Mezi dvěma světy

Dva světy. Svět Mocných, a Svět Ztracených. Dva světy si tak podobné, a přitom tolik odlišné.
Svět Mocných je svět přepychu, luxusu, zlata. Zde se lidem splňují i ty nejskrytější tužby a přání, ale za jakou cenu? Za život bez přátel, bez lásky za život plný zášti, závisti a pýchy. Zde vládne královský pár krutou mocí. Všichni obyvatelé myslí pouze na sebe. Falešné úsměvy, falešné lásky, falešná přátelství. Svět, který jen zdánlivě připomíná pohádkový život.
A Svět Ztracených. Přesný opak Mocných.. Ovšem žít zde, je utrpení. Je to svět zavrženců, odpudivců, vyvrženců lidské společnosti. Svět zničených, nemocných, chudých, odvržených. Svět bez pravidel, bez vlády, svět chaosu, zde žít nikdo nechce. Svět zloby, vražd a chtíče mít se alespoň trochu lépe.
Tyto dva Světy odděluje tzv. brána, kterou hlídá ozbrojená stráž. Jakmile se pokusí někdo ze Ztracených uniknout do světa Mocných, je bez milosti zastřelen, nebo jakkoliv jinak zbaven života. Mezi těmito světy panuje hluboká nenávist z obou stran. Uznávají pouze jediný zákon, a ten jest takový, že nikdo nikdy nesmí nepřekročí bránu. Jestli tak učiní, zemře. Mocní nenávidí Ztracené a naopak. A mezi těmito světy vzniká láska tak silná, jenž nedokáže nic zastavit. Nic, ani nenávist, ani smrt.


Mezi dvěma světy

I. Setkání
Před sedmi lety.

Svět Ztracených. Hustým temným lesem bloudila malá třináctiletá dívka, sama, vyděšená, netušíc, kde se nachází. Neví nic, o světě „tam venku“ jen si je vědoma , že překročila bránu, o které ví, kam vede, a že ti lidé tam, jsou „špatní“ ale to vše se má brzy změnit.
Když v tom uchopí dívku za ramena mužská dlaň. Dívka polekaně uskočila..
„Kdo jste?“ Prudce se otočila a křikla na něj.
Muž se zasmál. Vysoký pohledný muž, kolem třiceti let věku, s modrýma očima, hlubokýma jako moře a hnědými, nakrátko střiženými vlasy. Tvář mu pokrývaly jemné vousy, stejné barvy, které jeho vzhledu dodávaly notnou dávku šarmu a pocitu odvahy. Byl oblečen do černých kožených kalhot, bílé mužské haleně odhalující mu hruď, přes kterou měl přehozenou, taktéž černou, koženou vestu. Za páskem se mu třpytila stříbrná dýka.
„Kdo jsi ty?“ Zeptal se muž vysoké svalnaté postavy, hrubým hlasem.
„Se..Se..Selena,“špitla dívenka a nejistě si jej prohlížela.
Selena, princezna ze Světa Mocných. Nejváženější a nejhlídanější osoba ve Světě. Na svůj věk velmi povahově vyspělá, tvrdohlavá a sebevědomá. Muž ji beze slova odhrnul její dlouhé černé vlasy z ramen. Na její šíji spatřil malé kulaté tetování v podobě dvou propletených hadů. Taková tetování nosili všichni obyvatelé Světa Mocných, bez rozdílů věku. Nechává se udělat již dětem v útlém věku. Jakmile toto muž spatřil, úsměv mu z tváře zmizel.
I přesto, co se muž dozvěděl, Seleniny zelené „kočičí“ oči mu učarovaly. Byla tak krásná. Na to, že byla ještě dítě, byla krásná a přitažlivá. Muž z ní nedokázal spustit oči. Věděl kdo je, a co by měl učinit, ale takovému krásnému stvoření by nebyl schopen ublížit.
„Ty jsi ze Světa Mocných,“hlesl potichu a odstoupil od ní.
Dívčin pohled se změnil, dostala strach. Bála se toho, co ji ten muž může provést. Zabije ji?
„Co tady děláš? A..a..jak se ti podařilo projít přes bránu?“ Křikl.
Nejdříve jej nejistě sledovala, ale kdyby ji chtěl ublížit, udělá to rovnou a na nic se neptá. Váhala, zda mu má říct pravdu. Vždyť jej nezná, a je ze Světa Ztracených.
„Mluv,“křikl hlasitěji a naléhavěji, když neodpovídala.
„Znám tajnou chodbu, v podzemí,“vykřikla na něj jemným ale dotčeným hlasem a vylekaně od něj několik kroků ustoupila. Otočila se k němu zády, aby neviděl její zaslzené oči.
„Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet,“omluvil se mírným tónem.
„V pořádku, jsem zvyklá,“špitla a utřela si nos.
„Neměl jsem tak vyjet, o…,“začal muž ale svou větu nedokončil.
Obě postavy se s vytřeštěnýma očima dívali před sebe. Před nimi, v útočné pozici, stál vlk, nebezpečně cenící zuby, připraven zaútočit. Selena se třásla strachy. Nebyla sto se pohnout.
„Ani se nehni,“přikázal muž tiše.
„Co…co..chcete dělat?“ Zeptala se Selena, neustále dívajíc se na vlka.
Muž k ní velmi pomalu a opatrně došel. Chytil ji za třesoucí se ruku.
„Uděláš přesně to, co ti řeknu, a zachráníš si život, rozumíš?“
Dívka beze slova kývla na souhlas.
„Až napočítám do tří, začneš utíkat. Neohlížej se, prostě uteč, ano?“
Selena opět nepatrně souhlasně přikývla.
„Dobře, raz..dva…tři,utíkej,“křikl muž.
Selena na nic nečekala. Bezmyšlenkovitě se rozběhla pryč. Hned poté, co utekla, vlk skočil na muže. Toho už si nevšímala, ve strachu utíkala, co ji nohy stačily. Slyšela skučení a vytí vlka. Zanedlouho však uslyšela strašlivý řev muže. Instinktivně se zastavila a rychle oddechovala. Otočila se zpět. Byla zmatená, měla by utíkat, ale svědomí ji to nedovolilo. Pomalu se vracela zpět a schovala se za velký balvan, který byl nedaleko. Srdce ji prudce, vyděšeně bušilo ale i tak Selena cítila, že tam má zůstat. Najednou vše utichlo. Neslyšela již žádný křik. Odhodlala se, a pohlédla přes balvan. Spatřila jen zraněného krvácejícího vlka, jak se, se smrtelným zraněním potácí pryč. Sledovala ho, ale po pár krocích vlk upadl na zem a byl mrtvý. To Selena se nadšeně usmála. Napřímila se a s naději čekala, kdy spatří muže, který ji zachránil život. Nikdo ale nepřicházel.