Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 1

1.
Mimořádně vzteklý vládce – Chybí princezna – Plány v ohrožení – Kdo tu holku najde? – Proklaté prase – Panovník musí být ve formě – Velmi inspirující bičování – Tyranova oblíbená barva

Šeredor, pán Zlondýna a vládce Krutopie, měl vztek. To by samo o sobě nebylo nic divného, Šeredor měl totiž vztek často, vlastně skoro pořád. Byl to vztekloun k pohledání. Jenže tentokrát běsnil, protože si nevěděl rady, a to se mu zase tak často nestávalo. Ležel na posteli v komnatě své Šerověže a nemohl spát. Už třetí noc zíral do stropu a vzteky skřípal zuby tak hlasitě, že v okolí padesáti kroků neusnul nikdo, dokonce ani stráže.

Šeredor měl totiž problém. Jeho jediná ekonomicky využitelná – rozuměj výhodně provdatelná – dcera Tupěna před třemi dny zmizela neznámo kam a krajně rozčílený otec nakonec dospěl k závěru, že byla unesena. K tomuto poznání významnou měrou přispěl dopis nalezený v Tupěnině komnatě. Stálo v něm:

„Unesli jsme tvoji dceru. Žádné podmínky k vyjednávání nečekej, prostě si ji necháme. To máš za to!“

Adresát vzkazu sice nevěděl, za co přesně to má, ale vzhledem k tomu, kolik toho za svůj život napáchal, bylo jasné, že seznam potenciálních únosců je dlouhý. A protože pán Zlondýna, stejně jako všichni ti, kdo celý život ostatním berou, nesnášel, když je bráno jemu, zuřil, až se mu kroutily uši. Troufalost únosu pro něj byla neúnosná.

Tupěna nebyla jediná Šeredorova dcera, měl jich hned několik. Při svém dobyvačném řádění zprznil mnoho žen a dívek a řadu si jich také držel ve svém rozsáhlém harému. Jen málokterá nešťastnice vydržela snášet projevy panovníkovy náklonnosti déle než chvíli, pár odolnějších se ale přece jen našlo a čas od času z toho vzešlo i nějaké to dítě.

Tupěna se mezi nimi vyjímala. Na rozdíl od svých sourozenců nezdědila nic z tatínkových vzhledových rysů, takže se na ni dalo koukat. Vlastně se povedla natolik, až si Šeredor říkal, jestli je vůbec jeho. Princeznina ztepilá postava donutila uronit slinu nejednoho ze strážných, bujná hříva jejích vlasů černě zářila a v očích se jí střídala jakási primitivní něha s ještě primitivnější vášní, přičemž šilhala jen maličko a docela roztomile. Celkový dojem nekazila ani stále nechápavě pootevřená ústa. Vlastně spíš naopak. Každý chlap by Tupěně rád něco vysvětloval.

Tyranova dceruška byla zkrátka celá po mamince. Té se Šeredor zmocnil při dobývání jedné z pevností jihu a potom ještě mockrát – ve svém stanu, v komnatách zlondýnského harému, kam ji nechal dopravit a často si ji brával i do své ložnice ve věži. Nešťastná dívka nejenže návaly sympatií svého nového pána přežila, ale dokonce ani nezešílela, a ke všemu mu porodila dceru. Zbláznila se až dodatečně. Ještě před tím ji však Šeredor v jakési slabé chvilce prohlásil za svou právoplatnou manželku, čímž získala oficiální status i Tupěna.

Ne že by Šeredor svou dceru přímo miloval, něčeho takového snad ani nebyl schopen, měl s ní ale velké plány. Hodlal ji totiž předhodit jako manželku Owaru Owarsonovi vládci severu. Ten disponoval tak silnou armádou, a především loďstvem, že si na něj Šeredor netroufal. A to je co říct, protože jinak to byl tyran velmi troufalý. Ačkoli chladné země severu samy o sobě bohatstvím nepřetékaly, tamní král si je vždycky uměl šikovně opatřit prostřednictvím organizovaných sběratelských výletů k sousedům. Sňatkem Tupěny a Owarsona by tedy Šeredor získal silného spojence a zároveň by se zbavil nežádoucích seveřanských exkurzí na své území. Teď byl ale jeho plán ohrožen.

Když Tupěna zmizela, rozběsněný tatík pochopitelně okamžitě zahájil vyšetřování. O daktyloskopii neměl tušení, dal tedy alespoň sejmout princezniny osobní strážce. Samozřejmě až poté, co je důkladně vyslechl. Jenže, jak se zdálo, nikdo nic neviděl, neslyšel ani nevěděl. A že Šeredor uměl vyslýchat! Kromě již zmíněného dopisu prohlídka komnaty neodhalila žádné stopy. Snad jen otevřené dveře na balkón mohly napovědět, kudy únosce se svou půvabnou kořistí zmizel, pokud bychom tedy pominuli fakt, že se Tupěnina komnata nacházela až těsně pod vrcholem Šerověže. Zdolat desítky metrů příkré stěny s břemenem živé krasavice se zdálo zhola nemožné. A i kdyby to někdo dokázal, těžko by unikl pozornosti. Šeredor, nechával svůj majetek střežit až chorobně pečlivě, a to pochopitelně platilo pro celý zlondýnský hrad. Byla to prostě záhada.

Zuřící vládce samozřejmě nechal po své dceři pátrat. Popravdě ale neměl moc koho hledáním pověřit. V úvahu připadal jeho zdatný a schopný syn Zrůdus, kterého měl Šeredor z prvního manželství (mladická nerozvážnost). Jenže ten byl s hlavní armádou zaměstnán na východních hranicích, kde svou zemi chránil proti neustálým vpádům ušatců rudokrkých. Šeredor ho na tuto dlouhodobou misi vyslal nejen kvůli jeho schopnostem, ale i z důvodu jisté obavy o svůj trůn. Synáček se totiž až příliš potatil a hrozilo riziko, že by se mohl pokusit urychlit přirozený běh věcí a zaujmout tatínkovo místo dříve, než by bylo Šeredorovi milé.

Část armády si prozíravý tyran samozřejmě ponechal v hlavním městě, a mohl tedy neprodleně vyslat vojáky, aby se po ztracené princezně důkladně poohlédli. Nic moc si od toho ale nesliboval. Jeho vojska byla sice dobře vycvičena k boji, zabíjení, dobývání a drancování, výraznější detektivní dispozice se ale u vojáků předpokládat nedaly. Absence schopností navíc nemohla být kompenzována kvantitou hledačů, protože bylo třeba, aby někdo dohlížel na poddané. Šeredor je dobře znal. Do práce, aby je člověk hnal důtkami, ale jak šlo o bouření se nebo utíkání, to bylo najednou iniciativy. Vojenský dozor byl zkrátka nutný.

A tak Šeredor zíral na stropní trámy své komnaty a přemýšlel, až ho brněl mozek. Samozřejmě ho napadlo, že by si mohl někoho na pátrání najmout. Jenže někomu takovému by musel slušně zaplatit, a to bylo silně proti vladařovu přesvědčení. Jistě by také mohl vyhlásit, že kdo Tupěnu najde a přivede, dostane její ruku a k tomu půl království. Slýchal, že tenhle postup často funguje. Jenže Šeredor chtěl své panství rozšiřovat, nikoli dělit a také pochyboval, že by Owarson stál o jednorukou princeznu.

A pak dostal nápad. Udělá to jinak a žádná odměna nebude nutná. Naopak! Dá prostě oznámit, že kdo mu Tupěnu přivede zpátky, tomu nebudou zvýšeny daně. „Geniální!“ pomyslel si. Nebude ho to stát nic, a ještě nenásilně zdůvodní svou fiskální politiku pro příští období. „Nenašli jste princeznu, tak pěkně solte!“ zamnul si Šeredor pařáty, až se mu z nich zakouřilo a požární hlásič, který visel pod stropem (za nohu) značně znervózněl. „No jo, jenže to by taky mohli jít hledat všichni. A kdo by pak na ty daně vydělával?“ konstatoval tyran v duchu o chvíli později a zklamaně si foukal na popálené dlaně. Je třeba to ještě vylepšit nějakou hrozbou. Třeba, že tomu, kdo Tupěnu nenajde, budou daně zvýšeny trojnásobně, a ještě přijde o hlavu. „No, to je trochu blbost,“ napomenul sám sebe vzápětí. Představa, že by i popravení platili daně, se mu sice velmi líbila, ale tak nějak tušil, že by to v praxi neklapalo. A navíc, kdo zaručí, že neúspěšní pátrači prostě nezůstanou kdovíkde a zpátky se nikdy nevrátí? Ne, takhle to taky nepůjde. Práceschopné poddané Šeredor potřeboval a ti neschopní těžko Tupěnu najdou.

Takhle si zlondýnský tyran lámal hlavu dlouhé hodiny, ale když nakonec nad ránem přece jen na chvíli usnul, spánek mu žádnou úlevu nepřinesl. Měl totiž děsivý sen. Zjevovaly se mu v něm tváře těch, které v minulosti pokořil. Jindy by mu to nevadilo, právě naopak, rád si připomínal své úspěchy. Jenže tentokrát se mu ty obličeje drze posmívaly a s provokativní lehkostí unikaly jeho zuřivým pokusům učinit tomu přítrž. Aby toho nebylo málo, nakonec ho ještě pronásledoval strašlivý Chrochtal, a to bylo pro Šeredora obzvláště citlivé téma. Probudil se ještě vzteklejší, než usnul.

Chrochtal! Tohle obrovité štětinaté praprase oplývající výjimečnou silou, divokostí a inteligencí vládlo zlondýnskému hvozdu už za života Šeredorova otce Obludana II. A možná ještě před tím. Zatímco první dvě zmíněné vlastnosti hrozivého divočáka byly zjevné, tu třetí – totiž inteligenci – mu přisuzoval Šeredor na základě skutečnosti, že se mu ho dosud nepodařilo ulovit. A že se snažil! Vždy to ale končilo jen dvěma způsoby. Buď Chrochtala vůbec nenašel, anebo nakonec Chrochtal lovil Šeredora. Dvakrát ho zahnal do řeky, jednou do bažiny a nejmíň čtyřikrát na strom. Jednou panovník strávil v koruně celou noc. Přeseděl si levou nohu, dostal rýmu, a ke všemu ho dvakrát klovnul výr. Teprve ráno jeho rozprášená lovecká družina – rozumí se Šeredorova, výři obvykle lovecké družiny nemají – sebrala dost odvahy a pomocníků, aby běsnícího vepře odehnala
a pomohla svému zbědovanému vůdci zpátky na zem. A to měli kliku. Chrochtal se už pod stromem nudil a taky dostal chuť na bukvice. Jinak by klidně rozprašoval znovu. Pomocníci nepomocníci.

Nebylo to poprvé, co velekňour Šeredora strašil ve snu, v tomto případě ho to ale zasáhlo víc než jindy. Noční můra mu totiž připomněla skutečnost, že Chrochtal, který tak dlouho vzdoroval jeho loveckým snahám, již dochrochtal. Skolil ho obyčejný venkovský pytlák! Sám! Bez družiny a důmyslného loveckého vybavení! A ještě se tím drze chlubil v hospodě!

Když se to Šeredor dozvěděl, vzteky rozkousal stříbrný talíř, zlomil žezlo a vyhodil z okna své oblíbené křeslo zdobené pozlacenými lebkami dvou zakrslých obrů z Pidihor. Pak dal opovážlivého pytláka zavřít do nejtemnější kobky zlondýnského žaláře. Nechal mu tam přinést svíčku, aby dobře viděl, v jaké díře to hnije, a začal pro něj vymýšlet odpovídající trest. Než ale mohlo dojít k exekuci, ztratila se Tupěna a Šeredor měl najednou spoustu jiných starostí, takže Chrochtalova vraha pustil z hlavy. Až teď mu ho sen připomněl a zlondýnský vládce hned po ránu zuřil jako už dlouho ne.

Aby se trochu uklidnil, naordinoval si dvojitou rozcvičku. Šeredor věděl, že tyran, který si chce udržet své postavení, musí být v dobré formě, a tak každé ráno cvičil. Dnes měl na programu ruce, což znamenalo bičování. Svaly na nohou ho ještě bolely ze včerejška, kdy důkladně zkopal podkoního, který byl přistižen, jak ujídá mrkev vladařovým chovným hřebcům. Jako by nedostával jednou týdně najíst!

Tentokrát se panovník chystal zmrskat jednoho ze svých rádců za to, že mu radil nesmysly – třeba, že by měl omezit konzumaci červeného masa nebo, že by si měl část kořisti z nájezdů dávat stranou na důchod. "Já mu dám důchod!" uchechtl se Šeredor a sundal ze zdi svůj oblíbený karabáč spletený z nevydělané kůže drsnosrstých jezevčíků. Pak se odebral do soukromé kondiční mučírny, kde už nešťastník čekal připoutaný ke kruhu ve stropě.

Krutý vládce Zlondýna dobře věděl, že bičování, není-li prováděno správně, nadměrně zatěžuje pouze jednu část těla, a může tak způsobit nepěknou disbalanci pohybového aparátu. Proto pravidelně po pěti úderech střídal ruce. Měl v tom již značnou praxi, nevynechal totiž žádnou příležitost potýrat své poddané. Dělal to z lásky. Z lásky k týrání. Dnes mu ale bičování velkou radost nepřinášelo, stále měl totiž v hlavě Tupěnu a pytláka.

"Tupěna a pytlák!" najednou mu to došlo. "Ten smrdutý prasobijec se přeci chlubil nejen tím, že skolil Chrochtala, ale taky že dokáže vystopovat jakékoli zvíře, kdykoli se mu zachce," běželo mu hlavou. "Vystopuje mi Tupěnu! A udělá to zadarmo, aby si zachránil kůži," radoval se a okamžitě začal v hlavě ladit svůj plán. Málem kvůli tomu zapomněl na chudáka rádce, který už si skoro oddechl, že bude ušetřen zbytku výprasku. Jenže Šeredor byl Tyran zodpovědný. Měl už sice nakročeno ke dveřím, aby poslal stráže pro vězně, nakonec se ale ukázněně vrátil a dokončil poslední sérii o deseti opakováních. Rádcovo vřískání mu najednou znělo mnohem příjemněji.

O chvíli později už na duchu povzbuzený Šeredor hulákal na stráže, ať mu okamžitě přivedou Chrochtalova vraha. Cestou ať ho ale trochu opláchnou, protože po týdnu v té plesnivé díře bude určitě smrdět hůř než umrlý tchoř. Úplně stačí, že s ním panovník musí mluvit, ještě aby byl nucen snášet tohle. Pak se odebral do audienční síně, kde s očekáváním usedl na svůj krvavě rudý trůn.

Šeredor by měl raději trůn černý, byla to jeho oblíbená barva. Jenže právě z toho důvodu byl vždy oděn do černé od hlavy k patě, a hrozilo tedy riziko, že by na stejně temném trůnu vynikala pouze jeho nazelenalá hlava, což by mohlo působit komicky. A to rozhodně nebylo žádoucí.

Pozn.: Autor i vzdělaný čtenář jsou samozřejmě obeznámeni s tím, že černá ve skutečnosti není barva. Šeredor ale o podstatě světla ani barevného vjemu neměl ponětí, a tak to klidně mohla být jeho barva oblíbená.