Foukej mi do vlasů, 5. kapitola

„Silvi!“ dloube do mě někdo, když se mi zrovna zdá tak krásný sen. Tulím se k Matyášovi a on ke mně. Zasněně otevřu oči a málem vyletím z kůže. Já se k němu opravdu tulím a on se jen pobaveně směje.
„Ááá, ježiši! Panebože! Promiň Maty. Já…“ koktám a vystřelím z postele jako namydlený blesk. Jak mu to mám proboha vysvětlit, co mám dělat, hlava mi šrotuje na sto tisíců obrátek.

„V pohodě, uklidni se. Jen si trochu vytuhla. To je toho.“ pokrčí Maty klidně rameny a posadí se.

„Jo, to je v pohodě, ale vinula jsem se k tobě jak psí víno.“ zahučím přes rameno a rychle vysmahnu z pokoje. Bráška už určitě potřebuje přebalit a nákup taky nepočká. Beztak je už 11.

„Co blázníš?“ vyděsí mě Matyáš otázkou, zrovna když malému pudruju zadeček.

„Já neblázním. Proč bych měla? Asi špatné erupce na Slunci. Nebo mám rozhozené či. Moje čakry šly asi do háje, mám takový pocit.“ blekotám překotně a při tom se snažím zabalit Matyáška do plínky. Jako natruc to ale nejde. Bráška se převaluje, točí a už už začíná plakat.

„No,no,no Matýsku, to bude dobré, dáme přesnídávku ano?“ mluvím s ním a jsem ráda, že nemusím mluvit s velkým Matyášem. Ten jen sedí a tiše mě pozoruje.

„Jsi špatný lhář moje drahá.“ řekne z ničeho nic. Trhnu sebou a čekám, co přijde dál.

„I slepý by poznal, že tě něco rozházelo. Nevím, jestli smrdím nebo něco takovýho, ale to se snad dá řešit i slovně, ne útěkem.“ vede si svůj monolog a já se cítím hůř a hůř. Kdyby tak věděl, jak to ve mně vře. Jak ráda bych mu skočila kolem krku a zlíbala ho od hlavy k patě. Jenže. To nejde.

„Maty! To není tebou. Chyba je ve mně. Radši bys měl jít.“ sklopím obličej a zírám do bráškovy přesnídávky. Matyáš mě chvíli ještě sleduje, ale nakonec se zvedne, sbalí si své věci a beze slova odejde. V tu chvíli mám v očích slzy jako hrachy. Nudlám si po tričku i bráškovi do misky. Maličký netuší, která bije, takže se rozpláče taky.

„Klid zlato. K-klid.“ posmrkávám a dál brečím. Tak strašně mě mrzí, jak to dopadlo. Moje hekání uslyší i Brett a přijde se podívat co se děje. Když nezjistí žádnou chybu, posadí se ke mně, dá mi hlavu na koleno a jen tak kouká. I to zvíře ví co se děje. Jen člověk, který by to měl vědět nejlíp, ví kulový.

„Za-zajdem do-do-do obcho-du ju-ju?“ vzlykám Matýskovi do ucha, posadím ho do sedačky a jdu se dát trošku dohromady, než vyrazím nakupovat. Obličej mám sice plný šmouh od řasenky a samý červený flek, ale co je komu do toho.

Seberu nákupní seznam, malého obleču, popadnu vodítko i psa a vyrazí ve vytahaném triku a teplákách směr obchod. Celou cestu zírám tak nějak do vzduchu, takže srazím nějakou nádheru v minisukýnce, která se na mě rozječí jak Viktorka u splavu.

„Kam čumíš, sůvo? Si mě normálně srazila! Tě nahlásím!“ ječí jak pominutá.

„Promiň, nevšimla jsem si něčeho tak neviditelného jako je tvůj xicht.“ štěknu a chci odejít, ale slečna se očividně chce hádat a dál na mě sype nadávky.

„Domluvilas?“ zeptám se, zase se slzama v očích po deseti minutách jejího jekotu.

„Pch!“ pohodí hlavou, ale pořád se nemá k odchodu.

„Hele, nechtěla jsem tě nějak urazit nebo něco.“ vypadne z ní nakonec po chvíli ticha, kdy já zírám na brášku a ona na mě.

„Cože?“ vyvalím oči a uvažuju, zda si dělá legraci, nebo to myslí vážně.

„No, že brečíš. To sem zase nechtěla. V pohodě?“ natáhne ke mně ruku a dokonce se usměje. Chvíli zírám jak vyoraná myš, ale nakonec jí podám ruku a zahučím: „Jasně.“

„Já sem Linda.“ představí se a nakonec mi nepřijde úplně jako nanynka.

„Silva. Těší mě. Tohle je Brett a bráška Matyáš.“ ukážu nejdřív na psa, sedícího vedle mě a pak na brášku, který spokojeně chrupká v kočárku.

„Sladcí oba dva. No, hele tady máš moje ICQ, kdybys třeba někdy chtěla pokecat. A ještě jednou promiň.“ vnutí mi papírek s načmáraným číslem, otočí se na podpatku a je zase pryč. Ještě chvíli tam stojím, načež se otočím a konečně se dopatlám až k obchodu. Celou dobu uvažuju nad tím, jestli je ta Linda v pořádku. Není normální někoho na ulici nejdřív seřvat jako psa a pak mu vnutit ICQ. Dál se tím ale nezabývám. Přivážu Bretta k lampě a jdu brouzdat velkým hypermarketem.

Bloudím uličkami a hledám všecky věci ze seznamu. Máslo, rohlíky, chleba, balíček chipsů, jogurty, a tak dále. Mamina se zase asi nudila, že mi sepsala seznam dlouhý jako týden před výplatou.

„Slečno?“ zaklepe mi najednou někdo na rameno. Prudce sebou trhnu a otočím se.

„Ano?“ zeptám se postaršího chlapíka v obleku, který se dívá poněkud napruzeně.

„Ten pes před obchodem je váš?“

„Ano, proč?“

„Právě se utrhl a pobíhá před dveřmi jako pomatený. Ocenil bych, kdybyste si ho znovu přivázala.“ oznámí mi, očividně, hlídač a zase si jde po svém. Rychle přistavím kočárek i s košíkem před pokladny a běžím Bretta zase chytit. Pořádně ho pokárám a plesknu vodítek přes zadek. Jinak by si zase začal dovolovat. S razantním „sedni!“ ho nechám zase u lampy a doufám, že se neutrhne podruhé. Nákup dokončím s šílenou rychlostí, u pokladny málem zapomenu peníze, ale hlavně, že pes sedí tam kde má a ještě se tváří smutně.

„No no! Jen se netvař!“ zasyčím na něj nazlobeně, odvážu ho a vydám se zpátky domů.