Catch me If you can I.

Zvyklá jsem už na ledascos. Mnozí si totiž za deset eur doslova dělají, co chtějí. Někteří se tváří jako ostřílení mazáci, přičemž jim nezkušenost kouká z očí. Setkávám se s hrubostí a ignorantstvím, pod kterými je maskovaná nezkušenost a trochu strach. Na druhé straně existují i ti milí, se kterými je radost spolupracovat. Je jich však málo, často nemají peníze nazbyt a nechtějí utratit deset eur za pouhou hodinu a půl.
Mluvím samozřejmě o lekcích ježdění. Tentokrát mám před sebou zhruba čtyřicetiletého chlápka a jeho přítelkyni, která trvala na tom, že si „miláška“ osedlá sama. Proč ne, taková přání tu už byla, přinesla jsem jí tedy uzdu a sedlo. Vybrala jsem jí poměrně nevysokou klisnu, přehodit sedlo přes hřbet tedy nebyl problém, problém nastal až u slintající Elzy, která si pochutnávala na donesené mrkvi, nosit cukr zájemcům o jízdy zakazuji. Rudě nalakované nehty s udidlem v ruce se zasekly před hmatovými vousky klisny, Elsa naučeně chňapla po udidlo a jezdkyně ho polekaně upustila.
„Ona- mohla byste…?“
Mohu, co by ne, ušklíbám se v duchu ještě teď, zas tak nový a zábavný zážitek to však nebyl, aby mi to vydrželo déle. Mrknu na velké hodiny naproti východu, zbývá mi ještě celá půlhodina.
„Zaklusáme si?“ zahlaholím směrem ke svým zákazníkům. Chlap se tváří jako největší borec, co by si klidně vzal oxer osamoceně stojící uprostřed haly, jeho přítelkyně se však navzdory zkušenostem, kterými mě oblažovala po celou dobu, tváří poněkud nejistě.
„Srovnejte si otěže v ruce. Koně pobídnete opět holeněmi. Nelekejte se a nedržte se přední rozsochy-“
On snad opravdu vezme ten oxer, pomyslím si kysele, když chlap okamžitě poruší moje poslední dva příkazy a křečovitě se drží, protože při lehkém vyklusání přepadl dopředu. Ženskou to vyděsí a až do konce lekce ji ke klusu nepřemluvím.
Moje zlomyslné já se však nad povedenou dvojicí baví celou cestu do kanceláře, kde si nechám lekci započítat do svého brigádnického platu. Lektoři ježdění jsou vpravdě jediné, co hřebčinci Viboldone chybí a v mysli mi rychle přelétne obrovská knihovna, vyhlášená veterinární stanice, inseminační středisko a dvě kryté haly s tribunami. Díky tomu si měsíčně přijdu na malou částku, kterou si jinak vylepšují svoje platy stájníci a trenéři koní, díky jejich vytíženosti však většina zájemců o ježdění přijde ke mně.
Lekce skončila právě tak, abych stihla něco málo pojíst, osprchovat se, vyfoukat si vlasy a obléct si černé minišaty s krajkou, které na tu správnou příležitost vzít si je ve skříni dlouho čekaly. Lodičky sbalím do tašky, v čvachtavé lombardské zimě ve městě by nemusely dopadnout dobře, v kuchyni nechám lístek informující rodiče o mém přibližném návratu a běžím na autobus.
Jsou tu všichni. Teresa, Maria, Bruno, Riccardo, Elena a v pozadí u šaten se na mě zubí ještě Domenico, uschovávající si svůj kabát. Rychle ho napodobím a pak si už sedáme na naše místa na galerii, abychom shlédli nějaké vystoupení konané v rámci prezentačního plesu Milánské univerzity.
„Jsi kus,“ pochválí mě Riccardo, vedle kterého sedím.
Zapýřím se. Riccardo pro mě není na rozdíl od ostatních jen kamarád pro všechnu špatnost a bývalý spolužák, je to také někdo, kdo se mi strašně dlouhou dobu líbil a líbí. V důvěrnější se náš vztah stal někdy po střední škole, abychom zjistili, že kromě sexu jsme spolu víceméně nekompatibilní. Shodli jsme se však, že tak vzájemnou souhru je třeba hýčkat a od té doby je Riccardo sem tam mým „fuck buddy“, mnohem víc si ho však cením jako svoji vrbu a zpovědnici.
„Nesnáším lady Gagu,“ sdělí mi krátce po půlnoci, která dala všem formalitám vale, rektor se rozloučil a přepustil místo DJ s diskotékou, kvůli které vlastně na prezentační plesy chodíme.
„Bar? Zvu tě!“ křiknu a táhnu ho za loket ven z chumlu do foyer, kde se již vznáší všem nad hlavami šedý dým, dozajista ne z cigaret.
Riccardo nadšeně začichá. „Dala by sis?“
„Máš?“
Zašmátrá po kapsách, zda někde nezašantročil jeden z mnoha sáčků s marihuanou, protentokrát však zklame. Protože zklamaný zůstane, objednám mu dvojitý red bull s vodkou a s pitím v ruce se přesuneme k šatnám, kde máme výhled na celé foyer.
„Do školy zítra?“
„Blázníš?“ Napiji se. Cítím, jak mi alkohol zprostředkovává příjemné teplo na hrudi a kombinaci rumu se spritem naprosto zbožňuji. „Nechápu pointu pořádání plesu uprostřed týdne, ale nejdu. Spát můžu doma. Navíc se teď nějak rozmohla romantická vize projížďky po zasněžené krajině, na zítra mají zabookováno tři zájemci, tak minimálně jednoho budu muset vzít já, pokud tedy neroztaje sníh přes noc a odřeknou to.“
„A tobě to nepřipadá romantické?“ baví se Riccardo. „Jsi holka úplně na houby. Jak má pak člověk vymýšlet romantická překvapení pro tebe?“
„Žádná nepotřebuju, obzvlášť pak od tebe,“ ušklíbnu se, Riccardo mě však už neposlouchá, mává na vysokého kluka, co si s pivem v ruce proráží dav směrem k nám. Riccardo si s ním plácne jako se starým známým a představí mi ho jako Carla, známého jeho známého a tak dále, už jej neposlouchám, zaujata jsem Carlovým pevným stiskem a hnědýma očima, i když větší míra mého vnímání je ovlivněna pitím.
Riccardo si toho všimne, aby taky ne. „Zlato, tohle je tvoje poslední. Nebudu tě táhnout domů jako minule,“ upozorní mě .
Carlo se směje. „Nech ji, je roztomilá. Wanna dance, young lady?“ nabídne mi rámě.
Laškovně se do něj zavěsím a při odchodu vypláznu na Riccarda jazyk. Carlo se opět směje, celou dobu vlastně nedělá nic jiného, než že se směje a směje se i teď, když se mi na tanečním parketu zdvořile pokloní a já předvedu pukrle. V Carlových očích vidí výzvu, a když mne prudce, ale pevně uchopí a provede první tři kroky tanga, nenechám se pobízet. Carlova uvolněnost mizí a z celého jeho výrazu sálá touha mě pokořit a možná také zvědavost, kdy neudržím tempo a vzdám výzvu. Nedává mi však žádnou práci rozvzpomenout se na taneční kroky, na tanečních lekcích dobrovolně absolvovaných ve škole jsem dřela poctivě díky koncentraci nutné pro ježdění a alkohol mi dovoluje moje pohyby dotáhnout daleko za mez, kdy by se daly nazvat jako lehce provokativní.
Carlo kapituluje s koncem písničky, která se k tangu stejně nehodila a v jeho očích vidím uznalý výraz. Z náruče mě však nepustil a jeho tělo sálá teplem přes tenkou látku mých šatů. Má velké, výrazné oči lemované hustými řasami a neodbytný hlásek někde vzadu v mé hlavě mi neodbytně opakuje, že ho strašně chci a promarněné šance budu litovat.
Políbím ho. Má tenké, tvrdé rty, které na mne však pootevřené čekaly. Není o příliš vyšší než já, obejmu ho tedy kolem krku a přitisknu se k němu celým svým tělem, prohrabávám se volnou rukou v jeho vlasech a jako samozřejmost vnímám jeho vzrušení. Když se od něj na moment odtrhnu pro nadechnutí, lehce mne odstrčí a zároveň tvrdě čapne za ruku, aby mne přes dav a foyer odvlekl na záchod. Neřeším rozmazanou rtěnku, neřeším svoje klopýtání na vratkých nohách, neřeším, kdo všechno mne vidí a jak si mě prohlíží chlapi, kteří si přišli odskočit. Sotva za námi zavře dveře a jen tak tak se stihne ujistit, že jsou zamčené, rozepínám mu poklopec a z boxerek s obtížemi vytahuji ztopořený penis. Laškovně jej olíznu, abych si jej vzápětí strčila do pusy celý, co to jen jde a Carlo, opřený o dveře tiše zaúpí. Nenechá mě však pokračovat, sotva se vzpamatuje, vyzdvihne mne nahoru a mrští se mnou na své místo, aby mi neurvale vysoukal šatičky k bokům. Prsty zabloudí pod tenké krajkové kalhotky, přejede ke klitorisu a pohybem zpátky do mě prudce vnikne dvěma prsty. Zaúpění patří tentokrát mně a to ho natolik uspokojí, že kalhotky serve a nenasytně mi ho tam strčí. Náhlý a dlouho nezažitý pocit mne zaskočí a Carlo nečekaná, prsty mi drásá boky a prudce mne naráží na svůj penis, až křičím a křičím do té doby, než se udělá a svalí se na mne celou svojí váhou. Moje srdce bije jako splašené, zatímco mezi nohama cítím vlhké teplo. Opírám se o dveře, Carlo stojí za mnou a očišťuje se papírem. Vzdáleně k nám doléhají zvuky plesu.