Do you remember me?

POHLED EMILY

Strávila jsem v nemocnici další tři dny. Doktor si chtěl ověřit, zda si na něco ještě nevzpomenu, ale já si byla jistá, že ne. Taťka s mámou odjeli domů, ale slíbili, že si pro mě ve středu přijedou. Věděla jsem jediné, máma jela sbalit všechny věci, protože jsem řekla, že teď budu bydlet u táty.

Doktor se taky zmínil, že bych měla začít od začátku a tak jsem se rozhodla, že půjdu k tátovi. Oba mi tvrdili, že jsem ještě před nehodou bydlela u mámy a k tátovi moc často nejezdila. Taky jsem zjistila, že se přestěhoval a že s ním, žije i můj starší bratr Niall. Bydlí teď v centru Londýna.

A co se týče mě, docela jsem si během těch pár dnů odpočinula. Už jsem byla celkem v obraze a tušila, že nic nebude jako dřív, ale s tím jsem si nedělala starosti. Vždycky, když se mi chtělo brečet, jsem si řekla, že začínám novou etapu života a ta stará, je už za mnou. Hodně krát, jsem se snažila si vzpomenout si, na posledních, šest let, ale nešlo to.

Ozvalo se zaklepání, a já okamžitě zpozorněla. Strašně moc jsem se těšila domů. Doufala jsem, že mi to třeba něco připomene, ale taky jsem už nechtěla být tady. Kdybych měla alespoň nějaké spolubydlící, ale já tu byla sama. Měla jsem zaplacený samostatný pokoj kvůli klidu, ale to ticho, které tady bylo neustále, mi už někdy nahánělo hrůzu.

Oblečení, kterého jsem tady moc nemělo, vlastně nic, když nepočítám to, co mi dovezla máma na cestu, jsem už měla na sobě a stále vyhlížela z okna. Měla jsem štěstí, že za tím jedním sklem, co tu bylo, pořád někdo chodil a tak jsem měla alespoň nějakou zábavu.

Zpoza dveří vykoukla sestřička a já se celá napjala. Neměla jsem ji moc v oblibě, asi proto, že mi včera celkem čtyřikrát, měřila tlak a brala krev. Vím, že to bylo nutné, ještě než odjedu, ale nebylo mi to moc příjemné. Odjakživa jsem

nesnášela jehly a taky všechno, co by mě nějak svazovalo. „Emily, máš tu rodiče. Čekají před budovou“ prohlásila a já se okamžitě zvedla. Je to tady! Konečně jedu domů a nic mi v tom nebrání. Nebyla jsem sice moc nadšená z toho, že nás čekala dvouhodinová cesta, poněvadž jsme byly někde v centru Birminghamu a měli namířeno do Londýna, ale to byla jen maličkost. Nakonec jsem jí zamávala a rychlým krokem vyšla z nemocnice. Neměla jsem žádné zlomeniny, což bylo jen dobře. Nevím, co bych dělala ještě se sádrou!

„Tak si to u tatínka užij. Já vím, že si budeme volat, a nevidíme se naposledy, ale…“ Silně mě objala a nechtěla pustit. „Mám tě moc ráda. Zavolej mi, až dorazíte“ Naposledy mi dala pusu na tvář a já nasedla k tátovi do auta. Bylo nádherné, jak z venku, tak zevnitř a obrovské. Všimla jsem si, kolik je hodin. Bylo půl dvanácté, a já už začínala mít hlad. V nemocnici, jsem si za ty poslední čtyři dny zvykla, že se obědvá v jedenáct, což bylo poměrně brzy, ale já nebyla proti.

POHLED EMILY

Projížděli jsme snad celým Londýnem, než se táta konečně zastavil. Byli jsme na konci jedné čtvrti, která vypadala docela honosně. Kolem nás byly samé nádherné vily a obrovskými pozemky a já se snažila najít tu naši. Napadlo mě, že to asi bude jedna z těch dvou, mezi kterými jsme stály, ale nebyla jsem si jistá.

„Emily,“ otočil se na mně táta. „Ve kterém domě myslíš, že bydlíme?“ Usmála jsem se na něj. Začala jsem se rozhlížet kolem dokola.

„Tahle?“ ukázala jsem na nejbližší. Zavrtěl hlavou. Pravdou je, že jsem ukázala na tu, která se mi líbila nejméně, ale opravdu, jsem nevěděla, která je ta pravá. Najednou jsem zahlédla blonďatého kluka, vycházejícího z hlavních dveří, který šel směrem k nám. I přes všechny ty změny, které na něm byly jasně vidět, jsem ho okamžitě poznala. Rozzářily se mi oči a usmála se. Ohlédla jsem se na taťku, ale ten se jen usmíval.

Vylezla jsem z auta a opatrně zavřela vysouvací dveře. Poté jsem se rozběhla směrem ke klukovi. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, že jsem je už ani nevnímala. Skočila jsem mu kolem krku a on mi objetí opětoval.

„Nialle!“ Byla jsem ráda, že konečně vidím svého jediného bratra. Musela jsem uznat, že je z něj hezký kluk. Blonďaté vlasy, měl nakrátko ostříhané a vyčesané nahoru. Jeho modré oči zářily nadšením. A byl vyšší, asi tak o půl hlavy, ale to jsem neřešila.

„Emily! Měl jsem o tebe takový strach!,“ po chvíli ode mne odstoupil a usmál se. Všimla jsem si, že už nemá rovnátka. Když jsem ho viděla naposledy, tak je měl, ale to už je šest let. Žádná chvilka!

„Bál jsem se, že si nebudeš pamatovat ani na mně!“ Začala jsem se smát. Byla jsem s ním chvilku a už mi vykouzlil úsměv na tváři.

„Na tebe nejde zapomenout!,“ usmála jsem se od ucha k uchu. „I když, pamatuju si tě, ještě s rovnátky“

„To už je naštěstí doba!“ zasmál se a mi šli pomoct taťkovi s kufry. Bylo jich pět a čtyři veliké krabice, což bylo docela dost. Niall vzal krabici a kufr a já ho napodobila. Akorát, že jsem měla dva kufry, které jsem za sebou na kolečkách táhla.

Před námi stála nádherná, světle červená vila. Byla postavená z dlaždiček a tak působila ještě honosněji. Před ní byl vykopaný bazén o velikosti dvaceti metrů, ne li víc! Pocítila jsem touhu tam skočit. Hned teď. Bylo mi jedno, že jsem oblečená. Nakonec jsem touze odolala a pokračovala za Niallem, který pokračoval kolem směrem k hlavním dveřím. Ty, si pak loktem otevřel a mi vstoupily do fialové předsíně.

Položil zavazadla na zem, a vyzul si své conversky. Rukou naznačil, ať ho napodobím a pokračoval dále. Odsunul skleněné dveře a mi se ocitly v další fialové místnosti, tentokrát, asi vstupní hale, poněvadž bylo kolem nás, asi pět, různých dveří. Nejvíce mě zaujaly ty nejbližší, byly dvojité, a taky skleněné, stejně jako ty, kterými jsme došli sem.

„Nialle?,“ otočila jsem se k němu a všimla si, že už stojí u schodů, které stály na druhém konci místnosti. „Já jen… mohla bych se něčeho napít?“ Hned, jak jsem to vyslovila, jsem pocítila sucho v krku. Došlo mi, že jsem dneska ještě nic nepila. To nebylo nejlepší. Pak jsem se taky nemusela divit, že je mi takové teplo.

„Emily, promiň, ale nemůžeš!,“ Pustil krabici i s kufrem a doběhl ke mně. „Ty musíš! A nemusíš, se mě ptát, je to i tvůj dům!“ Položil mi dlaň pod lopatky a druhou sjel až ke kolenům. Poté, mě vzal do náruče a otevřel ty veliké skleněné dveře.

Byl to obývací pokoj spojený s kuchyní. Niall mě posadil na jednu z barových židliček a sám mi šel nalít džus. Nejdříve mi z kredence vyndal růžovou skleničku a poté do ní zkušeně nalil pomerančovou tekutinu.

„No tak! Nejsem nemohoucí!“ smála jsem se. Bylo milé, jak se o mě stará. Nejprve mě sem donese, a pak mě ještě obsluhuje! Nestěžovala jsem si, ale musela jsem mu připomenout, že si přece ještě zvládnu nalít džus! Tak špatně, jsem na tom ještě nebyla.

„Zrovna si dojela!,“ bránil se už taky se smíchem a podával mi skleničku, plnou až po okraj. „A já chci, aby se ti tady líbilo. A taky tě obsloužit, než dojde Ema!“ Ema? Kdo je to ta Ema? Možná tátova přítelkyně…

„Ema?“ Zeptala jsem se zmateně. Možná mám pravdu, třeba to bude ta tátova přítelkyně! Kdo jiný, by to taky mohl být.

„Ema! Naše hospodyně. Nesnáší, když se jí tu někdo motá,“ rozhodil rukama kolem sebe. „Prý, že je tu pak všude neuklizeno a špína“ Mi máme Hospodyni? Tak na to si asi nezvyknu. Pořád mi sice přijde divné, že bydlím v takovém obrovském domě, ale že máme i hospodyni? To je docela divné. Vlastně, po tomhle bych se nedivila, ani kdybychom, měli i uklízečky!

„Odkdy jsme takhle bohatí?“ Tuhle otázku, jsem si nemohla odpustit. Jako jo, nikdy jsme nebyly chudí, ale ani ne milionáři. Což mi připadá, že teď jsme. Kdy nastal ten zlomový okamžik? Patří do té doby, kterou můj mozek úplně smazal? Nebo jsem na to jen prostě zapomněla? Už i venku, se mi to zdálo divné. Ten bazén, tahle čtvrť, ta vila, něco mi na tom prostě nesedělo a ráda bych se dozvěděla, odkdy si tohle všechno můžeme dovolit?

„No…od té doby co existuje One Direction“ usmál se na mně. Kdo že to? Tenhle název jsem v životě neslyšela! To je jako nějaká Reality Show?

„One Direction vzniklo před čtyřmi roky!,“ zamračil se na něho táta, který zrovna vešel do kuchyně za námi. „Zavazadla máš v pokoji“ Usmál se na mně a došel až k Niallovi a usedl vedle něj.

„Já vím kdy-“ Najednou se zarazil. Nejdříve se podíval na mně a pak na tátu. „Pane bože! Promiň, já zapomněl“ Něco mi snad uniká? Chtěla jsem zjistit, co, ale nakonec mi došlo, že kdyby mi to chtěli říct, řeknou. Takže radši počkám, než strkat nos někam, do čeho mi nic není.

„Nialle? Zavedeš mě prosím, do mého pokoje?“ otočila jsem se na něj. Chtěla jsem si začít vybalovat, co nejdříve. Taky mě docela zajímalo, jaký asi mám pokoj. Jestli bude veliký, jako většina místností, nebo naopak malý? Jestli ho mám s bráchou, nebo sama?

„Jo. Jasně, jdeme“ Zavelel a mi se vydali opět ke dveřím. Znovu jsme se ocitly ve fialové hale, ale tentokrát se vydali po schodech nahoru. Schody byly docela široké, a tak jsme na nich šli vedle sebe.

V prvním patře, byly tři dveře. První hned naproti schodům, druhé vedle a třetí za nimi. Na druhé straně, byly asi pět velikých skříní. I tahle místnost, působila velikým dojmem a to bylo co říct! Už jsem ani nečekala, že by tu byla nějaká malá místnost!

„Zkus si tipnout, za kterými dveřmi, je tvůj pokoj,“ otočil se na mně. Připomněl mi tátu, taky chtěl, abych si tipla, kde bydlíme. Předtím, jsem si sice nebyla jistá, ale teď netuším. Ještě jednou, jsem se rozhlédla, kolem dokola a zrak mi padl na dveře, které byly vedle nás. Že by?

„Za těma?“ Zkusila jsem tedy. Zavrtěl hlavou. Docela mě zmátl. Ani nevím, proč bych to měla vědět, když jsem v tomhle domě poprvé. Tedy přesněji řečeno poprvé, ale od autonehody. Nevím, zda jsem zde byla někdy dříve, ale bylo mi řečeno, že ano.

„Přestanu tě trápit,“ usmál se. „Tyhle“ Ukázal na nejbližší dveře, které byly hned před námi. Měly výhodu, že byly hned u schodů. Musím, ale uznat, že na tyhle, bych asi neukázala. Jako druhé, mě totiž napadly ty zadní, ale rozhodně ne tyhle.

Skousla jsem si ret a vstoupila dovnitř. Byla to obrovská, růžová místnost. Z které vedly další dvoje dveře. Měla jsem tu i červenou pohovku a dvě křesla. Byl tu dokonce i krb s balkónem! Uprostřed pokoje, byl nádherný, černo fialový, čtverečkovaný koberec a na něm byla, jak se to řekne, taneční soustava. Byly tam dvě podložky se šipkami do stran a veliká obrazovka, která vysílala hudbu a krok, kterým se máš vydat. Vždycky jsem si to přála, a teď to konečně mám. A ta postel! Dvojlůžková fialová, s jedním bílým baldachýnem před ní. Bylo tu celkem pět skříní a dvě malinké. Všechno barevně sladěné.

Zajímalo mě, co je za těmi dveřmi a tak jsem je otevřela. Bylo to vlastní koupelna s vanou, sprchovým koutem a saunou, která zabírala čtvrtinu místnosti! Já mám saunu v pokoji! Připadala jsem si jako ve snu.

Za dalšími dveřmi, se skrývalo piáno a točivé schody nahoru. Taky to byla asi průchozí místnost, neboť byly na druhé straně vysouvací dveře, do nějakého pokoje. Úplně nejvíce, mě ale zaujaly ty schody. Už tu dvě patra byly, a taky všechny místnosti, co jsou potřeba, tak co je ve druhém patře? Asi půda!

„Nialle?,“ Zavolala jsem a on okamžitě přiběhl. V tváři měl tázavý pohled a pozvedl obočí. „Kam vedou ty schody?“ Chytila jsem se zábradlí a vydala se nahoru. Sám řekl, že je to můj dům, tak co. Byla jsem zvědavá. Asi v půlce, se mi začala točit hlava a já byla nucená zpomalit. Tušila jsem, že je to z dehydratace, poněvadž moje jediné pití dneska, jsem vypila před deseti minutami a to byly jen dvě deci.

Když jsem byla konečně až nahoře, doběhl mě Niall. Tentokrát, jsem to byla já, kdo pozvedl obočí a čekal, až ten druhý odpoví. Bylo tady pět dveří. Po dvojicích, se táhly po chodbě a úplně na konci uprostřed, byly poslední.

„Tady spí kluci“ Objasnil mi to, jako hotovou věc.

„Mi máme další sourozence?“ Divila jsem se. Na nikoho jiného, nepadla řeč, a taky jsem si nikoho jiného nepamatovala. Jako jo, mohly se narodit, během posledních, šesti let, ale to mi přišlo divné. Taťka by mě jistě upozornil, kdyby tak bylo.

„Kluci z mé kapely. Harry Styles, Liam Payne, Zayn Malik a Louis Tomlinson,“ Jako by si uvědomil, co řekl a doplnil: „Naše kapela vznikla před čtyřmi roky, takže si na ni nepamatuješ. Doufám, že nevadí, že jsem je na dnešek pozval, že ne? Přijdou okolo sedmé večer“