For village to town- 6

„Jediné, co si z toho okamžiku pamatuju, je, že jsem slyšela zadunění, což byla asi moje hlava, když dopadla na zem a pak jsem se probudila tady,“ Vysvětlila jsem doktoru Vránovi a rozhlížela se. Byla jsem na nějakém pokoji s bílými zdmi! Nebe! Tady jsem si normálně připadala jak v nebi! Bohužel to není jen sen. Tohle je nemocnice v Turnově!
„Co mi vlastně je?“ Najednou těžce povzdechl. „Naštěstí to není nic vážné, ale i tak budete muset nosit krční krunýř,“ Jen jsem chtěla, aby mi to vysvětlil a on to pojal tak, že to nechápu ještě víc než předtím! A to se mi moc často nestává! „Při kotoulu jste si poranila jednu z mnoha důležitých kostí v krku. Když jste se postavila na nohy, omdlela jste a záchranka vás dovezla sem. Na to si vzpomenete později. Jen co přijede váš otec, pojedete domů.“ Říkal mi to dost pomalu, jak kdybych byla někdo, kdo ztratil pamět! Jediné, na co si nepamatuju je, jak sem se sem dostala, to je vše! Ostatní mám barevnější než obvykle. Ale najednou mi něco docvaklo! „Vy jste volal tátovi?!“ Teď mi bylo jasný, co mně dál čeká, táta mně seřve a ve škole si ze mě budou střílet na téma Nešika! Fakt nevím co je lepší! Najednou se rozletěly dveře a v nich stál policajt. Tedy jinak můj táta v policejní uniformě a ani si nesundal pracovní čepici z hlavy a už otevřel pusu, že chce něco říct! „Mi dva, si promluvíme si v autě!“ Ten vážný pohled patřil bohužel mně! „Kde jsou ty papíry, co mám podepsat?“ střelil pohledem po doktorovy. Než spolu někam odešli, hodil mi klíče od auta. Když jsem nasedla do naší černé, Dacia Sandero Stepway, cítila jsem se jako zloděj. Jako někdo, kdo právě udělal něco hrozného, jako někdo, kdo se něčeho bojí! Ano já se bojím toho, jak taťka vybouchne, ale proč jako zloděj?! Nikdy jsem nic neukradla.
V hlavě jsem začínala mít jasno. Začínala jsem si vzpomínat, jak ke mně doběhl učitel Ulrych a zaječel na Katku, která jediná necvičila, aby zavolala záchranku! Začínala jsem si vzpomínat na co, jsem před tím dopadem myslela- na Ríšu! Možná proto se mi kotoul nepovedl. Že sem se nesoustředila! Bingo! Začal mi v kapse vibrovat mobil! ˇTerkaˇ ukazovalo se na displeji. Mám nejnovější produkt od Nokia. Červenou a ta se jim fakt povedla! Byla jsem vynervovaná, a tak jsem to vypla! Co si teď bude myslet! Škoda, že je teprve pondělí a ne pátek! V tuhle chvíli mi nezbývalo nic jiného než jen mlčky sedět a čumět do blba, jak říkám, když se nudím. Asi po čtvrt hodině konečně dorazil taťka! Stačil mi jeho pohled a věděla jsem, co bude následovat. Zase mi bude říkat, jak jsem nezodpovědná a nešikovná! Zhluboka se nadechl. „Co si tam prosím tě vyváděla?!“ Nemohl začít líp. Nevědomky jsem pokrčila rameny. Nastartoval, což považuju za dobré znamení, jelikož často, za jízdy nepromluví ani slovo. Výhoda mého tatíčka je ta, že nikdy nezdržuje. Moc toho nenamluví, ale býval veselejší, přesněji do máminy autonehody. Od té doby je nervní! „Tati, prosím tě, já jen, že jestli si pamatuješ tak jsem podávala přihlášku na Střední odbornou školu pro administrativu-“ snažila jsem se změnit téma na klidnější, ale nenechal mně domluvit. „Já vím. A vzali tě. Neboj, internát máš zajištěný. Přece nebudeš denně jezdit dvě a půl hodiny.“ Tak tohle téma bylo vyčerpané.
Ale nemohla jsem se internátu dočkat. Odjakživa jsem na něm chtěla bydlet a konečně se mi to splní! A taťka mi vybral ještě takový luxus, na který si určitě nezvyknu. Od malička jsem byla vychovávána v bohaté rodině a měla všechno, co sem chtěla. Někteří, se takhle stanou rozmazlenými, ale já ne. I když, popravdě, vím o sobě, že sem hezká, ale to je všechno. To přece neznamená, že sem namyšlená, nebo snad jo? „Sem se o tebe bál.“ Vytkl mi ráno v autobuse Ríša, když jsem usedla vedle něj. „To, si hodný,“ uteklo mi nahlas. Opravdu mi to bylo příjemné, když má někdo o mně strach. A že zrovna Richard! „Cože to máme první hodinu?“ Zahrála jsem zájem o školu. Popravdě se tam teda vůbec netěším. A kdo by se tam těšil, když sem se včera, na našem prvním tělocviku, ukázala jako největší nemehlo pod sluncem!
Snad poprvé v životě jsem se probudila uprostřed noci! Alespoň, že už je pátek, zjistila jsem při pohledu na mobil. 4:29! Někdo takhle stává normálně do práce, ale já vstávám až za dvě hodiny! Pomalým tempem sem se dopajdala až na záchod a zpět. Zdálo se mi to jako kilometr a ne dvacet jedna metrů, jak jsem včera pečlivě spočítala. Včera jsem totiž nebyla ve škole, jelikož sem byla, u doktora na kontrole s krkem a chvála bohu po víkendu v pondělí mi ho konečně sundají. Mám ho sotva čtyři dny a je to hrůza. A to nemluvím o oblékání a sprchování!
S úlevou jsem opět lehla do postele a zavřela oči. Zdálo se mi, že spím sotva pět minut a už mi zvoní budík! Nejradši bych to vyhodila z okna, ale jelikož tatínek není doma, a nikdo jiný mně do školy hodit autem nemůže, musím to přetrpět. Jako první jsem šla na opět na záchod a poté rovnou do koupelny.