Trnité růže - 01. Proměny

Na město se pomalu snášela noc. Ulice místo aby utichaly, naopak ožívaly čilým nočním životem. Stánkaři se zeleninou a ovocem měli už dávno sbaleno, ale na jejich místo přišli trhovci se smíšeným a často ne právě čestně nabytým zbožím.
Anna míjela různá nočňátka a přímo cítila vítr změn, které se blížily. Netušila, kam ji cesta, po níž se vydala, zavede, ale byla odhodlána to zkusit. Začínala mít dojem, že intuice je jen způsob, jak se rozhodovat na základě emocionálního zvážení několika možností – a pomyšlení na trpné čekání na pozvánku k oltáři jí ovanulo tvář teplem pekelných ohňů.
Napadlo ji, že by měla uvítat novou éru svého života změnou image. Už nějakou dobu ji unavovalo pěstovat dlouhé vlasy, protože se čím dál obtížněji myly i česaly. Ani teď už nevypadaly nejlépe. Účes, který byl připraven k plesové róbě, se rozpletl, spona se uvolnila a ty příšerné lokýnky se narovnaly. Na jejích vlasech ostatně nic nevydrželo dlouho; po nějaké době si husté prameny násilím vracely svůj původní vzhled.
Šaty, kterými se maskovala, sice nebyly zdobené a nápadné, ale pořád to byly šaty. Jakmile kdysi vyzkoušela, jaké to je, nosit kalhoty, snášela všemožné sukně daleko hůř než předtím. Všude se zachytávaly, překážely, motaly se při chůzi mezi nohy, byly obvykle dost objemné a těžké, člověk si v nich ani nemohl pořádně dát nohy na stůl a kromě toho se v nich o sebe nepříjemně otírala stehna. Bylo by určitě mnohem pohodlnější chodit v kalhotách, zvlášť v Hlídce. Šaty a sukně totiž mimo jiné neustále hlásily, že osoba v nich je žena. Anna nechtěla, aby se k ní lidé chovali jako k ženě; chtěla, aby ji v první řadě brali jako člověka, který si zaslouží pozornost, lásku a úctu – kýmž podle mnohých žena nebyla.
Vklouzla do jednoho obchodu s oblečením, který se jí zdál přijatelný. Obsluhovala v něm nějaká velmi znuděná mladá žena a kromě ní byla prodejna prázdná. Anna se rozhlédla a opatrně se prohrabala horou pánského oblečení, odkud nakonec vytáhla kalhoty, které byly asi v její velikosti, a obrovskou košili. V rohu našla starou vojenskou brašnu. Žena ji bez zájmu sjela pohledem a naúčtovala jí půl tolaru.
„Poslyšte, prosím vás, mohla bych se tu někde převléknout?“ zeptala se nejistě Anna. Prodavačka pozvedla obočí.
„Vzadu,“ zabručela a palcem ukázala na nenápadná dvířka za pultem. Anna v nich zmizela a vyšla jako úplně nový člověk.
„Děkuji,“ prohodila ještě pro jistotu směrem k ženě u pokladny a vytratila se do ulice.
Na relativně čerstvém vzduchu venku zhluboka vydechla. Cítila mírné, šimravé vzrušení z toho, že dělá takovou věc. Rodiče ji ještě nikdy neviděli v kalhotách; bude to pro ně šok.
Tak teď ještě vlasy. Ale co s nimi…? Ostříhat úplně, nebo jen zkrátit? Klasický účes, nebo něco šíleného a rebelského? Co takhle nějaká barva? Neslušela by mi blond?
Bohové, teď ale uvažuju jako puberťačka. Ne, žádné výstřelky, jen ty vlasy zkrátím, abych za sebou věčně nevláčela celý ten těžký, hustý chomáč. Až někde natrefím na kriminálníčka, který se nebude štítit použít špinavé triky proti ženě, mohla bych na ně šeredně doplatit.
Prošla ještě několik ulic, než potkala kadeřnictví. Dámy uvnitř byly příjemnější než prodavačka v obchodě, a po půlhodince nepříliš pečlivé snahy Anna vyšla s mikádem nad ramena.
Zaslechla kroky. Pár metrů od ní cosi zasyčelo a vzplála zápalka, která osvítila strniště jakéhosi muže. Zapálil si cigaretu a sirku sfoukl. Pak obě postavy vešly do nedostatečného, mihotavého světla, které do uličky vrhalo světlo pochodní z vedlejší, mnohem vznešenější ulice.
„Slečno Farrellová!“ zvolal Karotka. Anna duševním zrakem viděla, jak se musel červenat. Dělal to vždy, když ji viděl. Přisuzovala to jeho neposkvrněné jednoduchosti, protože to byl opravdu jediný mládenec, kterému se něco takového při pohledu na ni stávalo.
„Karotko,“ usmála se a srdce jí pomalu utichalo po předchozím leknutí.
„Jak se máte? Dlouho jsem vás neviděl.“
„Skvěle,“ zalhala. „Jak vy?“
„No, jde to,“ zrudl opět Karotka. Anna si v duchu povzdechla. „Jste oblečena velmi nezvykle. A máte nový účes, jak vidím!“
„No, říkala jsem si, že to chce změnu,“ pokrčila rameny. „Tak já… už půjdu. Hezkou noc.“
„Vám také, ať se daří!“
Anna opatrně zalétla pohledem k muži vedle něj.
„Kapitáne,“ zkusila to.
„Slečno,“ opáčil kuse a vyfoukl oblak kouře. Anna raději sklopila pohled a minula je větším obloukem. Chtěla mít nepříjemný pocit, který z Elánia dostala, co nejrychleji daleko za zády.
Tak má tedy sama prozkoumat jeho povahu, ano? Možná jí Havelock jen nechtěl vymlouvat práci v Hlídce. Nedokázala si totiž představit, jak vyjde s takovýmhle člověkem. Ale možná ho soudí brzy; třeba je jiný, než jak vypadá. Doufala jen, že nebude horší.

Na Ankh-Morpork se sneslo další z dlouhé řady mlhavých rán. Na všech površích se srážela vlhkost a ulicemi se vznášel nepříjemný pach nedostatečné kanalizace. O stovky mil dále v klačské poušti kroužili čtyři supi nad umírajícím lvem. Přibližně ve stejné vzdálenosti opačným směrem v hlubokém sněhu právě dokončovala svou životní pouť lasička.
Havelock Vetinari, Patricij Ankh-Morporku, v tak časnou hodinu čerstvý jako vždy, v kondenzovaném tichu nehybně stál u okna a díval se na své město, když se ozvalo tiché zaklepání.
„Pojď dál, malá,“ odpověděl, aniž se hnul z místa.
„Ahoj, Havey,“ zněl pozdrav příchozího. Konečně Havelock odtrhl oči od výhledu a upřel je na svou sestřenku. Po tváři se mu rozlil úsměv, upřímný a vřelý, jakým byla častována jen ona.
„Vypadáš kouzelně.“
Anna na něj vteřinku ospale zírala, než jí došlo, o čem to mluví, a do tváří jí stoupl ruměnec.
„Díky. Jsem ráda, že se ti ten účes líbí. Nějak jsem nevěděla, co s těmi vlasy, tak jsem prostě těm kadeřnicím řekla, ať mi na hlavě udělají něco pohodlného, ale dívčího, a vzniklo tohle.“
„Jsi něžnost sama,“ prohrábl jí řečené vlasy. Anna se zaškaredila.
„To fakt mi chybělo.“
Havelock se zasmál a objal ji.
„Měl jsem tu Elánia,“ oznámil. Anně poklesla ramena.
„Včera jsem ho potkala. Tvářil se, jako kdybych byla zločinec.“
„Umím si to představit. Ale z toho si nic nedělej, o nemá rád nikoho a stejně demokraticky dokáže i podezřívat.“
„No, tak to děkuju, teď se na něj těším o to víc.“ Zaslechla kdesi nad sebou další pobavený smích a zvedla hlavu s nechápavě zamračeným výrazem. „Čemu se směješ?“
„Ale to nic,“ pohladil ji po hlavě. Ucukla.
„Hele, jo, nejsem malý blbeček,“ postěžovala si naoko uraženě a uhladila si vlasy. „Tak co říkal?“
„Když jsem mu sdělil, že Hlídka přijímá nového člena a že nastupuje žena, obličej mu zacukal v agónii. Pochopitelně jsem to nekomentoval. Pak začal s takovými těmi otřepanými argumenty, které by použil každý jiný omezený člověk, kdyby mu měli nastrčit ženu jinam, než kde je podle něj její místo, ale měl smůlu, protože jsem zrovna vůbec neměl náladu se s ním dohadovat. Když odcházel, zeď venku zase dostala své. Ještě pár let a budu ji muset dát spravit, protože už tam vytloukl důlek.“
Anna se nejistě usmála. Z nějakého důvodu jí to znělo jako čin správného muže. Když to porovnala s některými lidmi z výkvětu městské aristokracie, cítila k Elániovi o něco větší sympatie. Možná to bylo Havelockovým tónem, ve kterém zaslechla něco jiného, veselejšího a přívětivějšího než používal při vyprávění o cechovních představených.
„No fajn. Takže je to jasný, nastupuju do Hlídky. Páni, to je divný pocit,“ okomentovala Anna svou mírnou rozjitřenost. „Kdo by to byl řekl, že rozmazlená zazobaná šlechtična bude po nocích hlídkovat s partou mužských.“
„Já,“ pokrčil rameny Havelock. „Ty maličká rozmazlená šlechtično.“
„Už nejsem malá, Havey,“ usmála se.
„Já vím, srdce moje,“ povzdechl si a umačkal ji v náruči. „Cítím se strašně starý a osamělý, když tě pozoruju, jak si sebevědomě vykračuješ, dospělá a nezávislá, a vím, že brzy nastane okamžik, kdy už mě vůbec nebudeš potřebovat.“
„Ale no tak… Budeš starý, až budu stará já, a to, že tě nebudu potřebovat, ještě neznamená, že tě opustím. Jsi momentálně jediná živá bytost, která mi rozumí.“
„Ptáče musí vyletět z hnízda tak jako tak, malá. Ale já se postarám o to, aby vylétlo v té nejlepší možné kondici a do nejpříznivějšího větru.“
„Jsi nejlepší.“
„Ale teď by sis měla pospíšit, protože za deset minut máš schůzku s Elániem.“
„Cože?!“ vyjekla Anna, pustila ho a začala se zděšeně rozhlížet po něčem, co by měla udělat jako první. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Aby ses zbytečně nerozrušovala předem,“ usmíval se Havelock.
„No fajn, ale o to nervóznější jsem teď,“ rozčilovala se Anna. „Vždyť se ještě musím obléct a… a…“
„Všechno to své nové oblečení máš u Važuzla, stejně jako hřeben, parfém a pro případ i nějaká ta líčidla.“
Anna se zastavila a založila si ruce v bok. „Aha. Mělo mi dojít, že jsi jako vždy myslel na všechno.“ Rozeběhla se do Važuzlovy kanceláře a cestou laškovně do bratrance šťouchla. Vyřítila se o pět minut později, oblečená, ale nenalíčená, líbla Havelocka na tvář a tryskem vyrazila z paláce.