Trnité růže - 07. Na hrotech

Když se blížila šestá hodina, Anně klesala brada na prsa. Zničehonic se však venku začaly ozývat rány a výkřiky, které ji probudily. V Ankh-Morporku ale člověk nemůže trochu hluku hned považovat za důvod k obavám, a tak ještě chvíli vyčkala, než se vydala na průzkum.
Celá ztuhlá a ospalá vyšla ze dveří na ulici.
Nedaleko strážnice bylo podezřele mnoho lidí. V matném světle pochodní se tam mihlo několik postav, které poznávala – jedna na sobě měla vyleštěný hrudní plát.
Cítila, jak jí srdce zrychlilo, a nitro jí zaplavilo zlé tušení. Ve vzduchu byla cítit krev. Lidé pobíhali z jednoho místa na druhé. Někteří, jak se zdálo, polehávali na ulici. Anně přeběhl mráz po zádech a rozeběhla se.
Podařilo se jí zastavit Karotku, který se zřejmě snažil dát tomuto chaosu řád.
„Co se to tu děje?!“
„Tenhle muž se pokusil vykrást obchod, ale nějak se mu to vymklo z rukou,“ vysvětloval spěšně. „Málem ho chytili, ale on pak v panice prostě začal střílet kolem sebe a zasáhl už několik lidí. Bohužel to přihlížející zajímá natolik, že se neustále vystavují riziku. Dávej pozor, ještě se mi nepodařilo se k němu dostat – je támhle,“ ukázal kamsi mezi budovy a vzdálil se.
Anna natáhla krk, aby dobře viděla. Jakýsi muž s kuší v rukou rychle nabíjel a přitom ustupoval, aby na něj nemohli. Nikdo se ovšem příliš nesnažil se k němu přiblížit, všichni byli raději nápomocní zasaženým. Z vedlejší ulice se sem hrnuli další lidé, aby se podívali, a vystavovali se tak zbytečně další střele.
„Do hajzlu, Farrellová, co tu k čertu děláte?“ ozval se za ní drsný hlas. „Je to tu nebezpečné! Proboha, ženská, vždyť vy nemáte ani hrudní plát!“
Anna se otočila a střetla se s kapitánovým divokým pohledem. I v tom nedostatečném světle viděla jeho znepokojení. Pocítila k němu příval vděčnosti, ale přesto už otevírala pusu, aby ho setřela nějakou dobře mířenou odpovědí.
Náraz ji však srazil na kolena.
Zalapala po dechu a na okamžik se jí ve tváři objevil výraz překvapení.
Bylo to zvláštní. Zatím nic necítila, dokonce ani bolest v kolenou, která si při pádu musela pořádně nabít. Svět jako by se zpomalil. Sledovala, jak Elánius vytřeštil oči, opožděně zaslechla i jeho výkřik a pak se k ní vrhl. Když sklonila hlavu, zjistila, že se jí na košili rozpíjí tmavá skvrna. Všimla si, že ta zanedbatelná dírka v látce má roztřepené okraje. Z rány začaly vytékat pramínky krve a ona se je pokusila zadržet, ale ruka se jí třásla a konečky prstů uhýbaly.
Cítila, jak ji chytily čísi ruce, a vzhlédla. Poprvé si uvědomila, jak krásnou oříškovou barvu mají Elániovy oči.

Elánius v hrůze sledoval, jak Anna padla na kolena. Na její tváři se objevil překvapený výraz. Rána v jejím těle jakoby dramaticky počkala, než k ní dívka skloní hlavu, a pak z ní začala prýštit krev.
Střela, která jí proletěla tělem, se ztratila někde v prachu mezi pobíhajícími lidmi. Elánius se vrhl k Anně, zatímco ona omámeně přitiskla dlaň k ráně.
Padl k ní a chytil ji za nadloktí. Zvedla hlavu a Elánius se musel potýkat s jejím najednou tak něžně zasněným pohledem, který mu bolestivě připomněl jeho sen. Zatřásl hlavou a pokusil se vzchopit.
„Farrellová,“ hlesl bezradně. „Neříkal jsem vám, abyste na sebe dávala pozor? To je základní pravidlo, které pomáhá přežít v Hlídce… Víte, že se dá porušit jen jednou?“
„Omlouvám se, pane,“ vydechla tak tiše, že se musel sklonit blíž, aby ji lépe slyšel. „Ale já se ještě nechystám umřít…“ Tělem jí projel jakýsi třas, který ji přiměl semknout víčka. „Akorát to… pekelně… bolí.“ Hlas se jí vytratil a byla by klesla k zemi, kdyby ji Elánius nezachytil. Zakrvácené ruce jí klouzaly po jeho zbroji, které se křečovitě snažila přidržet. Dech se jí zkracoval a Elániovi svírala hrdlo panika.
Vzal ji do náruče a zdvihl ze země. Opřela se mu hlavou o rameno. Elánius se rozhlédl kolem; viděl, že Karotka zahájil vyjednávání a Noby s Tračníkem pomáhali s ošetřováním raněných a udržováním přihlížejících v bezpečné vzdálenosti. Zdálo se, že postarat se o Annu zůstalo jen na něm.
Přiměl se zaplašit všechny nevhodné myšlenky, které v něm vyvolával její hořečnatý dech na jeho krku, a rozeběhl se na strážnici. Položil Annu na jedinou vhodnou plochu, což byl stůl v kuchyňce, a pokusil se jí změkčit ležení polštářky z několika židlí.
„Mechorost, pane,“ zamumlala ztěžka. „Překmitnutá. Zavolejte ho...“
Elánius na ni vrhl poslední zoufalý pohled a se srdcem v krku se vydal pro doktora. Slyšel o nějakém felčarovi jménem Mechorost, ale v životě by ho nenapadlo, že by jeho služby vyžadovala zrovna zástupkyně aristokratického výkvětu města. Nicméně ho momentálně nenapadal nikdo, komu by její zdraví bez obav svěřil, a tak se rozhodl naslouchat jejímu přání.
Překmitnutá nebyla daleko, ale také mu chvíli trvalo, než našel ty správné dveře. Když mu otevřel odevzdaně se tvářící člověk v plochém klobouku, málem si spolkl jazyk.
„Doufám, že je to vážné,“ povzdechl si Mechorost.
„Nšplsssts…“ zachrchlal Elánius bezmocně.
„No tak, vydýchejte se, abych nemusel oživovat i vás.“
„Naši policistku nějaký maniak střelil kuší,“ podařilo se mu konečně rozhýbat mluvidla. „Chtěla k tomu vás.“
Doktor jen přikývl, spěšně na sebe hodil plášť, popadl svůj kufřík a vyrazil s Elániem do tmy.
„Povězte mi o tom něco,“ pobídl ho felčar v běhu.
„Ehm… Nó… Dostala to zezadu do… sakra, někam do oblasti kříže… Takových pět deset centimetrů nalevo od páteře.“
Mechorost obrátil oči v sloup.
„A jak je vaše policistka hubená, když už jsme u centimetrů?“
Elánius spolkl jízlivou poznámku.
„Je drobná,“ odpověděl popravdě. Vlastně si do té chvíle myslel, že je mnohem vyšší. Co s člověkem udělá zdravé sebevědomí…
„Výborně,“ zabručel Mechorost.
Doběhli na strážnici a Elánius ho zavedl k Anně. Napůl se obával, že už bude pozdě. Chvíli sice ještě byla mimo, ale vzápětí přišla k sobě, když ji Elánius popleskal po tváři. Pohled měla rozostřený, úlevně však vydechla, když je zaznamenala. Potem se jí leskl už celý obličej i krk. A zřejmě to bude horší, pomyslel si Elánius, když viděl, co Mechorost začal tahat ze svého kufříku.
„Je mi z-zima,“ zachraptěla ztěžka a kapitána to vyděsilo. Stiskl jí ruku a v duchu se začal zoufale modlit.
„Ztratila hodně krve,“ komentoval doktor scenérii v rudé na stole před ním.
Vzápětí jí bez okolků začal rozepínat zkrvavenou košili. Elánius automaticky odvrátil hlavu.
„Poslyšte, na to bude čas jindy,“ otočil ho felčar netrpělivě zpátky. „Teď byste mi s ní mohl laskavě pomoci.“
Elánius se zhluboka nadechl a pokusil se sterilizovat své myšlenky. Pozorněji si prohlédl ránu. Byla to tmavší prohlubenina v krvavé lázni. Podal pak Mechorostovi namočený hadřík a doktor důkladně otřel krev. Dal Anně napřed vypít nějaký svůj lék a tím samým otřel i okolí rány. Pokusil se bez následků ujistit, že kovový hrot nepoškodil něco důležitého, a k všeobecné úlevě se zdálo, že hladce proklouzl a nezanechal větší škody. Pak vyčistil ránu a zašil ji.
Opatrně ji obrátili na břicho. Anna se opřela o jeden loket, třásla se a těžce oddychovala. Zpocený obličej měla bledý jako stěnu a rty nafialovělé.
První zákrok ještě zvládla statečně, už jí ale docházely síly i vůle. Když doktor ošetřoval vstupní ránu v zádech, její výkřik dral Elániovi uši. Ani ona medicína nestačila, aby bolest nevnímala; vnitřek rány byl stále velmi citlivý.
Když bylo hotovo, oba si umyli ruce a Mechorost dal Anně další medicínu.
„To jí pomůže usnout,“ vysvětlil. „To děvče mělo sakra štěstí. Ale ještě není vyhráno, rána se musí udržovat v co nejlepší čistotě, aby se do ní nedostala infekce. Teď musí hodně spát a odpočívat a dobře se stravovat, především by měla mít dostatek tekutin, aby se obnovila krev. Poslyšte, kapitáne, vypadáte jako rozumný člověk, potřebuje tak tři čtyři týdny pauzy. Ne abyste ji tahal do práce,“ zahrozil na něj prstem. Elánius polkl další poznámku, jelikož by si nedokázal ani představit, že by se zachoval tak nemoudře. „Ale ani pak by se neměla nějakou dobu namáhat. Taková zranění se nehojí přes noc…“
Mechorost si sbalil kufřík.
„Měl byste informovat její rodiče. Je sice dospělá, ale to nebrání jejich starostem o ni.“
Elánius pozdvihl obočí. „Ti snobové? Nebyl bych si tím tak jist.“
„No, popravdě řečeno si myslím, že zrovna oni se pokoušejí si dceru hlídat. Je to jejich jediné dítě.“
„Vy ji znáte, doktore?“
„Ano. Je mojí pacientkou něco málo přes deset let. A upřímně, ačkoli její věk říká něco jiného, přijde mi pořád jako děvčátko. Kdybych ji neznal, řekl bych jí tak nanejvýš patnáct. To ty její dětské rysy, mají to v rodině.“
„Jak se tak se mnou hádala, vypadala starší,“ ušklíbl se Elánius.
„Máte tu nějaké čisté prostěradlo nebo ručník či cosi na ten způsob?“
„Proč?“
„Řekl bych, že v té košili by zůstávat neměla.“
„Ach… ano. Moment, myslím, že bychom tu měli osušku, jestli to stačí… Je čistá.“
„Skočte pro ni, prosím…“
Zabalili Annu do osušky a Elánius se vzdal svého kabátce, protože se stále třásla zimou, ačkoli v místnosti bylo teplo. Blůzu od krve kapitán hodil do kbelíku se studenou vodou.
„Ty ruce ani tolik nevadí, umyje se později. Tady pro ni máte něco na bolest a – “ tahal doktor z kufříku další lahvičku, ale větu nedokončil, neboť dveře strážnice se v tu chvíli rozrazily a ozvala se kakofonie kroků, hlasů a cinkání zbroje. Elánius s Mechorostem vyhlédli do haly.
Zdálo se, že Karotkova mise byla úspěšná. S vyrovnaným výrazem vedl spoutaného střelce jednou rukou a v druhé měl jeho samostříl. Nobyho s Tračníkem měl po boku.
„No, pane,“ začal seržant Tračník spokojeně. „Mrtví i živí předáni rodinám, byla držena minuta ticha za padlé a pachatel je veden za mříže. Už je zase pořádek a klid.“
„Výborně,“ přikývl kapitán. „Zavřete ho na několik západů a odstraňte z jeho cely veškeré potenciálně nebezpečné věci včetně dlouhých prostěradel.“
„Kde je Anna,“ rozhlédl se Karotka kolem.
Elánius ukázal palcem za sebe. „Zrovna spí. Střelil ji, ale bude v pořádku.“ Snažil se ze všech sil, aby to znělo lhostejně a téměř cítil Mechorostův pohled, který se mu opřel do zad. Kapitána popouzela Karotkova upřímná starost v obličeji. Elánius měl pocit, že nikdo jiný o ni nemá právo mít takový strach jako on. Karotkův zvýšený zájem o Annu mu všeobecně na náladě nepřidával – svobodník by pro ni totiž byl mnohem lepší volbou než chudák starý kapitán a chudáka starého kapitána to velice deprimovalo.
Pohlédl na Mechorosta, aby si od něj vzal lahvičku, kterou mu podával.
„Nemělo by se s ní moc hýbat,“ poučoval doktor ještě. „Prožije si pár krušných nocí. Kuchyňský stůl tedy ale není nejlepší lůžko.“
Elánius přikývl. Pak si na něco vzpomněl.
„Noby, že ty bys určitě našel ty peníze, které před pár dny tak záhadně zmizely z plechovky pro zvláštní případy?“ zeptal se mile.
Nobymu se barvy v obličeji změnily v různé odstíny červeni. Sáhl k opasku a vytáhl měšec s penězi, který zdráhavě podal Elániovi. Kapitán nasypal jeho obsah Mechorostovi do dlaně.
„Hm. Víc se toho tady asi nenajde,“ poškrabal se kapitán na hlavě, když mu oči padly na několik tolarů a ubohou hromádku pencí.
„To je v pořádku,“ mávl rukou Mechorost. „Tak drahý zase nejsem a o ni se starám už dlouho. Člověk ale holt z něčeho žít musí. Tak sbohem, přeju zdraví – i když bych se tím jako doktor připravoval o pacienty,“ pousmál se chmurně svému neveselému žertu a zmizel za dveřmi.
Elánius hodil prázdný váček zpět Nobymu, který se tvářil zahanbeně. Vzápětí se i s Tračníkem vytratili, pravděpodobně na snídani do hospody. Karotka šel zavřít střelce. Když se vrátil, projevil tendence zůstat na strážnici a pečovat o Annu, ale kapitánovi z té představy naskakovala vyrážka. Ujistil ho, že se o ni dokáže bez problémů postarat sám a že si pro ni nejspíš stejně brzy přijdou rodiče, takže se nemusí obtěžovat a může jít klidně domů, vřelé díky. Když poněkud zmatený Karotka odcházel, cítil se Elánius až provinile, že je na toho chlapce tak jedovatý.
Vydal se do kuchyně. Anna měla zavřené oči a byla děsivě klidná, ale téměř jistě jen spala. Elánius ji šetrně zvedl a odnesl nahoru do své pracovny, kde v rohu stálo úzké erární lůžko. Pečlivě ji uložil a přikryl a zatím se snažil zapomenout na to, jak se k němu cestou v omámení přivinula. Nejspíš nevěděla, co dělá, a ani to, že to vůbec dělá, ale tím hůř Elániovi bylo.
Přinesl si s sebou i mokrý kus hadru. Otřel jí obličej a krk, dál se raději nepouštěl, přestože by jí to možná udělalo lépe.
Chvíli u ní pak seděl. Vzpomínal, jak trpěla, když ji Mechorost ošetřoval. Ten výkřik bolesti se mu zařízl do srdce.
Znovu otřel z jejího čela kapičky potu, které se tam začínaly tvořit. Cítil, jak se chvěje, pořád dýchala těžce. Když jí položil dlaň na tvář, zjistil, že úplně hoří.
Obočí mu překvapením vylétlo vzhůru, když ucítil její dotek. Vzala ho za ruku a přitiskla si ji k tělu, jako by se chtěla někde nebo něčeho udržet. Zřejmě už v horečce blouznila; čas od času něco nesrozumitelně zamumlala a neklidně se zavrtěla. Elánius se na ni starostlivě díval a přemýšlel o tom, jestli Anna vůbec ještě vnímá, co se kolem ní děje. Zároveň jí však ruku stiskl, aby ji uklidnil, a žil tím okamžikem, že jí mohl být takhle blízko.
Přistihl se, že děkuje jakémukoli kolemjdoucímu bohovi za její život i zdraví. Když opět ucítil jemný květinový závan, prosycený Anninou něžnou bytostí, sklonil hlavu a zakryl si oči dlaní.
Skoro si přál, aby se to nikdy nestalo, aby Annu nikdy v životě nespatřil. Vrátila mu všechny jeho romantické sny, které míval kdysi. Místo spánku teď po dnech vídal její tvář.
Nebyla dokonalá, rafinovaná, ani exotická, jako přitažlivé ženy bývají, ale když se na ni člověk nějakou chvíli pozorně díval, nemohl si nevšimnout jejího nenápadného, nevtíravého, a přesto silného kouzla. Její jemná, poněkud dětská tvář vyvolávala něžnou oddanost, a nezanedbatelná síla její osobnosti si snadno získávala respekt a úctu. Byla jako poupě růže, které se otvíralo jen těm trpělivým, kteří měli odvahu ji blíže zkoumat.
Elánius chmurně uvažoval o tom, proč se musel zamilovat zrovna do ní. Byla jeho úplným opakem. Jemu bylo skoro čtyřicet, vlasy mu začínaly šedivět, vrásek přibývalo, na holení kašlal často a rád, nepřiměřeně pil, měl každý den jako na talíři své mnohé fatální neúspěchy, žil z denních dávek sebepohrdání a nevěřil v lepší zítřek. Jakou by s ním měla budoucnost, i kdyby se nakrásně najednou rozhodla, že ho chce? Byl by jí schopen takhle zničit život, jen z obyčejné sobecké touhy?
Bylo to ale zvláštní… Stačilo jediné ráno, kdy nebyl čas na nevybíravé chování a věci se trochu zvrtly v boj o život, a tolik je to sblížilo. V té vypjaté chvíli nouze se jim v jejich vztahu podařilo postoupit o značný krok. Elánius objevil několik dalších vlastností, které jí mluvily ve prospěch, a doufal, že i on projevil dostatek starosti a nasazení, aby si o něm alespoň přestala myslet, že je bezcitný.
Z hlubokých myšlenkových pochodů Elánia vyrval třesk zdola, jako by někdo zuřivě rozrazil vchodové dveře. Kapitán se napřed jemně vyprostil ze sevření Anniny ruky, pak se vztyčil jako podrážděný had a seběhl po schodech dolů. V hale stál jakýsi postarší muž vcelku impozantního vzhledu, jenž byl oblečen jako typický ankhský hrabě. Za ním přiklusalo několikero sloužících s nosítky. Elánius ho sice v životě neviděl, byl si ale jistý, že ví, kdo to je.
„Kde je?“ vyštěkl na něj Farrell, jakmile si ho všiml. Kapitán pokynul směrem ke schodům.
„Je v pořádku, ale zrovna spí. Nemělo by se - “
Hrabě ho v nejmenším neposlouchal. Vyrazil instinktivně přímo k pracovně a při tom vrčel.
„Tak tohle je poslední kapka! Nechá se zaměstnat v takové díře, kde na ni ani nedohlédnou. Mohla zemřít, vy nestydatí budižkničemové!“
Elánius zamrkal, ale rychle se vzpamatoval, předběhl hraběte přede dveřmi a postavil se k němu čelem.
„Potřebuje klid,“ zaprskal. „Ne zuřící otce!“
„Že zrovna vy víte nejlíp, co moje dcera potřebuje,“ zašklebil se na něj Farrell a nečekanou silou uhnul Elánia z cesty.
Ke kapitánovu překvapení ale nezačal na dceru křičet. Klekl si k lůžku a pohladil ji po vlasech.
„Chudinka malá,“ zamumlal si pro sebe. Pak kývl na sloužící, kteří přispěchali nahoru za ním. Opatrně ji zdvihli. Anna zasténala.
„Klid, drahoušku, už bude dobře,“ tišil ji hrabě a s pomocí sloužících ji uložil na nosítka. Zamířili ke dveřím.
„Tak počkat, kam to s ní jdete?“ vyštěkl Elánius.
„Tohle děvče jde domů, mladý muži, kde mělo být po celou dobu, kterou bylo tady,“ zavrčel Farrell. Elánius se zamračil, neboť se v žádném případě neztotožňoval s oním oslovením, které mu navíc z hraběcích úst znělo vyloženě jako urážka. „Bude v péči lékařů. A slibuju, že se postarám o to, aby sem už nevkročila. Teď nám laskavě uhněte z cesty, nebo vám udělám ze života peklo!“
„Tati!“ ozvala se chabě Anna.
„Anno, drahoušku, jak se cítíš?“
„Já odtud… nechci. Nechte mě… tu…“ zachraptěla ztěžka a pokusila se natáhnout ruku k Elániovi.
„No ovšem, už vidím, jak se tady o tebe postarají,“ vrhl Farrell nebezpečný pohled na kapitána a uhnul s Annou z dosahu jeho napřahující se paže. Se sloužícími přešli odpočívadlo, sešli schody a zmizeli venku v kočáře, jenž stál před strážnicí.
Elánius se na chvíli opřel o stěnu a nechával na sebe padat všechny pocity z právě proběhnutých událostí. Pravda, nebyly všechny špatné, ale ten zbytek bohatě stačil na těžkou depresi. Usoudil, že jediným světlým bodem v jeho nejbližší budoucnosti bude láhev Medvídkovy whisky schovaná v jeho stole.
Napadlo ho, kdo asi stačil tak rychle vyzvonit, co se jí stalo. Policisté byli všeobecně jedna z nejlepších součástí šeptandy, ale přece jen musel být někdo tím vrcholkem.
„Noby?!“