Motta mých dnů 1.

Středa 18. 5. 2016
Jedno moudré pravidlo říká: Vždycky se oblíkej tak, jako bys měl potkat svého největšího nepřítele. Už ani nevím, kde jsem to slyšela, ale pravdou je, že dnes se tím hodlám řídit. Není tady jen potenciální možnost, že Markétu potkám, ale jsem si přímo jistá. Chystáme se totiž s Lindou na Majáles a hodláme si ho užít. U mě je slovo „užít“ trošku přemrštěné, jelikož jsem se ještě pořád nezbavila té hnusné pachuti, kterou ve mně zanechal rozchod s Markem. Byla jsem opravdová naivka, když jsem si myslela, že nám to spolu může vydržet? „El, hlavně mi neříkej, že jsi se ještě pořád nerozhodla co na sebe?!“ přeruší můj myšlenkový tok, který se jako vždy začal ubírat špatným směrem Linda. „Co třeba tyhle šaty?“ vezme do ruky krátké černé šaty s průstřihy v pase. „Ukaž, musím si je zkusit. Poslední dobou jsem celkem dost zhubla, tak nevím, jestli mi budou dobré.“ Sundám si tričko a vezmu si je od ní. „Doufám, že už tě myšlenka pomstít se Markétě nadobro opustila. Víš, to co ti udělala je sice hnusné, ale tím, že se jí pomstíš, nic nezískáš. Klesneš jen na její úroveň….“ Promlouvá mi do duše mezi tím, co se soukám do šatů. „Neboj, nemusíš mít strach. Nejsem tak ubohá, jak se může zdát“ ušklíbnu se a rovnám si šaty. I přes to, že jsem po rozchodu zhubla asi pět kilo, přes prsa jsem naštěstí nezhubla ani deko, jak se zdá. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Na to, že je teprve polovina května, si šaty můžu dovolit. Venku je už dobrých pár dní počasí jako v létě. Usrknu si brčkem z lahve brusinkového Frisca a jdu do lednice pro další, protože jak jsem si tak všimla, Linda s tím svým popojela a už jí v lahvi nic nezbylo. Moje nejlepší kamarádka už od školky je s pitím rychlejší a co jí asi nejvíc závidím je to, že i když se občas zlíská, jak zákon káže, nikdy jí nic není. Žádná kocovina, prostě nic. Poznaly jsme se ve školce a od té doby jsme nerozlučné kamarádky. Naše cesty se na pár let rozdělily na střední škole, kdy já si vybrala gympl a ona šla naopak na obchodní akademii, ale i tak jsme spolu byly pořád v kontaktu. Teď už spolu druhým rokem válčíme na vysoké, kterou jsme si vybraly společně, i když každá jiný obor. Lin zůstala věrná ekonomii, kdežto já se rozhodla pro fakultu humanitních studií. Přestože spolu nesedáme v jedné lavici, vidíme se i tak dost. Našly jsme si spolu byt ve Vrachově nedaleko centra a nedaleko školy. Vrachov je studentské město, něco jako Olomouc, jelikož je tady celkem dost škol. Proto je každoroční Majáles velkou akcí, které se účastní úplně každý. A když říkám každý, myslím tím i tu mrchu Markétu, která mi (jak už jste si mohli vyvodit sami) přebrala kluka, se kterým jsem strávila zamilovaná každou minutu rok a tři měsíce. Z jeho strany asi o takovou zamilovanost nešlo, když se čím dál častěji vymlouval, proč semnou nemůže trávit čas. Byla jsem naivní dost dlouhou dobu, aby ze mě udělali blbce před našimi kamarády. Mimochodem do naší party jsem tehdy zahrnovala i Markétu. Brala jsem ji jako kamarádku…. „Zrovna mi napsal Petr, prý jestli se sejdeme před vstupem, nebo nás mají počkat jinde“ broukne Lin a zvedne hlavu od mobilu, čekající na moji odpověď. „Ještě se namaluju a můžeme jít, napiš mu, že se sejdeme před vstupem. Myslím, že to stíháme.“ Odvětím a usedám ke stolku se zrcadlem, abych si pevnou rukou namalovala úhledné oční linky. Dnes trošku tlustší než obvykle. Linda je samozřejmě hotová dříve než já a tak si s někým pro zkrácení času píše na messengeru. Docela by mě zajímalo, jestli je to Adam, můj spolužák, který mě s Lin jednou viděl a hned po mě chtěl její jméno a číslo. Číslo jsem mu nedala, bez jejího svolení bych si to nedovolila, ale podle jména si ji může najít na facebooku, což asi ostatně udělal. Zatím se mi ale o ničem nezmínila. Naposledy na sebe mrknu do zrcadla, pročísnu si dlouhé hnědé vlasy, které si pro tentokrát nechávám rozpuštěné a ještě přejedu rty jemným růžovým leskem. Lin je blondýna, takže u nás platí přesně to, že každá brunetka potřebuje svoji blond kamarádku. „Hotovo“ zvedám se a hledám v botníku ty správné boty. Nakonec vyberu bílé Conversky, přece jen bude večer chladněji a když si na šaty přehodím džínovou bundičku, nebude to mít chybu. I přes všechnu snahu, kterou jsme s Lin vynaložily, abychom se na Majáles dostaly včas, máme malé zpoždění (což nás ale nijak moc neirituje). Zjistíme to už z dálky, protože na nás kluci nedočkavě mávají a Petr si důležitě ťuká na pomyslné hodinky. „No jo, však už jsme tady! Snad se toho zase tolik nestalo… Byly přeplněné tramvaje, všichni sem mají namířeno“ ospravedlňuje nás Linda před klukama. Nervózně se rozhlížím, jestli někde nenarazím na známou dvojici, ale vypadá to, že asi ještě nedorazili. „Myslím, že si za to čekání zasloužíme panáka, co říkáte holky?“ napadne Petra a ostatní mu přizvukují. Ani mě nehne kupovat všem čtyřem panáka, ale dát si jednoho na uklidněnou bych potřebovala. Neustále se otáčím ke vchodu a v duchu se připravuju na to, jak uvidím ty dva spolu. Celé dva měsíce jsem se jim zdárně vyhýbala, ale dneska už to prostě přijít muselo. Potvrdí mi to i Martin svým sdělením „Ostatní tu budou asi za půl hoďky. Marek psal, že si musel ještě něco zařídit.“ Při vyslovení jeho jména po mě všichni šlehnou pohledem. „Co se na mě tak díváte? My dva už spolu nemáme nic společného, očividně jsem pro něj nebyla tak dobrá jako Markétka!“ vyštěknu a objednám si panáka vodky, kterou do sebe hned kopnu. Ostatní tím asi inspiruju, takže si taky objednají a už si přiťukávají. Já jaksi nemám čím, a tak si jdu opodál přečíst program a rozhodnout se, komu dát přednost. „Doufám, že se mnou půjdeš na hip hop stage, za chvíli tam bude Paulie Garand, je to slaďouš!“ drcne do mě Lin a podává mi do ruky dalšího panáka. Nevím, jak rychle je do sebe zvládá kopat, ale myslím, že já budu tímhle tempem brzo pod obraz. Nakonec, je to asi to nejlepší, co můžu v téhle situaci udělat. Přiťuknu si alespoň s ní a kopnu ho do sebe podle jejího vzoru. Nestačím se ani oklepat hnusem a už mě za ruku táhne k pódiu. Paulie začíná zpívat a Lin se dere co nejblíže pod pódium. Tahle hudba mi nějak nevadí, přistihnu se, že zpívám spolu s Lin, možná za to můžou ty dva panáky, které následovaly tak rychle po sobě. Popravdě jsem ani nevěděla, že slova těch písní znám, ale když ty songy posloucháte pomalu každý den přes zeď jejího pokoje, nejspíše si něco z nich zapamatujete. S hlasitostí doma nešetří, což by vám potvrdili i sousedi pod námi. Kluci stojí nejspíš někde vzadu. Myslím, že nemají potřebu prodírat se davem řvoucích fanynek až k nám (a že jich je!). Po skončení koncertu jsme vyřvané a vyskákané, proto se rozhodneme zajít si koupit nějakou vodu. Když se blížíme ke klukům, všimnu si, že je tam s nimi někdo navíc. Ve zlé předtuše se mi sevře žaludek. „Ahoj Elen“ pozdraví mě Marek ostýchavě a trošku se odtáhne od Markéty, kterou do té doby držel kolem pasu. „Ehm, ahoj…. Lin? Jdeme?“ popoháním nervózně kamarádku vesele se bavící s Petrem a Eliškou. Ta nemá o mém vnitřním boji ani potuchy. Neví, jaké to je dívat se na ty dva. Markéta si mě prohlíží od hlavy až k patě a snaží se dostat k Markovi blíž. Rukou ho pohladí po zádech a on se na ni něžně usměje. Tímhle gestem mi ta holka jasně naznačuje, kdo je tady vítěz. Na víc se už nemůžu dívat. Lin se naštěstí rychle vzpamatuje a už mě táhne ke stánku s pitím. „Jsi v pohodě?“ zeptá se, když jsme všem z doslechu. Jen se ušklíbnu, protože jsem si jistá, že kdybych promluvila, zradil by mě hlas. Snažím se zahnat slzy, které se mi derou z očí a celkem se mi to i daří. Já vím, jsou to už dva měsíce, ten kluk mi nepatří, ale poprvé je vidím takhle spolu. Všichni mě varovali, ať si nezačínám s nikým z party, nedělá to dobrotu, říkali…. „Dám si vodku.“ Poručím si u stánku a Lin po mě jen šlehne pohledem. Ona už si objednala kolu. Jakmile ji dopiju, někdo mě zezadu chytne za ramena. Otočím se a uvidím Dana. „El! Čekal jsem, že tě tu potkám. Zvu tě na panáka!“ a než stačím zaprotestovat, že jsem zrovna jednoho dopila, už drží v ruce dva rumy. Lin se mezitím někam vytratila, asi zpátky k nim. S Danem se neznají, zná ho jen od vidění a z doslechu, ale nemá ho moc v lásce. Moc se jí nedivím, Dan je typ kluka, který sežene cokoli komukoli (jestli víte, co tím myslím.. no prostě je to dealer) a Lin se nelíbí, že se s ním kamarádím. Prý má na mě špatný vliv. Hm, tak ať…. Vypiju dalšího panáka, kterého mi strčí do ruky a pomalu přestávám cítit pevnou půdu pod nohama. Všechno se mi točí, ale mě je to jedno. „Tak co, ještě pořád udržuješ vztah se dvěma holkama najednou?“ vzpomenu si, co mi minule vyprávěl. „Víš El, milostný trojúhelník se dá udržovat jen tehdy, pokud je jeden ze tří úhlů naprosto tupý. Což bohužel nebyl náš případ… takže ne. Už ne.“ Jakmile to dořekne, vyprsknu smíchy, až se po mě lidi okolo otáčejí. Nevím, kde na ty hlášky chodí, ale mám z něj dost. „El, jdeš s námi na koncert Horkýže slíže?“ chytne mě za paži Petr. Ani jsem si nevšimla, že stojí vedle mě. Jak bych taky mohla, když začínám být na šrot a taky se nemůžu přestat smát Danově hlášce? „Cože?... ehm ne, jdeme s Danem na panáka, viď Daníčku?“ chytnu ho kolem krku. Možná bych s nimi i šla, ale pohled na Marka líbajícího Markétu mě dorazí. „El, neblbni. Máš dost, myslím, že bys měla jít s náma. Jestli jde o tu věc s Markem…“ nedořekne, protože ho zarazím. „Víš co? Starej se o sebe! Starejte se všichni o sebe! Najednou máte starost o mě? Dělali jste ze mě totální blbku celou tu dobu. Všechno jste věděli a nic mi neřekli! Ani slovo!“ křičím na něj a bez toho, aniž bych mu dala možnost mi něco dál říkat, se seberu a jdu. Dan mě po chvíli dožene a naštěstí se na nic neptá. Co následuje poté, se mi už jaksi slívá do jedné velké šmouhy. Jsem opilá. Opravdu opilá. Neustále se s Danem něčemu smějeme. Pak si pamatuju, že se mnou mluví Marek. Vůbec nevím o čem. Asi mě tahá domů. Jediné co vím je, že říká, ať neblbnu a držím se od Dana dál. Pak je tu Lin, taky mě chce dostat z jeho dosahu. Celkem se jí to i daří, mám ji počkat u toi toiek a pak prý půjdeme domů. Čekání mi však přijde nekonečné. Chci se bavit, konečně jsem nad vším povznesená. Marek s Markétou ať se jdou třeba vycpat. Mám Daníčka, který mě někam zatáhne a začne líbat….. pak už můj mozek přestane pracovat a mám zatmění.