Druhá šance na lásku - 6. kapitola

6. kapitola
Chvilku jsem ještě zůstala sedět, ale únava udělala své a já zvedla prázdný talíř, odnesla ho do dřezu a zamířila do ložnice. Nechala jsem otevřené dveře a převalovala se. Zakázala jsem si myslet, a tak jsem brzo začala klimbat. V tom jsem uslyšela povědomý zvuk. Někdo se mi snažil otevřít dveře. Zloděj. Schoulila jsem se strachy. Klíče šramotily okolo zámku a já hrůzou nedýchala. Že by si jen někdo opilý spletl patro? Nedalo mi to, a tak jsem tiše vykročila do chodby. Po cestě jsem sebrala první věc, která mě upoutala. Váza. Adrenalin stoupal a já nebojácně pokračovala až ke dveřím. Stála jsem kousek od nich, když někdo tichounce zaklepal. Lekla jsem se a prudce otevřela dveře.

Jedinou variantu jsem brala jako kamarádku, ale když jsem viděla ve stínu urostlého muže, moje levačka automaticky vyletěla a já praštila nezvaného hosta po hlavě vázou. Ten se s heknutím svalil na zem. Byl zneškodněn. Rozsvítila jsem v chodbě a otočila se zpět na pachatele. Ruka mi vyletěla ke rtům. Mezi taškami ležel on. Hned jsem zalitovala své prudké povahy a vzala jeho tašky a hodila je do bytu. Poté jsem si k němu klekla a hladila ho po tváři. Nikde žádná krev, alespoň že tak. Začal se probírat. Zasténal a chytil si hlavu. Narazil na mé prsty. Otevřel oči a usmál se.

„Vidím, že se o tebe nemusím bát. Ty se mi jen tak nedáš. Ale příště neotvírej, dokud se někdo neohlásí!” zakončil větu káravým tónem. Pohladila jsem ho po rychle rostoucí bouli na hlavě a pomohla mu vstát.
„Půjdeš dál, nebo jen kontroluješ moji bezpečnost?” zeptala jsem se a doufala v první variantu. “Půjdu rád dál, děkuji.” Všiml si tašek, když procházel okolo mě.
Sedl si na gauč jako tenkrát a podíval se na mě.
„Nejsi jen sen?” musela jsem se zeptat. Zavrtěl hlavou a stáhl ke mně ruku. Chytla jsem ji a on mě posadil vedle sebe. Chvíli jsme se na sebe dívali, než promluvil.
„Dnes ti to moc slušelo.” Poznal mě. Mé srdce se zachvělo slastí.
„Měla jsem tě nechat být,” konstatovala jsem smutně.
„To neříkej!” podívala jsem se mu do očí a čekala, co řekne.
„Jen díky tobě jsem si uvědomil, že mám právo na štěstí,” ukončil větu se a uhnul pohledem. Stiskla jsem mu víc ruku a on se opět vpil pohledem do mého.
„Tedy pokud mi dáš ještě jednu šanci. Poslední.” V hlavě se mi opakovala jeho věta a já nevěděla, co říct, abych ho nevyděsila.
„Asi ne, nedivím se, hodně jsem ti ublížil,” dodal smutně. Vstala jsem a on vzdychl. Najednou jsem se mu vrhla na klín a objala ho kolem krku. Překvapeně na mě zůstal koukat.
„Ano, Ano, Ano!” křikla jsem, aby věděl, že si nemám co rozmýšlet. Pevně mě chytl, vstal a točil semnou ve vzduchu. Když jsme sotva popadali dech, přitáhl si mě k sobě a políbil. Po chvíli jsme se zase posadili a on koukal na své tašky.

„Když jsi odešla, všechno mi to došlo. Že chci být s tebou, začít znova a být šťastný. Naposledy šťastný jsem byl, když jsem se ráno probudil po tvém boku.” Lehce se usmál. Líbla jsem ho do koutku úst a zasmála se. Měla jsem tak úžasnou náladu. Ale nedalo mi, abych se nezeptala.
„A co ona?” Zavrtěl hlavou.
„Hned po tobě jsme odešli i my. Začala mi vyčítat, jak jsem se k tobě tulil. Řekla mi, že si mám vybrat. Tak jsem si začal balit věci. Křičela, jak ještě přilezu. Ale tohle je to nejlepší rozhodnutí. Dala jsi mi sílu. Teď mě ale zajímá jiná věc,” díval se na mě s otázkou v očích.
„A to jaká?” zamračila jsem se.
„Budeš mojí přítelkyní, abych mohl říkat, že svoji půvabnou přítelkyni nikomu a nikdy nepůjčím?” díval se mi hluboko do očí. Políbila jsem ho a do rtů zašeptala:
„Ano.”

Tulili jsme se dlouho. Když jsem zalétla pohledem na hodiny, hrozila jsem se. Čtyři ráno, ale stálo to za to. Sledoval můj pohled a zachmuřil se. Tázavě jsem zvedla obočí.
„Půjdu do hotelu, než si najdu nějaký podnájem. K ní se nevrátím!” řekl to tónem, že jsem nepochybovala, ale já ho chtěla u sebe. Jenže jak to říct? Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Asi jsem vypadala jako kapr na suchu.
„Copak?” pohladil mě po tváři a čekal.
„Přála bych si…“ Větu jsem neměla odvahu dokončit. Srabe. Nadávala jsem si v duchu.
„Co by sis přála?” zeptal se něžným hlasem.
„Přála bych si, abys tu semnou zůstal.” Tiše na mě koukal a já začala blábolit.
„Vím, že je to brzy, ale já cítím, že to tak má být. Byla jsem bez tebe dost dlouho, už nechci být ani minutu. Nemůžu Tě nutit, ale poprosit snad jo.” podívala jsem se na něj psím pohledem.

Pohladil mě po vlasech a přitiskl k sobě. Vdechovala jsem jeho vůni a byla ráda, že sedím.
„Opravdu to chceš? Já si to netroufnul ani navrhnout.” Přitulila jsem se blíž.
„Ano, moc to chci.” Zasmál se a já viděla, že je stejně šťastný jako já. Políbili jsme se, když mu zakručelo v břiše. Uhnul pohledem, ale já se nedala. Pohladila jsem ho po té ozývající se části a vstala. Chytl mě za ruku.
„No co, jdu udělat svému příteli pozdní večeři, nebo brzkou snídani.” zasmála jsem se. Vstal a líbal mě, po chvíli se zvuk opakoval a on mě rezignovaně pustil.
„Dáš si maso nebo radši obalovaný chleba?” Zamyslel se.
„Dám si cokoli, co mi má přítelkyně připraví.” Ta slova hřála víc, než slunce.

Za čtvrt hodiny jsem už nesla párky a obalovaný chleba do obýváku. Spal natažený na gauči. Bylo mi to líto, ale musela jsem ho vzbudit. Začichal a vděčně se na mě podíval. Pak se s mlaskáním pustil do jídla. Místo kafe jsem mu nalila džus. Když dojedl, zeptala jsem se ho, jestli si chce jít lehnout. Zakroutil hlavou a řekl, že by si radši vybalil, abych si to do rána nemohla rozmyslet.
„Ty jsi ťunťa,” líbla jsem ho na krk a podívala se na tašky.
„Máš tam nějaké tajnosti?” zeptala jsem se narovinu.
„Ne,” odpověděl upřímně.
„Dobře, jdi do vany. Já to přeberu, něco hodím do pračky a zbytek uklidím, platí?” Usmál se.
„Jsi dokonalá.” Odcházela jsem na chodbu, když jsem si všimla, že stále drží moji ruku.
„Miluji tě.” Zachvěla jsem se a rychle přešla vzdálenost mezi námi.
„A já miluji tebe.”

Vlezl si do vany a odpočíval. Asi toho na něj bylo také dost. Vybalila jsem věci, něco hodila na vyprání, zbytek do části skříně, kterou jsem uklidila. Když jsem to měla hotové, uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Došla jsem do koupelny a uviděla ho, jak kouká na své prsty u nohou. Tiše jsem přešla k němu a snažila se nevnímat mravenčení z pohledu na něj. Klekla jsem si k vaně a tvář si opřela o jeho rameno.

Cukl sebou, jak jsem ho vyrušila z přemýšlení. Díval se na mě a usmíval se.
„Nad čím přemýšlíš?” Bylo krásné moci mu říct cokoli.
„Nad tím, čím jsem si tě zasloužil. Někoho tak dokonalého. Nad tím, jak moc jsem šťastný a taky nad tím, že vím, že už tě nikdy nenechám odejít.” Políbila jsem ho.
„To je dobře.” Zvedla jsem se a nechala mu soukromí.

Za chvilku dorazil. Ve vlasech se mu třpytily kapky vody a já neodolala a zajela rukou dovnitř. Byly hebké. Z vlasů jsem sjela na tvář. Zavřel oči. Užívali jsme si tuhle chvíli, když začala bytem hrát ta šílená melodie. Podívala jsem se na něj. Sebral telefon a koukl na displej. Věděli jsme, kdo to je…