For village to town- 7

S nadějí jsem otevřela ledničku, zda na mně, čeká nějaká výborná snídaně, ale bohužel se v ní nacházely nejrůznější jogurty, sýry, vajíčka, no prostě ty nejnormálnější potraviny. Ke všemu mně vůbec mně nenapadalo, co bych si mohla dát! Kdybych alespoň uměla vařit, ale já jsem na vaření antitalent. Dokážu spálit i pitomou vaječnou placku. Nakonec jsem se rozhodla pro jogurt s rohlíkem a pomerančovým džusem, který je sice hodně kalorický, ale alespoň dobrý. Popravdě, nejvíc mi chutnají kalorické bomby. Někdy nechápu, jak to že netloustnu, třeba Terka mi říkala, že mám v sobě tasemnici, ale nedivila bych se kdybych, opravdu měla. Většinou jím, jak kdybych nejedla třeba tři dny, ale prostě netloustnu. Asi to je v naší rodině dědičný, jelikož moje máma byla nejlépe hodnocená módní návrhářka v České republice (ale byla vyučená kosmetička) a často se bála, že se do svých modelů nevejde a tak držela diety. Ale všimla jsem si, že to jen říkala, ale doopravdy jedla normálně. Právě ona mi odjakživa dávala různé pleťové masky a říkala, co se nosí. Díky ní, mám takový dobrý vkus. Hodně mi toho po ní zůstalo. Teda jako nemluvím o penězích, kterých zbylo hodně, ale o oblečení, které dosud nevydala a už ani nemůže, nebo hodně kosmetiky a spoustu takových věcí. Její blonďaté dlouhé vlasy, které měla díky natáčkám často kudrnaté, byly nádherně lesklé a hebké na dotek. Musím uznat, že chodila vymóděná jak stylově, tak i v obličeji. Neměla jediný pupínek, a kdyby jo, nedala to znát. Byla to sebevědomá, láskyplná a milá žena, jakou jsem nepotkala už dlouho. Uměla vám vykouzlit úsměv na tváři, i když vám bylo nehůř, taky měla nakažlivý smích a nádherný úsměv, v kterém se jí vždycky leskly ostře bílé zuby. A nejlepší na tom všem bylo, že vypadala tak na dvacet pět. Víc ani náhodou. Taťka říká, že jsem jí, jako z oka vypadla, ale já vidím, akorát čtyři vzhledové podoby: sportovní hubená postava, blonďaté dlouhé vlasy, a nádherně modré oči a krásně vytvarované rty. Na pohled jsme stejné, to uznám i já, ale když nás člověk pozná, uzná, že jsme úplně jiné. Jéžiši! Vždyť už je 7:01! V půl mi jede autobus a já jsem teprve dojedla!
Nasadila jsem tak rychlé tempo, že by mi nikdo určitě nestačil a vykročila k zastávce. Po celou cestu jsem přemýšlela, jestli jsem udělala dobře, že jsem si vzala modré triko těsně po pás se vzorem kresleného tygra, které drží jen na uzoučkých ramínkách a přes to růžové bolerko, které mi dosahuje po pupík a černé džíny s šedým zipem na nohavicích. Všechno tohle navrhla máma a byla by určitě ráda, že to nosím. Teda navrhla toho ještě víc, jak jsem už zmiňovala, ale tohle je jedno z mnoha. A úplně nahoru jsem si dala růžovofialový kabátek s fialovou šálou. Tentokrát jsem si v autobuse stoupla k zadním dveřím a chytila se zelené tyče. Nebyla jsem jediná, kdo stál, ale jak jsem si všimla, byla jsem jediná s černými kozačkami s dvoucentimetrovým podpatkem. Všichni ostatní měli tenisky! Už vím, co si dám zítra.
„Ty, si jsi ještě nezvykla?,“ ozvalo se za mnou známým hlasem. Richarda bych poznala všude. „Že ti tu vždycky držím“ doplnil, když viděl můj nechápavý výraz.
„Nebyla jsem si jistá, jestli sis třeba nesedl s jinou“ vykoktala jsem poníženě. Nevím proč, ale vždycky když se objeví Ríša, nebo Dominik, mně začne šimrat v břiše! A to se mi stává jen, když jsem do někoho zamilovaná. Že bych snad byla do obou?! To doufám ne, jeden, Lucko jen jeden! „Ale prosím tě,“ odmávl rukou a já si k němu sedla. Opět mně pustil k oknu.
„Na kterou střední chceš jít?“ otočil se ke mně s úsměvem. Musím uznat, že úsměv se zuby, sluší víc Ríšovi.
„Do Prahy na Střední odbornou školu pro administrativu Evropské Unie. Ty?“ Najednou jsem se přistihla, že myslím na to, jaké by to bylo, kdyby tam šel taky. Kdyby bydlel na tom stejném internátě. Podle mě je lepší jít s kamarádkou, kterou znáš líp, spolu na střední školu. Alespoň tam někoho znáte a někdo za vámi stojí už od začátku. „Nekecej! Jeho odpověd mně totálně překvapila. Čekala bych, že zrovna on, pude na gympl, to jo, ale myslela jsem, že třeba tady do Turnova, nebo do Liberce, ale že by bydlel na intru? „Ty snad taky, že tak koukáš?“ Nemohla jsem si pomoct, ale takové náhody se přece nedělí denně! To určitě ne, a že kluk, s kterým sedím přesně týden semnou bude další čtyři roky v možná stejné třídě?! Jako neříkám, že bych nebyla ráda, což byla a jak moc, ale něco mi říká, že jestli tam fakt jde, z nás dvou nebudou jen kamarádi! „Jo! Já taky. Dělal jsem přijímačky a vzaly mně. Ty to samý jak vidím. No, alespoň tam s Dominikem nebudu sám“ Cože?! Neříkejte, že tam budeme mi tři spolu! Ne, prosím, ať se to neděje! Proč si připadám, jako v milostném trojúhelníku? „Dominik?“ snažila jsem se zachovat normální výraz, ale moc se mi to určitě nedařilo. „Ano. On tam jde semnou. To víš, je lepší na střední jít s kamarádem“ To se mi zdá. On mi normálně bere slova! Já myslím úplně stejně! Nechápu, jak nám mohla ředitelka dát matiku, jako první hodinu. S Richardem sedíme ve třetí lavici u dveří a oba máme hlavu opřenou o ruce. Učitelka Tomášková je hyperaktivní tvor i po ránu! Nevím, jak to dělá, ale já i kdybych vypila třeba dva hrnky kávy, určitě nebudu jako ona.
„Lucka“ ozval se mi její pronikavě ječící hlas v mozku. Vstala jsem a namířila si to k tabuli. Napsala podle jejího návodu mocninový příklad a pustila se do počítání. Matika mi jde, ale mocniny moc nechápu. Na bývalé škole, mně musela doučovat kamarádka matiku a chemii a to máme chemii teprve od začátku školního roku!
K čemu mi bude, co se rovná: Dva krát pět na druhou plus šest krát sedm na třetí plus tři krát pět na druhou plus čtyři krát sedm na třetí! Tak mi řekněte, k čemu mi tohle bude, když chci být právnička! Dobrá, na střední tohle možná bude, ale i možná ne. Asi pět sekund jsem beznadějně koukala na vlastnoručně napsaný příklad a poté se nervózně ohlédla na Tomáškovou Marii, která znuděně píchala propiskou o stůl a pokrčila rameny. Ta koukla do třídy a jako první se vyrazila jedna ruka. Totiž Ríši!
„Hm. Pan Pokorný se nám konečně probudil zpátky k životu. Výsledek?“ Tomášková si zahrála na udivenou. „64680“ řekl klidně!
„Bože Benešová! Vás aby někdo doučoval! Kdo se dobrovolně hlásí, než někoho určím?!,“ To řekla, jak kdybych byla nějaké zboží! Že, prý kdo dobrovolně chce, tak ať se přihlásí! To je jasný, že ji nikdo nezvedne. Vždyť doučování pohltí váš volný čas!
Tak jsem se spletla. Zvedlo se pět rukou! Všechny patřily klukům: Richardovi a Dominikovi, pak Radkovi a Danovi a, jestli si dobře ze středy pamatuju, jak se mi představil, tak ještě Dušanovi. By mně zajímalo, koho vybere. „ Tak tedy Radek s Dušanem dají ruku dolů, jelikož vy máte co dělat se sebou a teď nevím no. Dan taky ne, vy už doučujete Katku, to vám stačí! Teď vás nechci ani jednoho urazit, ale asi“ Zareagovala Tomášková pohotově. „Asi teda Dominik. Richarde, pokud vím, vy máte často hokejové tréninky. Doučování by, jste nestíhal“ A je to za mnou. Definitivně už vím, kdo mně bude doučovat! „Ale ano mohl bych po tréninkách nebo před“ Snažil se Ríša zaprotestovat, ale Tomášková trvala na svém názoru. Škoda! Od konce třetí hodiny, kdy jsme se s Dominikem a paní učitelkou domluvily na dnech doučování, z hlavy nemůžu dostat jedinou věc. Jeho nádherné oči! Má modré jako já a dlouhé řasy, jako by si dával řasenku! No, doučování bude probíhat třikrát týdně. Pokaždé od šesti do půl osmé. V pondělí u Dominika doma, ve středu u mě doma a v sobotu to bude každý týden jinak. Sudý u něj a lichý u mě. Takhle jsme se domluvily, jelikož já se jmenuju na písmeno L, takže budu mít lichý týden! Popravdě se nemůžu dočkat zítřka, tenhle týden je lichý, takže budeme u mě doma.
„Lucko!,“ Slyšela jsem Ríšův hlas, když jsem nastoupila do autobusu, směr škola. „Mám pro tebe skvělou novinku“ Páni! ON má pro mě novinku. Schválně jsem stáhla zamilovaný obličej a použila kamarádský. Jako ne, že by byl mezi tím nějaký veliký rozdíl, to jako fakt není, ale pro jistotu udělám všechno. „Jakou?“ Teď mě vlastně napadlo, že musel mluvit s Dominikem, jelikož jakou novinku by pro mě jinak měl? Třeba píšeme písemku…, nebo mu rodiče koupily něco úžasného, vždyť včera měl narozeniny a bylo mu šestnáct! Ani se nedivím, že už, a mně jen patnáct, když měl odklad. „Dominik stáhl žádost,“ Vyhrkl, když jsem si sedla vedle. Opět mě pustil k oknu, asi abych nespadla či co! Počkat! Cože to stáhl? Jakou žádost, teda on i nějakou někam posílal? No jasně, žádosti nebo jinak řečeno přihlášky, se posílají na střední školy! Ale jestli stáhl žádost, může to znamenat, že už nechce jít na střední do Prahy! No to by byla dokonalá novinka.
„No, že místo do Prahy půjde do Českých Budějovic! Vysvětlil, když viděl můj obličej. Fakticky? Lepší zpráva po ránu, ani nemůže být! Takže budeme jezdit a trávit celý týden, jak na internátě, tak i na škole, ve vlaku, nebo v autobuse, jenom mi dva! Jenom a dokonce s námi nebude jezdit ani Dominik, ani nikdo známý. Teda možná jo, ale jako až si najdeme kamarády na gymplu a zjistíme, že třeba mají stejnou cestu.
„To jako fakt?“ rozzářila jsem se! Ale bohužel před NÍM! Zapomněla jsem, že to musím skrývat. Tomáš, jak ho tak vidím, si toho všiml taky! „Teda, já chtěla říct, že mě zajímá proč“ snažila jsem se vysvětlit můj úlet, a jeho záchvatu smíchu si snažila nevšímat, ale taky jsem cítila, jak mi cukají koutky! „Tak já myslel, že ti to bude líto, ale jak vidím, asi bys brečela, kdybych tu přihlášku odebral já“ smál se dál. Odvrátila jsem se tedy k oknu, a dělala, že si prohlížím okolí, kterým jsme projížděli.
„Lucy no tak,“ položil mi něžně ruku na rameno. „Já to nemyslel nijak zle, vážně ne, měla si mě vidět včera, když jsem se to dozvěděl, málem jsem omdlel radostí. Jsem rád, že budeme jezdit jen mi dva spolu, protože-“ nestihl to domluvit, jelikož se ozvalo jeho jméno z vedlejší strany.
„Ty vole Ríšo! Půjč nám taky tu holku, nebuď sobec!“ Tak teď jsem se začínala v duchu modlit, abychom už zastavily u školy a zazvonilo na hodinu!
„Kdy už to Radku konečně pochopíš,“ vzdychl až přehnaně Richard a dvojhlasně zavrtěl hlavou. „Ta holka! Jmenuje se Lucka a je jenom moje!“ zvýšil hlas. Tak teď jsem tu hlavu musela otočit! Taky jsem tak udělala a viděla Richarda, jak si z očí do očí koukají s nějakým špinavě blonďatým klukem, nejspíš s Radkem, jak jsem před chvílí slyšela, a kterého jsem viděla ve vedlejší třídě ve škole.
"Přestaneme s tím“ navrhl Radek a uhnul pohledem na černovlasou dívku, a usmál se na ní tak mile, až mě to udivilo. Ta holka, která se na něho podívala jen koutkem oka a přitom, se tvářila dost sebejistě, je přece sestra Katky!