Myšlenkový rej, 3. kapitola

„Vstávat! Podává se snídaně!“ ozve se za dveřmi. Rozespale mrknu na mobil a zjistím, že je teprve osm a máma už mě budí. Asi příprava do školy, která mě čeká už zítra. To to zase uteklo. Nedávno prázdniny začaly, já jela k babičce, udělala největší životní chybu a už jsem zase skoro zpátky v kolotoči školy. Unaveně se vykoulím z postele, přiťápnu Innesce nohu a málem se přerazím o batoh, který fenka vytáhla zpod stolu až doprostřed pokojíčku. V duchu hlasitě zakvílím a zadívám se na sebe do zrcadla. Zatím to nejde vůbec vidět, a kdoví možná to ani není pravda. Musím si zajít ke gynekoložce, která mi těhotenství potvrdí nebo vyvrátí. Měla bych tam zajít hned dnes. Spěšně se obleču, samozřejmě nahodím sukni a čisté triko, do žebradla doklady a klíče a můžu jít. Jen ještě vysvětlit mamči, kam se v neděli dopoledne hrnu tak vyfiknutá. A bez snídaně samozřejmě.

„Mami, já si musím ještě něco nutně vyřídit jo?“ vysvětlím v rychlosti, popadnu sestře přímo zpod nosu chleba namazaný sýrem.

„Počkej! Co vyřídit? Napij se aspoň čaje, bez nastartovaných ledvin nikam nemůžeš.“ chytí mě mamina za ruku a strčí mi do ní hrneček s bezovým čajem. Rychle loknu celou půlku a pádím pryč. Jen se modlím, aby dnes na fakultce měli otevřenou gynekologickou ambulanci. A hlavně, aby tam nebyl chlap! Po cestě mne napadají samé šílené myšlenky. Nejsem sice na gynekologii poprvé, ale to nic nemění na faktu, že tam chodím strašně nerada. Ještě před nemocnicí se musím chvíli přemlouvat, abych nakonec otevřela dveře gynekologické ambulance, usadila se tam a čekala.

„Dobrý den slečno, jak vám mohu pomoci?“ vykoukne sestřička z ordinace, a když mě zahlédne, schovanou za velkou květinou, jde rovnou ke mně.

„Dobrý den. Ehm, já bych potřebovala nutně vyšetřit.“ vykoktám a rudá až na zadnici se postavím.

„Nějaký závažný problém? Jak se jmenujete?“ ptá se sestřička mile a vezme si kartičku pojištěnce, kterou jí podávám.

„Silvie Máchová prosím. Já, mám takový jako problém. Možná jsem těhotná, víte. Teda nevím to jistě. Proto tu jsem.“ vysvětluju překotně a začínám se pekelně potit.

„Aha, hmm, tak pojďte dál. Paní doktorka má zrovna teď volno.“ vyzve mě a pomalu jde do ordinace. Chvíli mi trvá, než se rozhýbu, ale nakonec ji následuji, v kabince si svleču kalhotky a příšerně vyklepaná a zpocená si skočím na kozu.

„Tak slečno Máchová. Prý máte strach, že jste těhotná?!“ ptá se lékařka. Je docela milá, díky bohu spíš taková tetička, než zlá doktorka.

„No, dělala jsem si těhotenský test a vyšel mi pozitivně.“ vysvětlím a zhluboka se nadechnu, aby se mi zklidnilo srdce.

„Hmm, těhotenství se dá zjistit pouze z krve, takže vám udělám běžné vyšetření, abychom vyloučili problémy, které by mohly nastat během vývoje děťátka, a potom vám odeberu krev a do tří dnů budete mít výsledky, ano?“ shrne lékařka v dlouhém monologu, celou mě prohmatá a pustí mě do sesterny na odběr. Jakmile mi krev odebere, vezme si moje číslo a slíbí, že jakmile se výsledky objeví, tak mi zavolá. Oddechnu si, seberu své věci a peláším zase zpátky domů.

„Zítra do školy holky. Těšíte se?“ nadhodí mamina při skvělém středečním obědě. Jako obvykle, den před začátkem nového školního roku mám nervy v kýblu, zato apetit jen co je pravda šílený. Od rána jsem snědla už čtyři rohlíky, dva k snídani, dva k svačině, čtvrt kila mandarinek v konzervě, tři jogurty a vypila jsem minimálně litr mléka. K obědu je navíc čina s hranolkami, což znamená, že od stolu odejdu nafouknutá jak pátrací balon.

„Mě osobně se tam jako vůbec nechce!“ odpoví ségra s pusou plnou hranolek a salátu.

„Komu by se taky chtělo! Ty to máš ještě super, teprve druhák. Ale já, chudák už jsem skoro na konci.“ skučím jako raněné zvíře.

„Ale prosím tě, Silvi, vždyť jsi chytrá holka, ty to zvládneš levou zadní. A potom vysoká.“ mrkne na mě taťka, vždycky mi důvěřoval a důvěřovat bude. Jen kdyby věděl, že možná brzy bude dědečkem, to už by mě asi tak rád neměl.

„No snad.“ vzdychnu do prázdného talíře. Pomáhám mamce ještě sklidit ze stolu špinavé nádobí a pak si zase zalezu do pokoje a sedím nad telefonem jako sudička. Už ani počítač mě nebaví, nemám tam co dělat.

„Hello, hello baby….“ spustí můj telefon z ničeho nic. Podívám se na displej a je mi jasné, kdo volá. Neznámá pevná linka, takže na gynekologii mají výsledky. Napočítám do pěti, nadechnu se a zvednu to.

„Dobrý den, slečno Máchová. Tak už přišly vaše výsledky. Jste ve druhém měsíci těhotenství. Gratuluji vám.“ ševelí si sestra rozjařeně, kdyby tak viděla jak se tvářím já. Ještě mi nadiktuje den, kdy mám přijít na další kontrolu a pro těhotenskou kartičku a položí to. Já sedím jak hromádka neštěstí. Tak a je to jasný, už je ze mě oficiální těhule. Za chvíli budu vypadat jako velryba, budu se jen tak plácat na souši a jíst a jíst. Zamávám rukou nad hlavou, abych zahnala trudomyslné myšlenky. Ne, že by mi to pomohlo, ale aspoň jsem se protáhla. Napadne mě, že bych už mohla pomalu začít řešit, co si zítra obleču. Nechci jít extra slušně, ale zase nechci jít jako šupák. Otevřu dveře skříně dokořán a začnu se přehrabovat nejdříve v sukních. Nějakou společenštější určitě najdu. Po chvíli vytáhnu hnědou sukni tříčtvrteční délky, je sice trochu pomačkaná, ale když ji přetáhnu žehličkou, tak nebude vypadat tak špatně. Jakmile si ji ale chci obléct, zjistím, že to nějak nejde. Natáhnu ji těsně nad kolena, ale přes stehna prostě neprojde. Zkouším tahat, zatínat svaly na stehnech, uvolnit je, vcucnout zadek. Když zatáhnu naposled, ozve se jen praskání švů. A je to v loji. To byla snad jediná sukně, kterou jsem mohla nosit, jak říkává mamka, na slušno. Stáhnu ji zase dolů, hodím na postel s tím, že ji potom dám ségře a pokračuju v hledání sukňového pokladu. Nakonec to vzdám. Do žádné sukně už se nevejdu, za prázdniny jsem musela nabrat nejméně pět kilo, a to ještě jen přes stehna, teď přijde boj s šaty. Tři sukně, ležící na posteli hezky složím, naskládám na hromádku a pustím se do přetahování věšáků s šaty tam a zpět. Jako první zkusím ne nějak zvlášť úzké, ale užší černé letní šatičky. Je to dobrý! Začnu se radovat, když je přetáhnu i přes zadek, krásně mi obtáhnou tělo. Jenomže, ten pupek se jaksi zakrýt nedá, musela bych si vzít pásek šířky 50 cm, abych zakryla, že se mi pod šaty rýsuje slušné panděro. Něco málo je z těhotenství, ale zbytek jsou prostě nanuky, zmrzlinka, tři až čtyři svačinky za den, večerní vyjídání ledničky. Nejsem nic hubeného od narození, ale na začátku puberty jsem začala přibírat, zkusila dietu, shodila to a teď mám kila jak bumerang zase zpátky. Kdyby to tak šlo shodit, jenže to asi těžko, ublížilo by to tomu malému záškodníkovi ve mně. Prostě si budu muset zvyknout, že už jenom kynu, o hubnutí nesmí být ani řeč, a hlavně se nic nesmí dovědět rodiče. Zatím ne. Musím jednoduše tloustnout v utajení! Nevím sice jak, ale zvládnu to. S tímto rozhodnutím se zase pustím do honu na šaty. Hledám, hledám… A pak je objevím. Volné pololetní šaty s velkými květy. Mají sice pásek, ale ten dám pryč, jen by mě stahoval. Vklouznu do nich jako po másle. Jsou dost volné na to, aby zakryly faldíky a dost dlouhé na to, aby zakryly větší stehna. Jsem prostě kost! Hodím na sebe smyslný pohled do zrcadla a rozesměju se. To tak! Kost! Kdo by chtěl sedmnáctiletou těhulku bez otce dítěte, tedy prozatím.

„Silvi? Prosím tě, můžeš mi pomoc s tím, co si mám obléct na zítra?“ strčí do pokoje hlavu sestřička.

„Jasně Lenuš, ukaž co máš v zásobě.“ kývnu směrem ke kupičce oblečení, které drží Lenka v rukou.

„No, myslela jsem, že si vezmu sukni, víš, ať nejsem extra jako do divadla no. Jé, ukaž, to máš malé?“ rozzáří se, když vidí hromádku oblečení na mojí posteli, a je jí jasné, že to není pro Červený kříž.

„Už to tak vypadá. Hned si to můžeš zkusit, jestli chceš.“ nabídnu jí a prohrabuju se oblečením, které si vybrala sama.

„Jak to, že ti to je malé? Vždyť tu hnědou jsi měla ještě tak měsíc zpátky v divadle. Přibralas?“ diví se Lenka, když zahlédne mou hnědou sukni.

„Já ti nevím, je to možné. Však to znáš, když jsem neměla co dělat, seděla jsem doma a ládovala se sladkostmi, to se pak na člověku podepíše.“ vysvětluju jí spěšně a k mé hnědé sukni jí podám její kraječkové tílko. Myslím, že ta kombinace je přímo skvělá. Sedne jí jako ulitá.

„Hmm, myslím, že mi to sluší ne?“ prohlíží se Lenka zálibně v zrcadle.

„To teda!“ vzdychnu. Tolik jí závidím postavu.

„A ty jdeš v tomhle? Není to špatný. Pěkně ti to tvaruje postavu.“ zalže Lenka, aby mě potěšila. Ale moc radostně se na můj outfit nedívá, a já se jí nedivím, jenže když není co jiného si obléct, co mi zbývá.

„Jdu, jelikož do ostatních věcí jsem trošku povyrostla. Asi se mi to scvrkává nebo co.“ postěžuju si při pohledu na věci, které už asi nikdy neobleču.

„Třeba ti to jedí kalorie! To jsou totiž breberky, které zmenšují oblečení!“ podotkne Lenka a obě se jako na povel rozřehtáme jako koně.

„Copak je to tu za veselí?“ strčí máma hlavu do pokoje, když slyší náš smích.

„Ale nic mami, jen si vybíráme oblečení na zítra, víš.“ vysvětlí sestra a předvede se v celé své kráse.

„Tedy, Leničko, tobě to ale sluší!“ pokývá mamka uznale hlavou a pak se obrátí ke mně, „a tobě taky Silvi, jen ti to tak nějak slévá postavu, proč si nevezmeš pásek?“

„Stahuje mi pivní pupík mami!“ snažím se odpovědět v legraci, ale vykouzlím spíš škleb než úsměv.

„Ale prosím tě! Ukaž!“ nenechá se mamina obalamutit a snaží se mi pásek zapnout.

„Vidíš, říkala jsem ti, že to nepůjde.“ postesknu si, když to mamka konečně po chvíli vzdá a je docela zadýchaná, jak se snažila. Smutně pásek pověsím zpátky do skříně, stáhnu si šaty, nacpu se zpátky do domácích tepláků a trika po kolena a je mi zase o trochu víc hej.

„Nebuď jako kyselé zelí! Však to zase shodíš! Uvidíš.“ mrkne na mě sestřička, poplácá mě po rameni a jde si po svém.

„No snad.“ zamručím a posadím se před počítač. Klasicky během chvíle nemám co dělat, takže se rozhodnu slitovat se nad Innes, která sedí a smutně na mě kouká a jít se s ní projít. Převleču se tentokrát do kraťas, které se mi už na zadku taky pěkně napínají, ale ještě drží, popadnu vodítko, uvážu fenku a s houknutím: „Jdu venčit“, se vytratím. Schody sbíhám po třech, protože Innes je naprosté torpédo a táhne mě za sebou jako kus hadru. Jakmile jsme venku, vypustím tu fůrii bez vodítka a sama se za ní ploužím jako přejetý hlemýžď. Fenka pobíhá okolo mě, chvílemi se vzdálí, ale pořád si mě udržuje na dohled. To je velká výhoda bulteriérů, nikdy svého pána nezradí a neustále si ho drží blízko sebe. Nebo spíš, on je. Když se pomalu blížíme k náměstí, připnu Innes zpátky na vodítko, aby nevyděsila občany starší 60 let a dál se courám nezměněnou rychlostí.

Procházíme právě okolo cukrárny, když mi hlasitě zakručí v břiše. Sakra, pomyslím si. Je to tak malé a už se to tak nahlas ozývá. Chvíli stojím před výlohou a doslova slintám, pak se konečně rozhodnu, pořádně prohrábnu kapsy kraťas a najdu padesátku. Žaludek zaskáče radostí, Innes je vmžiku přivázaná k tyči odpadkového koše a já vejdu do toho sladkého ráje. Nejdřív nevím co si koupit. Za padesát je toho přece jen málo. Nakonec se rozhodnu pro tři čokoládou plněné trubičky. Nechám si je zabalit. To tak, aby mě babky nad kávami pomluvily, že sedím sama v cukrárně a cpu se jako Somálec. To nám to ale pěkně začíná.