Trnité růže - 03. Prostě na nic
Trnité růže - 03. Prostě na nic
Anotace: Adaptace na nové prostředí proběhla celkem dobře, jen kapitán je stále silně nevrlý z její přítomnosti. Anna se však nevzdává a už jen z čiré hrdosti se snaží dokázat, že na práci policisty má...
Sbírka: Trnité růže
Příští ráno dorazila Anna na strážnici a objevila Strážce zákona Ankh-Morporku v rozličných polohách posedávat po židlích. Ve tvářích měli melancholii a tmavé kruhy pod očima. Jediný Karotka vypadal nepoškozeně a leštil si svou zbroj.
„Co jste to prováděli?“ nadhodila, když si k němu přisedla.
„No,“ nakrčil obočí Karotka, „víš, jak jsme včera začali tím malým panákem… Ono se to pak trošku zvrtlo. Zašli jsme k panu Goudovi a chlapci to pak nějak přehnali. Kapitán je nahoře. Včera měl nějakou ošklivou depresi.“
Anna pokývala hlavou. Dobře chápala, co tím Karotka myslí. Z té spousty věcí, které se mohly zvrtnout v pěknou opičku, byla právě Elániova hluboká nespokojenost se světem důvodem jeho pravidelného bytí pod vlivem. Včera dost divně mluvil. Začal o nějaké ženě, která ho prý zradila. Pak do toho zapletl město. Nakonec byli jeho kolegové poučeni, že jejich kapitán nesnáší krajky.
V tu chvíli sice už měl upito a Anně byly popravdě příjemnější jeho opilé nesouvislosti, než střízlivá nenaloženost, která řezala jako hrany zmrzlého sněhu do zkřehlých rukou, ale jak se říká, jeden panák je moc a dva už jsou málo…
Povzdechla si a vyšla nahoru do Elániovy kanceláře. Seděl za stolem a upřeně pozoroval stěnu naproti. Když vešla, oči mu k ní sice zabloudily, ale zase rychle utekly, jakmile ji rozpoznaly.
„Kapitáne?“ zkusila to. Pro jistotu promluvila tiše, pro případ, že by ho ještě třeštila hlava ze včerejška.
„Ano?“ zachraptěl v odpověď. Anna soucitně zamrkala.
„Já jenom, že už bude deset, tak… No…“
„V pořádku, Farrellová, jen potřebuji něco dokončit. Řekněte Nobymu, že se sejdeme před strážnicí.“
„Dobře, pane.“
Sešla zase dolů a cestou bezmyšlenkovitě vzdychla. Tračník na ni vrhl účastný pohled.
„Posledních pár dní s ním není řeč.“
„Jo, já vím…“
„No, ale jako že víc než dřív.“
„Fakt?“
„Jo.“
„Tak super.“
Anna nehodlala přistoupit na Tračníkovu neumělou hru. Věděla, že kapitánovi leží v žaludku. Ženská a ke všemu aristokratka, kterou musel přijmout pod nátlakem, to nemohlo být nic příjemného pro to jeho zakomplexované ego. Nicméně to byl stále jeho problém a Anny se to vůbec nemuselo dotýkat.
„Mimochodem, Karotko,“ nadhodila, „nevíš náhodou, kdo mu prásknul, co jsem zač?“
Karotka se na ni sice pokusil hodit ublížený pohled, ale jeho poctivé uši zrudly. Vzdal to.
„Promiň,“ hlesl. „Myslíš, že mu to tolik přitížilo?“
„Nevím, jak jemu, ale mně teda rozhodně,“ povzdechla si Anna. „Ale dobrý, to se vsákne. Holt se s tím bude muset smířit. A hele… koukám, že mám zítra hlídku s tebou. A potom zase s Nobym? Kapitán nehlídkuje se šlechtičnami?“ ukousla si jedovatě, zaklapla rozpis a drcla si na židli.
„Neber si to tak,“ uklidňoval ji Karotka. „Určitě v tom nemá prsty, to se jen Fred upsal, že jo, Frede?“
„No dovol,“ ohradil se Tračník. „V soupisu čtyř lidí se moc chyb nadělat nedá. Byl tady zrovna včera, co jsi nastoupila, a říkal, že se potřebuje trochu zdege… zrego… zotavit z toho šoku, než tě bude muset snášet po svým boku celou noc. Promiň,“ pokrčil rameny.
„V pohodě, vždyť já to chápu,“ pozvedla obočí Anna. „Koneckonců, o takovou hlídku stojím asi jako on sám, takže mi to vyhovuje.“ Opřela se v židli a jala se zírat do stěny, zatímco nahoře se ozvaly zvuky signalizující, že Elánius s tím právě přestal.
Hrabě Farrell neměl dobrou náladu. V rozhořčení slíbil dceři, že ji provdá, ale začal zjišťovat, že není moc z čeho vybírat. To, o čem si až do nynějška myslel, že jsou to pohlední, chytří a schopní mladí muži, ho při bližším prozkoumání mírně děsilo. Pod společenskými maskami dokonalosti nacházel všemožnými způsoby zahrnujícími diskrétní výměnu informací za peníze, že je to parta poněkud vyšinutých, zakomplexovaných, nadutých idiotů, jejichž přitažlivost spočívá ve výši jejich konta a konexích jejich tatíků. Představa, že by měl hrát bridž nebo golf s takovým zetěm ho přinejmenším znepokojovala.
Rozhodl se dělat mrtvého brouka a nechat tu záležitost trochu… rozležet.Byl si jist, že jednoho dne musí natrefit na alespoň přijatelného mladíka, který si vezme jeho dceru. Kdyby nebylo zbytí, dá Annu nějakému hodnému, shovívavému staršímu pánovi při penězích – ale přece jen to byla jeho dcera a nebyl by rád, aby skončila v manželství nešťastná.
Když Anna dost dlouhou dobu ignorovala Elániovu snahu nedostat se do její blízkosti, nakonec to musel vzdát, protože byl už příliš nápadný. Taky si s ním nejspíš promluvil seržant Tračník. Kapitán nakonec jednoho dne sešel dolů a připojil se k Anně, která už na něj čekala venku. V koutku úst měl jako vždy cigaretu a ani se na ni nepodíval. Vyrazila za ním.
Bylo lepší mlčet. Cokoli řekla mohlo být, a také obvykle bylo použito proti ní.
Po nějaké době se zastavil u jedné z úzkých uliček směrem ke Stínovu. Vteřinu dvě jen žvýkal cigaretu. Pak se skoro obrátil k ní.
„Zůstaňte tu a počkejte na mě, svobodnice,“ poručil.
„Nemáme náhodou hlídku spolu?“ obořila se na něj tiše. „Kam to jdete? Proč tu mám čekat? Co je tam tak strašného, že budete víc v bezpečí sám než se mnou?“
„Vy si ještě pořád myslíte, že jste si schopná poradit se vším?“ nadzvedl obočí, aniž se obtěžoval na ni hodit přezíravý pohled. „Prostě tu počkejte, to je rozkaz. Akorát byste mi překážela,“ zahodil cigaretu a vyrazil do tmy.
„Nejsem žádná slečinka,“ zuřila šeptem, ale Elánius už se nenamáhal odpovědět. Nebylo slyšet nic; kapitán dokonale splynul s pozadím a jeho krok se přizpůsobil podmínkám. „Neříkal jste náhodou, že se vám mám držet za zadkem?!“ zkusila to ještě, ale stejného efektu by dosáhla, kdyby se vztekala na zeď. Vydechla, složila si ruce na hrudi a opřela se o roh budovy.
Tohle dělal nejradši. To si ze mě děláš legraci, to snad nemyslíš vážně, ty že bys něco dokázala, nechtěj mě rozesmát, ach, bohové, bouchněte mě do zad, nebo se udusím smíchy. Bylo to lepší, než kdyby k ní byl jednoduše nepříjemný – ne, on ji záměrně a promyšleně shazoval, aby jí dokázal, že nestojí za nic. Možná doufal, že to vzdá a odejde, ale takovou radost by mu rozhodně neudělala.
Z nedalekého domu se ozvaly výkřiky. Znělo to jako hádka. Anna si povzdechla. Evidentně Elánius nebyl sám, kdo si dneska potřeboval na někom vylít vztek. Co si pamatovala, hádala se takhle vždycky jen s otcem – netušila, že ještě někdy najde tak dobrou náhradu, haha.
Hlasy však sílily, až doslova vyšly na ulici. Byli to muž s ženou, zřejmě manželé. Žena hystericky ječela a vyčítala, muž hromoval a mával na ni pěstmi. Dožadoval se vysvětlení něčeho, co zřejmě provedla, ale ona mu řekla, ať jde ke všem čertům a vlepila mu facku. Rozsáhlé mužově hmotě to muselo připadat jako štípnutí od komára, ale přesto se nafoukl jako hlubokomořská ryba, zanadával, že Anně zalehly uši, a vrhl se na ni. Udeřil ji do tváře, až se zapotácela a upadla.
V tom momentě Anně vzkypěla žluč. Rozeběhla se k nim a cestou ječela jak na lesy.
„Hej! Neprodleně přestaňte! Tady hlídka!“
Muž, který si stihl kleknout k manželce, aby ji mohl pohodlně bít dál, se zarazil v půli pohybu. Pomalu se k ní obrátil, ale jakmile viděla jeho výraz, bylo jí jasné, že se mu zdravý rozum zdaleka nevrátil. Nechal svou ženu být, vstal a vyrazil k Anně.
„Co ty mi máš co poroučet, ty špinavá policajtská mrcho?!“ křičel na ni.
Blížil se k ní rychle a mával těmi obrovskými pěstmi jako kyji. Neměl však žádnou jinou zbraň, a tak ani Anna nesměla žádnou použít. Rychle se pomodlila ke všem svatým a ustupovala.
První ráně uhnula a chlap se díky síle, kterou do rány vložil, zapotácel. Druhá však přišla moc brzy – Annu ani nenapadlo, že by se byl schopný pohnout tak obratně. Přistála na všech čtyřech. Brněl ji ret, na jazyku cítila kovovou chuť krve a hořečnatě si ohledávala chrup, jestli má ještě všechny zuby. Pokusila se sebrat, vyškrábala se na nohy a postavila se opět proti němu. Ohnal se po ní znovu, ale její hlava byla opět rychlejší a mužova pěst tvrdě narazila do zdi za Annou; zařval vztekem a bolestí a rozmáchl se po ní ještě prudčeji.
Vrazila zády do stěny domu a před očima se jí dělaly mžitky. Měla pocit, že jí roztříštil lebku, ale utěšovala se, že v tom případě by už o sobě nevěděla. Když se chlap opět napřáhl, chytila jeho pěst rukama a zapřela se. Ruce jí nezlomil jen proto, že se v tu chvíli zpoza rohu vyřítil Elánius a s bojovným jekotem do útočníka vrazil ramenem.
Oba se svalili na zem a začali se rvát. Ač měl kapitán tělesné hmoty dost, s oním hromotlukem se měřit nemohl, a ten rychle získal převahu. Anna se na něj vrhla a omotala mu svou paži kolem krku. Po nějaké chvíli si svalovec uvědomil, že se jeho ptačímu mozku nedostává dost kyslíku, a začal se dusit. Povolil sevření, kterým drtil Elániovo rameno, a Anna mu bleskově zkroutila paži za zády. Dokud byl oslaben, stihla mu nasadit želízka.
„Takže,“ zařvala mu do ucha, „to budeme mít nepřiměřené násilí na bezmocné osobě, rušení nočního klidu, slovní i fyzické napadení členů hlídky a odpor při zatýkání. Ale jestli se neuklidníš, určitě si to můžeme projít znovu, jestli jsme náhodou na něco nezapomněli. Tohle ti rozhodně vystačí na pěkných pár neděl v chládku.“
Šťouchancem do slabin ho přiměla vstát z Elánia. Ten se vyškrábal na nohy se sípáním a převzal zatčeného, který se pořád snažil bránit alespoň slovně. Jeho žena, která celé představení sledovala z povzdálí, nyní přiběhla k Anně, hořečnatě jí děkovala a zřejmě jí hodlala dopodrobna vylíčit, co vše si s manželem doma zažila.
„Ticho!“ zaječela Anna na muže, který začal sprostě nadávat jí i své ženě. K jejímu uspokojení opravdu zmlkl. Když vrhla koutkem oka pohled na Elánia, s potěšením shledala, že se na ni dívá s novým respektem.
„Pojďte, madam,“ vyzvala pak roztřesenou ženu. „Povyprávíte nám o svém muži na strážnici.“
Elánius zavřel násilníka do ajnclíku ve sklepě budovy a Anna zatím ženě, která se představila jako Markéta, uvařila čaj.
„Nebojte se, všechno bude fajn,“ těšila ji Anna. „Váš manžel si posedí a jsem si jistá, že se pak neodváží se na vás ani křivě podívat.“
„Jak si tím můžete být tak jistá, slečno?“ posmrkávala Markéta. „Určitě se mi bude chtít pomstít, že ho kvůli mně zavřeli.“
„Zavřeli jsme ho proto, že je to odporný hajzl,“ odporovala Anna. „Nesáhne na vás, to mi věřte. Ten muž půjde přímo před Patricije a ten už bude vědět, jak na něj.“
Markéta zděšeně vytřeštila oči.
„Ale slečno, něčím takovým přece nemůžeme lorda Vetinariho obtěžovat, ještě by z toho mohly být problémy… Něco takového ho jistě nebude zajímat.“
„Slibuju, bude,“ sevřela jí Anna ruku. „Chcete doprovodit domů?“
„Ale ne, mě nikdy nikdo kromě manžela neobtěžoval, nebojím se,“ usmála se Markéta, znovu jim několikrát poděkovala a odešla. Anna se obrátila na Elánia.
„Tak, pane… Co myslíte, vypořádala jsem se dobře se svým prvním zloduchem?“
„Nebylo to úplně špatné,“ zamručel. „Ale máte před sebou ještě obrovský kus práce.“
„Jo, to jsem si jistá,“ pousmála se Anna, pro niž to byla vřelá pochvala. „Poslyšte, pane, ten grázl vám s obličejem nadělal nepěkné věci. To by se vám mohlo zanítit, ukažte, já se vám na to podívám.“ Vstala, naklonila se k němu a chystala mu prohlédnout odřeniny a podlitiny na tváři, ale chytil ji za ruku.
„Nechte mě být, copak jste doktor?“ zavrčel, ale díky šrámu na čele se mu mračilo obtížně.
„Ne, pane, já se totiž o lidi starám,“ opáčila Anna s úšklebkem, jemně vyprostila své zápěstí z jeho sevření a došla si pro lékárničku. Její vybavení nebylo zrovna ukázkové, ale našla v ní kousek vaty a pár kapek lihu na dně malé skleničky dezinfekce.
„Noby měl žízeň a v piksle na výdaje došly peníze?“ nadhodila.
„Nahoře ve stole mám Medvídkovu,“ přiznal neochotně Elánius. „Dojdu pro ni.“
Anna mu opatrně ošetřila oděrky na tváři, na čele a bradě, díky nimž vypadal, jako by půlka jeho obličeje měla srážku s projíždějícím kočárem, a zalepila mu ty nejhůř zřízené kloubky prstů na pravé ruce. Když byla hotová, k jejímu překvapení ji Elánius zatlačil do židle, poručil jí se nehýbat a ošetřil ji taky. Komentoval to slovy „kdybych to neudělal, Vetinari mě dá rozčtvrtit“. Popravdě za to byla ráda, protože jakmile klesla hladina adrenalinu, všechny ty zmučené kousky začaly pekelně bolet.
„Kapitáne?“ nadhodila pak zamyšleně, když Elánius odnesl čaj a vrátil se do haly ke stolu. „Mohla bych vás o něco poprosit?“
„To záleží na tom, co by to bylo,“ bručel.
„Víte, už mě to napadlo párkrát, ale nebyli lidi a koneckonců to nehořelo, ale… Když se na mě ten tlusťoch valil, litovala jsem, že mu to nemůžu nandat taky. Tak jsem si říkala, že… Naučil byste mě pořádnou sebeobranu?“
Vrhl na ni vražedný pohled a Anně vyschlo v krku.
„Proč ne,“ řekl nakonec a odvrátil hlavu. „Tady to budete potřebovat. A navíc si myslím, že kdybych odmítl, našel bych zítra na stole lístek od Vetinariho, který by byl díky svému tónu přimrzlý ke stolní desce. Co?“
Anna protočila oči.
„Víte, pane, zas tak rozmazlená nejsem. Nemusím žádat Havelocka, aby k tomu někoho nutil, když by se určitě našli muži, kteří by mě učili rádi,“ pousmála se nevesele. Potěšilo ji, že Elánius zůstal navenek naprosto netečný, což byl důkaz toho, že uvnitř se ho to dotklo.
„Fajn, tak pojďte. Do šesti máme pořád hlídku, ale pak se vám můžu nějakou chvíli věnovat.“
Autor Lostris Queen, 04.12.2011
Přečteno 937x
Tipy 12
Poslední tipující: Rezkaaa, kuklicka, Klaný, katkas, Regroons, Lostris Queen
Komentáře (8)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskKomentáře
Ok, já asi zapomněla :) Díky za připomenutí :) A dáš další kapitolku???
07.12.2011 16:27:31 | kuklicka
kuklicka: Tam to někde v textu musí být... Je jí 20 :)
ketý: V pohodě, díky :D
06.12.2011 21:32:52 | Lostris Queen
Další, další, další!!!! :D Promiň, momentálně nejsem schopná vymyslet smysluplnější komentář... :)
06.12.2011 16:16:24 | katkas
Díky :) Dobrý odhad :D (já jsem mu zkušeně tipla 40, což je pro mě ideální :D )
05.12.2011 19:25:37 | Lostris Queen
Mmmm mmm, pěkný dílek, zajímavý...myslím, (ač teda nevím kolik je tak kapitánovi), že by ji mohl být dostačující nápadník :D šup sem s dalším dílem ;)
05.12.2011 13:21:13 | Klaný