Osudový podzim

Léto uteklo strašně rychle. Když se to vzalo kolem a kolem, Jakub toho moc nezažil. Jediný festival a jinak pár víkendů a koupání v řece. Sám. Holky prožily své dovolené různě. Petra strávila se svým přítelem deset dní v Chorvatsku, Jana neměla léto zase tolik v lásce, ale na chatu s rodiči do Jeseníků přece jen odjela. To Andy si dopřála týden v Thajsku. Celý rok na to s přítelem šetřili, těšili se a podle fotek, které po návratu Andrea všem ukázala, si to parádně užili. Radka vysvětlila, že s tak malými dětmi sama nikam jet nechtěla a Martina svých deset dní dovolené prožila v Brně, kde měla spoustu přátel ještě ze studií. Jen Jakub tak seděl doma úplně sám.
Samozřejmě, že měl přátele. Ale většina z nich se přestěhovala do Prahy. Mohl je navštívit, ale vzhledem k jejich množství se nikdy nebyli schopni domluvit na datu a tak by stejně neviděl všechny. Navíc někteří mu přislíbili jen hodinu či dvě svého času a pro něj nemělo smysl ani z finančního hlediska, aby za nimi jel.
Další měli dovolenou, když on byl v práci a tak to šlo ráz na ráz.
Podzim neměl dobré zprávy téměř pro nikoho. Vše odstartovala Radka.
„No jo, tak co mám dělat, že?“ posteskla si.
„Co bys měla dělat, zažaluj ho. Něco ti platit musí,“ řekl Jakub.
„No tak to je mi jasné. Ale já nechci tahat holky po soudech. A taky nevím, jestli by to mělo smysl. Tvrdí, že ho vyhodili z práce a že teď nebude mít dost peněz.“
„Raduš, nesmíš být tak hodná. Normálně bych ho dala k soudu. Peníze budeš potřebovat, dvě holky nejsou malá zátěž,“ radila Andy.
„Já vím, ale k čemu mi bude soud, když stejně nebude mít ani kačku.“
„Ty a nedělal on dřív tady?“ zeptala se Jitka.
Jitka byla žena v letech, velmi distingovaná dáma, která mluvila a jednala velmi slušně. Jakuba mnohokrát napadlo, že by se hodila spíše do minulého století. Byla velmi tichou a docela nenápadnou bytostí obývající kancelář s Andreou a Radkou. Většinou nepřidávala žádné názory, jen tiše poslouchala. Svou práci dělala vždy svědomitě a nikdy neměla žádný problém.
„Dělal,“ odpověděla Radka.
„Tak ať nastoupí tady,“ navrhla Andy.
„Jsi blázen? Když si začal s tou prsatou blondýnou, měla jsem ho denně na očích, protože jsme vlastně dělali na jednom oddělení a to bylo peklo. Takže když pak oba dali výpověď, docela jsem si oddychla.“
„Tak ale teď by jste dělali každý jinde. To by jste se skoro nepotkávali. A navíc bys měla jistotu, zda je to s těma prachama výmluva nebo je fakt nemá.“
„Myslíš to dobře Andy, ale já jsem ráda, že tu není. A my se bez těch jeho peněz obejdeme. Nic bych za to nedala, že v tom má prsty ta jeho fuchtle. Víte, já vám něco povím holky,“ špitla Radka tiše, „já bych přežila i to, že mě podváděl, že neplatí, ale vadí mi, že…,“ hlas se jí zlomil. Nastalo ticho do kterého nikdo neměl odvahu vstoupit. Radka si vytáhla kapesník a utírala mokré oči.
„Mě vadí, že se nezajímá o holky. Že je nikdy nikam nevezme. Že se nezeptá, jak se mají. Nekoupí jim nic na Vánoce ani…“, znovu polkla a z očí se hrnuly další slzy, „ani na ty narozeniny, víš? A nemyslete si, že se na něho neptají. Kolikrát? A co jim mám pořád říkat?“
Odpověď na tuto otázku byla mimořádně těžká.
Jakub přistoupil k Radce, klekl si a pohladil ji po ramenou. „Neplač Raduš, kašli na něj. Je to debil, když nechápe, co v dětech, když ne v tobě, má a měl. A neboj se, ony mu to jednou spočtou. Jednou, až mu nebude nejlíp. Až bude ležet na posteli a potřebovat jejich pomoc. Až bude na světě úplně sám. Tak mu bude setsakramentsky líto, že neměl rodinu. A možná zalituje i toho, že neviděl, jak rostou. Jak říkají svá první slova. Jejich první lásky a zklamání a úspěchy. Jednou mu to bude líto, ale to bude pozdě.“
Radka se na něj podívala tváří plnou slz a usmála se. Pak ho objala. „Děkuju ti, ale on si nakonec možná pořídí děti s tou kravkou a bude šťastný.“
„Teda Kubo, to bych neřekla, že to řekneš tak…tak hezky, no,“ podivila se Andy.
Jakub udělal grimasu, kterou dělají imitátoři homosexuálů, stejný postoj a řekl podobným hlasem: „Teda zlatíčka, nechte toho, nebo se taky rozbrečím,“ čímž se hned všichni rozesmáli a Radka definitivně přestala plakat. A s pocitem dobře vykonané práce, šel zase zahoru pracovat. Jeho nadřízení by asi nesdíleli stejný názor, ale Jakub měl za to, že právě vykonal mnohem důležitější činnost než hrabání se v papírech.
A zase plynul čas dál. Podzim byl stále temnější, noci delší a zima silnější. Radka se nakonec se svým exmanželem nesoudila a boj o peníze vzdala.
Jedno podzimní odpoledne seděli zase všichni pohromadě a povídali. Neulívali se z práce. Přestávka na oběd byla čtyřicet pět minut a protože k jídlu jim stačila sotva půlhodinka, vždycky ještě tak patnáct, dvacet minut poseděli. Právě se probíral Vánoční večírek. Termín již byl znám. Ten si Jakub nikdy nenechal ujít. Letošní měl být ale pro mnohé velmi důležitým v jejich životě.
„A ty jdeš, Kubo?“ zeptala se Andy.
„Tak to si nemůže nechat ujít. S kým bychom tančili ploužáky, kdyby nešel,“ prohodila Martina.
„To je sice pravda, Marťo, ale je vidět, žes mě ještě neviděla tančit. Jinak jo, Andy, půjdu.“
„Počkej a loni jsi taky netančil?“ snažila se si vzpomenout Martina. „Nevíš Andy?“
„Já? Já jsem nastoupila až po večírku.“
„Jó, vlastně. Tak ty letos zažiješ premiéru,“ zasmála se Radka.
„Ne, loni netančil, protože se vymlouval stejně jako předloni. A letos se bude taky vymlouvat,“ řekla Petra a udělala na Kubu ironický obličej. Něco jako „Tak a máš to,“ a oba se smáli.
„No jo. To si pamatuju, jak jsme tě přemlouvali. Ale letos máš smůlu. Už ses vymlouval dost, takže letos tančíš a hotovo. S náma tančí akorát ti staří, kteří to považují za slušnost, že nás vezmou k tanci, když nikdo jiný se k tomu nemá,“ obořila se na Jakuba Martina.
„No já bych spíš řekla, že jsou to mlsní kocouři,“ podotkla tiše Jitka a celá kancelář se rozesmála.
„Děvčata, vy jste mě nikdá neviděly tančit, tak buďte rády. Já tančit neumím.“
„Ježiš, ploužák snad zvládne každý, ne? Chytneš mě za bok a budeš se kroutit dokola,“ řekla Martina.
„Ty jsi normální strašpytel. V létě jsi taky nechtěl jít na koupák. A nakonec jsi šel. Bál ses až co uvidíme tvoje tělo a holky to ve zdraví přežily. Takže tvůj tanec, myslím, taky zvládnou,“ řekla Petra a zakroutila hlavou.
„Jo a žádné trauma, jak jsi říkal, jsme neměly,“ dodala Martina.
„Děvčata, viděli jste někdy chromého medvěda, který právě dostal epileptický záchvat? Tak takhle vypadám já, když tančím.“
Celá kancelář zněla hlasitým smíchem.
„Budeš s náma tančit a hotovo,“ dodala Martina a přistoupila k Jakubovi. „Nebo si mě nepřej,“ a při každém slově ho ukazováčkem píchala do břicha.
Smála se i Jitka, přestože netušila, že do konce jejího štěstí zbývají vteřiny. Všichni utichli, když jí zazvonil telefon. Chvíli bylo absolutní ticho. Jitka viditelně zbledla.
„A co se stalo?“ vypustila ze sebe tiše.
Holky se podívali jedna na druhou. Jakub pozoroval Jitku. Nervózně ťukala ukazováčkem do stolu.
„A kde leží? Dobře, hned tam jedu,“ třískla s telefonem a začala se oblékat.
„Co se stalo Jituš?“ zeptala se Martina.
Jitka nebyla schopna ani mluvit. Mávla jen rukou a oči ji zaplnily slzy.
Zmohla se jen na: „Jonáš,“ a vyběhla z kanceláře.
Ten den už nebylo veselo. Všichni se rozešli do svých kanceláří, ale v mysli byli stále s Jitkou, ač netušili co se stalo.
A Jitka následující den nepřišla do práce. A ani následující týden.
„A víš teda, co se stalo?“ zeptal se Jakub Andy, když spolu byli sami na obědě.
„Jo, je to šílené. Její patnáctiletý syn Jonáš byl se školou na bazéně a nějak dlouho zůstal pod vodou. Bohužel to vypadá, že bude nadosmrti mentálně postižený. Byl pod vodou až moc dlouho.“
„No dobře, ale jak se to mohlo stát, aniž by si toho někdo všiml? To je nikdo nehlídal?“
„Já nevím, Kubo, řekla jsem ti jen, co mi řekla Martina. Ta to má přímo od Jitky. Ještě se neví přesně, co se vlastně stalo. Jisté je jen to, ty učitelky tam byly dvě a stejně k tomu došlo. Vyšetřuje to policie.“
„Chudák Jitka.“
„Jo, nedokážu si představit, co to pro ni musí být.“
Nálada nebyla nejlepší. O tom co se stalo věděla brzy celá firma. Jitka si nemohla dovolit přijít o práci a tak když ji skončila dovolená se opět objevila v kanceláři. Rozhodně už ale neměla chuť chodit na večírek. Co si Jakub pamatoval se od té doby zasmála skutečně jen svátečně. Jako by ale nebylo ranám osudu konce. Stále to bylo málo a Jitka brzy dostala další ránu pěstí.
Nadřízená všech holek se jmenovala Kateřina Hadrbolcová. A tato Kateřina Hadrbolcová měla za sebou opravdu pár neúspěšných týdnů. Dělala chyby. Ze začátku to byly chyby menší, ale pak už byly větší a větší, že si toho všímali její nadřízení a nedaly se alespoň zaslechnout drby o jejím možném vyhazovu. Možná, že vše souviselo s jejím osobním životem.
Tato nadřízená ve firmě pracovala již před pár lety. Tehdy jako řadová zaměstnankyně. Pak její manžel dostal nabídku práce v zahraničí. Kateřina šla pochopitelně s ním. Nabídka byla tak lákavá, že mohla zůstat v domácnosti, zatímco její muž byl od rána do večera v práci. Mohla si žít jako panička, která nic nemusí a může všechno, protože se dalo s čistým svědomím říct, že díky platu jejího muže byli hodně za vodou. Jenže život dámy, která jen sedí doma a čeká, kdy se její mužíček vrátí, ji záhy přestal bavit. Její němčina nebyla na nejlepší úrovni a i kdyby byla, nikde nikoho neznala a tak sama do města nevyrážela. Původně ji sem zlákala právě vidina pozlátka, ale nyní byla znuděnou paničkou, které se její život přestal líbit. Po mnoha diskuzích a hádkách se rozhodla vrátit. Sama. Její manžel zůstal v Německu. Těžko říct, jak mohlo tohle manželství přežívat, jisté je pouze to, že se nerozvedli a on za ní dojížděl jednou za čtrnáct dní na víkend. Když už byla zpět v Česku, její cesta nemohla mířit nikam jinam než zpět do firmy. V té době se velkému farmaceutickému gigantu dařilo a tak nebyl problém ji přijmout zpět. Otázka ovšem byla kam. Po jejím odchodu totiž vedoucí funkci získala její obrovská rivalka, se kterou se výsostně nesnesla. Osud ovšem bývá někdy neskutečně ironický. Právě v té době, kdy se Kateřina rozhodla vrátit do Česka, potažmo přímo do firmy, dostala její úhlavní nepřítelkyně nabídku práce na jiném oddělení. Konkrétně se jednalo o Školící centrum, kde si firma vychovávala studenty přímo pro sebe. Praxi tak konali v laboratořích této firmy, která si na vlastní náklady postavila i učebny s veškerým potřebným vybavením. A tuto nabídku Kateřinina rivalka přijala. Povídalo se, že to bylo také proto, že věděla, že Kateřina by stejně dostala pozici šéfové a ji by museli sesadit. Kateřina už totiž nechtěla nastoupit jako běžná zaměstnankyně, tím spíše ne, aby ji velel někdo, koho z duše nesnášela. Osud tak vyřešil vše sám. Vyřešil jeden problém, aby druhý otevřel.
A právě tato Kateřina Hadrbolcová se dozvěděla, že než místo šéfové přijala její sokyně, nabídku šéfovat dostala také Jitka. Těžko říct, jak ve své hlavě naložila s informací, že Jitka o místo nestála a sama jej odmítla. Jisté je jen to, že od chvíle, kdy se dozvěděla, že její současná podřízená Jitka měla být vedoucí, začalo Jitce peklo.
„Jitko? Můžeš na chvíli ke mně?“ nařídila Hadrbolcová a Jitka protáhla obličej a otráveně šla.
„Martino, běž si, prosím tě, na chvíli sednout k holkám, já tady musím něco probrat s Jitkou,“ řekla Kateřina Hadrbolcová sotva vstoupila do kanceláře, kterou pro nedostatek místa obývala s jednou ze svých podřízených.
Martina beze slova odešla a zůstala u holek.
„Jsi to nechtěla zase poslouchat, co?“ řekla Radka.
„Ne, Hadrbolcová mi normálně řekla, abych vypadla.“
„Fakt? By mě zajímalo, co si zase vymyslí,“ prohlásila Andy.
„No tak to ti můžu říct naprosto jistě. Celý den zase dneska Jitku pomlouvala a vůbec jí nevadí, že tam sedím. A přitom dobře ví, že jsme s Jitkou kamarádky.“
„Ty, Marti, a nedělá to schválně? Jako abys to slyšela a pak jí to třeba řekla?“ napadlo Radku.
„Co já vím? Jí v té hlavě definitivně hráblo.“
„A co mluvila tentokrát?“ zeptala se Andrea.
„Že prý byly chyby v nějakých dokumentech. Že je Jitka totálně neschopná. Že to není její první chyba a tak dál.“
„To je kravka. Přitom to není tak dávno, co sama nadělala takové minely, že jsme všechny dokumenty museli celé předělávat, pamatujete?“ vzpomněla Radka.
A zatímco si holky povídaly, Kateřina vedla rozhovor s Jitkou.
„Zavolala jsem si tě, abych ti řekla, že v těch dokumentech, co jsi dělala dneska jsou chyby.“
„Nejsou. Nejsou tam chyby. Kontrolovala jsem to třikrát a vím jistě, že všechno je v pořádku.“
„Ale já říkám, že to v pořádku není,“ řekla pevně Kateřina. „Nesedí tam ty čísla. Podívej se, jak se ti to rozchází s tabulkou.“
„Novák říkal, že na tabulku se nemáme dívat. Ta je celá špatně. Bude se předělávat.“
„Ale mě nezajímá, co říkal Novák. Ty to máš prostě blbě a hotovo,“ trvala na svém Hadrbolcová.
„A já ti říkám, že nemám. Nebudu předělávat dobrý dokument.“
„Takže nebudeš? Fajn, jak chceš? Co si vlastně o sobě myslíš? Já vím co. Že jsi něco víc. Myslíš, že děláš chyby a ty pak padnou na mou hlavu a ty se tak dostaneš na mé místo, co? Ale to se neboj, to se ti jen tak nepodaří. Já mám své místo jisté na rozdíl od tebe.“
„Nezlob se, ale tobě úplně přeskočilo. Mě je tvoje šéfování úplně ukradené. Já mám jiné starosti,“ hlesla tiše Jitka.
„No jasně, myslíš si, že když se tvému synovi stala ta nehoda, že tě snad někdo bude litovat a dá ti méně práce? Ale to se hodně mýlíš. Makat musí všichni stejně.“
„,My dvě už si nemáme co říct,“ řekla Jitka a vyšla z kanceláře, přičemž si neodpustila třísknutí s dveřmi.
„Do prdele, s krávou jednou ambiciózní,“ hodila naštvaně papíry do kouta Kateřina.
„Tak co ti chtěla?“ ptala se Martina hned, jak Jitka vstoupila do dveří.
„Co asi? Je naprosto mimo. Že jsem udělala chyby v dokumentech a že jdu po jejím místě. Pořád stejná písnička. No a nakonec dodala, že mě nikdo nebude šetřit jenom proto, že měl Jonáš tu nehodu.“
„To fakt řekla?“ zeptala se šokovaně Radka.
Jitka jen tiše přikývla.
„To je svině,“ zuřila Andrea.
„Ticho, to je všechno slyšet. Už jsem vám to chtěla říct dávno, ale musíte se bavit tišeji. Neřekly byste, ale hodně věcí je tam slyšet,“ zdůraznila Martina.
„No a? Ať to klidně slyší. Je to pravda. Chová se jak primadona. A přitom sama dělá chyby,“ řekla naštvaně Andrea.
„Děvčata, ale mě by zajímala jiná věc. Co na to Peterek? To mu to nevadí, že nedávno dělala chyby. Vždyť já to sám vím, přes nás to šlo, že se dělala kompletní oprava esvéček a esesek a těchto typů dokumentů. A nebylo jich málo,“ ptal se zamyšleně Kuba.
„Co my víme. Asi mu to vadí, ale co má dělat. Jednak Kateřinu sám přijímal, jednak to byl on, kdo jí slíbil šéfovskou pozici a pak taky…všichni víme, že spolu mají nadstandardní vztahy,“ vysvětlila Martina.
„Jako, že spolu spí?“
„Ne, tak to zase ne, ale jednak se tam stavuje pravidelně na kafe a to pak o ní není hodinu i dvě slyšet a jednak stačí se dívat s jakýma výstřihama tam leze. To sis nikdy nevšiml?“
„Přiznám se Marti, že Kateřina je na svůj věk pěkný kus baby, ale jejího výstřihu jsem si zatím nijak zvlášť nevšímal,“ prohlásil Kuba a Andy na to hned zareagovala tichou poznámkou, kterou ale všichni slyšeli: „To se ani nedivím.“
„Jak jsi to myslela?“ zeptal se Kuba.
„To neřeš.“
Jakub se nechápavě podíval na Martinu a ta jej za ruku vyvedla ven.
„Jak to myslela?“
„No, neuraž se Kubi, ale ty nejsi jako běžní chlapi. Každý jiný by si všiml hlavně toho výstřihu.“
„Aha, takže jsem málo chlap, když nečumím první na kozy?“
Martina si povzdychla. „Ale ne, to nejsi. Ty jsi jen strašně slušný a velký gentleman. Ale občas musíš být zdravě drzý, to už jsem ti říkala. Ale zdravě. Víš, co? Fakt to neřeš,“ mrkla na něj.
Jakub ale stejně nechápal, co to vlastně znamená být zdravě drzý. Je těžké to pochopit, když on nikdy holky nebalil. Nikdy žádnou holku neoslovil na ulici a nikdy by to ani neudělal. Byl nesmělý, chyběla mu odvaha a v tomhle ohledu i zkušenosti. A to vše smícháno s nízkým sebevědomím. Táhlo mu na devětadvacet, ale byl zkrátka případ k pohledání. Uvědomoval si to, ale nevěděl, co by s tím měl dělat.
Ze svých dvou vztahů, které oba skončili krachem netušil, co si má vzít. Ivana byla sice o sedm let starší, ale dělal pro ni a její dcerku první poslední a stejně to nevyšlo. Dobře si pamatoval, že ještě týden před rozchodem mu řekla, že s ním být chce. Pak odjela k rodičům na jižní Moravu a ozvala se mu poprvé až se vrátila. Pozvala si ho k sobě a místo vřelého objetí po týdnu odloučení mu oznámila, že se jí vůbec nestýskalo a že se nezamilovala. Tenhle rozchod nesl velmi těžce. Holky to na něm tehdy viděly a bylo jim ho líto, neboť byl opravdu zamilovaný, nosil dcerce dárky, Ivaně často kupoval její oblíbené slunečnice, až mu holky několikrát řekly, že by to neměl dělat tak často, nebo se toho ona přejí. Rozchod byl bolestný, ale později i Jakub sám uznal, že byl nevyhnutelný. Dnes si nedokázal představit, že by s ní měl trávit život. Oba byli někde jinde. Jenže to uznal až to přebolelo a rozchod přestal mrzet.
A tak je to vždy. Někteří pláčou, jiní nadávají a toho člověka proklínají. Ale dá se srdci poručit? Když chybí láska, nebo se zkrátka objevila jinde, je správné být s tím, koho sice nemilujete, ale nechcete mu ublížit? Ano, není lehké říct: „Promiň, vím, že jsme spolu byli dlouho, ale já tě opravdu nemiluju a miluju někoho jiného.“
Vždyť už tím, že s ním jste a předstíráte, že je všechno v pořádku, mu přece ubližujete mnohem víc. Nedáváte mu totiž skutečnou lásku, jen tu předstíranou. A čím dřív to ukončíte, tím víc tomu člověku pomůžete. Může si ještě najít někoho, koho si skutečně zaslouží. Někoho, kdo mu dá celé své srdce a nebude předstírat. Ale představa, že s někým strávíte deset, dvacet let a pak mu řeknete, že jste vlastně nikdy zamilovaný nebyl, to je teprve hrozné.
Ivana ho sice neopustila kvůli někomu jinému, ale než aby měsíce a léta předstírala, právě takový čas najít někoho bližšího věkem i zájmy mu poskytla. Jenže, v tom právě spočívá ta zrádnost. To, co oceníte po týdnech, ne-li po měsících, v prvních dnech po rozchodu rozhodně neoceňujete. Člověka, který vám způsobil tu bolest proklínáte, nenávidíte a běhají vám hlavou myšlenky typu: „Proč jsem tak špatný? Co jsem udělal špatně? V kterých oblastech jsem udělal chybu.“
Ale také: „Je to hajzl, měl se se mnou snad tak špatně? Já pro něj dělám všechno a on se mi takhle odvděčí. Nevděčný parchant.“
Takovému člověku, zahořklému, naštvanému, zklamanému, ale hlavně rozbolavělému, neboť při opravdové lásce to srdce skutečně bolí, a možná víc než skutečné bodnutí, nevysvětlíte, že to takhle prostě nešlo dál. Že se zamiloval do někoho jiného a že srdci se opravdu poručit nedá. Že ta láska tam prostě není a že by to bylo trápení pro oba. Takovému ztrápenému člověku se nedá vysvětlit nic a když chcete jít za štěstím a láskou, musíte s něčím takovým počítat a nedá se s tím nic dělat. Každý zamilovaný si takovými pocity projde a vy to musíte pochopit. Nebo se s tím minimálně smířit.
A Jakub se smířil. Z rozchodu s Ivanou mu pomohl nový vztah. V tentýž rok se seznámil s Markétou. To už byla jiná. Stejný věk a podobné zájmy. Vypadalo to podstatně nadějněji. Jakub je ten člověk, co se rychle zamiluje a tak byla na světě láska jako trám. Opět by pro svou milovanou udělal, co jí na očích viděl. Ale jako by to nestačilo. Jakub byl dokonce tak hluboce zamilovaný, že mu ani nevadily její časté změny nálad.
To třeba takhle leželi u ní doma. Byla neděle a zatímco Jakub víkendy nepracoval, Markétu čekala noční směna. Leželi v jejím pokoji na posteli a do toho, aby odešla do práce, zbývaly poslední minuty. Jakub se k Markétě přitulil, ale ona hned spustila: „Co děláš? Nešahej na mě, nic nebude. Jdu za chvíli do práce.“
Protože byl ale po uši zamilovaný, nereflektoval na to, chytil ji za ruku a objal ji: „Vždyť já vím. Nic nechci, jen si k tobě lehnout, Marki.“
„Ale já jsem ti řekla, že na mě nemáš sahat, protože jdu do práce a nic nebude!“ řekla znovu důrazně. A to už se on odtáhl a nechal ji v její náladě být.
A změny nálad měla často. Rozhodně víckrát než jednou za měsíc. Další z mnoha příkladů se odehrál v Praze. To tam tenkrát jeli ještě se dvěma dalšími přáteli, také partnery, na Vánoční trhy. Z počátku se vše jevilo harmonicky. Markéta měla překvapivě dobrou náladu. Dlouho jí ovšem nevydržela. Procházeli zrovna jednou z uliček ke Staroměstskému náměstí, když míjeli chlápka, co doslova ležel na černém psovi, a žebral o peníze. Když Markéta viděla, že Jakub vytahuje peněženku, že by jako pánovi něco dal, hned se k němu přitočila a řekla polohlasně, ale důrazně: „Chraň tě Pán Bůh tomu hajzlovi něco dávat.“
„Proč ti to vadí?“
„Ty nevidíš, jak to zvíře trpí? Jak na něm skoro leží a ten pes, chudák, leží na studené zemi? Jak ho jen využívá, aby něco vyžebral?“
„Ale právě proto, že to zvíře trpí, mu musím něco dát,“ namítl Jakub, „aby mu měl z čeho koupit něco k jídlu.“
„Ty si myslíš, že tomu psovi něco koupí? Sobě koupí akorát chlast a možná nějaký fet.“
„Marki, musí ho živit, protože ten pes mu vlastně vydělává. Kdyby ho neměl, vyžebral by o dost míň, takže ten pes je pro něho důležitý.“
„Já jsem řekla, že mu nic nedáš, doufám, že ti to je jasné.“
Jakub se zatvářil otráveně, ale kývl. Nicméně, jakmile se Markéta otočila, nenápadně hodil žebrákovi dvacku. Myslel si, že to bylo nenápadné, ale Markéta ho viděla. Koutkem oka zahlédla co dělá, rychle se otočila a malér byl na světě.
„Sakra,“ zařvala na celé kolo, „co jsem ti řekla?!“
„Byla to jen dvacka,“ snažil se ji uklidnit.“
„Jen dvacka? Ale já jsem ti to zakázala. A tys to stejně udělal. Asi schválně, abys mě nasral. Ty jsi normálně dopustil, aby to zvíře trpělo dál! Ty podporuješ takovéhle svině žebrácké, co využívají zvířata a týrají je! Jak chceš. To je konec. Dneska jsme spolu skončili!“
Řvala na něj tak, že se lidi, co šli kolem, otáčeli. Ale jak řekla, tak udělala. Do konce výletu s ním nepromluvila, ignorovala ho, a když si pak na cestě zpátky v jídelním voze vlaku dal s kamarádem jednoho panáka, a ten se nešťastně prořekl, spustila na něj znovu, že je ožrala a že musí chlastat i když je s ní a tak dále a tak dále.
No zkrátka, neměl to s ní jednoduché. A i přesto všechno ji nehodlal opustit. Říkal, že ty své nálady nemá pořád a že je to jinak milá holka. A to jsme zpět u té proklaté lásky. Člověk při ní nevidí a neslyší nebo hůře nechce vidět a nechce slyšet. Když mu pak v předvečer Vánoc, konkrétně den před Štědrým dnem oznámila, že se to s ním nedá vydržet, protože je moc hodný a ona takového nechce a že by to možná i vydržela, ale vlastně si uvědomila, že ho nemiluje, tak po pár týdnech štěstí následovalo opět neštěstí a vše jelo nanovo. Všechno se mu to nějak spojilo, jeho sebevědomí kleslo na mínus sto dvacet a jakékoliv pokusy o seznámení odmítal. Najednou se nemohl pořádně dostat ani z jednoho rozchodu, vůbec nebyl žádným zábavným člověkem, neusmíval se a trvalo hodně dlouho než se vrátil do starých kolejí. Jo, to když o pár měsíců později nastoupila Martina, svět se změnil a stal se opět růžovější. Ovšem jen na chvíli. Než si uvědomil, že jeho láska nedojde nikdy naplnění a že ona pro něj navždy bude nedostupnou a on pro ni zase navždy tajným ctitelem.
A tak už to v životě s tou nešťastnou láskou chodí. Lidí je na světě sice hodně, přesto platí pořád a zůstane to tak, co svět světem bude stát, že aby jeden mohl být šťastný, musí být druhý nešťastný. Na všechny se prostě nikdá nedostane.

V úvodu bylo zmíněno, že osudový byl podzim pro všechny. Nejen pro Jitku, ale i dalším holkám přinesl něco, co jim později změnilo životy. Jenže všechny si to nechaly pro sebe a nikomu nic neřekly. A tak nikdo nevěděl, že se na zdejším oddělení schyluje k pořádnému průvanu.