Půlnoc

Vždy stál dál. Nikdy nešel blíž. Ani se nesnažil jít za mnou. Proč taky, neměl důvod. Neznali jsme se. Ovšem na druhou stranu znali. Občas jsme se potkali při venčení psů. Stále to mělo stejný scénář. On daleko a jeho fena prohánějící mé psy. Kdyby mohli, běželi by za ní ne na konec světa, ale ulice.
Dnes to bylo jiné. Byla mrázivá půlnoc, většina lidí spala. Až na mě. Já stála uprostřed parku a venčila psi. Nadávala jsem na nespravedlnost, protože sestra s nimi odmítla jít, opět. Něco mě vyrušilo z rozčilení. Byla to pobíhající fena. Jeho fena. V hloubi duše jsem si přála, aby přišel on, sám a aby neslyšel mé nadávky.
Byl to on. Zastavil se dost daleko. Jen stál a díval se mým směrem. Marně jsme oba hledali oči toho druhého. Půlnoční tma a nedostatečný osvit z lampy znemožnily vidět. Nic neřekl. Opět ticho. Z povzdálí se ozval řev opilého muže prosící svou ženu, aby ho pustila domů. Znovu půlnoční ticho. Takhle to bylo ještě dalších pár minut, pak se otočil a odcházel. Jeden z mých psů běžel za jeho fenou. To znamenalo, že i já musela.
Zastavil se podruhé. Svit z lampy byl silnější a pohledům do očí nic nebránilo. Usmála jsem se. On úsměv opětoval. Ale bylo v tom něco víc. Patnáct nám nebylo, žádné kino, žádné kafe, šlo o víc. Kývla jsem hlavou. Ani nevím proč. Jakoby se zeptal na nějakou otázku a já souhlasila. Vzal mne za ruku a táhl do míst, kde světlo z lampy nedosáhlo.