do mého nastávajícího tchána.
„A jste Štěpán Rovenský.“
„Ne, Dušan Inka Rovenský. Štěpán je budoucí tchán,“ opravil jsem jej já.
„Aha. Tak budeme radši pokračovat.“ Pokynul Janě, aby odpovídala na jeho otázky.
„Vy jste tedy Jana Rovenská. Jméno otce?“
„Štěpán Rovenský.“ Zpocený muž zvedl obočí a nesmyslně se zeptal: „Jo, takže váš otec se jmenuje stejně jako tchán?“
„Nemám tchána,“ trpělivě odpověděla Jana s mírným pobavením. Kancelářský mužík si utřel pot a pokračoval.
„Jana Rovenská. Jméno matky?“
„Jana Rovenská.“ Muž se na chvíli zarazil, ale zřejmě mu hned došlo, že se to běžně stává, že mají matky a dcery stejná jména a snažil se normálně pokračovat.
„Za svobodna.“
„Šťouralová.“
„A vy?“
„Rovenská.“
„Myslím, jak jste se jmenovala, než jste se vdala?“
„Rovenská.“ Pán, nevěda, jestli si z něj neděláme srandu, se snažil udržet jakýs takýs nadhled.
„A vaše příjmení po svatbě?“
„Rovenská.“ Teď už ouřada vskutku nevěděl, která bije.
„Vy jste si vzala jednoho z bratrů?“
„Ale já jsem ještě svobodná.“
„Ano, ano. Jak se jmenuje váš nastávající?“
„Rovenský.“ Pán zvedl oči od dotazníku, podíval se na mě a na Dušinku a nejistě zakoktal.
„Vy si chcete vzít jednoho z bratrů?“
„Nemám bratra.“ Odpověděla Jana bavíc se úředníkovou nejistotou. Bylo mi tlustého úředníka líto a nenápadně jsem mu prozradil, že se s Janou budeme brát a že naše příjmení je jen shoda jmen. Avšak zamotanost ouřadovy hlavy byla v natolik pokročilém stadiu, že tuto mou větu skoro nevnímal.
„Takže ještě jednou. Vy jste…“ snažil se z posledních sil byrokrat pochopit celou situaci, při tom tužkou ukazoval na nás dotazované.
„Slečna Jana Rovenská, budoucí paní Rovenská. Otec Štěpán Rovenský, matka Jana Rovenská, za svobodna Šťouralová,“ přiznala se má nastávající smilujíce se nad zpoceným mužem. Ten ukázal na mne a já ve snaze nic nezašmodrchat jsem řekl své personálie.
„Jan Rovenský. Budu si brát Janu Rovenskou. Matka Ludmila Rovenská, za svobodna Třešňáková, otec Zdislav Rovenský.“ Na pánovi bylo vidět, že dnes nemá den a ve snaze uzavřít tuto kapitolu ukázal i na mimozemšťana.
„Dušan Inka Rovenský. Nebudu si brát nikoho. Otec Tinka Laii, matka Tarika Laii za svobodna Komen.“
„Proč tu jste, pane Apač?“
„Jdu do kina.“
Úředník ukázal na dveře a mě i Dušinku vyprovodil zbytečnou větou, že tam jsou dveře. Za deset minut vyšla z těchto i Jana držíc potvrzené listy. Když dveře zaklaply, propukli jsme v hřmotný smích. Neměli jsme sílu cokoli komentovat, jen Dušinka podotkl, že je ten dobrý muž asi úplně blbej.
73. Zrození a smrt
(otřesné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Někdy si o něm myslím, že je snad z jiné planety. Jindy však, že je jen úplně blbej. Ve dnech, kdy se blížil termín porodu, jsme všichni pobývali na samotě u Rovenských. Tu se Janě udělalo náhle nevolno. Ležela na pohovce a můj návrh, že zavolám radši sanitku, prozatím odmítala. Uvařil jsem čaj a snažil jsem se svou milou rozptýlit.
„Jak se bude vlastně jmenovat?“ zeptal jsem se na jméno našeho potomka.
„Kdo.“
„No přece dítě.“
„Jaký dítě?“
„Jaký, jaký, no naše, ne?“
„Naše ne? A čí?“
Přistihl jsem se, že jsem chvíli uvažoval nad tím, že mi má milovaná odpovídá jako Dušinka. No není ona úplně blbá?
Dušinka ve snaze nějak pomoci dal ruku na Janino břicho a zavřel oči. Po několika minutách prohlásila rodička, že už je to lepší. Kamarád, sundaje ruku z Jany, padl do křesla a bylo na něm vidět, že jej ta chvíle soustředění vysílila. Sotva však ruka mimozemšťanova opustila tělo mé milované, ta se zakroutila a bylo na ní vidět, že jsou bolesti zpátky. Nezbylo, než aby Dušinka pokračoval ve svém hojivém soustředění, zatímco já radši i přes Janin nesouhlas volal pohotovost.
Sanitka přijela, jak se říká, coby dup. Pan doktor uznal, že je nejvyšší čas, a poprosil Dušinku, aby manželku pustil, že si jí převezme. Jana představivši si další bolest, přesvědčila lékaře, že i když ten, kdo jí drží za břicho, není její manžel, že se bez jeho ruky neobejde. Lékař pokýval hlavou na důkaz pochopení a v duchu asi přemýšlel, jak funguje náš manželský trojúhelník.
Mimozemšťan na chvíli pustil břicho rodičky, aby se obul, a Janu opět vzaly křeče. Doktor pochopil, že musí holt ten pán s rukou na budoucí matce do sanitky také a dal příkaz k odjezdu. Tu jsem se však ohradil já, řka, že otec jsem já a že chci být u porodu. Musel jsem tedy dopředu k řidičovi. Před porodnicí přijala Jana lékařovo rozhodnutí, že Dušinka dovnitř nesmí. Jeho ruka jen nerada uvolnila Janino břicho.
Čekání v neútulné místnosti, kde kovové židle vydávaly na kameninové podlaze duté zvuky, při nichž nám běhal mráz po zádech, bylo nepříjemné. Naštěstí mě hned po tom, co dorazili i všichni tři Rovenští, zavolala sestra a já byl účasten přeměny nenarozeněte v novorozeně.
Když jsem po několika množinách minut či hodin, které jsem nedokázal odhadnout, vstoupil do čekárny s Julií Rovenskou v náručí, abych jí ukázal zbylé čekající rodině, obdivovali její krásu pouze pozemšťané. Dušinka seděl u stolu a vypadal jako opilec před zavírací hodinou. Byl tou léčivou snahou totálně vyčerpaný. Po vrácení živého balíčku rovnajícího se sto procentům štěstí jsem se vrátil do čekárny. Podepíraje Dušinku jsme nasedli do pantátova vozu a nasměrovali si to k Šemnické skále.
Dušinka byl tak vysílen, že nemohl v cíli ani vystoupit z auta. Musel jsem jej nahoru na horu doslova odnést. Pantáta i obě matky šli s námi. Na vrcholu skály jsem přítele uložil na místo, kde jsem jej viděl při jeho dobíjení a čekal, co se stane. Nic se však nestalo. Nic se nedělo, jen ptáci zpívali v okolních lesích. V zoufalství jsem začal prohledávat okolí s nadějí, že najdu cokoliv, čím přítele dobiju. Po deseti minutách bezvýsledného hledání jsem se vrátil k rodině. Pantáta ještě držel Dušinku za ruku, ale pomalu ji pouštěl.
„Už nedýchá.“ Vyhrkly mi slzy a v duchu jsem uvažoval, že to bude zase jedna z jeho ptákovin, protože je úplně blbej a že to bude dobrý.
„Když se dobíjel, byl tu vždy sám. Zkusíme odejít, třeba ten dobíjecí proces nějak rušíme,“ uvažoval jsem nahlas a sestoupili jsme k silnici, kde stálo pantátovo auto. Během celé cesty jsem se modlil.
„Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci.“
Seděli jsme všichni v autě a čekali na zázrak. Po chvíli pantáta nastartoval se slovy, že je tu nedaleko restaurace. Dojel k ní.
Seděli jsme ve výčepu a čekali na tchána, který objednával u pultu pití. Nebyl jsem schopen uvažovat. Nejkrásnější den mého života se má proměnit zároveň v nejhorší. Když Rovenský s objednávkou v ruce usedl, pozvedl sklenku nealko, zatímco nám ostatním přinesl tuplovaného panáka vodky.
„Na Julinku a na Dušinku.“ Pozvedl jsem sklenku a po oťukání ji na ex obrátil do sebe. Při tom pohybu jsem však uviděl ceduli za výčepem, na níž stálo, že nabízí kromě jiného párky s křenem. Zakuckal jsem se a položil skenku.
„Pane vrchní, to máte čerstvý křen?“
„Samozřejmě, ještě teď kuchař brečí v kuchyni. Kolik porcí si dáte?“ otázal se vrchní.
„Dáme si čtyřikrát, ale ještě, než nám ty párky připravíte, dejte mi prosím ten křen na talířek. Hostinský sice nechápal proč, ale host je host a za minutu kromě příborů přinesl i talířek s čerstvě nastrouhaným voňavým křenem. Řekl jsem pantátovi jen, že jedem, a nechápajícím matkám muselo stačit pouhé Držte nám palce. Nahoru jsem vyběhl doslova v rekordním čase. Po chvíli mě zadýchaný pantáta sice doběhl, ale to měl již Dušinka v ústech první várku křenu. Podařilo se mi, kamarádovi zavřít ústa naplněná s nastrouhaným křenem a čekal jsem, zda se můj nápad ujme. Když se delší dobu nic nedělo, položil jsem odevzdaně hlavu kamaráda na své rameno a z očí mi stékaly slzy, které nebyly od pálení z nastrouhané pochutiny. Dušinkova hlava klesla na skálu a já odevzdaně brečel. Vnímal jsem pana Rovenského, jak se pomalu otočil a odcházel po cestičce dolů. Věděl jsem, že je konec. Naposledy jsem se pomodlil Dušinkovou modlitbičkou o policajtíčkovi s pneumatičkou, a pak jsem jen seděl a držel studenou ruku mimozemšťanovu.
Netrvalo dlouho a zpod kopce jsem uslyšel pantátu, kterak unaveně volá moje jméno. Zvedl jsem se a podíval se ze skály, proč mě pan Štěpán volá. Stál u auta a ukazoval mi láhev s vodou. Jeho větám jsem nerozumněl, ale doneslo se ke mně slovo zapít. Vyrazil jsem skorotchánovi naproti a letěl jsem tak, že během té doby jsem čtyřikrát upadl. Panu Rovenskému jsem láhev doslova vytrhl z ruky a pro změnu jsem letěl nahoru. Bolelo mě celé tělo, ale naděje umírá poslední, a tak jsem do toho dal všechny síly. Po zalití Dušinkovy ústní dutiny, se stal zázrak. Dušinka vykuckal všechen křen a obletěl dvakrát celou Šemnici. Ležel jsem na zemi a plakal štěstím. Po kamarádově uklidnění jsem se pro změnu zeptal, kdo teď dobije mne.
Když jsem opět vstoupil do restaurace, nahlas, aby to matka s mamkou slyšely, jsem změnil objednávku.
„Tak pane vrchní, ty párky, ne čtyřikrát, ale pětkrát.“
Takovou radost jsem dlouho nezažil. Dva nově narození v jednom dni. Teď už vím, proč se skořápky drží pohromadě. Jedině spolu mohou znovu vzplát. On totiž Dušinka je někdy úplně blbej.
KONEC
nápad 4. 10. 2004
začátek 1. 1. 2017
konec 23.7.2017
Odborná spolupráce-mgr.Marie Červeňáková
Obrázky Josef Stráca Ilko
Zbytek hanobících slov
anachronismus bezcharakterní bezvýznamné blamáž darebácké deficitní dekadentní deviace disfunkční disharmonické disproporciální druhořadé exkrement fantasmagorie fekálie hanebné hanlivé hnusné holohlavé hrůzné idiotické imbecilní iracionální jednotvárné kacířské katastrofální kazové kolísavé liché lysé méněcenné mdlé megalomanské mizerné monotónní neadaptabilní neblahé necudné nedobré nedokonalé nedostatečné nedotáhnuté nedynamické nehodnotné nehybné nechutné nejakostní nekompaktní nelogické neliterární nemoderní nemoudré nemravné neostré neperfektní nepevné nepěkné nepochopitelné nepřirozené nerozumné neskutečné neslušné nesnesitelné nesprávné nesrozumitelné nestabilní nestálé nešťastné neurotické nevalné neurčité neuvěřitelné nevysvětlitelné ničemné ničivé obscénní odpuzující ohavné ochablé okultistické omylné ostudné ošklivé otřelé otupělé podružné prostoduché prostomyslné protivné potupné průšvih přelud přízrak pseudoliteratura rozvratné skandální směšné statické strašné stupidní šarlatánské škvár šmejd teatrální tísnivé tragické úchylné úpadkové úzkostné vadné vidina vratké výkaly výsměch zastírací závadné zbytečnost zhoubné znehodnocující
Nemám rád negativní kritiky. Tím nemyslím negativní kritiky, ale negativní kritiky. Prostě ne lidi, kteří kritizují, ale jejich výtvory.
Buď jsou napsány proto, že mají jejich tvůrci pravdu, což je pro autora zdrcující zjištění, nebo jen z důvodu finančního, aby byla za kritizujícím vidět nějaká práce. V obou případech jsou kritiky nepříjemné a lépe řečeno, pro pisatele obtěžující.
Netvrdím, že jsou nepotřebné, ale já je nepotřebuji. Abych předešel negativním kritikám, (Negativní kritiky předejít můžu také, ale pouze když jdou pomalu.) a abych ušetřil kritizujícím práci, definoval jsem každou kapitolu v díle jako špatnou, trapnou, či hloupou. Je totiž docela dřina najít to správné hanobící slovo, když je dílo dobré. Proto si také kritiků vážím. Kritiky si nevážím, i když je někdy jejich váha větší než dílo samé. Jestliže stojí text za starou belu, jde kritizování lehce.
Nehledal jsem ke každé kapitole přesný výraz. Vzal jsem to tak, jak mi to přišlo pod ruku. Ostatně se mi zdá, že kritici mnohdy díla neznají a dělají to stejným způsobem. Kritických slov je mnoho. Já jich našel 192. Přidělil jsem ke každé příhodě podtitul. Co kapitola, to hanobící pojmenování. Takže, když někdo o mém díle napíše, že je špatné, řeknu: „Ano, máte pravdu. Je to kapitola 2, popřípadě trapné, kapitola 10, či hloupé, kapitola 40.“ Je toho jednoduše od A (absurdita) do ZET (znehodnocující).
V případě, že najdete kritická slova, která můj seznam neobsahuje, máte můj souhlas a obdiv. Zkuste, milí kritici, najít pro změnu 192 pochval a pak budu spokojen. Pro jistotu jsem doplnil zbývající, hanobící slova na závěr textu.
Na závěr úvodu, varuji čtenáře. Tato kniha se nedá číst. Pardon, dá se číst, ale ne najednou. Doporučuji ji číst po krátkých dávkách, jinak se mysl unaví a vy budete mít dojem, že jsem úplně blbej.
S úctou autor
Obsah
1. Dušinka
2. Čeština je špatná
3. Zpěv
4. Letopočet
5. Oblékání
6. Gambler
7. Veřejnoprávní televize
8. Dobití baterek
9. Princip Vánoc
10. Namlouvání
11. Řidičák
12. Půjdeme na plovárnu?
13. Závod
14. Létání
15. Plavání
16. Narozeniny
17. Dvě slunce
18. Ladění
19. Lhaní
20. Plakát v tramvaji
21. Kolo
22. Divadlo
23. Čeština
24. Cestování v čase
25. Konec lhaní
26. Andulky v češtině
27. Štrúdl a tour
28. Rýmy
29. Rčení
30. Hřbitov
31. Tanec
32. Gigolo
33. Královna ze Sáby
34. Test IQ
35. Kouzla
36. Pán
37. Akce
38. Pouť
39. Krádež v samoobsluze
40. Velký třesk
41. Uherský rok
42. Fata morgana
43. Zabíjačka
44. Chrám lásky
45. Malování
46. ZOO
47. Kůň
48. Kráva
49. Koňský text
50. Knihovna
51. Jana
52. Koláče
53. Na houbách
54. Na rybách
55. Vůl
56. Návštěva u rodičů
57. Pantáta
58. Koťata
59. Kostel
60. Jablka
61. Malování a kos
62. Sklípek
63. Na vodu
64. Sněhulák
65. Válka
66. Tenis
67. Vánoce
68. Štěstí
69. Hmyz
70. Odejdu jinam
71. OZR
72. Shoda jmen
73. Zrození a smrt
KONEC
1. Dušinka
(absurdní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zašli jsme do restaurace na oběd. Jelikož jsme si skvěle pochutnali, oddávali jsme se pohodě s výbornou kávou. Vtom zvony na věži odbily dvanáct hodin. Když to kamarád zaregistroval, chytl se za prsa a nahlas a bez skrupulí si mocně říhnul. Již nějakou dobu jsem jej učil číst a psát. Etiketu a stolování jsme pochopitelně nevynechali. Zeptal jsem se jej proto, co to znamená? On se na mě bez zájmu podíval a prohlásil, že je přeci poledne. Nehodlal jsem toto téma v restauraci rozebírat, ale večer při dalším doučování jsem mu tuto záležitost připomněl.
„Přece jsem tě učil, že krkat je neslušné. Proč jsi tedy po jídle hýkal jako kobyla?“ otázal jsem se, snaže se, aby má výtka zněla co nejrozhořčeněji. Odpověděl, že bylo poledne a že nechňápe, proč se rozčiluji.
„No a co, že bylo poledne? I kdybys krkl o půlnoci, je to neslušné,“ poučoval jsem ho. Pochopil, že přeťápl a omlouval se: „Promni, zapomněl jsem, že nejsem doma.“ Přehození písmen ve slově promiň jsem prominul. Neboť se učí celkem dobře, nerozmazával jsem to. Zajímalo mě však, proč to bral za normální, když bylo právě poledne. Záhy mi vše vysvětlil.
„U nás už od dob chrabrého Lojana máme zavedeno pravítko, promni, pravidýlko, pravidélko, („Pravidlo“, pomohl jsem mu.) pravidlo, že v poledne proběhne chvilka drzosti. Je to jen pár vteřin uvolnění, během nichž si může každý udělat, co se mu zlíbí, i proti pravidlům slušného chování. Je to pro duši velice prospěšné a uvolňující. A konečně i pro tělo. Kdo si potřebuje říhnout, prdnout či zakašlat, může. Někdo tuto chvilku ušije, promni, vyšije, vyušije k tomu, aby dal sousedovi poličku a jiný, aby poblil krásku odvedle.“ Vysvětlil jsem mu rozdíl mezi políčkem a poličkou a také mezi políbením a poblitím. Jinak jsem s ním musel souhlasit. Rozhodně by bylo dobré něco takového zavést i u nás.
„Navrhnu, aby to u nás bylo také. Musíme tomu však dát jméno. Jak se tomu u vás říká?“ vyzvídal jsem. Řekl, že: „by se to dalo přeložit jako malá duše. To kvůli uvolnění pro duši. Možná by byla nejlepší zdrobnělina. Jak se u vás říká malé duši?“ Odpověděl jsem, že dušička.
„Ano, dušinka je to pravé slovo.“ Souhlasně přikývl a přemýšlel, jak to dát vědět celému lidstvu. Pro začátek jsem o tom napsal fejeton a byl jsem rozhodnut, že budu tomuto nápadu dělat propagaci. Po přečtení mého článku se ke mně naklonil a poprosil mě, jestli by to mohl podepsat svým jménem. Je to prý totiž jeho nápad a jeho zvyklost. Souhlasil jsem, ježto jsem se těšil na to, že se konečně dozvím jeho jméno a uvidím ho i napsané. Podal jsem mu svou práci a on roztřesenou rukou napsal pod můj text: Dušinka. Je úplně blbej.
2. Čeština je špatná
(špatné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se například zeptal, proč máme na světě tolik řečí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ne vždy byla země propojena médii jako dnes a že každý národ má svou řeč rád a je na ni hrdý. A on na to, že by stačilo vybrat tu nejlepší a byl by klid. Zeptal jsem se jej tedy, která je podle něj ta nejlepší a on na to, že by musel všechny prostudovat a na to že prý nemá čas. Zeptal jsem se jej, zda by mu vyhovovala čeština, a on na to, že má mnoho zbytečností, například pro jednu věc více pojmenování. Vysvětloval jsem mu, co je to synonymum, ale zbytečně.
Abych jej přesvědčil, zabral jsem a vychrlil na něj synonyma od slova restaurace. To slovo pochopil. Je to místo, kde se dá najíst, či napít. A já jmenoval například, bar, bistro, bufet, hotel, hospoda, hostinec, jídelna, jídelní vůz, kafetérie, kantýna, kavárna, kiosek, knajpa, koliba, kořalna, krčma, lokál, motel, motorest, noční podnik, občerstvení, pajzl, palírna, pivnice, pohostinství, putyka, restaurace, sklípek, vinárna, vinotéka a výčep. A pak že je naše řeč složitá. Není. Každé z těch pojmenování má přece svůj specifický význam. Svou barvu, chuť, nebo vůni. Ta slova sice znamenají skoro totéž, ale jsou o něčem jiném. Se slovy je to jako s jídlem. Každé tě nasytí, ale každé má zároveň jinou funkci, jinou výživnost, jinou chuť a jiné zbarvení a může být použito při jiné společenské události.
Řekl, že také píšeme jinak než mluvíme, a to mě tedy dojalo. Asi nikdy neslyšel a neviděl angličtinu. Prý říkáme vjec a píšeme věc. Říkáme fčela a píšeme včela. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale on nedal pokoj, a proč tu řeč nezjednodušíme. Když jsem s jeho názorem nesouhlasil, začal diktovat další slova, jež jinak čteme a jinak píšeme. Například diktát, divize, titan, titul, nikotin, vanilka a dikobraz. Měli bychom psát dyktát, dyvyze, tytan, tytul, nykotýn, vanylka a dykobraz. Pokračoval v příkladech, i přes mé otrávené pohledy.
„Říkáte, tluč a přípustné je i tluc. Přitom tlučeš možné je a tluceš není možné.“
Byl dokonale rozjetý a mé původní rozčilení se pomalu přenášelo na něj.
„Nechňápu řeč, která se nemůže rozhodnout, jestli tak, nebo tak. Například dovolíte, aby se psaly dvě varianty. Je dovoleno obojí ve slovech, jako je pudink a puding, dopink a doping, marketink a marketing. Navíc ani nevíte, jestli jsem bez pantoflí, nebo bez pantoflů, jestli chodím v dřevácích, nebo v dřevákách. Mimochodem, když se říká pozorně, opak je tedy po hovně, nebo nepozorně?“
Dobrou půlhodinu jsem snášel jeho nářky. Na závěr jsem se jej zeptal, jak to mají oni. Řekl, že kdysi měli asi tři sta řečí a shromáždění lidu rozhodlo, že vyberou jednu řeč, již bude každý používat v celoplanetárním styku. Svou rodnou řeč si pak každý národ ponechá. Mezinárodní řečí zvolili mluvotin. Je to mrtvá řeč, něco jako u nás latina. Dnes ale, po několika staletích, když každý národ mluvotin upravoval a komolil podle svého, je výsledkem asi tři sta řečí, plus tři sta odrůd mluvotinu. Je úplně blbej.
3. Zpěv
(slabomyslné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Vydržel celé hodiny v parku a poslouchal ptačí zpěv. Nejvíce se mu líbil hlas kosa. Říkal, že mu připomíná hlas traketia tam od nich. Nevím, jak vypadá traketium tam od nich a je mi to celkem jedno. Svítilo slunce a bylo krásně. Navrhl jsem mu, abychom se podívali po okolí. Souhlasil, ale zeptal se, jestli je okolí daleko, že jej bolí nohy.
„Co má být daleko?“
„To okolí.“
„Okolí není daleko. Je tady.“
„Kde tady?“
Tady všude.“
Začal se rozhlížet a hledat. „Já jej nevidím.“
„Okolí není vidět. Tedy vlastně, je vidět, ale není to konkrétní věc, nýbrž vše kolem tebe. Proto se tomu říká okolí.“
Podíval se na mě zkoumavě a vyslovil otázku, na kterou snad ani není odpověď.
„Je mé okolí jen moje?“
Pokračovali jsme pomalým krokem kolem hřbitova. Když jsme míjeli nemocnici, zeptal se, jestli vím, co mají společného hřbitov a nemocnice. Znám spousty vtipů, ale teď jsem si na žádný nevzpomněl. Jeho odpověď mě však rozesmála daleko víc, než kdyby to byl vtip. Řekl, že nemocnice a hřbitov mají společný plot, a že jsem slepý, když jsem si toho nevšiml.
Poté mě poprosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. Nejsem učitel zpěvu, ale vím, že hudební sluch a hlasový rozsah se pozná tím způsobem, že žák udělá sirénu a tu zakončí určitým tónem. Nikdy jsem jej zpívat neslyšel, a tak jsem jej poprosil, ať pro začátek zkusí tu sirénu. Předvedl sirénu naprosto dokonale. Během pár minut přijeli hasiči a posléze i policie se záchrankou. Přesto se nevzdal a denně zkoušel u mého piána vyluzovat stejné zvuky připomínající onen libý nástroj. Marně jsem jej přesvědčoval, že zpěv není kopírování zvuku hudebního nástroje, ale že je to přirozený hlas člověka, jen v různých tónových výškách. Trval na svém a nenechal se zviklat ve svém snažení. Svého cíle dosáhl, až když na svá ústa bravurně zazpíval Ježkův Bugatti step i s bicími.
Poté jsem přišel na řadu já. Postavil jsem mu v obývacím pokoji schody z nejrůznějších částí nábytku a na každý schod jsem napsal ceduli. Na prvním bylo C, na druhém D a tak dále. Ze sedmého schodu, na němž stálo H, jsem mu vymyslel skluzavku, zpět na dolní C, ale mezitím jsem vyměnil cedule za C2, D2 a tak podobně. Jezdil po skluzavce a stoupal po pomyslné stupnici asi deset minut. Po absolvování čtyř oktáv a po neustálém opakování tónů C, D a E, jej to přestalo bavit a pokorně po mně opakoval: Prší, prší, jen se leje. Nezpíval špatně, ale bylo to dáno tím, že se vůbec nedalo říct, že by zpíval. Jeho hlasivky, nebo to, co měl v krku, jednoduše nedovolovaly používat řeč k vyšším tónům. Nechtěl jsem ho odradit a podpořil jsem jej slovy: „To nic, jestli budeš denně cvičit, bude to lepší. Jen to chce trénink.“ Zeptal se, jestli je to trénink s K, nebo s G na konci. Jedovatě jsem mu odpověděl, že mě prosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. A to se mi do puntíku povedlo. Nenaučil jsem jej zpívat. On je totiž úplně blbej.
4. Letopočet
(neuspokojivé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se zeptal, proč říkáme letopočet. Měli bychom prý říkat jaropočet, nebo zimopočet. Opravil jsem jej, že letopočet není od slova léto, ale léta. Nato mi řekl, že bychom tedy měli používat sousloví jaro-léto-podzim-zima-počet, protože letopočet je jednotné číslo, kdežto léta jsou množná. Místo letopočet by mělo být logičtější říkat rokopočet. Prý bychom jen museli změnit zkratku LP na RP. Bylo by to prý dobré i pro dualitu zkratky LP, jež má ještě význam dlouhohrající desky. Také bychom mohli zavést zkratku LR, což by bylo označení letošního roku. Namítl jsem, že kdybych četl nějaký starý dokument a na něm by bylo LR, asi bych nepoznal, ve kterém roce byl napsán. On však setrvával v iluzi, že toto lze vyřešit. Jen ještě neví, jak. Usoudil jsem, že by nebylo nejjednodušší mu vysvětlovat, že LP neznamená letopočet, nýbrž léta páně a RP je také Rudé právo, ale víc jsem do toho radši nešťoural. On však šťourat nepřestal. Zeptal se, jestli máme dobrý letopočet. Nevím, proč by měl být dobrý, či špatný, ale odpověděl jsem, že ano. „V tom případě tě žádám,“ pokračoval, třímaje jakýsi lístek, „abys mě doprovodil na pohřeb.“ Při tom se zatvářil jako bubák. Když jsem mu to řekl, zeptal se, jak se tváří bubák. Zkusil jsem mu ukázat pohled, jak si představuji bubáka, ale prohlásil, že se dívám pořád stejně. Místo pokračování v tématu pohřbu se snažil o vysvětlení rozdílu mezi bubákem a strašidlem. Raději jsem se vrátil k původnímu tématu.
„Jaký pohřeb?“ vyzvídal jsem.
„Asi můj, když mě pozvali,“ tvrdil a mával lístkem.
„Proč si myslíš, že je to tvůj pohřeb?“ hledal jsem důvod jeho závěrů, neboť jsem ještě nikdy neslyšel, že by někoho pozvali na jeho vlastní pohřeb. Dušinka stále mával lístkem, nehodlaje mi jej půjčit.
„Proč by mi jinak posílali parte,“ vyhrkl a konečně mi lístek podal. Četl jsem nahlas: „Zveme vás tento krásný den a tento dobrý rok na vaši párty. Koná se v hale kulturního domu. Při zakoupení zboží nad 10 000 Kč obdržíte tiket na výhru ve výši jednoho milionu korun.“ Vysvětlovat mu systém šmejdů bylo nad mé síly. Naschvál jsem nešikovně lístek upustil nad otevřeným oknem a spolu s ním litoval, že nám uletělo štěstí. Při té příležitosti jsem mu vysvětlil rozdíl mezi slovy párty a parte. Kupodivu se na bubáka už nezeptal. Je totiž úplně blbej.
5. Oblékání
(faux pas)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ani si nedovedete představit, jak je těžké naučit člověka, vlastně mimozemšťana, neznalého místních poměrů, nosit oblečení ve správném pořadí. Většinou si oblékal kalhoty přes hlavu a na nohy, kozí boty. Jednou, když jsem nemohl vstávat ve stejnou dobu jako on, připravil jsem mu na gauč oblečení v pořadí, jak si je má obléknout. Když se probudil, vstal a šel na procházku.
Odpoledne jsme se setkali. Zjistil jsem, že má na těle svetr, na něm košili s krátkým rukávem a navrch triko. Kalhoty měl naostro a přes ně natáhnuty trenýrky. Boty naboso převlečeny ponožkami. Zapomněl jsem, že u nich se čte zprava doleva. Kamarád mě z dálky vítal slovy: „Nějak mě pod těmi trenýrkami tlačí kahloty.“ Během této věty si sundaval i boty oblečené ponožkami řka, že jej tlačí i nohy.
„Když vám teče do bot, mám jednu radu. Choďte bosi.“ Absolutně jsem nechápal souvislosti, ale nakonec mi to ani tolik nevadilo. Pro kolemjdoucí byl jen jako jeden z mnoha extravagantních cvoků, kteří po téhle planetě chodí. Dnes už se tomu nejen nikdo nediví, ale tílko a trenýrky navrch se staly jednu dobu i velkým hitem. Byl jsem zvědav, jak se oblékají u nich. Vyprávěl, že když ráno vstane, vejde do šatníku a během několika sekund jej šatník oblékne, podle toho, jak je venku. Řekl jsem, že mu to závidím, ale na to on odpověděl, že není co závidět, jelikož si vlastně nemůže obléci to, co by chtěl, ale musí si vzít to, co mu šatník zvolí. Zeptal jsem se, kdo je šatník a on na to, že počítač. V takových chvílích není radno přestávat s otázkami. Opět jsem se zeptal, co tedy dělá, když si chce obléct něco podle sebe. Řekl, že si před zprovozněním šatníku musí vybrat cenu, kvalitu, rozmanitost a extravaganci sortimentu, kterou si samozřejmě platí. Jestli je bohatý, má možnost si z nabídnutých variant vybrat, ale jestli penězi neoplývá, musí si obléci nejlacinější konfekci. Nejhorší prý je, že když někomu dojdou peníze, musí jít na ulici nahý. Na můj smích se opravil. Prý ne úplně nahý, ale buď v tom, co měl oblečeno včera, což je nehygienické a všichni to považují za faux pas, nebo v pyžamu. U této varianty je však nebezpečí, že jej budou považovat za člena sekty, která jinak, než v pyžamu na ulici nevyjde. Je úplně blbej.
6. Gambler
(plešaté)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se mě zeptal, proč tvrdošíjně odmítáme na toaletě věnovat záchodobábě za službu pětikorunu a vzápětí ji a mnoho dalších nahážeme do automatu. Opravil jsem jej, že se neříká záchodobábě, ale hajzlbábě. Na to mě opravil on, že se neříká hajzl, ale záchod. Ještě mi nabídl variantu toaletnípaní, ale když jsem nesouhlasil, přijal hajzlbábu za svou. Hajzlbábu naštěstí ne, ale jen ono pojmenování. Měli bychom prý mít dobrý pocit z toho, že tu pětikorunu věnujeme ženě, jež ji potřebuje, kdežto automat nejen tu pětikorunu nepotřebuje, ale v závěru po prohře máme ještě špatný pocit. Vysvětloval jsem mu, že nejde o pocit vykonaného dobra, ale o pocit naděje. Nepochopil. Vzal jsem jej na záchodky, aby po vykonané potřebě oblažil hajzlbábu svou pětikačkou. Poté jsme šli do herny, aby tam prohrál zbytek peněz. Ovšem měl jsem smůlu. Vyhrál. Vlastně jsem měl štěstí, jelikož díky tomu pochopil princip naděje. Od té doby mě tahá po všech hernách v okolí a naděje u něj propukla málem v závislost.
Po večerech jsme si hráli hry s češtinou. Počínaje Scrabblem a konče slovní kopanou. Dnes jsme si dali diktát. Nejdříve jsem nadiktoval tři věty já a Dušinka psal a pak obráceně. Nikdy jsme to ještě nedělali, ale i když se to nepovede, procvičí si mimozemšťan psaní. Po dvou, mnou nadiktovaných větách, mě však Dušinka upozornil, že už mám tři. Podíval jsem se, jak mé diktování zapsal: Stál sem na zemy objema nochhama a v tom mi ukousla nocha potrávje. Dalčí vjeta. Neš sečteme obě my koule a rychle, bude to po malé.
Hádat se s ním, že další věta nepatřila do diktátu, nemělo cenu. Obrátili jsme si role a já napsal, co mi kamarád nadiktoval. Nejzarostlejší ze všech žen, které na večírku přítomné byly, patřila touhy cena, která se rozdávala každoročně, ať už byl výsledek jakýkoliv, jen ne vyloženě špatně posouzeně, v rámci blond upravených a učesaných vlasů.
Přerušil jsem jeho diktování a poprosil jej, aby diktovaná věta měla alespoň trochu smysl. Pravil, „že si myslel, že může diktovat cokoli, protože já mu také diktoval nesmysly. Stát na zemi a při tom sčítat objem nohou, koule a rychle je ta největší ptákovina, kterou kdy musel napsat.“ Viděl jsem, že tato hra nemá budoucnost a radši jsem vyndal Člověče, nezlob se. Je úplně blbej.
7. Veřejnoprávní televize
(slátanina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Denně jsme se hádali, když jsem chtěl sledovat večerní zprávy. Dušinka tvrdil, že tam říkají stejně samé hlouposti a trval na přepnutí na jiný program. Otázal jsem se, jaké hlouposti to jsou. On na to odpověděl, že je to snůška deprimujících zpráv, bez nichž se člověk objede. Opravil jsem mu poslední slovo a řekl jsem, že by každý člověk měl mít přehled o tom, co se ve světě děje, aby mohl příslušně reagovat na toto dění svým chováním. Zeptal se, kdy jsem naposledy reagoval. Když jsem si nemohl na žádnou konkrétní situaci vzpomenout, ukázal na mě prstem a řekl: „Tak vidíš.“ Nepochopil, o čem mluvím a tak jsem mu dal příklad. „Podívej, Dušinko. Jestliže z těch všedních dennodenních zpráv získáš pocit, že na světě není něco v pořádku, můžeš ve volbách reagovat tak, aby se chyby napravily.“ On trval na tom, že se žádné věci sledováním zpráv nenapraví a dožadoval se přepnutí na soukromou stanici. Nedalo mi to a vysvětloval jsem mu, co to je veřejnoprávní televize. Po větě: „Veřejnoprávní televize je placena z našich peněz a musí psát objektivně“ se začal smát. Optal jsem se jej, proč se směje. On mi odpověděl, „že když je placena z peněz poplatníků, není to televize veřejnoprávní, ale poplatnická. Tudíž musí odvést práci za peníze, které od nás dostala. A jestliže se onen den nic důležitého pro poplatníky neudálo, vymyslí si rackoviny, jen aby zaplnila vysílací čas, určený k večernímu zpravodajství. Zatímco když se toho děje víc, než stačí odvysílat, vybere si podle svého, co chce, aby bylo pro veřejnost nejdůležitější a nenechá rozhodovat poplatníky. Takže je celá logičnost veřejnoprávenství v háji.“ Když jsem byl zvědav, co jsou to rackoviny, řekl, že speciální ptákoviny ze zahraničí. Nechtě jsem musel uznat, že má v něčem pravdu a nechal jsem jej přepnout na jeho oblíbený Sex ve městě. Po přepnutí jsem se jej ještě zeptal, jestli Sex ve městě, není také jen snůška deprimujících zpráv. Odpověděl, že to sice je, ale že v podání od žen jej tak trochu baví. Nakonec dodal, že hlavní důvod, proč má ten seriál rád, je, že jedna z hlavních protagonistek je podobná jejich ženám. Je úplně blbej.
8. Dobití baterek
(nepříjemné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po zhlédnutí jakéhosi dokumentu v televizi za mnou přišel s tím, že by potřeboval naplnit baterky. Optal jsem se, jaké baterky potřebuje naplnit. Odpověděl, že svoje. Zjišťoval jsem, kde je má, a on se začal smát a prohlásil, že jsou to imaginární baterie v jeho těle. Nevím, jak jeho tělo funguje. Normálně jí a pije, o dobíjení baterek jsem doposud nic neslyšel. Poprosil mě, jestli bych mohl koupit letadlo. Znám jeho vyjadřování a tak jsem pochopil, že myslí letenku. Zeptal jsem se proto, kam chce letět. Ukázal na televizi a řekl, že tam. Televize byla vypnuta a já se zeptal ještě jednou. Znovu ukázal na tu prázdnou obrazovku a trval na svém. Podíval jsem se do programu a zjistil jsem, že dávali krátký film o Šemnické skále, jež stojí nedaleko Karlových Varů. Trval na návštěvě této lokality. Prý tam jeho předkové zabudovali dobíjecí stanici a on musí naplnit baterky. Vysvětlil jsem mu, že abych se dostal k Šemnické skále, nemusím kupovat letadlo, neboť Šemnická skála je o pár kilometrů blíž než letiště. Byl tím potěšen a tak jsme tam jeli.
Počasí nám nepřálo a na místo jsme dorazili za silného deště a větru. Poblíž Šemnické skály jsem zastavil a Dušinka vyběhl směrem k lesu. Po chvíli jsem jej ztratil z dohledu. Silně lilo a vítr houpal automobilem. Vůbec se mi nechtělo následovat kamaráda. Čekal jsem v teple a pozoroval strašidelnou skálu, jejíž vrchol vůbec nepůsobil přátelsky. Když déšť povolil, chtěl jsem vylézt a jít jej hledat. Tu se však zablýsklo a já uviděl, že mimozemšťan stojí na skále a skrz něj vjíždí blesk do skály. Nebylo vůbec divné, že do něj blesk uhodil. Dušinka stál na nejvyšším bodě. Jenže blesk nebyl provázen oním běžným hromem, ale pouze slabým zašustěním. Bylo mi líto, že jsem přišel o kamaráda. To už se tak v životě stává. Rozhodl jsem se, že ještě počkám, až přestane pršet úplně a vyškrábu se nahoru, abych ho pohřbil. Nebylo by totiž dobré, kdyby jej tam senzacechtiví lidé našli. Zachumlal jsem se pod deku a usnul jsem. Za několik minut se Dušinka vrátil a kromě toho, že mu vlasy trčely na všechny strany, vypadal celkem stejně. Jeho hlava byla velice podobna odkvetlé pampelišce. Jen nálada se mu zvedla. Byl nadšený a ptal se na všechny drobnosti, které uviděl. Kolik kusů musí obsahovat shluk stromů, aby se dal nazývat lesem, jak dlouho trvá chvíle a podobné životně důležité věci. Než jsme dojeli domů, zodpověděl jsem mu asi dvě stě padesát dva otázek. Když jsme vystoupili z vozu, zeptal jsem se jej pro změnu já: „Jak dlouho ti to nabití vydrží?“ Řekl, že asi půl roku a já se těšil, až mu budou slábnout baterie. Je úplně blbej.
9. Princip Vánoc
(odporné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl znát princip Vánoc. Začal jsem od Ježíška, bible a dějin. Zastavil mě však v mém vyprávění a prohlásil, že dějiny již zná, ale že by rád pochopil princip dnešních Vánoc. Hlásáme prý, že Vánoce jsou svátky klidu, míru, lásky a pohody. Klid však nemáme, jelikož sháníme, lítáme, nakupujeme, uklízíme, vaříme, pečeme, balíme a smažíme. Nakonec po tom maratonu odjíždíme honem si užít někam jinam, než bychom měli a chtěli. Mír prý také není, protože ještě neslyšel, že by se zrovna o Vánocích nějaké bojující armády usmířily. Lásku neprojevujeme nijak zvlášť ve větším měřítku než jindy a pohodu si užíváme asi v jednom procentu celého vánočního času. Takže vlastně nechňápe, v čem je princip Vánoc a celého toho lhaní.
Pochopil jsem, že je naočkovaný zprávami z televize a články z novin. Předvedl jsem mu Vánoce, na které nikdy nezapomene, i přes to, že nebyl prosinec. Koupili jsme kapra, jeden druhému, malý dárek, ozdobili jsme fíkus a po večeři a po rozbalení dárků jsme zpívali koledy a pili víno. Některé vánoční zvyky mimozemšťana doslova šokovaly. Například, když skořápky plavaly celou dobu u sebe, nebo když se nám podařilo z olova vylít krásnou rádoby figurku ve tvaru mimozemšťana. Než jsme se začali připravovat na procházku, zeptal se, kdy se bude házet Bohem. Nepochopil jsem otázku a sondoval jsem, proč se domnívá, že by se mělo házet Nejvyšším. Vysvětlil mi, že se přeci Štědrému večeru říká také Boží hod.
Na závěr večera korunovala dobré pohodě návštěva mše, při níž, vinou nějaké závady, přestaly hrát varhany. Dušinka se chopil aktivity a doprovázel sbor jen svými ústy, nahrazuje zvuk klavíru. Sklidil nebývalý potlesk. Při cestě domů mě objal a prohlásil, že už nikdy nebude sledovat zprávy a číst bulvár. Dojal mě, i když je jinak úplně blbej.
10. Namlouvání
(trapné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zeptal jsem se jej, jaká u nich mají děvčata. Svěřil se mi, že kdyby byl doma, nikdy by si netroufl o tom hovořit, ale že tady může a vyprávěl zhruba toto: „U nás se o tom nesmí mluvit, neboť je to trestným činem, ale tobě to říct můžu. Děvčata máme krásná, ale mají jednu nevýhodu, že jsou všechna stejná. Mají jedinou poznávací drobnost a tou je rozlišení vlasů. Jestliže je dívka, či žena světlá, chce a může mít styk. Čím dál víc tmavne, tím její možnost oplodnění ztrácí na intenzitě a kvalitě.“
Přerušil jsem jej ve vyprávění: „Takže u vás to máte jednodušší než u nás. Jestliže potkáš blondýnu, můžeš si užít.“ Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu a pokračoval: „To není tak jednoduché. Záleží také na tom, jestli chce ona tebe. Pak také záleží na detailu, jenž nesmíš přehlédnout a tím je délka vlasů. Jestliže má dlouhé vlasy, je to v pořádku, ale čím kratší je má, tím horší podmínky klade její rodina.“
Dost dobře jsem nechápal všechny souvislosti a tak jsem se otázal: „Když tedy potkáš černovlásku ostříhanou dohola?“ Zašklebil se a řekl, že to je, jako bych potkal starou lesbickou čarodějnici, jelikož když je dohola, nepoznáš, jestli je černovláska. I když jsem si neuměl představit všechny odrůdy a možnosti jejich namlouvání, zjistil jsem, že to je u nás asi lepší. Na otázku, jakou by si tedy on přál potkat, mi odpověděl, že světlou dlouhovlasou, která by jej chtěla. Nejhorší prý totiž ale je, že když se někdy nějaká taková objeví, nesmí jí odmítnout. Nechápal jsem, proč je to to nejhorší, a na to odpověděl: „Představ si, že máš rozehraný turnaj v basketbalu a najednou musíš plnit rodinné povinnosti. Je konec s basketem, je konec s kamarády a je konec s tvým vlastním rozhodováním. Rok musíš plnit vše, co se týká ženy a dítěte, které zplodíte. A pak, teprve po narození potomka, máš půl roku volno.“
Začínal jsem si být jist, že je to u nás lepší, i když máme v kýženém směru vlastně velkou nejistotu. Ještě jsem se zeptal, proč se o tom u nich nesmí mluvit, a na to mi odpověděl, že si to odhlasovaly ženy, aby si chlapi v hospodě o nich nepovídali. Ano. Určitě je to tady lepší. Ještě na závěr podotkl, že u nás nechňápe krátkovlasé černovlásky, jež muže chtějí. Je úplně blbej.
11. Řidičák
(anarchismus)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Stále nemohl pochopit princip peněz. Vysvětloval jsem mu horem dolem, že všechno má svou cenu, ale on si stále myslel, že si z něj dělám srandu. Má trpělivost přetekla ve chvíli, když po shlédnutí filmu Kurvahošigutentag, objednal na internetu kolotoč. Odmítl jsem zakázku s tím, že mi mou internetovou adresu kdosi zneužil.
„Jak si můžeš dovolit, objednat si kolotoč bez toho, aby ses mě zeptal?“ spílal jsem mimozemšťanovi.
„Chtěl jsem se nechat svést,“ zněla prostinká Dušinkova odpověď.
„Kdyby ses radši věnoval nějaké normálnější činnosti. Jestli si myslíš, že tě na kolotoči svede nějaká toužící blondýna, tak se mýlíš. Mezi svezením a sváděním je totiž veliký rozdíl. Mimochodem to tvoje ježdění by mě stálo spoustu peněz.“ Možná pochopil cenu peněz, ale možná také ne. Jen po delší pomlce prohlásil, že by chtěl naučit řídit auto. Když prý u nás umí řídit i zvířata, mohl by jezdit i on. Nepochopil jsem, jak přišel k této informaci a sondoval jsem. „Tys viděl u nás řídit nějaké zvíře?“ Odpověděl, že nikoli, ale že jsem přece já tvrdil, že řidič před námi, který nejel nejlépe, je asi nějaké prase.
Zeptal jsem se jej, jestli to chce jen umět, nebo jestli chce také normálně jezdit. Dušinka řekl, že neví, jaký je v tom rozdíl. Vysvětlil jsem mu, že když jej to naučím, bude to umět, ale na silnici bez řidičského průkazu nesmí. Na to odpověděl, že ho to mám naučit a pak mu mám napsat ten průkaz. Ukázal jsem mu knihu Pravidla silničního provozu a doporučil mu, ať se to naučí, jinak má smůlu. Přišel za dva dny s prohlášením, že už to přečetl a ať jej tedy naučím jezdit. Jezdili jsme po opuštěné cestě tam a zpět asi tisíckrát a pokaždé dělal ty samé chyby. Přihlásil jsem jej na kurz a on ho po měsíci opustil s tím, že mu to asi nikdy nepůjde. Nevím, jak může řídit kosmickou loď, když nezvládl autoškolu. On ale tvrdí, že jsou naše pravidla špatná a že je nechňápe. Vozy, že jsou složité a zbytečně komplikované. Já si však myslím, že tu jeho raketu naprogramoval někdo jiný a on, že se jen vezl. Je totiž úplně blbej.
12. Půjdeme na plovárnu?
(nejasné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Na mou otázku, co budeme dělat, když mám dnes volno, mi odpověděl, že souhlasí. Lehce jsem jej upozornil, že nemůže na otázku odpovědět souhlasem. Řekl však, že to tedy může, protože se mě minule ptal, jestli chci k večeři vajíčka a já řekl také ano. Některé věci se mimozemšťanům špatně vysvětlují. Zeptal jsem se jej proto ještě jednou a jinak. „Máš dnes něco na plánu, nebo pojedeme k vodě?“ Odpověděl však opět: „Ano.“
Zkusil jsem to ještě jinak. „Máš dnes něco v plánu?“ Rozpůlil jsem svou otázku. Odpověděl, jak jinak, než: „Ano.“ Pokračoval jsem ve vyzvídání. „A co?“ Konečně řekl něco jiného, než ano. „Pojedeme k vodě.“ Nedal jsem se a namítl, že to není jeho plán, ale můj. Na to mi řekl, že je to plán nás obou, jen já ho řekl dřív. Trval jsem na tom, že to nemůže být plán nás obou, ježto on si jej přivlastnil až po mé otázce, když jsem ji vyslovil. Řekl však, že o tom mém plánu věděl už při první otázce, a proto s ní souhlasil. Když jsem se jej optal, jak o něm mohl vědět, protože myšlenky číst neumí, ukázal na mé ruce a pravil. „Ty plavky jistě nedržíš v ruce proto, abychom s nimi šli do restaurace.“ Už jsem vám říkal, že je úplně blbej?
13. Závod
(nesmysl)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Cestou na koupaliště se mě zeptal, co je to závod. Vysvětlil jsem mu, že když někdo umí třeba rychle utíkat, přihlásí se do závodu, ve kterém pak všichni přítomní běží stejnou trasu za stejných podmínek a ten, kdo je první, vyhrává a obvykle dostane medaili. Díval se na mně nechápavě, a já se rozhodl, že mu závod předvedu tady a teď. Jsme ve sportovním, tudíž nebude problém, aby to pochopil. Udělal jsem na zemi čáru a řekl: „Až řeknu teď, oba najednou vyběhneme a kdo doběhne dřív k támhle tomu stromu, vyhrává a je vítěz. Teď!“ Zařval jsem a vyběhl směrem ke stromu. Když jsem se stromu dotkl jako první, udýchán jsem se otočil. Kamarád stál na startu a díval se zamyšleně. Pomalu jsem se k němu vrátil. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale čím víc jsem se k němu blížil, tím víc se tvářil nechápavěji. „Proč jsi nezávodil, Dušinko?“ zeptal jsem se. „Já nechtěl běhat, jen jsem chtěl vědět, co je to závod.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že když nebude spolupracovat, nepochopí princip závodu. Odpověděl, že to nechňápe, i kdyby běžel. Jen jej trápí, jak při tom běhu mohou lidé ještě pracovat. Teď jsem zas nechápal já. „Při závodu se přece nepracuje.“ On rozpřáhl bezradně ruce a doslova vyhrkl: „A jak tam tedy vyrábějí ty turbíny?“ Došlo mi, že to takhle nepůjde. Začal jsem jej zpovídat, kdeže to slovo závod slyšel. Řekl, že v rádiu povídali o výrobě turbín ve Škodových závodech. Je úplně blbej, nebo jsem snad úplně blbej já?
14. Létání
(paradoxní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou, když byl krásný letní večer, se mě zeptal, jestli se s ním nechci proletět, prý aby se trochu rozhýbal. Překvapuje mě sice každý den něčím novým, ale tohle jsem skutečně nečekal. Samozřejmě jsem souhlasil. Řekl, že tedy za hodinu poletíme. Já ať se připravím a on, že si dá zatím sprchu. Stál jsem před šatníkem a přemýšlel, co si vzít, abych se cítil při tom letu nejlépe a zároveň, aby mi nebyla zima. Je sice teplý, letní večer, ale nahoře bude jistě větrno a chladno. Dlouho jsem vybíral, až mi nakonec padla do očí kombinéza, již jsem kdysi používal na lyžování. Zkusil jsem si ji, a když jsem pod ní nic neměl, celkem seděla a dokonce jsem ji i dopnul. Když kamarád vylezl ze sprchy, dlouho si mě prohlížel, ale neřekl nic. Vzal si teplákovou soupravu a dal povel k odchodu. Vyšli jsme na ulici a on se rozeběhl směrem k parku. Nevěděl jsem, proč běží, ale abych let nezmeškal, utíkal jsem za ním. V kombinéze mi bylo horko a těsno. Po několika stovkách metrů jsem už nemohl a musel jsem zpomalit. Chvíli jsem oddechoval, ale abych jej neztratil z dohledu, chtě nechtě jsem musel opět přidat. Po dvou kilometrech běhu jsem byl zpocený, až v…no i tam. Teklo ze mě a na zádech se mi lepilo triko. Když jeho úprk stále nekončil, rozhodl jsem se to vzdát. Sedl jsem si na lavičku a nadávaje jsem si sundával kombinézu. Bohužel jsem si vzal polobotky a ne sportovní obuv. V trenýrkách, v promočeném tričku s lakýrkami jsem vypadal spíš jako hlupák, než jako sportovec, ale i přesto jsem kombinézu stočil do ruličky a rukávy uvázal kolem pasu. Teď se mi běželo o hodně lépe. Vyběhl jsem na kopec a doufal, že jej uvidím. Stalo se. Dělal na nedalekém plácku kotrmelce, přemety a jiná tělesná cvičení. Když jsem k němu dobíhal, seděl se zkříženýma nohama, připomínaje jogína. Ruce měl rozpřáhnuté, s dlaněmi otočenými k nebi. Usedl jsem vedle něj, a jelikož měl zavřené oči, nechtěl jsem jej rušit, v přípravě k letu a snažil jsem se dělat to samé, co on. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Za několik minut jsem byl odpočinutý a nervózně očekával, kdy a jak se vzneseme. Když konečně otevřel oči, vstal a zeptal se mě: „Tak co? Dobrý ne? Půjdeme domů, nebo máš ještě sílu běžet? Mimochodem, nevěděl jsem, že chceš zhubnout.“ Ukázal na mou kombinézu.
Díval jsem se na něj nechápavě a v hrdle jsem měl vzteky knedlík. „Jak? Půjdeme domů! A kdy poletíme?“ vypadla mi z úst písmenka a sotva mi bylo rozumět. Byl jsem vysílený, utahaný a vzteklý. Upadl jsem do trávy a snažil se, aby na mě nebylo poznat, že jsem se silami v koncích. Sedl si vedle mne a s nevinnýma očima pokračoval: „Vždyť jsme zrovna doletěli, ale jestli už nemůžeš, půjdeme nazpátek pomalu. Ostatně, já se potřeboval opravdu jen rozhýbat.“ Nemohl jsem se na něj zlobit a zeptal jsem se jen, jestli ví, co jsme právě dělali. Řekl, že to samozřejmě ví. Běželi jsme. To už ve mně ale krev bublala. „Ty nejsi Dušinka, ale tučňák. Proč jsi sakra říkal, že budeme létat?“ Vybuchl jsem.
Podíval se na mě očima malého dítěte, které se počůralo a skoro až omluvně řekl: „Ty jsi ale minulý týden spěchal na přednášku a řekls, že už musíš letět, a pak jsi utíkal.“ Je úplně blbej.
15. Plavání
(šrot)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zeptal jsem se jej, jestli umí plavat. Na to mi odpověděl, že samozřejmě ano. Plavání rádi provozovali už ve škole. Na plovárně se dlouhou dobu sprchoval a potom řekl, že je připraven, ať začnu. Nevěděl jsem, co tím myslí, a tak jsem se ho zeptal, s čím bych měl začít. Řekl, že si myslel, že budeme hrát. Ještě jednou jsem se ho zeptal, jestli umí plavat. Znovu odpověděl, že ano, ale nikdy prý neplaval u vody. Nechápal jsem, v čem jiném by mohl plavat, ale neznal jsem jejich poměry a tentokrát jsem na to šel jinak. „Prosím tě. Řekni mi, v čem u vás plavete?“ Odpověděl, že také v plavkách. Nezbylo mi, než abychom si sedli na lavičku a já ho vyzval, aby vyprávěl. Po dlouhých historkách z jeho mládí z něj vylezlo, že plavání se u nich říká hře, jež by se u nás dala nazvat volný styl v soutěžích. Já dám úkol, on dá úkol. Kdo neví, prohrál a plave v tom. Takže jsme nakonec šli do dětského bazénu a za pokřiku malých, ukřičených posměváčků jsem mu dával záchranu při jeho prvních minutách plavání. Pardon, potápění.
Během tří dnů plaval jako štika. Dokonale zvládl kraula i jiné styly. Když si byl jist svými výkony, dali jsme si závod. Řekl jsem mu, že kdo zvítězí na čtyři bazény, nemusí do konce měsíce uklízet. Na to okamžitě přistoupil, neboť přímo nerad uklízí. Po odstartování jsme oba kraulovali, jak o život. Bylo to těsné, ale na první otočce se vyhoupl na okraj a pravil: „První bazén jsem vyhrál. Kde jsou ty ostatní?“ Jak říkám. Je úplně blbej.
16. Narozeniny
(nekonceptní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsem přišel domů a on měl silně nostalgickou náladu. Zeptal jsem se ho, co mu schází, a on po chvíli řekl, že má dnes asi zrozeniny. To přece musíš vědět přesně! Při zaslechnutí slova asi jsem na něj zvýšil hlas. On ke mně jen zvedl oči a zašeptal: „Když ale vy máte jinak dlouhé dnové a já teď nevím, jestli mi je dvě stě sedmdesát tři, nebo mi bude za sedm dní v týdnu dvě stě sedmdesát čtyři.“ Pochopil jsem, že to asi nemá lehké a přišlo mi ho líto. Navrhl jsem mu, že to spočítáme.
Po čtrnácti dnech, které jsme strávili nad výpočty, jsme dospěli k výsledku. Jeho dvě stě sedmdesáté třetí narozeniny oslaví pozítří. Měl jsem z toho skutečně velikou radost. Samozřejmě, že ne z toho, kolik mu je, ale z toho, že jsem mu mohl pomoci s tak zásadním životním problémem. Druhý den jsem nakoupil nějaké dobroty, o nichž jsem věděl, že je má rád, a těšil jsem se, že mu s nimi udělám radost. Když nadešla slavnostní chvíle, zapálil jsem svíčku na vlastnoručně upečeném dortu a vešel s ním a s dárky do pokoje, kde zrovna sledoval pohádky pro děti. Zazpíval jsem mu písničku (hodně štěstí, zdraví) a očekával jeho slzy dojetí. Místo toho prohlásil, že od dvoustovky zrozeniny neslaví a abych nerušil, protože se pes Filipes zrovna chystá rozuzlit jeden případ. Naštvalo mě to do té míry, že kdybych vynechal všechna sprostá slova, musel bych konstatovat jen, že je úplně blbej.
17. Dvě slunce
(blud)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsme se opalovali a on prohlásil, že je to tu stejně lepší než u nich. Nikdy svůj domov nekritizoval, ale tentokrát ano. Zeptal jsem se jej proto, co se mu zdá u nás lepší, než v jeho rodišti. Odpověděl, že máme jen jedno slunce. Systém dvou sluncí jaksi nedokážu ve své omezenosti pochopit. Vždy jsem byl, jsem a zřejmě asi budu člověkem, který zažije jen jedno slunce a tak jsem vyzvídal. Po několika obratných otázkách pochopil, že mám o jeho vyprávění zájem a začal konečně hovořit: „Ráno, mezi východem prvního a druhého slunce máme čas přesně tři hodiny. Během té doby si všichni musíme uklidit, najíst se, pomodlit se, udělat hygienu a vše ostatní. Při východu druhého slunce musíme být v práci. V poledne, když se obě slunce kříží, máme půl hodiny čas na jídlo a odpočinek. Pracuje se do západu prvního slunce. Když zapadne druhé, musí být všichni už doma.“
Nedalo mi to, a zeptal jsem se, kolik hodin denně pracují. Povzdechl si a pošeptal, že tři. Užuž jsem mu chtěl gratulovat a závidět, ale ještě dodal: „Za tři hodiny si nestačíš ani nabrousit tužku. Stojí to za prd. Je to děsná nuda.“ Zkusil jsem ještě jednu otázku a to, jak dlouho spí. Prohlásil, že to je to nejhorší. Jejich tělesná konsistence potřebuje hodně spánku, takže spí celou noc. Je úplně blbej.
18. Ladění
(defensivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsem mu četl něco z knihy a pak jsem chtěl, aby si prohlédl obrázky. Zamračil se na mě a prohlásil, že ať jej omluvím, ale že je špatně naladěn. Nevím, proč měl špatnou náladu, úryvek byl spíše veselý, ale on se držel za spánky a za chvíli povídá, že to už bude dobré. Prohlédl si obrázky a byl opět v pohodě. Zeptal jsem se, proč měl špatnou náladu, ale oznámil mi, že náladu měl skvělou, ale byl jen špatně naladěn. Řekl jsem mu, že když je člověk špatně naladěn, má tím pádem samozřejmě špatnou náladu. Odvětil, že míchám vajíčka s pneumatikami a pokračoval, že když je špatně naladěn, nemusí mít špatnou náladu, ale jen se doladí. Znovu jsem se ho zeptal, proč byl špatně naladěn, když má špatnou náladu, ale to už mě nesouhlasným gestem zastavil a trval na svém, a to, že když je špatně naladěn, nemusí mít špatnou náladu. Nechápal jsem, jaký je rozdíl mezi tím, když je špatně naladěn a když má špatnou náladu. Nakonec jsem to však všechno pochopil, ale trvalo mi to příliš dlouho, že jsem z toho začal mít nakonec špatnou náladu. Jeho vysvětlení znělo: „Když máš špatnou náladu, souvisí to s tvým vědomím. Avšak když jsi špatně naladěn, souvisí to s tvým viděním.“ Na mou otázku, proč tomu tak je, mávl rukou a pokračoval: „Všiml jsem si, že mnozí z lidí u vás nosí na očích brýle. Zřejmě jsou to čočky, které dolaďují vaše rozostřené vidění. U nás jsme pokročili o stupínek dál a každý máme voperovanou malinkou ladičku, s jejíž pomocí si můžeme ostrost pohledu doladit ručně. Takže když jsi mi ukázal ty obrázky, musel jsem si malinko doladit pohled, abych to vše viděl lépe. Doufám, že z toho nebudeš mít špatnou náladu.“ Je úplně blbej.
19. Lhaní
(blbost)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl vysvětlit, proč lidé lhají. Opravil jsem ho, že lidé lžou, ne lhou, ale čeština jej tentokrát nezajímala. On prý lžát neumí a ocenil by, kdybych jej lžát naučil, aby to lépe pochopil. Opravil jsem ho, že bych jej naučil lhát ne lžát. Zarazil se a pro sebe si pošeptal, že čeština není vhodná pro světový jazyk. Nahlas pak pokračoval v přemlouvání. Varoval jsem ho, že lhaní není nic pěkného pro lidi, natož pro mimozemšťana. Odpověděl, že je již devadesát let dospělý a chce se to naučit.
Začal jsem oklikou. „Pamatuješ, když jsi nedávno říkal, že budeme létat, a pak jsme běhali?“ Odpověděl, že si to samozřejmě pamatuje. A já pokračoval: „Takže tenkrát to byl omyl. Jen sis špatně vysvětlil jedno slovo. Kdybys však to samé použil dnes, s vědomím, že ti naletím, bylo by to lhaní. A teď si to zkus.“ Místo zkoušky se však zeptal, kamže budu nalétávat. „To, že ti naletím, nemá s létáním nic společného.“ Rozčílil jsem se. „ Já jsem totiž také mimozemšťan.“ Zkusil jsem mu zalhat, aby se mu vše lépe chápalo. Usmál se a rozpřáhl ruce k uvítání. „Nejsem sakra mimozemšťan! Jen jsem ti chtěl ukázat, jak se lže, a tys mi naletěl, neboli; skočil jsi na špek!“ Podíval se na mě pohledem kotěte před útokem na myš a prohlásil, že nechce, abych si z něj dělal srandu, ale že chtěl naučit lžnout. Nehledě na to, že kočka a špek se mu nezdá jako dobrý vtip. „Dobrá,“ pokračoval jsem ve výuce. „Takže když ti někdo lže, počítá s tím, že mu jeho lež uvěříš. Neboli; že mu naletíš a že mu na to skočíš. Zkrátka, že bude mít z toho lhaní prospěch, ať už peněžní, nebo duševní. Chápeš to?“ Řekl, že si není jist, ale že by rád setrval ve výuce i přes to, že nechtěl nikam skákat.
Někdy je opravdu lepší se nadechnout a potichu počítat do desíti. Když jsem napočítal do třiapadesáti, konečně jsem se uklidnil. „Řekl jsem, že jsem mimozemšťan jen proto, abych ti demonstroval lež. Je to stejné, jako s tím létáním. Jenže dnes už víš, že létat není jen létat, ale i spěchat, čili utíkat. A teď si to zkus ty.“ Bláhově jsem doufal, že vše pochopil. Mé doufání bylo rozdrceno jeho odpovědí: „Jsem mimozemšťan,“ řekl a já věděl, že naše lekce není zdaleka u konce. „Do kelu! To snad nemyslíš vážně!!! Když řeknu já, že jsem mimozemšťan, je to lež! Zatímco, když to řekneš ty, je to pravda. Tedy, alespoň na této planetě.“ Nadechl jsem se a byl jsem rozhodnut, že tentokrát jej přesvědčím, naučím, a že to chválabohu snad pochopí. „Tak znova. Když už víš, co kromě létání znamená slovo létat, můžeš zalhat a říct, že si půjdeme zalétat, i když myslíš, že půjdeme běhat. Chápeš to konečně?“ Řekl, že to chňápe a po dlouhé odmlce prohlásil: „Chtěl by ses proletět?“ Po této větě na mě mrkl jedním okem. Nevím, komu jsem co udělal, ale teď jsem to již nevydržel a doslova jsem nepříčetně řval: „Do pytle, když lžeš, tak na mě nesmíš mrkat, jinak je to legrace! Lež, aby byla lží, se musí podat seriózně. Když mrkneš, každý pochopí, že to je sranda a ztrácí to punc lži. Znovu!“
Zatvářil se, jako že tomu rozumí a prohlásil: „Budeme létat tak jako minule?“ Na to vskutku nemám. Vzdal jsem to. Odešel jsem do baru se opít a doufal, že nepřiletí snaživý mimozemšťan a nebude vyřvávat, že je mimozemšťan. Jak říkám, je úplně blbej.
20. Plakát v tramvaji
(nekvalitní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Od pondělka je smutný. Co smutný? Nešťastný. Jen chodí sem a tam a neustále opakuje: „Já ji musím najít.“
Zeptal jsem se, koho že to chce najít. Řekl, že potkal ženu od nich. Seděla v tramvaji, která jela proti. Namítl jsem, že mám několik verzí vysvětlení. První je ta, že jí byla jen podobná. Druhá verze je celkem tvrdá a to, že je již dlouho odloučen od svého národa, že mu šibe. A třetí verzí je, že tu na zemi od nich není sám. Vybral si třetí verzi, neboť ji prý opravdu viděl. Mám však nechat verze verzemi, a poradit mu, jak ji najít. V televizi prý viděl film, a ten řešil něco podobného plakáty, nalepenými na stromy, zdi a sloupy. Nenechal jsem jej tuto variantu dál rozvíjet s tím, že si dovedu představit, co by se dělo, kdyby se objevily plakáty, s textem: Mimozemšťan z planety xyzž, hledá ženu za účelem seznámení. První den by se přihlásili senzacechtiví novináři, druhý den by se přihlásily sňatkuchtivé baby z celého okolí a třetí den by se přihlásila policie spolu s psychiatry.
Nezbývalo než zjistit, kdy a kam jela. Udělali jsme rekonstrukci jeho jízdy. V 14.15 vyšel z knihovny a nasedl na tramvaj číslo 9. Udělali jsme totéž a po chvíli potkali jiný vůz, který na této trati jezdí. Kamarád zakřičel, že je tam zase a zatáhl za záchrannou brzdu. Vyskočili jsme uprostřed ulice a utíkali za druhou tramvají. Dohnali jsme ji na další křižovatce. Řidič nám otevřel, i přesto, že jsme nebyli na zastávce. Když zavřel dveře, oznámil nám, že mu z centrály volali a že nás ta záchranná brzda vyjde na tisícovku. Zaplatil jsem pokutu a Dušinka mezitím hledal na sedadlech svou vyvolenou. Když jí nenašel, usedli jsme na sedadla. Vtom kamarád zvedl zklamaně ruku a ukázal na plakát, přilepený na skle. Z reklamy na zubní pastu se usmívala dlouhovlasá blondýna s textem, Vaše vlasy, naše starost. „Je jim jen podobná,“ řekl a přesto, že mi jej bylo líto, jsem si o něm i nadále myslel, že je úplně blbej.
21. Kolo
(slabota)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zajímalo mě, jaké u nich mají dopravní prostředky. Prý je to hodně podobné jako u nás. Auta, metro, letadla, tramvaje, vlaky i autobusy. Jen vypadají trochu jinak. Jedno však nemají, a to kola a motorky. Požádal mě, jestli bych si nemohl koupit kolo, aby si ho vyzkoušel. Po zkušenosti s autem jsem však zvolil variantu méně rizikovou. Půjčil jsem si od mamky z kůlny staré kolo, které pamatuje ještě Šemíka, když byl hříbě. Mamka sice říkala, že si mohu půjčit její novou tříkolku, kterou má v garáži, ale s díky jsem odmítl. Na staré cestě za domem jsme zkoušeli první metry. Dušinka se sice snažil, ale asi nemá pražádný cit pro rovnováhu. Jel opřen o mé rameno a vždy, když se pustil, okamžitě spadl. Po několika hodinách jsem musel jít pryč a kamaráda jsem svěřil mamce s tím, aby na něj dohlédla, než se vrátím. Věděl jsem, že tvrdohlavý mimozemšťan jen tak svoji snahu neopustí, a v klidu jsem odešel.
Když jsem se po několika hodinách vrátil, mamka byla sama. Prý to Dušinkovi už celkem jde a jel na projížďku k jezeru. Asi za půl hodiny jsem jej uviděl, jak se vrací na mamčině nové elektrické trojkolce. Když u mě zastavil, oči mu zářily radostí. Řekl jsem mu, že je srab a že na takovémto vozítku by umělo jezdit i malé dítě. Bylo mi jasné, že na tom má však větší podíl mamka. Oči mu zhasly a přesedl si opět na starou herku. Tentokrát mu však jízda šla daleko lépe. Netrvalo dlouho a jízdu na kole zvládl bez pomoci.
Když jsem se ho večer zeptal, jak se cítí, řekl, že coby novopečený milionář. Měl jsem radost z takového nadšeného hodnocení, ale on po chvíli dodal, že jízda na kole jej nebaví. Těší se však, že až se vrátí domů, začne u nich vyrábět kola a stane se milionářem. Je úplně blbej.
22. Divadlo
(debilita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl vidět divadlo. U nich prý nic takového nemají, ježto to ještě nikoho nenapadlo. Promítají pouze filmy, nebo čtou knihy. Šli jsme do divadla na Shakespeara. Dávali moderně upravenou hru Romeo a Julie. Cestou jsem jej poučoval, jak se má v divadle chovat, kdo to byl Shakespeare a že vše, co se na scéně odehraje, je jen iluze. Ze hry byl uchvácen. Prožíval každé slovo s herci. Při milostné scéně klečel mezi sedadly a při souboji vstal a šermoval. Když jej uvaděčka poprosila o klid, vrátil se na chvíli do reálu. Za několik vteřin jej však výkon herců opět vrhl do děje a nakonec se stalo to, z čeho jsem měl obavy. Vyvedli ho. Šel jsem radši s ním. Cestou domů jsem mu vyprávěl, jak děj pokračoval. Prohlásil, že je rád, že byl odcházen, protože by při závěrečné scéně asi nevydržel a vylezl na podium, aby Julii zachránil. Na závěr našeho rozhovoru se zeptal, jestli se příslušný kus dává jen jednou. Odpověděl jsem mu, že samozřejmě ne. Hraje se několikrát do týdne. Prohlásil, že je to oběť od herců, neboť zemřít na podiu je u nás asi hrdinství. Teď, když už ví, o co jde, rád by to viděl ještě jednou. Byl jsem nesmírně potěšen, že se mimozemšťanovi líbí naše kultura a tak jsem se rozhodl, že to s ním tedy zkusím podruhé. Koupil jsem lístky a těšil se, že si to tentokrát vychutnám i já. Zeptal se, kdo to bude dnes hrát. A jestli ti herci vlastně vědí, že jdou na smrt. Také jej zajímalo, kde máme hřbitov pro herce a jestli tu minulou Julii již pohřbili. Radši jsem lístky daroval mamce a její přítelkyni. Jak říkám, je úplně blbej.
23. Čeština
(omezené)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nešlo mu do hlavy, proč se muži žení a nežení se ženy. Jestliže se muž ožení, měla by se žena omužit. Vysvětlil jsem mu, že žena se nemůže oženit, protože si nebere ženu jako muž. Nato odpověděl, proč se žena tedy vdává a proč se nemuží, když muž se žení. Vypravoval jsem mu o starých časech, kdy ženu dávali muži. Takže žena se vy-dávala, čili otec jí věnoval muži. Nato mi odpověděl, že když ji muž dostal, neměl by se oženit, ale dostát. A proč se tedy píše vdaná žena a ne mužatá, když muž je ženatý. Také s tím prý nesouhlasí název celého procesu, čímž je svatba. Onen obřad by se měl prý nazývat svatobraní, nebo spojování. Přečetl jsem mu výklad slova svatba. Jde totiž o odvozeninu ne ze slova svatý, ale svůj, či svat, což je mimochodem starý název pro příbuzného. Když jsem mu přeříkal několik krajových výrazů na toto téma, pozastavil se nad slovem sobáš. Namítl, že nevěděl, že u nás žijí sobi. Pochopil mé vyjádření, že jde o staré slovo sobiti, což je přisvojovati si, a tudíž je na místě. Prohledal jsem několik knih a poté jsem mu mohl vysvětlit i jeho dotaz na slovo nevěsta. Nechápal, cože to má společného s ženou, jíž si přisvojuje muž. Přečetl jsem mu, že nevěsta je od slov přivést novou. Většinou je marné vysvětlovat mimozemšťanovi dějiny řeči. Vždy stejně od toho uteče, jelikož tomu nerozumí. Tentokrát však trval na rozuzlení rodinných vztahů. Nelíbilo se mu, jak je čeština benevolentní. Opět jako vždy jsem nevěděl, co má na mysli, ale vzápětí mi to prozradil. Prý se mu nelíbí, že u některých slov nemá pravidla. Lépe řečeno, jediným pravidlem je, že si s ním můžete dělat všechno. Neznám takové slovo, a tak jsem jej nechal pokračovat s otázkou, jakéže to slovo má na mysli. Prý jde o slovo manželé. Pochopil jsem jeho pokus o vtip a odpověděl jsem mu, že si s manželem sice může žena dělat, co chce, ale že to nesmí přehánět. Nato mě zamítavým gestem zastavil, řka, že nemyslí ženu a nemyslí vtip. Vyzval jsem jej, aby tedy ukázal, co má na mysli. Řekl, že to ukazovat nejde, ale že mi to milerád poví.
„Můžeš říct manželé, i manželové, vidím manžele i manžely, zdravím vás manželé i manželové, o manželích i manželech a nakonec to nejlepší. Nezáleží, jaké i napíšeš. Může se to psát s manželi i s manžely.“ Uznal jsem, že je v řečeném případě naše řeč benevolentní a celý večer jsem jej seznamoval se slovy teta, strýc nebo synovec a neteř. Nakonec prohlásil, že jestliže dcera vnučky mojí sestry je moje prapraneteř, její muž bude praprastěna. Opravil jsem jeho mýlku v podobě praprazdi na praprazetě, ale poněvadž jsem si nebyl úplně jist tímto tvrzením, odbočil jsem v rozhovoru směrem k předponě pra. Při hledání takovýchto slov, jsem mu zadal hádanku. Jak by řekl, že staré sklo už není celé? Po chvíli přemýšlení odpověděl správně, že prasklo, prasklo. Pak se zamyslel a řekl, že: „Prapražáci měli v prasešitech pralinky a na starosti neměli pranic, kromě pranic. Nakonec se prali pralevačkou i prapravačkou. Kdyby v té době znali pračokoládu, dávali by si na prapralinky pralinky.“ Musel jsem mu vysvětlit rozdíl, mezi předponou a slovním základem. Když už jsem mu dal hádanku, řekl mi, že by měl také jednu. „Jaké slovo může být zároveň podstatné jméno, přídavné jméno i sloveso v jedné větě?“ Dlouho jsem přemýšlel, ale na žádné takové jsem nepřišel. Zatvářil se jako by snědl všechnu moudrost. Když jsem se dal podat, řekl: „Moje stará se pořád stará, aby nebyla stará.“ Je úplně blbej.
24. Cestování v čase
(demagogie)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno vyslovil přání, že když umíme cestovat v čase, rád by se také proletěl. Zeptal jsem se ho, jak na to přišel. Řekl, že všude se prý o tom píše a mluví. Opět jsem se zeptal, kdeže se o tom píše a mluví. Přeříkal názvy několika románů a filmů. Vysvětlil jsem mu, co to je science fiction, ve zkratce scifi. Nedůvěřivě si mě prohlédl a pak se zeptal: „Jak můžete psát o něčem, co se nestalo?“ Bylo mi jej líto. Mimozemšťan a bez fantazie. Připomněl jsem mu ten neúspěšný pokus se lhaním. Řekl, že je rád, že není příslušníkem této rasy. Docela mě tím urazil. Nedal jsem to však najevo. Pak se na mě obrátil a řekl: „A jak mi vysvětlíš, že umíte upravovat dějiny?“ Nechápal jsem, odkud tu informaci má, a proto jsem se jej zeptal. Odpověděl, že při nějakém skončení sportovního přenosu, reportér křičel, ať přepíšeme dějiny. Nezbylo mi, než abych mu vysvětlil význam slova floskule, čili květnatého, ozdobného rčení, přecházejícího do prázdné fráze, jeho četnost a používání. S cestování v čase to však nemá nic společného. Tuto větu pochopil kupodivu rychle. Velice dobře si vedl, když jsem mu zadal úkol, aby z floskulí sestavil článek. Pomalu se začínal nořit do tajů lhaní a vymýšlení. Nakonec, po několika hodinách práce, pln elánu šťastně odevzdal úkol. Jeho floskulový článek byl excelentní. Zněl: „Mapování briefingů je strašně zásadní pro vyváženost diskursu, při kterém pravdoláskaři a ekosluníčkáři vsadí na příjemný horizont transparentnosti. Je to o tom, že zvítězit na body i přes humanitární bombardování napříč spektrem může vydiskutovat a deklarovat pouze noční můra, s enormní devizou. Vy však dobře víte, že čelit dobré kondici musíme s chutí. Tuto nepolitickou politiku já opravdu nemusím a radši vrátím úder.“
Když dočetl, zeptal se, kdy tedy poletíme v čase? Pokřižoval jsem se, poklekl jsem a sepnul bezradně ruce k nebi. Poplácal mě po rameni a prohlásil, že když už pochopil systém lžení, neměl bych mu skočit, na kdejaký špek. Je úplně blbej.
25. Konec lhaní
(nevýrazné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Celý týden se mě snažil oblafnout. Většinou se mu to dařilo a měl z toho dětinskou radost. Byl to nejúmornější týden v mém životě. Srandičky typu ta polévka není vůbec slaná, načež mi ji přesolil, se prolínaly s těžším kalibrem. Nejhorší bylo, když předstíral záchvat vraždění. Až když upadl smíchy na podlahu, uvědomil jsem si, jak bylo nerozumné jej naučit lhát. Jeho herecké výkony byly přesvědčivé. Za některé bych mu udělil, po skousnutí toho, že to na mě hrál, Oskara. Když však v obchodním domě zakřičel, aby se všichni schovali, že má u sebe bombu, zatáhl jsem ho do sklepních garáží a ujeli jsme z místa činu. Celý následující večer jsem mu vysvětloval, že se lží nemůže zacházet jako s pravdou. Je třeba si rozmyslet každý čin, neboť například v tom obchodě už šlo o jeho bezpečnost. Kdyby přijela policie a zjistila, že nemá doklady, neboť je z jiné planety, mohla by jej zavřít do konce života. A to v tom lepším případě. V horším by jej mohli ihned po činu zastřelit. Přinejmenším jej mohl kterýsi, z neohrožených zákazníků trefit konzervou do hlavy. Pochopil, že se srandou není žádná sranda a po týdnu se vše dostalo do relativního normálu.
Když jsme pak o lhaní debatovali, omluvil se, že je z toho nového lhacího pohledu na svět trochu vyšinutý a na oplátku mi nabídl část svého pokladu, který má v raketě. Něco takového jsem nečekal a s dojetím jsem nabídku přijal. Poté se začal smát a prohlásil, že to byla ta poslední lež, jíž se na mně dopustil a na důkaz pravdivosti svých slov mi nabídl pravici řka, že je o hodně starší než já, a tak že mi dává svou prapravici. Je úplně blbej.
26. Andulky v češtině
(hovadina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou, když pršelo, sedli jsme si k češtině. Vždy jsem měl tuto řeč rád, i když jsem ve škole zrovna nevynikal a známka trojka byla mým průměrným normálem. Asi je to i vidět na mém literárním snažení, neboť mí předkové žili na východním Slovensku. Leč teď, když jsem byl povinován naučit mimozemšťana svůj takřka rodný jazyk, jsem se překonal a podíval jsem se i do pravidel pravopisu, abych jej nějak špatně neinformoval.
Kamarád se vždy otázal a já prolistoval pravidla a odpověděl. Nebyla to hra, nebyla to soutěž, bylo to jen prosté pomáhání bližnímu. Přesto jsem se zapotil. Čeština je skutečně děsný jazyk. Na některé otázky jsem mimozemšťanovi ani nedokázal se svým vzděláním a s pravidly v rukou dát uspokojivou odpověď. Po hodině, když naše mozkové závity začaly vykazovat známky opotřebení, prohlásil, že jej doma nabádali, aby si vybral řeč, již zvládne, ale že netušil, že čeština je ten nejsložitější a nejnechopopitenlější jazyk na světě. Když vyslovoval slovo nejnepochopitelnější, pěkně jej zkomolil, aby dodal svým slovům pravdivost. Přidal k tomu názor, že řeč, která má takto dlouhá slova se snad ani nemůže stát světovou řečí. On totiž trpí hypopotomonstroseskvipedaliofobií, což je strach z dlouhých slov. Jakkoli má učení rád, nechňápe, že takové dlouhé slovo může označovat příčinu nemoci samotné. Je totiž tak dlouhé, že člověk trpící touto nemocí musí zákonitě při jeho vyslovení dostat záchvat. Pak se otázal, jaké má čeština nejdelší slovo, protože slovo nejnepochopitelnější má dvacet hlásek a nedokáže si představit delší. Vytáhl jsem německý slovník a ukázal mu některé jejich složeniny. Chytl se za hlavu a poprosil mě, ať jej nemučím, že čeština postačí. Upozornil jsem ho, že hlásek ve slově je skutečně dvacet, ale písmen jen devatenáct, ježto hláska ch se považuje za jedno písmeno. Nato mi řekl, že mu zbytečně vytvářím na mozku uzel a opakoval svou otázku. Přeslabikoval jsem mu slova nej-ne-ob-hos-po-da-řo-vá-va-tel-něj-ší-mi, nej-ne-vy-krys-ta-li-zo-vá-va-tel-něj-ší-mi a nej-z-de-vět-a-de-va-de-sá-te-ro-ná-so-bi-tel-něj-ší-mi. Při pohledu na něj mi ho bylo líto. Díval se na mě jako na mimozemšťana a tentokrát musím uznat, že právem. Po chvíli, když nabíral dech, řekl, že nechápe národ, který si vytvoří řeč, již ani on sám nemůže zvládnout. To mě trochu rozčílilo a bránil jsem se slovy: „Já sice nejsem původem Čech, ale češtinu mám v malíku a cokoli řekneš, tomu budu rozumět, i přes to, že nemám žádné vyšší vzdělání. Tak nechápu, proč ty, z jiné planety, nemůžeš těch pár základních pravidel zvládnout?“ Podíval se na mě jako na kočku prolézající dírou menší, než kam dosahují její vousy a prohlásil: „Pár základních pravidel? A ty mi říkáš, že máš češtinu v malíku? Vsadím se s tebou, že po pár slovech v češtině ani nepoznáš, o čem je řeč!“
To mě opravdu dožralo a vyzval jsem jej, aby jen tak neplácal a uvedl příklad. Usmál se tím poťouchlým úsměvem, který vždy zvěstuje něco vítězného a řekl: „Mnoho hymen. A o čem je řeč?“ Tentokrát jsem se zasmál já a odpověděl jsem mu, že je samozřejmě řeč o tom, že v Evropském společenství má každý stát svou vlastní hymnu. Mávl rukou a prohlásil, že jsem asi bezpochyby Slovák, neboť jsem nepoznal, že mluvil o více ženách, jež ještě neměly pohlavní styk. Tentokrát mě dostal, ale namítl jsem, že to byla náhoda a podivné souznění, načež mi dal další příklad: „Musím jít na kůru.“ V jeho řeči jsem samozřejmě neviděl kroužek nad u, a odpověděl jsem, že to říká člověk jdoucí do lázní. Jasně že byla odpověď špatná. Byla to věta, již řekl muž, jdoucí do lesa, sbírat kůru na topení. Trval jsem na tom, že si záměrně vybírá sousloví, která nejdou identifikovat. Předvedl mi k mé nechuti větší kalibr.
„V kleci byl pár Andulek. A teď mluv.“ Pokrčil jsem rameny, jako že o čem je řeč, protože když je to pár, byl tam Andulák a Andulka. Zasmál se nahlas s vítězným pokřikem a pokračoval: „A co když byly v kleci dvě dvojice Andulek?“ Nedal jsem se zviklat a odpověděl jsem, že tam byly dva Anduláci a dvě Andulky, ale mohly by to být i čtyři, stejného pohlaví. Načež mi nabídl variantu: „V kleci bylo pár Andulek.“ Tady jsem opět nepochybil a odpověděl jsem, že když bylo, tak je jich víc. Možná, tři až pět. Ovšem při jeho čím dál víc kyselejším úsměvu jsem podotkl, že by možná mohly být i dvě. Po chvíli trapného ticha mi dal ruku na rameno a zeptal se mě: „A teď mi prozraď, jakého rodu tam ty Andulky byly? Mužského, či ženského?“ Tak mě zblbnul, že jsem v tu chvíli nevěděl, která bije. Začal jsem koktat a nedokázal jsem se po těch několika hodinách soustředění soustředit. Úplně nakonec mi laxně prozradil, že celou dobu mluvil o ženách v tygří kleci. A aby mě úplně dorazil, se mě zeptal, jaká je číselná hranice mezi slovy, několik a mnoho. Je úplně blbej.
27. Štrúdl a tour
(nezajímavé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Dlouhou dobu jsem odmítal s ním probírat češtinu. Vzhledem k tomu, že to není zrovna můj koníček a on si v té řeči libuje, se není čemu divit. Přesto však občas na toto téma zabrousí. Nedávno se mě zeptal, proč při přejímání cizích slov nedokážeme říct: „Ano. Toto slovo jsme převzali z cizí řeči a budeme jej používat tak a tak.“
Požádal jsem jej, zda by mohl být konkrétní. Zamyslel se a napsal štrúdl a štrůdl. Nápis ke mně otočil, abych jej viděl, a vysvětloval: „Když se seznámíte se slovem z němčiny označující jablka v těstě, začnete jej používat. Jestliže se slovo vžije, měli byste jej psát štrůdl, a ne štrúdl, jelikož se u vás dlouhé u uprostřed píše s kroužkem a navíc se to v originále stejně píše der Strudel, takže to ani cizí slovo není. Tudíž štrúdl s čárkou je úplná pitomost.“ Tentokrát jsem musel uznat, že má pravdu. Ale stávkovat před Úřadem pro jazyk český, proto nebudu. Nechtěl se ovšem tohoto tématu vzdát a pokračoval s dalším příkladem: „Z angličtiny znáte slovo tour. Seznámili jste se s ním a začali jej používat pro výraz výlet. Jenže i když jste jej přijali za české slovo ve formě túr, tvrdošíjně odmítáte psát ho s kroužkem nad u, i když je vlastně kroužek právě to o, o které při přejímání přišlo. Mělo by se to psát tůra a ne túra, ježto to není slovo cizí. Slovo cizí je tour.“ Začal jsem mít k jeho znalostem o češtině úplně jiný vztah než dříve. Dokonce jsem vážně přemýšlel, jak by vypadala stávka za lepší češtinu.
Za tu dobu, co je na zemi, udělal ne pokrok, ale poskok (zní to ale divně). Když jsme chtěli téma češtiny opustit, ještě mi řekl, že sice česky umím, ale všechna slova stejně neznám. Optal jsem se, kteréže to slovo neznám a on řekl, že paparák. Přemýšlel jsem, co si to vymyslel. Jestli je zkomolenina od slova pařák, barák, nebo něco jiného. Nečekal na mé vyjádření a prohlásil, že je to jednotné číslo, od slova paparazzi. Je úplně blbej.
28. Rýmy
(staromódní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou se mi náhodou podařilo udělat nějaký rým. Myslím, že to bylo ve větě: „Na to nemusíme jít do kina, je to totiž kravina.“ A on se přitom zatvářil, jako bych řekl něco nevhodného. Optal jsem se, proč se tak kysele tváří a on mi vysvětlil, že když u nich řekneš omylem rým, je to pořádné faux pas. Každý se tomu vyhýbá, a když se něco takového stane, je řečník dočasně umlčen.
Řekl jsem mimozemšťanovi, že u nás je to celé odvětví, zvané básnické umění čili poesie. Podivil se, ale protože chtěl poznat všechny naše stránky, toužil si něco přečíst. Pro začátek jsem mu ukázal své verše z mládí.
Chtěl bych tě líbat každou vteřinou
A prohlížet tvůj obrys proti obloze
Užívat si lásku sladkou, nevinnou
A doufat, že tě nezničí koroze
Po přečtení těchto veršů dostal záchvat smíchu a to mě silně popudilo. Co se však odehrálo po dalších verších, si nedovedete představit.
V malém ranci sedí kanci
Vrabčáci jim závidí
Stará svině se drbe v klíně
A vůbec se nestydí
Starší vrabec řekne líně
Ať se mladej naučí
Mladší klopí oči dolů
Stydí se a nečučí
Když po několika minutách popadl dech, prohlásil, že takovou hloupost ještě neslyšel. Vyndal jsem z knihovny několik básnických sbírek a začal mu předčítat české klasiky. Zpočátku zadržoval smích vnitřním škytáním, se zavřenou pusou, a pak vybuchl víc než papiňák. Podal jsem mu knihy a zavřel jsem jej s nimi do ložnice. Několik hodin se pak z této místnosti ozývalo kvílení, bouchání a hlasité výkřiky smíšené s dlouhotrvajícím smíchem. Když se zvuky přestaly ozývat, nakoukl jsem do ložnice. Seděl na posteli a zkříženýma nohama si přidržoval malou knížečku. Rukama měl zakrytou tvář a plakal. Když mě zaregistroval, zavřel knihu a se slzami v očích se mě zeptal, proč jsou ty verše tak kruté. Podíval jsem se na hřbet knihy a na něm stálo: Karel Jaromír Erben, Kytice. Vysvětlil jsem mu, že některé básně jsou kruté, jiné krásné. Mohou však být i veselé, přitroublé, vážné, či vyloženě hloupé. Abych jej trochu uklidnil, naučil jsem jej hru na básníky: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi verš na slovo,“ a pak jsem řekl první slovo, jež mě napadlo. Tím bylo slovo křeslo. Aby hru lépe pochopil, sám jsem rým vymyslel.
Z nebe se sneslo,
peříčko na křeslo.
Před chvílí jsem uklízel,
a teď musím znovu, bohužel.
A pak jsem jej vyzval, aby hru začal. Chvíli zaváhal a pak řekl: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo křeslo.“ Upozornil jsem jej, že to slovo tu už bylo a aby si vymyslel jiné. Nadechl se a řekl: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo peříčko.“ Došlo mi, že to s jeho malou fantazií nebude jednoduché, ale nedal jsem to na sobě znát. Po chvíli přemýšlení jsem odpověděl.
Vzal jsem to peříčko a hodil ho do koše.
Cestou jsem porazil listonoše.
Vůbec si nevšiml, že jsem neudělal rým na peříčko a smál se, jako by to byl ohromný fór. Potom v očekávání řekl, ať mu dám zase hádanku já. „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo pusa.“ Poté se na delší dobu zamyslel. Nechtěl jsem jej rušit, ježto jsem si dovedl představit, že když se celý život rýmování vyhýbal, má v sobě zakořeněné jakési bloky pro toto veršování. A udělal jsem dobře. Po dlouhé odmlce se nadechl, pak ještě zaváhal a zadrmolil:
Díky vytříbenému vkusu
Chtěl bych ti teď vlepit pusu.
Stud mi v tomto ovšem brání,
a tak ji té paní nedám.
Ihned po básnickém výkonu se smíchy sesunul na podlahu. Po několik dalších minut nebyl k použití. Když konečně začal dýchat normálně a slzy smíchu si dostatečně otřel, přeříkal jsem mu opravenou verzi.
Díky vytříbenému vkusu
Chtěl bych ti teď vlepit pusu.
Stud mi v tomto ovšem brání,
a tak ji dám jiné paní.
Začal se smát znovu, jako by to slyšel poprvé. Na lidech poznáte, když se smějí nuceně, ale on se smál od srdce. Byl to upřímný smích, vyjadřující pochopení směšné situace. Tak se může smát jen bezelstný člověk. Pardon, mimozemšťan. Další jeho výtvor zněl:
Když k nám někdo přidge
Zahrajem si bridge
Až když bude pryč
Zůstane tu brič
Několikrát jsme si hru zopakovali a čím dál se Dušinka nořil do tajů veršů, tím horší rýmy produkoval. Když vymyslel rým na mnou zadané slovo krysa, nebyl k použití dva dny.
Viděl jsem vám krysu
Byla plná hnisu
Obul jsem si rukavici
A navštívil s ní popelnici
Je úplně blbej.
29. Rčení
(nanicovaté)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Požádal mě, abych mu vysvětlil rčení: Ženy jdou pro misku s dýní. Říkali to prý v nějakém pořadu o pohlavních nemocech. Neznám žádné takové rčení a zkoušel jsem mu říkat jiná rčení, se kterými si jej zřejmě spletl. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. To jsem však neměl dělat. Vysvětlovat mimozemšťanovi s malou fantazií, že nejde jen o pírko, ale o všeobecné šetření, je takřka nemožné. Druhé přirovnání, jež mě napadlo, bylo: Měl dutou hlavu. Ale nějak jsem tam nemohl napasovat tu dýni. Navíc se mi neustále chtělo říci, že má dutou hlavu, jako mimozemšťan. Pak mě napadla spásná myšlenka a našel jsem ve své knihovně malou Příručku starými československými přirovnáními. Ta jej nesmírně zaujala. Celý večer jsme prolistovávali stránky s větami, které se převážně dnes již nepoužívají, a nejvíce se mu líbilo východoslovenské přirovnání: Rice, jak Košice. Kupodivu ani nepotřeboval překlad a pochopil, že to znamená: Má veliký zadek. Jen jej mrzelo, že neví, jestli jsou Košice větší než naše město. Další přirovnání jsem mu nemohl dlouho vysvětlit. Bylo jím: I kdyby trakaře z nebe padaly. Jednak nevěděl, co je to trakař a jednak si nedovedl představit, že by padaly z nebe. Navíc ani nechápal, kde takové nebe je, protože se s ním při svém příletu nesetkal.
To správné rčení jsme však nenašli. Když jsme po několika hodinách usedli k internetu, podíval jsem se v televizním programu na pořad, o němž tvrdil, že to tam s těmi ženami bylo. Došli jsme v promítání až k inkriminovanému místu a doslova jsem se zakuckal smíchy. Doktor v pořadu totiž neřekl, že jdou ženy pro misku s dýní, nýbrž že jsou ženy promiskuitní. Jak říkám, je úplně blbej. A navíc špatně slyší.
30. Hřbitov
(pseudorealita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V neděli jsme šli na procházku. Došli jsme až ke hřbitovu. Moc se mi dovnitř nechtělo. Nemám rád tuto lokalitu, ale Dušinka trval na návštěvě. Když jsme do areálu vešli, byla na něm vidět jakási sklíčenost. Prohlásil, že je toto místo napěchováno neviditelnými silami a že zde na něj působí soustředění nejvyšší pokory. Nechápal jsem, co tím přesně myslí, ale věřil jsem mu. Vysvětlil jsem mu, proč toto místo lidé před staletími zakládali a jak se při tom vyhýbali sebevrahům, které pohřbívali za hřbitovní zdí. Při slově sebevrah se celý otřásl a doslova prohlásil: „Že u nich by takového člověka nechali sežrat divokými klytoidy, aby po něm nezbylo zhola nic. On totiž každý, kdo je mehlo a nemá žádnou řest, je stvůra. Vlastně si nezaslouží nic jiného, než aby nebyl božtík.“ Opět jsem byl nucen mu udělit lekci z češtiny a vysvětlit, že některé analogické dvojice slov nemají vlivem vývoje řeči své protějšky. Takže řest, mehlo a božtík je v podstatě nesmysl. Proti mé varovné řeči se ohradil, že jsem nejmenoval slovo stvůra. Vysvětlit mimozemšťanovi zvláštní problém češtiny jsem se už vůbec nesnažil. Jen jsem zíral, když se mě na toto téma zeptal, jestli je správné slovo můžeš, nebo nemůžeš. Nechal jsem si zopakovat otázku, a když jsem ani potom nevěděl, co tím myslí, dal mi příklad.
„Říká se správně, Můžeš se ho zeptat?, nebo Nemůžeš se ho zeptat?.“
A byl jsem s vysvětlováním, jak se říká, v pytli. Mou odpověď, že jsou správné obě varianty a navíc, že znamenají totéž, nejenže nepochopil, ale začal si zřejmě o mně myslet, že neumím česky.
Když jsem jej dovedl k hrobu svých prarodičů, poklekl a k mému překvapení polohlasně přeříkal modlitbičku (i když trochu upravenou), kterou jsem se jej nedávno snažil naučit. Jistě znáte modlitbu Andělíčku, můj strážníčku… Jeho verze však zněla trochu jinak. „Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci.“ Když mi po jeho výstupu zvlhly oči, nevěděl jsem, jestli dojetím, či smíchem. Výměnu strážníčka za policajtíčka bych udržel, ale po záměně dušičky s pneumatičkou jsem se neovládl a propukl k nevoli přítomných návštěvníků hřbitova v smích.
I přes mé žádosti, abychom toto ponuré místo opustili, trval na návštěvě kaple. Po půlhodinovém přemlouvání místního hrobníka úplatný muž uvolil a k mimozemšťanově radosti nám po obdržení několika bankovek dovolil do těchto míst nahlédnout. Dušinka byl u vytržení. Chodil po dlažbě posvátného místa a s rukama zdviženýma chválil krásu místních památek. Přiznám se, že se mi až do té doby většina obrazů, soch a ostatních detailů výzdoby zdála poněkud kýčovitá. Avšak po naší návštěvě jsem na tyto artefakty začal pohlížet trochu jinak. Staré obrazy se mi proměnily na krásné výjevy z bible, sochy dostaly patinu stáří a ozdoby, i když značně léty poničené, jsem začal ctít, jako by to byly ty nejkrásnější věci na světě. Jsem asi cvok, ale až po návštěvě mimozemšťana jsem si uvědomil nádheru tohoto místa. Jeho přítomnost v této svatyni ve mně probudila hrdost člověka. Jak říkám, nemůže za to, ale je úplně blbej.
31. Tanec
(sporné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zeptal se mě, kolik máme u nás tanců. Chtěl jsem mu odpovědět podle pravdy, že to ještě nikdy nikdo nespočítal, ale po jeho týdnu lhaní jsem se neovládl a řekl jsem, že 3524. Díval se na mě s otevřenou pusou a z jeho úst vyklouzlo jen tiché: „Tolik?“ Bylo mi líto, že jsem mu zalhal, a přiznal jsem se. Ani se nedivil, ale i tak posmutněl. Ještě jednou jsem se mu omluvil a řekl jsem, že kdyby se podařilo někomu spočítat to množství různých variant tanců, nebyl bych možná daleko od pravdy. Jsou tance mezinárodní, krajové, sváteční, obřadní a samozřejmě také moderní. Nato posmutněl ještě více. Zeptal jsem se, proč je z toho smutný, a on jen pošeptal, že u nich mají tanců jenom pět. Tanec zrození, tanec plnoletosti, tanec svatební, tanec plodnosti a tanec smrti. Podíval jsem se mu do očí a poradil mu, že až se vrátí na svou planetu, může dát jejich lidstvu ten největší dárek, jaký by mohl přivézt. Poprosil jsem jej, aby vstal a pustil jsem hudbu. Pět dní jsem jej učil různé druhy tance a během té doby se z mimozemšťana stal taneční mistr. Když usoudil, že už umí dost na to, aby svým lidem přinesl krásný dar, upadli jsme do postele a tři dny jsme spali. Další den si při snídani pustil televizi s programem mezinárodních závodů ve společenských tancích. Dívali jsme se na ty nádherné taneční kreace a on řekl: „Naše populace nemá tolik fantazie, jako ta vaše, ale já to změním.“ Byl jsem na něj i na sebe pyšný a tentokrát jsem si nemyslel, že je zas až tak úplně blbej.
32. Gigolo
(děsné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou jsem se jej zeptal, jaké měl tam u nich povolání. Několikrát tuto mou otázku záměrně přehlížel. Až když jsem po několikanásobném opakování otázky trval na odpovědi, přiznal se, že byl doma holičem. Smál jsem se celé odpoledne. Představa, že k nám přiletěl několik miliard světelných let holič z jiné planety, se mi zdála natolik vtipná, že jsem se nemohl ve svém záchvatu smíchu zastavit.
Nemluvil se mnou. Po několika pokusech o smíření trval na omluvě a řekl bych, že doslova trucoval. Chodil okolo mne nabroušen, do vlasů si vetkl ostřici, a aby zdůraznil svůj hněv, oblékal se bez trenýrek, naostro. Kdykoliv jsem jej chtěl oslovit, pozvedl připravenou pohlednici Ostrova. Na kalhotách si vyžehlil puky, aby byly co nejostřejší, a z jedné kapsy mu čouhal ostrý nůž a z druhé brusný kotouč. Záměrně jsem omluvu oddaloval na dobu, kdy budu schopen jasně a beze smíchu probrat celou problematiku jeho návštěvy, ale kdykoliv došla řeč na jeho bývalé zaměstnání, dostal jsem smíchovou koliku. Dlouhou dobu jsme se chtě nechtě vyhýbali tomuto tématu. Nebylo však zbytí a jednou jsme tuto hráz částečného mlčení museli přetnout. Došlo k tomu po kávě v kavárně, při hodnocení místních potenciálních manželek, kterých se v kavárnách najde vždy přehršel. Kdyby náhodou byla v kavárně jediná žena, byli bychom nuceni o ní říci, že jich není přehršel. Což se však neslučuje se slušným vystupováním. Jen si představte reakci ženy, vámi oslovenou v příjemném prostředí restaurace. Na otázku: „Jste s prominutím část přehršle?“ vám každá buď odpoví, že jste magor, nebo se jen nechápavě tlemí. V naší restauraci seděly v této době tři přehršle, zralé k oslovení. Kamarád vykazoval známky chtíče a já byl po delší pauze také zralý k použití. Nenápadně jsem jej upozornil, že u nás si každý muž zajišťuje své známosti sám, avšak on trval na tom, že mu musím z důvodu neznalosti našich zvyklostí najít vhodný protějšek. Po naléhání mimozemšťana, že mu mám zajistit ženu, jsem požádal tu první, zda by nehodlala setrvat v jeho přítomnosti po dobu, než bude schopen svůj chtíč pokořit. Na její pohled do smrti nezapomenu.
Vyzval jsem kamaráda, aby si i přes neznalost našich poměrů vybral sám. Vstal a oslovil druhou dámu. Nebylo divu, že to byla ta s delšími blonďatými vlasy. Během několika málo minut se odebrali na taneční parket a během několika málo tanců se oba odebrali neznámo kam.
Čekal jsem do zavírací doby. Když se Dušinka ani jeho lejdy neobjevila, pokřižoval jsem se, zaplatil útratu a jako vždy odešel sám, bez dámy a bez iluzí domů.
Na druhé ráno do smrti nezapomenu. Vrátil se, zvoně na všechny zvonky v domě a na otázku, proč si neotevřel vlastními klíči, odpověděl, žejekurvastratil. Když se dostatečně vyspal, promluvili jsme si jako chlap s chlapem.
„Jak ses mohl takhle vožrat?“ zeptal jsem se pro začátek. Odpověděl zcela nevinně: „Já nic nepil, ale zato ona byla spokojená.“
Bylo nabíledni, že se nemusím vracet k mému nepodařenému večeru a tím zdůrazňovat negativa mého sexuálního života. Ostatně dlouho jsem mu tuto schopnost záviděl.
V sauně jsem zjistil, že na ženy nemá na rozdíl ode mě větší vliv. Jeho kladélko nebylo větší než o dva centimetry. Avšak k jeho vitalitě musím podotknout, že mám co dohánět.
Když konečně došlo na náš dlouhodobý problém jeho zaměstnání, pochopil jsem, po několika málo nedorozuměních, že holič se u nich říká muži, který zajišťuje spokojenost žen. Barví ženě imaginárně vlasy na tmavo, nebo je stříhá. To proto, aby nebyla pro ostatní muže atraktivní. Čili holič je muž, jemuž se u nás říká gigolo. Je úplně blbej.
33. Královna ze Sáby
(klamné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Měl období, kdy četl převážně historickou literaturu. Celé dny jsme prodebatovali o egyptských, římských a řeckých bájích. Snažil se do toho všeho vmontovat Bibli, ale nedařilo se mu to. Nepochopil základ bájí. Myslel si, že vše, co je napsáno, se skutečně stalo, a nedovedl si představit, že to není pravda, ale jen jakási pohádka pro dospělé. Vyndal jsem z knihovny knihu Stručné dějiny lidstva a poradil mu, aby si přečetl radši tuto bibli. Ta je přinejmenším o devadesát procent pravdivější. Po několika dnech ji odložil zpět do knihovny, řka, že báje jsou lepší. Víc o dějinách lidstva hovořit nechtěl. Pouze mu prý nejde do hlavy, jak je možné, že už v těch dobách měli tito andrtálci taková krásná auta. Nechápavě jsem se zastavil v činnosti, již jsem právě prováděl. Tou činností bylo žehlení. Neboť v případě, že bych nepřestal, mohl bych spálit přinejlepším prádlo, nebo přinejhorším sebe. Jak znám svého kamaráda, mohlo by se také stát, že bych v rozpáleném rozhovoru po něm rozpálenou žehličku možná i hodil. Vypnul jsem používaný horký přístroj a usedl k němu na sedačku.
„Cože jsi to říkal?“ otázal jsem se, přehlížeje chybné pojmenování o neandertálském původu a očekával jeho vysvětlení.
„Říkal jsem, že na tu dobu měli dost pěkná auta.“ Opakoval svou myšlenku. Podal jsem mu všechny knihy, které tu dobu četl a poprosil jej, aby mi ukázal původ svého podezření. Odmítl však cokoli hledat, s odůvodněním, že neví, kde to bylo a co jej vlastně k této myšlence přivedlo. Znechuceně jsem se vrátil k žehlení. Nebyl jsem znechucen jeho přístupem k dějinám, nýbrž žehlením.
Za několik dní jsme na procházce po městě uviděli prodejnu automobilů a já se konečně dozvěděl, proč si myslel, že měli staří Řekové či Římané pěkná auta.
Ukázal na jeden vůz a vítězným gestem mi oznámil, že jedna královna v té pohádce přijela Saabem. O královně ze Sáby, zvané Bilqís, jež žila mezi Etiopií a Jemenem, jsem radši nemluvil. Je totiž úplně blbej.
34. Test IQ
(defektní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Poprosil mě, abych mu pomohl změřit v jakémsi programu na internetu jeho IQ. Došel jsem k jeho stolu a zjistil, že má na obrazovce otevřeny stránky s testem a v prostředku okénko s pokynem Start testu.
„Jakou pomoc potřebuješ?“ zeptal jsem se a ukázal myší na místo, kde zahájí test.
„No abys mi pomohl. Nerad bych se zklamal,“ řekl nevinně a podíval se mi do očí jako štěně, které nenašlo aportek.
Přesvědčoval jsem jej, aby si test provedl sám, jelikož, kdybychom ho dělali spolu, byl by to podvod a nakonec ve výsledku bychom museli výsledek dělit dvěma. Přemlouval mě se strachem v očích.
„Jestliže máš strach, že se zklameš, mám jednoduchou radu. Ten test nedělej. Já ho také nikdy nedělal a žiju spokojeně,“ radil jsem mu.
Nedal pokoj. Prohlásil, že nemá strach, ale že se bojí. Vysvětlil jsem mu, že bát se a mít strach jsou synonyma a že jde v podstatě o to samé. Jestliže však nemá strach, má tedy asi jen obavy. Nechápal slovo obavy. Dal jsem mu tedy příklad. Jestliže ke slovu strach nebo bát se přidáme hodnotovou číslovku sto, k obavě bychom přiřadili asi tak třicítku.
Chvíli tiše přemýšlel a potom řekl, že on má tedy asi sedmdesát, protože třicítkou by jel leda na kole. A i když má o sobě nějaký názor, je si jist, že je japný a rád by skončil vrlý.
Neopravoval jsem jeho slovní chyby, a abych snížil jeho hodnotu obav, oznámil jsem mu, že jsem se tedy rozhodl sednout si naproti ke druhému počítači a že si také udělám stejný test jako on. S radostí souhlasil, a když jsem se připravil, ukázali jsme palcem nahoru, že jedem.
Řeknu vám, že jsem ani neměl čas se bát. Nikdy jsem netoužil vědět své IQ, ale když šlo o kamaráda mimozemšťana, udělal jsem, co bylo potřeba. Svůj test jsem měl hotov asi po hodině usilovné dřiny. Chvílemi jsem cítil, že mám mozek v drtičce a někdy se mi před očima dokonce udělaly barevné kruhy a já nebyl schopen dál pracovat. Už po půl hodině jsem cítil, jak mi po zádech stékají kapičky potu. Přesto byl můj výsledek více než dobrý. Možná, že kdybych měl větší čas na přípravu, bylo by kvůli stresu závěrečné číslo o něco nižší.
Mimozemšťan se nad testem potil ještě asi půl hodiny. Občas z něj vypadlo tiché pomóc nebo i jiná slova, jež nejdou interpretovat. Ne, že by byla všechna sprostá, ale vyslovoval některá ve své řeči a ta jaksi nejdou napsat. Abych vám přece jen naznačil, jaký zvuk jeho řeč má, představte si mňoukající kočku, již honí lev s chřipkou a nad nimi stojí bača hrající na fujaru. Tyto zvuky, když spojíte, je to přibližně ono.
Po ukončení testu padl na pohovku do mdlob. Podíval jsem se na jeho výsledek a musím uznat, že kdybychom test absolvovali spolu a výsledek dělili dvěma, byl by na tom asi lépe. Je úplně blbej.
35. Kouzla
(amatérské)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A většinou je úplně blbej. Viděli jsme v televizi kouzelnické vystoupení. Eskamotér létal po podiu a nakonec zmizel pod plachtou v betonové desce. Když pořad skončil, Dušinka se na mě podíval jako na vraha a prohlásil, že jsem lžář a že mu lhu do očí. Bylo mi jasné, že nepochopil kouzelnický podvod. Zatímco mě mimozemšťan častoval nadávkami, připravil jsem si knížku o kouzlech pro děti. Když mi konečně přestal lát, prozradil jsem mu, že to byl všechno jen podfuk. Trval na tom, že to viděl na vlastní oči a že lidé umí létat a mizet.
Vzal jsem balíček karet a ukázal mu základní kouzlo s uhádnutím karty. Jistě tuto hříčku také znáte. Udělal jsem tři hromádky po třech kartách a zadal mu úkol, aby si zapamatoval nějakou kartu. Ukázal na jednu z nich a mě bylo jasné, že zadání nepochopil. Poprosil jsem ho, ať si vybere jinou kartu a on na ni opět ukázal. Svatá trpělivosti! Znovu a znovu jsem jej žádal o jinou a jinou kartu, a když po devátém pokusu pravil, že už tu žádná jiná karta není, svázal jsem mu ruce za zády a rozdal znovu. Když po patnácti pokusech konečně dospěl k výsledku mé půlhodinové práce, vzal jsem karty a místo vodorovně jsem rozmístil hromádky svisle. Požádal jsem jej, aby mi pouze řekl, a to bez ukazování, ve které hromádce je ta jeho vybraná karta. Odpověděl, že to eso je ve druhé hromádce, a byl pyšný, že to zvládl. Dělal jsem, že jsem slovo eso přeslechl a vyndal jeho eso. Byl u vytržení. Díval se na mě, jako bych právě dolétal. Bylo marné mu vysvětlovat podstatu věci. Někdy se mi zdá, jakoby to ani chápat nechtěl.
Celý večer jsem mu předváděl za pomoci knížky drobná kouzla a lépe řečeno drobné podfuky. Hry se zápalkami, s provázky a kartami, míčky a skleničkami s vodou mu učarovaly. Vysvětloval jsem mu, že je to všechno převážně čistá fyzika, nebo v některých případech i chemie. Nejvíc se mu však líbila dvě kouzla. První bylo mé oblíbené položení lžíce a vidličky na dvě sirky hlavičkami na sebe a druhé bylo optické malování nesmyslně postavených obrázků. Když se díval na mnou namalovanou židli a nemohl spočítat, jestli má tři nebo čtyři nohy, využil jsem situace a řekl jsem, že je to taková malá fata morgana. Konečně pochopil to slovo. Nevím, jestli správně, ale o to nejde. Ovšem, když jsem mu vysvětlil, že je to jen část fyziky, zvaná optika, posmutněl. Na závěr jsem měl připravenu lahůdku. Jedno ze svých starých kouzel. Svázaný provázek jsem si namotal speciálním grifem na prsty a položil jej pod jeho ruku. Rychlým pohybem jsem dosáhl toho, že byl provázek nad jeho rukou a tvrdil jsem, že jsem mu jeho ruku provázkem přeřízl. Popadl se za zmíněnou paži a brečel, že mu teď upadne a abych zavolal pohotovost. Když jsem jej vyvedl z omylu, divil se, že mu ta ruka opět přirostla. Opět jsem využil situace a pomalými pohyby prozradil tajemství celého podvodu. Prohlásil, že svá první slova o lžení odvolává a řekl, že mi na závěr dá také jednu hádanku.
Byl jsem docela napjat, neboť v případě, že hádanku neuhodnu, mohu se alespoň pyšnit tím, že jsem jej naučil přemýšlet. Po chvíli uvažování pravil: „Která kuchařka bude mít větší buchtu? Ta, jež dá do těsta jednou tolik mouky, nebo ta, která dá do těsta dvakrát tolik mouky?“ Odpověděl jsem, že samozřejmě ta, která dá dvakrát tolik. Dostal záchvat smíchu a pravil, že nejenže neumím česky, ale že ani neumím počítat. Obě tam totiž daly stejné množství. Jen čeština si to plete. Je úplně blbej.
36. Pán
(narušené)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V centru města jsme museli oba na toaletu. Zatímco já vešel do místnosti pro muže, Dušinka navštívil sousední komůrku pro dámy. Seděl jsem na trůnu a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta. Tu se ze sousední katedry ozvalo tlumené šeptání: „Jak to, že sem ke mně chodí ženy?“ Mluvil jsem sice na pohřbech i na svatbách, ale na hajzlu nikdy. I přesto jsem mu odpověděl stejně hlasitým: „Šel jsi tam, tak buď rád, že sedíš. Ser a neser!“
Na odchodu jsem mu pak ukázal jeho drobnou mýlku, kterou mu způsobila čárka. Spletl si PANÍ a PÁNI. Cestou domů jsme probírali slovo pán. Vysvětlil jsem mu, jak časem slovo pán devalvovalo. Kdysi to bylo oslovení pro toho nejvyššího. To se sice dodnes zachovalo, ale časem si oslovením pán říkaly stále nižší a nižší vrstvy lidu (například pán velkomožný, pantáta apod.), až nakonec dostalo stejný význam jako muž. Už se neříká „to je pán“ s obdivem, ale s určitým jedovatým posměškem. Stejně jako byste řekli to je maloměšťák. O této mé úvaze řekl, že je to gativní posun k dokonalosti řeči. Nevěděl jsem, o čem mluví a nechal jsem si jeho reakci zopakovat. Až při druhé verzi jsem pochopil, že gativní je stejné jako pozitivní. Protože podle jeho vysvětlení je ne-gativ opak pozitivu.
Večer jsme pak toto slovo podrobili ještě detailnímu rozboru. Byl potěšen, že říkáme svému bohovi Pán Bůh nebo Pámbůch, jak se s oblibou říká. Někdy dokonce jen Nejvyšší Pán. Přesto nechápal, proč tato devalvace zmíněného slova došla až tak daleko. Opět jsem jej nepochopil. „Proč si myslíš, že není s tímto slovem něco v pořádku?“ zeptal jsem se. Původně jsem se chtěl otázat jinak, ale věta „Proč si myslíš, že je s tímto slovem něco v nepořádku?“ se mi zdála v tomto kontextu divná. Jak ho znám, určitě by v nepořádku hledal prach a špínu. Zamyslel se a řekl, že slovo, jenž značí toho nejvyššího, by se nemělo v žádném spojení proměnit z podstatného jména na citoslovce.
Nechápal jsem, o čem mluví a zase jsem si myslel, že je to jedno z jeho častých nedorozumění, ale vyvedl mě z omylu. Zeptal se prostince, zda je slovo páni podstatné jméno nebo citoslovce. Odpověděl jsem mu podle pravdy, že podstatné jméno. On se opět pousmál tím svým vítězným úšklebkem a prohlásil, že je má slovenská čeština výrazně slabá. Dost mě to dožralo. Požádal jsem ho, se zatnutými pěstmi, ať své tvrzení dokáže. On vstal a prohlásil: „Páni, to byla mela! Páni, to byl gól!“ Ve chvíli nejvyšší nouze, jsem prohlásil, že to říká ostatním mužům v okolí, ale na to mi odpověděl, že je u televize sám, a v tom případě je to citoslovce. Je úplně blbej.
37. Akce
(hrozné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se mě zeptal, jak vypadá akce. Nevěděl jsem, kterou akci myslí, a vyzvídal jsem: „Myslíš nějakou konkrétní, nebo to chceš vědět všeobecně?“ Odpověděl, že neví, jestli jsou všechny stejné, nebo jestli je mezi nimi rozdíl. Snažil jsem se, aby pochopil systém, a začal jsem zeširoka.
„Když se někdo chystá prodat své zboží, udělá akci.“ Mimozemšťan se na mě díval doslova jako mimozemšťan.
„Z čeho?“ Nevěděl jsem, co tím myslí, a zeptal jsem se: „Co z čeho?“ Zamával rukama a pokračoval.
„No z čeho udělá tu akci?“ Došlo mi, že je to zřejmě zase jedno ze slovních nedorozumění.
„Prosím tě. Nejdříve mi řekni, při jaké příležitosti jsi to slovo zaslechl, abych věděl, nač se ptáš.“ Řekl, že Slováci neumí dobře česky, načež pokračoval, že při obědě. Dále jsem z něj dostal, že obědval on a že tam byla televize. Pochopil jsem, že to byl pokyn režiséra k zahájení natáčení. Asi natáčeli v restauraci a kamarád se tam připletl. Opustil jsem první myšlenku o prodeji zboží a vysvětlil mu, že při natáčení je vžitý povel akce stejně jako by se řeklo start. Tentokrát se na mě díval jako hejno mimozemšťanů.
„To myslíš u holiče?“ řekl a mě málem trefil šlak.
„Krucinál, u jakého holiče?“ Pokrčil rameny a řekl, že já tvrdím, že odstartuje rejžákem natáčky.
„Neříkal jsem natáčky, ale natáčení. Neříkal jsem rejžák, ale režisér a neříkám nic, dokud mi neřekneš, jak jsi k té akci přišel. Říkej.“ Řekl, že k ní nepřišel, neboť u ní byl ten reportér. Teď už jsem si opravdu připadal jako idiot.
„Jaký reportér?“ zeptal jsem se a čekal na vysvětlení.
„Ten reportér z televize.“ Náš další rozhovor byl v mnohém podobný vyšetřování.
„Tak znovu. O jaké akci mluvíš?“
„Nevím, já ji neznám.“
„Kde jsi slovo akce slyšel?“
„V restauraci.“
„Kdo to slovo vyslovil?“
„Reportér.“
„Co dělal reportér v restauraci?“
„Nebyl v restauraci.“
„Jak jsi ho tedy mohl slyšet, když tam nebyl?“
„Byl tam.“
„Před chvílí jsi tvrdil, že tam nebyl.“
„Netvrdil jsem, že tam nebyl. Tvrdil jsem, že nebyl v restauraci.“
„A kde tedy byl, když nebyl v restauraci?“
„V televizi.“
„V jaké televizi?“
„V té, jež stála v restauraci na skříni.“
Pane Bože! Proč já? Pomyslel jsem si, ale nahlas jsem řekl jen: „Pamatuješ si, co řekl ten reportér v televizi, která stála na skříni v restauraci?“
„Pamatuju.“ Odpověděl.
Na to nemám. „Tak si to pamatuj.“
„Proč?“ podíval se zmateně.
Zvedl jsem ruce a zakřičel: „Protože to byla poslední slova, která jsi slyšel, než tě zabiju!“ Na to mi odpověděl, že se bude bránit. Vysvětlil jsem mu, že jej samozřejmě nezabiju, ale že jsem to řekl, neboť mě rozčílil. Pak jsem mu řekl, aby mi řekl vše, co ten reportér řekl. Nadechl se a se strachem, jestli jej neuhodím, mi pošeptal: „Ozývám se k vám z místa, kde právě proběhla krásná akce za podpory místních složek.“
Sláva! Konečně jsem po půlhodině dostal přesnou informaci.
„Takže. Akce může být jakákoliv. Třeba výstava nebo závody. Jestli si viděl pozadí za reportérem, mohl jsi posoudit, o jakou akci šlo. Pochopil jsi, co slovo akce znamená?“
Pokýval hlavou a pak se zarazil. „A okolo čeho proběhla?“
Je úplně blbej.
38. Pouť
(zastaralé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V neděli jsme šli spolu na pouť. Už od doby, kdy se dozvěděl, že se bude konat, byl nesnesitelně netrpělivý. Když konečně nastala ta správná doba k oblékání a přípravě na celodenní pohodovou procházku, vzal si na sebe oblek s kravatou, ponožky a sandály. Díval jsem se na něj a nevěřil svým očím.
„V tomhle chceš jít na pouť?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl, že pouť je svátek křesťanů a že chce, aby to na něm bylo vidět, ježto ctí naši víru v Boha.
„Na pouť se nechodí v obleku. Je to lidový svátek, ne monstrózní společenská událost.“ snažil jsem se jej přesvědčit. Naštěstí netrval na obleku a převlékl se do normálního oblečení. Sandály s ponožkami si však ponechal.
„Vezmi si polobotky. To bude lepší,“ radil jsem. Trval však na tom, že mu v plných botách nohy nevoní a sandály mu vyhovují.
„Tak si z těch sandálů vyndej ponožky. U nás je to stejný trapas, jako byste u vás řekli omylem rým.“ Věřil jsem, že tato verze varování pomůže. Bohužel jsem se mýlil. Bez ponožek jej sandály tlačí a nohy se mu potí. Má prý radši otevřené obuvy a kvůli hygieně to nechá tak, jak to je. Ona prý každá obuva je lepší otevřená. Vzdal jsem to a vyšli jsme do krásného dne.
Cestou jsme rozebrali slovo obuv a přiznám se, že jsem pohořel. Nevím, jaký je rozdíl mezi botami a obuví. Oba názvy jsou správné. Leč Dušinka potřeboval vědět, kolik bot musí být, aby to byla obuv. Jedna bota totiž obuv prý není a dvě jsou stále jen boty. Takže jsem jej nechal při úvaze, že tři boty jsou již obuv. I když se mi to zdá jako neuvěřitelná pitomost.
Celý den doslova běhal mezi stánky a obdivoval zboží. Zkoušel si klobouky, dětské pistole, sílu na měřidle největší rány i obraz od rychlokreslíře. Ochutnával vše, počínaje tureckým medem, kysaným mlékem, grilovanými olivami a konče svařákem. Jezdil na autíčkách i na řetízkáči. Půl hodiny vydržel na houpačce a pak unaven se mnou mlsal opečenou klobásu s točeným pivem. K večeru, když jsem myslel, že umřu únavou, prohlásil, že chce jít do cirkusu. Byl jsem naposledy v cirkusu s tatínkem, když mi bylo osm, ale nemohl jsem mu tuto atrakci odmítnout. Usedli jsme do první řady a očekávali začátek. Všude kolem seděli rodiče s dětmi a já si v tu chvíli připadal jako rodič s přerostlým potomkem. Když světla pohasla, vstoupil první do manéže klaun. Udělal pár vtipných kousků a všechny děti řvaly smíchy. Abych byl úplně přesný, všechny děti a Dušinka. Řehtal se spolu s dětmi bez zábran a pocitu trapnosti. Děti si jej pochopitelně nevšímaly. Jen rodiče jaksi pokukovali směrem k naší loži. Koně kamarádovi učarovali. Psi, prasata a mluvící papoušek jej pobavili a akrobati se stali hrdiny dne. V druhé půli při přípravě mříží pro vystoupení šelem přišel znovu na řadu klaun. Již v první půli si nemohl nevšimnout kamarádova nadšení. Nyní se ho snažil využít. Došel až před naši lóži a vyzval Dušinku, zda by mu nepodržel krátké lano, jenž mu stálo i proti přírodním zákonům směrem ke kopuli. Toto kouzlo jsem již několikrát viděl a jen jsem čekal, co z toho bude. Dušinka vlezl do manéže a odebral klaunovi lano. V tom okamžiku se lano zbortilo směrem dolů. Když to klaun po několika pokusech vzdal, postříkal kamaráda vodou z květiny na klopě a propustil jej zpět na lavici. Davy šílely a kamarád se smál od ucha k uchu. Po několika dalších vtipných kouscích si klaun přivedl malého psíka a zeptal se ho, kdo se mu tady nelíbí. Pejsek přivedl klauna k Dušinkovi a počůral mu sandály. Klaun prohlásil, že se mu ty ponožky v sandálech také nelíbí a odešel do zákulisí. Hlediště řvalo smíchy a Dušinka kupodivu, i když pokořen, také.
Doma jsme se dlouhou dobu nebavili o ničem jiném než o cirkusu a hlavně o šaškovi. Nemohl pochopit, že takový skvělý bavič nemá na pořádné oblečení a chodí ve starém kostkovaném kabátě. K tomu se ještě podivil, že vystupuje, i když je nemocen. Zeptal jsem se, jak k tomuto závěru došel, a on řekl, že měl přeci na nose kvůli hygieně lapač hlenů. Vysvětlil jsem mu, že to nebyl žádný lapač, ale šaškovský nos. Totálně nepochopil jeho funkci. Měl jsem na půdě v krabici svůj starý šaškovský převlek z dob maškarních plesů a přinesl jsem jej. Nedovedete si představit, jak směšně vypadá v klaunském oblečení mimozemšťan. Oblékl se do kostýmu a stoupl si před zrcadlo.
„Nic moc. Vypadám jak šašek,“ prohlásil a já mu to potvrdil s vysvětlením, že o to tu právě jde. Chodil po pokoji a snažil se zopakovat některé šaškovy gagy. Byl trapný. Strašně trapný. Byl to ten nejhorší šašek, který si toto oblečení oblékl. Po půlhodině marného snažení ze mě nevymámil ani nejmenší úsměv. Pak mi však došlo, že jsem zapomněl z krabice vyndat červený nos na gumičce vyrobený z pingpongového míčku a okamžitě jsem mu jej nasadil. Chvíli se pozoroval v zrcadle, pak si nos sundal, znovu si ho nasadil a tuto činnost opakoval několikrát. Když se po několika minutách otočil ke mně, prohlásil, že i když nemá rýmu, asi bude mít nos brzy plný nudlí. To mě rozesmálo. Ano, to je ten pravý klaun. Pochopil situaci a hodinu mě bavil vtípky více či méně směšnými. Večer mi před spaním prozradil, že to byl ten nejkrásnější den, který na této planetě zažil. Při dojemném přiznání měl v očích slzy. I mě slza štěstím ukápla. Jsem z něj totiž úplně blbej.
39. Krádež v samoobsluze
(hloupé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se mi svěřil, že by hodně rád poznal, jak se cítí člověk, který něco ukradnuje v samoobsluze. Po dlouhé debatě o nesprávnosti tohoto činu a po opravě z ukradnuje na ukradne, mě přesvědčil, že když si nemůže ověřit teorii, již si nedokáže představit, nemůže ani svůj názor na ni zařadit do kolonky nesprávných činů. Řekl jsem mu, aby nepřeháněl, protože si umí představit i jiné věci, aniž by je vyzkoušel. Místo souhlasné reakce se mi omluvil a podával mi kapesník. Nechápal jsem, proč mi jej dává, a otázal jsem se, proč se mi omlouvá s kapesníkem v ruce. Na to mi vysvětlil, že si myslel, že mě poprskal. Řekl jsem mu prý totiž, aby nedělal přeháňku. Po našem malém nedorozumění jsem marně argumentoval, že se krást nemá. Viděl jsem, že stůj co stůj chce dosáhnout prozření, a tudíž jsme zašli do samoobsluhy.
Dal jsem mu cestou malé školení, jak se chovat v případě nebezpečí. Ne že bych byl v krádežích v samoobsluhách zběhlý, ale viděl jsem spoustu filmů a zaznamenal chyby, jichž se zloději nejčastěji dopouštěli. Pozorně mě vyslechl a se vším souhlasil. Pro jistotu jsem mu žádaný, leč ošklivý čin předvedl. Nebylo mi v tu chvíli nejlépe, ale znal jsem jeho tvrdohlavost a věděl, že dokud nedosáhne kýženého cíle, nedá pokoj. Vcházel jsem do prodejny se slovy: „Zůstaň tady a dívej se. Až vyjdu z prodejny, půjdeš tam ty.“ Divil jsem se sám sobě, co to vlastně dělám, ale pro Dušinku bych i vraždil. To ne, ale přemýšlel bych o tom.
Obešel jsem několik regálů, aby na mě z venku viděl, a u jednoho jsem popadl první drobnost, kterou jsem nahmátl. Vložil jsem si ji do kapsy a dělal jako by nic. Tou drobností byla sklenice okurek. Byl jsem celý zpocený a při průchodu kasou jsem se choval co možná nejnenápadněji. Pokladní neměla důvod mě podezřívat a já vyšel z obchodu šťastný, i když zpocený, a hlava se mi točila, jako bych vykradl banku.
Teď byl na řadě Dušinka. Vešel pln sebevědomí do prosklených dveří a pak jsem jej ztratil z dohledu. Měl jsem strach, aby neztropil nějakou nepředloženost, a pro jistotu jsem šel za ním. Když jsem jej konečně mezi regály našel, vytahoval ruku ze své kapsy a mířil k pokladně. Dělal jsem jako že nic a postával u regálu, prohlížeje si zboží. Když prošel nepozorován mezi kasami, oddychl jsem si a pomalu mířil k východu. Jenže kamarád se za kasou otočil a začal vysvětlovat pokladní, že ukradl kvůli vcítění malou lahvičku a že by jí chtěl vrátit. Pokladní se na něj nejdříve dívala nedůvěřivě a pak naučeným pohybem zavolala zvonkem vedoucího. Ten se dostavil neprodleně. Dušinka pána v bílém plášti seznámil se svým činem a na důkaz ukázal na mne. Vedoucí si nás vzal oba do své kanceláře a pro jistotu se mě zeptal, zdali mám také něco ze zboží v kapsách. Vytáhl jsem okurky a položil je na stůl. Vedoucí se střídavě díval na mé okurky, na kamarádovo Maggi, pak na mě a na něho. Po chvíli trapného ticha usedl za stůl a jen tiše zašeptal: „Vypadněte, blbouni, než si to rozmyslím.“
Já utíkal coby odhalený zločinec, kdežto Dušinka pln sebevědomí a radosti z nové zkušenosti odcházel s pocitem vítěze. Je úplně blbej.
40. Velký třesk
(naivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ležel na pohovce a četl časopis. Já seděl zrovna u počítače a snažil jsem se vypotit článek do novin. Když už to vypadalo, že budu mít nějaký nápad, ozval se.
„Který kravál vymyslel, že vesmír vznikl Velkým třeskem?“ Jsem zvyklý vždy chvíli počkat, neboť většina jeho vět se zdá být zprvu velmi nesmyslná.
„Tady píší, že všechno vzniklo v tisícině vteřiny. Kdo vám dal tuto informaci?“ Položil časopis a podíval se na mě. Věděl jsem, že mám se psaní utrum. Teď nedá pokoj.
„To je výsledek dlouhého studia několika desítek vědců, kteří spoustu let pozorovali nebe,“ snažil jsem se o vysvětlení.
„Jak dlouhé bylo to studio?“ Bylo mi jasné, že je opět vedle. Opravil jsem ho.
„Studium. Ne studio. Lidé pozorují vesmír od nepaměti. Intenzivně však s nástupem moderní techniky poslední půlstoletí. Proč si však myslíš, že to byl kravál?“ Podíval se na mě nechápavě a pokračoval v rozhovoru.
„Kravál není jméno. Je to floskule od krávy,“ děl.
Pochopil jsem jeho první větu a opět, snad po milionkráte jsem mu vysvětlil, že samec krávy není kravál, ale býk. Pak jsem byl ještě povinen mu vysvětlit, že floskule oslovení nezní býk, ale vůl. Na závěr mě čekala povinnost dořešit rozdíl mezi býkem a volem.
„Dobrá, tak který vůl vymyslel, že vesmír vznikl Velkým třeskem?“ opakoval otázku. Věděl jsem, že když teď začnu cokoli vysvětlovat, bude to zbytečné, protože jsem nevěděl, odkud se vzala teorie o Velkém třesku. Tak jsem otázku otočil.
„A jaké informace máte o zrodu vesmíru vy?“ Neodpověděl a zeptal se mě, jestli si dám také kávu. Mimochodem kávu se naučil vařit skvělou. Bohužel mi později mamka vyvrátila tuto domněnku, jelikož prý každá káva, již vám uvaří někdo jiný, chutná skvěle. Využil jsem chvíli ticha a začal psát článek o Velkém třesku. Když se Dušinka vrátil se dvěma voňavými hrnky, pokračoval: „Každé malé dítě na naší planetě ví, že vesmír byl vždy. Nebyl žádný velký třesk. Jsou jen malé třesky plesky.“
„A jak tedy vysvětlujete rozpínání vesmíru?“ uvažoval jsem nahlas.
„Rozpíná se jen ta část, kde došlo k výbuchu. Ostatní galaxie jsou nepohyblivé. Nebo vlastně pohyblivé tak málo, že ten pohyb není zaznamenačný. Vlastně by se nemělo říkat, rozpíná, ale rozlétává,“ opravil jsem ho slovem zaznamenatelný a nechal jej pokračovat.
„Občas se v některé části vesmíru nakumulují galaxie k sobě tak blízko, že se navzájem vcucnou a po zcucnutí dojde k výbuchu. Samozřejmě, že se to dá nazvat Velkým třeskem, ale je to jen hrášek ve veliké vaně, plné lusků. Ostatní galaxie jsou staré, že se skoro nepohybují.“
Pochopil jsem, že má ze své planety zhruba tak slabě důkladné informace o vzniku vesmíru jako mám já. Přesto jsem jej nechal pokračovat v přednášce.
„Ty nepohybující galaxie nemůžete vidět, protože při tom vašem „Velkém třesku“ byly ve vašem okolí všechny galaxie vcucnuty a ty ostatní jsou velmi daleko. To, čím nazýváte „Velký třesk“, byl vlastně výbuch několika milionů galaxií ve vašem okolí. Je to jednoduché. Když zapálíš svíčku, svítí jen tak daleko, jakou má sílu její plamen. Ostatní tmy se svíčka nedotkne. Od svíčky vidíte jen například pět, či deset metrů. Jenže vaše svíčka je vidět ze vzdálenosti několika stovek metrů. Proto nevidíte okolní vesmír. Jste příliš blízko svíčky. Tady také píší, že vesmír po čase zanikne. Že se zhroutí do jednoho bodu. To je také hloupost. Ne vesmír, ale jen jeho nepatrná část. Ten „Velký třesk“, kterým vy označujete vznik vesmíru je jen koloběh stále se opakujícího cyklu. Pár galaxií se zhroutí a v případě, že je mezi nimi i černá a bílá díra, opět vybuchne. My tomu říkáme koloběh nekonečného času.“
Po této školící chvilce jsem měl o čem přemýšlet. Dušinka se opět začetl do dalšího článku a já dokončil článek svůj, o Malém třesku. Podařilo se mi dokončit celý článek díky holiči z jiné planety. Pardon, mimozemšťanovi a jeho výborné kávě. I když je jinak úplně blbej.
41. Uherský rok
(tupé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Několik dnů jsme od tématu vesmíru neodbočili. Dušinka se zajímal o náš náhled i zvyklosti. Naše rozprava o této části věcí „odborných“ by skončila nebýt jeho větám: „Stejně se máte líp, než my. My, kvůli dvě slunce, nemáme žádný měsíc. A vy jich máte ihned padestnáct.“
Skutečně jsem nevěděl, co mám opravovat, či na co reagovat nejdřív. Rozhodl jsem se, že mu celé věty napíšu a nejdřív opravím coby učitel češtiny. Řeknu vám, že jsem se zapotil jako v mládí, při písemce. Po několika pokusech, typu dvouma sluncema, či dvěmi sluncemi, jsem radši zavolal své švagrové, která je v češtině zběhlá, aby mi poradila. Její věta: My, kvůli dvěma slunci, nemáme žádný měsíc, se mi sice nezdála jako dokonalá, leč nezbylo mi, než ji přijmout. Nelíbilo se mi to však a ještě jsem zavolal sestře, jež učí v mateřské škole, ale její čeština byla vždy o mnoho lepší než moje. Její vyjádření, že: Dvoum sluncím či Dvěma sluncím se mi zdála už lepší, ale nicméně jsem doufal, že při použití jakéhokoli vyjádření z těchto třech možností neublížím češtině ani mimozemšťanovi. Mně se stejně nejvíc líbí Dvěm sluncím. Poté jsem se věnoval vyjádření: A vy jich máte ihned padestnáct.
„Jak jsi přišel na to, že máme patnáct měsíců?“ zeptal jsem se Dušinky, i když jsem na něm pozoroval jisté pobavení z toho, že se musím na češtinu ptát členů rodiny. Zvedl ruku k počítání a jmenoval: „Za 1. Měsíc. Za 2. Leden. Za 3. Únor. Za 4. Březen. Za 5. Duben. Za 6. Květen. Za 7. Červen. Za 8. Červenec. Za 9. Srpen. Za 10. Září. Za 11. Říjen. Za 12. Listopad. Za 13. Prosinec. Za 14. Máj a konečně za 15. měsíc Československo - sovětského přátelství.“
Vysvětlil jsem mu rozdíl mezi měsícem a Měsícem a Měsíc československo - sovětského přátelství jsem mu nedokázal určit, neboť sám netuším, kdy byl. Máchův Máj jsem mu poskytl v novém vydání. Mé vysvětlení, že je to staré pojmenování května, pochopil. Nepochopil však, proč má svůj název jen jeden den v roce, když není jakkoli důležitý. Nakonec se mě zeptal, kolik stojí rok života. Četl prý totiž, že nějaký soud přiznal náhradu jistému muži za deset let života za mřížemi ve výši deset milionů dolarů. Opravdu jsem nevěděl, co mu odpovědět. Můj názor na život je jistě jiný než názor soudců, ale po mém přirovnání se Dušinka uklidnil. Znělo: „Můj život mi nikdo nenahradí a je mi nadevše. Jestliže se mi někdo bude snažit podsunout, že můj život stojí za starou belu, nebo že je nekvalitní, odpovím mu, že v tom případě ho za deset dolarů zastřelím, neboť jeho život je kvalitní asi tak, jako můj posmrkaný kapesník. Kdyby mi nějaký soudce měl nahradit třeba jen jeden ztracený den, požadoval bych nesmyslně vysokou částku, neboť se cítím být multimilionářem svého života.“
Když už jsem si myslel, že vše pochopil, zeptal se mě, kolik měsíců má uherský rok. Tato otázka mě nikdy nenapadla, a tudíž jsem mu řekl, že kdyby se každý šťoural v jazyku jako v zubech, potřebovali bychom k zubařům ještě jazykáře. Vlastně k dentistům otorhinolaryngology. Je úplně blbej, stejně jako ono slovo.
42. Fata morgana
(fata morgana)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Seznámil jsem se díky sociálním sítím s jakousi slečnou a měl jsem s ní první rande. Chtěl jsem jet za ní do městečka Odolena Voda, kde příslušná bydlela. Dušinka byl neodbytný a prosadil si, že na rande půjde se mnou, abych prý neudělal špatný životní krok. Jenže jak se později ukázalo, jeho návštěva se týkala spíše podivného jména této obce. Již po cestě vyzvídal, jakou mají místní obyvatelé vodu. Když jsem mu vysvětlil, že je úplně normální jako u nás, optal se na význam místního jména.
„Víš, Dušinko,“ snažil jsem se o jakési vysvětlení, „Odolena Voda, je starý název, protože ta voda patřila jakémusi Odolenovi.“ Nevím, jestli bylo mé vysvětlení správné, ale mimozemšťan byl spokojen i zklamán. Spokojen s vysvětlením a zklamán, jelikož očekával něco jiného. Byl jsem zvědav, co očekával. Prozradil mi, že tušil souvislost s ústní vodou Odol a chtěl ochutnat. Při dojezdu do výše uvedeného místa však bylo rande přednější a já se přiznám, že jsem se těšil. To jsem však neměl dělat. Naše první a zároveň poslední setkání by se dalo nazvat oboustranným šokem. Já si přivedl na první setkání kamaráda a dívka se pro změnu dostavila s kočárkem plným křičícího stvoření. Na mou otázku, cože to má, mi odpověděla stejně, ukazujíc na Dušinku. Bylo mi jasné, že s ženou, která odpovídá na otázku otázkou, nebude lehký život a tak jsem změnil název rande na nezávazné setkání. I přes toto zklamání to bylo docela pěkné odpoledne. Dušinka se slečny ptal na důležité věci a já relaxoval v příjemném stínu u sklenky vína. Ty důležité věci bych měl přiblížit. Jedna z otázek zněla: „Když přivedete dítě do obchodu, kde děti nevedou, musíte mít pokladní doklad o koupi?“ Slečna byla však s myšlením přibližně na Dušinkově úrovni a mně se zdálo, že by si ti dva i rozuměli.
Mimozemšťan se naklonil nad kočárek a pošeptal mi do ucha. „Je stejně krásná, jako bylo to prasátko při zabijačce.“ Ohradil jsem se, že nemůže přirovnávat dítě k praseti, ale nepochopil proč, když vypadají oba skvěle.
„Vítám tě, pozemšťanko v krásném koutě našeho vesmíru. Budiž ti země lehká.“ Naštěstí tato slova slečna neslyšela a vyndala svůj poklad z kočárku, aby jej přebalila. Než si připravila nové plíny, dala Dušinkovi miminko podržet. Mimozemšťan vzal dítě jemně do náruče nečekaně vyndal z kapsy fix a na čelo dítěte namaloval křížek. Než jsme stačili užaslí cokoli říci, či jinak reagovat, Dušinka se na nás obrátil a zeptal se mě, jestli takový křížek dělal mně i můj děda, protože o tom četl v nejrůznějších knihách a teď se modlí za zdraví miminka. Svatá prostoto!
Místo toho, aby si při takové otázce poťukala na čelo, zeptala se slečna kamaráda, jestli by neměl večer čas. Vyprávěla by mu o nákupu dětí a D. N. A.
Cestou domů se Dušinka přiznal, že i když byla dívka obarvena na černo, tušil její blond vlasy, které jí na kořínkách přirůstaly. To jsem mimochodem tušil také, ale ne kvůli odrůstajícím vlasům. Než jsme dojeli domů, snil kamarád o Zdeně. Zeptal jsem se ho, jakou že Zdenu má na mysli, a on pravil, že tu z Odolenovy Vody. Jemně jsem mu naznačil, že dotyčná se jmenovala Jarka, ale on trval na svém. Prý mu říkala, že kvalita dítěte se pozná Zdena. Celý jejich rozhovor jsem samozřejmě slyšel a tak jsem jej opravil. „Neříkala, že kvalita dítěte se pozná Zdena, ale že kvalita dítěte se pozná z D. N. A.
Večer mě poprosil o pomoc. Nechápal význam dvou slov. Prvním bylo slovo fata morgana. Snažil jsem se mu připodobnit, o co jde přirovnáním ke slovu hologram. Na to mi řekl, že to je právě to druhé slovo. Nevím, jak byste takovýto problém řešili vy, ale já se podíval do Slovníku cizích slov. Stručnost vysvětlení u hesla Fata morgana mě sice zklamala, ale přesto jsem mu význam přečetl. Zněl: Fata morgana - Vzdušný přelud. To jej sice uklidnilo, ale pro změnu nepochopil slovo přelud. Byl jsem v koncích. Nalistoval jsem prozatím druhé heslo a zjistil, že můj starý Slovník cizích slov, z roku 1956 heslo hologram neobsahuje. Začal jsem mu složitě vysvětlovat, že když je v horku za určitých podmínek vlhký vzduch, může se zobrazit odraz nějakého vzdáleného místa, jenž by jinak vidět vůbec nebylo. V případě hologramu vytváří tyto podmínky člověk. Zeptal se, zda by takto mohl vidět svůj domov a jestli bych mu to mohl zařídit. Někdy nechápu jeho myšlení. Místo toho, abych mu vysvětloval, co je to fata morgana, hologram a přelud, jsem mu musel nejdříve vysvětlit, jak málo někdy můžeme udělat cokoli k naší spokojenosti. Po několikahodinové přednášce o přírodních zákonech mě vzal za rameno a politoval mě slovy: „Nic si z toho nedělej. Já také odletěl ze své planety a je mi smutno. Přesto si o tobě myslím, že jsi horázný cuda.“ Sice jsem mu rozuměl, ale vůbec se mi nechtělo mu znovu vysvětlovat analogické spojení slov. Necuda sice není, ale je nehorázně a úplně blbej.
43. Zabijačka
(bezvýrazné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po jednom výborném obědě, kdy jsme si pochutnávali na knedlu, zelu, vepřu (Nebo snad knedlo, zelo, vepřu? Či dokonce knedlozelovepřu? Ach ta čeština.) projevil zájem o účast na pohřbu prasete. Řekl doslova, že: „Má zájem být účastníkem tohoto obřadu, aby tak skvěle chutnajícímu masu projevil děkovnou soustrast.“
Neznám nikoho v dosahu, kdo tuto činnost vyvíjí a do masokombinátu bych jej brát nechtěl. Jeli jsme proto k mým příbuzným na Slovensko. Vlakem v pátek večer do malé obce, nedaleko města Michalovce. Tam jsme u tety prožili den vraždy již zmíněného zvířete.
Když přijel hned po nás brzo ráno řezník, mimozemšťan se těšil, že bude pomáhat. Sestřenice jej pověřila mícháním krve. Musel jsem samozřejmě vše Dušinkovi překládat, neboť větě, jako je například: „Budzeš tu mac obid jak u Štrempľa.“ (Zažiješ tu hostinu.) ani zbla nerozuměl.
Řezník se přiblížil k čuníkovi a vtom jej Dušinka zatahal za rukáv, aby se zeptal, jak to provede. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy muž zmáčkl spoušť řeznické pistole. Ozvalo se kviknutí a výsledkem první rány bylo prostřelené pašíkovo ucho. Řezník se otočil ke kamarádovi a rozhořčeně mu vynadal.
„Ňemožeš do mňa driľac, kec štriľam.“
Přeložil jsem Dušinkovi větu, že do řezníka nemůže strkat, když střílí, načež si řeznický mistr dal malou pauzu, podporovanou domácí pálenkou. Když se prasátko trochu uklidnilo, přistoupil k němu a omlouval se.
„Ja ci ňescel ubľižic, ľen mi ce scel zabic.“ (Já ti nechtěl ublížit, chtěl jsem tě jen zabít.) A pro jistotu jej drbal za nezraněným uchem. Když po chvíli odsouzené zvíře nejevilo známky znepokojení, prostřelil mu muž v pepito úboru svou podivnou pistolí mozek. Dušinka se zapotácel a udělalo se mu nevolno. Když jej pak řezník podřízl, tím myslím prase, ne Dušinku, mimozemšťan se svalil a krev jsem musel míchat místo něj já. Naštěstí se kamarádovi brzo udělalo volno a on se opět přidal k přítomným, abychom spolu čuníka vytáhli na trojnožku. (Pomalu zjišťuji, že začínám mluvit, jako Dušinka. Asi má na mě mimozemšťan velký vliv. Řekl by určitě, že když už je mu volno, je to velký švar.) Řezníkova práce kamarádovi učarovala. Běhal okolo a s obdivem sledoval každý tah nožem, který řezník provedl. Po ukončení bourání jsme se přesunuli do letní kuchyně a začalo se vařením, nacpáváním jitrnic, jelit a tlačenky. Každý hotový výrobek musel Dušinka ochutnat vždy první. Když řezník odjížděl a Dušinka se s ním loučil, řekl mu, že: „V životě nezapomene na tak šikovného vraha.“ Poté se usadil na toaletě a tam prožil další hodiny, zatímco já přikládal pod udírnu, neboť jsem tak horlivě čerstvé maso nepožíral. Pardon, nepozříval. (Tady musím trochu odbočit. Je zajímavé a spíše znepokojující, že mi textový editor podtrhl slovo nepozříval, coby nespisovné, zatímco vulgárnost nepožíral, mu nevadila.) K večeři jsem si dal lahůdku mě z nejmilejších. Čerstvý ovar s křenem. Dušinkovi sice už vnitřnosti dovolily toaletu opustit, ale trval na tom, že si dá k večeři jen chléb s máslem. Když mu však pod nosem zavoněl čerstvě nastrouhaný křen, zeptal se, cože to je za krásnou vůni. Vysvětlil jsem mu, že je to velice chutný kořen jedné rostliny, jejž používáme k ochucení některých jídel. Nabral si plnou lžíci a než jsem jej stačil varovat, vložil si ji do úst.
Kdo z vás někdy viděl kočku, které, jak se říká, hráblo, a lítá po místnosti, ať už kvůli tomu, že ji někdo vylekal, či jen tak z nudy, může si představit, jakým způsobem Dušinka na křen reagoval. Po několikerém oběhnutí zahrady připomínajícím překážkový běh a skákaje při tom přes vše, co se mu pod nohy připletlo, se zastavil u vodovodu a zalil zbytky křenu v ústech hrnkem vody, čímž znásobil pálení v ústní dutině a svůj překážkový maraton si ještě prodloužil o nějaké to kolečko, vyluzovaje při tom zvuky připomínající podrážděného krocana. Teta jej chvíli pozorovala a pak jen prohlásila: „Zbešňel še. Ani by mi še ňečudovala, kebi gavkal jak zadavena huska.“ (Zešílel. Ani bych se nedivila, kdyby přišel o hlas.)
Když po nějaké době mimozemšťan přistál na židli a byl konečně schopen mluvit, prohlásil, že má nabité baterky jako ze Šemnice.
Večer jsme šli brzo spát, abychom mohli ráno před odjezdem posnídat čerstvé klobásy, uzené a domácí pálenku. Obojí Dušinka jen ochutnal, aby nemusel celou cestu sedět znovu na záchodě. Při loučení si mě vzal stranou a zeptal se mě, jestli bychom neměli příbuzným za jejich pohostinnost zaplatit. Rezolutně jsem jeho návrh zamítl. Stále mi však vrtalo hlavou, proč jej to napadlo. Nikdy se totiž penězi nezabýval. Prozradil mi, že při našem příjezdu si nemohl nevšimnout tetiny poznámky, že jsem zchudnul. Zasmál jsem se tomu a vysvětlil kamarádovi, že zchudnout znamená ve slovenštině zhubnout.
S tetou a sestřenicí se Dušinka rozloučil slovy: „Upřímnou soustrast“ a políbil vyvalené hostitelky na obě líce, nos, čelo i pusu.
S bohatou výslužkou a ještě bohatšími vzpomínkami jsme usedli do rychlíku, abychom sledovali krajinu tentokráte za světla. Když jsme míjeli Tatry, Dušinka se pokřižoval (To jsem jej také naučil já.) a prohlásil, že tak vysoké a krásné hory v životě neviděl. Když jsme doma vystupovali z vlaku, zbylo z výslužky jen vskutku málo.
Doma se Dušinka uvelebil na pohovce a prohlásil, že: „Takový krásný víkend může zažít jen člověk, který má tak skvělou rodinu, jako ty.“ Byl jsem na svou slovenskou rodinu, potažmo na svůj původ, pyšný. Dušinka však nezklamal a ještě podotkl, že by toho vraha pověsil. Na mou otázku, proč by to udělal, řekl: „Že by toho vraha pověsil do výkladní skříně coby nejlepšího řezníka a kuchaře vesmíru.“ Je úplně blbej.
44. Chrám lásky
(podřadné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Potřeboval jsem vymalovat. Jsem průměrně zručný a tuto činnost celkem zvládám. Abych se nechlubil, musím podotknout, že můj váleček na zdi připomíná spíše rozbouřené moře, ale když mám dostatek nábytku a obrazů na přikrytí nedostatků, bývá výsledek spíše pozitivní.
Dušinka se mě po mém rozhodnutí zeptal, má-li se odstěhovat, nebo může-li také pomáhat při té pleše. Jestliže jste dočetli příběhy až do tohoto místa, snadno si odvodíte, co to slovo znamená. Jestliže však existuje někdo, komu takový druh uvažování nesedí, prozradím, že slovo plecha je podle mého mimozemského přítele opak neplechy.
Při nákupu v drogerii jsem se Dušinky otázal, jaké barvy do pokoje zvolíme. Vůbec nepřemýšlel a hned navrhl, že by se mu líbila pronová. Nenechal jsem se zviklat a při příchodu mezi regály barev jsem mu řekl, ať mi tedy pronovou barvu podá. Odpověděl, že neví, jak vypadá a podal mi růžovou, zelenou a bílou. Představil jsem si kombinaci těchto tří barev na zdi a vyměnil jsem zelenou za modrou s vysvětlením, že by to vypadalo jako maďarská vlajka. S mou výměnou nesouhlasil a tvrdil, že si představil vlajku italskou. Takhle je to spíš jako vlajka francouzská nebo belgická a vyměnil modrou a bílou za černou a žlutou. Tato varianta se však nelíbila mně. Při minulé variantě jsem si představil vlajku českou, ale teď, po Dušinkově výměně jsem zas viděl vlajku německou. Takto jsme licitovali asi půl hodiny. Nakonec v nákupním košíku skončily barvy hnědá, fialová a bílá. No to chci vidět, jaký bude výsledek. Při čekání u pokladny jsem se zeptal, kde přišel k té pronové barvě. Řekl, že k ní nepřišel, ale že jsem ji navrhl já. Nechápal jsem, kdy, a on pokračoval, že jsem přeci řekl, že půjdeme do obchodu pronovou barvu. Nechtěl jsem být uprostřed kapitoly neslušný, ale je úplně blbej.
Doma jsme začali s přípravou. Stěhování nábytku a přikrývání neodstěhovatelných věcí se Dušinkovi líbilo. Než jsme však začali míchat barvy, poskládal jsem nám z novin malířské čepice. Dušinka byl z toho úplně vedle. Snažil se poskládat cokoli jiného, ale vždy z toho vyšly jen zmuchlané noviny. Mé skládací umění se sestává z čepice a loďky. Víc bohužel neovládám. Dušinka však chtěl naučit tyto dvě varianty a po hodině se na své dva podivné výrobky díval vítězně. Nechal jsem jej s novinami v kuchyni a pokračoval v dalším kroku a tím bylo mytí zdí. Když jsem koštětem sundal pavučiny a povytahoval hřebíky po obrazech a jiných ozdobách, Dušinka stále nepřicházel. Začal jsem tedy zdi umývat. Kdo tuto práci zná, ví, že to je namáhavá činnost a po dokončení jsem si chtěl na chvíli sednout. Poněvadž však kamarád stále v kuchyni šustil papírem, otevřel jsem zvědavě dveře, abych zjistil, jak je na tom.
Uprostřed místnosti stála dvoumetrová stavba, která tam předtím nebyla. Dušinka dokončoval detaily svého díla z papíru a já se chytl za hlavu. Ani jsem nevěděl, že máme doma tolik starých novin. Zeptal jsem se, cože to je za dílo, a Dušinka odpověděl, že je to jejich chrám lásky. Mám prý s ním do něho skočit a pak se budeme mít do smrti rádi. Přiznám se, že bych do takového chrámu raději skočil s nějakou půvabnou dívkou, ale nechtěl jsem mimozemšťana zarmoutit, vzali jsme se za ruce a udělali jsme hups.
Během několika desetin vteřiny jsem si uvědomil, že v těch místech před mým odchodem stály barvy. Bohužel se moje obava potvrdila a oba jsme padli do papírového chrámu, jenž měl barevné základy.
Jediná výhoda papírového chrámu lásky byla, že papír dobře saje. Já seděl ve fialové a Dušinka v hnědé. Plastové kyblíky se totálně rozpadly a barva se nám nepříjemně vnořovala pod oblečení. Dušinka po pádu klekl na kolena, čímž rozlil i barvu bílou, a prosil za odpuštění. Vstal jsem a obhlédl trosky chrámu lásky. Poté jsem propukl v bláznivý smích. Nic jiného se s tím už nedalo dělat. Kamarád klečel, já smíchy brečel a vtom vešla maminka.
„Propánakrále! Chlapci, to bude zeleninová polévka, nebo si to zkoušíte nanečisto?“ zvolala a zaujala stejnou polohu jako Dušinka. Dva klečící lidé na podlaze plné barev mě dohnaly k tomu, že jsem prchnul na toaletu, abych pustil to, co se při velikém smíchu občas stává. Než jsem zavřel dveře, slyšel jsem maminku, jak mě prosí, abych na nic zbytečně nesahal.
Uklízeli jsme chrám lásky dvě hodiny. Když jsme pak vynášeli poslední zbytky papírů a kyblíků do kontejneru, Dušinka se mi ještě jednou omlouval. Zastavil jsem jeho omluvy a vzal jej za rameno.
„Víš, nikdy jsem si nemyslel, že takový papírový chrám lásky funguje. Teď však vidím, že nejen ty, ale i já se musím něco od tebe naučit.“ Dušinkovi zvlhly oči a objal mě. Při tom mu z rukou vypadly igelitové pytle s chrámem a museli jsme uklízet i chodbu. Jak jsem řekl, je úplně blbej.
45. Malování
(nudné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A i když tomu nebudete věřit, je úplně blbej. Po skončení úklidu, jsem Dušinku požádal, aby než dojedu pro novou pronovou barvu, zasádroval dírky po hřebíkách. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a první várku sádry jsem mu předvedl. Druhou si už namíchal sám a začal kupodivu celkem zručně sádrovat.
Když jsem se z nákupu vrátil, čekalo mě jak jinak, než zděšení. Všechny dírky byly sice vzorně zasádrovány a mokrým štětcem upraveny do krásné roviny, avšak můj šok se týkal elektriky. Dušinka sundal lustr, zásuvky i vypínače a zasádroval všechny tyto užitečné díry k takové dokonalosti, že jsem měl práci je znovu najít. Nenadával jsem mu. Byla to moje vina. Opravil jsem vše potřebné k dalšímu používání a konečně došlo na míchání barev. Vzal jsem fialovou a po zamíchání ji pro jistotu položil na okenní parapet. Mimozemšťan ocenil, že mu nenadávám a prohlásil, že nejen díky chrámu lásky, ale díky mě, mě má rád. Řekl doslova: „Mám tě rád, nejda díky, že chrám lásky máme, ale jda tobě díky příteli.“ Uvědomil jsem si, že jsme včera četli ze starých veršů a neopravoval jsem ho. Ihned po zajímavém básnickém výkonu však Dušinka zavřel okno, neboť se venku ochladilo, čímž neopatrně způsobil, že jsme měli před domem fialový záhon. Další hodinu jsme uklízeli venku. Dnes už nemělo cenu cokoli začínat. Šli jsme spát a malování nechali na ráno.
Brzy po rozednění, když kohout poprvé zakokrhal, jsem tiše vstal a odešel do obýváku. Dušinka se po nějaké době probudil a já měl již první nátěr hotov. Kamarád se protáhl a pochvalně zamumlal: „No, ale že jsme to pěkně zvládli.“ V tu chvíli jsem měl chuť po něm hodit kyblík s barvou. Avšak při představě včerejšího uklízení jsem odolal a souhlasně mu popřál dobrého jitra.
Další malování jsme dokončili skoro bez jakýchkoliv problémů. Jistě se zarazíte, u slova skoro. Ano nějaké problémy byly, ale ty se týkaly převážně Dušinky. Když totiž šlápl do kyblíku s bílou barvou, došlo mi, že bude barvy málo, a poslal jsem jej poprvé samotného dokoupit bílou a fialovou. Modlil jsem se za to, abych stihl udělat druhý nátěr dřív, než přijde. Povedlo se. Dvě stěny jsem měl hnědé, druhé dvě bílé a strop byl taktéž bílý. Stačilo to lehce vzít třetím nátěrem a malování bude eňo ňuňo.
Přišel po půl hodině a v tašce nesl hrdě tři kyblíky. Nechápal jsem, proč koupil tři, ale on prohlásil, že nakoupil, jak mohl nejlépe. Nabídkový balíček, tři v jednom, jsme totiž při prvním nákupu přehlédli. Pochválil jsem ho za chytré myšlení a vyndal zmíněné kyblíky. Jeden byl s barvou zelenou, druhý s růžovou a nakonec třetí se šedou. Vstal jsem ze země a odešel do kuchyně, abych si dal rum, za korunu z flašky. Tohle nepůjde, musíme jít ty barvy vyměnit. Pomyslel jsem si a vrátil se do pokoje. Dušinka však v rámci aktivity otevřel všechny kyblíky, a zatímco já se v kuchyni uklidňoval rumem, on tyto barvy slil.
„Tak teď už nám to nevymění,“ prohlásil jsem a odevzdaně usedl na stoličku. Nevím, jak dlouho jsem na té stoličce seděl, ale neměl jsem ani chuť a ani sílu vstát. Mimozemšťan míchal a míchal, a když byl s mícháním spokojen, vstal a začal natírat. Nechtělo se mi zasahovat. Bylo mi to v tu chvíli totálně jedno. Odevzdaně jsem se opřel o topení a po náročných dnech jsem zavřel radši oči a po chvíli díky působení rumu a tepla od zad i usnul.
Probudil mě až Dušinka jemným: „Vstávej, je skoro hotovo. Potřebuju, aby ses přeparkoval. Zbývá už jen ten kousek za tebou.“ Vstal jsem a s obavami se rozhlédl. Tam, kde byla dříve bílá, zářila docela příjemná hráškově zelená a na místě hnědé se leskla kakaově podivná světle hnědozelenorůžová. Kupodivu však celkový dojem byl spíše pozitivní. Dušinka dokončil natírání a protáhl se. „Ták, to bychom měli. Je to eňo ňuňo. Chtělo by to však ještě ten nový rockový nábytek. Nechceš ještě vymalovat kuchyň?“
„Probůh, ne!“ zahulákal jsem jako na lesy a začal uklízet.
„Jaký rockový nábytek máš na mysli?“ zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že žádný takový neexistuje.
Našel nejnovější letáky na propagaci nábytku a ukázal mi letošní hit sezony. Cenu Nábytek roku dostala nová pletená sedací souprava jménem Dušička.
Po chvíli nakoukla do pokoje mamka. Zůstala stát doslova jako socha a jen potichu pronesla: „No co, hlavně, že je to čisté.“
Kdyby mi někdo před lety řekl, že mi obývák vymaluje holič z jiné planety, asi bych mu řekl, že je úplně blbej.
46. ZOO
(afektované)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A i když je to neuvěřitelné, je úplně blbej. Dušinka projevil přání projet se na koni. Dívali jsme se v televizi na dostihy a on od té doby nemluvil o ničem jiném. Měl jsem trochu strach, jak na vesmírného tvora budou pozemská zvířata reagovat, a navrhl jsem mu, že se nejdříve zkusíme podívat do ZOO.
Celou cestu do ZOO jsem Dušinkovi vysvětloval, jak se v zoologické zahradě chovat, jaké nebezpečí by mohlo vzniknout jeho neznalostí, či zbytečnou aktivitou. Všechny důvody mých obav chápal a prohlásil, že se nebude bez mého souhlasu věnovat jakémukoli rostu. Nepochopil jsem jeho slib a nechal si ho zopakovat. Když však řekl znovu to samé, musel jsem se zeptat, cože je to rost. Prohlásil, že když je kámen nerost, musí být logicky zvíře rost. Poprosil jsem jej, ať se vykašle na logiku a pro změnu se více věnuje slibu.
„Je to opravdu velmi vážný krok. Nesmíš to podceňovat. Zvířata jsou sice zvyklá na lidi, ale ty jsi odjinud. Kdyby k něčemu došlo, dělej, že nerozumíš česky,“ řekl jsem mu a podíval se zblízka do jeho černých očí. Olízl si dva prsty a podle včerejšího filmu pro pamětníky zvedl pravačku a složil slib.
„Přísahám, že budu platným členem naší socialistické republiky.“ Dál jsem jej mluvit nenechal. U pokladny jsem zaplatil a začal se modlit a zároveň litovat svého rozhodnutí. Jen aby tato naše návštěva dopadla dobře.
Blížili jsme se k prvnímu výběhu, kde sídlily lamy, žirafy a jiná krotká, vysoká zvířena. Až do našeho příchodu se nic zvláštního nedělo. Když však Dušinka přistoupil k ohradě, všechna zvířata přestala zevlovat, jíst, či jinak okounět a pomalými kroky přistoupila co nejblíže k ohradě k místu, kde mimozemšťan stál. Dívala se všechna, jako by je něčím zaujal, nebo lépe řečeno, uhranul. Dodnes nechápu, co na něm ta zvířata viděla. Vypadá přece stejně jako lidé. Jisté je jen to, že se tato procedura opakovala takřka u všech klecí a výběhů. Celá zoologická zahrada, mimo běžných návštěvníků a ošetřovatelů, měla oči jen pro Dušinku. U výběhu opic to došlo tak daleko, že se do něj všechny opice doslova jakoby zamilovaly a sledovaly každý krok, jenž můj kamarád učinil. Když jsme obešli pavilon opic kolem dokola, vypadalo to, jako by místo zvířat byli fanoušci, kolem nichž krouží jejich vysněná celebrita.
Šelmy zapomněly řvát, ptáci přestali zpívat, plazi, štíři a jiná havěť přestala dělat, že nic nedělá, a každý tvor jen sledoval pohyb, kterým mimozemšťan pokračoval. Běžní návštěvníci si tohoto jevu vůbec nevšimli, ale zato ošetřovatelé ano. Znali své svěřence a dokázali odhadnout, kdy se děje něco neobvyklého. Až u předposledního výběhu s hrochy k Dušinkovi přistoupil jeden zřízenec. Požádal Dušinku, zda by s ním mohl jít. Kamarád, nevěda, proč se na něj ten muž obrací, se obrátil na mě. Samozřejmě, že jsem zasáhl a vysvětlil zřízenci, že můj přítel rozumí česky jen málo a že mu budu překládat. Zřízenec nás zavedl do pavilonu slonů. Cestou se mi svěřil, že mají problém se slonicí Lídou, která má poprvé rodit a nechce k sobě nikoho pustit. Podle reakcí zvířat si všimli, že má můj přítel nějaký zvláštní vliv na všechny jejich chovance a že by se mohl pokusit vyslat nějaké pozitivní vlny na Lídu.
Vysvětlil jsem potichu Dušinkovi celou situaci a on jen odvětil, že se nemusím ničeho bát a že všechno zařídí. V tu chvíli jsem se začal bát. Dušinka vstoupil s ošetřovatelem do porodního sálu a zavřel za sebou dveře.
„Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci,“ opakoval jsem potichu Dušinkovu motlitbu.
Po hodině mých modliteb, tří káv a asi pěti kilometrů nachozených mezi jedněmi a druhými dveřmi se Dušinka, za doprovodu ošetřovatele, objevil. Poprvé za dobu strávenou na zemi jsem na něm viděl, že je unaven. Lehl si na lavici a požadoval panáka. Ošetřovatel zatím ukázal všem přihlížejícím spolupracovníkům palec nahoru a vysloveně zahulákal: „Je to kluk!“ Co se v předsálí porodnice v té chvíli strhlo, si nedokážete představit. Dušinka dostal hobla a po polibcích všech přítomných, více, či méně pěkných dam se vyčerpán sesunul zpět na lavici. Přisedl jsem k němu a on z posledních sil zašeptal. Jedeme na Šemnici. Hned nato omdlel.
Zapomněl jsem snad v této kapitole na něco? Ano. Není zas tak úplně blbej.
47. Kůň
(konina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A netroufnu si říct, že by byl zas až tak úplně blbej. Po návštěvě zoologické zahrady, kdy se z něj stal porodní dědek a úspěšně pomohl slonici Lídě porodit její první osmdesátikilové miminko, jsme navštívili dobíjecí stanici na Šemnické skále. Teprve po nabití začal Dušinka opět normálně komunikovat. No. To jsem trochu přehnal. Lepší, by bylo napsat: Teprve po nabití Dušinka začal opět komunikovat. Jeho první slova totiž zněla velice nenormálně: „Škoda, že jsme v ZOO neviděli sněhuláky.“ Nechápal jsem jeho větu až do doby, kdy ji byl schopen rozumně vysvětlit. Znal totiž z učebnic českého jazyka slovo sněhulák, a ježto neznal sněhuláka, domníval se podle životného skloňování, že jde o nějaké zvíře. Už před návštěvou zahrady se těšil, že jej uvidí na vlastní oči. Vysvětlil jsem mu, že si na sněhuláka bude muset počkat ještě několik měsíců, než napadne sníh. Kupodivu jej toto mé ujištění uklidnilo.
Když se definitivně po porodu zotavil, požádal mě, zda by si již mohl popovídat s koněm. Jemně jsem jej upozornil, že s koněm si nikdo nepovídá, leda dementní podomek a on se na mě v té chvíli podíval, jako na člověka, který je o několik desítek IQ bodů níž.
„Nechňápu lidi, kteří si myslí, že sežrali všem koňům oves!“ prohlásil a pokračoval v obžalobě. „Pročetl jsem desítky knih. Viděl jsem stovky filmů. Jak můžeš říci, že si s koňmi nikdo nepovídá? Povídají si s nimi všichni! To chceš říct, že jsou všichni hercové, autorové i režisérové dementní podomci?“ řval na mě doslova jako starej na mladýho. „Když už nemůžeš pochopit, že si lidé s koňmi rozumí, tak nešiř tato nesmyslná obvinění!“ Skoro až ve strachu jsem špitnul, že je to většinou jednostranný rozhovor, poněvadž kůň neumí mluvit, a tím jsem Dušinku dorazil.
„Jak to, že neumí mluvit?“ otázal se znatelně tišeji, než zněla jeho obžaloba. „Vždyť rozumějí vtipům.“ Zamával jsem rukou, jako že dost a pochopiv jeho nedorozumění, jsem se snažil napravit chybu, již jsem ještě nedokázal pojmenovat.
„Jak jsi dospěl k názoru, že rozumějí vtipům?“ začal jsem jeho poslední větou. Podíval se skoro až pokorně a pošeptal: „Vždyť se umí řechtat.“ A bylo vymalováno. Po několika minutách jsme se nad vším nedorozumění zasmáli a na závěr mě kamarád nesměle požádal, zda by i přes toto nedorozumění mohl promluvit s koněm.
Druhý den jsem mu vyhověl a zaplatili jsme si hodinovou jízdu v místní jízdárně. Na to konto však musím říci, že jsem poprvé v životě viděl koně, který mluví. Nebylo mu sice rozumět, ale s Dušinkou si povídali dlouho, přátelsky a na závěr se své jízdě oba srdečně řehtali. Jeho splněný sen jsme na úplném konci večera oslavili a cestou domů se Dušinka řechtal, jak umí řehtat. No, není on úplně blbej?
48. Kráva
(kravina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A někdy je úplně blbej. Kamarád projevil nový zájem o sblížení, tentokrát s krávou. V tu chvíli jsem si řekl: „Á do pytle!“ Většinou neskrývám své názory, ale když mimozemšťan odhalil své přání pohovořit si s krávou, snažil jsem se mu bez přiznání svých pochybností nabídnout jiné varianty, jako jsou rozhovory s káňaty, morčaty a podobně. Trval však na návštěvě kravína. Máš, cos chtěl, pomyslel jsem si a vzal jej do sousední vsi, kde měl statkář několik desítek zmíněných dojnic.
Neúplatný vrátný nás vpustil do stáje za menší obnos, než jsem očekával. Při průchodu vrátnicí nás upozornil, že jsme v této chvíli kontrola z hygieny a jestli to popřeme, budeme s ním mít konflikt. Načež nám oblékl bílé pláště a nasadil neslušivé čepce. Pak ještě dodal: „U vchodu si však musíte vzít holiny.“ Dušinka se ke mně obrátil a zeptal se, proč musí na pole, když jsou krávy uvnitř. Pochopil jsem jeho otázku a vysvětlil mu, že holiny nejsou jen holá pole, ale i nepromokavá obuv. Kamarád se obul a prohlásil, že je mu levá obuva malá, ale že to vydrží. Vstoupili jsme do sympaticky voňavého sálu, ve kterém přežvykovalo nejméně čtyřicet krav. Odér sudokopytníků, mísící se s vůní hnoje, mi byl vždy příjemnou vzpomínkou na mládí, když jsem s dědečkem chodil kydat. Po našem vstupu mezi krávy jsem očekával přibližně stejnou reakci jako při návštěvě ZOO a na mimozemšťanovi bylo vidět podobné očekávání. Kupodivu se však nestalo nic. Tedy, něco se stalo, ale ne to, co jsme čekali. Všeobecně je známo, že jsou krávy velice zvědavé. Když někdy půjdete po cestě, kde se na louce pasou krávy a začnete třeba dělat kotrmelce a při tom si budete zpívat nejnovější hity z rádia, je skoro jisté, že se pár kravek chytí a přijdou se na vás podívat blíž, aby viděli, co a proč se tu děje. Teď nic. Nejen, že žádnou krávu neupoutala přítomnost bytosti mimozemského původu, ale dokonce ani nezpozorněly při příchodu dvou cizích lidí. Jistě na tom měly zásluhu naše nevzhledné bílé pláště, ale takový nezájem jsem skutečně nečekal. Dušinka byl zdrcen a zeptal se mě, proč nejsou fialové. Po vysvětlení jsem se marně snažil o jakýkoliv druh upoutání pozornosti. Krávy však má prostná a ani hlasitě zazpívanou internacionálu nevnímaly. Stály u žlabu a žraly. Kamarád k jedné z nich přistoupil a pohladil ji po temeni. Žrající sudokopytník dvakrát přežvýkl, načež hlasitým „Búúú!“ zdůraznil, že je mu žrádlo přednější. Dodnes nezapomenu na jediné věty Dušinky: „Chudinky. Jsou úplně blbý. A smrděj.“ Je úplně blbej.
49. Koňský text
(labilní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A někdy je úplně blbej. Dušinka mě požádal, abych mu ukázal své rozpory, v případě, že nějaké mám. Jako skoro vždy jsem nepochopil, o čem je řeč a čekal jsem na další vysvětlení, s nadějí, že při dalším pokračování pochopím jeho záměr. Dále však jeho přání nepokračovalo a mimozemšťan zmlkl s otázkou v očích, čekaje na odpověď. Musel jsem se tedy ptát. Mé zkušenosti jasně ukazovaly, že nestačí položit otázku: “Jaké rozpory?“ a zeptal jsem se rovnou detektivně: „V jakém kontextu jsi zaslechl slovo rozpory?“ a to byla chyba. Bohužel ani strom neplodí někdy ovoce takové, jaké by měl, a Dušinka odpověděl, jak jinak, než: „Nevím, jestli byl koňský.“
Nezbylo mi, než abych opět začal od začátku.
„Kde jsi to slovo viděl?“
„V knize.“
„V jaké knize?“
„O koních.“
„Pamatuješ si přesně text?“
„Ano.“
Věděl jsem, že začínat s větou, že je to dobře, protože to byla jeho poslední slova, než ho zabiju, nemá cenu. Napočítal jsem do desíti a pokračoval ve výslechu.
„Mohl bys mi jej reprodukovat?“
„ Ano.“
To už jsem nevydržel a zvýšil jsem hlas.
„Tak jej sakra reprodukuj, nebo tady budeme věčně.“
Odpověděl, že tu nemůžeme být věčně a já začal mít dojem, že je úplně blbej.
„Jestliže chceš znát odpověď na tu posranou otázku, tak odpovídej, jinak jsme tu zbytečně!“
Nadechl se, jako by hodně přemýšlel, a pak mi oznámil, že si toho hovna nevšiml, ale že ta věta zněla: „Při jízdě na koni jsem měl rozporuplné pocity.“
Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že z něj vylezlo to, co z něj doluji několik minut, ale přiznám se, že jsem během toho dolování zapomněl, na co se to vlastně ptal.
„No a co?“ snažil jsem se zeptat neutrálně. Odpověděl, že jej zajímá, jestli vlastním nějaké plné rozpory, či zda je těch rozporů v mém těle víc.
V tu chvíli jsem měl rozporuplné pocity, a tudíž jsem byl přesvědčen, že bude hračka mu to vysvětlit.
„To máš tak: Když ti třeba řeknu, že tě mám k smrti rád, je to rozporuplný pocit.“ Díval se na mě jako veverka na hrachovou kaši a já věděl, že nic nepochopil. Naštěstí jsem si vzpomněl na starý vtip o tchýni, která se zabije v mém novém autě, a anekdotu jsem mu přeříkal.
Smál se, až se za břicho popadal, načež se zeptal, co je to tchýně. Po mém vysvětlení prohlásil, že není pěkné, když si někdo dělá srandu ze smrti bližního, ale že vlastně díky tomu pochopil, co je rozporuplnost. Jen by jej zajímalo, jestli se toto slovo může používat i v jiném prostředí. Znovu jsem se přiznal, že nechápu, o jakém prostředí mluví. Ukázal mi časopis o koních, v němž byl zmíněný článek o rozporuplnosti a poukázal na to, že je to v koňském textu. Opravil jsem jej, že se neříká v koňském textu, ale v kontextu. Na závěr jsem trochu jedovatě naznačil, že i ten vtip o tchýni se netýkal koní. Načež mi rezolutně oznámil, že: „Můj nový vůz má pod kapotou spoustu koní.“ Je úplně blbej.
50. Knihovna
(kamufláž)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je většinou úplně blbej. Jednou večer se zamyslel a zeptal se mě: „Proč máš tolik knih?“
Bylo mi jasné, že jej neuspokojím odmítavou odpovědí: „Proto,“ a kličkoval jsem, dokud to šlo.
„Mám rád, když mám po ruce veškeré informace.“
Nechápavě zakroutil hlavou a spíš jen pro sebe si zašeptal: „Vždyť jich tu je ale neuvěřitelně moc?“ V duchu jsem se pousmál a pravil jsem: „Ano, je jich tu 1640, ale informací, na které bych chtěl znát odpověď, je stokrát více.“
Tentokrát mě vyslýchal on.
„Proč si pamatuješ, kolik jich je?“
„Dělal jsem seznam.“
„Proč si děláš seznam?“
„Abych si je mohl zařadit podle oboru.“
„Proč sis je kupoval, když jsi věděl, že je nikdy nepřečteš? Nakonec máte k tomuto problému internet.“
„Internet je tu posledních pár let a já si ty knihy pořizoval v době, kdy nebyl. Nehledě na to, že bych si je možná pořídil i dnes. Jsou to knihy, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou potřebné k celkovému pocitu vědění. Když mám potřebu něco najít, vím, že to tu najdu. Kromě knih, jenž mě zajímají a které jsem přečetl, jsou ty ostatní naučné, poučné a všeobecně vzdělávací. Například encyklopedie, nebo specializované o malířství, sochařství, či básně.“
„Takže ty sis je kupoval s vědomím, že je možná nikdy neotevřeš?“
„Ne. Nikdy neříkej nikdy. V této knihovně jsou sice knihy, do kterých jsem se ještě nepodíval, ale neumírám. Doufám, že každá kniha mi jednou poslouží svou přítomností. Nehledě na to, že v této knihovně je nesmírné množství informací, jež mě zajímají. Na internet se nemůžeš stoprocentně spolehnout. Jsou na něm i informace nesprávné a zavádějící.“
Na to konto se zeptal, jestli jsou všechny informace v knihách pravdivé. Věděl jsem, že když mu řeknu, že ano, budu lhát. Mohl by také prohledávat mou knihovnu a přeškrtávat informace, které jsou nesprávné, mylné, či prošlé. Proto jsem odpověděl vyhýbavě.
Místo uspokojení z mých odpovědí, se zeptal, proč říkám nikdy, když říkám, že nemám říkat nikdy. Vysvětlit mu rčení nikdy neříkej nikdy bych asi nedokázal, neboť je to kromě moudra ještě navíc slovní hříčka a tu by zřejmě nikdy nepochopil. Zkusil jsem to však jinak.
„Zeptej se mě, na co chceš, a já se budu snažit ti v knihách najít odpověď.“ Bláhově jsem se domníval, že mu tím imponuji. Zeptal se neuvěřitelně prostince a zároveň neuvěřitelně nelogicky: „Tvůj otec byl hřib, nebo křemenáč?“
Totálně jsem nepochopil, jak k této myšlence dospěl. Jestliže jsem však chtěl alespoň malinko znát jeho myšlenkové pochody, musel jsem znovu začít s výslechem.
„Jak jsi dospěl k názoru, že by mým otcem mohl být hřib?“
„Řekl jsi to.“
„Kdy?“
„Dnes ráno.“
„Při jaké příležitosti?“
„Co?“
„Co, co?“
„No, co co co?“
„Při jaké příležitosti jsem to sakra řekl?“
„Neřekl jsi sakra.“
„Dobře, při jaké příležitosti jsem to řekl?“
„Při příležitosti vážení.“
„Jakého vážení?“
„Tvého.“
„Pamatuješ si přesně, co jsem dnes ráno, při příležitosti svého vážení řekl?“
„Ne.“
Musíte uznat, že mé neustále se opakující zdůrazňování, že je úplně blbej, není bezdůvodné.
„Jak jsi tedy došel k závěru, že je můj otec hřib, když nevíš přesně, co jsem řekl?“
„Neřekl jsem, že je tvůj otec hřib. Zeptal jsem se, jestli byl tvůj hřib křemenáč, nebo táta.“
Pochopil jsem větu i přes malý překlep, pardon, přeřek a neupozorňoval jsem na něj, neboť bych tímto jen celou debatu zkomplikoval.
„Dobře, jak jsi tedy došel k závěru, že by mohl můj otec být hřib, nebo křemenáč, když nevíš přesně, co jsem řekl?“
„Vím to jen přibližně.“
„Co?“
„Co co?“
„Co víš jen přibližně?“
„Co jsi řekl.“
„Řekl jsem, co víš jen přibližně.“
„Nemyslím, co jsi řekl nyní, ale co jsi řekl před nyním.“
Nyní nastala přesně ta chvíle, kdy bych mu nejradši jednu vrazil, nejlépe kudlu do břicha, jenže bych se nikdy nedozvěděl, jak došel k závěru, že byli moji předci houbovitého charakteru. Byl by to doživotní trest, a tak jsem pokračoval ve vyšetřování.
„Znova. Řekni mi, prosím tě, co jsem dnes ráno řekl při příležitosti svého vážení. Tedy, jestli si to přesně pamatuješ.“
„Nepamatuji si to přesně, ale přibližně. Vadí to?“
Ujistil jsem jej, že to opravdu nevadí, ale že by mě ta jeho přibližná reprodukce velice zajímala. Znovu se mu ve tváři objevil ten sebejistý úsměv a prozradil mi, že: „Dnes ráno, když ses v koupelně vážil, jsi prohlásil, že si z hub.“ Je úplně blbej.
51. Jana
(chybné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A převážně je úplně blbej. Seznámil jsem se s jednou velice zajímavou a krásnou dívkou. Za naším seznámením však stál, kdo jiný, než samozřejmě mimozemšťan.
Do studovny místní knihovny jsem chodíval velice často. Poslední dobou, když Dušinka zjistil, že tam lze nalézt nejen informace, ale i tichý kout k přemýšlení, jsme toto zařízení navštěvovali skoro denně. Je pochopitelné, že jsem si tam všiml jedné štíhlé pihovaté černovlásky, jež mimoděk, velice přispěla k mým častějším návštěvám.
Seděli jsme s kamarádem u stolku a probírali nějakou historii, když jsem periferním viděním zaregistroval, že se dotyčná dostavila a začala vybírat v regálu literaturu. Dušinka vstal a došel k ní. Nechápal jsem, proč to udělal, a cítil jsem se trochu okraden. Vzal mi totiž to, co jsem delší dobu plánoval. Já jsem chtěl už delší dobu vstát, přistoupit k ní a oslovit jí. Plánoval jsem tuto akci, jen co bude příležitost. Styděl jsem se to udělat a teď mi to Dušinka drze vzal. Vlastně kvůli němu jsem tuto akci oddaloval.
Žárlil jsem. Nevím, co si povídali, ale krev se mi vlila do hlavy, když se oba otočili a přišli k našemu stolku.
„Dovolte, abych vás seznámil. Jan Rovenský, Jana Rovenská.“ Řekl Dušinka a nabídl slečně židli. Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá srandu, ale jelikož se slečna se smíchem chytila rukou za ústa, vypadalo to, že jsme se stali obětí krásné náhody. Vstal jsem a měl jsem v úmyslu obejít stůl, abych jí podal ruku. Jenže do škvíry v křesle se mi zachytl zip svetru a já převrhl židli, posléze stůl s knihami, Janu i Dušinku. Váleli jsme se po zemi a za mého neustálého omlouvání, Dušinkova naříkání a Janina smíchu jsem si zapamatoval pouze jednu maličkost. Překrásně voněla.
Po zvednutí a narovnání všech převržených lidí i věcí jsme si konečně podali ruce. Měla teplou něžnou dlaň a oči hluboké, zvídavé a veselé. Její hlas mi každým slovem zabodával šíp do srdce a z každého takto zabodnutého šípu okamžitě vyrašila květinka. Mohl bych ještě dlouho popisovat mé pocity, kdyby Dušinka nepromluvil.
„Omluv Jena, jena některé věci mehlo jako antilop.“ Janě se v tu chvíli zvětšily oči dvojnásobně a bylo na ní vidět, že neví, co si myslet a jak se zachovat. Zvolila tu nejspolehlivější a nejpřijatelnější variantu. Začala se srdečně smát. V tu chvíli jsem se do ní zamiloval. Její smích byl jemný a svůdný, že bych neodolal, ani kdyby byla ošklivá jako Dušinka. No, to jsem přehnal.
Několik hodin jsme si povídali. Náš rozhovor si nepamatuji. Vím jen, že se Janě při řeči vždy dělají na tváři velice milé dolíčky, že si často ruličkuje vlasy konečky prstů a že má na krku řetízek se znakem Vodnáře. Nějakou dobu jsme hledali souvislosti s naším společným příjmením, ale po několika slepých uličkách jsme dospěli k názoru, že se naše rodiny neztotožňují a jde jen o shodu jména.
Po čase jsem se kamaráda zeptal, proč šel tehdy k Janě a co si povídali. Řekl mi, že mě má přečteného a že jí zkrátka oznámil, že bych se s ní chtěl seznámit. I když vlastně nechňápe, proč jsem se do ní zakoukal, neboť je černovlasá a nakrátko. Mám ho rád, i když je tak úplně blbej.
52. Koláče
(brak)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej, ale mám ho rád. To, že jsme s Janou měli rande, nebudu rozepisovat. Jen se zmíním o jejím, mně velice příjemném prohlášení, jejž jsem si nemohl nezapamatovat. Řekla totiž: „Chodila jsem do knihovny hlavně kvůli tomu, abych tam viděla tebe. Když však ke mně přistoupil ten podivný Dušinka, hrozně jsem se lekla, že by měl o mě zájem on, a ne ty.“
Po nějaké době, když bylo jasné, že se naše cesty chválabohu brzy nerozejdou, jsme s Dušinkou chtěnechtě Janě přiznali jeho mimozemský původ, čímž jsme jí konečně odhalili tu zvláštní úvodní větu o antilopovi. Dušinka totiž nehodlal uznat, že partner od antilopy je také antilopa. Tvrdil, že je to vůči antilopům nespravedlivé, protože některá zvířata nemají ani mužský a ženský rod, zatímco jiné podřadné věci mají obojí. Na mou otázku, kde se s tím setkal, mi rezolutně oznámil, že larva nemá svého larva, žížala že nemá svého žížala, zatímco pilulka je rodu ženského, a prášek rodu mužského. Při tom jde o to samé. V duchu jsem s ním souhlasil, ale stávkovat před úřadem, pro jazyk český,… no, však víte.
Když jsem po čase oznámil mamince, že jí přivedu ukázat jistou dívku, zeptala se mě, zda také schováme Alfa do garáže. Moje ujištění, že není potřeba, neboť je Jana s Dušinkou obeznámena, přijala s úlevou, ježto má Dušinku sice ráda, ale vidět v televizi a zažít na vlastní kůži, je veliký rozdíl.
Jana si s maminkou padly hned do oka. Obě hodné, obě sympatické a obě Rovenské. Okamžitě se odebraly do kuchyně, aby po chvíli přinesly polévku, hovězí roládu a po jídle i vonící čaj a talíř plný koláčů. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem Dušinkovi odpovídal na otázku: „Kolik lidí musí člověka znát, aby byl slavný?“ Pomalu jsem zabředával do pojmenování: široká veřejnost nebo, vstoupit do podvědomí. Důvod vzít do ruky čaj mě zbavil povinnosti koktat nesmyslná přirovnání a já byl za to oběma Rovenským vděčný. Když jsme posléze nečinně seděli a vychutnávali jsme teplý nápoj, maminka nabídla Dušinkovi koláč.
„Vezmi si, Alfíku.“ Maminka si nezvykla na jméno Dušinka a stále oslovovala mimozemšťana jménem, které měl jeho konkurent v televizním seriálu.
„Ne, děkuji. Jsem již naplněn hovadinami. Promněte, hovězinami.“
Maminka, drže v rukou talíř s koláči, se nechtěla vzdát a upozornila Dušinku: „Ale ty jsem nepekla já, ty přinesla tady Janička.“ Dušinka zpozorněl a přijal nabídku se slovy: „Tak, když jste to nepekla vy, tak si vezmu.“ Jistě to své prohlášení nemyslel zle, ale maminčiny oči jakoby pohasly. Do ticha, které přerušovalo jen Dušinkovo žvýkání, se vložila ve snaze zachránit situaci Jana.
„U nás už to nikdo nejí. A máme to dát slepicím…“ nedohovořila, neboť jí došlo, co to vlastně řekla. Po vteřině trapného ticha jsme se všichni začali smát a jediný Dušinka netušil proč. Je totiž úplně blbej.
53. Na houbách
(dementní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A mám důvodné podezření, že je úplně blbej. Náš vztah s Janou došel až do bodu, kdy touží milenci být spolu o samotě. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet do přírody. Jako záminku jsme si vymysleli sběr hub. Mamince jsem vysvětlil, že bych Dušinku nerad v lese hledal a zda by jej mohla pohlídat. Dušinka byl však všudypřítomný a já byl nucen mu říci polopatě, že musí dnes zůstat s maminkou doma. Bylo mi jej líto a jeho oči hovořily jasně. Vypadal jako malé štěně, které odstavíte od matky a na noc ho poprvé zavřete samotného do kotce. Dušinka sice nevyl, ale maminka později vyprávěla, že by se jeho chování v inkriminované době dalo s úspěchem přirovnat k čekání novopečeného tatínka v porodnici, či rovnou k vraždění jehňátek. Sbírání hub se nám velice zalíbilo, a i když jsme nepřinesli takřka nic, spokojenost na našich tvářích byla viditelná. Druhý den nás maminka předběhla a prohlásila, že tentokrát půjdeme na houby všichni a aby trochu ošálila Dušinku, rozdělila nás rovnou do dvojic, stejným losovacím systémem, jako v Saturninovi Barbora. Jediný, kdo tuto losovací hru neprohlédl, byl pochopitelně Dušinka, a já i Jana jsme za to byli mamince nesmírně vděčni.
Maminku s Dušinkou bylo v lese slyšet dlouho. Tedy hlavně spokojené výkřiky mimozemšťana, jenž neskrýval své houbařské nadšení. Z dálky se ozývalo „Mám!“ „Je jich tady, jak nad pasekou hejno vran!“ a „Jé ten je zdráv jako řípa!“ Když se však po čase začaly výkřiky přibližovat, zanechali jsme poznávání sebe sama a věnovali se opět sbírání.
Večer, při pojídání skvělé smaženice, se mě Dušinka zeptal, co znamená přirovnání, To jsi byl ještě uvařen na houbách. Ani jeden z nás tří, tím myslím mně, Janu a mamku, nebyl schopen, díky smíchu cokoliv vysvětlovat, a tak se Dušinka odpověď, žel bohu, momentálně nedozvěděl.
Tehdy jsme ještě netušili, že v ten den byl počat nový život tvorečka, kterému jsem později vyprávěl, jak byl uvařen na houbách s mimozemšťanem.
Po jídle se mamka zvedla s prohlášením, že půjde do kuchyně, neboť po Alfíkově čištění hub je tam potřeba znovu vymalovat. Dušinka jí zastavil a řekl, že se půjde nejdřív podívat on, jestli se to neudělalo samo. Podívali jsme se s mamkou a Janou na sebe a v našich očích zněla stejná věta. Je snad úplně blbej?
54. Na rybách
(fádní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. I když jsem měl poslední dobou jiné zájmy, než se neustále věnovat mimozemšťanovi, přesvědčil mě, že mu již delší dobu slibuji výlet na ryby.
Před naším odjezdem mě maminka varovala, abych na Alfíka dával pozor, protože člověk nikdy neví. Upozornil jsem ji, že ona není člověk, ale maminka, ale na to reagovala spíše negativně. Několikrát jsem ji ujistil, že jej pohlídám, neboť vím, co by se mohlo stát, ale on, že v podstatě všechno v okolí už dobře zná.
Jana má být celý víkend v práci a mně se takto bude lépe snášet čas strávený bez ní. Představa, že sedím s mimozemšťanem na rybách, mě nenaplňovala nadšením, ale co bych neudělal pro svého Dušinku.
Vyjeli jsme k řece, kam jsem chodíval s tatínkem. Dušinka byl nezvykle zamlklý a viděl jsem na něm, řekl bych, až neskrývanou nervozitu. Vysvětlil jsem mu celý postup, jak se pracuje s udicemi, jak a na co se ryby loví, ale zapomněl jsem jej upozornit na celkový systém. Když mu totiž zabrala první ryba, pustil udici a s vítězným pokřikem stylu Inčučuna oslavoval svůj úlovek. Čudla pochopitelně unikla. Znovu jsem pokračoval ve vzdělávání a zvláště jej upozornil na některá úskalí týkající se toho, že když ryba zabere, není ještě chycena. Pochopil všechna mnou vysvětlená pravidla a usedl před pruty. Dlouhou dobu se nic nedělo. Žádná rybička neměla zájem o naše návnady a já nechtěl rušit klid a pohodu, která se na mě vždy při rybaření navalí. Když jsem chodil na ryby s tátou, byly tyto tiché chvíle posvátné. Během nich si člověk totiž uvědomí, jak je dobré být na rybách a jak je lepší nebýt tam sám. Při troše nadsázky bych připodobnil tuto tichou a posvátnou chvíli, s prominutím, k pohřbu. Vnímání je na nejvyšším postu a radost z toho, že žijeme, je až neúměrná k tomu, že je to pouhé rybaření.
Když jeho udice zacukala zjevnými pohyby, jež označovaly, že ryba krouží kolem, Dušinka bravurně ve správný okamžik zatáhl a v tu chvíli se ve vzduchu mlátil kapr, který nebyl z nejmenších. Chytl jsem kapříka do dlaní a zkušeným pohybem mu vyhákl háček z tlamičky. Hned poté jsem oslavoval s Dušinkou jeho první vítězství nad řekou. Když jsme se dostatečně doradovali, hodil jsem rybičku zpět do řeky. Bohužel, účinkem nedostatečné informovanosti jsem následně letěl za ním. Dušinka, neznalý našich zvyklostí, se chtěl pomstít, za to, že jsem propustil na svobodu jeho úlovek a normálně a bez skrupulí, do mě strčil. (Kdybych chtěl dnes přemýšlet jako Dušinka, zeptal bych se, co je to skrupule, ale… no nic.)
Dlouho jsem mu vysvětloval, že nelovíme proto, abychom ty bezbranné tvorečky snědli, ale z pocitu vzrušení, sebeuspokojení a vítězství.
Bylo na něm vidět, že se cítí být uražen. Nemluvil se mnou. I když se přiznám, že mi to momentálně ani příliš nevadilo. Měl jsem dost práce se sušením oblečení. Po dlouhých minutách, v nichž nás rušilo jen kvákání žab a šumění rákosí, se Dušinka ozval.
„Proč jsi mi neřekl, že se mnou počítáš jen do března?“
Jistě jste si zvykli na Dušinkovo otázky a stejně jako já nechápete, co se v jeho hlavě děje, ale v téhle pohodě, při uvažování, stylu je mi dobře na světě se mi tato otázka zdála nejen nesmyslná, ale i deprimující a urážlivá.
„Proč si myslíš, že s tebou počítám jen do března?“ Otázal jsem se, i přesto, že jsem tušil nějaké to nedorozumění. Podíval se na mě, jako bych polkl tu čudlu a zle prohlásil, že jsem to přeci Porodnici oznámil. Omlouvám se všem čtenářům, za to, že jsem je předem neinformoval, ale Porodnice je jméno, které dal Dušinka mé matce, jež mě vlastně porodila.
Neodpověděl jsem hned a dlouho a marně přemýšlel nad větami, které jsem během rozloučení se svou maminkou pronesl, ale nebylo v nich nic, co by ukončení mimozemšťanovy návštěvy v březnu upřesňovalo.
„Nechápu, jak jsi dospěl k tomuto zjištění. Kde a kdy jsi toho přesvědčení nabyl?“
Místo odpovědi, již jsem vlastně ani nečekal, řekl, že ji nenabyl, ale že nabytá už byla. Opravil jsem svou otázku a čekal, že mi odpoví rozumněji. (Vlastně nečekal.)
„Kdy jsi zjistil, že s tebou počítám jen do března?“
„Dnes.“
„Dobře, dnes, a při jaké příležitosti?“
„Při příležitosti našeho odjezdu.“
„Pane Bože! Za co?!!!“ neudržel jsem se a zaklel jsem.
„Jestli ti budu muset vysvětlovat původ civilizací, tak se raději oběsím.“
Načež mi oznámil, že je sice vlasec příhodný k oběšení, čímž se ale absolutně nezúčastňuji rozhovoru v oblasti vyřešení konfliktu. Nezbylo mi, než abych svou otázku k vyřešení konfliktu upřesnil.
„Při které větě jsi nabyl domněnky, že jsem k tobě přízniv jen do března?
Prohlásil, že můj názor není možno opominout, neboť v případě, že řeknu, že tady budu do března, znamená, že tady budu do března.
Zachytávav se všech nesmyslných řečových bodů, jsem se naposled zachytil drápkem a mé obyčejné já se otázalo: „Znamená to snad, že je mezi námi konec?“
Odpověděl, že mezi námi konec nemůže být, poněvadž konec je vždy až na konci a v našem případě jsme na koncích my. Na tuhle odpověď jsem nenašel odpověď. Upřímně řečeno jsem si i já myslel, že jsme ne na koncích, ale v koncích.
Nejsem z těch, co nedokončí své dílo a ani z těch, co dílo opustí z příčiny opravdu objektivních příčin. Dušinka je jedna veliká objektivní příčina a já dbalý svých zásad se ptal dál: „Proč si myslíš, že jsem řekl, i když jsi to údajně slyšel, že tě tu chci mít do března, i přesto, že já o tom nevím?“ Tato věta se mi zdála absolutně nesmyslná, ale kdeže ty loňské sněhy jsou. Dušinka ji kupodivu pochopil.
„Řekl jsi Porodnici, že tu budu do března.“
Znovu a opět jsem si v duchu přeříkal řeč, která proběhla mezi mnou a matinkou, a pak mi to došlo. Při námitce maminky, aby se mi tu neztratil, jsem řekl: „On v podstatě všechno v okolí už dobře zná.“ Čímž byla vyřešena veškerá podrážděnost mimozemšťanova a já si mohl opět ve svém deníčku odškrtnout položku na ryby. Nejdříve jsem však odškrtnul položku, že je úplně blbej.
55. Vůl
(volovina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ležel jsem na pohovce a snažil se usnout, nebo alespoň nemyslet na nic. Dušinka seděl u internetu a cosi hledal. Potom vstal od počítače, přišel ke mně a bez varování mi podal ruku a povídá: „Ty vole. Všechno nejlepší ke stým narozeninám.“ Nechápal jsem, kde se to v něm vzalo, ani co to znamená, či co má za lubem. Proto jsem zatím zaujal vyčkávací taktiku, abych předešel nějakému nedorozumění. Většina jeho vět totiž nedorozumění obsahovala a já nehodlal riskovat nějaký trapný výstup. Pro jistotu jsem jen odpověděl, že mi tolik není. Odpověděl, že mě sice ne, ale mému oslovení ano. Stále jsem nechápal. Naštěstí se ujal aktivity sám a přečetl mi z internetu článek, z prvního čísla časopisu Naše řeč, tohoto obsahu.
„Každé velkoměsto, je plodnou půdou pro různé nadávky, ale nikde se jim nedaří tak dobře, jako v Praze. Pozorujeme pětileté hochy. Všimněte si hochů desetiletých a patnáctiletých nastávajících jinochů. Kdykoli mluví mezi sebou, zahájí rozhovor homérsky prostým a výrazným oslovením: Ty vole.“ Přestal číst, podíval se na mne a s výrazem důležitosti mi prozradil, že: „Je to článek starý rovných sto let. Takže oslovení vole má narozeniny. Ty vole.“ Vyvrátil jsem mu jeho tvrzení, i přesto, že o tom nic víc nevím. „Jenže před sto lety vyšel pouze článek, kdežto oslovení bylo již s nejvyšší pravděpodobností používáno už dříve. I když se přiznám, že jsem si bláhově myslel, že přišlo do módy až po válce.“
S tímto tvrzením musel souhlasit. Zeptal se však, proč se oslovujeme kohoutím krkem. Vyvedl jsem jej opět z omylu. „Vůl není kohoutí krk. Kohoutímu krku se říká vole.“ Toto prohlášení bylo pro něj jako bych mu píchl do sedínky šídlo. „Vždyť jsem to povídal. Je to vole, vole.“
„Tentokrát jsem na koni já a ty chvíli mlč,“ požádal jsem jej. Podíval se na mě, jako bych ztratil rozum, a sáhl mi na čelo, jestli nemám horečku.
„O jakém koni mluvíš? Nejsi nemocen?“ Měl o mě chudák starost. Posadil jsem jej zpátky do křesla a započal nechtěný monolog.
„Když někdo řekne, že je na koni, myslí tím, že má pravdu, neboli že je výš, než ten druhý, který nemá takový rozhled, jako ten, jenž na koni sedí. Je to přirovnání. Můžeš si to klidně vygooglovat.“ Místo toho, aby se snažil rčení pochopit, se zeptal, jestli píšu vygooglovat s čárkou, nebo kroužkem nad u. On, že by tam psal kroužek. Ihned poté, si na papír napsal vygůglovat i vygúglovat, a s přímo studijním zájmem obě slova prohlížel. Vzal jsem mu pero a napsal pod jeho varianty vygooglovat. Byl chvíli ticho, jako by přemýšlel, (I když si myslím, že je to moc silné slovo. Po delší známosti bych u něj zvolil variantu: Byl chvíli ticho, jako by si nevěděl rady.) a pak poťukal perem na ů a souhlasně zahýkal. „Ů s kroužkem je lepší.“ Byl jsem rád, že je sám sebou spokojen, a já se mohu opět věnovat usínání. Když už jsem skoro zabral, zatřásl se mnou a pravil, že spát mohu v urně a ať mu vysvětlím to vole. A bylo po spánku. Opravil jsem jej, že se neříká v urně, ale v hrobě a on na to řekl, že je nová doba a do hrobu se už lidé nedávají. Probral jsem slovo vole i slovo vůl a pro jistotu jsem přidal i definici o floskuli, neboť tím se slovo vole stalo, když se významově vyprázdnilo. Bohužel jsem si tím moc nepomohl, neboť jsem mu musel znovu vysvětlovat termín, významově vyprázdnilo. Je totiž úplně blbej.
56. Návštěva u rodičů
(pošetilé)
Mám kamaráda. Netvrdím, že je mimozemšťan, ale je úplně blbej. Dalším krokem v seznamování se s mojí novou láskou byla návštěva Janiny rodiny. Musím podotknout, že není nic jednoduché a v případě mimozemšťana v rodině je to přímo složité.
Abych vám přiblížil náš rozhovor, týkající se tohoto problému, slyšte a přemýšlejte. (vlastně čtěte a přemýšlejte)
„Zvu tě na návštěvu k nám.“
„Výborně, jak tvoji rodiče přijmou Dušinku?“
„To v žádném případě!“
„Proč?“
„Kdyby taťka zjistil, že mám co dočinění s mimozemskou civilizací, asi by dostal infarkt.“
„A mamka?“
„Nevím, asi by byla ráda, že nejsem normální.“
„Takže může?“
„To v žádném případě.“
„Proč? Kvůli taťkovi?“
„Lásko, uvědom si, že nemůžeme předstoupit před mé rodiče a oznámit jim, že chodím s chlapcem, který má mimozemšťana.“
„Nemám mimozemšťana a vlastně, proč ne?“
„Mluvíš jak Dušinka.“
„Jak mluví Dušinka?“
„Nech toho, nebo tě zabiju.“
„Budu se bránit.“
„Samozřejmě, že tě nezabiju, ale Dušinku brát nemůžeme.“
„Proč?“
„Možná někdy příště. Poprvé se to nehodí.“
„A kdy se to hodí, až Dušinka odletí? To ti tví rodiče nikdy nezapomenou. Celý život od nich budeš slyšet, že kvůli tobě se jim nesplnil jejich celoživotní sen a neměli možnost si popovídat s mimozemšťanem.“
„Dušinka není žádný mimozemšťan. Je to magor, jenž neví, která bije.“
„Řekni to Dušinkovi a bude smutnej.“
„Neřeknu. Mám ho také ráda, ale je jinde.“
„Kde?“
„Však ty víš, jak to myslím.“
„Bohužel.“
„Jak bohužel?“
„No nijak, jen jsem řekl bohužel.“
„To snad není možný! No dobrá, tak já na to taťku připravím. Ale jestli se mu něco stane, tak ho máš na svědomí ty.“
„Komu, Dušinkovi?“
„Taťkovi sakra!“
„Miluju tě.“
V kýžený den si Dušinka oblékl smoking, krátké kalhoty a sandály s ponožkami. Vypadal jako tučňák před inaugurací.
Jana nás přivedla před malou sympatickou chaloupku na kraji lesa, v jejíž zahradě stály seřazeny jako před bojem přírodní sochy z kořenů, zbytku stromů a roští, jež znázorňovaly historické figury, strašidla a jiné fiktivní bytosti. Celá zahrádka byla poseta nejrůznějšími samorosty, ve tvaru pohádkových postav.
„No pozdravtěpánbůh,“ řekl jsem mimoděk. „Proti tomuhle, je Dušinka hadr.“
Kamarád, nevěda, že ze dveří vylezl majitel tohoto uměleckého arzenálu pan Rovenský, poklekl k prvnímu ze strašidel a s rukama vztaženýma k jeho tváři zahulákal: „To je jako bych byl u nás. Úplně celej Čindan.“ Pan domácí se pousmál a přivítal nás, srdečně a radostně. Díky Dušinkově reakci jsme měli vyhráno. Paňmáma i paňtáta, pardon, panmáma i pantáta, vlastně paňmáma i pantáta byli s Dušinkou okamžitě přátelé a já se uvítání účastnil jen jako přidružená výroba. Chvílemi jsem si připadal, jako by s Janou chodil Dušinka. No není on úplně blbej?
57. Pantáta
(šunt)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V domečku u lesa jsme s Janou a Dušinkou strávili nádherný týden složený z jídla, pití, procházek, povídání o češtině a vyřezávání nových samorostů připomínajících mimozemšťany. Jen občas jsme se s Janou dostali do stínu, abychom si dali alespoň hubičku.
„Takže ty tvrdíš, že ti je dvě stě sedmdesát tři let. To je tedy jako u nás dvacet sedm a čtvrt. A teď si tipni, kolik je mě.“ Zajímal se během rozhovoru o Dušinkův názor pantáta.
„Když na vás tak koukám, řekl bych, že je vám dobrých padeset.“
„Snad padesát,“ opravila jej Jana.
„Proč padesát, když je dvacet, třicet, čtyřicet. To znamená, že je vám padeset.“ Trval na svém kamarád.
Někdy si myslím, že kdyby pravidla českého pravopisu připravovali mimozemšťané, v mnohém by řeči i lidem prospěli. Leč nedal jsem na sobě nic znát a jeho mýlku již nechal bez komentáře. Potenciální tchán, posílen sklenkou vína, nedal pokoj a zkoušel dál Dušinku, který byl díky dlouhodobému češtinskému období v kondici.
„Jak bys nazval člověka, jež zestárnul proti své vůli?“
Nevím, jestli bylo cílem jeho zkoušení dusit Dušinku z češtiny, nebo zda se cítil stár a unaven, ale v každém případě jej mimozemšťanova odpověď pobavila.
„Je to stařen, protože, když byl proti své vůli obstarán, zestařel a jeho vůle nestárnout jej i přesto zestařila.“ Jak lehce prostinká může být odpověď člověka, neznalého a nezatíženého zvyklostmi a pravidly.
Když potenciální tchýně přinesla bábovku, oznámila, že ji zase trouba zlobí. Neboť jsem od Dušinky nakažen, čekal jsem, zda se někdo z přítomných ozve, ale v běžné řeči se nikomu nezdálo nic moc tak důležité, aby na tuto běžnou větu reagoval. Jediný, kdo samozřejmě zaperlil, byl Dušinka.
„Promněte, ale z mého pohlediska je váš manžel docela přítulný. Nezdá se mi, že byste mu musela udílet na tyto dávky.“
Všichni přítomní pohlédli na kamaráda a snažili se, aby si zopakovali jeho slova a tím nejlépe pochopili, o čem mluví. Chopil jsem se příležitosti a vysvětlil všem, že tím chtěl Dušinka říci, že pantáta nezlobí, ale že není trouba jako trouba a místo toho trouby, že paňmáma myslela tu troubu, což také není přesné, ježto trouba v rodě ženském nezlobí, ale nehřeje, čímž jsem se samozřejmě nechtěl dotknout všech přítomných dam a… Dušinka mi dal ruku na ústa, řkouc, že již všechno chňápe. Byl jsem rád, že mou řeč nikdo nerozmazával a jen pantáta podotkl, že trouba je mnohem častěji rodu mužského.
Po večeři si pan Rovenský a Dušinka sedli na zápraží a přeli se o to, kdo zná lépe úskalí češtiny. Zatímco starý pán zarputile trval na tom, že umí česky lépe než nějaký samorost z vesmíru, snažil se jej Dušinka usvědčit, stejně jako mě před časem, že česky vlastně ani neumí.
Pochopitelně Janin otec celý spor prohrál. Celou dobu se zdálo, že Dušinkovy hádanky a vychytávky, které kdysi zkusil na mě, nerozhodnou o vítězi, neboť pantáta byl studován a češtinu znal skutečně jako káně krajinu. Bohužel jen z výšky. Celý spor nakonec definitivně prohrál, neboť špatně vyslovil jedno prosté slovo. A to velryba. Jeho verlyba jasně Dušinkovi připsala bod.
Již delší dobu mě mimozemšťan prosí, abychom si šli někdy zahrát minigolf. Prý jej viděl v televizi a chtěl by si vyzkoušet ty odplaty. Opravil jsem jeho drobnou chybu na odpaly, ale protože nás Jana nemohla na hřiště odvézt, stále jsme tuto akci oddalovali. Já sice řidičský průkaz mám, jenže jsem nedávno zjistil, že jej mám propadlý. Když jsem tuto informaci oznamoval Janě, Dušinka se pochopitelně zeptal, kam mi propadl, že by mi jej pomohl vyndat. Vysvětlil jsem mu, jak může řidičák propadnout, aniž bych jej pustil z ruky. Na to se mě kamarád zeptal, proč nemůžu řídit, když to umím. Jestli tím propadením jsem své umění zapomněl. Řekl jsem mu, že jsem to nezapomněl, ale že je to nebezpečné, kvůli pokutě od policistů. Zamyslel se a zeptal se, jestli chodí kvůli pokutě policajti na kutě. Musím uznat, že udělal pokrok, protože se za rým nezastyděl, ale zasmál se mu.
Jana zrovna neměla čas, ale jelikož je to superděvče, navrhla, abych poprosil jejího tátu. Pantáta byl nejen rád, ale ten nápad se mu natolik zalíbil, že si chtěl zahrát s námi. Když jsme nasedali do vozu, pošeptal mi Dušinka, že to nevěděl, a jestli si troufám s takovou nemocí hrát. Nechápal jsem, co má na mysli a rovnou jsem se otázal: „Jakou nemoc mám?“ Mimozemšťan dělal jakoby nic a když si myslel, že pantáta neposlouchá, naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Prostatu.“
„Jak jsi dospěl k tomuto závěru?“ vyzvídal jsem. Bohužel má otázka byla položena nešťastně. Jako bych se za tu dobu, co ho znám, nepoučil.
„Nerozumím ti. Dospělý jsem, ale o jakém uzávěru mluvíš?“ pravil kamarád zcela bez postranních úmyslů.
„Chci říct, jak jsi zjistil, že mám tuto nemoc?“ zeptal jsem se rozumněji.
„Říkala to Jana.“ Pochopil jsem, kde se stala chyba, a se smíchem jsem Dušinkovi vysvětlil, že má milovaná neřekla, že mám prostatu, ale řekla doslova: popros tátu. Dušinka se tomuto svému omylu zasmál, se vzácnou sebekritikou, že je úplně blbej.
58. Koťata
(zaostalé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po nějaké době mě požádal, jestli by si mohl promluvit s delfíny. Upozornil jsem jej, že jsme vnitrozemní stát a že moře nemáme. Byl na to však připraven a ukázal mi leták, lákající turisty k návštěvě delfinária v Drážďanech. Jemně jsem naznačil, že je tu taky možnost, že bude stejně jako při setkání s kravami zklamán, ale rezolutně nesouhlasil, řka, že: „Delfíni jsou nejinteligentnější tvoři na této planetě, hned za člověkami.“ Neměl jsem důvod mu toto přání rozmlouvat, ale pro jistotu jsem se zeptal, o čem si bude s delfíny povídat. Jen mávl rukou a prohlásil, že je podrobí křížovému výsměchu. Slíbil jsem mu výlet, ale až bude vhodná doba.
V neděli po obědě zaklepala na dveře stavení malá holčička, s tím, že pantátovi posílá její tatínek košík, a on prý už bude vědět. Kdyby košík od dotyčné převzal majitel domu, nikdo by se nic nedozvěděl a nikdo by neměl problémy. Bohužel dívence otevřel Dušinka a do košíku se podíval. Ve starých, špinavých hadrech ležela dvě slepá, sotva narozená koťata. Přiběhl do místnosti, volaje, že jim soused posílá narozeňata. Pan domácí vstal, přebral od Dušinky košík a se slovy, ukaž, půjdu je utopit, se chystal ze stavení odejít.
K tomu musím podotknout, že zde zřejmě probíhala sousedská dohoda, již mohu jen domýšlet. Pravděpodobně soused, maje kočku a nemaje žaludek na topení nechtěných koťat, posílal občas tyto svévolně narozená stvoření otrlejšímu sousedovi. Později jsem se dozvěděl, že si pantáta za každý takový úkon počítá tři panáky režné.
Dušinka vytřeštil oči do velikosti jablek a vzal domácímu košík.
„Jestli to uděláš, budu ti říkat heraklit!“
Pantáta se na mě bezmocně podíval a zeptal se, zda má můj kamarád násilnické sklony. To však neměl říkat. Dušinku bez násilnických sklonů to rozčílilo natolik, že na konto mého potenciálního tchána vysypal několik desítek obvinění, mezi nimiž nechybělo ani to, že je sadařila a smilovník, čímž jistě myslel sadistu a smilníka.
Bylo mi jasné, že tentokrát musím zasáhnout. Nabídl jsem přítomným, abychom se posadili a celý konflikt probrali.
Seděli jsme u stolu. I když nebyl kulatý, připadal mi tak. Na stole stál košík s jemně mňoukajícími koťaty a já začal odjinud. Moje první věty patřily kamarádovi.
„Za prvé. Tyran se nejmenoval heraklit, ale Herodes a za druhé, co chceš s těmi koťaty dělat?“
Dušinka se k tomuto problému postavil čelem.
„Zachráním je.“
Líbil se mi Dušinkův přístup, i když jsem na druhé straně musel chtě nechtě uznat, že samovolné množení vesnických koček je asi potřeba nějakým způsobem regulovat.
„Jak je zachráníš? To o ně budeš pečovat, dokud nevyrostou? Víš, co to dá práce, dřiny a odříkání? Je pěkné, že máš o tato stvořeníčka starost, ale uvědom si, že nemůžeme mít všechno.“ Doufal jsem, že jej moje řeč přesvědčí. Dal mi však ránu pod pás.
„Dobrá, vezměte si je, ale až se tobě a Janě narodí narozenec, nebudu se divit, kdybyste s ním zatopili.“
Pantáta zakroutil očima, jakože je mu jasné, o co jde, a šel poprosit paňmámu, jestli by nepřipravila hubku a vlažné mléko, čímž si mě absolutně získal.
Když jsme po víkendu přijeli domů bohatší o zážitky s novou skoro rodinou, o třemi malými samorosty, které jsem svému budoucímu tchánovi nemohl odmítnout, a se dvěma věčně hladovými nebo spícími koťátky, přijala nás mamka slovy: „Krindapána, to je nadělení. Ještě vlkodlaka a máme snad všechno. Honzíku, zavolej tetě Emě, jestli by nám nepůjčila Hafku.“
Teta Ema vlastní asi stoletou fenu velššpringršpaněla, která odchovala několik desítek štěňat a jednou si poradila i s králíčky, jimž po porodu zemřela matka. Když jsem přivedl Hafku, ta si nejdříve řádně očichala Dušinku, poté zvedla nohu a nešťastného mimozemšťana si označkovala. Dušinka se zeptal, nemá li udělat to samé, na důkaz přátelství. Po mé záporné odpovědi se ohnul a dal Hafce očichat miminka. Ta je hned začala olizovat a po nějaké chvíli je s absolutní samozřejmostí přijala za své.
Na konto maminky i Dušinky musím při této příležitosti naházet spousta chvály za toleranci, lásku a starostlivost. Kdyby byl Dušinka starší, asi bych jej bral i za svého otce. Nevím, jestli by mamka souhlasila, ale on by jí snad ukecal. Jen mi vrtá hlavou, jak to vlastně je. Mojí mamce je nějakých padesát, kdežto Dušinkovi dvě stě sedmdesát tři. Kdo je tedy starší? Vyřešil jsem svůj spor větou: Starší je Dušinka, protože je úplně blbej.
59. Kostel
(urážející)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan a mám jej rád, i když je tak úplně blbej. Delší dobu mě přemlouvá, k návštěvě kostela. Upozornil jsem jej, že jsme již v kostele byli o našich Vánocích, ale na to se on bránil, že to bylo pod rouškou tmy a svátku nejvyššího a že by celé toto muzeum rád viděl ve dne.
V neděli jsme tedy zašli na mši. Když kázání skončilo, vyšli jsme před kostel a já nabral směr k domovu. Dušinka mě však zastavil.
„Bylo to úchvatné a nanejvýš povzbuzující, ale já bych rád celé muzeum viděl bez obřadů.“
Po prvním nesprávném pojmenování jsem mlčel, ale když se znovu obrátil ke slovu muzeum, opravil jsem ho. Řekl, že se omlouvá, neboť si myslel, že jsou ty památky k hysterické výstavě a ještě jednou mě požádal, zda bychom se mohli vrátit.
Tentokrát do chrámu páně vstupoval bez zatížení z přítomnosti k věřícím. Prohlížel si celý prostor. Nádherné sloupy, malovaný strop i zlacený oltář. Nevynechal temná zákoutí, o nichž jsem ani nevěděl. Celou dobu jsem jej mlčky provázel, boje se jednoho detailu. Jestli bude chtít do zpovědnice, uteču. Zatímco já se zaobíral strachem ze setkání s farářem, Dušinka se rozplýval nad krásami starého umění. Nejvíce jej zaujali andělé. Vysvětlil jsem mu, že jde jen o fiktivní postavy, jelikož anděla ještě nikdo nikdy neviděl. Nevím, jestli bude mé pojmenování trefné, ale v tu chvíli se na mě podíval jako věřící na mimozemšťana. Prý že u nich andělé jsou a jsou viditelní. My ale máme tu výhodu, že je nevidíme. Tehdy jsem nechápal, jaká je to výhoda je nevidět. Dnes však už vím, že nevidět anděla je svým způsobem štěstí. Abych však důstojně obhájil svá stanoviska, vysvětlil jsem mu, že anděl je řecké slovo od slova angelos, což převzala latina jako angelus, a je to v zásadě posel boží. Pochopil všechna má vysvětlení, s tím, že název není důležitý. Nejdůležitější je andělova podstata. Tím mi opět dal důvod k přemýšlení.
Po návštěvě stánku věřících byl na nějakou dobu uklidněný. Nejsem věřící ve smyslu slepé bezmezné víry, ale po návštěvě mimozemšťana se k věřícím počítat mohu. No schválně. Zkuste jít do kostela s mimozemšťanem a pak uvidíte.
Na cestě domů se jak jinak než staral, zda moje matka dobře pečuje o jeho zvířence, Adama a Evu. Normální cestou uvažování jsem dospěl ke správnému názvu slova zvířenec přes svěřenec a zvíře. Jména Adam a Eva bych ponechal bez komentáře, ale na toto konto ke koťatům musím ještě dodat jeho otázku:
„Vysvětli mi, jak je možné, že bůh stvořil Evu z žebra Adama, když je toto asi tisíckrát menší, než Eva?“
Neznám argumenty, se kterými se dnes a denně potkávají faráři, mniši a opatní, ale já cítil, že musím nastolený problém mimozemšťanovi vysvětlit.
„Jestliže slyšíš, čteš, nebo vidíš příběhy o Adamovi a Evě, musíš si uvědomit, že jde o několik tisíc let starý příběh, nad nímž nemůžeš uvažovat ve stylu moderním. V případě, že se pozastavíš u problému, jak mohl bůh stvořit ženu z Adamova žebra, mohl by ses ptát, jak stvořil vesmír za sedm dní.“ Dušinka však po krátkém přemýšlení zaperlil.
„Pán bůh nestvořil svět za sedm dní, ale za šest. Sedmý den odpočíval. Není to několik tisíc let starý příběh, ale nekonečný a nakonec není ani bohovo pohlaví jisté. Já osobně si myslím, že je bůh bezpohlavní.“
Řeknu vám, že po jeho analýze je jednodušší říct, že je úplně blbej.
60. Jablka
(chatrné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je z převážné většiny úplně blbej. Vrátím se do doby, když jsem jej seznamoval s našimi jedlými poživatinami. Tehdy mě docela zarazilo, že se neskutečně podivil nad obyčejným jablkem.
„U nás jablka nemáme a neznáme. Možná, že bych přirovnal váš víceplod k našim blkům, nebo jakům, ale ty kvality co má vaše jablko, určitě žádný náš plodek nemá,“
Jak málo stačí k dětské radosti. Tuto větu si pamatuji od svého tatínka. Dnes jsem se pozastavil nad tím, jak máme moc, aniž bychom s tím byli spokojeni. Prachobyčejné jablko je přece tou nejvyšší a nejspolehlivější devizou, již naše planeta má. Žel bohu si jí nevážíme. Náš rozhovor končil jeho nesmyslným, ale pochopitelným zdůvodněním, že kdybychom jedli jen jablka a nic jiného, přežili bychom minimálně desetkrát více, než když pijeme a kouříme.
Dokonalou podpásovku jsem však dostal při naší další návštěvě u rodičů mé budoucí ženy, neboť přivítali Dušinku víc, než mě a na důkaz přátelství Dušinkovi nalili k přípitku božolé de jonatán, což jste jistě správně identifikovali jako domácí jabčák. Jedovatě jsem kamarádovi pošeptal, že nemá pít, i když je ten alkohol vyroben z jablek. Načež si jej velice pochvaloval. Po druhé sklence se však zeptal, jestli nevyrábíme z jablek i cigarety, protože si pantáta zapálil.
Lituji dne, kdy jsem svou vyvolenou přesvědčoval, že bude litovat, že neseznámila své rodiče s Dušinkou. Dnes lituji já. Při každé návštěvě u Janiných rodičů se vše točí kol Dušinky.
Nebudu zdůrazňovat všechny nelibosti, ale když vám naznačím, že mě skorotchán vždy přivítal slovy“ „Kde ho máš?“ je vám asi jasné, že tím nemyslel kohokoli jiného. Po večerech jsme se pak věnovali problémům, jako je: Když měříme teplotu, je to teploměr, nebo teplotoměr? Je dostavník součástí městské hromadné dopravy? Nebo jestli je had manželem hadice.
I přes všechny mé nelibosti, že nejsem prvním z nápadníků, jsem se smířil s údělem nápadníka druhé kategorie, čímž jsem jaksi degradoval na místo ženicha. Naštěstí toužení mé nastávající se absolutně neztotožňovalo s jejím otcem a já prošel sítem jako nejvyšší z vyvolených. Kdybych vám tyto věty měl říci jednodušeji, myslím, že by průkazné vyhovuji, stačilo. Dušinka je na rozdíl ode mne totiž úplně blbej.
61. Malování a kos
(ptákovina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednoho krásného dne jsem se vrátil ke svému občasnému koníčku. Vyndal jsem ze skříně stojan, připnul na něj plátno a namíchal si barvy. Dušinkovi se mé malování velice líbilo a požádal mě, zda by si mohl také kreslení vyzkoušet. Nevěřil jsem, že mimozemšťan s malou fantazií dokáže namalovat cokoli pěkného, ale přesto jsem mu položil na stůl blok a barvičky. Poté jsem se vrátil ke svému plátnu a tichým pískáním jsem dával světu najevo, že je mi dobře. Dušinka mě však poprosil, ať s tím pískáním přestanu, nebo ať jej to naučím. Odpověděl jsem mu, ať není cimprlich, a jal jsem se mu vysvětlovat, jak má nastavit jazyk za rty, aby pískání vytvořil. Když po několika špatných pokusech vyloudil první pískaný tón, měl neuvěřitelnou radost. Za několik málo minut jsme si dvojhlasně hvízdali melodii Šašek počmáranej. Po skončení naší hudební vložky se mě kamarád otázal, jak vypadá cimprlich. Řekl jsem mu, že nevím, jelikož to není tvor, ale německé přídavné jméno. Podivil se, že používám německé slovo, a okomentoval to, že asi čeština nemá pro potřebné přirovnání to správné slovo. Řekl jsem mu, že to správné slovo čeština má, protože to znamená příliš jemný, choulostivý, nebo rozmazlený, ale že vlivem staletí se jaksi toto slovo u nás usadilo. Když nás Jana zavolala k obědu, přišla se pochopitelně podívat na naše díla. Mě pochválila, že se jí krajinka líbí a dala mi za ni hubičku. Nato jsme se šli podívat ke stolu, kde kraloval mimozemšťan. Jeho dílo bylo velice zajímavé. Uprostřed prázdné místnosti stál podivný tvor, připomínající hejkala, či buližníka, který měl vyvalené oči, jako by právě šlápl do čehosi nechutného. Jana se Dušinky zeptala, kdože to je, a on jí s lehkou samozřejmostí odpověděl, že namaloval cimprlicha. Prý abychom věděli, jak vypadá. Musím uznat, že to bylo snad poprvé, kdy jsem obdivně kroutil hlavou nad jeho fantazií.
Obědvali jsme v altánu. Po přání dobré chuti se rozhostilo ticho přerušované jen cinkáním nádobí, šuměním stromů a zpěvem ptáků. Dušinka na chvíli přestal jíst a zaposlouchal se.
„Kdo to tak nádherně píská?“ zeptal se.
„To je kos,“ odpověděla mu Jana.
„Zpívá ladně. Škoda jen, že mu není rozumět. Zatímco my jsme pískali v češtině, on zpívá v kosštině.“ Vysvětlil jsem mu, že to, co právě řekl, je ta největší hloupost dnešního dne, poněvadž každý pták zpívá v ptáčtině. Načež se k našemu sporu přidala Jana se slovy: „Oba jste vedle, protože ptačí řeč se jmenuje ptákovina. Vy ptáci.“ A s úsměvem posbírala nádobí. Miluju její humor.
Dušinka si lehl na lavici a oba jsme po dobrém obědě tiše odpočívali.
„Některá češtinářská zákoutí mi dělají taje,“ podotkl kamarád.
„Ta je.“ Vzdychl jsem, dívaje se za Janou, odnášející nádobí.
„Taje také led,“ pokračoval zcela nelogicky Dušinka.
„Jako led není. To bys koukal.“ Nehodlal jsem mluvit o češtině a snil jsem dál o své krásné Janě.
Otrávený Dušinka vstal, a když viděl, že se mnou nic není, začal chodit po zahradě. Když po chvíli jeho chůze vypadala jako by dupal či něco hledal, zeptal jsem se ho, cože to tu proboha provádí.
„Hledám, kde je zakopanej pes.“
Nevím o nikom, kdo by si zasloužil takovou češtinářskou pochvalu jako Dušinka. On je totiž úplně blbej.
62. Sklípek
(paskvil)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. K Janiným rodičům jsme jezdili skoro každý víkend. Po zjištění, že čekáme miminko, jela s námi na první návštěvu i moje maminka. Pantáta obeznámen s touto situací mě poprvé oslovil jinak: „Tak kde ji máš?“ Věděl jsem, že je to jen jeho úvodní fráze a nekomentoval jsem to. Tentokrát stál při uvítání Dušinka trochu stranou. V místnosti se v tu chvíli hemžili Rovenští.
„Rovenský.“
„Rovenská.“
„Rovenská. Tedy Jana.“
„Rovenská Ludmila. Našeho Jendu už znáte a já vaši Janičku také, takže bych řekla, že je zde přerovenskováno a přejanováno.“ Nevěřil jsem svým uším. Mamka udělala vtip. To tedy klobouk dolů. Poté si mamka sedla s paňmámou do kuchyně, já s Janou jsme se šli projít a Dušinka s pantátou začali řešit, jestli se ve slově příště píše krátké nebo dlouhé í. Skoro tchán tvrdil, že dlouhé, zatímco Dušinka mu dával příklady typu: „Od slova hrát je hřiště. Od slova klouzat kluziště a od slova přijít je přiště.“
Byl jsem budoucímu tchánu vděčen, že za mě převzal učení mimozemšťana, a já se mohl věnovat jeho dceři, neboli své vyvolené. Než jsme odešli, zaslechl jsem, jak Dušinka bavil přítomné.
„Už jsem vám vyprávěl, jak jsem rodil Lídu?“
Paňmáma vytřeštila oči a podívala se na mou mamku, která se také jmenuje Lída.
„Dušinka byl u porodu Jeníka?“
Mamka vysvětlila mé budoucí tchýni, že jde o shodu jmen a nechala Dušinku vyprávět.
„Když jsme byli v zahradě, rodil slon. Já mu pomohl a dítě se jmenuje slůně.“ Víc jsme odcházejíce neslyšeli.
Když jsme se vrátili, pantáta spal v lehátku pod jabloní a mamka s paňmámou stále štěbetaly v kuchyni, pečíce při tom cosi voňavého ke kávě a čaji.
„Kde je Dušinka?“ otázala se Jana. Mně příliš nechyběl, i když se přiznám, že jsem byl v té chvíli jeho nepřítomností trochu zaskočen. Paňmáma ukázala směrem k jabloni a řekla, že s jejím mužem probírají nějaké ty nesmrtelné chrousty.
„Jenže taťka spí a je tam sám,“ opáčila zneklidněná Jana. Tato její odpověď byla povelem k poplachu. Jako na první pomoc jsme se obrátili na pantátu. Ten však o našem mimozemském příteli nic nevěděl. Všichni jsme začali pobíhat po stavení a po zahradě. Dušinku jsme však nikde nenašli. V nejvyšší nouzi jsem si stoupl k plotu a zařval do lesa jeho jméno. Vtom se ozvalo odkudsi duté: „Tady jsem.“
„Chválabohu!“ pronesla paňmáma a šla otevřít Dušinkovi do sklípku.
Když jsme totiž odešli, požádala Paní Jana Rovenská starší paní Ludmilu Rovenskou, neboli paňmáma mamku, o přinesení pár jablek ze sklepa v zahradě, že upečou ke kávě štrúdl. Mamka si při vybírání ovoce však nevšimla, že dovnitř vstoupil zvědavý mimozemšťan a při odchodu za sebou zasunula petlici dveří. Dušinka takto zavřen usedl na bedny s jablky a ochutnaje tyto pro něj kouzelné plody ve voňavém vězení usnul.
„Byl jsem odpočíván. A jelikož jsem byl unaven, byl jsem spán,“ prohlásil kamarád a po osvobození se spokojeně protáhnul. Nikdo se nechtěl rýpat v této nesprávné větě, protože jsme byli rádi, že je opět mezi námi. Tedy nikdo, vyjma pantáty. Ten se ihned pustil do Dušinky s opravami.
„Nemůžeš říkat, že jsi byl odpočíván. To je holý nesmysl,“ protestoval.
„Ale já tam byl nedobrovolně. Jak bych to tedy měl říct?“ bránil se Dušinka. Pantáta však nevěděl, a proto se vyhnul odpovědi.
„A spán je také pitomost.“ Dušinkovi však se správnou větou neporadil.
Všichni jsme se pustili do pití kávy, či čaje a přikusovali jsme skvělý štrúdl. Nikdo už nechtěl nic řešit a jen jsme vychutnávali pekařské umění mé nastávající tchýně. Vtom se pomstychtivě ozval Dušinka.
„A já bych chtěl mít také příjmení Rovenský. A štrúdl s čárkou na ú je také pitomost. A nemlaskej a nesrkej, pane Ště.“
Každý, kdo měl v té chvíli něco v ústech, se buď zakuckal, nebo nechtěně vyprázdnil svou ústní dutinu vyprsknutím. Na závěr musím dodat, že se pantáta jmenuje Štěpán. Jen Dušinka nevěděl, že se to nepíše zvlášť. Po chvíli ticha, když se všichni věnovali chutnému štrúdlu s čárkou na ú, ještě Dušinka dodal: „Když je tedy odpočíván holý nesmysl, je odpočinut oblečený smysl?“ Štěpán Rovenský se na mimozemšťana podíval a bylo jasné, že si o něm myslí, že je úplně blbej.
63. Na vodu
(bezcenné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Dostal jsem od přátel pozvánku, abych se zúčastnil akce zavírání Ohře. Občas jsem s přáteli jezdíval na vodu, ale teď, když mám na starosti mimozemšťana, jsem tuto příjemnou činnost jaksi opomíjel. Jana velice litovala, že nemůže jet se mnou, protože její pokročilé těhotenství se s tímto sportem jaksi nemá rádo. Zato Dušinka od první chvíle, kdy jsem jej vyzval k tomu, aby jel na vodu, nemluvil o ničem jiném. Neustále opakoval: „Musíš mě nejdříve naučit čeřit vodu klackem.“
Vysvětlil jsem mu všechna vodácká pojmenování, například pádlo, pádlovat a nezapomněl jsem ani na jiná pravidla a pozdrav. Když jsme týden před odjezdem byli opět na návštěvě u jmenovců Rovenských, pozdravil pantátu vodáckým „Ahoj!“ a zdůraznil, že se z něj za týden stane vodník. Pantáta vzal Dušinku na zahradu a tam mu názorně ukázal, jak vypadá samorostový vodník. Dušinka pochopil svůj omyl a prohlásil, že se těší, až z něj bude voďák.
Další víkend v sobotu ráno jsme dorazili na určené místo a Dušinka usedl na přídi naší lodi. V týdnu jsme několikrát zkusili přejet rybník v nedalekém lese a vše se zdálo být v pohodě. Bohužel, stojatá voda rybníka a peřeje Ohřského koryta, (nebo Ohřeského koryta? Lepší bude peřeje říčního koryta řeky Ohře, i když je to vůči Ohři nespravedlivé, protože například Vltavské koryto zní normálně.) Takže - stojatá voda rybníka a peřeje říčního koryta řeky Ohře jsou vody přece jen kapku rozdílné. Netrvalo dlouho a za bujného veselí ostatních plujících kánoí jsme se poprvé udělali. Naštěstí to bylo o kámen na mělké vodě, takže Dušinka, i když už plavat umí, si nedělal s uděláním žádný problém. Jen se mu o kámen udělala při udělání modřina. Když jsme se jako z udělání udělali podruhé, byl jsem trochu nevrlý, ale za tímto uděláním Dušinka nestál. Stála za ním jiná loď, jež nám zkřížila cestu. Vlastně ta loď nestála, ale jela. Při třetím převrhnutí jsem se Dušinky zeptal, jestli nebude lepší už nenastupovat a jestli nepůjdeme Ohři pěšky. Dušinka se tvářil provinile a snažil se na břehu dostat z lodi poslední zbytky vody. Bylo mi jej trochu líto. Poklepal jsem mu na rameno a utišil jej slovy: „Když jsem jel poprvé na vodu já, také jsem se udělal třikrát. Takže jsme si kvit. Teď už to bude dobrý, uvidíš.“ A měl jsem pravdu. Další jízdu jsme si užívali již bez koupání.
Na konečné, po vytažení všech lodí došlo ke křtu. Tři čerství, noví vodáci poklekli na kolena a byly jim zavázány oči, aby dostali do úst Neptunovo tělo. Dušinkovi jsem o vodáckém obřadu zapomněl cokoli říci, a tak byl nešťastný mimozemšťan pokřtěn coby normální smrtelník kyselou okurkou, pomazanou marmeládou, a zapít mohl tuto nechutnost lákem smíchaným s malinovým sirupem. Ještě dnes, když si na tu chuť vzpomenu, se mi kroutí palce u nohou a běhá mráz po zádech. Po oficiálním křtu jim byly rozvázány šátky na očích. Všichni křtěnci museli pak povinně do vody. Kdosi z přítomných zavtipkoval, že musí křtění přeplavat na druhý břeh. Dva z čerstvých vodáků nesmyslný vtip pochopili, neboť jen blázen by v tomto prudkém toku měl odvahu pustit se na druhou stranu. Blázen a Dušinka. Nepochopil, že přeplavání nepatří mezi povinnosti a tak se stalo, že Dušinku vzala voda. Naštěstí jsem měl ještě loď ve vodě, a tak jsem mimozemšťana několikerým prudkým zabráním brzy dohnal. Žel bohu zabránit čtvrtému koupání jsem nemohl, neboť se vyplašený Dušinka snažil dostat do lodě, i přes to, že jsem jej varoval, aby to nedělal, a počkal, až budeme u břehu. Záchranná akce tří dalších lodí proběhla za zpěvu vodáckých písní a vtipů na úkor Dušinky.
Více suchého prádla jsme neměli, a tak nás kolegiální členky jiných lodí obdařily dámským prádlem. Domů jsme přišli jako dvě vdovy. Maminka dostala při pohledu na nás záchvat smíchu a Jana se smála, až jsme se báli, že předčasně porodí. Zatímco já se okamžitě začal svlékat, abych si oblékl pánské prádlo, jež mi přece jen sluší více, Dušinka si stoupl před zrcadlo a prohlásil, že se sám sobě líbí víc v ženských šatech než v mužských. Je totiž úplně blbej.
64. Sněhulák
(magořina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Když napadl první sníh, Dušinka se proměnil v malé, rozverné děcko. Koulování a stavění sněhuláka nám zabralo veškerý volný čas. Prvního dokončeného sněhuláka Dušinka pokřtil. Řekl, že je to sám veliký Lojan a chtěl svému dobrodinci dát pusu na čelo. Nohy mu však uklouzly a kamarád se stal likvidátorem svého díla. Neúmyslně vnořil svou hlavu do útrob sněhuláka tak hluboko, že jsem jej z něj musel vysekat. Když se mi to podařilo, vzal Dušinka kousek sněhuláka do ruky a prohlásil: „Postavím nového. Tenhle je mrtvý, asi dostal infarkt.“ A zahájil další kutálení koulí. S druhým sněhulákem si dal větší práci a doslova vyřezal umělecké dílo. Když svou sněhovou sochu dokončil, postavil se před ni a se zalíbením na toto dílo hleděl. Pak jen vyslovil větu, se kterou si potvrdil své pochybnosti.
„Je jako živý. Už vím, proč je sněhulák životného rodu. Škoda, že nemůže mít děti. Vzal bych si jeho vajíčka k nám, aby si naše děti také užily.“ Nechápu, jak dospěl k tomu, že by mohl mít sněhulák vajíčka, ale vyvracet jsem mu to nehodlal. Já osobně si myslím, že je sněhulák savec, a tudíž je živorodý.
Večer, když jsme už šli skoro spát, jsem řekl kamarádovi, aby se přestal pořád dívat z okna, a litovat sněhuláka, že tu nemůže sedět s námi.
„Kdybys toho nešťastníka vzal dovnitř, jen bys mu ublížil. Je tu teplo a po několika minutách, by se roztál. Když to přirovnám k tvé řeči, řekl bych, že by tu umřel horkem.“ Mimozemšťan jen pokrčil smutně rameny.
„Nech toho a pojď na kutě.“ Snažil jsem se, abych jej vytrhl z depresivní nálady.
„Kde jsou?“ řekl místo uposlechnutí.
„Kdo kde je?“ nechápal jsem jeho otázku.
„Kutě,“ řekl s neskrývanou prostotou. Věděl jsem, že o kutích nic nevím a celou věc jsem zahrál do autu informací, že začalo sněžit.
Po zalehnutí k mé milované mi tato oznámila, že je jí postel malá a že ji všechno tlačí a jestli se nebudu zlobit, ať si dnes lehnu do pokoje k Dušinkovi. Vzal jsem si polštář a deku a přesunul se do kamarádova pokoje. Musel jsem rozsvítit, protože na druhé posteli se sušily naše sněhové oděvy. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistil, že Dušinka v místnosti není a má postel je také bez sušícího se oblečení. Zaklepal jsem na koupelnu, ale i tam bylo prázdno. V toaletě jakbysmet. V zoufalství jsem se podíval z okna a uviděl jsem kamaráda, kterak dává sněhulákovi mou čepici a bundu. Při tom pohledu mi zvlhly oči. Svatá dobroto.
„Říkal, že je mu zima, tak jsem mu půjčil tvoje oblečení,“ omlouval se, když vstoupil do pokoje a zjistil, že jsem přítomen na druhé posteli. Nechtěl jsem jej zklamat a jen jsem odpověděl, že Janě není dobře a že tu dnes s ním budu spát. Oba jsme si vzali své knížky, se kterými se nám lépe usíná, a sotva jsem se začetl do příběhu, začal mi Dušinka nahlas předčítat.
„V dřívějších dobách se lidé přikrývali kutnou. Je to slovo z německého Die Kutte. Kutna byla nejen mnišským, ale i běžným pracovním oděvem. Od toho se nám dochovalo rčení, jít na kutě. To ti čtu jen proto, aby sis o mě nemyslel, že jsem tak úplně blbej.“
Nechtělo se mi nic komentovat a změnil jsem téma.
„Je nanejvýš pravděpodobné, že až do porodu tu budu zřejmě spát čím dál častěji. Některé věci si holt musíme odříkat, i když nám to není zrovna po chuti.“ Kamarád po vyslechnutí této mé stížnosti vstal a podal mi nějakou knihu z knihovny. Podíval jsem se na něj tázavě. Nic neřekl a zase ulehl do svého pelíšku. Vzal jsem knihu a přečetl její nadpis.
„František Hrubín, Špalíček veršů a pohádek. Proč jsi mi tuto knihu podal? To jako že abych přišel na jiné myšlenky?“ zachumlal se do peřiny a prohlásil, že můžu začít odříkávat nějaké básně, když už si něco odříkávat musím. No není on úplně blbej?
65. Válka
(depresivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A sem tam je úplně blbej. Dívali jsme se na televizi, neboť někde začala jakási válka. Tyto informace mě vždy rozpoltí a nejradši bych do onoho státu vniknul a všem lidem vyvracel jejich chuť válčit argumenty, že jde vždy jen o boj politiků a obyčejní lidé z toho mají pokaždé jen potíže. Dušinka k tomuto mému tématu taktně mlčel a já pokračoval nahlas ve svých myšlenkách.
„Kdyby byli ti lidé jen trochu chytří, napadlo by je to také, ale jsou to většinou nevzdělaní otroci a hlupáci.“
Dušinka se na mě otočil a poprosil mě, zda bych mu mohl vysvětlit, proč takto nehezky mluvím o lidech. Zdali je znám. Je těžké vysvětlovat mimozemšťanovi své myšlenkové pochody a tak jsem mu to také řekl.
„Promiň, ale asi jsem se nechal unést hněvem. Mé myšlenkové pochody jsou asi nepochopitelné, ale rozčílilo mě to.“ Místo náznaku pochopení řekl, abych mu zahrál.
„Co ti mám zahrát?“ nechápal jsem tentokrát já jeho myšlenkové pochody.
„Říkals, že máš nějaké pochody, tak mi je alespoň zanotuj.“
Nevím, jak často mluvíte s mimozemšťany, ale já jsem s ním denně. Hned po informacích z válečné zóny nás zpravodajství počastovalo jedním teroristickým činem. Na to konto Dušinka zpozorněl, jelikož se s terorizmem ještě nikdy nesetkal. Prohlásil, že takoví lidé patří do žaláře. Přitakal jsem větou, že bych je dal všechny do basy, až by zčernali, ale že se holt nepozná, kdo je a kdo není potenciální terorista. Kamarád na to konto prohlásil, že by se do basy nevešli, protože je basa malá a museli by černat někde jinde. Nezbylo mi, než odbočit a vysvětlit mu rozdíl, mezi basou a basou. Po skončení zpravodajství mi Dušinka oznámil, že se už se mnou nikdy nebude dívat na zprávy, ježto je to černá kronika a on to špatně snáší. U nich prý každého takového hříšníka zavřou do vězení s nejvyšším trestem.
Podivil jsem se, že je u nich zaveden trest smrti. Na to však Dušinka reagoval záporně.
„Nejvyšší trest, jenž je u nás zaveden, je trest upracováním. Každý, takto odsouzený, musí pracovat dvě třetiny dne, aby dostal alespoň základní jídelní dávku. Když nepracuje, nedostane jídlo. Každý zločinec si pak rozmyslí, co je mu milejší. Jestli umřít hlady, nebo vysílením.“
Když jsem si vše promyslel, došel jsem k závěru, že je to sice obdivuhodně dobrý nápad, ale zároveň jsem si uvědomil, že převážná část našich podnikatelů má u nás dnes takovýto trest doživotně. Nehledě na to, jak by takové odsouzení přijali workoholici.
Ještě než jsme televizi vypnuli, zaslechli jsme poslední informaci, že utečenci překračují nelegálně hranice státu a v sousední zemi plení obchody. Dušinka se zamyslel a pak se mě zeptal, zda je plení to samé, jako pletí a pletení. Jestliže je to totožná činnost, tak by za to pletení mohli občané sousedního státu nevděčencům děkovat.
Když vám řeknu, že jsem jej poučoval o rozdílu inkriminovaných slov po celý zbytek večera, bude asi jednodušší uzavřít tuto kapitolu slovy, že je úplně blbej.
66. Tenis
(dětinské)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Požádal mě, zda bych s ním mohl jít do arény, kde bychom si zahráli tenis. Souhlasil jsem, ale s podmínkou, že se nebude šťourat v nelogickém tenisovém počítání, kterému také nerozumím. Souhlasil.
Do arény nás odvezla Jana s tím, že se pro nás po skončení zápasu zastaví. Dušinka nezklamal a odvětil, že zápasit nebudeme, jelikož se máme rádi a chceme si jen zahrát tenis. Jana jen zakroutila očima a se smíchem odjela.
Při vstupu do šatny jsme se museli zapsat do knihy návštěv. Já se zapsal klasicky, Jan Rovenský a čekal jsem, jak se zapíše Dušinka. Ten ani chvíli nezaváhal a napsal do příslušné kolonky Dušan Inka Rovenský. Jeho zápis mě natolik pobavil, že jsem nemohl dobrých pět minut myslet na nic jiného.
Tohle se Dušinkovi opravdu podařilo. Ještě jsem vysvětlil Dušanu Inkovi, že je tu nováček a ať se podle toho také chová. Žádné výkřiky, žádné urážky, ani narážky. Pokorně souhlasil a jen se zeptal, jestli já, jako staráček, nadávat mohu. Podíval jsem se směrem k nebi a potichu si postěžoval: „Pane Bože, za co?“ Kamarád se taktéž podíval na strop arény a dotazoval se, jestli je Bůh pod střechou, nebo až nad ní. Tuto otázku jsem ponechal bez komentáře.
Po převlečení jsme vyfasovali nářadí a vešli do nám přiděleného kurtu. Mimozemšťan stál uprostřed kurtu a zkoumavě si prohlížel raketu.
„Tak kvůli tomuhle kusu klacku jsem chtěl hrát tenis. Jenže to jsem netušil, že raketa není raketa.“ Vzal jsem do ruky Dušinkovu pálku a nenuceně jsem se mu snažil vysvětlit, že když už jsme tady, měli bychom si zahrát. Pokrčil rameny a řekl, že není kočky, která by nechytila raněnou myš. Nevím, jestli to rčení někde slyšel, nebo jestli to bylo přivezeno z jeho domova, ale pochopil jsem, že se na výhru necítí.
Mé první podání Dušinka nechytil. Zkusil jsem druhé a to už bylo trochu lepší. Tím trochu myslím, že se kamarádovi odrazil míček ne od pleteného středu rakety, ale od dřevěného držadla. Směr míčku byl tudíž změněn a nečekaně přistál v krycí síti nad námi. Chtěl jsem se držet pravidel a vybídl jsem kamaráda, aby podával on. Nepovedlo se. Celou zaplacenou hodinu jsem mimozemšťana učil, jak vyhodit míček, aby se trefil pálkou do podání. Po skončení „turnaje“ jsme nasedli k již čekající Janě do vozu. Pochopitelně se zeptala, kdo vyhrál. Nechtěl jsem kamaráda prásknout, ale udělal to sám.
„Zápasil jsem sám. Jen Jen tam nebyl potřeba.“ Jana se na mě tázavě podívala. Zakroutil jsem hlavou, jako že, no coment. Dušinka to však rozčísnul.
„Myslel jsem, že hrát tenis je něco jiného. Nejsem já úplně blbej?“
67. Vánoce
(všední)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je skoro členem naší rodiny, i když je někdy úplně blbej. Opravdové Vánoce jsme strávili u Rovenských. Mamce se sice z domu nechtělo, ale když jí Dušinka řekl, že bez Porodnice budou Vánoce na houbách, opravila jej slovy: „Nesnesla bych, aby má rodina měla svátky kvůli mně na houby. No dobrá, jestli si to přeješ i ty Alfíku, pojedu.“
Na Štědrý den jsme ozdobili asi desetimetrový smrk na zahradě. Pantáta se pochlubil, že jej zasadil, když se Jana narodila, a od té doby strom na Vánoce nekupují. Jestli jejich zvyk setrvá do budoucna, budu muset ve stáří na zdobení stromu volat hasiče. Dušinka, poslouchající náš rozhovor, prohlásil, že vypadají oba skvěle. Skorotchán se na něj podezřívavě podíval, potom se podíval na mě, pak zas na smrk a upozornil Dušinku, že je teprve dopoledne, tak aby už nepil, jestliže vidí dvakrát. Dušinka však objal pana Rovenského a pravil: „Vypadají oba skvěle, jak smrk, tak tvoje dcera. Totiž my džentlmeni, pane Ště jsme ještě nevymřeli.“
Pod nazdobený strom dal pantáta velikou bednu, do níž dávají každoročně dárky.
„Dušinko,“ poučoval mimozemšťana pan Rovenský. „Až se setmí, přinese do této bedny Ježíšek každému nějaký dárek. A jestli budeš chtít vidět zlaté prasátko, nesmíš až do večeře nic jíst.“
Je celkem milé pozorovat, jak pan Štěpán vysvětluje dospělému dvě stě sedmdesáti tříletému mimozemšťanovi naše zvyky, jakoby to bylo malé dítě.
Bylo celkem chladno a tak jsme se šli ohřát do kuchyně, kde kralovaly naše ženy. Jedna čistila kapry, druhá zdobila stůl a Jana míchala včerejší salát. Dala ochutnat Dušinkovi, jestli je správně okořeněný a rozleželý.
„Ochutnej Dušinko, jestli to půjde? Já bych si dala, ale za chvíli by byla ze mě koule kulatá. Nesmím tolik jíst.“
Dušinka chvíli převaloval dobrůtku na jazyku a pak ji vyplivl do koše.
Jana se zhrozila, zda je vůbec jedlý, protože ho ještě vlastně ani sama neochutnala. Nabrala si také na lžíci a vložila ji s obavami do úst. Vtom kamarád prohlásil: „Je skvělej, myslím, že to tak můžeš nechat.“ Jana nevěříc svým uším dokončila ochutnávku a po zjištění, že salát vskutku nemá chybu, se zeptala našeho přítele, proč jej tedy vyplivl. Na to Dušinka s očima dítěte prohlásil, že jej nemohl polknout, jelikož by neviděl zlaté prasátko.
Nato přišel ke mně a zeptal se, co má společného Jany strava s tvarem zeměkoule. Opět jsem jej nepochopil.
„Proč si myslíš, že má Jana něco společného s tvarem země?“
„Říkala to.“
„Co říkala?“
„Že nesmí jíst, nebo bude zeměkoule kulatá.“
Vysvětlil jsem kamarádovi jeho omyl, v sousloví ze mě koule a zeměkoule a on si hlasitě oddychl. Asi měl strach o naši planetu.
Při pouštění lodiček z ořechů po vodě se nám stala podivná věc. Jedna z lodiček zhasla. Poněvadž však okolo ní byly všechny ostatní lodičky, její knot podpořen horkem znovu vzplál. Nevěděli jsme, jak si to vysvětlit, a dokonce jsme ztratili přehled, kterému členu rodiny ona skořápka patřila. Radši jsme to příliš nekomentovali. Jen pantáta prohlásil, že nás asi čeká těžký rok.
O všech dárcích, jež nám Ježíšek nadělil, se pochopitelně zmiňovat nebudu, ale jen bych upozornil na dárky, které jsme si s Dušinkou vyměnili navzájem. Zatímco já jsem mimozemšťanovi věnoval svůj starý šaškovský oblek, on mi koupil nové vydání slovensko-českého slovníku. Je totiž úplně blbej.
Pravé Vánoce zanechaly na našem příteli daleko větší dojem než naše umělé, které byly sice také pěkné, ale semknutost rodiny se nedá ničím nahradit. Večer, když jsme s kamarádem stáli venku, před rozsvíceným stromem a začalo hustě sněžit, řekl mi mimozemšťan, že je s námi šťastný. Do té doby jsem si nemyslel, že to někdy řeknu, ale není úplně blbej.
68. Štěstí
(skličující)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A není tak úplně blbej. Zeptal jsem se Dušinky, kdy byl v životě nejšťastnější. Jeho odpověď mě překvapila.
„Při jaké příležitosti?“
„Co při jaké příležitosti?“
„Při jaké příležitosti jsem měl být šťastný.“
„Asi mi nerozumíš, já se ptám, kdy jsi byl v životě nejšťastnější.“
„Já ti rozumím, ale člověk přeci v životě zažívá různé druhy štěstí. Nemůžeš srovnávat štěstí při narození potomka se štěstím, kdy jsi vyhrál v pokru, nebo kdy jsi dokončil vysokou školu. Přitom tyto druhy štěstí jsou nejkrásnější jen v daný moment. Stejně bych mohl pokračovat o jiných variantách štěstí, počínaje radosti z kosího zpěvu a odstraněním bradavice, konče.“
„Dobře, řekni mi, jaké druhy štěstí u vás rozeznáváte.“
Dušinka se na mě podíval trochu lítostivě a k tomuto nehezkému pohledu ještě dodal: „Je mi vás líto. Jste sice chytří, máte velikou fantazii, ale chcete měřit a rozlišovat štěstí stejně, jako výšku, nebo typy aut. Ještě mi řekni, že bys chtěl vědět, na kolik procent se cítím být šťastný a opravdu si budu myslet, že jsi úplně blbej.“
V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se nemám náhodou stydět. Tato mnou často používaná věta na mě dokonale zapůsobila. Než jsem si uvědomil, že se nemám za co stydět, přerušil mě v mém uvažování kamarád slovy: „Jaké číslo nemá množné číslo?“
Přesto, že jsem dostatečně nechápal jeho uvažování, snažil jsem se nad tímto problémem zamyslet, i když jsem spíše předpokládal, že jde zase o nějakou ptákovinu, nebo přinejmenším, nedorozumění.
„Jaké číslo, nemá množné číslo?“ Přemýšlel jsem nahlas. „Snad všechna čísla nemají množná čísla. Nebo se pletu? Počkej. Deset, deseti. Ne, to je skloňování. Desatero. Ne, to je příslovce. Vlastně ne, došlo mi, je to číslovka druhová.“
Kamarád ihned zareagoval: „To jako, že je druhá?“ Nenechal jsem jej na pochybách a vysvětloval, že slovo druhová není od druhý, ale od apelativa druh.
Dušinka se zamyslel a pak dodal, že tedy slovo desatero má svou družku a té se říká desaterka. I když mám svého kamaráda rád, někdy se mi zdá, že je úplně blbej.
Mimozemšťan mě nenechal dlouho trápit nad minulým problémem a prozradil mi, že jediná jednička má množné číslo, protože ostatní čísla jsou množiny samosebou.
„Jedny, jedni, jedna. Žádné jiné číslo množné číslo nepotřebuje. Jenom jednička má touhu se množit. Pochopil jsi tu jednoduchou větu?“
Samozřejmě, že jsem ji pochopil, a i když jsem se v té chvíli cítil jako žák na doučování, spíše jsem uvažoval nad tím, jaký pokrok v češtině v poslední době udělal. Jenže Dušinka pokračoval: „A teď mi řekni, na kolik procent jsi šťastný, že jsi o něco chytřejší. Na deset? Na padeset? Nemůžeš měřit velikost štěstí. I ta nejmenší drobnost ti přináší radost a radost je štěstí. Je jedno, jak je veliké. Hlavně, že je. Čím více je radostí, byť malých, tím více je štěstí. Nemůžeš totiž změřit velikost radosti z jednoho činu na spoustu radostí malých, které takovýto významný čin převyšují.“
Po jeho dlouhém monologu mohu pouze dodat, že si o něm přestávám myslet, že je úplně blbej.
69. Hmyz
(banalita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Jednoho večera, kdy se kvůli počasí nedalo jít ven, jsme seděli celá rodina v pokoji Rovenské chaloupky. To vypadá jako roubené chaloupky, se opravuji na; v chaloupce Rovenských.
Všechny tři Rovenské ženy, omlouvám se, ženy Rovenské, probíraly vaření, nebo módu, zatímco my chlapi Rovenští jsme sledovali hokej. V přestávce mezi třetinami se Dušinka protáhnul a nahlas, aby jej slyšely i ženy Rovenské, prohlásil: „Jsem tu s vámi Rovenskými šťastný.“ Nikdo tuto mimozemšťanovu větu nekomentoval, neboť u nás není zvykem říkat takové věci veřejně a nahlas. Leč všichni se na chvíli zarazili a pohled přítomných se soustředil láskyplně na Dušinku. Ten se otočil ke mně a otázal se: „Jene, kdy jsi byl nejšťastnější? Nemusíš dlouho vzpomínat na dětství a upřesni to třeba na hokej.“
Věděl jsem, že mi chce udělit ještě jednou lekci ze štěstí a ukázal jsem na televizi. „To vím přesně. Ježto žiju v Čechách, fandím Čechům, ale protože jsem původem Slovák, fandím i Slovákům. Takže když se na mistrovství světa v roce dva tisíce dostaly do finále tyto dva státy, bylo mi jedno, který vyhraje, a před finálem jsem byl nejšťastnější.“ (Tady se musím od příběhu malinko odchýlit. Můj textový editor mi neustále opravuje slovo finálem. Vím, že slovo finále je cizího původu, ale napsat: Před finále jsem byl nejšťastnější, se mi zdá podivné. Finálem je rozhodně lepší, než finálním utkání, nebo dokonce finálím. Ale jdeme zpátky.)
Dušinka se napýřil a pak dodal. „Jak málo stačí ke štěstí. Banalita, že si někdo jiný ťuká pukem po ledě a hraje si ke své radosti, tě také naplnila štěstím. Přitom miliony lidí toto tvé štěstí nesdílí, a když půjdeme do detailu, nejlepší štěstí je přeci sdílené.“
Řekl jsem kamarádovi, že jsem šťastný v přítomnosti rodiny a nemusím to říkat nahlas. Na to mi však odpověděl, že když to neřeknu, ostatní to neví. Má možná pravdu, ale nedokážu si představit, že bych stejně jako on řekl nenadále, že jsem šťastný. Tu najednou Dušinka přehodil přehazovačku na svém pomyslném kole uvažování a zeptal se: „Může být hubený hmyz, tlustý?“
Nechápal jsem co tím myslí, ale pantáta se ujal odpovědi.
„To je zase nějaká tvoje ptákovina, ne? Jestliže je hubený, nemůže být přece tlustý. To dá rozum.“ Dušinka se pousmál a pak s klidem pantátovi odpověděl: „No vidíte, dovoláváte se rozumu a přitom je správná odpověď, že může. Jestliže totiž tlustý hmyz budete hubit, bude to hubený, tlustý hmyz.“ Salvu smíchu, za níž následovaly ovace líbajících žen a objímajících mužů dodaly této v pravdě normální rodinné chvíli nádech výjimečnosti. V této láskyplné chvíli se všichni členové rodiny začali spontánně objímat. Jak málo stačí k radosti, pomyslel jsem si a objal svou vyvolenou, neboť se mi zdálo, že se s mimozemšťanem objímá déle, než si zaslouží. On, kromě toho, že není tak úplně blbej, je i docela fajn.
70. Odejdu jinam
(malátné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A máme jej rádi. Krátce po příjemném objímacím incidentu nás Dušinka počastoval podivnou větou v rámci svého několikahodinového učení.
„Mám pocit, že je čeština přespříliš složitá, že pravděpodobně zvolím jinou destinaci k učení cizího jazyka.“ Po této větě se všichni přítomní hlasitě dožadovali vysvětlení, neboť se nám zdálo, že je to jen jeho špatná nálada z únavy, která přispěla k tomuto rozhodnutí.
„Proč se ti naše krásná řeč nezdá?“ zeptala se Jana ve snaze zachránit, co se dá. Kamarád si utřel čelo a s neskrývanou nejistotou poprosil o trochu vody. Jana snažíc se vyjít mimozemšťanovi vstříc, nalila do sklenky vodu a nesla mu ji. Příčinou, že její stav je vysoce nebezpečný, co se týče možnosti porodu, a uprostřed cesty k cíli jí koplo nenarozeně tak, že málem ztratila rovnováhu, vychrstla na Dušinku celý obsah hrnku. Ten totálně omoklý prohlásil, že se chtěl pouze napít a ne se koupat. Po několika minutách věnovaných starosti o naše budoucí dítě se vše uklidnilo a já přinesl Dušinkovi nové pití s otázkou, proč se mu zdá čeština složitá. Když už se Janě udělalo volněji, sledovali jsme jeho reakci.
„Nelogičnost českého lidstva mě neustále překvapuje.“ Začal kamarád nečekaně odjinud. „Například vymýšlíte na základní lidské potřeby slušná slova.“
Musím se přiznat, že jsem jej tentokrát, jako vždy, absolutně nepochopil. Naštěstí jsem své nepochopení nemusel demonstrovat, poněvadž Dušinka pokračoval: „Abyste se nestali lidovými, vymysleli jste si na slovo hovno slušnou variantu lejno, potažmo exkrement. Kdo dnes chce být nanejvýš „slušný“, řekne, že to byly výkaly. Přitom jde o jednu a tutéž věc. Jde jen o obyčejnou lidskou potřebu a někteří maloměšťanové si usmyslí, že je to eklhaft a běžní lidé, místo, aby je opravili a trvali na zavedeném výrazu, s nimi souhlasí a bláhově, v domnění, že se stanou jakoby vyššími, toto názvosloví přijmou. Chválím snahy všech, kteří používají běžné názvy pro tělesné potřeby, i když si vy o nich myslíte, že jsou vulgární. Abych jen neplácal, uvedu příklad z písničky pana Schmitzera, který nabádá posluchače, aby řekli prdel.“
Jana reagovala na jeho stížnost, že je přece lidské skrývat jisté nechutné věci, načež on rezolutně prohlásil: „Jestli je pro vás dámské, či pánské přirození nechutné, mohu to tolerovat, ale v tom případě mi vysvětlete, proč se vyhýbáte slovu flaška, když je to v podstatě stejné cizí slovo jako láhev?“
Já, ve snaze zachránit Janinu aktivitu, jsem zvolil jinou taktiku.
„Jestliže se ti zdá slovo hovno normální, jenž není potřeba nahrazovat, řekni mi, jak se s touto věcí vypořádáváte u vás?“
Dušinka neodpověděl a řekl, že bychom jejich řeči stejně nerozuměli, ale že když se má učit řeč, která ani neví, jak se co píše, je to tu pro něj zbytečné.
Věta, Tak to dokaž zazněla v našem sporu již nejmíň po tisící. Pochopitelně to během pár vteřin opět dokázal.
„Tak mi řekni, jak se píše podstatné jméno, odvozené od slovesa vyčítat?“ Chvíli jsem přemýšlel. Ne proto, že bych nevěděl, ale hledal jsem nějaký chyták. Když jsem na žádný nepřišel, odpověděl jsem, že hledaným slovem je výčitka.
„Správně a teď mi vysvětli, proč se v jednom píše první i krátké a druhé dlouhé a ve druhém naopak?“ Opravdu jsem netušil, proč tomu tak je a jen jsem si opakoval ta dvě slova.
„Výčitka, vyčítat. Výčitka, vyčítat. Výčitka, vyčítat. Nevím.“ Dušinka se spokojeně protáhnul a pokračoval.
„Jestli máš zájem, mohu pokračovat. Výhybka, vyhýbat. Výšivka, vyšívat. Vývrtka, vyvrtat. Vycpávka, vycpat. Vysprávka, vyspravit. Máte totiž pomotaná slova. Správná slova, by měla znít, vyhýbka, vyšívka, vyvrtka, vycpavka a vyspravka. Úplná hloupost jsou pak slova vyhlížet a vyjímat. No, jak se u nich řekne to druhé?“ Nezdálo se mi na tom nic složitého a tak jsem suverénně odpověděl: „Přece vyhlídka a vyjímka.“ I když jsem si byl svou odpovědí jist, viděl jsem podle reakce, že je to špatně. Jenže jsem netušil, kde. Mimozemšťan se zatvářil, jako by snědl slovník a posměšně mě opravil.
„No vidíš a to jsi zemšťan. U slova vyhlížet, ses trefil, i když nechápu, že je to v tomto slově stejné, ale neříká se vyjímka, nýbrž výjimka. Když jsem hledal nějaké vysvětlení, proč tomu tak je, zjistil jsem, že to nikdo neví. Máte v tom prostě bordel.“
Nechápu všechna češtinářská úskalí, jež naše řeč skýtá, ale kdybych byl mimozemšťan, asi bych češtinu také za světovou řeč nezvolil. Jana zachránila celou situaci zdánlivě normální větou. Řekla totiž: „Omlouvám se, ale musím na toaletu. Chce se mi čůrat jak koroptvi.“ Nato se Dušinka protáhl a naznačil, že tohle je to, proč jej čeština baví.
„Jak čůrá koroptev?“ zeptal se, když Jana odešla.
Nikdy jsem se po podstatě rčení nepídil, a vlastně mě to ani nikdy nezajímalo, ale vím, že až budu mít jednou čas, sednu si a budu zjišťovat, proč se říká to o té koroptvi a spousta dalších variací naší řeči, o nichž dnes ani nepřemýšlím, jak to vlastně je. Jediné, o čem teď přemýšlím, je to, jestli je ten mimozemšťan úplně blbej, nebo jestli jsem úplně blbej já.
71. OZR
(revmatické)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Je to náš nejlepší přítel. Přesto nám někdy připraví chvíle, kdy se potíme, nebo alespoň cítíme, že máme strach z toho, že je úplně blbej. Po návštěvě obchodního domu se mě zeptal, na co potřebují běžní občané tolik přikrývek. Nevěda, co mému příteli zase vlezlo do hlavy, jsem se zeptal, kolik kdo potřebuje přikrývek. Na to mi odpověděl, že: „Každý váš občan jich potřebuje patnáct.“ Nezbylo, než abych začal svou detektivní práci.
„Kde jsi zaslechl tuto verzi?“ Odvětil, že o žádné verzi nemluvil a pokračoval, že byli dva.
„Dobrá. Znova. Kde jsi zaslechl, že měl někdo patnáct přikrývek?“
„Nezaslechl jsem, že měl někdo patnáct přikrývek, ale slyšel jsem, že chtějí dvakrát, po patnácti dekách.“
Nejsem totálně netrpělivý, ale zároveň se nemohu přiřadit k trpělivým. Jenže když mi můj přítel neustále odpovídá na otázky, které mu nepokládám, dochází mi trpělivost. Chtěje se dobrat rozumného cíle jsem se snažil trpělivě tázat na cíl svého úsilí.
„Jak jsi dospěl k přesvědčení, že my pozemšťané, potřebujeme patnáct dek?“ Sesmolil jsem větu co možná nejjednodušeji.
„Je to má reakce na větu dvakrát, po patnácti dekách.“ Začal jsem tušit, kde je zakopán pes a jen jsem prohodil, zda neslyšel to větné spojení v uzenářství. Pravil, že ano a že jsem asi kouzelník. I když si většinou nemyslím, že by byl úplně blbej, jsou občasné výjimky.
Když už jsme byli v zajímavém nedorozumněníhodém stavu, zeptal jsem se, zda mu není divné, že ačkoli jsme ze stejného vesmíru, většinou si nerozumíme. Reagoval jako vždy prostince.
„Máme asi OZR.“
Kdo neví, co je to OZR, toho musím uklidnit. Nevím to zatím ani já. Jsem však rozhodnut to zjistit.
„Co jsi říkal?“ zeptal jsem se ve snaze ozřejmit toto slovo.
„Máme asi OZR. Říkal jsem.“
„Já vím, co jsi říkal, ale nerozuměl jsem ti. Tak mi to, prosím tě, vysvětli.“
„Máme asi OZR. Říkal jsem. A nechňápu, jak můžeš říct, že víš, co jsem říkal, když jsi pak vzápětí řekl, že jsi nerozuměl?“
„Rozuměl jsem textu, ale nerozuměl jsem obsahu. Rozumíš?“
Řekl, že nerozuměl, ale že teď už rozumí, ale nerozumí, čemu nerozumím. Je marné se hádat, či vysvětlovat nevysvětlitelné. Zeptal jsem se tedy znovu jinak.
„Nevím, co je to OZR.“
„OZR je zkratka.“
„Dobře. To jsem pochopil, ale čeho?“
„Čeho co?“
„Čeho je to zkratka?“
„Nemoci.“
„Jaké nemoci.“
„Nenakažlivé, leč těžké.“
„Mohl bys mi ji přiblížit?“ Stoupl si ke mně blíž a pošeptal mi do ucha:
„OZR.“
„Nemyslím fyzicky, ale slovně.“ Nato se na mě podíval jako kuře na výkladní skříň a řekl, že mi teď pro změnu nerozumí on. „Nemyslím fyzicky, ale slovně? Jak se dá myslet fyzicky, nebo slovně?“ Přehlížeje jeho poslední větu jsem se chtěl dobrat svého cíle a znovu jsem opakoval otázku.
„Co znamená zkratka OZR?“
„Zkratka OZR znamená otrava zdravého rozumu. Koukal jsem, že ji má u vás většina politiků.“
„No sláva,“ zaradoval jsem se. „Nemohls mi to říct hned?“ Poplácal mě po rameni a prohlásil, že mohl, ale že já vždy při dopátrávání se výsledku dělám takové krásné ksichty, že se o ně nechtěl připravit. No řekněte, není on úplně blbej?
72. Shoda jmen
(podivné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Když mě naštve, řeknu mu, že je úplně blbej. Tentokrát jsme se však setkali s člověkem žijícím v jiné dimenzi. Kvůli plánované svatbě jsme šli s Janou na úřad, přihlásit své vyvolené změnu bydliště a jiné záležitosti s tím spojené. Dušinka šel s námi, protože jsme chtěli jít všichni tři spolu později do třidé kina. (Měl bych pochopitelně napsat zavedené označení 3D kina, ale snažím se být průkopníkem českých novotvarů a tak mě čtenáři i textový editor musí omluvit.) Mohl bych jen popsat, jak se odehrál rozhovor mezi námi a úřednickým šimlem, ale doslovný zápis bude lepší, jelikož v mnohém připomíná mé dřívější rozhovory s Dušinkou.
„Jméno.“
„Jana.“
„Dál.“
„Nikdo neklepal,“ odpověděl Dušinka.
„Dál,“ pokračoval úředník dívaje se na Janu.
„Rovenská.“
„A vy jste co?“
„Nastávající. Jan Rovenský.“
„Takže bratr.“
„Ne, nastávající.“ Znejistělý pán v brýlích napsal nastávající bratr.
„Vy jste doprovod, nebo máte také nastávající funkci?“ obrátil se ouřada na Dušinku.
„Já jdu do kina.“ Odpověděl Dušinka po pravdě. Touto odpovědí zaskočený pán nechtěl ze sebe udělat vola a snažil se zavtipkovat. Bohužel se jménem trefil náhodou do mého nastávajícího tchána.
„A jste Štěpán Rovenský.“
„Ne, Dušan Inka Rovenský. Štěpán je budoucí tchán,“ opravil jsem jej já.
„Aha. Tak budeme radši pokračovat.“ Pokynul Janě, aby odpovídala na jeho otázky.
„Vy jste tedy Jana Rovenská. Jméno otce?“
„Štěpán Rovenský.“ Zpocený muž zvedl obočí a nesmyslně se zeptal: „Jo, takže váš otec se jmenuje stejně jako tchán?“
„Nemám tchána,“ trpělivě odpověděla Jana s mírným pobavením. Kancelářský mužík si utřel pot a pokračoval.
„Jana Rovenská. Jméno matky?“
„Jana Rovenská.“ Muž se na chvíli zarazil, ale zřejmě mu hned došlo, že se to běžně stává, že mají matky a dcery stejná jména a snažil se normálně pokračovat.
„Za svobodna.“
„Šťouralová.“
„A vy?“
„Rovenská.“
„Myslím, jak jste se jmenovala, než jste se vdala?“
„Rovenská.“ Pán, nevěda, jestli si z něj neděláme srandu, se snažil udržet jakýs takýs nadhled.
„A vaše příjmení po svatbě?“
„Rovenská.“ Teď už ouřada vskutku nevěděl, která bije.
„Vy jste si vzala jednoho z bratrů?“
„Ale já jsem ještě svobodná.“
„Ano, ano. Jak se jmenuje váš nastávající?“
„Rovenský.“ Pán zvedl oči od dotazníku, podíval se na mě a na Dušinku a nejistě zakoktal.
„Vy si chcete vzít jednoho z bratrů?“
„Nemám bratra.“ Odpověděla Jana bavíc se úředníkovou nejistotou. Bylo mi tlustého úředníka líto a nenápadně jsem mu prozradil, že se s Janou budeme brát a že naše příjmení je jen shoda jmen. Avšak zamotanost ouřadovy hlavy byla v natolik pokročilém stadiu, že tuto mou větu skoro nevnímal.
„Takže ještě jednou. Vy jste…“ snažil se z posledních sil byrokrat pochopit celou situaci, při tom tužkou ukazoval na nás dotazované.
„Slečna Jana Rovenská, budoucí paní Rovenská. Otec Štěpán Rovenský, matka Jana Rovenská, za svobodna Šťouralová,“ přiznala se má nastávající smilujíce se nad zpoceným mužem. Ten ukázal na mne a já ve snaze nic nezašmodrchat jsem řekl své personálie.
„Jan Rovenský. Budu si brát Janu Rovenskou. Matka Ludmila Rovenská, za svobodna Třešňáková, otec Zdislav Rovenský.“ Na pánovi bylo vidět, že dnes nemá den a ve snaze uzavřít tuto kapitolu ukázal i na mimozemšťana.
„Dušan Inka Rovenský. Nebudu si brát nikoho. Otec Tinka Laii, matka Tarika Laii za svobodna Komen.“
„Proč tu jste, pane Apač?“
„Jdu do kina.“
Úředník ukázal na dveře a mě i Dušinku vyprovodil zbytečnou větou, že tam jsou dveře. Za deset minut vyšla z těchto i Jana držíc potvrzené listy. Když dveře zaklaply, propukli jsme v hřmotný smích. Neměli jsme sílu cokoli komentovat, jen Dušinka podotkl, že je ten dobrý muž asi úplně blbej.
73. Zrození a smrt
(otřesné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Někdy si o něm myslím, že je snad z jiné planety. Jindy však, že je jen úplně blbej. Ve dnech, kdy se blížil termín porodu, jsme všichni pobývali na samotě u Rovenských. Tu se Janě udělalo náhle nevolno. Ležela na pohovce a můj návrh, že zavolám radši sanitku, prozatím odmítala. Uvařil jsem čaj a snažil jsem se svou milou rozptýlit.
„Jak se bude vlastně jmenovat?“ zeptal jsem se na jméno našeho potomka.
„Kdo.“
„No přece dítě.“
„Jaký dítě?“
„Jaký, jaký, no naše, ne?“
„Naše ne? A čí?“
Přistihl jsem se, že jsem chvíli uvažoval nad tím, že mi má milovaná odpovídá jako Dušinka. No není ona úplně blbá?
Dušinka ve snaze nějak pomoci dal ruku na Janino břicho a zavřel oči. Po několika minutách prohlásila rodička, že už je to lepší. Kamarád, sundaje ruku z Jany, padl do křesla a bylo na něm vidět, že jej ta chvíle soustředění vysílila. Sotva však ruka mimozemšťanova opustila tělo mé milované, ta se zakroutila a bylo na ní vidět, že jsou bolesti zpátky. Nezbylo, než aby Dušinka pokračoval ve svém hojivém soustředění, zatímco já radši i přes Janin nesouhlas volal pohotovost.
Sanitka přijela, jak se říká, coby dup. Pan doktor uznal, že je nejvyšší čas, a poprosil Dušinku, aby manželku pustil, že si jí převezme. Jana představivši si další bolest, přesvědčila lékaře, že i když ten, kdo jí drží za břicho, není její manžel, že se bez jeho ruky neobejde. Lékař pokýval hlavou na důkaz pochopení a v duchu asi přemýšlel, jak funguje náš manželský trojúhelník.
Mimozemšťan na chvíli pustil břicho rodičky, aby se obul, a Janu opět vzaly křeče. Doktor pochopil, že musí holt ten pán s rukou na budoucí matce do sanitky také a dal příkaz k odjezdu. Tu jsem se však ohradil já, řka, že otec jsem já a že chci být u porodu. Musel jsem tedy dopředu k řidičovi. Před porodnicí přijala Jana lékařovo rozhodnutí, že Dušinka dovnitř nesmí. Jeho ruka jen nerada uvolnila Janino břicho.
Čekání v neútulné místnosti, kde kovové židle vydávaly na kameninové podlaze duté zvuky, při nichž nám běhal mráz po zádech, bylo nepříjemné. Naštěstí mě hned po tom, co dorazili i všichni tři Rovenští, zavolala sestra a já byl účasten přeměny nenarozeněte v novorozeně.
Když jsem po několika množinách minut či hodin, které jsem nedokázal odhadnout, vstoupil do čekárny s Julií Rovenskou v náručí, abych jí ukázal zbylé čekající rodině, obdivovali její krásu pouze pozemšťané. Dušinka seděl u stolu a vypadal jako opilec před zavírací hodinou. Byl tou léčivou snahou totálně vyčerpaný. Po vrácení živého balíčku rovnajícího se sto procentům štěstí jsem se vrátil do čekárny. Podepíraje Dušinku jsme nasedli do pantátova vozu a nasměrovali si to k Šemnické skále.
Dušinka byl tak vysílen, že nemohl v cíli ani vystoupit z auta. Musel jsem jej nahoru na horu doslova odnést. Pantáta i obě matky šli s námi. Na vrcholu skály jsem přítele uložil na místo, kde jsem jej viděl při jeho dobíjení a čekal, co se stane. Nic se však nestalo. Nic se nedělo, jen ptáci zpívali v okolních lesích. V zoufalství jsem začal prohledávat okolí s nadějí, že najdu cokoliv, čím přítele dobiju. Po deseti minutách bezvýsledného hledání jsem se vrátil k rodině. Pantáta ještě držel Dušinku za ruku, ale pomalu ji pouštěl.
„Už nedýchá.“ Vyhrkly mi slzy a v duchu jsem uvažoval, že to bude zase jedna z jeho ptákovin, protože je úplně blbej a že to bude dobrý.
„Když se dobíjel, byl tu vždy sám. Zkusíme odejít, třeba ten dobíjecí proces nějak rušíme,“ uvažoval jsem nahlas a sestoupili jsme k silnici, kde stálo pantátovo auto. Během celé cesty jsem se modlil.
„Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci.“
Seděli jsme všichni v autě a čekali na zázrak. Po chvíli pantáta nastartoval se slovy, že je tu nedaleko restaurace. Dojel k ní.
Seděli jsme ve výčepu a čekali na tchána, který objednával u pultu pití. Nebyl jsem schopen uvažovat. Nejkrásnější den mého života se má proměnit zároveň v nejhorší. Když Rovenský s objednávkou v ruce usedl, pozvedl sklenku nealko, zatímco nám ostatním přinesl tuplovaného panáka vodky.
„Na Julinku a na Dušinku.“ Pozvedl jsem sklenku a po oťukání ji na ex obrátil do sebe. Při tom pohybu jsem však uviděl ceduli za výčepem, na níž stálo, že nabízí kromě jiného párky s křenem. Zakuckal jsem se a položil skenku.
„Pane vrchní, to máte čerstvý křen?“
„Samozřejmě, ještě teď kuchař brečí v kuchyni. Kolik porcí si dáte?“ otázal se vrchní.
„Dáme si čtyřikrát, ale ještě, než nám ty párky připravíte, dejte mi prosím ten křen na talířek. Hostinský sice nechápal proč, ale host je host a za minutu kromě příborů přinesl i talířek s čerstvě nastrouhaným voňavým křenem. Řekl jsem pantátovi jen, že jedem, a nechápajícím matkám muselo stačit pouhé Držte nám palce. Nahoru jsem vyběhl doslova v rekordním čase. Po chvíli mě zadýchaný pantáta sice doběhl, ale to měl již Dušinka v ústech první várku křenu. Podařilo se mi, kamarádovi zavřít ústa naplněná s nastrouhaným křenem a čekal jsem, zda se můj nápad ujme. Když se delší dobu nic nedělo, položil jsem odevzdaně hlavu kamaráda na své rameno a z očí mi stékaly slzy, které nebyly od pálení z nastrouhané pochutiny. Dušinkova hlava klesla na skálu a já odevzdaně brečel. Vnímal jsem pana Rovenského, jak se pomalu otočil a odcházel po cestičce dolů. Věděl jsem, že je konec. Naposledy jsem se pomodlil Dušinkovou modlitbičkou o policajtíčkovi s pneumatičkou, a pak jsem jen seděl a držel studenou ruku mimozemšťanovu.
Netrvalo dlouho a zpod kopce jsem uslyšel pantátu, kterak unaveně volá moje jméno. Zvedl jsem se a podíval se ze skály, proč mě pan Štěpán volá. Stál u auta a ukazoval mi láhev s vodou. Jeho větám jsem nerozumněl, ale doneslo se ke mně slovo zapít. Vyrazil jsem skorotchánovi naproti a letěl jsem tak, že během té doby jsem čtyřikrát upadl. Panu Rovenskému jsem láhev doslova vytrhl z ruky a pro změnu jsem letěl nahoru. Bolelo mě celé tělo, ale naděje umírá poslední, a tak jsem do toho dal všechny síly. Po zalití Dušinkovy ústní dutiny, se stal zázrak. Dušinka vykuckal všechen křen a obletěl dvakrát celou Šemnici. Ležel jsem na zemi a plakal štěstím. Po kamarádově uklidnění jsem se pro změnu zeptal, kdo teď dobije mne.
Když jsem opět vstoupil do restaurace, nahlas, aby to matka s mamkou slyšely, jsem změnil objednávku.
„Tak pane vrchní, ty párky, ne čtyřikrát, ale pětkrát.“
Takovou radost jsem dlouho nezažil. Dva nově narození v jednom dni. Teď už vím, proč se skořápky drží pohromadě. Jedině spolu mohou znovu vzplát. On totiž Dušinka je někdy úplně blbej.
KONEC
nápad 4. 10. 2004
začátek 1. 1. 2017
konec 23.7.2017
Odborná spolupráce-mgr.Marie Červeňáková
Obrázky Josef Stráca Ilko
Zbytek hanobících slov
anachronismus bezcharakterní bezvýznamné blamáž darebácké deficitní dekadentní deviace disfunkční disharmonické disproporciální druhořadé exkrement fantasmagorie fekálie hanebné hanlivé hnusné holohlavé hrůzné idiotické imbecilní iracionální jednotvárné kacířské katastrofální kazové kolísavé liché lysé méněcenné mdlé megalomanské mizerné monotónní neadaptabilní neblahé necudné nedobré nedokonalé nedostatečné nedotáhnuté nedynamické nehodnotné nehybné nechutné nejakostní nekompaktní nelogické neliterární nemoderní nemoudré nemravné neostré neperfektní nepevné nepěkné nepochopitelné nepřirozené nerozumné neskutečné neslušné nesnesitelné nesprávné nesrozumitelné nestabilní nestálé nešťastné neurotické nevalné neurčité neuvěřitelné nevysvětlitelné ničemné ničivé obscénní odpuzující ohavné ochablé okultistické omylné ostudné ošklivé otřelé otupělé podružné prostoduché prostomyslné protivné potupné průšvih přelud přízrak pseudoliteratura rozvratné skandální směšné statické strašné stupidní šarlatánské škvár šmejd teatrální tísnivé tragické úchylné úpadkové úzkostné vadné vidina vratké výkaly výsměch zastírací závadné zbytečnost zhoubné znehodnocující
Komentáře (13)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskKomentáře
68. má silnou myšlenku, obzvlášť ráda jsem četla...OZR je zajímavá nemoc a na svět politily sedí...tam bych přidala upozornění "vysoce nakažlivá":-) 72 je jedna velká sranda, pane Apač:-):-):-) Tak u tý poslední kapitolky jsem se faaaaakt lekla!!!
Dočteno a bylo to super...to jsem prostě musela dát celý, i když mi to teda trvalo:-)*
18.01.2024 21:01:47 | cappuccinogirl
čtení na dlouho
13.01.2024 19:06:02 | stormeater
Mám přečtenej úvod, ty ho končíš...s úctou, já zakončuji čtení... s obdivem :-)
K ostatnímu se stopro vrátím a budu si dávkovat, jak doporučuješ, bo ty si zasloužíš neunavenýho čtenáře :-)
Hezkej večír.
13.01.2024 18:39:27 | cappuccinogirl
Tak mám přečtenou jedničku.
Reakce? Bezva čtení, nemůžu nezmínit, že mi to připomnělo knihu "Pan Kaplan má třídu rád", je skvělá, miluju ji, takže dík.
Tvůj text je skvěle čtivej, nápad na zavedení "dušinky" nevim, jestli tě v tomhle už někdo nepředběh... bo myslim, že tady si DRZE dělá co chce spousta lidí a to ani nečekaj na ZVONY:-)
13.01.2024 20:37:19 | cappuccinogirl
Jsem u dvojky... odnáším si skvělej poznatek, že se slovy je to jako s jídlem...a teda naprostej souhlas, skvěle jsi přirovnal, jó záludnost češtiny musí bejt pro mimozemšťany obrovská, ale fakt je, že by měli co nejrychlejc pochopit, že v tomhle si fakt "nevyberou", bo každej jazyk má svý... mluvotina-skvělej nápad mimozemský civilizace, vpodstatě mrtvej jazyk:-)
Pětka je skvělá!!!
14.01.2024 21:52:58 | cappuccinogirl
K šestce...ono hrát scrabble a slovní fotbal a pak záludně vstřelit diktát si o trable říkalo :-):-):-) Ne že bych doma chtěla mít mimozemšťana na furt, ale takhle krátkodobě na návštěvu, to by bylo asi doooost velký mimo-žúžo:-)
A k sedmičce...tady byl podanej myslím jasnej důkaz toho, že mimozemšťani jsou rozumově "vyspělejší" :-):-):-)
Osmička skvělá, jseš fakt psavej borec.
14.01.2024 22:40:00 | cappuccinogirl
9. super, že i mimozemšťan objevil pro sebe kouzlo Vánoc, dobře TY, Dušinko...
10. Ty máš ale fantazii:-):-):-) Pobavils:-):-):-)
13. Tady sis na závěr položil docela zajímavou otázku:-) Snad bys o sobě nezapochyboval, bacha!!! Hájíš barvy všech pozemšťanů:-)
15.01.2024 17:17:04 | cappuccinogirl
50. naprosto skvělá. Jen podotknu, že moje dcera má taky napočítanou knihovnu. Má 841 knih, no ty jich máš víc, ale vzhledem k tomu, že máš nejen větší knihovnu ale i věkovej náskok, tipla bych, že tě brzo dožene:-)
16.01.2024 21:52:03 | cappuccinogirl
Díky za pochvaly. Budu sem přidávat má díla i dílka, ale jestli chcete navštívit mé stránky, jsou buď tady: https://stracoviny66.webnode.cz/, nebo na srveru https://www.klubliteratu.cz/
14.01.2024 22:09:07 | Stráca
Ty jo, mrkla jsem na ten web a přečetla si tam Johna Lennona a babičku od B. Němcové... a ti řeknu...tož to je hoooodně odvážný dílko...takhle to napálit do klasiky český literatury a propojit s nejznámějším Broukem:-) Tebe si fakt pohlídám, líbíš se mi:-)*
14.01.2024 22:32:37 | cappuccinogirl
Pustil jsem se i do většího kalibru. Počkej, až si přečteš rozhovor mezi Werichem a Palachem.
15.01.2024 19:59:15 | Stráca
Čte se to dobře, vrátím se:)
13.01.2024 18:36:19 | Žluťák