Myšlenkový rej, 2. kapitola

„Hááj?“ ozve se z mluvítka, když zazvoním u Gabčiného domu.

„No kdo asi?“ směju se nahlas, ale Gabka pochopí a zazvoní, abych se dostala k nim domů. Mají krásnou vilku, s obrovskou zahradou, třemi pasteveckými psy a hlavně, s horním patrem, které má Gábina celé jen pro sebe. A to nemluvím o bazéně, který je pomalu stejně tak velký jako krytý bazén u nás v Ostravě. Přivítám se na zahradě s Villym, Billy a Millym, samozřejmě jména, které chudáci psi získali od Gábinky s bujnou fantazií.

„Ahoooj ženo!“ vítá mě Gabka jen v plavkách a žabkách na terásce jejich domu.

„Čáu muži!“ obejmu ji a tradičně si vlepíme mlaskavou pusu na tváře.

„Vzala sis plavuně? Dáme pár délek bazénu ne?“ rozhodne Gábi a sama už se hrne ke schůdkům, shodí žabky a hodí do bazénu ukázkovou šipku. Taky bych chtěla být tak sportovně založená a hlavně mít její postavu. Krásnou, souměrnou, nikde žádný faldík. Prsa hezké pevné trojky. To já budu mít brzo stehna jak žoky a prsa u pasu z kojení. Jsou mi to ale veselé vyhlídky.

„Tak vidíš ni, že žádné nemám?“ osvětlím jí a pro jistotu udělám otočku, aby si všimla, že žádné plavky na mě opravdu nejsou.

„Jáj. Tak si sundej hadry a můžeš se koupat v kalhotkách a podprdě, mě to nevadí. A sousedi jsou stejně na dovolený.“ rozhodně Gabča prostě a dá si pár temp tam a zpátky.

„Já nevím Gábi. Mě se nechce.“ vymlouvám se a sednu si na lehátko, kolem kterého je okamžitě celá smečka psů.

„Kecy v kleci! Jen se přiznej, že je ti takové vedro, že se ti potí půlky!“ směje se Gabka a tak nakonec neodolám, sundám kraťasy a tílko a zapluju pod hladinu jen v kalhotkách se zamilovanýma sovama na zadku a podprsence, která už taky zažila lepší časy. Holt, není brigáda, nejsou penízky.

„Není to lahoda mít bazén?“ libuje si Gabka, když se dosytnosti vyráchá ve vodě a jde se vyložit na lehátko na slunci.

„Je, někdy ti šíleně závidím.“ přiznám bez mučení. Proč bych měla lhát člověku, který o mně ví všecko.

„Není co závidět. Víš co to je, napouštět vodu? A kolik stojí čištění a kdesi cosi. Nepřála bych to ani nepříteli.“ směje se z lehátka a vyklepává si z krátkých zrzavých vlasů vodu.

„Ale je, to bych klidně zvládla.“ fantazíruju.

„No když myslíš. Budeme se péct na slunku nebo půjdeme dovnitř na nějaký dobrý ovocný koktejl?“ ptá se Gabka, když se s kyselým obličejem vyvalím na lehátko.

„Radši koktejl, víš, jaký vztah mám ke slunci.“ zajásám a už už sbírám svoje věci a šupajdím nahoru.

„Ááá s tebou je to těžký. A já se chtěla krásně spálit.“ řehtá se, ale nakonec vstane a jde za mnou. Psiska samozřejmě chtějí s námi, takže je musí silou doslova sešoupat ze schodů, rychle vyběhnout nahoru a zabouchnout prosklené dveře do jejich předsíně.

Mezitím, co se hrabe v lednici a hledá chlazené ovocné koktejly, zapadnu do její koupelny, rychle si stáhnu mokré spodní prádlo a nahodím suché oblečení.

„Ha! Striptýzek mi připravuješ jo?“ ozve se ze spojovací chodby, když mě Gabka koutkem oka zahlédne.

„Jak jinak!“ houknu, narovnám kraťasy a s mokrým prádlem jdu na balkon, kde všecko pověsím, aby to uschnulo, než půjdu večer domů. Vidím to zase na prokecaný celičký den.

„Nachystala jsem jahodovej, doufám, že ti bude chutnat. Tatík jich nakoupil trochu víc, než chtěl, tak mi je dal sem do mojí ledničky.“ vysvětlí a podá mi půllitrový krýgl plný hustého jahodového koktejlu.

„No, že bych mixovaným jahodám holdovala to ne, ale že seš to ty, tak si dám.“

„Nějaká drzá slečna!“ zamává Gábi prstem a dá mi herdu do zad, div, že se neudusím.

„Ti ď no, vypadám klasicky jako čuník.“ brblám, když mám od koktejlu komplet všecko oblečení a ještě holé nohy.

„Není zač. Ale nebryndej mi na podlahu, včera jsem vytírala.“ směje se ta záškodnice.

„To víš, že ne. Hele, nemáš na půjčení něco hodně volného? Nechci takhle jet přes celou Ovu.“ prosím, když zjistím, že červené fleky asi jen tak nezmizí.

„No, možná po babičce.“ prohlásí nevinně a jde se hrabat ve skříni. Docela mě tím urazila. Nejsem tak převeliká jako její babička, které nikdo neřekl jinak než Mařenka Převeliká, řečená carevna.

„Tak to si strčte, víte kam, slečno Gábino!“ nafrním se a pomalu pocucávám chlazený nápoj.

„Ježiš nebuď labuť.“ usměje se od skříně a nakonec vytáhne modré tílko, očividně o dvě velikosti menší, než běžně nosím, a volnou zelenou sukni.

„To ti daroval vodník jo?“ ptám se, když mi věci položí do klína a sedne si vedle mě na balkon.

„Ne, děda mráz babo. Doufám, že ti to bude, sice jsi stejně vyvinutá, co se týče hrudníku, ale na tvoje smyslné boky nemám.“ stará se ta dobrá duše. No jo, ona má postavu jako pravítko.

„Do toho nacpu tak možná jednu svou hubenou nožičku.“ úpím, když na sebe začnu soukat sukni.

„Simtě, nehroť. Potáhni, ona se natáhne.“ uklidňuje mě Gabka, když vidí, jak se násilím snažím nacpat do sukně, která sice volná vypadá, ale absolutně volná není.

„No, nebo taky praskne! Představ si jak budu vypadat, až budu těhotná!“ vyletí ze mě najednou.

„No, jistě stejně skvěle jako teď. Proč to řešíš simtě? Sis řekla, že když tvoje mamina tě měla v 18, že ji nezahanbíš?“ pochichtává se nic netušíc.

„Ježiš to ne.“ zrudnu jako čerstvě uvařený humr a ztichnu jak pěna.

„Počkej, počkej! Ono se snad něco dělo na tvých prázdninách u babičky?“ zbystří a posadí se zpříma. Zvědavice jedna.

„No. Já vlastně nevím. Trošku jsem se tam picla, a ráno se probudila vedle toho nechutně zrzavýho aknáče.“ vysvětlím a zády k ní si sundám svoje pocintané triko a začnu se soukat do jejího.

„Bože, to ne! Silvie, vy jste těhotná?“ zvolá najednou ta zákeřnice.

„Blboune.“ mrštím po ní načuřeně triko.

„No jen abych nebyla tetička milá zlatá.“ mne si ruce, bohužel, bohudík nevědomky, jak blízko je pravdě.

„Jen se neboj. Co ty a tvoje ženy?“ ptám se rychle, abych změnila téma. Jinak by se mohlo stát, že ještě všecko vyslepičím, když to není ani jisté.

„No, nic moc. Jana mě prostě nechce. Nevím už, jak to mám udělat, aby zjistila, že vlastně žiju a že ji miluju.“ posmutní Gabka, když začne mluvit o Janči. Asi dvacetileté servírce v hospůdce, kam s Gabkou často chodíme na čepovanou kolu, protože je tam nejlepší, a hlavně s nejkrásnější servírkou, aspoň pro Gábinu.

„Zlatoo, ona si určitě všimne, že žiješ. Vždyť jste spolu minulý týden tancovaly.“ uklidňuji ji, a přemítám nad způsobem, jakým by měla na sebe Gabča upozornit, aby ji Jana začala brát vážně. Nedivím se Gábině, že je do Janči blázen. Být na holky, beru ji taky. Má souměrný obličej, nádherné dlouhé blond vlasy a celá je taková drobounká.

„Byla trochu opilá, určitě si to nepamatuje.“ posteskne si Gabka.

„Ale houby s octem! Co tak zajít tam zítra na kofču a trošku se zase posnažit?“ navrhnu bleskově, abych kamarádce zlepšila náladu. Je najednou jako zmoklá slípka.

„Myslíš? Když se vyfiknu, tak si mě možná všimne.“ ožije najednou a doslova vidím, jak jí v hlavě lítají modely, které si zítra může obléct, aby byla sexy a krásná.

„Nemůže si nevšimnout. Druhá taková kráska jako ty není.“ směju se a drcnu Gabku do ramene.

„No dobře no. Hele těšíš se do školy? Já vůbec. Už se pomalu blíží konec válení se v posteli do jedenácti!“ převede Gábi téma na školu. Neveselé téma, zvlášť v mojí situaci.

„Ani ne, kdoví jak všecko bude…“ zasním se. Už se vidím, jak se táhnu s pupkem vepředu a batohem plným nepotřebných učebnic vzadu. Vidím, jak si na mě ty slepice ukazují a šuškají si. Jak se potím při chůzi do schodů a svačiny mám jak pro regiment vojáků.

„…háló, vrať se mezi nás!“ zahučí mi z ničeho nic Gabka přímo do ucha, div že nepolknu vlastní jazyk.

„Co blbneš? Málem jsem si cvrnkla do textilu!“ drcnu do ní.

„Nemáš čučet do blba, ale na blba!“ rozesměje se.

„To bych to chytla. Hele asi pomalu pošmáruju domů, z toho vedra je mi nějak nedobře.“ vyhrknu najednou a začnu sbírat svoje věci.

„Neblbni, jsi tu sotva hodinu. Jindy jsi tu vydržela celý den a dneska tak krátce? Dáme ještě nějakou svačinku ne? Co takhle topinku nad plyňákem?“ mrkne na mě Gabka a ví, že neodolám. V patnácti jsme si takhle šíleně pekly topinky u nás doma. Zapálil se plynový hořák v kuchyni, topinka se napíchla na vidličku a začalo se péct. Žádná pánvička a prskající olej. Pěkně chutný plyn.

„Ty víš jak mě ukecat že?“ vzdám marný boj a jdu přímo za Gabčou do kuchyně, kde vytáhne bochník chleba, tupý nůž a začne pižlat prapodivně vyhlížející krajíček.

„Hele nevím, ale přijde mi, že děláš krajíc pro dřevorubce.“ rýpnu do ní, když sleduji její marný boj s chlebem.

„No a kdo mi tady sedí? Rubač sirek Moric ne?“ odpoví Gábi, hodí tupý nůž do dřezu, sedne si na židli a jen tak na chleba zírá.

„Co zkoušíš?“ ptám se, když víc než minutu jen tak kouká.

„Telepaticky ukecávám chleba, ať se ukrojí sám. V překladu: Chci, abys ho nakrájela ty.“ vysvětlí mi se smíchem.

„No jo, nemehlo v kuchyni se pozná!“ vzdychnu, vstanu a pořádným nožem ukrojím dva stejnoměrné krajíčky, tak akorát na topinku.

„Ty hele, víš, že ti to u plotny šíleně sekne? Budeš jednou skvělá máma v domácnosti.“ složí mi Gábi kompliment, který místo aby mě potěšil, mě spíš vyděsí. V osmnácti a máma u plotny. Příšerná představa.

„Co seš dneska taková lekavá?“ diví se Gabka, která si všimla mého zděšení po jejím komplimentu.

„Nevím, asi na mě leze deprese z konce prázdnin no.“ vzdychnu a pomalu peču už druhou topinku.

„To přejde moja. Uvidíš.“ konejší mě Gábi a zezadu se mi pověsí na krk. Mám ráda chvíle, kdy vím, že ona tu pro mě bude vždycky. Vydržela i chvíle, kdy jsem se s ní nebavila, protože se do Ostravy přistěhovaly tři nové slečny, a odsoudily mě, jakmile zjistily, že se bavím s lesbičkou. A jelikož já jsem člověk, který je lehko ovlivnitelný, vykašlala jsem se na to, co jsme s Gabkou prožily a začala jsem se bavit jen s nimi. Bohužel, bohudík, po půl roce jsem zjistila, jaké jsou to mrchy. Vykašlaly se na mě a po půlce školy rozhlásily fámy o mé prostituci a kdesi cosi. Naštěstí Gabča mi odpustila, a jsme zase tam, kde jsme byly, když jsme se v první třídě potkaly.

„Já myslím, že to nikdy nebude stejné.“ zahučím dvojsmyslně. Naštěstí Gabka nepochopí a uklidňuje mě, že další ročník spolu proplujeme jako ty minulé.

„Snad jo, když to říkáš. Hele Gábi já si tu topinku asi vezmu s sebou jo?“ zeptám se, topinku zabalím do ubrousku a jdu sesbírat svoje věci.

„Dneska jsi vážně jako začarovaná moje milá. Doufám, že tě akňák neuhranul“ rozesmává mě ta dobrá dušinka.

„Uhrnul spíš, senem prosím.“ vyprsknu se smíchem, ale už jsem vážně na odchodu. Dneska mám ještě hodně co přemýšlet. Navíc, bylo by záhodno vyklidit si stůl, abych měla zase místo na nové učebnice. A možná i vyklidit skříň, abych měla místo na nové oblečení.

„No jen aby. Hele tak ahoj, kdybys něco potřebovala, jsem na telefonu. A nezapomeň, zítra jdeme na kofolku.“ rozloučí se Gabka na schodech, vyprovodit se zvládnu sama, beztak jsem tu jako doma. Pomalu zcupitám schody, otevřu dveře do zahrady a srazí mě šedesátikilové tele. A sotva se vyhrabu na nohy, srazí mě druhé. Výborně, není nad to mít na zahradě tři, velice mazlivé, šedesátikilové drobky. Nakonec mě pustí ven, protože jim Gabča začne házet z balkonu mlsánky. Pomalu se ploužím domů a netěší mě ani to, že budu mít tak hodinku, dvě samoty, protože naši u Žandy zůstávají vždycky dlouho. Možná mi ta samota prospěje, a možná ne. Ale každopádně budu mít spoustu času na psychickou přípravu na školu. Začíná přeci už za několik málo dní. Několik krátkých dnů a znova se budu potit nad učebnicemi.