Plameny a písně

Zatím tedy nevím až tak úplně zcela jak se to stalo, ale nějakým způsobem, nějakým svým kouzlem ve mně rozděláváš oheň. Buď svým anebo to jde nějak samo od sebe. Nepopírám, že jsem v tomto ohledu poněkud rychle vznětlivý, jelikož mé znamení mne k tomu vede. Někdy mi to dělá problémy, ale na druhé straně vím, že vždy jde o něco krásného. Tohle to vím, že dokážu rozlišit.

Každopádně, je to až neuvěřitelné, že jenom po komunikaci po internetu a páru SMSkách se tohle může stát, ale věř mi,  že to není jen a pouze  těmi Tvými  slovy broučku, mazlíčku, líbám Tě, myslím na Tebe a podobně.

Jsou to daleko jiné věci, takové, které se prostě neději každý den a ty vnímám. Pojednou.

 

Pořád se na to dívám se zcela normálním myšlením a chladným rozumem a neustále mám oddělenou svou mysl, duší a srdce zvlášť abych nepropadl takovému tomu ohni, co se může v nás Beranech rozhořet. Zřejmě i to druhé znamení, Býka, mně v tom pomáhá. Každopádně s odstupem času to lze již lépe zhodnotit. I s nadhledem a odstupem. Někdy je totiž dobře postavit sebe poněkud mimo děj přítomný a koukat se na to celé dění zpovzdálí. Ale v přítomnosti, kdy člověk má být činný, tak to prostě vesměs nejde. Neuhlídá to. Tedy, alespoň každý ne. A dnes? Dnes toto přepisuji, s již zcela jiným, všeobecným pohledem, no a pokud to jde, tak některá jména odstraňuji. Jména, která v tomto románu či jak se toto dílo dá nazvat hrály skutečnou roli a dnes vím, že hrají i nadále, neboť stále žijí, byť mimo mě. Paradoxem toho všeho je, že v tom dění, se stejné věci a stejná slova mohou týkat každého přesně v tomto okamžiku. Každého, koho to prostě začne zajímat, byť ten život už je zcela někde jinde. Ale zase tam nechávám něco, co je již dávno minulé,. Nejsem totiž komunista abych mazal dějiny a dělal, jako že něco nebylo a nedělo se, když se to dělo, stavělo se na tom. Nejsem totiž ten demolitér, který když postaví dům, tak si odebere ze spodního zdiva nějaké ty cihly, tvárnice, nosné zdi, popřípadě i již ocelové traverzy.

Věř mi, že to jsou zcela normální běžné věci, které se dějí v životě, i když zcela naopak. Životní paradoxy, Murphyho zákony schválnosti anebo si to nazvěte  jak budete chtít. Tohle to je totiž zcela jedno, protože situace je jen jedna a tam není čas hovořit, rozebírat a polemizovat a řešit nějaké kdyby. Ani letadlo se v letu nezastaví. Ani ručička času se nezastaví. Tedy ano, doma ano, i na ruce, dojde-li baterka či je člověk nenatáhne, ale čas jako takový, ten plyne dál. Stejně jako oheň, plameny, ty také hoří a stravují dřevo, dokud mají co jíst, tak hoří, svítí, když už ne, tak zhasnou samy od sebe. Popřípadě je uhasí déšť anebo jiné nehořlavé tekutiny či směsi.

 

V životě jsem již slyšel spoustu lidí hovořit a plýtvat slovy a proto už ani neposlouchám nebo nevnímám slova, ale spíše čtu už pouze to co se za nimi může skrývat a myslím si, že je to daleko lepší, člověk alespoň je klidnější a nemusí čelit potom negativním pocitům a myšlenkám které v něm slova dokážou vyvolat a nemusí potom propadat depresím, že je něco a nebo všechno špatně, nemusí se trápit pocity viny že něco udělal špatně a že kdyby to udělal jinak tak by to mohlo být jiný, lepší, ale bylo by to opravdu tak? Tím ale nechci vůbec nic říci, že by mne to v normálním běžném životě nějak míjelo, i když se tomu člověk snaží bránit, vyhnout, čelit a podobně.

Že se nemusí prostě trápit žádným pocitem, že není dobrý, že se nemá rád a vlastně být sám se sebou spokojený.

Lepší je číst mezi slovy a hledat co tím ten dotyčný chce vlastně doopravdy říci a co tím vlastně myslí, jestli je to pravda či nikoliv.

Jsem přesvědčen o tom, že to takhle je opravdu lepší a člověk se alespoň může cítit být klidnější a vlastně i svobodnější a nakonec má na výběr a vlastně své rozhodnutí si může zvolit zcela sám, bez nějakého duševního nátlaku či přesvědčování a jestli vrána k vráně a rovný rovného, tak věřím tomu, že tohle děláš i Ty.

Navíc u Tebe se ani nelze divit vzhledem k tomu, že vy kozorohové to máte prostě už v sobě vrozené, takže stejně i kdybych se stavěl na hlavu, tak bych s tím nemohl a vlastně ani nechtěl nic dělat, protože Tě chci mít rád takovou, jaká ve skutečnosti jsi se všemi Tvými dobrými i špatnými vlastnostmi zcela hned od začátku, jelikož bych nechtěl ztrácet ani svůj a už vůbec ne Tvůj čas a ochuzovat Tě o něco, když vím, že to prostě jde jinak a hned.

Nebaví mne totiž tady tímhle procházet třeba půl života než se k tomu člověk dostane a příjde na to, že se vlastně tím trápí a mezitím mu mezi prsty mizí ten čas, který si může prožít docela šťastně dle svých představ a přání a vlastně ke všemu ne sám, ale ve dvou, což je tuším docela štěstí bych řekl.

Navíc bych Tě nechtěl vůbec měnit a ani Já Tebou nechci být změněn, protože už dávno vím, co všechno to obnáší, i když se někdo snaží nějakým násilným způsobem změnit k obrazu svému či on sám osobně se chce měnit, aby se druhému zalíbil a stejně potom se obvykle stává, že nakonec v očích toho druhého a spoustě dalších očí kolem vypadá jako pitomec, protože jej sám ze sebe vlastně dělá.

Lepší je zůstat každý svůj a být sám sebou a třeba nějakým způsobem nakonec ty plameny lásky vyšlehnou až do nebe a potom se to modré z nebe zbarví do ruda.

Opravdu jsou věci, které mne dostávají i přes mou drsnou a chladnou slupku na kolena a Ty vlastně ani netušíš a potom nechápeš, když najednou mi napíšeš, že mne chceš pozvat na večeři.

Když tak nad tím přemýšlím, tak jsi v mém životě vlastně první žena, která mi tohle jenom tak sama od sebe nabízí, protože obvykle se ženy nechávají zvát muži, což mi přijde poněkud zvláštní v tomto světě a věř mi, že si ani nedokážeš představit,  jak moc si uvědomuji co se za tím vším schovává, protože vím, že tyto věci, byť možná Tobě to může připadat zcela přirozené, když si pospojuji všechny ty skutečnosti cos mi jakýmkoliv způsobem na sebe prozradila.

V podstatě to že jenom tak nikomu nic sama od sebe nenabízíš, tak tohle je co říct.

Na jedné straně to zní tak vyzývavě a možná, že i tak trochu takového sobectví tam je, ale je tam i vstřícnost, zájem, ochota i jistá něžná elegance se pod tím skrývá.

Vážně netušíš, jak jsi mne tady tím dostala. Možná na to jdeš chytře anebo to myslíš spontánně, ale v celku je to vlastně jedno ať je to jak to je, prostě je to docela dobrý pocit vědět to, že po dlouhých létech má někdo o mne zájem a že mne nějakým způsobem vlastně jenom chce byť třeba jenom tak.

Jenomže Já vím, že je za tím vším daleko více, než si kdokoliv z lidí dokáže představit.

Najednou píšeš mi, že chceš se mnou komunikovat více, ale že nemáš kredit a jestli Ti jej nedobiju a že se nemusím o peníze vůbec bát.

Nevím sice přesně, jak to ve skutečnosti myslíš, ale věř mi, že se vůbec, ale vůbec nebojím.

Nebudu zastírat, že se mi hlavou nevyrojily i jiné myšlenky v tu chvíli a říkám si, že třeba je to jenom taktika chytrých žen udržet si své rozptýlení a jde jenom o to, když už něco má být tak si to udržet a neinvestovat do toho ani minci a potom třeba sbohem šáteček a sbohem.

Vím, že to některé velice inteligentní ženy rády dělají a jen pro svůj rozmar tahají za nitky některých mužů a muži nakonec odejdou se sklopenými ušními boltci, ocasy schovanými mezi nohami přesně tak, jak to dělají spráskaní psy a s jedinou myšlenkou, s tou myšlenkou, že ženy bývají a jsou jen vypočítavé a vyčůrané mrchy a potvory.

Také vím, že by to nebylo poprvé a ani naposledy, prostě se to tak v životě děje a je to zcela přirozená věc anebo jenom zkoušíš, co je ochotný pro Tebe udělat, Tobě dát ten týpek, který píše, že by za Tvé služby dal cokoliv. Jaké, že to vlastně jsou?

 A holky obvykle některé věci berou smrtelně vážně, věří jim. Vlastně, když si to tak říkám, tak je to základ nejenom jakéhokoliv vztahu, ale spíše toho všeho jistého, bezpečného a krásného, co je v něm. Něco jako plněný bonbón, kde vše je jen ta tvrdá hořká čokoláda a láska je taková ta sladká marcipánová náplň uvnitř. Pravda, někdy i s nějakým tím tvrdým oříškem.

Možná také, že je v tom třeba ještě něco jiného, třeba jen potřebuješ mít jistotu, že v tom vážném vztahu, o kterém jsme spolu poprvé hovořili, mi nejde o peníze Tvé a že když žena potřebuje cítit jistotu tak muž ji ochotně peníze dá, když potřebuje, přesně tak jak to má v ideálním vztahu, partnerství či manželství být. Jo peníze …

Vlastně jde jenom o důvěru a Tvůj vlastní pocit bezpečí a to i přesto, že vlastně vůbec netuším, jak na tom jsi a už vůbec nevím, jaký máš život Ty, jenom si to mohu pouze myslet. A život můžeš mít různý.

Myslím si totiž, že ty jsi právě ta, která kdykoli něco chce, tak může mít a tak se zabývám pouze tím, že jde jen a jen o to COKOLIV.

Tohle všechno se mi najednou honí v mé hlavě v tyto okamžiky, ale někde ve mně stejně vítězí něco zcela jiného, vlastně ani tak dlouho nepřemýšlím protože není nad čím, to vše mi stejně prolétlo hlavou jenom v pouhém zlomku vteřiny, říkám si, že stejně nemám o nic přijít a těch pár peněz docela klidně oželím, jelikož jsem díky své minulosti o které zde budu také někdy psát už takhle poztrácel daleko více peněz pro lásku a dobrotu, než si může spousta z Vás lidé milí a opatrní představit a ačkoli mi to zrovna nezapadá přesně do mých plánů a rozpočtu, jelikož právě ty peníze potřebuji ze všeho nejvíce dát své mamce, jelikož se nechci cítit doma jako příživník, to jsem totiž nikdy nechtěl, i když kolikrát se zdálo, jak tak ten život šel, že se v některých momentech tomu člověk nevyvaruje, ale proč se kvůli tomu užírat, že?  A potom také a to hlavně pro její klid, protože teď po smrti otce těch peněz opravdu chybí a sama to prostě zvládnout nemůže a to proto, že to ani nejde a s tím, že ono to stejně nějak dopadne a nějak si ty peníze pro svou mamku získám, zvedám svůj zadek a ochotně utíkám dobít Tobě kredit zcela netušící kolik budeš potřebovat se tě pomoci SMS ptám zda-li Ti bude stačit dobít za 600 korun, schválně i když právě teď to opravdu není žádný problém, protože prostě jenom potřebuješ, byť vím, že ty peníze mohou být v zápětí použity zcela úplně jinak.

Když v zápětí mi letí od Tebe další pohlazení na duši, že je to moc, že tolik snad ani ne, přesto Ti dobíjím za 500 a jelikož již pěkně dlouho jsem nedobíjel žádný telefon kreditem, ujišťuji se, jestli Ti opravdu došlo to dobití, abych i Já získal tu jistotu, že jsem se nějakým způsobem nespletl, jelikož mně se tohle stává, dá se říci, že skoro běžně.

Rád bych podotkl, že i když ono se toto dění může zdát momentální a živé a někdo si řekne o tom cokoli, tak i toto je jen jistý úsek, důsledek něčeho, co bylo a počalo někdy úplně zcela dávno. Byť se již vše tím průběhem let poněkud vyjasňuje a konkretizuje. Ne, milí, nezlobte se. Rád bych vás vyvedl z omylů a bludu. Není a nebude to žádná fikce, byť fantazií se to bude také dost místy hemžit a tajuplnem jakbysmet.

 

... Někdo se ptá, někdo platí a potom kazíme si zrak.

Jestli se bojíš, zavři oči a jenom vlci vidí strach.

někdo je zavře, už se neotočí

a padá na něj prach.

 

Chci zde především vyjádřit svůj dík Anně K. a všem kolem ní za skladbu Krajinou, která mi dodává na této cestě hodně odvahy a zbavuje mne negativních myšlenek.

Přeji si milá Anno K. Ti to jednou říct do očí. Jo, vlastně, nejde tady o nějaké vykrádání duchovního dědictví a autorských práv, ono to totiž ani nejde, pokud se zde začne popisovat děj jako takový, tak i toto je jeho součástí, protože i na základě toho, této inspirace, protože obvykle, když se o něco jedná, tak poslouchám muziku, ta mne nejen osvobozuje, ale také mi něco dává. Takže to také hraje velice důležitou roli a časem ještě mnohem důležitější. To už vím, že mohu zde říci stoprocentně jistě. Ono totiž, i tohle to je něco podobného, jako když si člověk řekne: Chtěl bych něco, na co nemám či na co mám chuť, ale teď to ještě nemám a tak musím vynaložit něco k tomu, abych si to mohl koupit, pořídit či jakkoli získat a pak si říct, že už to mám a teprve to brát jako pevnou jistotu, že je to skutečností.

 

Tedy to ráno se probouzím po opět neprospané noci asi tak jako každý z lidí, které zasáhne Amorův šíp a poslouchám Noc na Zemi od Anny K.. Vlastně, spíše mne probudily nějaké ty plameny v jejím těle, jelikož vím, že zájem tady je, protože už jenom tím, že mi psala, že ji na tom opravdu hodně záleží, tak tam musí být. I proto jsem tuto možnost vyloučil a spíše se soustředil na to, jak rozdělat ten oheň nebo spíše jiskry prozatím. Když tu najednou mi to došlo, ale nebyl to žádný nápad, jelikož nápady se rodí v hlavě a kolikrát se rodí z negativních pohnutek, které s čistou a upřímnou láskou nemají zcela nic společného, jako jsou například sobectví, vypočítavost, strach a různé další a láska, tak ta má vycházet přece přímo od srdce, aby to tedy byla láska v tom pravém slova smyslu. A jelikož Já spíše dávám na intuici a své vlastní hluboké pocity, tak většinou jednám spontánně a také dělám to, co mne napadne, ale spíše po svém a na základě svého cítění, neboť vím, že pouze tudy vede ta správná cesta.

Vlastně jde jenom o to, projevit Ti své upřímné city a pocity, které v sobě nosím docela dlouhou dobu i když se to může zdát Tobě a možná všem ostatním docela krátce. Navíc, člověk by měl se nebát vyjádřit své upřímné pocity, ať jsou jakékoliv, jelikož pouze tak docílí toho, že se cítí potom spokojený sám se sebou, protože si nemusí potom na nic hrát, nemusí mít pocit strachu a hlavně nemusí potom přemýšlet nad tím, co mohl a nemusel a podobně a nemusí potom propadat depresím a mít, nosit v sobě nějakou dobu nějaký ten špatný pocit sám ze sebe.

Netvrdím a ani to nechci, že jsem dokonalý a že mi tohle nedělá problém. A také nejsem až takový frajer a borec, protože i já si kolikrát musím si dodávat k tomu počinu docela dost odvahy, abych to udělal. Navíc jsem spíše takový typ člověka a vím, že na tomto světě nejsem jediný, protože vlastně každý, kdo má v sobě nějaké to umělecké či tvůrčí cítění, tak vyjadřuje a vkládá své niterné pocity do písní, básní a podobně.

Já to dělám formou písní, jelikož tóny dokážou člověka velice uvolnit a osvobodit od veškerého racionálního myšlení a věřím tomu, že ten, kdo to zná, tak za pravdu mi dá. Vzpomínajíc si na věty z těch různých knih a tuším,že to opět byla kniha Miluj svůj život od Louise L.Hay anebo Tajemství lásky aneb jak doopravdy milovat od Barbary de Angelis a dalších moudrých vět, které jsem si za svůj prozatímní život postupně ukládal v sobě.

Došel jsem k tomu, že to zase až tak těžké není, přesto, že jsem věděl, že jistě potřebuješ něco neobyčejného,jelikož beztak jsi těmi obyčejnými typickými vyjádřeními lásky, které se obvykle používají a nakonec ten největší výrok MILUJI TĚ, které kolikrát lidé vysloví a tím to končí, protože vyslovili ten největší důkaz a najednou se cítí jako rytíři, kteří konečně dobyli pevnost a zbořili hradby a cítí se jako vítězové a tím to končí,protože se v nich najednou objeví pocit majetnictví a vlastnictví nad dobytou kořisti a kolikrát si myslí, že udělali to největší a že už to mají všechno za sebou zcela netušíc,co se bude dít dál a často se kolikrát potom diví nad tím,co se děje když už to jednou řekli a pořád to nestačí a leze jím to na nervy a potom své drahé polovičce vyčítají,  že už ji snesli modré z nebe a že už pro ní udělali toto a tamto. Jo, jenomže ono význam, tedy plný význam slova rytíř, jak jsem později zjistil, tkví zcela v něčem jiném.

Každopádně vesměs pořád je to málo a nechápou, že ta jejich žena je nespokojená s tím a s tam tím a potom, aby si to dopřála, tak si to jde najít někde jinde. Přitom netuší,že tohle prostě tak je a děje se to, protože každý z nás chce mít pocit štěstí a tak si jde za tím co chce, co potřebuje bez ohledu na city a pocity druhých a to buď v tichosti či tajnosti anebo zcela veřejně a normálně,záleží na tom jak co a jak moc co kdo chce.

 Vždyť jde jenom o vlastní vnitřní pocit spokojenosti ať je to muž či žena. Co si budeme nalhávat, vždyť tohle to je zcela normální obyčejný chladný svět. Jenomže muži vesměs buď netuší, že žena je tvor zcela zvláštní a trpí potřebou být neustále milována, prostě musí mít ten pocit, že je milována a že ten její muž opravdu pořád o ní stojí a to v každém okamžiku, potom se cítí šťastně a spokojeně.

Potřebuje prostě jenom vědět, že ten její muž na ní neustále nějakým způsobem pořád myslí a je jedno jakým způsobem, jestli to prokáže tím, že ji něco koupí anebo jiným způsobem, naštěstí existuje tolik možností, jak tohle dokázat.

Najednou se mi mihla myšlenka Petra Fialy ze skupiny Mňága a Žďorp : Když jsi v tísni,řekni to písni, což mně zas až takový problém nedělá, protož vím,že právě tam, v těch písních se skrývá ta nejhlubší pravda, kterou může člověk vyjádřit přímo z duše tak, jak to cítí, ale mělo by to být originální a člověk by měl umět do toho vložit hlavně sám sebe aby to bylo věrohodné.

Co si opět budeme pánové nalhávat, nezlobte se na mně, ale ty naše holky taky nejsou blbé tak, jak si beztak mnozí z Vás myslí.

A tak prostě jsem ten večer ležel v tom našem přízemním bytečku a najednou jsem se cítil velice sám, uvolněn od ostatních citově zainteresovaných lidí, zbaven všech těch pocitu jestli někomu ublížím, že někoho zklamu, jsem najednou cítil v sobě klid a sílu a rozhodnutí. Rozhodnutí se. A možná, že spíše to již bylo přesvědčení než rozhodnutí. v tu chvíli jsem věděl najednou co udělat, aby Ona věděla jak mi je doopravdy a tak ji píšu a posílám, někdy kolem půl jedenácté v noci SMS:

 

Zbavený tísně ,plameny v náručí,

pomalý písně doslova mne mučí.

Možná jsem víc než sám a Ty jsi múza kousek síly,

možná to číst chce dál, ať tomu rozumíš.

Jenom strop bílý,pocity smíšený

potichu sílí,peklo je v přízemí.

Možná jsem víc než sám,možná je múza kouskem síly,

možná to číst chce dál ať tomu rozumíš.

Možná jsem víc než sám a Ty jsi duše hodný víly

možná to číst chce dál ať tomu rozumíš....

....ať tomu rozumíš.

 

Přesně tohle jsem psal přímo tak, jak jsem to cítil a myslím, že se to neminulo účinkem, když jsi mi napsala ráno, že chceš se mnou více komunikovat, ale že nemáš kredit a že si jej nemáš kde dobít a Já Ti odpovídám,že již od první chvíle jsem s tebou jedna velká otevřená komunikace a tak ti letím dobít ten kredit a čekám na komunikaci s Tebou.

Děkuji zde Anně K.,která vlastně je zcela důležitou součástí toho co se právě děje aniž si to právě teď, momentálně v tomto okamžiku  uvědomuje, neboť má jistě své práce a starostí a radostí kolem sebe nad hlavu, za skladbu Šestýsmysl z alba Nebe na zemi a za inspiraci na další cestě k mému štěstí.

Chci ji říct: Díky ti za to a netušíš co to pro mne znamená a věř, že si přeji jednou Ti to říct přímo do očí,protože vím,že to co jste vytvořilimá najednou zcela důležitý smysl v životě.

Taky ani nemůže, protože momentálně neví, že se něco podobného odvíjí někde zcela jinde i když, pravda, internetová náhoda je různorodá.

Načež  mi píše, tedy ne Anna K., ale tam kde to vše vlastně začalo,  že mi chce něco povědět, přesně to nevím, ale možná to jenom tuším a jestli je to, co tuším tohle tak

 

...a že jsi spoustu chlapů měla,

tak to mi říkat nemusíš

a že jsi s nima byla

na to vezmu jed.

Dám Ti to co chceš,

jinak to totiž nejde,

za pár dní to pochopíš,

snad to pochopíš.

 

a jestli jsi ta, co myslím, že jsi, tak to pochopíš.

Jo, věřím, že až se to bude číst, byť momentálně je to jen přepisováno z původního blogu, tak se v tom spousta autorů pozná, ale stále nechci nic proti autorským právu, protože vše je jen shrnutí veškeré energie vesmírné kreativity pro něco. Pro co, to ještě nevím ( byť už ve skutečnosti vím), každý den totiž něco vím, ale o tom později. Prostě pořád je to jen nějaká vlna lásky.

A tak spolu opravdu komunikujeme více než obvykle a možná daleko více než je zdrávo, je to zvláštní, ale najednou to vše chytá zcela jiný záběr a Ty mi píšeš, že musíš hupsnout do vany, protože je Ti horko.

Chvíli nad tím vším přemýšlím a cítím, že Ti musím odpovědět a odpovídám Ti, že jestli jsem to horko nějakým způsobem v Tobě způsobil já, tak se ti za to velice omlouvám a tím, že vím, že jsem asi neskutečný a ve chvíli kdy mne ovládne zcela takový ten pocit nejistoty a neklidu dostávám od Tebe ránu, která mi již  po několikateré podlamuje zcela kolena, že se nemám za nic omlouvat, že jsi ráda za to jaký jsem.

Tuším, že právě teď se nacházím v perníkové chaloupce, sedím na lopatě a letím rovnou do rozpálené pece.

Tak hezky utíkej do vany pusinko ať se mi v tom horku nespálíš.

Vracím se domů z bistra GoGo pod besedním domem v Porubě, kde jsem byl uhasit plameny žízně v tom horkém dni a první věc, kterou jdu dělat je to, že zapínam počítač najíždím potaji na její profil a ukládám si její fotku na plochu svého počítače. Tu, jak je tam na tom koupališti v těch černých plavkách. Prostě ani ne tak úchyl, jako huberťák. Prostě poblázněný chlap, nic víc.

Najednou je daleko větší a koukám se na ní s daleko větším uhranutím, než kdykoliv předtím, zcela netušíc, co mi to ještě všechno přinese.

Prostě momentálně se nemohu odpoutat od těch jejích očí, vlasů, obličeje. Nemohu se odpoutat od ní. Nevím proč, kolikrát jsem s tím problém neměl.

Možná asi bude zlá na mne, že to tady tak veřejně píšu a bude se na mne moc zlobit, ale tuším, že tohle je další věc, kterou jenom tak někdo pro ní neudělá a kterou ji jenom tak někdo od sebe nedá a také pro to, abych to co mám v sobě nějak přežil a neuhořel v těch plamenech, které ve mně vyvolala.

Klidně mi může věřit, že právě teď ve mně rozdělala takový požár, jako když hoří někde v Chorvatsku či Řecku lesy.

 

Po několika dnech tuším, že ten tah s tou fotkou jsem neměl dělat, jelikož mne to dostává někam, kde nechci vůbec, ale vůbec být.

Mám totiž moc práce. Najednou se mi plní můj sen s kapelou. Konečně mám takovou kapelu , po které  jsem si snil  a po které jsem z hloubi své duše toužil a vím, tam uvnitř sebe vím, že jednou se mi s ní splní moje tajná přání.

Potřebuji dělat texty do skladeb, které zkoušíme, potřebuji cvičit na baskytaru, protože chci být dobrý, potřebuji na ní cvičit, protože ještě spoustu věcí neumím a také proto, že se chci zdokonalovat a být prostě dobrý a ona mne v tom teď najednou tak krásně a dokonale brzdí.

Prostě najednou mám na práci tolik důležitých a smysluplných a užitečných a podstatných věcí na práci, jako nikdy jindy v životě.

Vzpomínám si, když jsem si sem tam z nudy pročítal horoskopy a ať jsem je nebral moc vážně, tak mi několikrát po sobě říkaly, že mám odpočívat, že mám relaxovat, protože za chvíli budu mít šíleně hodně práce a že pořád budu mít co dělat, tak se přiznám, že jsem tomu moc nevěřil a nebral to vážně, ale teď vím, že nelhaly a že mluvily pravdu, protože teď je to tady.

Najednou to prostě všechno vím stejně tak, jako když mi ještě před nedávnem říkaly, když jsem si při dopisování s asi jedinou mou největší kamarádkou, která pro mne docela hodně udělala jenom tím že je a jaká doopravdy je a moc a velice si ji proto vážím a přeji jí opravdu hodně štěstí, Majdou Svobodovou a Vendulkou, se kterou jsem zrovna v tu dobu při hře Divoké kmeny, kterou jsem hrál jenom tak, abych zabil nudu a tam jsem s ní nějakým způsobem komunikoval přesně na ten způsob, ovlivněn múzou, ovlivněn láskou bez toho, aniž bych tím něco sledoval a stejně to nějakým způsobem v ní vyvolalo něco co mi potom tady u mne doma působilo rozpaky a docela pěkný binec v sobě, jelikož jsem byl opět rozpoložen a nechtěl jsem jí ranit, protože jsem sám nevěděl jak bych ji to měl všechno vysvětlit, protože to jsou všechno takové nepochopitelné věci, které se nedají jenom tak vysvětlit a nechtěl jsem jí zklamat a vlastně ani já jsem nechtěl být sám, jelikož nesnáším být sám a nechtěl jsem, podléhat nadále nějaké vnitřní nejistotě, protože už mne fakt nebavilo tak dlouho po vodě plout a stejně ačkoliv by tam byla láska tak jsem uvnitř cítil, že by to nebylo dobrý zase v životě, protože můj život začínal nabírat obrátky zrovna zde v mém rodném městě a také mne to docela bavilo a tak občas jenom tak ze zvědavosti klikl na horoskop jaké vztahy mezi sebou budeme mít, jaké je můžeme mít a jak by to mohlo mezi námi vypadat a jak bychom se k sobě mohli hodit, tak mi říkaly, že mám ještě chvíli počkat a nechat to být, že to není ještě to pravé co chci a po čem z duše toužím, že to není to, co si ze srdce přeji a já byl z toho docela zmatený a nevěděl jsem co mám dělat a měl jsem z toho docela pěkné deprese a neustále jsem si připadal jako na vodě a teď najednou prostě vím, že to opravdu mělo něco do sebe a jsem velice rád za to, že jsem jednou, konečně jednou neposlechl sám sebe a nechal se vést nějakou vyšší silou, která nad námi má neustále tu moc a vede mne někam kde to vůbec netušíme.

Stejně jako jsem se jednou opět koukl na horoskopy a tam mi bylo řečeno, že stejně mi nezbývá nic jiného než se tomu co je ze shora dáno přizpůsobit , jelikož se mému znamení lomí osud a nezbývá mi nic jiného než to, že se musím přizpůsobit a nechat se vést.

Nebojím se, jelikož vím, že Vesmír či Bůh anebo Nebe či jak všemožně tohle nazvat mne má rádo a tak se cítím docela v bezpečí.

Prostě najednou poprvé v životě se cítím zcela bezpečně tak, jako jsem se ještě nikdy necítil a najednou v sobě vím, že ať udělám, co udělám, že to má svůj význam a svůj cíl a že je to všechno správná cesta, najednou vnímám všechny ty věci zcela jinak, než jsem doposud vnímal.

Dokonce nyní mohu říct, že v tom nelítám sám, že i Majá i Vendulka zaznamenaly ve svém životě podobné věci, stejně jako Já.

Prostě ačkoliv jsem na internetu trávil docela velkou část svého času, prostě jsem jej tam marnil brouzdáním a věnování se spíše neužitečným než užitečným věcem tak najednou tím, že jsem si na plochu obrazovky uložil její fotku, tak začínám mít čím dál více strach zapnout počítač, to abych se opět neuvěznil do těch očí, protože vím, že zase budu sedět na zadku tak dvě hodiny a nebudu moci dělat nic jiného než duševně a psychicky opět trpět.

Najednou si přeji být jako Ježíš Kristus ukřižován a přikován alespoň v předsíni k věšáku na kabáty.

Prostě jenom proto, abych si nemusel sednout k tomu počítači a zapnout jej.

 

Výměnou za věčnost

smutek, radost, zlost,

láska, odpor, strach,

slzy na řasách.

 

Pod maskou z úsměvu

jsou slova bez zpěvu

a někde nad duši

srdce co nebuší.

Jen srdce co nebuší.

(tohle je můj vlastní úryvek, jenž musím dodělat)

 

Chci zde se omluvit Ivě Švarcové alias Vendulce za způsobenou bolest a ránu v srdci a říct jí, že ji mám rád za to, jaká je a popřát jí hodně štěstí.

Chci zde říct mé nejdůležitější vzdálené přítelkyni Majdě Svobodové, to že ji ze srdce miluji a že si nesmírně moc vážím za to, že při mně stala v mých těžkých chvílích a že mi i za tak malou chvíli pomohla jako ještě nikdo nikdy v životě.

Chci jí říct, že ji přeji, ať se jí drží štěstí a ať ona se drží štěstí a nepustí jej.

Chci jí říct, že tímto naše přátelství nekončí a že právě naopak je to teprve začátek něčeho nového.

Chci ji říct, že věřím tomu, že si navzájem přineseme štěstí a že si splníme nějaké neskutečné a tajné přání.

Chci Ti to Majdi říct ještě jednou a tady i když vím, že to víš právě teď, protože to cítíš jelikož jinak bychom si o tom takhle nepovídali, ale chci aby to věděli i jiní lidé, protože vím, že Ty jsi a budeš dost důležitý člověk v mém životě jenom proto že jsi a že jsi taková jaká jsi, že jseš neskutečně dobrá a hodná.

Chci Ti Majdo tady říct, že se opravdu těším na tu chvíli, na ten okamžik, kdy nám vyjde to dlouho slibované kafe.

Mám Tě moc rád Majdo a věř mi, že Tě jako člověka ze srdce miluji a jsem Ti nesmírně vděčný !!!

 

(jo, dnes, Majdě se splnilo její toužebné přání, co léta chtěla a je šťastná)

 

Ale k těm plamenům, protože písní o plamenech a ohni, co by elementu tvořivosti, je hodně a když to někdo pochopí, tak jich zase přibude nějaká nová vlna a hudební scéna může být v jednom ohni. Každopádně, jeden můj šuplíkový, dnes:

 

 V plamenech

To z čistýho nebe na zem šlehly plameny,

v několika vteřinách zastavil se svět.

Chci být blízko Tebe, tak prosím nekrč rameny,

já propad jsem se do nikam a teď se vracím zpět.

Jsem člověk co žije dál, dál po světě chodí

a ve svý duši schovává jen oheň.

Promarněný sny a touhy v rozestlaných peřinách,

kdo se poznat život bojí ten paty z domu nevytáh.

Slova jsou jak trny růže, do srdce se zaryjí,

chci se dotknout Tvoji kůže dříve než se upiji.

Jsem člověk co žije dál, po světě si chodí

co ve svý duši ukrývá jen oheň..

A Ty jsi vítr z hor co do mně dýchá,

andělský křídla máš....jsi anděl

Anděl z nebe slét, na zem se snes,

stačí jen dýchnout, plamen by se rozhořel...

Hořím...

Hořím...

Tak dýchej..

Já hořím...

Tak dýchej,

jen Ty do mne můžeš vát

a neboj,

jsem oheň, Já budu Tě hřát.

Jsem člověk, žiju dál, po světě si chodím,

ve svý duši schovávám ten oheň

a Ty jsi ten vítr z hor co do mne dýchá

andělský křídla máš....jsi anděl.

Anděl z nebe slét, na zem se snes,

 

ruku svou mi dal,neuhoříme v plamenech.

Hořím...

Já hořím...

Když nebudeš vát...

tak zhasnu....

Anděl z nebe spad a do ucha mi pověděl:

Dej mi ruku svou, poletíme životem.

Tak dýchej !

Jen dýchej do mne víc.

Ať oheň ucítíš

tak dýchej z plných plic !!!

Tak dýchej !

Dýchej z plných plic.

Tak Dýchej !

Dýchej do mne víc !!!

 

Chci zde Jí, že pokaždé, kdy mne nějakým způsobem osloví múza, kterou vidím před sebou , možná podobnost pouhá,ale vždy tomu tak bylo i když jsme se neznali skutečně, ale vím, že T mne provázela celým mým životem na každém mém kroku a v každé mé chvíli a byla  se mnou a proto Tě hodně miluji a proto

chci být teď na oplátku pokaždé, pokud to bude jenom možné s ní.

Protože vím, že tohle to není jenom tak a že je v tom daleko více než si kdokoliv může představit.

Protože najednou zjišťuji, že všechny ty mé představy, vidiny, sny, iluze a halucinace či jak tohle všechno nazvat se zhmotňují a nabývají na skutečnosti.

 

Světlo pozemské, všechny zakázané látky,

v srdci tajemství, znovu probouzí se zpátky

Chvíle nade mnou, pocit nekonečné síly,

o čem, to SRDCE ví, o čem,to SRDCE ví.

 

Vzpomínám a probouzím se zpátky.

 

Všechno pozemské, všechny zakázané vůně,

o čem člověk sní, po čem naříká a stůně.

Kdo nečeká a slyší hodné víly

tuší o čem vím, tuší o čem vím.

 

Najednou mi připadá při poslechu alba Noc na zemi, jakoby ty slova byly přímo z mé duše, jako by to bylo nějaké poselství vesmíru a jakoby snad nějaká neviditelná síla mi říkala, že patří jí a že se tohle všechno týká nás. Jenom nás dvou a že je tohle pouze mezi námi a že všechny ty slova z písní jsou jenom o nás. Tedy, za tím si fakt stojím momentálně.

Možná, že teď asi bude kroutít svou krásnou hlavičkou a myslet si, že jako obvykle přeháním, ale vím a to mi může věřit,,že mne k tomu opravdu vede mé logické myšlení, jelikož pokaždé, když k ní promluvím tímto způsobem, tak se od Tebe dočkám takové odpovědi, která mne pohladí na duši a zahřeje u srdce, víš, Ledová královna, takže asi něco na tom bude.

 

Najednou mám v sobě pocit, vlastně to ani není pocit, prostě to vím, že Ty jsi múza a TY jsi víla a Já jsem taky odněkud z jiného světa než tady z tohoto.

Prostě vím, tam v sobě to cítím, že TY jsi z zrozená z moře a já jsem padlý anděl z nebe a přitom vím, nebo tuším, že TY na takové věci nevěříš a přiznám se, že se mi tomu ještě nechce moc věřit, protože mé myšlení je ještě poněkud deformováno tímto světem a lidmi, ale neboj, Já s tím něco udělám.

Zároveň se zde chci upřímně omluvit všem slečnám a ženám, mým přítelkyním, kamarádkám, mým potencionálním a nyní platonickým láskám za to, že jsem je okouzlil nějakým svým způsobem, svými slovy, ale věřte mi, že pokaždé když jsem tohle Vám psal tak mezi mnou a monitorem a Vámi jsem viděl právě svou vílu a tak snad mi odpustíte a že pochopíte, že vše bylo určeno pouze a jenom Jí, mé múze a víle, Adrianě i když věřím tomu, že to stejně tam někde v hloubi vaši duše víte i Vy .a snad tohle tam někde hluboko v Sobě Víš i ty má milá, neboť vím, že jsi celou tu dobu byla se mnou, Já věřím, že to tam v sobě víš.

Prostě vím, že ačkoli chápu zcela rozumně tenhle svět a věci v něm, tak tam uvnitř sebe vím, že jsou i věci jiné, věci mezi nebem a zemi a vím, že tohle všechno co se děje právě teď je ze zhora dáno a má to svůj smysl, protože někde v sobě cítím to, že je třeba se o tohle podělit s celým světem ať to přinese co to přinese anebo nepřinese.

Tak snad mi to jednou odpustíš.

Raději se jdu koukat na televizi, venku se stejně honí mraky a v televizi je nějaký film s Vlastou Buriánem, kterého mám docela rád a pořád se na něj koukám, fakt je s ním docela dobrá sranda, jako můžu tohle klidně pořád dokola.

Po filmu stejně nemohu usnout protože velice usilovně přemýšlím nad tím vším co se děje, hlavou se mi honí vše, co jsme si jakýmkoliv způsobem za tu dobu sdělili. Všechny ty věci o tom co chceš Ty. Štěstí, vážný vztah, úspěch v práci či kariéře a později šťastnou a spokojenou rodinu a také to, že Ti na tomhle opravdu moc záleží, že se těšíš, až budeme spolu, že mi tehdy všechno vrátíš.

Je to velice zvláštní, tohle se jenom tak nepíše. Tohle se prostě jenom tak neříká. Abych z toho nezešílel tak neustále poslouchám hudbu a pořád dokola Annu K. a její album Nebe, protože vím, že tady v tom se skrývá více, že tohle to mi přináší inspiraci a dostává mne to někde zcela dále někde tam, kde to vůbec neznám, ale vůbec mi to nevadí a nebojím se, jelikož moc dobře vím, znám to od Louise L. Hay, že pokud člověk začne vnímat sám sebe a dávat na své vlastní pocity, tak se jeho život stane jedním velkým dobrodružstvím a že vše co si přeje se mu může stát skutečností a Já dobrodružství velice rád, jelikož je to nesdílnou součástí mé povahy, mé osobnosti.

Prostě vím, že existuje ta možnost, že pokud si něco člověk přeje, vysloví to a nechá to volně plynout, tak že vesmírná síla funguje tak, že se to časem stane skutečností. Má to však jeden jediný malý háček, člověk si to má přát, má to vyslovit, má to vyslat někde do éteru a musí na to přestat myslet, musí to prostě přestat chtít, protože potom to ne a ne přijít.

No, ne nadarmo se říká, že když někdo chce moc tak nemá nic. Je to velice zvláštní, zajímavé a koneckonců nakonec velice osvobozující, jenom se to prostě musí umět což je kolikrát velice dost těžké.

Všechno je tak zvláštní a vše najednou kolem mne do sebe zapadá.

Je to zvláštní, jak myšlenky fungují a zrovna v tuto dobu, kdy s Laurecii děláme první naši skladbu tak se nám do ruky dostává text od Pavlínky Kinclové s názvem Máloplatný

 

Poletují, myšlenky poletují,

vyrážejí, noci tiše zní než příjde sen.

Málo platný, každý z nás sní,

nespočítáš kolik té síly proudí.

Trápení dní v opojení,

touhy v nás, ve snách.

Poletují, myšlenky poletují,

do ticha zní, vyráží než přijde sen.

Těla leží, na co myslí,

myšlenky spát nedají

málo platný, do snů skočí,

tam koketují a spolu sní.

Ví kdy půjdeš spát, prsty je nezachytíš,

pod víčky v polštářích víš svý

.

A Já už dávno vím milá Pavlinko kam směřují než přijde sen, protože to tak nějak všechno pojednou souvisí.

Směřují totiž přímo do vesmíru a tam čekají, aby se staly skutečností a pokud to Pavli také někdy budeš číst, tak na to také přijdeš.

Což mne opět utvrzuje o nějaké zvláštní výjimečností mne a jí.

.Vlastně najednou si uvědomuji další skutečnosti a to že každý člověk má na tomto světě nějaké poslání jak já tak i TY a tuším, že nyní právě teď nyní je jej třeba pomalu naplnit, aby to pochopili hlavně lidé a také abys to miláčku pochopila i TY, jestli už to náhodou stejně dávno nevíš.

Víš, pokaždé, když jsem se koukal na nějaké to Love story, tak v každičkém takovém filmu hrála roli nějaká zamilovaná či emotivní píseň a tak jsem si kolikrát říkal a ptal se sám sebe, jakápak píseň se bude dít kolem mne a kolem mého příběhu respektive teď už našeho příběhu a teď najednou to vím, ale o tom snad někdy později až na to přijde čas, aby si Ti milí a zlatí lidičkové nemysleli o mně že jsem blázen a že trpím nějakou fantasmagorii.

Chci, aby věděla, že jsem s ní pořád, že na ní myslím v každém okamžiku a že i když jsme od sebe velice, ale velice daleko, tak že stojím při ní a že jsem s jejími myšlenkami a pocity zcela vnitřně spojen a že mi to není jedno.

Jediným způsobem jak tohle všechno popsat a jak jí říct krátkým a vystižným způsobem jak se cítím právě teď, co prožívám v této chvíli a hlavně jí o sobě říct, sdělit, více, protože mi píše, že by ráda chtěla o mně vědět více, protože stejně to potřebuje co by žena, která si vybírá muže pro něco co chce ona a víš více, ví prostě své, protože obvykle ženy ví daleko více než muži i když si tohle pánové kolikrát nedokážou a ani nechtějí připustit, protože si zcela naivně myslí, že jsou Ti největší a nejchytřejší tvorové tohoto světa a potom se dle toho chovají a pak se diví, že si žena udělá kolikrát co chce a jenom prostě nechápou a kroutí hlavou svou a vysedávají po hospodách, hrají si na chytráky a řeší zcela nechápavě tyto věci a slova ostrá jako meče padají přímo do pěny.

Jediný krátký způsob jak Ti v tu chvíli sdělit to, co chci sdělit je

 

Bory šumí jako úl, hory dělí světa půl,

Nebe volá jak se máš, přede mnou se neschováš.

Slova nejsou vodopád, ale Já mám sucho rád,

Peklo křičí jak se máš, už se před nim neschováš.

Až se budeš po tmě bát a strachy ze sna řvát,

budu tam jako tvůj stín, Tvoji duši vypálím.

Bory šumí jako úl, za zdí sedí světa půl,

kolem dokola je kraj a Nebe - Peklo - Ráj .

Až se budeš po tmě bát a strachy ze sna řvát,

budu tam jako Tvůj stín, Tvoji duši vypálím.

 

Posílám jí to a čekám jestli na to přijde a ona mi odpovídá, že neví co mi máš na to říct, co mi má odpovědět.  Fakt hezká diplomacie. Ale vlastně i proto, že mne již naštvalo pěkně, její několikateré:“ Vždyť tě vůbec neznám.“.

Vlastně ani nic nemusí, poslal jsem jí to proto, že jsem jí tím chtěl něco vyjádřit a vůbec neřeším, jestli na to bude reagovat či nikoliv, prostě jen věřím, že pokud jí to prostě  myslí, tak na to přijde buďto brzy anebo později jelikož si myslím, že možná ani nechápe to, co tím chci říct a vlastně se tomu ani nedivím.

Raději jdu spát, sám netušíc co jaký to může mít na celou věc vliv, co to může přinést a co se může dít a stát se, jelikož na světě se může přihodit ledacos.

 

Chci zde především poděkovat Pavlíně Kinclové i když jí ještě osobně neznám, ale už nyní jsme spolu v nějakém kontaktu za tento úžasný text a za to, že je a že dělá to, co dělá a těším se na to, až se někdy spolu setkáme. Taky říct, že ten text je vážně úžasný.

…