Snuff

Nemám ráda silonky. Pokud se mi nepodaří je roztrhnout hned po vybalení z krabičky neopilovaným nehtem či zadrhnout o prstýnek při navlékání, dozajista nepřežijí židli s ostrou hranou, zrádnou spodní stranu desky stolu či odrbanou lavičku v parku. Vyloženě zlomyslné byly školní židle pamatující dobu hluboké totality na gymplu, jejichž sedátka byla různě provrtaná, oloupaná či s trčícími třískami, a kdybych chtěla nosit silonky do školy každý den, musela bych se nejdřív topit ve zlatě.
Tak. Načechrám bavlněnou károvanou sukni a stáhnu červené tričko níž. Nad černými dlouhými korály krčím nos, nemám je ráda, a protože se musí dvakrát obtočit, málem se na nich poprvé oběsím. Podruhé je to lepší, narovnám je na prsou už trochu spokojeněji, dodávají mému outfitu ten nutný retro punc, který si retro párty vyžaduje.
Aleš naneštěstí bydlí na konci jedné z nejzapadlejších městských částí Brna, co na tom, že za jasného počasí je vidět kilometry dolů do města. Než se tedy šalinou dohrkotám na konečnou, sedím v ní téměř sama a točna vyznačující se rozbitou zastávkou, vykradeným stánkem a střepy na chodníku okolí moc na kráse nepřidávají. Dům, jehož byt Aleš se svými kamarády obydluje najdu však rychle a za pár minut již stojím ve vyhřáté kuchyni, vytahuji proviant a seznamuju se s dalšími účastníky retro párty, na které znám jen svoji bývalou spolužačku a nejlepší kamarádku. Okamžitě zalituji, že jsem si nedala víc práce se svým outfitem, Radka má na sobě černé úzké šaty a péřové boa kolem ramen, do retro lady jí nechybí ani drdol a cigaretová špička mezi prsty. I ostatní se vyparádili až překvapivě aktivně, kluci mají saka, šle a klobouky, Aleš dokonce stylovou dýmku, další dvě holky, které neznám na sobě mají saténové šaty na ramínka a opět boa, a protože nemají moji komplikovaně introvertní povahu, okamžitě jsou středem pozornosti, zatímco já sedím na kraji gauče a sem tam prohodím slovo s Radkou. Nijak mi to však nevadí, mnohem víc se bavím posloucháním a pozorováním ostatních, než když mě někdo nutí do řeči a nejsem sdílná, ani když mám připito, což se netýká týpka v obstarožním svetru s vázankou vedle mě, který má ve všem hlavní slovo, než se nenápadně odmlčí a s hlavou opřenou o rameno usne. Solidárně jej zakryji růžovou dekou a než se opět vzbudí, Radka se svým přítelem odejde spát, následována Alešem a brzy po něm se rozloučí i ty dvě cácory, ačkoliv je čtvrtý domácí, Kája, přemlouvá, aby přespaly.
Zůstanu sama s probuzeným spícím, Kájou a zrzkem, jehož jméno si nepamatuju, za to vím, že pokud budu potřebovat pomoct s programováním, nemám prý rozhodně váhat.
„Můj obdiv Domčo“ vrátí se Kája, který byl odemknout holkám domovní dveře. „Jsi úplně ztělesněním teorie, že střízlíci vydrží pít nejdýl.“
Polichoceně se usměju a zrak mi zabloudí na spáče vedle mě, kterému sice do dvou metrů moc nechybí, zato je váhy vpravdě muší. „Nejsem dneska ve formě, sorry,“ zvedne ruky ten a kluci vybuchnou smíchy.
Kája však hned zvážní. „Kdyby to tak mohl říct i Aleš,“ nadhodí a okamžitě rozjede diskusní klub nad problémy s láskou a alkoholem mého kamaráda. Co na tom, že ten spí hned za dveřmi a já zírám vpravdě užasle, jaké jsou kluci drbny. Na jednu stranu nechápu, jak moc musí být člověk zamilovaný, aby tři roky strávil flirtem s jednou jedinou holkou, která nejspíš neví, co chce a akorát si z nudy s Alešem hraje jako kočka s myší, na stranu druhou mi je ho spíš líto, než abych nad tím byla spravedlivě rozhořčena jako pánové.
Protože nedisponuji trvalým bydlištěm v Brně a slíbila jsem své spolubydlící na víkend volný pokoj, domluvila jsem se s Alešem na přespání. Alešovu funkci ochotně supluje Kája, který mi spolu se spáčem roztáhne gauč, kde se spáč okamžitě zahnízdí.
„Všechno slyším,“ zahrozí nám Kája prstem ve dveřích, než zhasne. Moje zrudnutí tedy nejde vidět, tyhle narážky však bytostně nesnáším. Vyklouznu ze sukně a punčoch, zády ke spáči se převleču do spacího tílka a natáhnu se vedle něj, s mezerou víc než slušnou.
Otočí se ke mně na bok. „Aleš to dneska celkem schytal, nemyslíš?“
Nechám si pomlčku, ve které usilovně vzpomínám na spáčovo jméno, zaboha však na něj nemůžu přijít. „No, přijde mi tři roky na někoho čekat jako dost velká ztráta času. To moc nechápu. Přitom Brno je plné hezkých hodných holek, ne takových meger, jako je ona.“
„Znáš ji?“
„Jen podle vidění. Radka nás jednou seznámila, ale nezdravíme se.“
„Aha. No Aleš ji jednou dotáhl k nám na kolej, ještě s Radkou a obě jsou nehorázné slepice.“
„Radka není slepice.“
„Ne? A co ten mobil vedle sebe pořád? To prostě dělají jen slepice.“
Pustím se do zuřivé obhajoby své kamarádky, po čase však zjišťuju, že mám se spáčem společného mnohem víc než Aleše. Od slepic přejdeme volně k Brnu a jeho okolí, jízdě na kole, na lyžích, na inlajích, ke škole a k práci, až po minulé léto, kde spíše už vypráví spáč, a já poslouchám se vzrůstajícím pocitem, že se mi líbí čím dál víc. Když se odmlčí, natáhnu se pro mobil.
„Kolik je?“
„Půl čtvrté za pár minut. A za sedm hodin mi jede vlak domů.“
„Tak to nejvyšší čas jít spát, ne?“
Pousměju se. „Dobře se posloucháš.“ Ve tmě pouze tuším jeho úsměv, otočím se ale na bok a konečně zavřu unavené oči.
„Chce se ti spát?“ ozve se za mnou. Chce, chce se mi odpovědět, kombinováno zároveň se šílenou touhou jej poslouchat dál a dozvědět se o něm víc.
Budeš litovat promarněné příležitosti, šeptá mi moje méně introvertní část já a já ji výjimečně poslechnu. Pootočím se.
„Kde máš ruku?“
Natáhne pravačku.
Uchopím ji za dlaň a přehodím si ji přes sebe, mezera do té doby už značně zmenšená mi k tomu dopomůže a spáč jakmile se dovtípí, co jsem chtěla, se přisune ještě blíž a podloží mi druhou paží hlavu, přičemž obličej zavrtá do vlasů.
„Voníš.“
„Vím,“ zašeptám přemožená teplem a nenadálou hřejivou přítomností. Navzdory jinak málo zažívanému pocitu bezpečí se však do rána kolébám někde na hranici bdění.