Foukej mi do vlasů, 6. kapitola

„Pš, pš, pš, Matýsku. Neplač, už budeme doma. Dáš si papkání.“ utěšuji brášku, když se po cestě do schodů k bytu rozfňuká. Docela se pronese, s taškou plnou nákupu a vodítkem kdesi na loktě. Táhnu se do schodů jak důchodce, funím jak slon, bráška mi do toho slintá na rameno a Brett ucítí cosi v rohu chodby a táhne mě tím směrem. Škubnu vodítkem, aby toho nechal, a v tu ránu se mi utrhne ucho tašky a celý nákup se rázem válí po chodbě. Pleštím s vodítkem o zem a vyšlapu poslední schodiště. Nákup nenákup, bráška už je celý uplakaný, takže ho nejdřív uložím do postýlky s dudlíkem a teprve potom se vrhnu jak sedmihlavá saň na Bretta a rozházený nákup. Rohlíky jsou po celé chodbě, jogurt s cereáliemi mi praskl a zasvinil celé schody.

„Ty blbej, blbej pse! Hajdy domů než tě máznu jogurtem!“ ječím na Bretta a ten se sklopenýma ušima konečně vběhne do bytu. Matlám papírovým kapesníčkem jogurt okolo sebe, až je zhruba v okruhu metru. Slzy vzteku tečou proudem, takže se na to vykašlu a vplížím se domů. Snad mě neviděl nikdo přímo při činu. Sesbíraný nákup hodím na stůl a kontroluju škody. Vypadá to, že kromě jogurtu je všecko v pořádku. A to jsem na ten jogurt měla takovou chuť! Vztekle naházím nákup do spíže a lednice a konečně se jdu pořádně věnovat malému bráškovi. Uvařím mu dětskou krupičku a při jeho krmení se konečně aspoň trochu směju, protože Matýsek je prostě komediant. Krupici má po celém obličejíku, v bryndáčku a dokonce i ve vlasech. Matlá si ji tam umazanou ručičkou a ještě se diví, že smíchy padám pod stůl. Brett to všecko sleduje z uctivé vzdálenosti, protože tuší, že kdyby se přiblížil tak by ještě schytal po čumáku. Když se bráška nají, poklidím krmicí stoličku i všechno okolo a jdu ho umýt. Spustí při tom takový vyrvál, že by probral i mrtvého ale co naplat. Umýt se musí.

„Maty, Maty, Maty tichoučko už!“ křičím mu do ucha, protože normální výšku hlasu by asi ani nepostřehl. Ječí z plných plic, takže málem přeslechnu zvonek.

„Už jdů!“ houknu a dobíhám k postýlce, do které malého posadím, do ruky mu vrazím chrastítko a letím ke dveřím.

„Ahoj. Můžu dál?“ za dveřmi stojí Matyáš. Netváří se ani naštvaně ani zklamaně. Prostě se tváří nijak. Nevím, jestli ho hned vykopat nebo se mučit pohledem na jeho obličej. Nakonec zvolím druhou možnost a pootevřu dveře, aby mohl jít dál.

„Potřebuješ něco?“ ptám se a těžko polykám slzy. Ráno jsem se zachovala jako idiot, ale co jsem měla dělat. Motám se mezi strachem se přiznat k tomu, co cítím a strachem, že přijdu o nejlepšího kamaráda.

„Vysvětlit to, co se stalo. Nechápu to Sil. Udělal jsem něco špatně, že je chyba v tobě?“ ptá se ten dobrák a netuší, v jakých rozpacích se topím.

„Já. To nejde... Neumím to vysvětlit a ani nechci. Nechci o tebe přijít.“ shrnu to jednoduše a začnu pomývat nádobí od krupice.

„Jde! Já to vysvětlení chci.“ stojí si za svým Maty a nečekaně mě zezadu obejme kolem pasu. Prudce se otočím a zírám mu vyděšeně do jeho nádherných očí.

„Neblázni.“ snažím se ho odstrčit, ale nedá se. Má víc síly než já, takže to brzy vzdám a nebráním se, když se mě pokusí políbit. Je to naše první pusa. Dlouhá, plná lásky, něhy.

„O tomhle to bylo jo?“ pousměje se, když mě konečně nechá nadechnout.

„Tak nějak. Maty, jsme nejlepší přátelé. Tohle přece nejde. Neklapalo by to.“ vymlouvám se a konečně se mu vykroutím z objetí. Jsem celá rozklepaná, nohy se mi podlamují, takže se musím posadit, abych vůbec mohla fungovat.

„Proč? Známe se tak dlouho. Silvi, já tě mám rád, víc, než bych vůbec sám chtěl dovolit. Hodlám riskovat vztah. Pojď do toho se mnou.“ přemlouvá mě a tváří se při tom tak, že by odolal jen kámen. Momentálně asi kámen jsem, protože přátelství odmítám riskovat za jakoukoli cenu. Láska se vytratí, ale přátelé zůstávají napořád.

„Matyáši, tohle není sport nebo sázka, abys říkal; pojď do toho se mnou. Tohle je láska, vztah. Nebudu riskovat, že tě ztratím jako přítele i jako kamaráda. Promiň.“ sklopím zrak a je mi jasné, že mluvím jako nějaká životem ošlehaná čtyřicítka po třech rozvodech, ale prostě to tak cítím, takže se s tím bude muset smířit.

„Uvědomuješ si vůbec, co říkáš?!“ vykulí na mě Maty oči a udiveně se posadí naproti mě.

„Víc, než bych chtěla. Já tě mám ráda, chtěla bych, abychom byli dál přátelé. Nechci přátelství kazit vztahem.“ vydechnu a nehtem se rýpu v laku na stole.

„Kazit? Nemáš to v hlavě v pořádku....“ vzdychne Matyáš.

„Nemám to v hlavě v pořádku? Kolik vztahů, které vznikly z přátelství, vydrží?“ vyjeknu se slzami v očích a sama sebe nechápu. To, o čem Matyáš mluví je můj sen už nějaký ten pátek, a přesto ho posílám k čertu.

„Proč vytahuješ statistiky? Tohle je o nás dvou, ne o jiných vztazích, ale jestli to cítíš takhle tak promiň, že tě obtěžuju svými doteky a kecy. Radši půjdu. Přišlas nejenom o přítele, ale i o kamaráda. Nezvládnu si dál hrát na přátele. Ahoj.“ přednese Maty svůj monolog po cestě ke dveřím, a aby mi ukázal, že jsem ujela, práskne dveřmi tak, že se bráška rozpláče a Bretta může trefit šlak.

„Jdi si!“ zakřičím od stolu a vstanu, abych utišila malého. Pláče on, pláču já, pláče i Brett.