Trnité růže - 02. První a zdaleka ne poslední

Na strážnici v Pseudopolském dvoře dorazila s minutovým zpožděním, přestože celou cestu běžela. Zastavila se přede dveřmi a rychle oddechovala. Upravila si oděv a třesoucí se rukou zabušila. Když stiskla kliku, někdo jí dveře vyrval, div ji nestrhl dovnitř. Zamrkala a podívala se do velké poctivé tváře Karotkovy.
„Promiňte, slečno,“ zrudl. „Jste v pořádku?“
„To… to je dobrý,“ mnula si Anna ruku a při tom popadala dech. „Díky.“
„Přejete si? Přišla jste snad nahlásit nějaký zločin?“ zajímal se Karotka.
„Ale ne, ne, nic takového. Já tu mám schůzku s panem Elániem.“
„Ach tak, to jste vy, ta dívka, co chce nastoupit k Hlídce?“ rozzářil se Karotka. Anna na něj okamžik tupě zírala.
„Vy o tom víte? No jistě, proč by ne…“ Karotka ustoupil a uvedl ji dovnitř.
„To jste tu vždycky i přes den?“ zeptala se zaujatě.
„Ne, já tady jsem, protože jsem zrovna šel kolem na prohlídku Muzea trpasličího chleba a chtěl jsem se pro něco stavit do své skříňky. Pan Elánius tu prakticky žije, i když svůj byt má jinde, jinak desátník Nóblhóch a seržant Tračník se tu občas objevují, když zrovna nemají co dělat.“
„Zajímavé. Můžu se zeptat, kde má kapitán kancelář?“
„Zavedu vás tam,“ nabídl se s úsměvem Karotka. Anna v duchu protočila oči. Karotka byl sice jistě skvělý hoch, ale nějak jí prostě nic neříkal. Navíc byl mladší než ona.
Vyšli nahoru do patra a Karotka zaklepal na jakési dveře. Ozvalo se nedbalé „dále“.
Karotka Anně zakryl výhled vlastním tělem, jako by chtěl kapitána překvapit. Vzhledem k tomu, že mu temenem hlavy sahala sotva po klíční kosti, bylo lehčí nahlížet pod jeho paží, ale Annu v tu chvíli svíral strach a nervozita a byla vděčná, že se za jeho mohutnou hmotu mohla na vteřinku schovat.
„Pane, tohle je ta dívka, která se uchází o místo v Hlídce,“ zahalasil Karotka a ustoupil. Anna zpoza něho napjatě vykoukla.
Přední nohy Elániovy židle dopadly na podlahu.
„Aha,“ řekl pak, jako by se nic nedělo, a začal se prohrabávat hromadou papírů na svém stole. Vytáhl z něj jeden ošoupaný lístek a položil si jej před sebe. Když Anna přistoupila blíž, poznala na něm Havelockovo úhledné písmo.
„Anna Farrell, dvacet let, žádné policejní ani vojenské zkušenosti, mezi předky ovšem nějací plukovníci a jeden generál, hraběcí titul a hodně peněz. Lady Farrellová, můžete mi sdělit své pohnutky k nástupu do Hlídky?“ vzhlédl k ní a vrhl na ni spalující pohled.
Anna tušila, že nebude příjemný, ale i přesto ji jeho arktický, útočný tón vyvedl z míry. Nadechla se.
„Chtěla jsem si najít užitečné zaměstnání, kterým bych si vydělala na živobytí, pane,“ odvětila mu stroze.
„Vážně?“ protáhl Elánius a přimhouřil oči. „Nemám dojem, že byste to potřebovala. Buď jste něco provedla a snažíte se rodičům držet z očí, nebo prostě pořád nemáte dost. Co?“
Anna na malý okamžik semkla víčka.
„Řekněme, že jsem se na určitou dobu vzdálila všemu, co mě s mým původem pojí. Včetně peněz,“ dodala. Oči upírala kamsi nad jeho levé ucho a soustředěně pracovala na výrazu bez emocí.
„Divím se, že mi od Vetinariho nepřišel milostivý lísteček, na kterém by uváděl hodnost vás hodnou,“ odsekával Elánius slova jak když krájí cibuli.
Anna začala zhluboka dýchat, ale dala si pozor, aby to nebylo vidět.
„Pane,“ sdělila mu jen. Elániovi muselo být jasné, že ji uráží. Evidentně mu to nebránilo v tom pokračovat. Asi si myslel, že ji musí potrestat za tu opovážlivost. Přišlo jí, že se chová jako její otec – hrabě by také nestrpěl, kdyby do jeho domu drze vstoupil nějaký policista.
„Když už nic jiného, tohle je práce pro mužské. Ve městě je spousta jiných zaměstnání.“
„Myslíte, že by byl lepší cech švadlen a šiček?“ poušklíbla se Anna, které to nedalo.
Po té poznámce Elániův výraz sice zůstal naprosto beze změny, ale v emocionálním proudu, který k ní zuřivě vysílal, se objevila vlnka neznámého původu. Možná to mu zabránilo se k tomu vyjádřit.
„Jaktože jste raději nešla do Denní hlídky? Tam jsou lepší možnosti, jak se uplatnit. To nevíte, že Noční hlídka je tu spíš jako taková hříčka přírody, zajímavá na pohled, ale vlastně k ničemu?“
Na to Anna neměla odpověď, a tak řekla opět jen „Pane“.
„Máte pocit, že potřebujeme, aby se nám kolem nohou motala ženská?“ útočil Elánius dál.
„Nenastupuju jako žena, nastupuju jako policajt,“ odsekla trochu ostřeji, než měla v úmyslu. Elánius ji ještě jednou zkoumavě sjel pohledem zpod zamračeného obočí.
„No dobrá,“ vyštěkl nakonec. „Vyřiďte Vetinarimu, že si nemusí dělat starosti. Ušetřím ho kázání: budete se mi držet za zadkem a sledovat, jak se to dělá, a do doby, než budete alespoň vzdáleně připomínat policistu, nebudete podnikat nic, o čem bych nevěděl, jasné? Nezkoušejte tady na mě drzosti a přehnanou sebedůvěru, řekl jsem to dost jasně?“
Jasně jako slovo Boží. „Ano, pane,“ odvětila Anna tím nejneutrálnějším tónem, jakého byla schopná.
„Fajn.“ Vyskočil ze židle. „Uvidíme, jak si povedete. Nyní tedy, svobodnice-čekatelko Farrellová, za mnou.“
Anna vzorně zasalutovala, jak se to učila před zrcadlem, a následovala jej dolů po schodech a k nějakým dveřím. Elánius je otevřel a pokynul jí.
„Tady si můžete vybrat svoji zbroj. Doporučuji dát si tu práci a najít takovou, která vám aspoň přibližně padne. Pak se v ní lépe běhá. Hrudní plát…“ zarazil se a jeho pohled neodvratně ulpěl na Annině hrudi, „… se bude muset kapku upravit, ale to se zařídí. Meč si neberte, ten vám vyberu já.“
„Pane.“
Elánius na chvíli zmizel v místnosti a pak vyšel se zmíněnou zbraní v ruce.
„Pak přijďte na cvičiště. Ukážete mi, co vůbec umíte.“
„Ano, pane.“
Anna se ustrojila a Karotka se mezitím sebral k odchodu. Cestou se ještě obrátil.
„Neboj, on pan Elánius není zlý člověk. Jenom nemá rád bohaté lidi a povýšence,“ poznamenal konejšivým tónem.
„Všimla jsem si,“ odtušila Anna s očima na vrch hlavy.
„Myslím, že až se časem líp poznáte, uvidíš, že je to docela prima kapitán, a on zas uvidí, že určitě není třeba proti tobě něco mít,“ usmál se Karotka povzbudivě.
„Ani nevíš, jak v to doufám…“
Vyšli spolu na nádvoří a Karotka se rozloučil. Ann zamířila k Elániovi, který potěžkával v rukou meč a pozoroval ji zpod přimhouřených víček.
„Umí vznešená křehotinka jako vy zacházet aspoň s kordem?“
„S kordem neumím, pane,“ odpověděla Anna a sledovala, jak se kapitán ušklíbl. „Ale s mečem zacházím obstojně,“ dodala a Elániův úsměv vystřídal podezřívavý pohled. Hodil jí meč. Obratně jej zachytila a pozvedla proti němu. Vytáhl svůj a postavil se proti ní. Chvilku se obcházeli. Anna si nebyla tak docela jistá, co od ní Elánius vlastně chce.
Vrhl se na ni.
Boj to připomínalo jen vzdáleně, ale Elániovi přece jen chvíli trvalo, než jí přitiskl čepel ke krku.
„Uznávám, že jste docela dobrá,“ řekl Elánius s o něco menší dávkou pohrdání než předtím a ustoupil. „Rozhodně vzhledem k vašemu postavení. Ale máte se ještě hodně co učit. Zvedněte si ten meč a běžte zase domů. Budete tu nastoupená přesně v deset a půjdete s někým z nás na hlídku.“ Odvrátil se a zmizel za dveřmi strážnice.
Ann si byla vědoma toho, že Havelock nevěnoval všemožným cvičením takovou péči, aby mohla porazit skutečně výborného útočníka, ale byla ráda alespoň za něco, protože i tak se jí dařilo před takovými uskakovat a následně prchnout. Teď se jí ale hrnula do tváří krev, že nemohla ukázat Elániovi, zač je toho loket, že není žádné zhýčkané a neschopné dítě boháčů. Ale každé body dobré body a časem si snad přece odpustí ty věčné narážky, protože nebude mít na co narážet.

Annino nastoupení k Hlídce moc dlouho utajeno nezůstalo. Každý vlivný občan Ankh-Morporku měl po městě své zvědy a když je neměl, tak si vypůjčil cizí, nebo prostě stačilo povolat si některého z Cechu žebráků. Spousta zvláštních až neidentifikovatelných žebráckých uší slyšelo i to, co nikdo slyšet neměl. Tedy obvykle především to.
Když Anna ráno dorazila do paláce, Havelock ji uvítal nenadšeným výrazem a zabloudil očima ke křeslu před svým stolem. Tam seděl jako král na trůnu hrabě Farrell a na obličeji mu jako krůpěje potu vyrážel vztek.
„Ahoj tati,“ zkusila to Anna. Zdálo se, že hrabě neslyšel, a tak zvýšila hlas: „Jak se máš?“
Hodil po ní znechuceným pohledem.
„Odveďte tu chátru z mé blízkosti!“ zasyčel. „Odmítám se nacházet ve společnosti něčeho takového.“
Anna si založila ruce v bok.
„Aha. Tak jsme si konečně kápli do noty.“
„Taková hanba!“ zuřil tiše a ruce se mu na opěrkách svíraly a opět uvolňovaly. „Co si o tom pomyslí lidé? Moje dcera, krev mé krve, a takhle zostuzovat celou rodinu…“
„Nepřeháněj, prosím tě. Nešlapu chodník.“
Vytřeštil na ni oči, jako by ho už jen ta myšlenka přiváděla na okraj hluboké duševní propasti.
„Nežertuj, Anno. Myslím to naprosto vážně. Tady tvůj milovaný Haveloček se mi totiž právě přiznal, že právě on pomohl svému miláčkovi, aby pohrdl vším, co jsem pro jeho miláčka dělal já.“ Vysloužil si velice pichlavý pohled hlavy města. „Bude trvat měsíce, než si o nás přestanou šuškat a ukazovat si na nás prstem. Gratuluji ti, zlato. Tentokrát jsi zašla opravdu daleko.
Nicméně pořád ještě máme šanci vše zachránit. Ne že bych si dělal iluze, že mají mladí muži ve městě o někom jako ty stále ještě dobré mínění, ale když se jim znovu ukážeš v celé své kráse ve svých normálních šatech, snad brzy zapomenou i na to, co jsi dělala dneska v noci.“
Kdyby hrabě používal vykřičníky, měl by za každou větou minimálně tři.
Anna si odkašlala, ale otec upíral oči na stěnu za Havelockem a odmítal jí věnovat pozornost.
„Myslím, že jsme si tak docela nerozuměli,“ nadhodila neutrálně. „Jestli sis myslel, že jsem nastoupila do Hlídky jen proto, abych mohla chvíli trucovat, tvoje mínění o mě zřejmě kleslo tak hluboko, že jsi mě podcenil i v tomhle.“
Otec se odmlčel, ale viděla na jeho očích, že se rozšířily zděšením.
„Co tím chceš říct?“
„Tím chci říct, že dnes večer opět obléknu to, co mám právě na sobě, a nastoupím další hlídku. A budu se obloukem vyhýbat jakémukoli potenciálnímu nápadníkovi, kterého na mě poštveš.“ Anna měla dojem, že Havelockovi zacukaly koutky úst.
Hrabě vstal. Pomalu se obrátil a výhružně na ni namířil třesoucí se prst.
„Však počkej, Anno,“ zavrčel. „Tohle ti neprojde, to mi věř. Ty se vdáš, ani nebudeš vědět jak. Pak tyhle tvoje výstupy skončí jednou provždy.“
Pokusil se zavířit pláštěm, který se mu místo toho zapletl do nohou, a vyrazil ze dveří jako rozzuřený býk. Po chvilce se za dveřmi kdosi zvedl z podlahy a do místnosti nahlédla Važuzlova rozcuchaná a dosti nenaložená hlava.
„Pardon. Jen jsem se ujišťoval, že je kancelář v původním stavu,“ zamumlal a zase zmizel.
Anna ztěžka klesla do křesla.
„Sakra,“ posteskla si. „Ten starý zabedněnec nedá pokoj.“
Havelock si povzdechl a přisedl si k ní.
„Má o tebe starost. Sice to dělá špatně, ale úmysl je dobrý. Koneckonců, jsi jeho jediné dítě. Kdybys měla zástup sourozenců, možná by mu to bylo jedno, ale takhle se musí o svůj rod postarat alespoň po ženské linii. Buď za to ráda, aspoň budeš dědit,“ usmál se na ni povzbudivě.
„Drahý, dědit bude můj manžel,“ opáčila Anna. „A já nejsem schopná najít ani takového, kterého bych snesla, natož aby to byla moje životní láska,“ hlesla nevýrazně. „Jsem ztracená, Have. Ztracená dřív, než jsem se vůbec stihla najít.
Bojím se, že mě otec nakonec provdá za idiota, na němž budou atraktivní leda prachy, a já nebudu mít nakonec ani vůli se mu vzepřít…“
„Zlato, neber si to tak. Jsi hrozně napjatá a lámeš věci přes koleno. Všechno má svůj čas. Vždyť se na sebe podívej, jsi nádherná, kouzelná mladá žena s neodolatelnou povahou, jsi chytrá a vtipná, dobrá a laskavá. Trochu si věř a jsem si jist, že se muž najde.“
Anna se usmála, ale moc veselí v tom nebylo.
„No jo, však oni by se našli, Havey,“ přikývla. Pak vypjala hruď a opsala dlaněmi své křivky. „A asi přibližně tohle je jediné, co je na mě zajímá.“
Havelock si povzdechl.
„Ty si mi tady stěžuješ, že jsi kost?“ zabručel pak způsobem, při kterém ho Anna udiveně sjela pohledem, protože něco takového by od něj nečekala. „Podívej, jsem taky muž, i když se to možná někdy nezdá,“ prohlásil pak s otráveným výrazem, „ale z vlastní zkušenosti vím, že tebe není možné vidět jen jako kus masa. A kdo to dokáže, toho si podám já, na to se spolehni.“
Anna se zasmála a zvedla se k odchodu.
„Jsi dokonalý, ale to ty určitě víš. Tak já dneska budu spát tady, nechce se mi chodit otci pod ránu, když je zrovna v tak pěkné náladičce. A mám to odsud i blíž na strážnici.“
„Jsem rád, že znáš všechny výhody patricijského paláce,“ poznamenal suše Havelock.
Anna ho políbila na tvář.
„Samozřejmě oba mé důvody jsou až za tím prvním, který zní, že chci být blíž tobě.“
„Přece sis vzpomněla,“ blýskl na ni úsměvem, zničehonic vstal, popadl ji do náruče, až vypískla, a vynesl ji nahoru do jejího pokoje. „Tak hezky spi. Dnes jsi měla náročný den. Tedy vlastně noc.“
„Zatím to byla nuda,“ pokrčila Anna rameny. „Ale spala bych, až bych brečela. Tak dobrou,“ zamumlala, padla na polštář a usnula i přesto, že si zapomněla sundat zbroj.