Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 2

2.
Náborový výslech – Úkol, který se nedá odmítnout aneb jak se vyhnout hákování – Ale co bude s tátou? – Holka jako obrázek – Údiv udavače – Na skok doma – Přivítání na rozloučenou

 

Netrvalo dlouho a dva zbrojnoši přivlekli do síně pytláka důkladně spoutaného řetězy. Je třeba osvětlit, že ve skutečnosti nešlo o pytláka z povolání. Byl to dřevorubec a pytlačil jen rekreačně ve volném čase, tedy bez nároku na mzdu. Momentálně z něj crčela voda, důkaz toho, že pochopové splnili rozkaz včetně hygienických požadavků. Bylo také znát, že se na něm podepsal několikadenní pobyt v kobce s téměř nulovou penzí. Jinak to byl ale urostlý, docela pohledný mladík s tmavými, momentálně vodou zplihlými vlasy.

"Jak se jmenuješ, dobytku?" zeptal se Šeredor ledovým hlasem.

"Hrobert," představil se dobytek poslušně.

"Budeš mě oslovovat Vaše Šerednosti, křupane zmáčená!" zazněl z trůnu vzteklý rozkaz.
"Ano, Vaše Šerednosti křupane zmáčená," vyhověl mu Hrobert zmateně, a když se o chvíli později namáhavě zvedal z podlahy, kam ho na Šeredorův pokyn srazil jeden ze strážců násadou halapartny, pomyslel si, že dvorní pěvci panovníkovu laskavost poněkud zveličují.

"Ještě jednou vypustíš z huby podobnou drzost a nechám tvou zbytečnou existenci ukončit tím nejbolestivějším způsobem, jaký si dovedeš představit," syčel na něj Šeredor. Když Hrobert odevzdaně přikývl, že je s tím srozuměn, pokračoval:

"Víš, proč jsi tady?"

Pohmožděný mladík přisvědčil, že jisté tušení má. Panovník mu to ale stejně připomněl:

"Skolils královského Chrochtala! Mého Chrochtala! Jak ses mohl opovážit?"

"Von byl Váš? To já fakt nevěděl," hájil se obviněný.

"Samozřejmě, že byl můj, burane natvrdlá! Všechno v téhle zemi je moje! A ty na to nemáš co sahat, natož to vraždit, a už vůbec ne to žrát bez mého svolení!" poučil ho tyran zlondýnský, pařáty vzteky zaťaté do opěradel trůnu.

Hrobert se chtěl hájit, že Chrochtala zabil v sebeobraně, tušil ale, že by pro jeho důvody panovník neměl pochopení. Raději tedy mlčel a tvářil se, že je mu to líto. Což byla vlastně pravda. Jen mu ve skutečnosti nebylo líto, co udělal, ale že si to teď odskáče.

"Chtěl jsem tě dát pověsit na hák za nozdry a nechat havrány, ať si tě oždibují, dokud z tebe nezůstane jen kostra. Už jsem taky nařídil ukovat speciální dvojhák. Proto ti ve vězení měřili rypák. Ale možná budeš mít štěstí a dostaneš šanci zachránit si kůži."

Hrobert zbystřil.

"Chlubil ses, že jsi nejlepší stopař v zemi, je to pravda?" Tázaný opatrně přisvědčil.
"A co z toho je pravda? Že ses chlubil, nebo že jsi nejlepší stopař?" ujišťoval se Šeredor.
"Obojí, Vaše Šerednosti. U nás v hospodě vám to každej potvrdí.“

"Do vašeho pajzlu pro venkovskou chamraď mě rozhodně nikdo nedostane. Ale dobrá. Jestli nelžeš, mohl by ses mi hodit. Je mi nesmírně líto, že ten krásný nový hák nenajde upotřebení, tedy alespoň zatím, ale mám pro tebe úkol. Pokud ho splníš, možná tě nechám žít," řekl už trochu klidněji Šeredor a pokračoval: "Moje dcera, princezna Tupěna, se ztratila a ty mi ji najdeš!"

"Princeznu? Já?" překvapeně otevřel pusu Hrobert, "A kde ji mám hledat?" zeptal se zaskočeně.

"Domníváš se snad, že bych si nechal ujít potěšení z tvé popravy a ztrácel tu s tebou čas, kdybych to věděl?" odsekl popuzeně panovník.

Hrobert odpověděl, že se nedomnívá a že to jen tak plácnul, načež Šeredor pokynul jednomu ze strážců, ať vězně plácne naplocho mečem, to aby si příště to plácání rozmyslel.

"Vychloubal ses svým stopařským umem, tak ti snad nebude dělat problémy najít královskou dceru," pronesl pak panovník k dotčeně se tvářícímu Hrobertovi. Následně mu vysvětlil, že Tupěna za celý život skoro nevystrčila nos z hradu a rozhodně není zvyklá unikat lovcům, takže by to pro něj měla být hračka. Připustil sice, že se princezna vlastně neztratila tak docela sama, nýbrž byla unesena, to ale úkol spíš usnadňuje. Víc lidí nadělá víc stop a taky se hůř schová.

"Zkrátka ji najdeš a hotovo, jinak tě hák nemine. Ale opovaž se jí skolit a vyvrhnout, tupče! Buď jí přivedeš zpátky, nebo mi alespoň přineseš zprávu, kde se nachází. A nemysli si, že prostě zmizíš! Já dobře vím, že máš tátu s chromou nohou. Byl tu za tebe škemrat. Jestli se do roka nevrátíš s Tupěnou nebo přesnou informací o místě jejího pobytu, dám ho sežrat prasatům. Zaživa! Takže si vůbec nedělej iluze! A navíc s tebou pošlu doprovod. Pro jistotu."

Nápad utéct pojal Hrobert hned, jakmile pochopil, že se díky uloženému úkolu dostane ven z hradu. Teď ale s nevinnou tváří ujišťoval Šeredora, že by ho něco takového ani ve snu nenapadlo. Nedalo se nic dělat, tátu měl rád a nikdo jiný mu nezůstal. Prasatům ho nechat nemůže.

"Ale když budu takovou dobu pryč, Vaše Šerednosti, táta stejně nejspíš umře hlady. Už neni nejmladší. A kromě toho, že kulhá, taky špatně vidí. Musim se o něj starat," vysvětloval opatrně.

"Aha, takže ty bys patrně chtěl, abych ti chodil pečovat o tatíka. A při tom bych mohl třeba ještě podojit kozu a nakrmit slepice, ne?" odpověděl nebezpečně laskavým tónem Šeredor.

"No to by od vás bylo fakt hezký. To byste byl zlatej," zaradoval se Hrobert, a aniž si to uvědomil, o vlásek unikl další bolestivé sankci.

Šeredor ale pochopil, že by jen plýtval energií a časem. Navzdory své zálibě v ubližování se tentokrát ovládl, protože už chtěl mít tuhle záležitost z krku. Navíc, ačkoli vůbec nevěděl proč, měl takové tušení, že Hrobert princeznu najde. Vypustil tedy jen trochu páry ušima a promluvil:

"Tvoje opovážlivost nezná mezí, holomku zabedněná! Máš ale štěstí. Na Tupěně mi záleží a tebe, bohužel, potřebuju. Dobrá tedy, dokud budeš pryč, nechám tvého tátu tady na hradě. Stejně ho chci mít na očích, aby ho náhodou nenapadlo zmizet za tebou. Hlady neumře, ale zdarma se ládovat rozhodně nebude. Dostane nějakou přiměřenou práci třeba ve stájích. Nevíš, jestli má rád mrkev? Anebo by mohl leštit výsernice. Ještě si to rozmyslím. A jak jsem řekl, nevrátíš-li se do roka, vepři si pošmáknou.

Zbývalo vyřešit ještě jeden problém. Hrobert královskou dceru nikdy zblízka neviděl, tudíž tak docela přesně nevěděl, jak vlastně vypadá. Šeredor ale naštěstí vlastnil velký princeznin portrét ve zlatém rámu a nechal také vyhotovit několik zmenšených kopií pro ty, které vyslal pátrat už dříve. Jeden takový obrázek teď dal Hrobertovi a ten si ho zálibně prohlížel. Musel uznat, že Tupěna vypadá o dost lépe než jakákoli kořist, kterou kdy pronásledoval. Žádné štětiny, klektáky nebo parohy... „A nejspíš ani nechrochtá,“ vytušil. Guláš z ní sice nebude, za hledání ale určitě stojí. Třeba ji vážně vysvobodí a ona se mu za to odmění. Skoro se na svůj úkol začal těšit. Nahlas to ale pochopitelně neřekl.

Místo toho prohlásil, že by mu snad pomohlo, kdyby viděl princeznino doupě, totiž komnatu, zkrátka místnost odkud zmizela. Šeredor mu nepříliš ochotně vyhověl. Ale stejně jako všichni, kdo se o to pokoušeli před ním, ani Hrobert v Tupěnině pokoji nenašel nic. A to se díval i pod postel. Požádal tedy alespoň o nějaký kus jejího oblečení. Má totiž prý loveckého psa, který už leccos vyčenichal a snad by mohl být užitečný i tentokrát. Hned se sápal po hedvábné noční košilce, které ležela na posteli, místo ní ale dostal pořádnou facku, a nakonec si odnesl jeden obnošený pantofel. Pak už mu jen Šeredor nařídil, ať se kouká vrátit, i když princeznu vůbec nenajde. Jinak si to tatík odskáče. Poté ho propustil domů, aby se mohl připravit na cestu. Pro jistotu s ním ale poslal stráže a dodal, že zítra ráno má očekávat svůj doprovod.

Večer, když Šeredor opět ležel v posteli, trápil se pochybnostmi. Nepolevil snad příliš v ukrutnosti? Vyčítal si, že nedal Hroberta alespoň zmrskat. Taky mu mohl nechat vypálit cejch nebo třeba uříznout uši. „Ale co, není všem dnům konec,“ konejšil sám sebe. „Zítra si to vynahradím nějakou pěknou popravičkou. Však on už se vhodný adept najde.“

Krátce před polednem opustil stále ještě lehce navlhlý a ne zcela vězeňského smradu zbavený Hrobert za doprovodu dvojice přidělených stráží Zlondýnský hrad. Usmíval se. Ještě ráno by na otázku „Kde se vidíte za pět dní?“ odpověděl, že na popravišti nebo v mučírně. A teď je zase venku, dýchá čerstvý vzduch a hřeje ho jarní sluníčko. „Rozhodně posun k lepšímu,“ liboval si. Nijak zvlášť ho netížilo, že neví, kde má hledat princeznu, ani co s ním bude, pokud ji nenajde. Stačilo mu, co je právě teď. Už to tak bývá, že nejvíc se v životě trápí ti, kdo pořád o něčem přemýšlejí, nad něčím hloubají a plánují. A to všechno proto, aby nakonec zjistili, že to, co vymysleli a vyhloubali, jim stejně štěstí nepřineslo, a že se jejich plány hroutí kvůli plánům jiných nebo prostě jen tak.

Hrobert nic podobného nedělal, avšak nikoli z výše zmíněného důvodu. On zkrátka vůbec moc nepřemýšlel, a to naprosto spontánně. Radoval se, že prozatím unikl trestu, a cestou přes město navíc dokonce i posnídal. Jakmile si totiž uvědomělí Zlondýňané všimli, že je eskortován, a tudíž vězeň, chopili se příležitosti vyjádřit svůj názor. Činili tak nejen verbálně, ale také házením zeleniny a ovoce s prošlou expirační dobou. Zkrátka tak, jak to slušní lidé od nepaměti dělávají všude po světě. A protože někteří z nich v rozrušení a spravedlivém zápalu vrhali i kousky ještě celkem zachovalé, přišel Hrobert zcela zdarma k docela poživatelnému rajčeti, jablku, dvěma mrkvím a půlce cibule jen lehce nahnilé. Po týdnu v kobce o plesnivém chlebu a vodě mu vitamíny přišly k chuti. Úplně cítil, jak imunitní schopnosti jeho organismu sílí, degenerativní projevy stárnutí zpomalují a vlasy nabývají zdravého lesku.

Když za sebou nechali městskou bránu, zdálo se, že i oba zbrojnoši pookřáli. Očividně byli rádi, že jsou z dohledu. Mračili se o poznání méně a už hodnou chvíli žádný z nich Hroberta nenakopl. Také frekvence popohánění halapartnami se snižovala úměrně narůstající vzdálenosti od hradeb Zlondýna. Občas sice ještě svého svěřence popíchli, ale jen tak ledabyle, aby se neřeklo. A dokonce mu dovolili pořádně se umýt v potoce. Což, nutno dodat, bylo v zájmu všech zúčastněných. Hrobert si zkrátka neměl na co stěžovat. No, možná by se něco našlo, mladík ale tušil, že hledání si ještě užije, a tak se šetřil.

Jinak se nic pozoruhodného nepřihodilo. Obloukem se vyhnuli Smradotínu a nebyly ještě dvě hodiny po poledni, když před sebou uviděli Hrobertovy rodné Hnusle. Chalupa, ke které mířili, stála až kousek za vsí, poblíž nedalekého lesa. Aby se k ní dostali, museli projít přes náves, což pochopitelně neuniklo pozornosti Hnuslanů. Tedy přinejmenším těch, kteří zrovna nedřeli na polích či v lese nebo nesmrděli v hospodě. Jako všichni obyvatelé Krutopie však i ti zdejší věděli, že Šeredorovým zbrojnošům je lepší se vyhnout, a omezili se tedy jen na vyvalování očí z bezpečné vzdálenosti.

Nejvíc je vyvaloval jistý Sviň. Byl to on, kdo Hroberta udal, že skolil Chrochtala. Záviděl mu totiž přízeň vesnických dívek – rozuměj Hrobertovi, Chrochtal děvčatům příliš neimponoval, ač byl pořádný kanec –, hlavně si ale dělal zálusk na jeho chalupu. Předpokládal, že chudák dřevorubcův tatík sám dlouho nevydrží a doufal, že by mohl prázdný domek získat od panovníka jako odměnu za užitečné informace. Tato strategie se mu již v minulosti jednou osvědčila. Proradný práskač ale rozhodně nečekal, že Hroberta ještě kdy uvidí. Tedy přinejmenším ne s hlavou na krku a očividně neporušenými životními funkcemi. Proto na něj teď zíral s výrazem, jaký lze obvykle pozorovat u člověka, jež byl něčím velmi nepříjemně překvapen.

Zcela opačné emoce projevoval Hrobertův pes Čmuch. Svého pána ucítil, navzdory koupeli, už zdaleka a nyní se mu s radostným poštěkáváním nadšeně řítil v ústrety. Dojemná scéna šťastného shledání však byla přihlížejícím skryta v mohutném oblaku prachu, který Čmuch zvířil mocným vrtěním svého chundelatého ohonu. Proto také bylo později těžké určit, kdo udělal radostí loužičku. Po zbytek cesty pes rozjařeně obíhal kolem svého nejlepšího přítele, chňapal mu po nohách a také mu nosil kameny či klacky, které by se daly krásně aportovat, kdyby ovšem zbrojnoši dovolili, aby mu je Hrobert házel. Ti však měli za to, že takové počínání jejich svěřence by jim v očích přihlížejících podrývalo autoritu. A také mu nechtěli dát příležitost, aby jim házel klacky pod nohy.

Hrobertův tatík se ze shledání radoval snad ještě víc než Čmuch. Ocasem sice nevrtěl, zato se málem rozplakal. Nejdřív štěstím, o něco později obavou. To, když se dozvěděl, jaká budoucnost jim byla Šeredorem naplánována. Nakonec ale uznal, že je to výrazně lepší, než kdyby jeho jediný pitomek skončil s hákem v horních cestách dýchacích, oklováván ptactvem a on sám v chalupě opuštěn chřadl. Smířen s osudem jal se připravovat synka na cestu a skromné hospodářství na dlouhodobou absenci lidské ruky. Tušil totiž, že se Hrobertův úkol může značně protáhnout. Vždyť na něj dostal roční lhůtu.

Kozy a slepice svěřili do opatrovnictví nejbližšímu sousedovi, který neprotestoval, protože měl kozy rád. S vidinou vajec a mléka zdarma také docela ochotně slíbil, že občas zaskočí zkontrolovat, jestli se do opuštěné chalupy nevetřela nějaká chamraď. Potom tatík z toho, co bylo ve spíži, připravil Hrobertovi svačinu na výlet a ze zbytku začal chystat večeři na rozloučenou. Soudek domácí kořalky nechal syna zakopat pod hruškou, před tím ale notně odlili do džbánku na večer. Strážím prozíravě nabídli hned, tušili totiž, že jejich přízeň se může hodit. Protože oba zbrojnoši věděli, že nejméně do rána jsou mimo dohled, rádi si ze džbánku zavdali, což značně vylepšilo atmosféru v chalupě.

Hrobert se mezitím zbavil žalářem poznamenaných hadrů, oholil se a převlékl. Připravil si velký vlněný plášť s kapucí, zkontroloval křesadlo a z tajné skrýše vylovil váček se skrovnými úsporami, které ještě nestihl propít a utratit za holky. Stihl toho hodně, takže mu moc nezbylo. Nabrousil nůž a sekeru, kterou jako dřevorubec pochopitelně nemohl nechat doma. Zpoza trámu na půdě vytáhl svůj lovecký oštěp, luk a šípy tam ale nechal. Střílet uměl obstojně, ale říkal si, že už takhle toho potáhne dost, a tak si vzal jen prak. Ten je skladnější a kameny, na rozdíl od šípů, rostou skoro všude.

Pak se natáhl na slamník a chvíli si představoval, s kým by se šel rozloučit do vsi, kdyby mu to stráže dovolily. Adeptek bylo hned několik, o kamarádech v hospodě nemluvě. No, možná je to takhle lepší, aspoň se nemusí rozhodovat a taky se pořádně vyspí. Z toho však nakonec sešlo. Mlynářovic Smilena totiž odpoledne Hroberta zahlédla v doprovodu stráží a po setmění se opatrně přikradla zjistit, zda je nějaká šance řádně svého milého přivítat. Zbrojnoši, kteří měli tou dobou už notně upito, se nechali přemluvit a pustili ji do chalupy. Když si pak ale návštěvu lépe prohlédli, trvali na tom, že se chtějí vítání, tedy vlastně spíše loučení, se Smilenou také zúčastnit. Od tohoto úmyslu je naštěstí dokázal odradit úplatek v podobě několika chrochtalích klobásek, až dosud důmyslně ukrytých ve spíži pod podlahou. Zmoženi kořalkou i několikahodinovým pochodem, dali knechti moudře přednost žrádlu před námahou, a Hrobert se tedy přece jen nevyspal. Nevadilo mu to. Ve vězení se válel dost.