Trnité růže - 05. Čert ví

Toho dne si Anna rozhodně nenechala ujít lekci pouličního zápasu. Měla spoustu energie a navíc byla poháněna oním kyselým vztekem, který se potřeboval někde vybít – a byl proto nadmíru šťastný, že k tomu má k dispozici přímo svůj zdroj. V umíněné snaze mu to dát pořádně sežrat nacházela skvělé odreagování.
Elánius však zřejmě cítil výčitky – jeho útoky pozbyly všechnu razanci. Zacházel s Annou jako s drahocennou porcelánovou panenkou. Když ho popáté položila na lopatky, dopálila se.
„Pane, mohla bych vás o něco poprosit?“ zeptala se zadýchaně, když mu jedním kolenem stála na hrudi.
„Záleží na tom o co, Farrellová,“ opáčil Elánius, ze své pozice značně opatrně, ale pozorně jí naslouchal.
„Mohl byste zátěž zvyšovat místo snižovat? Jestli to bude neustále lehčí, můžu si rovnou pořídit boxovací pytel a nemusím vás s tím otravovat.“ Z hlasu jí odkapával sarkasmus. Elánius zachoval netečnou tvář a nic na to neřekl, takže nevěděla, co si má myslet. Když se však proti sobě znovu postavili, poznala, že ji poslechl, a mohla se do něj konečně pořádně opřít.

Domů se vrátila sice stále nasupená, ale už mnohem spokojenější. Dala si sprchu, něco k snídani a zašla za Havelockem, protože měl právě chvilku volna.
„Kdopak tě naštval, maličká moje?“ usmál se na ni, když usedla do křesla před stolem.
„Jak to víš?“ vylétlo jí vzhůru obočí.
„Dobře tě znám. Ve tváři máš stopy zadostiučinění a chodíš sebevědoměji než obvykle, to znamená, že jsi musela někomu něco pěkně vytmavit, a to nejspíš proto, že tě rozčílil. Takže?“
„No jo, tobě něco neříkat nemá cenu, protože to stejně víš,“ povzdechla si s mírným úsměvem. „Ale to je jedno, jen jsem si potřebovala do někoho praštit a Elánius byl po ruce.“
„Už zase?“
Anna se nechápavě zamračila. Pak se nadechla, když jí došla souvislost.
„Ale houby! Sakra, Havey. Když člověku jednou něco přišijou, už mu to nikdo neodpáře, co?“
„Promiň, drahá,“ usmál se pobaveně. „Je vidět, že manýry mužů z Hlídky už se na tobě stihly podepsat. Tak povídej.“
„Nemám co. Prostě mě vytočil. Je to děsný zabedněnec. Pořád proti mně něco má, ale vsadila bych se, že jenom proto, aby si nemusel přiznat, že mu ve skutečnosti nejsem zas tak odporná. Všechno si to jen cucá z prstu, aby mě mohl sekýrovat. Chápeš, je to choroba mysli – když si něco vezme do hlavy, musí si to pak všemožně potvrzovat, i když někde uvnitř dobře ví, že to není pravda.“
Vstala a začala přecházet po místnosti.
„Je zakomplexovaný a nemůže se nejspíš smířit ženskou, která nepadá do mdlob, když někdo řekne sprosté slovo, a je schopná si krknout, když vyžahne na ex sklenku whiskey. Proč to chlapy tak hrozně irituje? Bojíte se, že převezmeme iniciativu a budete v háji? Abych se svěřila, myslím, že se to nakonec stane a nebude to ani tak dlouho trvat., protože to vaše věčné soupeření vás přivede akorát do hrobu.
Já nevím, jak s tím může žít. On se třeba holí jednou za dva dny, a někdy ani to ne, vypadá jako pobuda a střízlivý je jen výjimečně, a když už, každý v jeho okolí by byl nejšťastnější, kdyby už si konečně dal panáka a přestal prudit. Co je to za chlapa, co takhle nakládá se svým životem a ještě se pokouší kázat někomu jinému? Já jemu bych mohla vykládat něco o tom, jak žít, přestože to taky neumím zrovna nejlíp.
Snad každé moje slovo je pro něj záminkou ke šťavnaté jízlivé poznámce. Víš, že i když se nějakým zázrakem stalo, že mě pochválil, řekl to způsobem, ze kterého by člověk bez důvtipu měl pocit, že zase něco zvoral? To neumí být ani chvilku milý a příjemný? Stačilo by jen trochu pochopení a vypadal by úplně jinak. Možná by si i konečně našel ženskou a nemusel by si na mě léčit mindráky.
Proč se na mě tak díváš?“
Havelock ji pozoroval s mírně nakloněnou hlavou. Zájem v jeho tváři připomínal biologického nadšence, kterému pod lampami dozrálo ptačí vejce a právě se z něj vyklubalo mládě.
„Drahoušku,“ odkašlal si, „uvědomuješ si, že jsi právě několik minut v kuse mluvila jen o Elániovi?“
Anna se zarazila a na okamžik zamyslela. „Co tím jako chceš říct?“ nadhodila pak opatrně.
„Nemáš náhodou něco, s čím by ses mi chtěla svěřit?“
„Ne!“ odsekla. „Chápeš to špatně. Copak jsi mě neslyšel? Celou dobu si tady na něj stěžuju, tak z čeho jsi dostal dojem, že za tím něco je?
„Znáš mě, mám sklony hledat pravý důvod, proč se lidé vyhýbají vyřčení určitých věcí a snaží se to všemožně zamluvit. Poznám, když mi někdo nechce něco říct, a obvykle dokonce i to, co vlastně tají.“
„Jo? Tak tentokrát jsi bohužel vedle,“ zamávala Anna pažemi a založila si ruce na hrudi.
Havelock se pousmál, ale nebyl to úsměv zvlášť veselý. Bez ohledu na Annino popírání dobře věděl, co se v ní děje – znal ji jako vlastní boty. Tedy kdyby bylo běžné se denně zajímat o život své obuvi, řešit její problémy, těšit její zklamané lásky a sdílet její velkolepé sny.
Teď když o tom přemýšlel mu to přišlo docela přirozené. Anna měla s Elániem hodně společného. Oba byli v nitru beznadějní idealisté, které život na povrchu opracoval v poněkud cynické a soběstačné lidi. Elánius neměl sladký život a podepisovalo se to na něm celých čtyřicet let. Anna měla mnohem lepší start, a přesto se i u ní projevovaly podobné tendence. Její mnohé platonické zamilovanosti, které pravidelně ústily v hořká zklamání, těžce podrývaly její důvěru v dobré konce, se kterou se narodila.
Tvrdila, že nemá v úmyslu se vdávat, ale Havelock věděl, že kdyby ji nějaký muž přesvědčil o tom, že ji nade vše miluje a nabídl jí sňatek, nadšeně by souhlasila. Problém byl v tom, že už potkala pár slibných mužů, kterým se podařilo v ní vyvolat dojem lásky a oddanosti – zanechali ji plnou údivu, nepochopení a ohromné bolesti, zranitelnou jako čerstvě vylíhlá želvička.
Ani zarytému optimistovi v takovém případě nemohl elán vystačit věčně. Elánius toho byl učebnicovým příkladem. Havelock tudíž nebyl příliš nadšený z toho, že se takoví dva lidé ocitli právě v téhle situaci. Měl nepříjemnou předtuchu, že se Anna znovu jen nepěkně spálí. Ten, kdo nevěří životu, je schopen ho bezcitně odmítnout – a přesně taková rána pod pás ji nejspíš čeká od Elánia.
„Dobrá, čeníšku,“ přikývl. „Tak až to budeš chtít zkonzultovat, stav se.“
Anna se ani nepohnula a zírala do stěny. Ústa měla zkroucená, jako by žvýkala citron, a evidentně upadla v hluboké zamyšlení.
„Vždyť je to blbec,“ řekla nakonec. „Jak by se mi mohl líbit blbec?“
Pak najednou vydechla a naklonila se, jako by dostala do žaludku dělovou koulí. Havelockovi bylo jasné, že tím její popírání skončilo, spěšně vstal od stolu a vydal se k ní.
„Bohové,“ zachraptěla hlavou dolů. „Vždyť proč by ne. Jak jinak. Já si přece pořád vybírám samé blbce, takže je to jasné… Oh… Proč já…?“
Havelock ji něžně nasměroval ke křeslu a posadil si ji na klín. Když zvedla hlavu, viděl na její tváři slzy.
„Proč?“ ptala se ztrápeně. „Co jsem komu udělala? Proč se mi to muselo stát zase, když vím, že je to špatně… Jak je možné, že jsem to udělala znova, i když vím, že je to zbytečné? Copak jsem sebevrah? Ne, já už nechci, mám toho plné zuby,“ mumlala ublíženým tónem a pěstmi si zuřivě otírala oči.
„Ššš,“ tišil ji Havelock a konejšivě ji hladil po zádech. „Hlavně si nic nevyčítej, maličká.“
„Víš, co je směšné? Jakkoli mě štve, nějak mám pocit, že je to skvělý chlap…“ vzlykla a dala se do pláče. Havelock si ji přivinul k sobě a pevně objal ve snaze jí dodat pocitu bezpečí, který jí momentálně chyběl. Přestože mu jeho rozum říkal něco jiného, hořečnatě doufal, že se věci přece jen vyvrbí příznivějším směrem, než jaký se nabízel.

Toho dne se kapitánovi zdál sen.
Měl hlídku, v jedné ruce láhev whiskey, v druhé zvonec, na hlavě svou křivou, rezavou helmu, stejně tak křivý a rezavý zbytek zbroje, u pasu mu visel standardní tupý meč a jeho sandály byly prošoupané do tenké vrstvičky, přes kterou cítil každý dlažební kámen ulice. Krátce řečeno, vše bylo jako obvykle.
Pak si ale uvědomil, že mu po boku kráčí Anna. Byla v obyčejné policejní uniformě a ve své šeříkové blůzce, milá a usměvavá. Jak spolu pokračovali ulicí, podívala se na něj – byl to něžný, zamilovaný pohled, při kterém Elániovi tuze vyschlo v ústech.
Svět najednou zablikal a změnil se. Anna vedle něj byla najednou v nádherné bílé róbě s vlečkou, měla ve vlasech korunku, přes obličej jemný závoj a v ruce držela kytici stejně bílých růží.
Elánius ani nestačil popadnout dech, který mu ten pohled vyrazil, než si všiml, že už se neusmívá na něj. Dívala se kamsi dopředu a muž vedle ní jako by přestal existovat. Bodlo ho u srdce, ale to už bylo vše znovu jinak.
Anna nyní kráčela sebevědomým vojenským krokem oblečena jako generál, na prsou blýskavá vyznamenání a na nohou naleštěné botky, a ač její úbor zůstal sněhobílý, na Elániově očekávání nadělal ošklivé temné cákance. V tom se Anna vyhoupla na překrásného čokoládového hřebce, zamávala kapitánovi ručkou v saténové rukavičce, zasalutovala a potom se rozkošně zasmála. Pobídla koně kupředu a pořád se smála.
Elánius, jako by k ní byl připoután neviditelným lanem, se rozeběhl za ní a volal na ni, ať počká, že pojedou spolu. Ona však jen zavrtěla hlavou, ukázala na nezřetelnou postavu v dáli, pohodila vlasy a opět se zasmála. Čím víc kapitánovi ujížděla, tím falešněji její smích zněl a tím zlověstnějším se stával. Elánius sotva popadal dech a nebyl s to běžet dost rychle, aby ji dohnal. Hrdlo se mu stáhlo a nemohl ze sebe dostat ani slovo, přestože ze všech sil se snažil jí něco říct. Byla už příliš daleko na to, aby ho slyšela, ale nemohl křičet. Nakonec se zastavil, cítil horké slzy na svých tvářích a v hrudi bolest, která se ho pokoušela rozervat.
Probudil se zbrocený studeným potem, namáhavě sípaje. Vstal, dopotácel se do umývárny a ponořil hlavu do škopku s vodou. Byla ledová a vrátila mu trochu příčetnější vnímání. Když se osušoval, přesvědčoval sám sebe, že nic z toho se nestalo, ani nestane, i když upřímně vůbec netušil, kde bral ten optimismus.
Cítil se v tom snu tak bezmocný… tak nehodný Anny. Věděl, že by nebyl s to jí dokázat, že by pro ni udělal cokoliv na světě, kdyby si to přála. Mohl by se rozkrájet a ona by se neslitovala – i kdyby chtěla, ta nezřetelná postava v dáli, která byla jistě jejím manželem, by nic takového nepřipustila. Anna, kouzelná mladá žena vévody… Jak by se jim on mohl vyrovnat?
Když se tak poslouchal, doufal, že ho Anna alespoň polituje, až ho najde v hospodě nad řadou prázdných sklenic blábolit nesmysly o lásce. Musel by na tom být opravdu špatně, aby uvěřil, že by měla jakýkoli důvod si pomyslet právě na něj. A i kdyby se snad stal ten zázrak, rozhodně se nesetká s dobrou vůlí svých rodičů.
Nemohl už usnout, protože mu teď hlavou neustále běžely tragické obrazy vesměs zachycující Annu. Po hodině dvou to vzdal a šel si dát něco k obědu do hostince k Hargovi.