Zamiloval jsem se

Zamiloval jsem se.

Přesně touhle větou začíná můj příběh. Povídání jednoho obyčejného sedmnáctiletého kluka, co rád čte a nedávno začal po večerech trochu posilovat, protože si uvědomil, že je nezdravě hubený. A tak přes prázdniny dělá každý den kliky a dřepy, zatím však bez nějakého viditelného efektu.

Když se podívám do zrcadla, nevidím v odraze žádného krasavce. Pytel na hlavě ale taky nosit nemusím. Otázkou je, jak já z klučičího pohledu můžu posoudit, co se holkám vlastně líbí. Shrňme to a řekněme, že jsem obyčejný průměrný kluk, co nikterak nápadně nevybočuje z davu. Nejsem zrovna dvakrát ukecaný, a tak se není čemu divit, že za sebou nemám ještě ani první pořádnou pusu. Jasně, před kámošema bych to nikdy nepřiznal, ale osobně mi to zatím nijak zvlášť nevadilo. Dosud jsem totiž nepotkal holku, která by za to stála. A já sám pro sebe přísahal, že nebudu chodit s holkou jenom proto, abych s nějakou chodil.

Tohle platilo až do nedávné doby. Chodím na gympl, ale bydlím na malé vesnici, takže musím dojíždět. Je jedno, jak se to tu jmenuje, říkejme tomu třeba „Zapadákov“. Nemyslím to nijak špatně, mám rád zdejší klid. Moc vrstevníků tu nemám a většina kamarádů navíc odjela na dovolenou anebo vysedávají u počítačů. Nic, co by mě extra bavilo. Alespoň mám spoustu klidu na čtení a poflakování se po okolí.

Sice se mi samotnému moc nechtělo, ale vedra mě nakonec donutila jet na koupaliště. Na kole jsem tedy zamířil do sousední vesnice, kde mají požární nádrž. Nebývá tam plno a voda není špinavá. Přijedu už dopoledne, nejdřív se zchladím a pak rozprostřu deku a vytáhnu knížku. Právě čtu Murakamiho – 1Q84. Strašně tlustá bichle, Murakami je grafoman a občas píše až moc. Stejně je to ale skvělá knížka, a tak není divu, že zapomenu na svět kolem a pohltí mě ten druhý, kde jsou v noci na nebi dva měsíce. Čtu a nevadí mi ani vedro, překvapivě ani vosy kroužící kolem, a dokonce necítím dlouho ani hlad. Ten mě nakonec donutí knihu zavřít a jít si do stánku koupit hamburger.

Sednu si na zábradlí a pohledem zjišťuji, že se to tady už celkem slušně zaplnilo. Nečekejte scénu jako z městského aqvaparku, kde je hlava na hlavě, ale takových třicet možná čtyřicet lidí se tu už povaluje. A pak si jí všimnu, zpomalený záběr jak z filmu. Stojí po pas ve vodě. Letí k ní nafukovací balón, ona vyskakuje a odplácne ho k jiné holce. Bílé plavky zvýrazňují její opálení, světle hnědé vlasy má vyšisované od sluníčka. Ale nejnádhernější je její úsměv. Když se totiž směje, udělá se jí ve tváři malinkatý ďolíček. Zírám na ni a vůbec mi nedochází, že by si mě mohla všimnout.

Pak se vrátím na deku a zkouším znovu číst. Nejde to, nemůžu se soustředit. Kde se tady sakra tak pěkná holka vzala? přemýšlím. Musím po ní neustále pokukovat. Měl bych asi jít do vody, abych jí byl blíž. Všimnu si svých hubených ručiček. Proč jsem jen nezačal cvičit už dřív, nadávám si. Ale když budu ve vodě po krk, nemělo by to vadit. Nenápadně se tedy přesunu k vodě a po schůdcích rychle slezu do vody.

Přesunuji se blíž k holkám, ale moc dlouho si pohledu na ně anebo spíš na tu jednu v bílých bikinách neužívám. Za chvíli jdou totiž z vody. Rozhodnu se, že počkám, třeba se vrátí.

Asi po hodině, kdy už začínám klepat zuby, se vrací. A tak zůstávám i já. Mermomocí se snažím na sobě nedat znát, jaká mi je zima. Zatracená voda! Když tu vydržím, třeba mi řeknou, ať hraju s nima. To za to nepohodlí rozhodně stojí. Ony si mě ale vůbec nevšímají a já se snažím být co nejméně nápadný, když na jednu z nich musím mermomocí neustále zírat.

Pak přiletí míč a zasáhne mě přesně do obličeje. Ani jsem si ho nevšiml, jak jsem byl mimo. Slyším jejich smích. Pak si ale všimnu, že směrem ke mně připlouvá Ona. Vzpamatuju se a hodím jí míč zpátky. „Pardon,“ usměje se a mě se málem podlomí kolena. Málem neřeknu nic, jen se přitrouble usměju.
„To je v pohodě,“ vykoktám ze sebe na poslední chvíli. Sakra, to jsem nemohl říct něco lepšího, nějaký vtípek?

Radši prchám z vody. Předstírám, že čtu, ale nejde to. Měl bych odjet, doma promyslet plán a vrátit se zítra. Když konečně uschnu, sbalím deku a knížku a sednu na kolo. Na křižovatce mě málem srazí auto a až v půlce cesty si uvědomím, že dělám největší kravinu ve svém dosavadním životě. Co když tam zítra už nebude? Obracím kolo a zuřivě šlapu do pedálů, před plovárnou přibrzdím.

Není tam a nebude tam ani zítra, popozítří. Pak se zkazí počasí.
Jedno ale vím jistě. Musím ji najít, i kdybych ji měl vidět třeba jen jednou jedinkrát. Ten úsměv za to stojí. A pak jí něco řeknu, na něco se jí zeptám. Musím vymyslet, jak se s ní seznámím.

Poprvé v životě můžu říct: Zamiloval jsem se. Jenže mě se to chce křičet. Mohl bych si to napsat aspoň na facebook, ale tam zatím pomlčím. Ještě by se to k ní pak nějak doneslo.