Do you remember me?

POHLED EMILY

Už za půl hodiny, jsme byli v Dublinu. Se všemi jsem se objetím rozloučila, a to dokonce s Harrym, který mě u sebe držel trochu déle, než ostatní, ale já ani nedutala. Nemohla jsem. Znovu jsem byla jako zhypnotizovaná.

Celou cestu jsem seděla vedle Louise, jak v autě, tak letadle. Na Londýnském letišti, bylo strašně moc lidí, až nám ochranka musela uvolňovat cestu. Cítila jsem se divně. Kolem dokola byly ječící fanoušci, a ten řev, byl pro mě až moc. Myslela jsem, že tam normálně omdlím, ale když si mého výrazu všiml Louis, chytnul mě za ruku, což vyvolalo další řev, který se za nic na světě neztišoval. Snažila jsem se tedy soustředit na naše spojené ruce, ale šlo mi to jen těžce. V Irsku, to bylo ještě horší. Davy fanoušků nás obklopili a já myslela, že se udusím. Byly těsně u nás, a bylo jich tak moc, že ochranka nestíhala. A to bylo co říct, poněvadž to bylo deset mohutných chlapů. Naštěstí nám, poslali pomoc a mi se dostali do hlavní budovy.

Prostě katastrofální cesta, a to je teprve ráno. Divím se, že si tolik lidí přivstalo, jen aby nás vidělo! Vlastně, aby viděla Nialla s Louisem. Přijde mi to moc bláznivé, než aby to byla skutečnost.

„Jsme tu“ oznámil mi táta, když jsme vjížděli bránou do kampusu. Cítila jsem, jak mi spadla čelist dolů. Tak tohle, jsem rozhodně nečekala. Představovala jsem si, nějakou starou budovu, ze které padá omítka, ale to, co jsem viděla, se vůbec nepodobalo mé představě. V areálu bylo celkem šest moderních budov, a všechny měli červenou barvu. V každé, bylo snad tisíc oken!

My zaparkovali u té největší, a já se rozhlédla kolem. Pohled mi padl na hranice kampusu, které byly vyznačeny širokým pruhem stromů, ze všech stran. Každá budova, byla na jedné straně a uvnitř bylo něco jako volný prostor, na kterém byla tráva s cestičkami, které vedly z jedné budovy do druhé. Kolem nás chodili davy studentů s rodiči a vypadalo to, že má každý nějakou práci. Všichni měli u sebe nějaké papíry, a buď chodili do budovy, u které jsme parkovali, nebo si prohlíželi areál. Řeknu vám, bylo to tu luxusní.

„Ta jdeme. Kluci vezměte jí ty věci“ prohlásil taťka a mi vystoupili. Brácha vzal kufr na kolečkách a Louis krabici. Sice jsem tu měla být jen týden, ale nemohla jsem si pomoct. Radši jsem si toho vzala více, než aby mi něco chybělo. Stejně si v pátek beru domů jen ten kufr. Krabice má v sobě jen sešity a věci do školy, které si tu samozřejmě budu nechávat.

Šla jsem vedle Louise, který se na mně usmál. Byla jsem nervózní, ale úsměv mu opětovala. No, spíše se to podobalo křečovitému obličeji, ale to jsem neřešila. Opět jsem se rozhlédla a všimla si, že už vcházíme dovnitř. Byly tu dva vchody, ale každým se snažila procpat spousta lidí, takže jsme radši chvilku počkali. Poté jsme prošli kolem nějakých mužů v černých oblecích, kteří stáli po stranách vchodů. Vypadali jako ochranka a já brzy pochopila proč. Byli tu dva členové nejznámější kapely. Netušila jsem, že jim někdo řekl, že přijedou, ale brzo si s tím přestala lámat hlavu.

Vešly jsme dovnitř, a vstoupily do ohromné místnosti s dalšími třemi, únikovými východy. Nad jedněmi vysouvacími dveřmi, bylo napsané Severní křídlo a na úplně druhé straně místnosti, Jižní křídlo.

Nad průchozím vchodem uprostřed, nebylo napsané nic a já brzy pochopila důvod. Neměli vysouvací, či normální dveře, byly průhledné. Dalo by se říct, že to bylo dvojitá díra ve zdi. Za ní, jsem zahlédla prostorné schodiště. Vedlo do druhého a třetího patra.

Uprostřed místnosti byly rozložené dvě recepce a u každé, stála nejméně deseti členná fronta. To bude zase doba. Taky jsem si říkala, v jakém patře asi budu bydlet. Hned, co jsme sem vstoupili, mi došlo, že tohle, je něco jako ubytovna. Všichni studenti, na téhle škole bydleli v téhle budově. Jestli budu denně vídat tolik lidí, tak se z toho asi picnu.

„Vy…ty…ty si Louis Tomlinson!“ zašeptala k nám jedna dívka, co stála za námi. Pochopila jsem, ž to bude asi taky v prvním ročníku a usmála se na ni. Potom jsem si přiložila prst k ústům a udělala znamení, aby byla potichu. Nechtěla jsem, abych se opět stala středem pozornosti. To mi stačilo na letišti. Dvakrát!

„Ano. Ale prosím tě mlč, nestojíme o žádné publikum. Ne tady, a ani teď“ kývl hlavou ke mně a usmál se na ni. Holka okamžitě pochopila a podívala se na mně. Nejprve zvedla ruku k puse, ale pak ji vrátila do původní polohy. Netušila jsem, proč na mně tak kouká!

„Ty si Emily? Sestra Nialla, že jo?!“ Ach tak. Takže mě lidé znají jenom proto, že jsem sestra celebrity. Opravdu milé! Jenom jsem kývla a poté se otočila dopředu. Už na nás vyšla řada a já nechtěla přeslechnout, číslo mého pokoje a ani patro, kde budu bydlet.

Nejprve taťka vyslovil mé jméno a pak začala ona.

„Druhé patro. Pokoj číslo dvě stě šedesát devět. Tady je klíč“ Taťka poděkoval a mi se vydali ke schodům.

Páni! Vyšlo mi to dobře. Nemohla jsem se rozhodnout, zda chci první, či třetí patro, a mám druhé. A ten pokoj! Já mám v názvu pokoje číslo šedesát devět! O tomhle čísle musel slyšet snad každý. No, někdo ho možná zná pod významem jedné sexuální polohy, ale to je vedlejší. Na tohle jsem teď nechtěla myslet. Všimla jsem si, že schody nevedou jenom nahoru, ale i dolů. Asi sklep, nebo co jiného, by to asi bylo. My se, ale vydali nahoru a došli do úplně stejné místnosti, která byla i dole. Taky tady byly dvě recepce a tři vchody. Zase severní křídlo, jižní křídlo a schodiště. Prostě do detailu stejné!

„Jižní křídlo!,“ oznámila nám baculatá paní na recepci ve druhém patře. Pak se její pohled stočil na Nialla. „Bože můj, dal byst prosím tady mé dceři autogram?“

A už nastavovala papír s její fotkou. Brácha se jen usmál, ale vyhověl. Poté jsme pokračovali v hledání, mého pokoje.

Vyšlo mi to dobře. Pokoj číslo dvě stě šedesát devět, druhé patro v jižním křídle. Lépe, to už ani nemohlo vyznět.

Odsunuli jsme ty skleněné dveře a vstoupily do nekončící chodby. Po obou jejích stranách, se táhly dveře. Myslím, že jich tu bylo na každé straně přes třicet. Chodba byla široká, že by se tam vlezli čtyři lidé vedle sebe, takže jsem šla vedle bráchy a tátu s Louisem měla před sebou.

Všechny dveře tu byly od sebe tak osm metrů a mezi nimi byly obrazy. Taky jsem si uvědomila, že na chodbě nejsme sami. Všude kolem nás byli různí studenti, ale hlavně kluci. Připadala jsem si, jako bychom si spletli stranu. Taky mě propalovali pohledem a já cítila, že celá rudnu. Proto jsem se snažila koukat na Louise, ale to mi moc nepomáhalo. Ten, se mi jen smál.

Už jsme byli v půlce chodby, když jsem zaregistrovala, že na každých dveří je napsané, kolika lůžkový pokoj, to je. Otáčela jsem se tedy do všech stran a uvědomila si, že je tu většina dvojlůžkových, či trojlůžkových. Koukala jsem do všech stran, ale nikde neviděla můj pokoj. Až na konci, se táta zastavil a ukázal na poslední dveře, na levé straně. Fajn. Koukla jsem se na dveře a viděla, že je trojlůžkový. To není tak špatné. Lepší, než kdybychom tam, byly sami dvě! Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Pokoj, byl docela veliký a byly tu tři dvojlůžkové postele. Každá byla na jedné straně místnosti a měla u sebe psací stůl. Nad každým, byly tři čtvercové poličky ve tvaru písmena u. Pod každým stolem, byl něco jako noční stolek, ale s rozdílem, že měl dva šuplíky. Každá ta postel se stolem, zabírala celou jednu stěnu, takže to působilo útulnějším dojmem. Na poslední straně, té nejblíže u dveří, na kterou jde vidět jen z vnitřku pokoje, byla obrovská skříň, co se táhla přes půlky stěny, a na druhé půlce, byly dveře do koupelny. Mezi tou skříní a dveřmi, byla plazmová televize. Ani ona nebyla nejmenší! Taky tu bylo jediné okno. A to nad tolem u prostřední postele.

Ale co bylo hlavní. Byla jsem tu sama. Teda, pokud jsem nepočítala můj doprovod. Nechala jsem otevřeno, aby taky vešli a rozhlédli se zde. Já si zatím vybírala, kterou stranu si vyberu.

Zavazadla, mi položili do prostředku místnosti, a otočili se ke mně. Bylo mi jasné, co teď přijde, rozloučí se a odejdou. A já tu zůstanu sama! Z čehož jsem zrovna nebyla moc nadšená, ale nedalo se nic dělat. Třeba za chvilku dojde nějaká spolubydlící. Není divu, že jsem tu zatím sama, je půl jedenácté ráno! Kdo by sem jezdil takhle brzo. A určitě nejsou až z Londýna, takže se ani nedivím.

„Tak se tu měj,“ otočil se ke mně taťka. „Uvidíme se za týden“ Naklonil se ke mně, aby mě objal a políbil na tvář. Chvilku mě u sebe držel a po chvíli pustil.

„Jestli se ti tu nebude líbit, nebo budeš mít nějaký problém, víš, že…“ podíval se na mně Niall se slzami v očích. Hned, co jsem to zaregistrovala, jsem pocítila to samé. Měla jsem ho hrozně ráda a byla jsem s ním sotva čtyři dny a už ho zase opouštím. Cítila jsem se mizerně. „Prostě mi můžeš vždycky zavolat. Pamatuj si to ty prcku!“ poplácal mě po rameni, ale nakonec i objal. Už jsem to nevydržela a vzlykla jsem mu do ramene. Nedivila bych se, kdyby tam měl mokrý flek.

„To vím, ty naše celebrito!“

„Konečně jsem na řadě!,“ jásal Louis a já mu hned skočila kolem krku, až jsem ho povalila na prostřední postel. Tam jsem ho nechtěla pustit a pořád na něm ležela. Klidně bych takhle byla i dál, neboť mi to bylo strašně příjemné, ale bráška si odkašlal. Okamžitě jsem zrudla a zvedla se.

„Já ti během týdne zavolám. Ne, že mi to nevezmeš, nebo položíš!,“ Už se obrátili k odchodu, ale Louis ke mně ještě doběhl a vzal mě do náručí. Potom mi dal pusu na tvář a zašeptal:

„Ne, že se mi tu nějak zkazíš! Žádné kouření!“ A s tímhle odešli.