Léto jak má být

Jakub miloval léto. Nejen proto, že všechny krásné holky odhalily svoje nohy, nebo že měl rád teplo, ale hlavně mohl nosit jen svou oblíbenou plážovou košili, sandálky a tříčtvrteční kalhoty. Slunce už dávno potvrzovalo, že to letošní léto má patřím k nejteplejším za poslední roky. Byl parný den a v takových dnech svou práci příliš nemiloval. Místo sezení v kanceláři by se raději vyhříval někde na slunci. A protože nebyl milovníkem opalování, úplně nejraději by se rochnil ve vodě.
Podíval se na hodiny. Za pět minut jedenáct. To byl čas, kdy chodila celá jeho skupina na oběd. A to byl čas, kdy si popovídá se svýma milovanýma holkama. Uvidí Marťu. Jakub vstal.
„Kam jdeš? Ještě máš čas, ne?“ řekla Sabina.
„No to mám, ale dneska se mi nic nechce. V takovém horku.“
„No to mi povídej. Mi je na chcípnutí. Jak já ty vedra nesnáším,“ ovíjela se papírama Eva.
Jakub prošel chodbou až ke schodišti a pak do přízemí. Holky se už chystaly.
„Dneska mám nějaký hlad,“ prohlásila Martina.
„No tomu se já ani nedivím. Vždyť jsi jako laňka. Bez tak do sebe cpeš jen cereální tyčinky a proteinové nápoje a pak nemáš mít hlad,“ reagoval Jakub.
„Náhodou, tohle vůbec nejím. Taky bys neměl takové bříško, kdybys občas vyrazil na kolo nebo si šel zaběhat,“ řekla Martina a šťouchla Jakuba jemně do břicha.
„Já nemám břicho, to za prvé. Jsem jen udělaný chlap. A za druhé, chlap má být chlapem. Ti svalnatí nabouchanci mají sice tady,“ ukázal Jakub na břicho, „ale nemají tady,“ a tentokrát se dotknul čela.
„To bude možná tím horkem, protože já mám taky hlad,“ řekla Andy, když diskuze utichla.
Jakmile skupina dosedla s tácy ke stolu, začalo se opět povídat. Martina podotkla, že by ráda dnes zašla na místní koupák. „Je škoda sedět doma, když je tak hezky, no ne? Mohli bychom všichni skončit dřív, někde se sejít a vyrazit společně.“
„Ty já nevím, já mám dneska strašně práce. Já nevím, kdy to stihnu dodělat,“ postěžovala si Andy. Bylo na ni vidět, že by i šla. Byla společenský člověk.
„Práce ti neuteče. Navíc bude zarážka, bude toho míň a resty pak doděláme,“ uklidnila ji Martina.
„Já určitě nepůjdu. Jedeme s Pavlem do aquaparku,“ prohlásila Petra a všichni se podivili.
„Do aquaparku? A vyplatí se to? Vždyť jen tam jedeš dlouho, to než se vrátíš…“ zajímala se Martina.
„Ty né, já mám zítra volno, víš.“
„No jo, to se někdo má, prodloužený víkend. A ty Jani?“
„Já bych šla. Nic nemám.“
„Tak fajn, tak aspoň ty to zachraňuješ,“ zasmála se Martina přesně tím úsměvem, pro který by Jakub vraždil.
„Já nemůžu. Musím holky vyzvednout ze školy a než dojedu do Lazců a pak zpátky. To se mi už nebude chtít,“ vysvětlila Radka.
„Tak Andy, aspoň ty pojď,“ zaprosila Marťa.
„Slibuju, že když udělám dneska aspoň půlku, tak půjdu.“
„Ale ty to budeš schválně zdržovat.“
„Nebudu, taky chci jít. Řeknu ti kolem dvou.“
Jakub měl všechny své kamarádky rád a Martinu miloval, takže by bylo normální, aby navrhnul, že se přidá. Ale opak byl pravdou. Už si oddychl, že na něj v téhle akci zapomenou, ale to se zmýlil.
„A co ty Kubo?“ podívala se na něj Martina těma svýma očima, kterým by jinak nemohl nic odmítnout.
„No…já…než dojedu domů, pak zpátky…to se mi nevyplatí. Někdy jindy. Třeba kdyby jste šli o víkendu, to bych šel, ale takhle.“
„Tak nejezdi domů. Pojď s náma a do Ostravy pojedeš večer. Přece nezkazíš partu,“ zaprosila Martina.
„Děvčata, věřte mi, že mé odhalené tělo vidět nechcete. Sama jsi řekla, že mám bříško a to se nikde nevystavuje. Co kdyby vám pohled na mé tělo způsobil nějaké velké trauma a vy byste pak nikdy už žádného chlapa nechtěly, protože by jste si myslely, že takhle příšerně vypadají všichni? Ne, to nemůžu riskovat.“
„Hele, nech toho. Ty víš dobře, že jsem si z tebe dělala srandu. S tebou to bude lepší. Prosím, prosím, smutně koukám.“
„Marti, vždyť já tu nemám ani plavky.“
„Tak půjdeš bez nich,“ řekla Petra a stůl se hlasitě rozesmál.
„No, díky za podporu,“ řekl naoko kysele Jakub. „To by mohl být ještě větší šok.“
„Šok říkáš? A příjemný nebo nepříjemný?“ mrkla na něj Martina a všichni se opět rozesmáli.
„Děvčata, já mám problém se svlíknout i u doktorky a budu s nejkrásnějšíma holkama z firmy chodit na koupák, aby odhalili mé lachtaní tělo. Copak vy nevíte, že po vás všech toužím? Tajně, ale toužím. No a odhalením své hrudi bych ztratil byť i titěrnou šanci na krásný, romantický a láskyplný vztah s vámi.“
Holky se rozesmály. „Po mě zbytečně, já jsem už zadaná,“ zahlaholila vesele Petra. Ale Martina se nedala odbýt.
„Děkujeme za lichotky, ale neříkej, že se necháš přemlouvat. Bez tebe bude nuda. Jo, kdybychom chtěli jít na pivo, tak to bys šel, co?“
„Ale já fakt nemám plavky.“
„Tak si nějaké koupíš.“
„Nenosím u sebe peníze.“
„Tak ti je koupím já a ty mi to někdy dáš.“
„Kupovala jsi někdy plavky? Navíc s chlapem?“
„Kubi, já neříkala, že bych s tebou byla v kabince. Dala bych ti jen peníze a ty by sis je koupil sám. Prosím,“ zaprosila naposledy Martina.
Jak rád by šel. Trávil s ní čas kdykoli a kdekoli. Ale copak mohl odhalit své břicho? Sama řekla, že má bříško. Kdyby ho viděla téměř nahého, je jisté, že i tu malou, téměř neznatelnou šanci, jestli u ní vůbec kdy nějakou měl, by ztratil.
„Ježiš chlap a nechá se přemlouvat,“ zakroutila hlavou Andy.
„Jsi říkal, že po nás toužíš. A na koupáku nás uvidíš jen v plavkách. To může být tvůj splněný sen.“
„No…právě. Děvčata, co když vás tam uvidím a vy si pak nedovedete představit, co to s takovým chudákem chlapem dělá. Zkuste si to představit alespoň na chvíli.“
„Jako, že by ses vzrušil?“ smála se Martina a holky s ní. To už měl úsměv na tváři i Jakub.
„A co jako? Stát se mi to může. Taky jsem jenom chlap.“
„Stát ti může, ony to pochopí. Už to někdy v životě viděly,“ křikla Petra.
„Nekřič tak. Nemusí všichni vědět, že Krofák bude odpoledne na koupáku vzrušený, to tam pak naleze celá firma.“
To už se holky u stolu zajíkaly smíchem.
„A teď ta představa, že bych si ještě koupil malé plavky. A malé plavky by najednou byly ještě menší.“
Jana vyprskla smíchy a téměř se jí draly slzy do očí. Holky na tom nebyly o nic lépe.
„A jak bych se styděl, tak bych pořád stál ve vodě. Vy byste na mě mávaly, ať jdu k vám a já bych tam pořád stál. A už by jste šli domů a pořád bych tam musel stát. Lidi by šli domů a provozní by si pro mě přišel, že by chtěl jako zavřít a já bych pořád musel stát ve vodě dokud by poslední návštěvník neopustil koupaliště.“
Holky se při té představě smály až se doslova za břicho popadaly. Jana byla smíšek, takže už naplno slzela. Martina kroutila hlavou a pak Jakuba pohladila po ramenou.
„Neblbni a pojď ty kecko. A když se náhodou vzrušíš,“ ohlédla se, zda je nikdo neposlouchá, „tak my tě zabalíme do ručníku a nebudeme se ti smát, neboj.“
Martina se smála a Jakub věděl, že je v pasti. Na koupaliště musel, ať se mu to líbilo nebo ne. Jí a vlastně všem holkám nedokázal nic odmítnout.
Když se skupina vrátila zpět do kanceláře a i Jakub vsedl na židli, vyprávěl vše Martině - své nadřízené, Sabině a Evě. Pochopitelně, že vynechal ty intimní části a řekl jim pouze o tom, že holkám slíbil, že s nimi půjde a že jim nic neumí odmítnout a že se mu do toho příliš nechce, protože ví, jaké má tělo a tak dále.
„Kubo, ty jsi někdy takový divný. Ty ses nikdy nesvlíkal před holkou nebo co?“ zeptala se zcela vážně Sabina.
„Svlíkal, ale buď jí to bylo trapné, když už jsme byli nazí oba najednou ztratit zájem nebo byla ožralá a bylo jí to jedno.“
„Panebože, no to se máš čím chlubit.“
„A ty s nima chceš chodit? Nebo snad spát?“ zeptala se bez obalu Martina.
„No to nechci, ale…“
„Jaké ale. Když je nechceš mít v posteli, tak ti to může být jedno, ne? A jim jako kamarádkám by mělo být jedno, jak vypadáš.“
„No to máš pravdu, Marti, ale já nejsem takový exhibicionista, abych se před nimi jen tak svlíkal.“
Martina si povzdychla. „Moc to řešíš. Holky tě tam chcou, protože je s tebou sranda a protože jste dobrá parta. Tak to neřeš a užij si to.“
A to právě Jakub nemohl. Svou vyvolenou uvidí jen v plavkách. A sám se ji definitivně zhnusí. Na druhou stranu, pochopil, že holka jako je Martina je zkrátka jen jeho sen. Na tuhle nemá a mít nikdy nebude.
„Alespoň mě uvidí celého a já budu mít konečně jasno. Od dnešního odpoledne budu vědět, že už u ní nemám definitivně šanci a ona tak navždy zůstane jen mým snem.“
Jenže pak mu začalo srdce tlouct ještě silněji. Teprve nyní si vzpomněl, že s Martinou půjde kupovat odpoledne plavky. Takže ho uvidí v kabince a tudíž zjistí…no zkrátka…prostě že není vyvinutý tak, jak někteří jiní chlapi. Srdce se mu málem zastavilo nad tou představou. Ale už to nešlo vrátit. Jakub zvedl telefon, který se rozdrnčel.
„Ahoj Kubí, to jsem já. Tak v půl druhé se sejdeme na vrátnici, jo? Anebo si mě tu vyzvedni, já na tebe počkám.“
Jakub se zmohl jen na suché: „Jo, budu tam.“
„Tak pa,“ znělo rozloučení.
Do půl druhé chybělo necelých šedesát minut. A ty utekly strašně rychle. Martina už čekala sbalená jen na Jakubův příchod. Když dorazil, vzal jí tašku, čímž se jen utvrdila v tom, že je to prostě gentleman jakých ve firmě moc není a vyrazily spolu na parkoviště.
„V autě to bude příšerné, protože určitě bude vyhřáté, to je jasné. Naštěstí mám klimu,“ řekla mu vesele. „Znám pár dobrých obchodů. Jeden kvalitní je na horňáku, tak zajedeme nejprve tam.“
Horňák je místní název pro Horní náměstí a dolňák zase pro Dolní náměstí. Jakub sice nebydlel v Opavě, ale názvy znal dobře. V Opavě se právě díky kamarádkám pohyboval docela často.
„No dobře, já se nechávám tebou vést. Ale upozorňuji tě, že jsem značně nervózní,“ prohlásil, když oba usedli do auta.
„Ty jsi nervózní? A proč?“ divila se Martina s úsměvem na tváři.
„Tak nikdy jsem nekupoval plavky s holkou, tím spíše tak krásnou.“
„Ty seš ťula. A nelichoť mi pořád, nebo se toho přejím. Z toho nervózní být nemusíš. To bude v pohodě,“ usmála se opět tím úsměvem, pro který by jí splnil všechny přání a pohladila ho po koleně.
To Jakuba překvapilo. Ještě nikdy nic podobného neudělala. Na druhé straně, ještě nikdy s ní neseděl v autě. Vlastně nutno dodat, že ještě nikdy s ní neseděl v autě na místě spolujezdce a sám. Takže když to udělala, Jakub se na ni podíval a zavřel oči.
Ve své představě se na něj podívala těma svýma krásnýma, upřímnýma očima a naklonila se.
„No tak…polib mě už konečně. Stejně vím už měsíce, že to chceš udělat.“
Když oči opět otevřel, zjistil dvě věci. Za prvé, Martina ho rozhodně líbat nechtěla, neboť právě startovala auto a u toho pouštěla klimatizaci. A za druhé, že ta představa byla hodně silná. Podíval se níž a zjistil, že byla patrně silnější než čekal. A to byl problém. Rychle si přitáhl tašku ještě víc k hrudi.
„Do prdele.“
„Co říkáš?“ podívala se na něj Martina.
„Nic, já jen tak. Je tu horko,“ vykoktal ze sebe.
„Jo, už jsem pustila klimu, tak snad tu bude za chvíli fajně.“
„Jo, určitě,“ řekl přidušeně.
Teprve nyní, když čekala Martina na vhodnou příležitost k vyjetí z parkoviště a vnoření se do silničního provozu, si ji době prohlédl. Měla sukni, pěkně až ke kolenům, ale nikam dál. A hlavně měla nádherné, rovné nohy.
„Sakra, neříká firemní kodex, aby ženské nosily sukně pod kolena? Vole, copak bys chtěl, aby ženské měly kratší sukně než mají? Každý chlap by ti řekl, že si normální debil. Každý chlap? Jenže každý chlap nemusí sedět s holkou, co miluje v autě a koukat na její krásné nohy. Tak nekoukej, přece. Jsi debil? Koukej co to jde. Je to legální a beztrestné. Martina si toho nevšimne a ty koukej na nohy, co miluješ.“
A jeho pohled se dostal i výš. Její tričko mělo řádný výstřih.
„Neříká náhodou firemní kodex, že by holky neměly nosit tak velké výstřihy. Říká. Do řiti vyser se už na ten kodex a užívej si darů přírody, které vidíš. Copak si to můžu užívat? Přece ji nemůžu jen tak koukat do výstřihu. Sakra a jak bys chtěl koukat do výstřihu? Do něj se vždycky kouká jen tak. Čum do něj co to nejvíc jde, dokud můžeš. Až přijde zima, budeš se těšit na léto.“
Tyhle a další myšlenky mu probíhaly v hlavě.
„Do prdele, já snad nevyjedu. Tady je zas provoz.“
„Teda, ty umíš i takováhle slova?“
„Kubi, já nejsem zase taková slušňačka, jak si myslíš. To jen ty si mě idealizuješ. Co si mě pořád tak prohlížíš?“
„Já? Ne, já si tě neprohlížím, já se dívám, jak ti to sluší.“
Konečně auto vyjelo.
„Tys mi normálně koukal do výstřihu,“ řekla a žertovně se zasmála.
„Ne, to bych si přece nikdy nedovolil.“
„No jasně, vy chlapi jste všichni stejní.“
„Tak to víš, jedu v autě s krásnou holkou, toho si nejde nevšimnout.“
„Ach jo, Kubí, já už ti říkala, abys mi tolik nelichotil. Mimochodem, vidíš, to bych zase neřekla já do tebe.“
„A co?“
„No, že takhle budeš holkám koukat do výstřihu, zatímco se marně snaží vyjet z parkoviště,“ zasmála se vesele Martina.
„Tak promiň, no.“
„Ty jsi truhlík. Za to se přece nebudeš omlouvat. Vidíš Kubi a to je důvod proč jsi taky pořád sám. Jiný chlap na tvém místě by mi do něj úplně normálně taky zíral, ale rozhodně by se za to neomlouval. Nesmíš být tak hodný. Musíš být zdravě drzý, to mají holky rády.“
„Asi u tebe budu muset brát hodiny školení.“
„To bys měl,“ mrkla na něj.
A Jakub se jen tak po očku do toho výstřihu ještě párkrát podíval. A pak vytřeštil oči děsem. Vždyť jsou už v Opavě a on…nemůže přece vystoupit z auta. Martina by viděla, jak je…no vzrušený přeci.
„Nenávidím léto,“ pomyslel si. Co teď?
Na křižovatce na červenou se auto zastavilo.
„To je moje šance. Mysli na něco hrozného. Na něco nechutného. Smrt, krev všude stříká, kečup teče po bradě…no tak mám už jen pár vteřin.“
„Co nic neříkáš?“ zeptala se Martina, když tam už hodnou chvíli stáli.
„No…já nevím co bych řekl.“
Přišlo jí zvláštní, že ten ukecaný kluk, kterého má za skvělého kamaráda, kluk, který vždy má co říct najednou neví, co by řekl a tak se na něj otočila.
Podívali se na sebe. Martina se mu dívala hluboce do očí a on zase jí. Byl to neskutečně zvláštní pohled. Koukali si z očí do očí. Vlastně to netrvalo déle než minutu, ale bylo to poprvé co si kdykoli věnovali takový pohled. A pak se Martina zatvářila divně. Jakub věděl o holkách hrozně málo a tak nebyl schopen vyčíst z její tváře, co mělo to zatváření se na konci znamenat. Jako by mu tím chtěla něco říct. Bylo to něco jako „Škoda,“ „Promiň,“ či kdo ví co ještě, ale proč by zrovna v tu chvíli měla svýma očima říkat něco takového? Ten zážitek mu pak zůstal v paměti navždy. Ten její pohled, který pochopil až o mnoho měsíců později, když mu jej sama vyložila, jež mu zůstal záhadou.
Koukali si do očí a jako by najednou o sobě všechno věděli. Jako by si řekli otevřeně pravdu. Jako by v něm najednou Martina četla jako v otevřené knize. Jakub se najednou bál, že to poznala, že ji bláznivě miluje. A že by to mohlo narušit jejich přátelství. A vzrušení naštěstí bylo pryč. Nemohla za to Martina, že by ho snad nějak odradila. Spíš se jeho myšlenky ubíraly jiným směrem. Ale pokud to bylo možné, zamiloval se do ní ještě hlouběji. Neboť i on měl pocit, že odhalil něco z její čisté duše. Najednou mu přišly její oči smutné. Najednou neměl chuť ji líbat, ale pohladit, něžně se ji dotknout. Obejmout. Cítit vůni jejích vlasů a konečky svých prstů si s nimi hrát.
To všechno a možná ještě více bylo obsaženo v těch pár vteřinách. Kdyby to nezažil na vlastní kůži, řekl by, že to není možné. Že se to dá číst jen v knihách a vidět v romantických filmech. Ale on to zažil. A cítil to. Srdce mu bušilo obrovskou rychlostí a musel se hodně ovládat, aby ji nepohladil nebo neobjal.
Když se auto rozjelo, bylo vše pryč. A do chvíle, dokud nevstoupily do obchodu a Jakub si nezačal zkoušet plavky, ani jeden nepromluvil.
„Tak co?“ zeptala se Martina.
„No, asi dobrý,“ odpověděl Jakub. Červenal se snad i na zadku a měl pocit, že jestli se jí teď ukáže, tak to odnese nervovým šokem.
„A můžeš se mi v nich ukázat?“ řekla netrpělivě.
„To fakt chceš?“ ozvalo se z kabinky.
„Kubo, nebuď jak malé děcko a vylez z té kabinky. Řeknu ti, jestli je to dobré.“
„No, dobře,“ ozvalo se nejistě a z kabinky vylezla první ruka. Pak pomalu, velmi pomalu odhrnovala závěs a nakonec tam Jakub stál a byl si jistý, že tenhle okamžik nezapomene do konce života.
Martina zakroutila hlavou a pak si ho prohlédla.
„Chováš se fakt jak malý. Šašku. No já myslím, že ti sluší. Vypadáš v nich dobře. Vybrala jsem správně. Líbí se ti?“
„Jo, tak ty máš dobrý vkus, to je jasné.“
Martina mávla rukou. „Prosím tě, já myslím, že bys to zvládl i sám. Netlačí tě někde?“
Oba se na sebe podívali a pak dominovým efektem vyprskli smíchy. Celé to odstartovala Martina.
„Ne, díky za optání,“ odpověděl ironicky.
„Tak se oblíkni a jdeme.“
Jakub se oblékl a po druhé se červenal, když za něj Martina platila, což nenechala bez poznámky dáma v letech u pokladny.
„Teda mladíku, nestydíte se, že za vás platí slečna? Většinou by to mělo být opačně, ne?“
Jakub byl její jízlivostí tak zaskočený, že ač byl jinak pohotový, tentokrát zůstal stát a nevěděl co říct. Pohotovost na sebe vzala Martina.
„Proč by se měl stydět? On mi to splácí jinými způsoby, viď miláčku?“ a naprosto šokovanému Jakubovi vrazila polibek na tvář, kterému předcházelo smyslné olíznutí. Takže na Martinu právě zírali dva překvapení lidé. Prodavačka zakroutila hlavou.
„Škeble stará, co se stará o to, kdo platí. Já takové drbny nesnáším,“ rozčilovala se Martina, když vyšli z obchodu ven.
„Co tě to tak rozčílilo?“
„Nesnáším, když se někdo stará do věcí, do kterých mu nic není,“ vysvětlila. „Má se k nám chovat jako k zákazníkům a ne, aby nás urážela.“
„Tak to neřeš, stejně se obořila na mě,“ snažil se ji uklidnit Jakub, když usedli do auta.
„Ale já nechci, aby tě někdo, kór neprávem, urážel. No, hlavně si myslím, že to je naše věc,“ dodala rychle.
„Jsi teda pohotová, to bych do tebe neřekl.“
„No, sama jsem se překvapila.“
„Dobře a co teď? Kam vlastně jedeme?“
„Ke mně, Jana a Andy jsou ještě v práci, takže jak mě jedna z nich prozvoní, tak vyjíždějí a sejdeme se u koupáku,“ řekla Martina a nastartovala.
„K tobě?“
„Co je? To se mě bojíš nebo co?“ nechápala Martina otázku.
„Ne, to ne, jen, že jsem to nečekal.“
„Neboj, u mě dlouho nebudeme. Co vím, tak holky každou chvílí pojedou.“
„Takže Andy jede nakonec taky?“ zamluvil to rychle Jakub.
„No, ukecala jsem ji. Stejně jako tebe,“ řekla Martina a šibalsky se usmála.
Byt Martiny byl útulně zařízen. Jednalo se o půdní byt a nebyl příliš velký. Samotné jí to ale stačilo a jak řekla, vlezla by se tam i s chlapem a případně s i miminem.
Když si konečně přisedla k Jakubovi s plnými sklenicemi džusu, zeptala se: „Nebude ti vadit, když si dám sprchu?“
„Ne, probůh proč by mi to mělo vadit?“
„Tak, že tě tu nechám na chvíli samotného. Aby ses mi tu nenudil. Kdyby volali holky, tak to neber. Mají mě jen prozvonit.“
„Jasně,“ zavolal za ní, když za sebou zavřela dveře koupelny. Ty se ale vzápětí ještě jednou otevřely.
„Jo, a kdybys měl hlad nebo ještě žízeň, tak si vem něco z ledničky.“
Jakub na sucho polkl a kývl. Martina před ním stála jen ve spodním prádle. Hned zase zalezla zpět, takže si jeho zkamenělého výrazu ani nevšimla.
Běžnému člověku by to vše mohlo připadat směšné či dokonce trapné. A možná se to tak snad i dá nazývat. Ovšem těžké je bytí člověka, který miluje, své city skrývá a to dokonce velmi dlouho, nechce před svou skrytou láskou dát nic najevo, ale zároveň o ten sen, že jim to celé jednou dobře dopadne, nechce přijít. A i klasik říká, že nejeden zamilovaný se často chová jako idiot. Tím spíše v blízkosti osoby, kterou potají miluje. V tu chvíli jde rozum stranou a v pozoru je jen a pouze srdce.
Když Martina pouze v županu vyšla z koupelny, znovu to pro něj bylo těžké. Někdy se trápil i takovými myšlenkami, že Martina o jeho zamilovanosti ví a schválně jej provokuje k činu. Což by znamenalo, že nějaký čin očekává. Jenže takové myšlenky rychle zapudil. Hlavní důvod, proč neměl odvahu byl, že se bál o budoucnost jejich vztahu. Pakliže by ji oslovil a
ona by ho odmítla, jejich přátelství by bylo narušené. Stokrát a tisíckrát by se oba mohli tvářit, že se nic nestalo, ale oba by věděli, že ON ji miluje a ONA ho odmítla. Už by to zkrátka nebylo jako dřív a chtě nechtě by své chování k němu změnila. Chování a přístup. Možná by si to ani neuvědomila, ale bylo by to tak.
Usedla vedle něj a napila se.
„Holky ještě nic,“ hlásil.
„Nevadí, tak se tě alespoň můžu na něco zeptat.“
„Začínám se bát.“
„Ty se pořád bojíš, to je hrozné. Chlap a bojí se baby.“
„No povídej, prosím tě.“
„Mě by zajímalo, proč jsi s náma nechtěl jít? Na obědy s náma chodíš, do kina, na pivo, ale na koupaliště tě musím přemlouvat. Čeho se tak bojíš? A pravdu,“ uhodila na něj.
„Já se nebojím, jen prostě nerad ukazuju svoje tělo. Nemám na břichu vánočku a nejsem dole…teda, co to kecám, no prostě nemám vypracované tělo.“
„Moment, nezamlouvej to, co nemáš dole?“
„Ale nic, to jsem se jen přeřekl.“
„Nekecej, ty jsi chtěl něco říct a pak ses zarazil.“
„Ale né, nechtěl,“ koktal Jakub a cítil, jak rudne v obličeji.
„Kubi,“ položila mu Martina opět ruku na stehno, „jsme přece kamarádi dost dlouho na to, aby ses přede mnou styděl, ne? Jestli máš nějaký problém, tak se nestyď a řekni mi to. Já ti poradím.“
Martina se mu upřímně zahleděla do očí a on ze sebe soukal. „No, jenom jsem chtěl říct, že…prostě…“
„Tak se vymáčkni. Počkej, já vím, co jsi chtěl říct. Ty se prostě bojíš, že tam dole nejsi dostatečně vyvinutý.“
„No,“ dostal ze sebe Jakub přidušeně.
„Kubi, co blázníš? To tě opravdu trápí takovéto věci?“
„Tak neříkám, že mě to trápí, já jen říkám, že…“
„Tak se na to vykašli. Normální holka tě bude mít ráda takového, jaký jsi. A ty jsi super kluk, skvělý kamarád, takže o tohle bych fakt strach neměla.“
„Tak dík,“ pokusil se Jakub o úsměv, ale bylo milión míst, kde by nyní seděl raději.
„A co se týče toho problému, tak být tebou bych se tím netrápila. Je to dobré,“ mrkla na něj a pohladila ho po tváři. A žádný další pohled z očí do očí už nenásledoval, protože telefon zahrál krátce její oblíbenou melodii a Martina se šla oblékat.
Nic zajímavého se již nedělo. Akce na koupališti proběhla dobře a holky si pak ještě dlouho pochvalovaly, že Kubu přemluvily, aby s nimi šel. Opět je bavil, jak to uměl jen on.

Léto proběhlo v klidu. O zarážce bylo práce málo a tak Jakub proseděl větší část v kanceláři s holkama. Během léta se ale ani jednou nesešli v kompletním složení. Vždy měla alespoň jedna dovolenou. Samozřejmě, že nejvíc mu chyběla Martina během té své. Ale když se vrátila, Jakub jí opět mohl lichotit, jak je krásně opálená a vlastně všem holkám.
S Janou navštívil ostravský hudební festival a všechny čtyři dny si užil. Byly to jediné čtyři dny jeho dovolené, protože Jakub nikam nejezdil a samotnému doma se mu nechtělo být, na to mu stačil víkend. A tak si během léta žádnou nevybral.
V té chvíli ještě nikdo z nich netušil, že klidné léto bylo předzvěstí pověstného ticha před bouří. Od podzimních měsíců si s životy všech osud krutě hrál. Někdy je ale nutné, když chcete dojít štěstí, hodně obětovat a projít uličkou utrpení, abyste došli k zlaté bráně spokojenosti.