Druhá šance na lásku - 5. kapitola

Zavolaly jsme si taxíka a užívaly si pohledy všech, co kolem nás prošli. Dojely jsme k divadlu a vystoupily. Naposledy se na sebe usmály a vyšly vstříc zábavě. U vchodu jsme si nasadily škrabošky. V protějším zrcadle stály dvě krásné ženy. Skoro jsem nás nepoznala. Zvedla jsem ruku a dívka v zrcadle pohyb opakovala.

„Jsme nádherné.” Musela jsem s ní souhlasit. Vešly jsme do sálu, kde hrála příjemná hudba. Sedly si a objednaly pití. Daly jsme si trošku toho alkoholu. Přišel starosta, který všechny přivítal a popřál příjemnou zábavu. Kamarádka se vrtěla na židli a po chvilce pro ni přišel nějaký cizinec.

Můj pohled padl k páru u baru. Byla to celkem vtipná podívaná. Žena měla černé, rádoby luxusní šaty, ale dojem kazily obvazy na její ruce. Vypadala jak mumie, ještě že jsme na maškarním, zasmála jsem se v duchu. Když v tom se otočila. Byla to ona. Cítila jsem, jak se začínám klepat vztekem. Najednou mi to došlo. Podívala jsem se na jejího partnera a okamžitě zalitovala. Byl to on. V černém obleku vypadal úžasně. Seděl na židli se sklopenou hlavou. Vypadal tak smutně. Chtěla jsem ho mít blíž, i kdyby jen na chvilku. Kamarádka se dívala mým směrem a v gestu držím palce, mě pobídla k chůzi.

Nechtěla jsem se prozradit, a tak jsem k němu došla se skloněnou hlavou. Viděla jsem, jak se na mě dívá i jeho přítelkyně, ale nevšímala jsem si jí. Došla jsem k němu a uklonila se. Dál seděl a tvářil se nechápavě. Udělala jsem to, co už jednou. Natáhla jsem k němu ruku. Čekala jsem chvíli, kdy se nic nedělo. Chtěla jsem odejít, když mě najednou chytil. Pevně, ale něžně. S obavami jsem se podívala na ní. Tvářila se, jako před infarktem. Věděla jsem, že mě nepoznala, a tak jsem se škodolibě usmála.

Došli jsme na parket zrovna, když začala hrát pomalá skladba. Velmi pomalu jsme se k sobě začali přibližovat, až jsem cítila jeho tlukot srdce. Dal mi ruku na záda a druhou vložil do mé dlaně. Pohupovali jsme se do rytmu a já odolávala ponořit se do té čokolády. Srdce mi bilo jak splašené a trhal se mi dech. Byla jsem s ním. Konečně. Pomalými tahy mi kreslil obrazce na záda. Bylo to tak příjemné. Nebylo nic než my dva.
Cítila jsem jeho pohled, ale nevzhlédla.
„Ahoj neznámá,” zašeptal a přitiskl si mě blíž.
„Ahoj,” špitla jsem.
„Ukradla jsi mě mé přítelkyni přímo před očima.” Neznělo to vyčítavě, a tak jsem se uchichtla. „Udělala bych to klidně znova.” Sakra, já to řekla nahlas. Cítila jsem, jak zpomalil. Podíval se pohledem za mě. Věděla jsem, kam kouká.
„Má hezký kostým.” Neodpustila jsem si svůj vtípek. Tlumeně se zasmál. Písnička pomalu končila, když vzdychl a přivoněl mi k vlasům. Nechtěla jsem, aby tato chvíle skončila. Bylo to tak nespravedlivé. Znovu přivoněl a kývl, já byla zvědavá, na co myslí. Najednou zastavil. Vedle nás byl nějaký muž, který mu klepal na rameno. Neznala jsem ho, ale jeho pohled se mi nelíbil.

„Promiňte, ale mohl bych si půjčit na jeden tanec Vaši úchvatnou přítelkyni?” A vykouzlil úsměv jak z časopisu. Asi nějaký playboy Eda. Čekala jsem, co se bude dít, ale on si mě k sobě přivinul blíž a s vražedným pohledem procedil skrz zuby:
„To tedy nemohl. Nikdy!” Udiveně jsem se na něj podívala a srdce mi poskočilo láskou. Najednou vypadal, jako by váhal. Lehce stisk povolil a zůstal stát. Ten otravný muž se na mě podíval a čekal. Usmála jsem se a řekla:
„Ale to víte, že si můžete půjčit jeho přítelkyni. Sedí támhle u baru v kostýmu mumie.” Tím jsem skončila a po očku se podívala na můj doprovod. Viděla jsem pobavený výraz podbarvený spokojeností. Začali zase hrát a my se opět rozvlnili.

Užívala jsem si každou chvilku, dokud mě někdo nechytl tvrdě za ruku. Udiveně jsem se ohlédla a viděla tu, kterou jsem nenáviděla. Dívala se nasupeně na něj a moji ruku vytrhla z té jeho. Ten pocit prázdnoty byl najednou tak prudký. To už za mnou stála má kamarádka s otazníkem v očích. Byla připravena se za mě postavit. Kývla jsem hlavou a vytrhla se jí. Naposledy jsem se na něj podívala a v duchu se s ním loučila. Nadobro. Měl vlhké oči. Asi to cítil stejně. Zamrkal a já se rozeběhla sálem ke dveřím. Víc jsem toho nesnesla.

Ucítila jsem dotyk na svém rameni a s poslední nadějí se otočila. Ale nebyl to ten, v koho jsem doufala. Můj princ nepřišel. Kamarádka si mě přitáhla do náruče a já se silou vůle držela na nohou. Ani nevím, kdy mávla na taxíka, přijel a ona mi pomohla dovnitř. Tam už jsem pustila uzdu své bolesti. Zhroutila jsem se jí do klína a nechala proudit tu bolest ven. Byla jsem ráda, že jsem si vybrala voděodolnou řasenku. Celou dobu mě hladila po vlasech a byla ticho. Byla jsem jí vděčná. Když jsme u vchodu zastavily, zaplatila a odvedla mě do bytu. Nevnímala jsem skoro nic. Svlékla mě z šatů a odešla připravit vodu. Seděla jsem na gauči jen ve spodním prádle a koukala do zdi. Myslela jsem na ty chvíle, kdy jsem byla s ním. Jak mě držel v náručí, jak mi hladil záda, jak žárlil. Na jeho oči a úsměv. Na jeho vůni. Na to, jak mi divoce bušilo srdce.

Zvedla mě a svlékla i zbytek prádla. Posadila jsem se poslušně do vany a nechala si smýt make-up . Tiše na mě mluvila. Začala jsem ji vnímat. Vyprávěla mi o záhadném cizinci. Musela jsem se usmát. Věděla, jak na mě. Začala mi česat vlasy a já se na ní podívala. Usmívala se, ale oči měla smutné. Stejně jako já. Cítila, jak mi je. Vytáhla mě z vany, omotala ručníkem a posadila na gauč.

„Musíš mít hlad. Víš, jak to vím? Protože já mám.” A zasmála se. Za chvilku jsem cítila vůni obalovaného chleba ve vajíčku. Mňam. Namazala ho kečupem a spolu jsme se na to vrhly.

Zapípal ji telefon a ona se tajemně usmála.
„Kdo to je?” zeptala jsem se s jedním zvedlým obočím.
„Cizinec.” Zasmála se a vyplázla jazyk. Jak malá, ale škleb jsem jí vrátila. Jak malé. Zasmály jsme se společně. Najednou byla jak na trní.
„Tak upaluj.” pobídla jsem jí. Ten třpyt v očích mě utvrdil, jak moc by chtěla.
„Ne, zůstanu tu s tebou. Potřebuješ mě víc,” namítla chabě.
„V žádném případě. Koukej mazat, ale pak mi budeš do podrobna vyprávět, platí?” mrkla jsem na ni.
„Platí.” A už se rychle balila. Mávla na mě a já osaměla.