Trnité růže - 08. Až do žaludku

Když se Anna opět probudila, byla již v paláci. Cítila pod sebou měkkou teplou postel a na sobě měkkou teplou přikrývku. Dokonce rozpoznala, že je převlečená do své noční košile, ačkoli netušila, jak se to stalo. Ruce už neměla od krve. Kolem to vonělo čerstvými růžemi, voskem a drahotou.
Nechtělo se jí otevírat oči, protože věděla, kde je. Když ale zaslechla jakýsi tichý zvuk, nakonec to udělala. Huňatým kobercem k ní od okna kráčel Havelock. Anna se vyčerpaně usmála.
Sedl si k ní. Chvíli si ji jen upřeně prohlížel, jako by ji viděl poprvé v životě a naprosto mu vyrazila dech. Pak ji zuřivě políbil na čelo a na obě tváře a pevně ji objal. Anna radostí vydechla, že zase jednou projevil tolik lásky, a objala jej na oplátku.
„Jsem tak rád, že jsi ještě mezi živými, srdce,“ zachraptěl, když ji pustil. Zůstal ale obličejem blízko u ní, jako by se bál, že mu zmizí, pokud si nedá pozor. Pohladila ho po tváři. Ve světle několika svíček se mu prohloubily vrásky a jeho obličej vypadal unavený.
„To už je večer?“ zeptala se ospale.
Havelock si povzdechl. „Ano, drahá. Je večer třetího dne od té otřesné události.“
„Cože?“ To Annu probudilo. „Proboha… Co jsem dělala?“
„Většinu času spala, ale občas jsi něco mumlala, dokonce i vykřikovala, a měl jsem dojem, že by se na tobě dala usmažit omeleta,“ odpověděl trpělivě Havelock. Neustále si ji prohlížel, jako by hledal známky toho, že se ještě pořád nevzpamatovala, a něžně ji prsty hladil ve vlasech.
„Poslyš, to tobě vděčím za to, že jsem tady?“ nadhodila Anna a snažila se, aby v jejím hlase nebyla příliš slyšet výčitka.
Havelock si opět poněkud rozčarovaně povzdechl, trochu se odtáhl a stiskl jí ruku.
„Zlato, pacientův klid znamená být v prostředí, kde lidé nedupou nohama, nehulákají po sobě, nekouří ani nepijí, nejlépe, když u pacienta vůbec nejsou. Hrabě se milostivě uvolil volat k tobě Mechorosta. Strážnice Noční hlídky by pro tebe rozhodně nebylo to nejlepší.“
Anna se zachmuřeně dívala před sebe a přemýšlela.
„Elánius by se o mě postaral,“ řekla tiše.
„Čím si od tebe vysloužil takovou důvěru?“ naklonil Havelock hlavu ke straně a dal si záležet, aby v jeho hlase nebyla ironie příliš znát. Anna pokrčila rameny a zamračila se.
„Jako bys to neznal… Jsem v háji. Totálně. A ještě víc právě proto, že když mě zachraňoval, byl tak starostlivý, něžný a vůbec…“ Zavřela na okamžik oči, aby se vzchopila. „Kdyby nebylo jeho, mohla jsem být mrtvá. Prostě se mi to všechno ještě ztížilo, protože…“ Větu nedokončila, protože se to bála už jen vyslovit nahlas. Havelocka to však zaujalo.
„Protože…?“ pobídl ji.
„Přijde mi, že mu nejsem zdaleka lhostejná. A co víc, dokonce se mi tím vysvětluje i jeho chování na začátku, když byl nepříjemný a přehlížel mě. Možná už tehdy…“ Ztěžka si povzdechla. „Není mi pomoci. Viděla jsem mu až do žaludku, když se nade mnou sklonil s hrůzou v očích. Myslím, že má dobrácké srdce, ačkoli to nerad dává znát.“
Pohladil ji po tváři.
„Toho jsem se bál,“ povzdechl si rovněž. „Jste si hrozně podobní, víš… Dvě takové rozevláté duše, neschopné najít pevný bod, kterého by se chytily. Elánius je idealista, ty jsi romantička – i když se oba tváříte jako pravý opak.“ Pousmál se. „Jste oba v nitru křehcí. Nechci, aby ti ublížil…“
„Nechtít můžeš,“ odtušila Anna nevesele. „Ale tohle nemá naději. Já mu nikdy neřeknu, jak je to se mnou, a on to nikdy neřekne mně. Bude to krásně sterilní vztah, neposkvrněná, nešťastná láska. Nic víc vlastně nemůžu chtít. Bude to rozhodně lepší, než kdyby se na mě sápal. Brr…“
„To by si nedovolil,“ řekl Havelock s výrazem, který prozrazoval, že kdyby si to přece jen dovolil, byla by to poslední věc, kterou by v životě udělal. Anna se zasmála, ale hned přestala, neboť se jí bolestivě ozvala rána v břiše.
„Můžu?“ dotázal se Havelock s pozdviženým obočím.
„Taky bych se podívala,“ přikývla Anna a odtáhla pokrývku. I přes noční košili prosvítala lehká červeň v místech zranění, a když ji vyhrnula, zjistila, že má obvázaný celý pas.
„Bolí to moc?“
„Když na to nemyslím, dá se s tím zatím žít.“
„Jinak je ti už lépe? Teplota ti trochu klesla, ale pořád jsi hrozně bledá.“
„Bude to dobré, Havelocku.“
Zachumlal ji zpátky do peřin.
„Doufám, že ti Elánius už vyčinil za to, že jsi vystavila své zranitelné tělo šílenci s kuší?“ nadhodil pak přísně.
„Jo,“ protočila oči Anna. „Nemusíš se opakovat. To se prostě někdy stane, no…“
„Doufám, že je to poprvé a naposledy. Neumíš si představit, jak mě to vyděsilo.“
„Promiň…“ hlesla. „Udělala jsem hloupost. Já jich v životě už udělala spoustu, nevím, co jsi čekal. Jsem jeden velký chodící omyl.“
Havelock se k jejímu překvapení zasmál.
„Maličká!“ Opět se k ní naklonil a sevřel ji v objetí. „Podle mých zkušeností se ty nejlepší věci stávají právě omylem, takže i kdybys měla pravdu, neměnilo by to nic na tom, že jsi moje malé slunce, které mi prozařuje celý život. Tak tě prosím, dávej na sebe pozor – mysli při tom i na mě.“ Stále se usmíval a bylo to nakažlivé, neboť se Anna, ač momentálně v ne právě veselé náladě, usmála s ním. „Teď se musíš dát dohromady. Doktor Mechorost tvrdil, že by ti měly stačit tři čtyři týdny. Ale pro všechny případy ti tu nechal nějakou mastičku – počítám, že bude výjimečně vzácná, neboť tvůj otec dostal pěkně tučný účet. Doufám, že bude stejně účinná.“
„Jste všichni zlatí. Moc ti děkuju za péči, Havey…“ pohladila ho po ruce.
„Se mnou můžeš počítat vždycky,“ ujistil ji něžným tónem a políbil na čelo.


Kapitán Elánius se ploužil ulicemi a sem tam kopl do nějakého toho kamínku. Připadal si podvedený. Už čtyři dny neslyšel o Anně ani zmínku kromě občasné poznámky někoho z mužstva. Vyptal se po okolí, kde přesně leží Farrellovic sídlo a denně k němu chodil.
Jednou se mu podařilo dostat se dovnitř, ale pustili ho jen za hrabětem, neboť si mysleli, že si potřebuje promluvit s ním. Farrellovi jméno Elánius zřejmě nic neříkalo, protože se do běla rozzuřil až ve chvíli, kdy spatřil kapitánův obličej ve dveřích. Proti své vůli k němu Elánius pocítil respekt, neboť měl ten muž dávku umíněné, houževnaté síly a nezviklatelné rozhodnosti; kapitána málem doslova vykopal z domu a křičel za ním z plných plic něco o oprátce, jestli se tam Elánius objeví ještě jednou.
Po této zkušenosti se Elánius spokojil s tím, že chodil kolem domu a v duchu vřele doporučoval všem obyvatelům Farrellovic sídla, aby se o Annu starali opravdu pečlivě, neb při vzpomínce na její únos ze strážnice zlostně zatínal pěsti.
Znovu kopl do kamene.
Na druhou stranu, kdyby se k Anně dostal, co by jí řekl, pokud by byla vzhůru? Pardon, že jsem vám zbořil polovinu domu, svobodnice, ale jde o to, že by nám v případě vaší smrti chyběl jeden policista, a tak jsem potřeboval vědět, jestli jste naživu, abych upravil rozpis hlídek. No maucta.
Došel ke strážnici, vyloudal se po schodech do své pracovny a zhroutil se do křesla za stolem. Chvíli jen tak seděl, zíral do prázdna a vychutnával si svou frustraci. Když se obtěžoval přeletět pohledem papíry na stole, shledal v nich nepatrnou změnu. Chvíli nemohl přijít na to, co to je.
Vzápětí znechuceně popadl obálku s pečetí patricijského úřadu a roztrhl ji.
Přečetl si vzkaz.
Pak si ho přečetl znovu.
Po nějaké chvíli došel k názoru, že svět má obdivuhodně zvrácený smysl pro humor.
V dopise stálo:

Kapitáne Elánie,
lady Farrellová se nechává slyšet, že by si přála vaši návštěvu. Jestliže vám v nabitém programu papírování a hlídkování zbude nějaký čas, dostavte se, prosím, do sídla hrabat Farrellových v pátek patnáctého června ve dvě hodiny odpoledne.
Rufus Važuzel, sekr. kanc. Patr. A. M., v. r.

Elánius si vzdáleně uvědomoval, že by ho zajímalo, proč „přání lady Farrellové“ vyřizuje Patricijův sekretář. To však bylo vedlejší. Momentálně mu nestačil dech. Nevěděl, co si má myslet o tom, že ho Anna chce vidět a podařilo se jí kvůli tomu zdolat i zatvrzelého otce.
V prvním okamžiku mu poskočilo srdce a zalil ho lepkavě růžový pocit blaha. V tom dalším mu došlo, že mu taky možná chce říct, že odchází, je jí to líto a že mu to chtěla podat osobně.
Nebyl si jist, co by mu vyhovovalo více, jestli její odchod nebo nějaké milejší důvody. Obojí každopádně bude zdrojem jeho další trýzně.
Nakonec se rozhodl. Vylétl ze židle jako střela a vrhl se ke dveřím. Schody bral po dvou. Ve vchodových dveřích se srazil s Tračníkem a přistál na zemi.
„Omlouvám se, pane,“ nakrčil seržant čelo. Pak se mu na tváři objevila zvědavost. „Kam ten spěch, jestli se můžu zeptat?“ Vytáhl kapitána na nohy.
Elánius po něm vrhl nebezpečný pohled, ale usoudil, že seržantova otázka neměla žádný podtext.
„Za Annou,“ pokrčil rameny.
„Teď? Vždyť je šest ráno, kapitáne. Nezlobte se na mě, ale já bych řekl, že by nebyla nadšená, kdybyste ji teď budil. Zvlášť když je v tomhle stavu.“
Tračníkův klidný tón vehnal do Elániovy mysli trochu logiky. Sklesl.
„Máš pravdu, Frede,“ povzdechl si. Znovu se podíval na vzkaz, který zapomněl v ruce. Patnáctého června ve dvě. To znamená, že si počká ještě kolik…? Celých osm hodin.
„U bohů,“ zasténal a svalil se na lavičku.
„Určitě bude v pohodě, pane,“ řekl povzbudivě Tračník, který si to vyložil po svém. „To děvče je z kurážnýho těsta. Vždyť to má i ve jméně.“
„Hmm?“ vytrhl se Elánius z chmurných myšlenek.
„Měl jsem jenom dojem, že si to vyčítáte, kapitáne.“
„Jak bych nemohl? Vůbec jsem ji neměl brát do hlídky, tohle není místo pro dívky jako je ona! Kdybych věděl, co se stane…“
„Jenže vy jste to nevěděl, pane. Nikdo to nevěděl. Není to vaše chyba. A navíc, sám Patricij přece chtěl, abyste ji přijal.“
Elánius se na okamžik odmlčel.
„Co je to pořád s tím Vetinarim? Je snad jeho adoptivní dceruška, či co?“ ucedil nevrle.
„Je to jeho sestřenice. Karotka mi to říkal.“
Kapitán zůstal strnule zírat.
„Cože?“ nechápal. Pak mu ve tváři blesklo poznání. „To je ona? Proboha, představoval jsem si ji jako poloupírku s mrazákem místo mozku, podobnou jemu!“
„Patricij je evidentně unikát,“ pokrčil rameny Tračník. „Dáte si čaj, pane?“
Zatímco se Elánius vzpamatovával, odploužil se seržant do kuchyně a postavil na čaj. Po chvíli slyšel bouchnout dveře pracovny.