Myšlenkový rej, 1. kapitola

1. Zděšení

„Pane bože!“ proběhne mi hlavou, když se podívám na dvě čárky na těhotenském testu. To ne! To není možné! Já přece, ve svých 17 nemůžu být těhotná! Ano, je pravda, že jsem na dovolené u babičky něco měla s největším playboyem vesnice. Ošklivým, aknózním zrzkem Tonym. Byla jsem opilá, na vesnické tancovačce a probudila se vedle něj na seníku. Ale z toho přece nemůže nic být. Není to možné.

„Sisi, co tam děláš tak dlouho? Musím čurat!“ buší sestra na dveře koupelny. Bože, ani v mém stresu mě nenechá se v klidu ráchat.

„Už jdu, už jdu.“ spěšně zastrčím test za gumu kraťas a rozrazím dveře větší silou než bych chtěla. Srazím jimi nejen sestru, ale i naši fenku bulteriéra Innes.

„Ježiš, promiň!“ zahučím a prosmýknu se kolem obou po zemi se válejících. Zalezu do pokoje jako jezevec, usalaším se na posteli v tureckém sedu a zírám na dvě modré čárky. Zkusím testem zatřepat, třeba se moč špatně usadila a test se porouchal. Ať dělám, co dělám, čárky zarytě zůstávají, kde jsou. Položím se na záda, zírám na strop a představuju si sama sebe s kočárem. Pane bože, v 17, už před těhotenstvím s postavou menší gravidní slonice a ještě s kočárem. No to budou ve škole zase fámy o tom, kde jsem k dítěti přišla. A co budou vyvádět naši, si radši nechci představit.

„Holky, jsme doma. Pojďte pomoct s nákupem!“ ozve se ode dveří tátův hlas. Trhnu sebou jako by do mě střelil.

„Už letím.“ zabrblám si po nos, pozitivní test strčím pod polštář a šourám se k plným taškám, které se povalují jak v předsíni, tak v kuchyni, jo, holt je výplata a dělá se víkendový nákup.

„Co se tváříš jak kyselá okurka?“ ptá se máma, kdy si všimne, že nákup nevybaluju s takovým elánem jako vždy, když hledám dobrůtky určené přímo mě.

„Ale, to je z toho vedra víš, mami? Můžu se odpoledne stavit za Gabkou?“ ptám se a pomalu vytahuju z tašek jídlo, drogerii a krmení pro psa.

„Ty s námi nepojedeš za Žanetou a malým Tadíkem?“ ptá se mamka udiveně, protože ví, že zrovna Tadeáška miluju od chvilky, kdy jsem ho poprvé chovala v náručí. Ale dneska bych se asi z obstarávání toho prťouska osypala.

„Ehm, dneska ne. Nějak nemám náladu na děti, víš?“ vykroutím se a jen tak se posadím ke stolu a sleduju, jak vybaluje zbytek rodiny. Myšlenkami jsem v jiných sférách. Nevnímám ani Innes, která se přes můj klín snaží marně dostat na stůl pro mlsky, které ji rodiče přivezli. Mám takový pocit, že už nikdy nemůžu být v normální sféře.

„…slyšíš vůbec?“ probere mě hlas jakoby z dálky.

„Cože?“ vyvalím oči na sklenici okurek, kterou mi ségra mává před nosem.

„Říkám, že okurky teď jdou strašně na dračku u nás v Tescu. Všimla sis?“ zopakuje svůj dotaz, otevře sklenici a vytáhne jednu mrňavou okurčičku.

„Bože myslíš, že žeru jen okurky, abych to vnímala?“ vyjedu, i na můj vkus moc ostře, zvednu se od stolu a dupu směr pokoj. Dveřmi opět málem srazím Innes, která mne následuje jako ocásek.

„Copak Innuško? Ty to cítíš, viď?“ pohladím černobílou hlavičku mezi ušima, až slastně přivře velké korálkové oči. Chtěla bych se mít jako ona. Kastrovaná, aby nám u babičky neutíkala za pejsky, celé dny leží rozvalená u televize na gauči, občas absolvuje s krajní nelibostí běh parkem. Jaký krásný život má takový pes. Když byla štěně, doslova se kutálela po bytě jako kulička. Malá flekatá. A teď je z ní velký pes. Při těch myšlenkách mě napadne, jestli tak rychle vyroste i moje dítě. Ten maličký fazolek, který ve mně začal růst.

„Ťuk ťuk.“ zaklepe někdo jemně na dveře mého pokoje.

„Dále.“ zahučím a zapadnu do křesla s knihou, kterou si samozřejmě otevřu vzhůru nohama.

„Co je s tebou, Silvo?“ ptá se ustaraně mamka, která mi přinesla nový antiperspirant a dokonce maličkou tělovou vodu s vůní melounu.

„Nic mami, co by mělo být?“ vymlouvám se. Ale mám pocit, že máma stejně dřív nebo později na všecko přijde.

„Nelži mi. Vychovávala jsem tě 17, vlastně už skoro 18 let, takže na tobě poznám, že nejsi ve své kůži.“, láskyplně se na mě usměje a posadí se naproti mně na postel. Vyděsím se, protože každou chvílí může najít pozitivní test. Kruci! Neměla jsem ho strkat pod polštář.

„Nevím mami, možná to je tím, že čekám své dny.“ prohlásím, zvednu se a dodám: „no nic, povalím k té Gabce, než mi odejde někam do pryč ju? Pozdravte ode mě Tadíka i Žany.“

„No dobře. Tak ahoj a chovej se slušně.“ poučí mě máma a konečně se zvedne a odejde. Odfouknu si jak důchodce po maratonu, rychle vytáhnu test a nacpu ho mezi hromádku tílek ve skříni. Ještě že se nerozhodla mi upravovat polštář. Když už se hrabu ve skříni, začnu hledat nějaké triko, které bych si v tomhle pařáku mohla vzít. Dokud mi pupek nenaroste tak, že jím budu rozrážet stěny pokoje. Pousměji se sama pro sebe, docela zábavná představa. Sedím v pokoji, břicho vyvalené všude okolo mě a rozráží žlutě namalované stěny. Po chvíli hledání nakonec volím úplně obyčejný volný top, který nezvýrazňuje moje docela široké boky, ani lehce vystouplé břicho, kterém prozatím, bohužel není těhotenské, ale klasicky oplácané. K topu navleču obrovské bermudy, které jsem vydyndala na bratránkovi, který je sice o 50 kilo těžší než já, nicméně kalhoty má skoro stejně velké. Ještě na sebe kouknu do zrcadla, popadnu svoje žebradlo s peněženkou, mobilem a klíči a vyrazím směr Žabouny, kde bydlí moje, dlouho nejlepší, kamarádka Gábina. Bavíme se snad od první třídy, a prožily jsme spolu spoustu hezkých i ošklivých chvil. Na našem přátelství nic nezměnilo ani to, že v 15 zjistila, že ji nepřitahují kluci, nýbrž slečny. No co, aspoň mám, dá se říct, klučičího nejlepšího kamaráda.