For village to town- 5

„To není možný! První den školy a autobus mi ujede….“ Uteklo mi nahlas, když jsem vyšla ze školy a viděla, jak autobus odjíždí. Sedla jsem si teda na lavičku, a vytáhla mobil. Už vidím, jak bude taťka zuřit. Ještě mi ráno říkal, že mi to nesmí ujet! „Chceš svézt?“ Zastavilo u mě nádherné bílé auto. Z okýnka vykoukla paní Dareová, tedy jinak paní ředitelka. Zajímalo by mně, jestli je takhle hodná na všechny, nebo jen na ty nové!
„To jste hodná, ale já zavolám taťkovi“ Usmála jsem se na ni mile. Docela ráda bych si nastoupila, ale zdálo se mi to neslušné. Ani nevím proč, sama mi to totiž nabídla.
Nestyď se. No tak honem“ Tahle žena umí dobře přesvědčovat. Zajímalo by mně, jestli je Dominik stejný. Jelikož podobou jsou každý jiný. Nakonec jsem ji poslechla a otevřela zadní dveře. Vevnitř bylo auto ještě luxusnější než zvenku! Mělo, bílí potahy na sedadlech a kožený potah na volantu. Teprve tady jsem si všimla, že vedle ní sedí Dominik, ale nevnímá, jelikož má v uších sluchátka. Takže o mně neví, super!
„Asi nevíte, kde bydlím, že ne?“ pokusila jsem se zavést konverzaci.
„Ale vím. Turnov 445.“ Koukla na mně skrz zrcátko. Raději jsem hlavu opřela o sklo, a koukala na cestu. Kolem nás byly samé domy, obchody, nákupní střediska a hřiště. Se, nedivím, jelikož přejíždíme s jednoho konce města na druhý!
Páni! Proběhlo mi v mozku, když mě paní Dareová vysadila před naším domem. Teď vypadal ještě honosněji! Vysoký železný plot s oblouky a velká brána, vypadala ještě vyšší než sem já. Zkusila jsem bránu, jestli je odemčená a stiskla kliku. Ani se nehnula! Vytáhla jsem tedy z kapsy klíče a zkoušela, který sem pasuje. Na kroužku totiž vysely tři. Jeden od školní skříňky č. 794, druhý od domu a třetí pravděpodobně od brány. Nemýlila jsem, se, opravdu tam pasoval ten poslední.
V pokoji jsem si sedla za pracovní stůl a z igelitové tašky vyndala všechny sešity. Dohromady, jsem jich dostala 17! A pracovních 6! Jeden po druhém jsem je začala nadepisovat předmětem, a mým jménem. Rok ani třídu jsem tam nepsala nikdy. Páni! Máme i sexuální výchovu! Zjistila jsem při pohledu na sešit s velikým růžovým nápisem. Do půlnoci jsem si přes facebook psala s Terkou. Ptala se mně co nový spolužáci, co škola, učitelé, jestli tu jsou nějací hezcí kluci. Prostě otázky krom školy. Napsala jsem jí průběh celého dne a i o Dominikovi, což se mi zdál nejhezčí kluk, co sem dnes ve škole potkala a dokonce sem jí napsala, že v naší třídě sedíme spořádaně. Totiž vždycky holka a kluk. Nikoli dvě stejná pohlaví! Žárlila.
K zastávce to mám, že prý blízko. Většinou nesnáším navigaci, jelikož se dle ní vždycky ztratím, ale dneska jsem ji díky bohu pochopila. Stačí, když přejdu na začátek naší ulice a pak půjdu kousek na pravou stranu, ale to už jde zastávka vidět. Dokonce sem nezabloudila! Na třech lavičkách, které stály u cedule: Turnov Nábřeží, sedělo pět kluků a tři holky. Jakmile jsem k nim došla, teda ne k nim si sednout a ani sem si nestoupla těsně k nim, ale k té ceduli, mně 2 holky sjely vážným, průzkumným pohledem. Kluci na mně akorát udiveně koukali, zda jsem si nespletla zastávku! „Ahoj“ pokusila jsem zamluvit to trapné ticho. Do autobusu jsem vešla hned první a rozhlédla se, zda nevidím volné místo. Bylo to tu přelidněné! Po chvilce hledání očima jsem uviděla vzadu před pětkou volnou celou dvoj sedačku. Rychle jsem k ní vykročila, ale než jsem k ní došla, už si tam hověli ty dvě blonďaté pipky ze stejné zastávky. Obdarovaly mně úšklebkem. Otočila jsem se k nim zády a chytla se pomocné tyče. V celém autobuse sem stála jediná. Trapas! Sice nevím kam si sedlo těch šest dalších lidí ze zastávky, ale bylo mi to docela jedno. V tuhle chvíly!
„Hele kluci vyměňte se! Ať si to kuřátko může sednout!,“ ozvalo se za mnou hrubým frajerským hlasem. Ani jsem se radši neotočila. Určitě to kuřátko nebylo myšleno na mně.
„No tak kočičko pojď si k nám sednout. My nekoušeme“ pokračoval další. Najednou mně někdo chytl zezadu za rameno! Rychle jsem otočila úlekem hlavu a koukala na hnědookého Richarda! Okamžitě jsem poznala svého souseda ze stejné lavice! „Máme tam volno“ upřesnil svým kamarádským hlasem.
„Já vím, všimla sem si“ zakoktala sem ještě v šoku. Ríša mě vzal za ruku a posadil k oknu na dvojsedačku před pětkou. A vedle mě si přisedl! Alespoň někdo normální. Napadlo mně v duchu! „Já netušil, že bydlíš na Nábřeží“ Kouknul na mně s úsměvem. Teď jsem byla ráda, že na mně mluví, jelikož ty pohledy pěti kluků, co seděli za mnou, mi nebyly moc příjemné!
„Tak teď už to víš“ opětovala jsem mu úsměv. Zdál se mi ještě hezčí než ve škole. Bodejť by ne, tam jsem se snažila být neviditelná! A Ríši si nevšímala stejně jako ostatních! Jeho hnědé oči byly stejně hezké jako Dominikovi! „Luci žiješ?“ smál se. Až teď jsem si uvědomila, že na mně mluví! Během deseti minut další trapas! Dnešek začíná fakt dobře no. „jo! Jen sem se zamyslela“ I když mi to nebylo moc příjemné, musela jsem se začít smát s ním. „Kolik teda?,“ zajímal se, když se uklidnil. „Kolik máš popisný číslo baráku?“ upřesnil, když viděl můj nechápavý pohled. „445. Ty?“ usmála jsem se
„Fakt jo? Ty bydlíš v tom novým baráku?“ Ani se nepokusil hrát údiv. Divila jsem se mu. Nových baráků je tolik, hlavně v Turnově! Tak jak je možný, že zná zrovna ten můj?! „Jo. Proč se tak divíš?“ Nemohla jsem najít odpověď. Vždyť vypadá jako ostatní! Teda ne no je trochu hezčí a vypadá větší, a luxusnější, ale jinak je stejný. „No protože je to luxusní vila, která se dostavila teprve před měsícem, a já myslel, že tam bydlí nějací nafintění lidé“ Tak to sem nevěděla. Já myslela, že ji táta od někoho koupil! A ne, že se stavila speciálně pro nás! „Tak teď to víš, že tam nebydlí žádní nafičení lidé“ věnuji mu svůj úšklebek. Ale to už naštěstí autobus zastavuje a všichni vystupují.
Tentokrát jdu i já do prostředního vchodu, který vede do šaten. Jak jsem zjistila, pravý vede na první stupeň a levý na druhý, ale šatny jsou spojené a na každém konci vedou dvojité posunovací dveře na jeden stupeň. Podle toho na jaké straně. Dle číslic jsem vyhledala svoji skříňku č. 794. Je modrá. Jak jsem si všimla, je tu 9 barev. Každá třída má jinou. Škoda, že jsem už v devítce, takhle luxusní škola se nepotká na, každým rohu. A to jsem byla už na čtyřech!
„To je fakt náhoda,“ uteklo mi nahlas, když jsem viděla opět vedle sebe Ríšu. Máme vedle sebe skříňky, super!
První hodina, Angličtina! Jen si vzpomnět ve které třídě se vyučuje a v jakým patře! Ty brďo! Já, si snad nevzpomenu! „Tak pojď semnou“ zazubil se na mně dotyčný od vedlejší skříňky, když viděl můj zamyšlený výraz. Jsem ráda, že sedím s tak úžasným klukem, jako je Ríša. Myslela jsem, že s Richardem sedím jen na češtinu s občankou, ale asi jsem se spletla. Sedím s ním totiž na všechny předměty! V učebně na anglinu sedíme ve druhé lavici u dveří a před sebou máme Katku s Lukášem, tyhle ty dva jsem si ze včerejška zapamatovala spolu s Dominikem, který tentokrát sedí úplně na jiné straně třídy u okna a mého spolusedícího. S ostatními jsem se nějak neseznámila. Stejně jako v pátek, na mně jen co usednu, na židli všichni kluci na mně koukají! Pane Bože! Já se z toho zblázním! Holkám jsem vcelku ukradená a za to jsem jen ráda! Ale proč zírají!
„Do you enjoy English?!“ Zazněla z několika otázek, které dává určitému člověku učitelka. Pokaždé si jednoho vybere a dá mu jednu.
„Slečno Benešová!“ Zvýšila učitelka Bucková hlas. Až teď jsem si uvědomila, že je to myšleno na mně! Rychle jsem zvedla hlavu, která mi volně visela v rukou a vyhrkla: „Oh. Sometimes“ Celá třída se začala smát! I učitelka měla k výbuchu smíchu málo! „What?!“ Ježíši! Ona chce, abych to zopakovala, asi mně neslyšela, to je vše.
„Sometimes“ Řekla jsem tedy hlasitěji. „Vy jste asi úplně mimo že? Máte říkat tvar průběhový prostý! Takže za čtyři!“ Tak to je super no! Já nevěděla, že to známkuje! Do konce hodiny jsem si neustále v hlavě říkala, rozvrh na celý den. Je docela dlouhý, jelikož máme devět hodin! První den po víkendu a už tak moc! Takže po tomhle máme matiku, po ní češtinu, pak zeměpis, chemii, po té je hodinové volno na oběd. Na bývalé škole se tomu říkalo poledňák. By mně zajímalo, co o něm budu dělat! A po něm fyziku, dějepis a nakonec tělocvik. Teda jen holky, myslím, že kluci jdou už po dějáku domů! Taky bych klidně šla! Doufám, že ho máme sami a ne s o rok mladšíma jak to bývá většinou! Nikdy jsem tělocvik neměla ráda, jelikož jsme ho trávily s o rok mladší třídou! A tam byly většinou samé blonďaté pipky. „Honem! Lucko, zaber!“ povzbuzovala mně Katka při troj-boji, jak říká kladině, uběhnutí kolečka, dvaceti sklapovačkám a dvěma kotoulům Pan Ulrych, náš tělocvikář. Nechápu, proč tomu říká troj-boj, když jsou to čtyři disciplíny! Poprvé jsem zažila, že máme, jenom jedna třída tělocvik, ale ne jenom mi holky ale i kluci s námi! Dala jsem do toho všechno, aby si o mně někdo ze třídy nemyslel, že sem líná jak veš! Kladinu jsem díky své rovnováze přešla celkem rychle a při kolečku jsem neměla konkurenci a to samé se sklapovačkami, jelikož každý večer trénuju. Tedy cvičím podle Programu Ploché bříško. Než jsem doběhla k žíněnce, na které musíme každý udělat dva kotouly, jsem nevím, jak se mi hlavy dostal, přemýšlela o Ríšovi! Je docela hezký! A hlavně je to můj typ, stejně jako Dominik! Tmavě hnědé vlasy s hnědýma očima, no, i když Richard je má světlejší! Vždycky jsem si myslela, že jsou hezčí blonďáci, ale brzo jsem změnila názor. Rychle jsem vyskočila a s výkřikem bolestí upadla zpátky, ale bohužel mimo žíněnku. Bože, já tak nesnáším kotouly!