Zamiloval jsem se (2.část)

Konečně zase hezky. V druhé půlce srpna to nebývá úplně běžné, a tak nezbývalo, než se modlit. Vydařilo se a počasí konečně umožňuje koupání.

Jako na potvoru ale musím pomáhat doma. Normálně jsem bezproblémový puberťák a s matkou dokonce ani s otcem se nehádám. Jenže momentálně nemají pochopení pro mou situaci. Orání brambor by přece mohlo počkat. Rodiče jsou však neústupní, a tak celé dopoledne strávím na našem malém poli. Odpoledne začíná stejně, snažím se pospíchat, a pokud by to šlo, sbíral bych brambory i nohama.

Čas se nekonečně vleče a zároveň utíká strašně rychle. Bizarní situace, naštěstí ve tři končíme. Rychle se osprchuju a sedám na kolo. Zuřivě šlapu do pedálů a blížím se ke koupališti. Kousek před ním zase přibrzdím, abych nebyl zbytečně moc nápadný. Srdce mi buší. Techno, jestlipak poslouchá techno, napadne mě, kdo ví proč. Ta otázka připadá trochu mimo i mě samotnému. Jako by uvnitř ve mně žilo schované ještě jedno já, má trochu hloupější druhá osobnost.

Jsou tam. Srdce zařadí ještě vyšší rychlostní stupeň. Pohled se mi mlží. Byl jsem tak sebevědomý, celou tu dobu, kdy jsem nad ní doma přemýšlel. Příště už šanci nepropásnu, říkal jsem si. Vždyť další příležitost už přijít nemusí. Dobrá zkušenost do života obecně. Jasně, zajdu tam, pak k nim zajdu a dám se s nima do řeči. Nic převratného jsem nevymyslel, takže se prostě jen zeptám, odkud jsou, že je neznám.

Hodím si kousek od nich na zem ručník, vedle něj položím kolo. Zavolám Zdendoj, už se vrátil z Chorvatska. Je celkem v pohodě, žádnej balič, ale je s ním sranda a není nijak extrémně hezký, takže mě nebude zbytečně zastiňovat. Možná někoho z vás teď napadne, že po dovolený v Chorvatsku bude do hněda opálen a já vedle něj budu přímo zářit. Naštěstí je spíš severský typ s plno pihama a na sluníčko moc nesmí, takže nebude opálený o nic víc než já z práce na našem hospodářství. Jo i takhle někteří kluci přemýšlejí.

Někdo mi psal, že ženy a dívky neletí na pekáč buchet na břiše. Dá se říct, že se mi jeho silueta na břiše při dobrých světelných podmínkách matně rýsuje. Jenže když se vychrtlík chlubí roletou na břiše, je to jako by se tlustá holka honosila velkým poprsím. Přemýšlel jsem nad tím fyzičnem doma dost dlouho. Jasně, že ženy a dívky osloví možná spíš duševno, vtipnost a tak dále. Jenže, tělo prostě dělá první dojem, obzvlášť na plovárně, kde se neschováte za vrstvu oblečení. Nemůžete si na sebe vzít tři trička a předstírat, že vážíte o pár kilo víc. Když se vysvléknu do plavek, tak mi dojde, že tělo je prostě důležité. Krom toho vlastně nevím, na co jiného ji sbalit. Nejsem zrovna rozený komik, mám sice načteno spoustu knih, ale pochybuji, že bude nadšená, že by měla s kým rozebírat Aristotelovu poetiku nebo Dostojevského romány.

Nic mě nenapadá, ale třeba na světě existují dva lidé, kteří jsou si osudově předurčeni a ani se spolu nemusí o ničem zvláštním bavit. Prostě se potkají, usmějí se na sebe a vědí. Jde jen o to, takového člověka najít. Jelikož je nás na planetě asi sedm miliard, bude to nejspíš hodně velké štěstí. Pravděpodobnost, že ona by mohla být Ona je dost malá. Nějakou šanci ale mám.

Přijíždí Zdenda, překvapivě rychle. Přikrosí to na kole plnou rychlostí a u mé deky prudce zadupne pedál a smykem zabrzdí. Dneska tu není moc lidí, takže se to dá.

„Zdáár,“ řekne protáhle a hodně nahlas.

„Čau,“ pozdravím ho o dost diskrétněji. „Jak bylo v Chorvatsku?“

„Mazec, ty vogo,“ rozprostírá deku vedle mě. „Jaká je voda? To bude asi ledárna jak blázen, co ty vole?“

„Nevím, dneska jsem ještě nebyl, ale minulý týden to bylo v cajku.“

„Hej hochu,“ ztlumí hlas. „Chorvatky nářez, těžký děla tam jsou. Příští rok se musíme sebrat celá banda a vyrazit tam na lov. To nezachápeš.“

Matně si snažím vybavit tamější holky, nijak extra se mi nelíbily. Možná Zdenda kecá, trošku přehání anebo za ty čtyři roky, co jsem tam nebyl, vyrostla nová, hezčí generace Chorvatek. Momentálně ale na nějaký Jugoslávky nemám ani pomyšlení.

„Prý tam je dokonce někde nějakej párty ostrov, vole,“ pokračuje kámoš. „Něco jako Ibiza, a tam prej sbalíš holku ani kdybys nechtěl. Pamatuješ na Klub sráčů, ne?“

Jasně, že si ten film pamatuju. Dva lúzři se vypraví na Ibizu, aby o to konečně přišli. Zděsí mě představa, že my jsme jako oni. Párty ostrov mě ale láká, elektronickou muziku mám rád. Žádný komerční zpívánky z rádia, ale poctivý techno, electro a house. Jednou si koupím mixážní pult a někde si zahraju. Klidně na zábavě tady u nás na vesnici. Nikdo by nejspíš netancoval a opilí chlapi by řvali, ať pustím kabáty nebo Michala Davida, ale já bych hrál svojí hudbu a bylo by mi to úplně jedno.

„Hej vole, co řikáš na támhlety,“ nenápadně naznačuju kamarádovy pohybem hlavy skupinu dívek.

„Nic moc,“ pokrčí rameny a dál ujíždí na vlnách své fantazie. „V Chorvatsku byly mnohem lepší teda.“

„Jo, jenže do Chorvatska se podíváš nejdřív za rok.“

„Dvě docela ujdou,“ přehodnotí svůj názor.

Dvě ze tří, to není vůbec špatné, napadne mě. Pak mi ale dojde, že nevidím tu svoji vyvolenou. Pohledem marně smýkám po okolí. Jdu se podívat přímo do bazénu, ale nezbývá než konstatovat, že prostě dnes nedorazila.

Zdenda dál povídá o Chorvatsku, jak je to tam super, a že by nebylo vůbec špatné se tam přestěhovat. Jedno slovo, prostě moře, to my nemáme. Momentálně mě jeho nadšení absolutně nezajímá, a tak jen přepnu na autopilota a jen v pravidelných časových intervalech souhlasně přikyvuju.

Zítra má být hezky, takže je možnost, že jí tu zítra potkám. Třeba dnes jen musela někam jet s rodiči anebo orají pole stejně jako my. Můžu počkat, je to určitě jedna z možností. Druhá varianta se mi ale jeví jako lepší. Půjdu za nimi a seznámím se s nimi už dnes. Pokud to dobře půjde, zeptám se jich i na ni. Rozhodně bych neměl být tak nervózní jako kdyby tam byla s nimi. Přece jenom na nich mi až tak nezáleží.

Kamarád pokračuje v líčení krás země Chorvatské. Stoupnu si.

„Sleduj vole,“ řeknu mu a vykročím.

Jsem nervózní. Co jim sakra řeknu? Nevím. Abych se uklidnil, představím si, že jsem jen literární postava. Hrdina z knížky, jehož osud předurčuje autor. Ví snad třeba Oliver Twist, že existuje jen v rámci textu? Jasně, že ne. Prostě žije. Až za nimi přijdu, něco se stane. Možná to dopadne trapasem, ale nechám to na autorovi, aby se s dalším pokračováním mého příběhu pak popral.

Kouknu na nebe a představím si, jak tam se tam matně rýsují dva měsíce. Jeden menší a jeden normální. Existuju v jiném světě, který je odtržen od toho vašeho. Můžete mě vidět, ale já vás ne. Alespoň si vás představuju. Nejsem v tom sám, vy jste teď se mnou.

Přicházím k děvčatům. Ještě předtím se hluboce nadechnu.