Třešňový květ / nový začátek

Nad hlavou se mi mihotají stíny a já teprve teď jsem pochopila, jaké to je žít v osamění. Utíkám pryč ze své minulosti. Nedovedu se otočit, vím že za pár hodin mě bude můj otec - císař - hledat. Nemám odvahu podívat se mu do očí. Nemám odvahu zahodit své sny a touhu po lásce.
Jsem možná jen 18ti letá dívka, jenž utíká od své povinnosti a vím, že by mě ostatní odsoudili za to, že svému otci a zároveň císaři naší země, dělám ostudu. Možná, že se můj otec nebude moci podívat do zrcadla. Možná. Však jsem smířená i s tím, že by se mě mohl zřeknout. Utíkám a získávám svobodu. Proplétám se mezi stromy. Město už spí a jsem tu jen já. Jen já, drahé kimono, co mám na sobě, kimono které vypovídá o mém původu. O původu děvčete z velice bohaté rodiny. Pryč s ním. V životě mi štěstí nepřineslo, tak proč by mělo teď? Naštěstí jsem si vzala s sebou staré, obyčejné kimono. Nyní budu jen obyčejná venkovská dívka.
Postarám se o sebe. Toho se nebojím, ale je tu jedna věc, která mě tíží a nedovoluje mi pokračovat dál v cestě. Minulost. Teď už je to minulost, jenž ve mě zanechává stopy. Musím popadnout dech.
Jaký je můj cíl? Kam bych ráda došla? Není to jasné? Hlavně co nejdál od Eda. Nyní však musím dávat pozor. Musím sehnat nějákého koně, díky němuž se dopravím do Osaky. Osaka je menší město, než je Edo. Mám tam některé příbuzné s nimiž se nestýkám. Kdybych u nich přespala a neřekla, že jsem utekla, mohla bych být v bezpečí. A tak mé další myšlenky směřují stejným směrem.
Jsem skoro v samotném okraji města Edo a rozhlížím se, zda tu nenajdu nějákou stáj. Ano. Konečně. Vidím koně, teď jen jednoho nepozorovatelně vzít a jet. Jet do světa, zahodit minulost, otevřít se budoucnosti.
Když už jsem konečně našla odvahu. Snažím se utéct, teď i s ukradeným koněm. Kdyby se tohle někdo dozvěděl, že já, dcera císaře - ukardla koně, byl by semnou a mou rodinou konec. Má rodina by neunesla tu ostudu. Kdo ví, jak by to všecko dopadlo. Ale teď musím přestat myslet na to nejhorší. Utíkám... Pobízím koně, aby jel tryskem. Vlasy mi vlají ve větru a kimono to samé. Držím se hřívi nádherného, jistě drahého koně. Takových jsme měli opravdu hodně. Jsem volná, jako vítr. Už se nezastavím...možná až budu chtít. Tma již není tak pustá, jako na začátku mé cesty. Noc se už krátí a začíná den. Tento den je tak odlišný, od těch ostatních. Jsme u nádherného jezera. Já a "můj" kůň. Napijeme se čerstvé vody z jezera a pokračujeme v útěku.
Rozhlížím se kolem sebe. Krajina je moc hezká. Vlastně vše je tu tak dokonalé. Ráda bych své pocity sdílela se svou dřívější, první láskou, o kterou jsem přišla jen kvůli bezcitnému samuraji. Až ho někdy potkám - zabiji ho.
Štěstí stojí na mé straně a snad i bohové se na mě usmáli a snaží se mi pomoci. Však jsem se k nim vždycky modlila. A myslím, že se to vyplatilo. Našla jsem skrýš nějákého potulného samuraje. Nikdo v mém dosahu není a tak bezpečně kradu katanu a několik dýk. Raději se kolem sebe dívám. Někdy mám pocit, že mě někdo sleduje, ale mnohdy se mílím. Poslední dobou mám takový pocit. Tvářím se co nejvíce klidně, ale myslím, že ten kdo mě dnes sleduje, cítí můj strach. Raději rychle nasednu na koně a tryskem opustím ono místo.
Zatím co doma poddaná Mariko zjistila, že nejsem ve své komnatě. Vykřikne na celý palác a všichni poddaní se ptají, co se děje. "Sakura!" Křičí a nikdo nechápe co se děje. "Sakura! Unesli ji!" Mariko se zastavila u pokoje císaře a tluče do dřevěné stěny, jako o život. "Sakura!" Nemůže se Mariko nadechnout a tak padá na zem. "Co se děje Mariko?" Ptá se s vyděšenou tváří. Za normálních okolností, kdyby Mariko takhle šílela, by ji musel Tokugawa vyhodit z domu, nebo jí za její drzost setnout hlavu. "Unesli ji!" Vzpamatovala se.

Sakura po dlouhé cestě konečně přijela do Osaky. Lidé ji tam výtají, ač neví, co je zač. Obyčejné kimono, jenž má na sobě ji naprosto změnilo. Však její půvabnou krásu nelze schovat žádným sebe horším kimonem. Jede v novém městě. Městě jménem Osaka. Líbí se jí tady. Lidé jsou tu milejší, než v Edu. Asi nejsou ovládáni strachem, jako tomu je u nás. Usmívají se na mě a já mám pocit, že jsem někde vítaná, a to nejen díky tomu z jaké pocházím rodiny. Osaka je nádherné město, leč nadýchané hystorií. Cítím neklid i boje. Cítím otevřenost národa, ale i lásku.
Sesedla z koně a připoutala ho ke stromu. "Hned se vrátím." Utišila svého společníka a pohladila ho po krku. Tiše mu vydechla do hřívy a šla... Její cesta směřovala do nedalekého hostince. Vešla plná očekávání, že se na ní usměje štěstí a ona se konečně po dlouhé noci nají a napije. Když vešla dovnitř, všichni se na ní ohlíželi, jako by snad existovala jen ona, jen ona a její půvabná krása, která mnoho samurajů dostala na kolena.
"Paní, jakou čest, že je v našem hostinci tak nádherná dáma, jako jste vy. Co si dáte?" Ptal se s laskavým úsměvem starý pán, který ji obsluhoval. "Jen misku rýže a trochu saké. Děkuji za vaše přívětivé uvítání." Snažila se býti milá a věnovat svou pozornost na toho, na něhož mluvila, ale její myšlenky ji to nedovolily. Odtrhly ji od reality.

"Slyšeli jste to? Dceru samotného císaře unesli, ale já si myslím, že utekla. Císař není příliš hoden odpovědnosti za dítě. Má své starosti s vládou." Mluví jeden, snad třicetiletý muž. Další se k němu přidají a než by se Sakura dokázala svednout k ní přistoupí tři muži.
"Dobrý den. Omluvte nás za naše chování. Nechceme vás rušit Sakuro-san..."
Teď když jí oslovili jejim jmenem se Sakura odhodlala odejít od nich. V tom ji ale jeden z mužů chytil za rameno.
"Nemusíte se bát. Neublížíme vám. Jen vás přivedeme domů do Eda."
"Ne!" Vykřikla už jen při té představě, že by se měla vrátit zpátky.
"Půjdete s námi." Snažil se jeden z mužů mluvit klidným hlasem, ale bylo jasné, že není příliš trpělivý. Na čele se mu udělali vrásky a Sakura věděla, že to není dobré...vymanila se chvatem z jeho sevření a utíkala, co jí nohy stačili. Poté, co se dostala pryč z hostince, lidé na ní pokřikovali ať stojí , ať nedělá ostudu svému otci a celé její rodině. Nechtěla to dál poslouchat, co oni ví o tom jak se cítí. Utíkala, tedy snažila se utíkat. Několik bojovníků jí ale chytilo. Měli v rukou meče. Nemohla se proti nim stavět. Neubránila se, smířila se s tím, že se bude muset vrátit do Eda.

Sakura se usmála a řekla: "Vzdávám se. Odejdu s vámi za svým otcem - za svou rodnou."
Když to říkala, najednou se proti ní a několika bojovníkům rozběhl kůň, jenž měl na zádech statného samuraje. Do tváře mu neviděla. Měl ji zakrytou. Na sobě měl brnění, která dříve samurajové nosili. Byl jistě velice důležitý. Žádný potulný rónin (samuraj, bez pána). Věděla, že jí jde zachránit. Nebyla si tím sice úplně jistá, ale co jiného by tu zrovna v tuto chvíli dělal. Už se k ním blížil, věděla co má udělat. Nasedla na běžícího koně a skončila v pevné náruči jejího zachránce. Chvěla se vzrušením. On také. Celou cestu na sebe nepromluvili. Neslyšela jeho hlas, ale už teď se jí samuraj líbil. To jak se zachoval. Snažila se mu sundat masku, ale on ji odrthl ruku a její pokus se nevydařil. Když přijeli k řece, sesedli z koně a připoutali ho, Sakura mu poděkovala. Tím nejhezčím tónem a ze zdvořilosti. On jen pokrčil rameny a zase odcválal pryč.

Dívala se na něho, jak mizí v dáli a v duchu ho nenáviděla. Jak moc byl nezdvořilý. Jeho povinností bylo, přijmout poděkování. "Byl to jen pouhý barbar," řekla Sakura tiše. I kdyby to řekla nahlas, nikdo by ji neslyšel. Byla v samotě. Sama napospas dravé zvěři. Teď není čas naříkat, musí dojít alespoň do nějáké vesnice.
Nemůže se vrátit do Osaky.
Všichni teď ví, kdo je.
Musí odejít někam, kde ji nikdo nezná.