Půlnoc-pokračování

Vedl mě na konec parku. Vedl, je špatné slovo. Mou ruku tak trochu drtil a já si připadala zas jak malá holka, když mě máma někam táhla. Šel dost rychle, kdyby jen o trochu víc přidal, už by to byl běh. Kromě rychlosti chůze mě také zarazilo, jak chladnou ruku měl. Přímo mrazivou, jakobych se dotýkala sněhu kolem nás.
Na konci parku stál starý a vysoký strom. Ten zamezil, aby světlo z lampy prošlo až k nám. Najednou mne opřel o strom. Má záda pocítila vykreslující kresbu kůry, jelikož byl naráz až příliš silný. Trochu vyděšeně jsem se snažila vzhlédnout k jeho očím. I přes tmu bylo patrné, že má naprosto strnulý výraz. Člověk by čekal jiskry v očích, vášeň postupující celým tělem. Ale teď, možná to bylo tou mrazivou půlnoci, vše to napětí chybělo. Vlastně i v můj výraz nebyl plný vášně, protože jsem nechápala, co se děje. Ještě před chvílí nás dělila dost velká vzdálenost.
Nemůžu říct, že jsem romantik. Když slyším ty otřepané věty miláčku, miluji tě, moje uši chtějí zvracet. Není to ovšem odpor, ale někdy všeho moc škodí. Teď to bylo naprosto neromantické, chladné, přímé, strohé a bez řečí. Můj pokus o zkoumavý pohled mi oplatil opět kamennou tváří. Čekala jsem, co bude, co udělá.