For village to town- 3

Ani ve škole na mě nečekala radostná zpráva. Teda podle někoho, by to bylo úplně obyčejné, ale podle mě to bylo hrozný. Totiž to, že když jsem po druhé hodině mluvila s Tomášem, tak se trošku prořekl. Pořád dokola opakoval, že včera spolykal nějaký prášky a proto semnou mluvil. Jinak by mně že prý ignoroval dál. „Takže to fakt celé bylo jen kvůli nějakým blbým pilulkám?“ Chtělo se mi brečet. Do očí se mi draly slzy. Dokonce jsem pocítila radost, až z téhle školy vypadnu. Ale to jen do té doby, než mě chytl za ruku a podíval se mi do mých zaslzených očí. Teď jsem mu obětovala smutný pohled. „Právě že vůbec. Proč myslíš, že jsem tě celé čtyři měsíce ignoroval?,“ Ztěžka polkl. Až teď jsem poznala, že to není tak, jak jsem si do teď myslela. Není pravda, že mně nenávidí, to vůbec. Teď jsem v jeho očích viděla lítost, možná strach z toho co řekne, ale hlavně lásku. Nevím, jestli ke mně, ale myslím, že jo. Taky jsem v to doufala. Z celého srdce. Ty jeho modré oči se mi propalovaly pod kůži a já cítila, že se konečně snaží něco říct. Nedočkavě jsem se mu podívala do očí a nechala kápnout slzu, která pomalu padala a v hlavě si neustále opakovala, že mi konečně řekne pravdu. Crrrr! To snad ne! To to nemohlo počkat ani minutu! „Příští přestávku ti to dopovím jo?“ Dokonce mi utřel slzu, která mi právě stékala po tváři. Pokusila jsem se usmát, ale nešlo, mi to. Během celé hodiny jsem koukala do rohu třídy, jinak na dveře a myslela na Ríšu. Pořád nechápu, co mi chce dopovědět. Chce mi snad naznačit, že mně má rád? Víc než jako kamarádku? Najednou mi něco v kapse začalo hlasitě vibrovat. Podle mě, by to tak moc slyšet nebylo, ale v tomto tichu, které je v naší třídě jen velice výjimečně, by šel slyšet i špendlík, který by spadl na zem. „Čí je to mobil!,“ ozval se ječivý hlas učitelky Tranpářové. Rychle jsem ho vytáhla a viděla, že mi volá taťka. Nenápadně jsem to vzala a hovor přijala. „Báro, okamžitě musíš domů! Neboj, jdu za tvou třídní“ Teď jsem nechápala vůbec nic. Do školy mi táta v životě nevolal a sám vždy říkal, že ten rodič, který volá svému dítěti do školy, asi nemá všech pět pohromadě. Nechápu to jeho mínění! „Benešová! To je tvůj mobil!? Okamžitě mi ho dej! Dám ti ho až na konci roku!“ Popravdě nevím proč, ale s touhle učitelkou jsem si nějak nesedla. Teda spíše za to může ona, protože si na mně zasedla! „Jestli jste nebyla informovaná, paní učitelko, tak já tu budu zítra naposledy, pak se s tátou stěhujeme, takže vám ten mobil nedám!“ Ušklíbla jsem se na ni. Jarmila, tak se jmenuje křestním jménem, na mně namířila ostře ruku a už otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, když v tom se ozvalo zaklepání od dveří. Rychle usedla za katedru a tichým hláskem zamžikala: „Dále!“ Před rodiči vždycky dělala hodnou paní učitelku, ale když se vzdálily, tak to byla zase ona. Rozštěkaná, Hnusná a přísná Jarmila Tranpářová! Do třídy vstoupila moje nejoblíbenější učitelka, což je naše třídní. Ale co bylo ještě horší, nepřišla sama, neboť po jejím boku stál MŮJ táta! Když jsem se na ně zakoukala, hned mně jako první napadlo, že jim to spolu moc sluší. Ještě aby ne, vždyť otec je vysoký, hnědovlasý a hezký muž a Killianová Andrea (moje třídní) je sice menší, ale jen o kousínek a je taky hnědovlasá s modrýma očima. Vždycky jsem si říkala, že aby to páru slušelo, musejí mít stejnou barvu vlasů. Myslíte si, že se mílím? Tak si představte třeba cikána a blondýnu! Prostě hrůza! „Omlouvám se za vyrušení, ale máme tu naléhavý případ. Lucie Benešová vstane.“ Třídní pokývla hlavou na mého tátu, jako že mu předává slovo a já s údivem vstala. Co se mohlo stát, přišel až sem! „Báro, promiň, ale stěhujeme se už dneska. Rozluč se, vidíš je naposledy.“ Teď jsem se rozbrečela úplně. S bušícím srdcem, které by mi díky rychlého tepu vyskočilo z hrudi, jsem se obejmula s Terkou, a dalšími čtyřmi dívkami. Z kluků mně obejmuly dva. Tom ne. Jen na mně smutně koukal, a když jsme byly u dveří, tak vyskočil na nohy a doběhl ke mně z poslední lavice. „Popravdě,“ ztěžka a na sucho polkl. „Se mi líbíš už rok. Promiň za to ignorování, ale bylo to jediné, co mi pomohlo tě dostávat z hlavy. Ne, že bych na tebe nechtěl myslet, to vůbec, ale-„ Nenechala jsem ho domluvit. Rychle jsem ho obejmula a do ucha zašeptala slůvka: „Měj se tady hezky“ a odešla za taťkou a Andreou. Neotočila jsem se ani jednou. Ještě to tak!
Než, jsme vyjeli, tak bylo půl jedenácté večer. Ani se moc nedivím, jelikož jsme začali až v jednu. Deset hodin! Taky než zanesete do stěhovacího vozu věci ze šesti místností! Než odpojíte dvě televize! Když bylo všechno v autě, prošla jsem si sama bytem. Připadalo mi to tu hrozně cizí. Prázdné bílé zdi, akorát u mě fialové vypadaly poněkud cize. A to jsem zde bydlela šest let! V obýváku na zemi ležela fotka. Moje fotka! Byla jsem na ni já jako malá. S mojí mámou. Byla zarámovaná ve zlatém rámečku a dole rohu bylo datum. Na první pohled jsem ho poznala. 28. 5. 2007.! To byl ten den havárie na dálnici. Naší havárie. Ten den si pamatuju v jasných barvách. Od rána do večera. Zvedla jsem ji a položila k srdci. Nakonec jsem nakoukla do tátova pokoje. Teda do prázdné místnosti, které ještě dneska byla jeho ložnice. Z hluboka se nadechla, a vyšla z bytu pryč. Za sebou zamčela a přivolala výtah.
Zbohem, krásný vzduchu na vesnici!