Catch me If you can II

„Jsi pěkná kurva, víš to?“

Riccardo si jako obvykle nebere servítky. Ležím v posteli jen v tričku a kalhotkách a s notebookem, v hlavě poněkud vymeteno, žaludek na vodě mi připomíná vypitý alkohol a digitální hodiny umístěné v pravém rohu dolního panelu displeje říkají, že mi zbývá sotva hodina do rekreačních jízd, které nemá kdo jiný vzít.

„Nebuď sprostý. Závidíš?“

Nemám na Riccardovo moralizování náladu, na to jsem příliš nevyspalá a čekám jen, kdy Riccardo přidá svoji stokrát obehranou písničku o tom, jak mne položí obyčejné dva panáky. Jen prostě žárlí, přesvědčuje mě moje svědomí.

„Žárlíš?“

„Mám žárlit? Přece spolu nechodíme. Jsme kamarádi. Šukej si s kým chceš. I když popravdě musím říct, že jsem si myslel, že jdeš po lepších…

Riccardo si nechává prostor a udělá to schválně, ostatně jako vždycky, když chce, abych byla zvědavá. Ani na to nemám dnes náladu.

„Musím jít, mám jízdy a ještě jsem si nezvládla ani vyčistit zuby. Zítra ve škole, ok?“

S jeho imaginárním odkývnutím se odpojuji ze skype a jdu konečně něco dělat. Luxus vlastního pokoje mi dovolil ztrhat se sebe po plesu oblečení a nechat je válet po pokoji. Sehnu se pro krajkové černé kalhotky, hlava se mi roztřeští a na náladě mi nepřidá ani to, že jsou zničené natolik, že je mohu rovnou vyhodit. Šaty to díkybohu přežily lépe, vadou na kráse jim je pouze skvrna od spermatu, kterou budu muset opatrně vydrhnout, než půjdou do pračky.

Rukou se opřu o skříň a uklidňuji hlavu, ve které mám snad střepy. Pokud dostanu jezdce zdatnější než na pomalou vyjížďku v kroku, nemám šanci přežít natřásání v klusu nebo prudké pohyby cvalu. Prudké pohyby…

Vytáhnu ze skříně černé rajtky a s povzdechem se do nich začnu soukat.

Večeře jsou u nás vzácnou denní dobou, kdy se schází celá naše velmi zaneprázdněná rodina, kdy se táta utrhne z hřebčína, máma z veteriny, bratr od počítače.

Rýpu se v jídle, nemám hlad, netroufám si však opustit kuchyň. Táta má před sebou harmonogram pro příští měsíc a na bratrovi jde zcela jasně vidět, že by si jídlo nejraději odnesl k sobě nahoru ke wowku.

„Pondělí, středa, pátek, víkendy. Vyhovuje?“

Zavrtím hlavou, ale jen opatrně. „Ne. Mám ve středu školu do osmi večer, než se dostanu domů, je devět.“

Máma významně mrká na hodiny; dnes je totiž středa a půl osmé k tomu. Všímá si toho i otec.

„Vidím, že to celkem nic neznamená. Napíšu ti sem tréninky s Giancarlem, jindy na tebe čas nemá.“

„Ale já ho taky nemám.“

„Tak si ho uděláš, jako teď.“

„Teď jsem po plese.“

„Mimochodem,“ vloží se do toho máma, „buď té dobroty a vracej se vedlejším vchodem. Nebudu příště poslouchat hlídače, že moje dcera chodí domů na šrot a ještě si táhne chlapy.“

„Chlapa. Riccardo mě prý šel vyprovodit.“

„Prý,“ vyprskne bratr, „ty si to nepamatuješ?“

Věnuji mu hnusný pohled vylučující ho z diskuze.

„Já tvůj trénink ale nemám kam přesunout,“ dívá se táta do harmonogramu. „Ne na úkor zákazníků.“

„Nemusím taky trénovat s Giancarlem. Alespoň ne na každý trénink, v podstatě mi stejně jen staví překážky.“

Bratr vyprskne podruhé. „Jsi nějaká sebevědomá, ne?“

 „Starej se o svého čupr warlocka a nestrkej nos ke mně, “ doporučím mu a myslím to sice vlídně, za to ale vážně. Bratr mne poslechne a vůbec bych se nedivila, kdyby byl v myšlenkách opět u své guildy. Jako jediný z nás se aktivně nezapojuje do dění hřebčína, ven chodí jen, pokud je to opravdu nutné a koní se v podstatě bojí. Stejně jako koček, kterých jsou obvykle stáje plné.

Táta si mě kriticky prohlíží a bere do ruky smartphone, kde listuje v kalendáři. „Za měsíc máš Velkou cenu v Sarenno a hned na to pár T závodů. Jsi si jistá?“

„Jsem. Zvládnu to. Pavane je v parádní formě.“

Pavane nahlíží přes hrazení svého boxu a jeho oči pozorně sledují okolí. Jakmile se objevím se sedlem a uzdou v ruce před boxem, vyjde mi naproti, aby mě vzápětí lehce pysky chňapl po uchu.

„Ty zmetku!“ odstrčím ho bokem a položím sedlo na čistou slámu. Po dvou dnech mé absence byl hřebec jen ve výběhu a jeho nastřádaná energie mi na prvních projížďkách způsobila už nejeden problém a pád, v podstatě tím víc ho však zbožňuji. Sotva ho nasedlám, nauzdím, nasadím si přilbu a vezmu do ruky otěže, hrne se z boxu ven a dokud ho nenatlačím ramenem zpátky za sebe, vedl by spíš on mne.

Nechám jeho nastřádanou energii vybít dlouhým cvalem. Pavaneho svaly jen hrají, hřebec se výjimečně nedere dopředu a předvádí naprosto ukázkový sebraný cval, jaký se mu na závodech podaří jen málokdy. Přestože jsou mojí hlavní prioritou skokové soutěže, nutím sebe i jeho do drezury, právě kvůli těmto momentům, kdy vyhrává můj diktát na pudovým rozumem koně hnát se bezhlavě dopředu. Dopřeji jemu i sobě dlouhou projížďku.

Riccardo se výjimečně projeví jako prvotřídní slepice a že jsem strávila pěknou chvilku na záchodech s (jak že se vlastně jmenoval?), ví i Teresa a Bruno, naši spolužáci z ročníku.

„Bylo to dobrý?“ mrká na mě Teresa spiklenecky, zatímco vedle ní předstírá nezájem, nutno říct, že ne příliš zdařile. A protože vím, že poslouchá, poskytnu Terese takové detaily, že chudák Bruno ještě půl hodiny po začátku přednášky tupě zírá do prázdna.

Mezinárodní ekonomika není tématem, které by mě zrovna zajímalo, a proto po slovním uspokojení Teresy vytahuji z batohu notebook, ostatně Riccardo po mé levici má už přečtené zprávy a posílá mi odkazy na facebooková alba s fotkami z plesu, jejichž prohlížením hodlám zabít zbytek povinné přednášky. Sociálním sítím příliš neholduji, k registraci na Facebooku mě donutilo pouze stahování materiálů ke studiu a kvůli nedostatku času způsobeného ježděním a trénováním jsem se nikdy nedostala ani k trapnému stupni pěti set neznámých přátel, tří kilogramů fotek a nesmyslných statusů. Proto mě překvapí svítící upomínka nepřečtené zprávy.

„Zdar. Potkali jsme se na plese. Pamatuješ?“

Strnu. There’s no way back, můj plesový úlet má nyní jméno, příjmení, zaměstnání, fotky a já si nejsem úplně jistá, zda jsem jej nechtěla ponechat jen jako milou (haha) vzpomínku na letošní prezentační ples.

Cítím Riccardův pohled.

„To ty?“

Nakloní se ke mně. „Ne. Čekala jsi snad, že v dnešní super době zůstaneš inkognito?“

„Ne.“

„A chtěla jsi?“

„Nevím... .“

Riccardo se nakloní blíž. „Je jak chrt,“ udělá narážku na příliš znatelná žebra Carlova hrudníku, protože jsem se mezitím dostala k jeho fotkám.

„Na tom něco je, každopádně já preferuji žebra před pupkem.“ Nebyla to narážka na Riccarda, protože ten navštěvoval posilovnu pravidelně, sem tam i se mnou. Carlo tu desítky fotek, nejčastěji někde z hospody, nějakých chat a výletů, přičemž pochybuji, že je alespoň na polovině střízlivý.

A je online, zelená tečka u jeho jména nelze přehlédnout. Cítím se jako nevybouřená patnáctka, když otevírám okno chatu. Riccardo se opře zpátky do své sedačky a nepokrytě se mi směje.

„Zdar. Potkali jsme se na plese. Pamatuješ?“

Rozhodnu se hrát blbou. „Potkala jsem ten večer hodně lidí… hint?“

Carlovi odpovědět netrvá. „Great fuck?“

„Aaaano :-)“

Usmívám se, tahle přímočarost se mi líbí. A líbí se mi také fakt, že až dokonce přednášky spolu nezávazně vykecáváme, aniž by se pokusil mě vylákat ven.