Irish stew VI.

Byly to nejkrásnější tři týdny, jaké jsem v životě zažila. Připadalo mi, že jsem ve stavu permanentního štěstí, a ze vší té radosti se mi až točila hlava. Věděla jsem, že to musí brzy skončit, ale místo abych se tím nervovala, jsem si to raději užívala. Koneckonců, nestává se tak často, aby o vás denně s úctou pečoval tak kouzelný zástupce opačného pohlaví.

Nepotřebovala jsem víc, než mu být nablízku, a on byl z nějakého důvodu až podivuhodně odtažitý. Díval se na mě pořád stejně, s tou něhou a zvláštně frustrovanou vášní, ale těch pár letmých polibků, kterou mi za celou dobu věnoval, byl celý projev jakýchkoli jeho emocionálních pochodů. V duchu jsem se mnohokrát divila, proč to tak je, když podle jeho vlastních slov zdaleka nebyl žádné ucho. Když jsem konečně našla odvahu se ho zeptat, vysvětlil mi to prostě.

„Znamenáš pro mě příliš, než aby mi bylo jedno, jestli to pokazím.“

Vehnalo mi to slzy do očí a dojetím jsem ho objala. Až mě překvapilo, jak pevně si mě k sobě přivinul. V tu chvíli jsem si plně dokázala představit jeho agónii z nerozhodnosti, zda má poslechnout vlastní pudy, nebo rozum. Cítila jsem ale vděčnost, že se rozhodl pro variantu b), protože jsem si byla jistá, že kdyby se nedržel, všechno by šlo do háje.

Když mě pustil, zadíval se na mě s povzdechem. Vzápětí se začal přehrabovat ve své tašce.

„Málem bych zapomněl! Něco pro tebe mám,“ obrátil se na mě se širokým úsměvem a vtiskl mi do ruky plyšáka papuchalka. Okouzleně jsem vydechla.

„Ty jsi zlato!“

„Viděl jsem ho náhodou, když jsem procházel kolem hračkářství, a vzpomněl jsem si na tebe,“ svěřil se. „Řekl bych, že je docela raritka potkat něco takového v obyčejném obchodě.“ Cathair věděl, jak zbožňuju papuchalky, a jeho gesto mi proto přišlo neobyčejně milé. Svému bývalému otčímovi jsem mohla klidně celé měsíce povídat o tom, že potřebuju nové boty na zimu, protože ty staré už mají žraloka, ale ani to s ním nehnulo.

„Já tě miluju!“ vyjekla jsem bez rozmyslu a mínila tím naprosto nevinné poděkování. Když jsem si uvědomila, co jsem to vlastně řekla, zarazila jsem se. Cathair se na mě díval tak zvláštně melancholicky.

„Klid, vím, jak jsi to myslela,“ pousmál se. „Ale připomnělo mi to, jak rád bych tohle slyšel v momentě, kdy by to bylo skutečně vážné. Bože, ne, promiň, to jsem neměl říkat, byla to blbost.“

„Proč?“ hlesla jsem.

„Nechci, abys měla pocit, že naléhám. Jen jsem se na chvilku zasnil, to je celé. Promiň.“

„Neomlouvej se. Já… no, neumím takové věci říkat, nikdy jsem to nedělala. Ale abych se přiznala, už to vážné je,“ nutila jsem se konečně říct to, co mi leželo v hlavě a na srdci už takovou dobu. Cathairovi se rozjasnil obličej.

„Opravdu?“ zeptal se pak se zatajeným dechem.

„Jo. Já… Ehm. Já… Miluju tě.“ Tak. A bylo to venku. Když už jsem to jednou vysypala, nezdálo se to tak těžké – mnohem těžší bylo sedět a čekat, co on na to. Trochu jsem se obávala, že couvne. To se mi totiž stávalo v jednom kuse.

„Taky tě miluju, Is,“ vydechl. „Věř, že je to poprvé, co tohle někomu říkám. A ať už se stane cokoli, jsem si jistý, že ještě hodně dlouho to bude naposledy.“

Znovu jsem mu padla do náruče a cítila jsem se úžasně lehká. A snad až někdy později jsem vzpomínala na to, že jsem dokonce neměla ani jedinou cynickou myšlenku. Všechny starosti a pochybnosti se nějak rozplynuly a zanechaly po sobě jen nádherně svobodnou, čistou lásku. Konečně jsem zažila druh jakési nirvány, o které jsem dosud jen četla a snila.

Odebrali jsme se z cukrárny, kterou jsme si oba oblíbili, zavěšení do sebe, spokojení a šťastní. Alespoň na chvíli svět kolem dával smysl a nevypadal tak pokrouceně a šedě jako obvykle.

Tedy obrazně řečeno, protože překvapivě opět pršelo. Na rozdíl od mnohých jiných, nudných lidí jsem ale déšť milovala. Obloha byla temně ocelová, ale nějakou škvírou prosvítalo sytě zlaté sluneční světlo a barvilo listí na stromech do neuvěřitelných tónů zelené. Zářící větve vypadaly na zachmuřené obloze jako ze snu, v dáli se rýsovala překrásná duha a vzduch omamně voněl.

„Vypadáš kouzelně, když se takhle tváříš,“ komentoval Cathair mé vytržení. „Neproběhneme se?“ mrkl.

„Jasně,“ zajásala jsem a dali jsme se do běhu. Připadali jsme si jako malé děti, míjeli jsme vyjevené kolemjdoucí a bez přemýšlení skákali do kaluží a šplíchali kolem sebe vodu. Smáli jsme se jako pominutí a rozumná část našich já, pro tuto chvíli zatlačená do pozadí, doufala, že si lidé budou myslet, že utíkáme před deštěm. Nakonec jsme se zadýchaně zastavili a zaklesli se do sebe. Zničehonic jsem s tlukoucím srdcem zjistila, že jsme se poprvé skutečně políbili.

Byla jsem promočená na skrz a musela jsem vypadat dost zuboženě s těmi zplihlými mokrými vlasy, ale bylo mi to jedno a Cathairovi zřejmě taky. Svíral mě, jako bychom se loučili na věčnost, a bez okolků se prohraboval mými vlasy.

Odtrhli jsme se od sebe úplně bez dechu, až když na nás zatroubilo auto, které chtělo zaparkovat na místě, kde jsme stáli. Rychle jsme odtud vymázli a pubertálně se přitom smáli. Schovali jsme se do prostorného výklenku u vchodu jednoho z domů.

„Páni,“ vyjádřil se Cathair užasle.

„Asi bychom se měli zdržovat jen na veřejných místech, než se rozhodneme pokročit,“ uchechtla jsem se. „A dávat si pozor, abychom nepohoršovali okolí.“

„To je fakt. Nějak mi selhala sebekontrola, promiň. Něco takového jsem ještě nezažil.“

„O tom mi něco povídej.“

Zavěsila jsem se do něj a opět jsme vyrazili, tentokrát normálním krokem jako slušní, dospělí lidé bez kapky fantazie.

„Poslyš,“ nadhodil Cathair, „když už jsme dneska zdolali několik fází vztahu najednou, říkám si, jestli bys nechtěla někdy zajet k nám. Poznat mé rodiče a tak.“ Netvářil se moc přesvědčeně, když to navrhoval. Přemýšlela jsem proč asi.

„Ale jo, proč ne,“ pokrčila jsem rameny. „A když bude příležitost, můžeš zajít i ty k nám, až někdy přijede na návštěvu moje matka. Ale není to akutní, všechno má svůj čas. Poznávání rodičů se dneska nenosí,“ usmála jsem se. „Už přece mladým tolik nemluví do života.“

„Jak kteří,“ zabručel Cathair nenadšeně. „Máš pravdu, nemusíme to hrotit. Přece bych tě ale rád někdy pozval k nám třeba na oběd. Myslím, že by měli poznat osobu, která jim udělala ze syna mnohem lepšího člověka,“ pousmál se.

 

 

Věděla jsem, že se něco musí pokazit. Bylo to příliš dokonalé. Ideální vztahy neexistují a vše je perfektní jen nějakou dobu – pokud vůbec – kdy jsou dva ještě slepě zamilovaní a mají minimum starostí s tím, co bude. Všechno ale jednou končí a pro mě to byla chvíle, kdy jsme uskutečnili návštěvu u Cathairových rodičů.

Začala jsem něco větřit už tehdy, kdy jsem zjistila, jak luxusní má auto, ale celou dobu se choval tak nádherně normálně, že jsem se tím nechala ukolébat. Teď však všechny mé obavy nabyly nových rozměrů, když jsme zpomalili a zastavili ve vilové čtvrti, kde žili ti nejbohatší papalášové města.

Cathair mi otevřel dveře, pomohl z auta, nabídl rámě a nasměroval mě k jednomu z rozlehlých domů. Oblévalo mě horko a připadala jsem si totálně mimo mísu – já, obyčejná chudá holka v naprosto nevhodném oblečení, bych měla vstoupit do takového luxusního příbytku, ze kterého byly peníze cítit na míle daleko? Nejradši bych se teď někam zahrabala, nebo jednoduše propadla do země.

Už jsme stáli u vchodu, když jsem ho křečovitě chytla za paži a zaskřehotala, jestli je to dobrý nápad. Pevně mě objal.

„Je to ten nejlepší nápad – chci vidět, jak se rodiče budou tvářit na dívku bez majetku a konexí, kterou miluju. Chci, aby všichni viděli, že láska se nedá koupit. Nikomu tě přece nedám, nemáš se čeho bát. Jsem tu s tebou.“

„Já to věděla,“ hlesla jsem. „Tohle je Averyových rezidence, že jo? Viděla jsem ten obrázek v novinách, psalo se o ní jako o unikátním díle funkcionalistického architekta. Ty jsi Avery,“ obvinila jsem ho.

Cathair si těžce povzdechl a hleděl na mě s bolestí v očích.

„Prosím, řekni, že ti to nevadí,“ vydechl. „Původně jsem nechtěl, aby ses zamilovala do mého jména a peněz, ale právě jsem začal mít strach, že mi možná právě tyhle věci budou osudnými. Prosím, dobře se rozmysli. Nesnesl bych, kdybys mě opustila proto, že jsem Avery,“ vyplivl to jméno, jako by ho osobně inzultovalo.

„Ale ne,“ povzdechla jsem si a políbila ho na rty. „To bych nemohla. Ty nejsi jako oni, jsi lepší a já tě miluju. To stačí.“ Úleva mu málem syčela z uší. „Horší bude, jak se s tím vyrovnají oni,“ ušklíbla jsem se.

„Jo.“ Cathairův výraz potemněl. „Ale buď klidná, lásko, v nejhorším je přeperu a rychle zdrhnem, můj otec judo nedělá a jeho jediné posilování kondičky je mimomanželský sex. Ehm… pardon.“

Rozesmála jsem se. „To byla dobrá hláška,“ ocenila jsem.

„Jsem rád, že jsi uvolněnější. Tak pojď.“

Vstoupili jsme. Fascinovaně jsem zírala na vnitřní vybavení domu, které bylo na rozdíl od nepřitažlivého hranatého zevnějšku budovy příjemně útulné.

Connor Avery byl... monumentální jako jeho dům. Napadlo mě, že se podobal medvědovi. Šedivějící hnědé vlasy měl ulíznuté do elegantního účesu, na sobě měl tmavě šedý oblek, o něco světlejší vestu a bledě modrou košili. Dokonale vyleštěné boty mluvily za samy sebe. Evidentně už dávno nepotřeboval skalpel, aby si vydělal na živobytí, a jeho jedinou starostí bylo pořádat zazobané večírky a prodlužovat konexe.

Když slyšel syna přicházet, pozdravil ho a aniž se otočil, ležérně se zeptal, kde se to zase flákal.

Cathair si odkašlal.

„Někoho jsem přivedl, otče. Chtěl bych ti ji představit.“ Connor se na gauči konečně zvrátil dozadu a vrhl na mě nedůvěřivý pohled. Pak vstal a přistoupil k nim.

„Tohle je Isibéal, moje přítelkyně,“ sdělil mu syn.

Connor se zamračil.

„Isibéal jak?“

„Isibéal Farrell,“ řekl pečlivě neutrálním tónem Cathair.

„A to je kdo?“

„Promiň?“ Cathair byl ztělesněná nevinná nechápavost.

"Co její rodina, je nějak významná? Nikdy jsem o žádných Farrellových neslyšel. Není to spíš křestní jméno?" Connor byl citlivý a vlídný asi jako pařez. Stále jsem se snažila tvářit mile, ale úsměv mi na tváři dost mrzl.

"Ne, pravděpodobně jsi o nich neslyšel. Její matka žije v Derry."

"A otec? Nechtěj mi říkat, že to děvče není ze spořádané rodiny," přimhouřil oči Connor.

Cathair si teatrálně povzdechl. "Její otec byl před několika měsíci mnichem v jakémsi klášteře v Corku, buď tam stále je, nebo opět změnil povolání. Mimochodem, tati, napadlo mě, jestli bys ji třeba nechtěl pozdravit."

"Ahoj Isibéal," usekl jízlivě Connor.

"Dobrý den, pane Avery," oplatila jsem mu tím nejvřelejším tónem, jakého jsem v tu chvíli byla schopná.

"Jdete někam?"

"Chci ji provést po domě. Pak jdeme na večeři."

"Fajn. Promluvíme si pak," pohlédl Connor na syna významně a odebral se zpět k televizi. Cathair si povzdechl a se mnou za ruku se vydal do kuchyně.

"Ahoj mami."

Alice Averyová byla hezká žena. Byla drobnější než Connor a její syn byl po ní, měla také husté světlé vlny a zelené oči jako on. Její něžný obličej mi taky připomínal jeho. Když nás uviděla, usmála se.

"Ahoj zlato. Nezůstanete raději s Isibéal na večeři tady?"

"Poslouchala jsi?" usmál se Cathair. "Ne, nechci, aby měla trauma z otce," zatvářil se mrzutě. „To si nechám na pak, až mu budu muset oznámit, že si ji beru.“

"Ovšem." Alice si sundala chňapky a podala jí ruku. "Já jsem Alice, drahoušku. Ráda tě poznávám."

"Já vás taky," špitla jsem, mírně překvapená její laskavostí.

"Klidně mi tykej, jestli chceš," nabídla jí Alice s milým úsměvem.

Prohlídka domu stála za to. Nikdy jsem neholdovala funkcionalismu zvenčí, ale uvnitř byl docela sympatický – líbily se mi ty různé výklenky a obrovská čtvercová okna. Dostat takový dům zadarmo, nestěžovala bych si, haha.

Nakonec jsme s jistou úlevou vyklouzli ven. Zašili jsme se v oné nóbl restauraci, kam mě pozval před měsícem, a dali si pořádnou večeři. Po takové psychické námaze jsem ohromný talíř vynikajícího humra spořádala, ani jsem nevěděla jak.

„No, tak jsi poznala mou rodinu,“ ohrnul ret Cathair, když jsme nakonec příjemně nacpaní seděli rozvalení na čalouněné lavici. „Matka není tak přímočaře bezcitná jako otec, ale věř mi, že z tebe neměla o moc větší radost než otec – byla jen slušná. A otec… raději nekomentuju. Doufám, že sis ho nebrala moc k srdci. Umí se úžasně strefit do citlivých míst.“

„Klídek, kámo,“ strčila jsem do něj pěstí. Neměla jsem náladu na stres; byla jsem až po okraj plná dobrého jídla a to mě skvěle uklidňovalo. „Je mi to jedno. Jsou různí lidé a se všemi musíme žít.“

Usmál se. „To je dobrý postřeh. Máš pravdu. A třeba se to časem posune. Jsi kočka a umíš být obdivuhodně elegantní, takže těch pár návštěv by mohli přežít alespoň bez komentářů. Stejně odsud chci vypadnout a vídat je jen výjimečně.“

„Uvidí se. Až z tebe bude doktor, můžeš si dělat, co chceš. Avery si myslí, že ti může poroučet, jen proto, že ti platí školu. Jakmile se postavíš na vlastní nohy, můžeš klidně odejít s hlavou hrdě vztyčenou,“ usmála jsem se.

Věnoval mi drobný polibek. „Ach, jak je mi s tebou dobře,“ povzdechl si.