Řekni srdci...

Šly jsme znovu jako vždy do toho kopce. Každičký den mi ten výšlap s báglem na zádech dával zabrat, ale v přítomnosti této osůbky jsem to nikdy pořádně nevnímala. 

,,No a popřál tobě k tvým birthday? " zeptala se mě Zeline  tím svým krásným francouzským přízvukem a koukla krátce na mě. Usmála jsem se, jako vždy když se zavedla řeč na mého kluka. 

,,Ne, nepopřál. " usmála jsem se s trochu smutným výrazem. 

,,Jako what? On chodí s tebou a on tobě požád nepopřál? Já ho zabíju! "

,,Vždyť je to jedno. Není pravidlem, aby mi přál, avšak čistá slušnost. " uklidňovala jsem ji. 

,,To je ale nefér, on tobě nedal ani very beautiful present! "

,,Nedal. Ale víš kdo mi popřál úplně jako první z kluků? Filip! Jemu ta čelenka velmi slušela když si ji nasadil ze srandy na hlavu, že ano? " rozplývala jsem se taktéž ze srandy nad svým kamarádem. Zeline na mě vytřeštila oči. Nechápavě jsem na ní koukla. 

,,Ale Naty! Ty máš pšece Matyase! S nim chódiš! Ty ses do Filipa zamilovala snad? "

,,Zeline! Jenom jsem řekla, že mu ta čelenka slušela. " Pomalu jsme došly k našemu místu, odkud vedou dvě cesty. Pravou chodím já a levou Zeline domů.

,,Ale stejně, " odlepila se ode mě z přátelského objetí ,,musíš žíct srdci, že máš kluka, žekni mu to a ono pak už bude vědět. "

,,Nó jasný. "  zavolala jsem za ní ještě a pak už nás dělilo asi deset metrů. Každá jsme šla svou cestou k domovu a já pořád myslela na její slova. 

Kéž by si jenom uvědomila, že i kdyby jsem opravdu byla zamilovaná do Filipa, srdci neporučím, i kdybych sebevíc chtěla...