Zimní sbližování

Celé týdny Jakub uvažoval, jak by Jitce pomohl. A té se zhoršoval život. Nejen, že manžel odešel z práce, aby se mohl Jonášovi věnovat, neboť potřeboval celodenní péči, a tím pádem přišli o podstatnou část pravidelného výdělku, ale Kateřina na Jitku dál tlačila. Kontrolovala veškerou její práci, nechávala ji opravovat každou, byť i nepatrnou drobnost. Jitka pracovala pod obrovským tlakem a její nadřízená nevynechala jedinou příležitost, aby ji buď pomluvila, shodila nebo snad připomněla, že její nadřízené místo je nedostupné.

Poslední kapkou byla situace, kterou Jakub zažil, když šel na novou výrobní budovu v pracovní záležitosti. Dáma, se kterou potřeboval mluvit, měla ještě schůzi. Nečekaně se protáhla. A tak čekal na chodbě před kancelářemi. Pár metrů od místa byla kuchyňka a Jakub zaslechl slovo od slova z rozhovoru, který spolu vedli Kateřina Hadrbolcová a nějaký člověk. Její pisklavý hlas bezpečně poznal. Kdo byl ten druhý člověk nikdy nezjistil.

„Já ti říkám, že Jitka mi jde po krku. Chce moje místo, jde po mně a využije každé příležitosti, aby mě dostala. Jsem si jistá, že mě všude pomlouvá a před holkama mě shazuje. Chápeš to? Před mýma vlastníma podřízenýma. Jasně tak ničí moji autoritu.“

A neznámý hlas na to reagoval: „Jsi si tím jistá? Já jsem o tobě žádné pomluvy neslyšel, ty ano?“

„Proboha, ty přece nepřijdeš do styku s nikým, koho ona potřebuje k práci.“

„A jak víš, že tě pomlouvá před holkama?“

„Sedím hned vedle a je to tam slyšet. A navíc je mi to jasné, když mi jde po fleku. Nikdy bych neřekla, že bude tak ambiciózní,“ uzavřela Kateřina.

Jakubovi to stačilo. Doufal, že se s Hadrbolcovou na chodbě nepotká, ale tato obava byla zbytečná, neboť ta, na niž čekal se objevila ve dveřích a pozvala ho do své kanceláře, ze které se předtím vyřítilo pár lidí.

Když byl hotov s tím, pro co přišel, dostal poprvé po mnoha týdnech nápad, jak by snad mohl Jitce pomoci. Byla to naděje malá, spíše takové světlo na konci tunelu, vůbec nebylo jisté, že to dobře dopadne. Jakub vycházel z mnoha předpokladů, ale za pokus to stálo. Rozhodně to bylo lepší než nedělat nic.

Vešel tedy do kanceláře dobré kolegyně, se kterou občas také zašel na oběd a která byla veselá, milá a velice příjemná jako člověk. Hanka nesnášela bezpráví a Jakub věděl, že s ní by mohl vyjít alespoň začátek plánu.

„Nazdárek,“ zahlaholila jeho hlava, která se objevila ve dveřích.

„Čau, co ty tady?“ zeptala se překvapená Hanka, když zvedla hlavu od monitoru. „Dlouho ses tu neukázal.“

„Jdu tě pozvat na oběd.“

„A není na oběd trochu brzo?“

„Je, ale zase není tak brzo, abych se vracel zpět, to se mi časově nevyplatí. Potřebuji s tebou něco probrat.“

„Něco intimního?“ usmála se Hanka lišácky.

„Ne, to fakt ne. I když…,“ Jakub zapřemýšlel, „svým způsobem to taky je intimní.“

„Ježiš, ty jsi tajemný jako hrad v Karpatech. No tak jdeme, protože nedočkavostí celá hořím.“

A tak si dvojice vzala oběd trochu dřív, než byli oba zvyklí.

„Nejhorší na tom je, že budu mít brzo zase hlad, když tak brzo obědvám,“ prohlásil Jakub, než se pustil do jídla.

„V kolik dneska končíš?“

„No, asi kolem tří. Uvidíme. Vezmu si v kantýně zákusek,“ dodal po chvíli přemýšlení.

„Zeptala bych se tě, jak se máš, ale tys se mnou chtěl něco probírat, tak povídej.“

„Hani, znáš Jitku z dokumentace?“

Hanka přikývla. „Nijak spolu nepřicházíme do styku, ale tuším, kdo to je.“

„Tak její šéfka, Kateřina Hadrbolcová, je bytostně přesvědčena, že jí Jitka jde po místě. Sjíždí ji jak malého haranta. Možná jsi slyšela, co se stalo jejímu synovi…“

„Jo, tak to jsem bohužel slyšela. Je to hrozné.“

„No a do toho ještě problémy s nadřízenou. Peskuje jí za úplné drobnosti. Jitka je z toho už psychicky úplně na dně.“

„No počkej a ona jí teda jde po místě nebo ne?“ zeptala se nejistě Hanka.

„Blázníš? Jednak má jiné starosti a jednak jí už kdysi místo šéfky nabízeli a ona ho odmítla. Když ho nechtěla tehdy, proč by ho měla chtít dnes?“

„No dobře, ale pořád trochu nerozumím tomu, co přesně chceš po mně.“

„Já to řeknu takhle, nadřízeným Hadrbolcové je Jan Peterek. Já za ním ze své pozice nemůžu zajít a říct, že Hadrbolcová v podstatě Jitku šikanuje.“

„Moment, nechceš, abych šla za Peterkem já, že ne?“ zhrozila se Hanka.

„Né, to fakt nechci. Mě napadla jiná věc. Ty máš spousty známostí. A znáš lidi z oddělení, s kterými Jitka pracovně přichází do styku. A vím, že i některé šéfy znáš.“

„No, s některýma si i tykám, ale pořád nevím, kam míříš.“

„Tak mě napadlo…podívej, klidně mi řekni, že je to totální pitomost a pošli mě do háje. Mě zkrátka napadlo…já už o tom, jak pomoct Jitce přemýšlím týdny…“

„Ty vymáčkneš se ještě dneska,“ popohnala ho netrpělivě Hanka, neboť když s tím Jakub dělal takové cavyky, tak byla vskutku zvědavá, co z něj vyleze.

„Prostě jsem si myslel, že bys mohla zařídit, aby se přes ty lidi, které znáš, Peterek dozvěděl, že Jitka dělá chyby v práci, ale že je to proto, pod jakým tlakem musí pracovat. Myslím tlakem její nadřízené a tím výmyslem, že jí jde po místě.“

Hanka se usmála a Jakub věděl, že to je dobré znamení.

„Zrekapitulujme si to, jestli to dobře chápu. Ty chceš, abych se já se před někým na vyšším postu zmínila o tom, že Jitka nedělá dobře svou práci a že je to proto, že Hadrbolcová ji šikanuje a proč ji šikanuje. Když nad tím přemýšlím, to je normální bosing, co ona Jitce dělá.“

„Pochopila jsi to naprosto správně. Já nevím, jestli to vyjde. Ani se to k němu nemusí donést. Ale kdyby se to podařilo, s tím už by musel něco dělat, když to neuslyší od nikoho z nás, ani od holek, ani od Jitky, ale z úplně jiných míst.“

„No proč ne. Nápad je to zajímavý. Ale jestli to vyjde, to ti nezaručím. Nicméně to málo, že se zmíním, to udělat můžu, když si s některýma tykám,“ usmála se Hanka.

„Jsi zlato. Moc děkuju.“

„To bude mít Jitka radost, až se dozví, co pro ni děláš.“

„To tě nesmí ani napadnout, Jitka se to nesmí dozvědět a vůbec nikdo,“ hned ji upozornil Jakub.

„Tomu nerozumím. Kdyby náhodou to vyšlo, tak je snad dobře, že se to dozví, ne?“

„Hele, co kdyby byla naštvaná, že o ní roztrubuju, že nedělá svou práci dobře?“

„Jsi blázen? Kdybys ji zbavil Hadrbolky, tak by ti byla vděčná. A o tom, jak dělá dobře svou práci všichni kolem ví mnohem líp než ty, takže tohle mínění by nemělo šanci se prosadit,“ ubezpečila ho Hanka.

„Hani já nevím. To budeme řešit případně později. To teď nemá cenu. Ale díky, že to pro Jitku uděláš.“

„Konkrétně to, co po mě chceš, je celkem maličkost. Jestli to pomůže nevím, ale v pohodě. Nemáš zač.“

A opět byl Jakub spokojen se svou prací a s dnešním dnem. Jenže podnik, který rozjel, nebyl vůbec jistý. Ale zkusit to musel.

Uplynul týden a živě se začalo diskutovat o nadcházejícím Vánočním večírku. Tak tenhleten večírek měl změnit osud několika lidí, kteří o tom samozřejmě neměli ani páru. Jakub byl připraven na to, že jako každý rok půjde a že bude vůbec poprvé tanečním partnerem svých kamarádek a milované Martiny.

„Takže Kubi, sejdeme se u mě doma, jo? Adresu máš, takže si to najdi a půjdeme tam společně,“ zrekapitulovala Martina.

Jakub přikývl.

„Ty nevíš, kde se to koná?“ zeptala se udiveně Radka. „Vždyť tam nejdeš poprvé.“

„To ne, ale mě tam vždycky někdo dovedl a přiznám se, že já se v Opavě zase tak nevyznám. Vím, jak dojít na horňák či dolňák, vím jak dojdu k Bredě, ale jak se dojde tam, navíc když je to rok zpátky, fakt nevím.“

„Nevadí, s náma se neztratíš. A jsi si jistý, že trefíš ke mně?“

„Marti, dalas mi adresu, najdu si to na Googlu a kdyby ne, tak si zavoláme a já tě počkám někde, kde to znám.“

„Dobře, dobře, já se jen ujišťuju.“

„A Raduš ty jdeš?“ zeptala se Jitka.

„Jo, mamka mi hlídá děti, tak půjdu. Nechci se zdržet dlouho, ale mamka říkala, abych nespěchala, že mi děti pohlídá a stejně přespí v ten pátek u nás.“

„Takže můžeš zůstat dlouho?“ mrkla na ni Martina.

„No teoreticky můžu, ale já se dlouho nezdržím. Stejně mi poslední vlak jede v jedenáct.“

„Ty prosím tě, kam bys spěchala. Jednou za rok si můžeš vyhodit z kopýtka, tak to udělej. Navíc bude rozvážet Radim. Teda chci říct zaplacený taxikář.“

„Přece nebude zajíždět do Lazců?“ oponovala Radka.

„Když se svezeš s někým do Ostravy, tak tě tam Radim vezme, třeba i s Kubou můžeš jet,“ vyhrkla najednou Martina.

Radka se zasmála.

„Ten vám bude dělat garde a určitě zůstane hluboko do noci. Já nejsem nejmladší a taky tam nemusím sedět do rána. Takže já se pobavím, ale kolem té desáté, jedenácté odjedu,“ řekla Radka slušným tónem, ze kterého bylo ale patrno, že ukončuje diskuzi.

„No dobře, já jsem doufala, že pak půjdeme si ještě někam trsnout,“ řekla Martina.

„No tak to už pro mě vůbec není,“ smála se Radka.

„Ty nedělej ze sebe starou babu,“ obořila se na ni Petra, která u oběda poprvé promluvila.

„Já jsem řekla, že půjdu a tímto pro mě končí,“ řekla Radka a pustila se do jídla.

Martina si povzdychla. „A ty jdeš, Peti, pak někam na diskošku?“

„Ale tak mohla bych jít. Ale musím říct chlapovi, aby pro mě přijel tam, kam půjdeme, protože původně si mě měl vyzvednout přímo u večírku.“

„Tak může taky jít tančit, ne?“ navrhla Martina.

„On není zase tak společenský.“

„Andy, to je škoda, že nejdeš. Ty nám tam budeš chybět,“ řekla Martina.

„Někdy taky musím já za chlapem a ne aby jezdil všechny víkendy sem,“ vysvětlila Andrea.

„A ty odjíždíš hned v pátek za ním?“ zeptal se Jakub.

„Jo, do práce si beru bágl s věcma, končím dřív a už ani nejdu domů, jedu odtud rovnou do Brna.“

„Takže budeme čtyři, protože já taky půjdu,“ vložila se do diskuze Jana.

„No super. Jsi rád, Kubi? Budeš mít pro sebe tři holky,“ mrkla na něj rebelsky Martina.

„Dvě, já mám chlapa,“ zvolala Petra.

„Tak dvě. Ale mít dvě holky, to je sen chlapa. Tak co s náma budeš dělat?“

„No Marti, ani ti, člověče, nevím. Myslíš mimo tančení, jo?“

A celá skupina se hlasitě rozesmála.

„Ty seš taky houby chlap. Jiný by toho využil,“ řekla Martina.

„Ty, já bych toho využil a,“ Jakub podstatně snížil hlas, „rád vás obě zneužil,“ celá skupina se smála nanovo, „ale já ti nemám v Opavě bejvák.“

„To je ale chyba. Vidíš, jak se můžeš hodit,“ řekla se smíchem Jana.

„Taky pozoruju. Děvčata moje milovaná, slibuji, že do příštího roku si nějaký pořídím.“

„Abychom ti do příštího roku ještě vydržely,“ dodala Martina.

„Jak to myslíš?“

„No to si myslíš, že budou další rok bez chlapa?“ řekla Petra.

„No, to je pravda, vlastně. Takové krásné holky,“ řekl Jakub a jistota a úsměv se z jeho hlasu slyšitelně vytratily. A tentokrát si toho všimli všichni. Veselá nálada u stolu zmizela. Ne že by ji vystřídala vážná, jen už se nemluvilo a nevtipkovalo.

Ještě odpoledne měl Jakub s Martinou hovor.

„Čau, tady Martina, ty a nemáš ty náhodou zítra volno?“

„Čirou náhodou mám, jak to víš?“ odpověděl jí pobaveně.

„Protože až teď mi došlo, že ty máš den před každým večírkem volno.“

„No to víš, nevyplatí se mi jet z práce do Ostravy a zpátky. A přitom bych si po práci potřeboval dát sprchu a tak. Však to znáš. Stejně mám z léta spousty dovolené.“

„Jo, jen mě napadlo, že bys nemusel hledat, kde bydlím a počkal bys tady u vrátnice. Já bych ti zítra dopoledne zavolala, v kolik budu končit a vzala bych tě zase autem ke mně.“

Následovalo ticho. Jakuba napadlo, že je neuvěřitelné, jak ty ženské někdy dokážou chlapy zaskočit. Ať už v dobrém nebo opačném smyslu. Martina ho každopádně zaskočila. Zase by mohl být s ní doma. Sám.

„Jsi tam?“

„Jo, jsem. Tak proč ne.“

„Tak jo, až budu vědět v kolik skončím, dám vědět. Pá.“

„Ty tak jsem slyšela, že jdeš s holkama na večírek,“ otočila se na něj jeho nadřízená, Martina.

„Jako každý rok,“ prohodil Jakub. Kruci fix ta baba se vždycky stará o co nemá. A hlavně je nadšenou sběratelkou drbů.

„No ale letos prý jdeš s nima na diskotéku.“

Jakub kroutil hlavou. Hlavně nechápal, jak se tak rychle všechno dozvěděla. Vždyť se domluvili před pár hodinami. Asi je někdo u oběda zaslechl. „Mě by jenom zajímalo, kde ty na ty drby chodíš.“

„Počkej, jak drby, tak je to pravda, ne?“

„Jo, je. Přemluvily mě.“

„Víš co, nechápu?“

„No?“ povzdechl si Jakub. Toho bude víc, pomyslel si Jakub.

„Že ty s nějakou z nich nechodíš. S tou Janou jsi byl kolikrát na koncertě, letos na festivalu, po Martině furt šilháš.“

„Ty prosím tě, Marti, po kom já šilhám,“ ohradil se Jakub. Až do této chvíle si myslel, že všechno co cítí k Martině je tajné.

„Jen se nedělej, to by poznal i slepý, kór ženská.“

„Podívej, to jsou jen kamarádky,“ vysvětlil.

„No jak myslíš. Jen abys jednou nelitoval.“

„Nezlob se na mě, Kubo, ale po celé firmě se vypráví, že s nima máš nadstandardní vztahy. Takže jestli s holkama nechceš nic mít, tak by ses měl uklidnit. Děláš pro ně všechno jako osel. Je to docela směšné, jak se snažíš. To je úplně vidět, jak jsi nadržený. Skáčeš kolem nich jako nadržený kamzík. Nezlob se, ale když už se o tom tady bavíme, tak ti říkám pravdu. Jen abys věděl, co se povídá,“ vložila se do diskuze Sabina.

„No, děvčata, vy se zase nezlobte, ale za prvé nejsem nadržený, za druhé jsou to jen kamarádky, za třetí kolem nich neskáču jako osel nebo kamzík nebo jaké zvíře si ještě vymyslíte. Mám je rád, a když něco potřebují, tak jsem k dispozici. A totéž vím, že můžu čekat od nich. Za čtvrté mě drby nezajímají a hlavně vám do toho ale vůbec nic není.“

Jakub vzal tašku a šel domů. Ty dvě největší drbny na dokumentaci ho vážně rozčílily. Samozřejmě, že se vždycky starají, oč nemají. A ty dvě jeho poslední věty nenechaly jen tak.

„A stejně ti říkám, že Martinu chce. Vždycky na ni kouká jak na svatý obrázek,“ řekla Martina.

„Ježiš to víš, že jo. To slyšíš i do telefonu. Martinko sem a Martinko tam. Je z ní totálně hotový, ale bude tvrdit, že ne. Přitom by pro ni z okna skočil,“ řekla Sabina.

„Však počkej, ony mu to jednou vrátí. On taky zjistí co a jak, až se na něho jednou vykašlou, jak to bude potřebovat.“

„Víš co, on je fakt směšný. Už si o tom celá firma šušká, jak kolem nich poskakuje. Jak se smějou s ním na obědech jak pominuté. To všichni vidí a je všem pro smích,“ ušklíbla se Sabina.

„A víš co je nejhorší? Že stejně nemá u té Martiny šanci. Co by s ním dělala? Já bych takového chlapa nechtěla ani za nic. Oblíkat se neumí pořádně. Navíc nebudeme si nalhávat, že on je při těle a ona je prostě krásná holka, že? Ta má na víc.“

A možná se tam mohly takhle holky bavit ještě desítky minut a nejspíš se i bavily. To Jakub už mířil domů. Těšil se, na druhý den, protože na večírcích si mohl popovídat s více lidmi, které měl rád a které nepotkával tak často. Holky viděl denně. Ale na čas strávený s Martinou samozřejmě nic nemělo.

Druhý den vstal Jakub až kolem devíti hodin a své ojedinělé volno si užíval. O půl dvanácté mu přišla esemeska, že ho Martina bude čekat ve dvě na parkovišti.

„Ve dvě?“ podivil se. „Ale večírek začíná ofiko až v šest. Proboha, co u ní budeme tak dlouho dělat?“

Otázka, jak využije žena čtyři hodiny času do večírku, opět vycházela z Jakubovy neznalosti žen. Jisté je jen jedno, využije.

Martina ho čekala na parkovišti a dovezla k sobě domů, nabídla něco k pití a začala se strojit. U toho si občas povídali, ale tak jako tak, ač tomu Jakub nevěřil, opravdu až o půl šesté byla Martina definitivně připravená odejít. Vyšla z pokoje a poprosila, zda by jí nezapnul zip u šatů. Udělal to, a když se otočila, doslova mu vzala dech.

„Tak jak vypadám? Můžu takhle jít?“

„Jsi…“

„To ti došly slova?“

„Skoro jo, jsi prostě nádherná.“

A byla. Ne že by jinak nebyla krásná, to zase jo. Ale když se namalovala, udělala si drdol, vzala na sebe krásné šaty, vypadala docela jinak a její krása byla ještě podtržená.

„Tak to jsem ráda, že se ti líbím,“ řekla tiše a zadívala se mu do očí.

Jakub na ni koukal a byl úplně mimo. Naprosto znervózněl a vůbec netušil, co má dělat. Ruce se mu třásly, dlaně potily, čelo se orosilo, srdce prudce bušilo a dech se krátil. Ne, neumíral, jen stál před svou láskou. Má ji políbit, nebo nemá? Když se chvíli nic nedělo, sáhla si Martina rukou dozadu a rozpustila drdol. A bylo ještě hůř. Jakub nasucho polknul. Dlouhé kaštanové vlasy si nechala volně a znovu se na něj podívala.

Ne, to už nešlo vydržet. Nemohl se na ni jen tak dívat. Udělal krok vpřed a ona též. Pak oba ještě jeden a stáli si tak blízko, jako nikdy. Jakub ji jemně objal. Martina se k němu přiblížila ještě víc. Pořád se přitom sobě dívali do očí a ani jeden neuhnul. Konečně se přibližovali i tvářemi. Teď už bylo naprosto jasné, že se chtějí políbit. V Jakubovi by se krve nedořezal, srdce mu bušilo jako o závod. Když už si byli tak blízko, že se skoro dotýkali rty, zadrnčel zvonek. Oba strnuli a Martina si povzdychla. Pak položila Jakubovi ruku na hruď a znovu se na něj zadívala. Pohladila ho po tváři, smutně se usmála a šla otevřít.

„Čau, my jsme pro tebe nakonec přišli. Jsme si říkali, že jdeme skoro kolem,“ řekl ženský hlas a Jakub v něm bezpečně poznal Janu.

„Jo, počkejte chvilku, já se jen oblíknu,“ řekla Martina a přivřela dveře. Pak došla rychle k Jakubovi a vrazila mu rychlou pusu. Znovu ho pohladila po tváři a pohledem mu jasně naznačila, že jeden polibek stihnou. Ale nestihli. Petra rozrazila přivřené dveře a křikla: „Tak kde jsi? Na přípra…,“ ale nedokončila. Petra i Jana viděly něco, co je překvapilo. Viděly

Martinu a Jakuba v objetí. Snad to i vypadalo, že se chtějí políbit, ale jistě to říct nemohly. A zamilovaná dvojice od sebe ihned uskočila, jakmile strčila Petra hlavu do dveří.

Mlčky se oba oblékli, a téměř mlčky dorazili všichni na večírek. Mluvit se začalo prvně, až když si k jejich stolu přisedla i Radka. Jakub s Martinou seděli oba na opačném konci stolu a téměř se na sebe nedívali. Oba ale věděli, že po očku na sebe přece jen koukají.

Kdyby Petra s Janou věděli, jak moc v ten okamžik, kdy se rozhodli neplánovaně vyzvednout Martinu, změnili osud. Samozřejmě je nutné podotknout, že se Martina i Jakub mohli chovat jinak a nedat na okolí. Ale to by nebyl příběh příběhem, kdyby se všichni chovali, jako my, nebo dle našich představ, či snad logicky, instinktivně apod. Každý člověk a vůbec všichni se zkrátka chovají tak, jak v tu chvíli uznávají za vhodné. A kdyby se všichni chovali tak a onak, tak by neexistovaly vůbec žádné příběhy a svět by byl dokonalým místem. Jenže svět dokonalým místem není.

Zkrátka Petra s Janou změnili osud těch dvou na dlouhou dobu a nejen jim. Ještě dalším lidem, kteří o tom zatím neměli ani páru.

Celý večer se tak Martina s Jakubem chovali k sobě odtažitě. Jakub pak tančil s Janou i Petrou a vytáhl do kola i Radku. Vzít si k tanci Martinu ale neměl odvahu. Tím spíš, když na ní viděl, že i ona je chladná. Nakonec to ale Radka nevydržela, a protože byla neznalá situace, zeptala se, proč spolu ti dva netančí, když v kanclu Martina říkala opak. A tak si přece jen šli zatančit.

Byl to ploužák a tak Jakub Martinu pevně chytil a byl jako ve snu. Koutkem oka viděl k jejich stolu a hned mu bylo jasné, že Petra právě Radce vše vysvětluje. Povzdychl si a Martina to i přes hlasitější hudbu zaregistrovala. Opět si hleděli z očí do očí. Ale tentokrát ty její oči byly podstatně smutnější.

„Já se ti omlouvám, asi jsem to přehnal,“ začal Jakub.

„Bože, za co se zase omlouváš?“

„No, za to…“

„Podívej, mě by opravdu zajímalo, proč se pořád omlouváš.“

„Asi jsem neměl…na tebe…jako tlačit.“

„Máš pocit, že jsi na mě tlačil? Kubo, už jsem ti říkala, že jsou věci, za které se prostě neomlouvá. Nebuď takový sluňák,“ řekla důrazně Martina.

„Tak co mám teda dělat? Chci tě políbit, nevyjde to a ty si pak chladná. Tak já nevím, co jsem udělal špatně.“

„Probůh, ty jsi neudělal nic špatně. A pokud vím, tak políbit jsem chtěla já tebe! Jenom jsem nechtěla, aby to viděly holky.“

„Promiň, asi jsem idiot, ale já tomu nerozumím. Chceš mě líbat, ale nechceš, aby o tom nikdo věděl? Takže bychom spolu chodili natajňačku?“

„Holky si myslí, že bychom spolu neměli chodit!“ vyhrkla Martina. Tak, a bylo to venku.

„Aha, myslel jsem, že jsme všichni přátelé. Tak co proti mně mají?“

„Nic nemají proti tobě. Ale jsou přesvědčené, že když si spolu začneme a nevyjde to, tak bude už navždycky narušené naše přátelství.“

Něco podobného si myslel i Jakub. A to ho nejvíce štvalo. Že ve své podstatě souhlasí s holkama. A teď babo raď. Má to tedy člověk zkoušet nebo nemá? Má riskovat, že přijde o přátelství nebo do toho jít po hlavě? Někdo řekne, že zkusit se to musí, protože život je krátký. A takové holky patří do skupiny těch, kdo něco takového nedoporučují. A vyber si. Fakt super. Ať udělá člověk cokoli, vždycky se dozví, zda udělal správně, až když je pozdě.

„Marti, promiň, ale já fakt nevím, co mám dělat. Fakt ne.“

„Já taky ne,“ hlesla.

Mezitím, co ti dva spolu tančili, přistoupil k jejich stolu, kde probíhala čilá diskuze mezi trojicí Radka, Petra a Jana, muž v obleku a vyžádal si Petru.

„Dobrý den, Petro, mohu s vámi na chvíli mluvit?“

„Jistě, Pavle, vy vždycky.“

Když odstoupili řádný kus od stolu, začal mluvit: „Nebudu chodit kolem horké kaše, nemám to rád. Jsem přímý člověk. Asi se to na večírku nehodí, ale já mám pocit, že právě tady, kde je ta atmosféra trochu uvolněná, se to hodí nejvíc. Jak jistě víte, naše firma koupila v letošním roce jednu menší farmaceutickou firmu, která má jedno ze dvou sídel v Brně. No a my tam potřebujeme dostat svoje lidi, aby na vše dohlédli. Zkrátka, nabízím vám pozici šéfové dokumentačního oddělení. To co u nás dělají dvě osoby, Martina a Kateřina Hadrbolcová, vy byste však musela zvládnout sama. To je jediné úskalí celé nabídky. Samozřejmě kromě změny prostředí, kolegů a přátel. Ale na druhé straně tomu odpovídá platové ohodnocení. Dobře si to rozmyslete a o jedno vás poprosím, s nikým o tom nemluvte, dokud se nerozhodnete.“

Petra, zaskočená takovou nabídkou, se zmohla jen na: „Děkuji a ano. Tedy ne, neřeknu o tom nikomu.“

Postarší manager Pavel jí popřál pěkné svátky a usedl ke svému stolu. A jakmile odstoupila Petra od stolu a než dostala onu nabídku, svěřila se i Jana se svým tajemstvím.

„Ty Radko, já ti něco řeknu, ale musíš si to nechat pro sebe.“

„Dobře, povídej,“ řekla Radka a naklonila se blíž, aby si to řekli jen z ucha do ucha, přestože bylo jasné, že přes hudbu je nemůže nikdo slyšet.

„Víš, jak Karin šla do Anglie?“

„Ta vaše vedoucí? Jo, tak to vím, to si pamatuju.“

„Tak teď mi psala email, jestli nechci jít za ní.“

„Fakt? Jako přímo k ní?“

„Jo, přímo na její oddělení. Já jsem tu nabídku dostala už na podzim, ale nástup by byl až od prvního ledna. A já nevím.“

„Co nevíš? Já být mladá a nezávislá. Nemáš děti. Anglicky umíš perfektně. Ještě víc si vylepšíš jazyk, získáš zkušenosti, poznáš novou zemi. Anglie je krásná. Co tady? Tady nikdy nevyděláš prachy,“ pobízela ji Radka.

„No, já jsem už byla víceméně rozhodnutá, jen jsem chtěla tvůj názor.“

„Kdy to řekneš ostatním?“

„Příští týden na obědě.“

A i Andy se začal pomalu, ale jistě měnit život. I ona byla tou, která dostala nabídku již v podzimu. Jenže na rozdíl od Petry a Jany z ní nebyla vůbec nadšená.

„Ale já nechci nikam do Kanady. Copak to nechápeš? Co tam budu dělat?“

„Poznáš něco nového, prohloubíš si angličtinu,“ přesvědčoval ji její přítel.

„Jak to mluvíš? Copak jsi přesvědčený, že si tam tak lehce najdu práci? Ty prostě končíš školu, dostaneš nabídku do Kanady a všechno ti je jasné. Ale co chci já, to se nezeptáš,“ soptila Andrea.

„A co dělám právě teď?“

„Jsem tu asi jela zbytečně. Zase.“

„Když to vidíš takhle, tak asi jo.“

A jak tak Andrea seděla v nočním vlaku směr Opava, zalitovala, že na ten večírek přeci jen nešla.

A ještě to nebylo vše, co se odehrálo. Na večírku došlo ještě k jednomu důležitému rozhovoru. To si vzal Jan Peterek stranou Kateřinu Hadrbolcovou.

„Co je?“ ptala se Kateřina celá rozvrkočená tím, že ji neustále někdo zval k tanci. Nebylo divu. Své velké vnady opět dávala značně na odiv ještě větším výstřihem. Obecně vzato nutno říct, že na své pětačtyřicetiny vypadala skvěle.

„Musíme si promluvit.“

„Co se stalo? To by nepočkalo do pondělí?“

„Ne. Donesly se ke mně drby, které nemůžu nechat jen tak.“

„No tak to jsem sama zvědavá, co to zase bude?“ řekla otráveně Kateřina.

„Co asi. Ty nevíš? Kurva přece to, jak dusíš tvoji podřízenou, Jitku.“

„To si děláš srandu,“ a teď už byla i řádně znechucená.

„A co mám do prdele dělat, když se dozvím, že jí nadáváš, že dělá chyby v dokumentech a ona je nedělá. To jsem si ověřil na dokumentačním. A pak je začne dělat, protože jí děláš peklo kvůli nesmyslné domněnce, že ti jde po místě.“

„Ale ona mi jde po místě,“ bránila se Kateřina.

„Tak za prvé, ona nabídku šéfovat dostala a odmítla ji. Za druhé má postiženého synka, takže ani nemůže zůstávat tak dlouho v práci a věnovat se šéfování a za třetí si to ve firmě myslíš jen ty. Ptal se několika lidí a všichni mají za to, že ti přeskočilo,“ řekl důrazně Peterek a rozhlédl se, zda je nemůže nikdo slyšet.

„Ale ona…,“ chtěla se bránit Kateřina, avšak Jan ji přerušil.

„Už nechci nic slyšet. Ona ti po místě nejde, tak se vzpamatuj. Nebo chceš, aby se firmou nesly drby, že toleruju šikanu na pracovišti?“

„Jakou šikanu?“

„Jo, to se povídá. Že ji šikanuješ. Podívej, tenkrát v kuchyňce jsi mi říkala, že jí jde o tvé místo, ale dneska vím, že je to nesmysl. Já tě varuju, nech ji být, v klidu dělat a nevšímej si jí. Ty máš své místo šéfové jisté, o tom tě ujišťuju, ale už nechci, aby mě cizí lidé, navíc manageři, upozorňovali, že mám řešit bosing na svém pracovišti. Víš, jak jsem se kurva cítil? No jako debil!“

A s těmihle slovy odešel zpět ke svému stolu, aby si dal panáka. A Kateřina Hadrbolcová si jich ten večer dala ještě několik.

Jakub s Martinou spolu dotančili a to byl na večírku jejich první, ale i poslední tanec. Byl to vůbec zvláštní večírek. Holky s ním už sotva prohodili pár slov a Martinu začal zvát k tanci podivný mladík. A to mohlo Jakubovi puknout srdce, mohl se vnitřně uvztekat a stejně by mu to nebylo nic platné. Martina s ním evidentně flirtovala a on evidentně flirtoval s ní. Šeptal jí do ouška a ona se smála jak pominutá. A takhle to vypadá, když ztratíte během pár hodin štěstí, které jste drželi v ruce. Ještě teď si živě vzpomíná, jak si rozpustila drdol a jak už se málem konečně políbili, jak to všechno bylo zkrátka konečně jasné a najednou je vše pryč. Bylo mu do pláče, do křiku. Byl plný nenávisti na osud a na Boha a na Buddhu a na všechny, co měly životy smrtelníků v rukou. Říkal si, jak je to všechno nespravedlivé a jak krutí umí bohové a osud být. Klasická lidská povaha se projevila v plné síle. Když se přihodí něco špatného, a nemusí to nutně být něco, co nemůžeme sami změnit, může za to Bůh a osud.

Každopádně, ne osud, ale Martina pozvala tajemného mladíka na diskotéku a všichni se tam hodlali přesunout. Všichni, až na Jakuba. Ten odmítl a holky by s tím vcelku i souhlasily, i ten neznámý hoch soudil, že je lepší mít holky jen pro sebe, ale Martina si překvapivě postavila hlavu.

„Ne, já jsem tě tam chtěla a chci, abys s náma šel.“

V hlavě mu proběhla myšlenka, že to už snad nemohou Bůh nebo osud či Budha, nebo všichni dohromady, myslet vážně. Proč by se měl dívat na šťastný páreček, který tu pravděpodobně vzniká? Proč by si měl řezat do žil? Jenže holky se na něj upřeně dívaly, i ten hoch, i Martina a Jakub byl přesvědčený, že musí dělat, že mu to vůbec nevadí a že jí to přeje. Oficiálně přece nikdo nic neví, ač neoficiálně všichni věděli, že všichni vědí, že Jakub miluje Martinu a ona miluje ho, nebo alespoň milovala do dnešního večera. A tak kývl, že jde.

Na diskotéce všichni tančili, Jakub si dal pár panáků a vlivem alkoholu si také trochu zatrsal. Ale většinu času spíš pozoroval, jak si Martina s tím novým náramně rozumí. A při jednom tanci pohlédla na Jakuba. A byl to opět pohled, z kterého se dalo vyčíst mnohé. Jakub by pochopitelně po třech vodkách a dvou rumech nevyčetl nic z knihy, natož z tváře dívky. Za to ona četla v té jeho. Byl to pohled zraněného jelena, který umírá. A povzdychla si. A když skončila hudba, šla za ním. Posadila se k němu a chvíli na něj mlčky koukala.

„Nebuď smutný. Já nechci, abys byl smutný.“

„Já nejsem. Jsem jen společensky unaven, neboť jsem něco vypil.“

„Teď hrajou pomalou, pojď, zatančíme si,“ a než mohl protestovat, ač v tomhle stavu se dělalo všechno těžce, natož protestování proti tanci s holkou, kterou milujete, tak ho chytila za ruku a dotáhla na parket.

Objala ho, on objal jí, přičemž jednou rukou jí chytil za zadek, čímž ji rozhodně překvapil, neboť za střízliva by se sotva dotkl její tváře, a co teprve jiných partií.

Hladila ho po krku a on se cítil jako v ráji. Když hudba skončila, šel si pro věci a vyšel ven. A ona vyběhla za ním.

„Ty už jdeš?“

„Je po jedenácté, vlak mi už nepojede, ale snad mě vezme Radim do Ostravy.“

„A trefíš zpátky na večírek?“

Přikývl. Už nemohl mluvit. Po všem co dnes zažil, ne. Měl sucho v ústech. Chvíli se na sebe dívali a pak se Martina rozběhla a objala ho tak silně, jako ještě nikdy. Totéž udělal on. Drželi se a on si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila. Co si přála ona, není známo, neboť je to ženská a té nikdo nikdy do hlavy nevidí. Jisté je jen to, že se objímali hodně dlouho, ač Jakubovi to přišlo jako pár vteřin. Pak se ještě v objetí dívali chvíli do očí a pak začalo skutečné milostné jiskření. Nelíbali se, jen se třeli tvářemi. Dotýkaly se nosy, tvář jednoho klouzala po tváři toho druhého. Oba měli zavřené oči a oba byli maximálně vzrušení.

„Mám tě ráda,“ prohlásila najednou.

Ale Jakub se nezmohl na nic. A tak ho jen pohladila po tváři, rozloučili se a on šel na taxík a ona tam ještě hodnou chvíli stála a dlouze přemýšlela. Z toho jí vytrhl až ten mladík, který se jmenoval Petr a který si pro ni přišel ven.

No a teď vidíte, že se těžko soudí, co má člověk vlastně dělat. Jakub byl šťastný, že ví, že ho má Martina ráda. A jaký je v tom rozdíl, když předtím to nevěděl a byl ještě šťastnější. Nikdo se kolem ní nemotal a měl ji jen pro sebe. Člověk by si řekl, že když už se dva skoro políbí, když už si řeknou, že se mají rádi, ač Jakub to vlastně nahlas neřekl, tak jim nic nestojí v cestě a ono ejhle. Nechápal, co je vlastně špatně. Kde udělal chybu tentokrát? Měl ji začít divoce líbat, i když stály holky ve dveřích? Nebo na večírku? Zkrátka a dobře, sebevědomí, poté co mu v pozdním odpoledni stouplo, opět kleslo. A bylo ještě níž. Ne plavky či jeho postava, ale teď nastal ten čas, kdy si mohl být jistý, že o ni definitivně přišel.

A myšlenky takového věčně zklamaného člověka se ubírají různými směry. Přemýšlel, kde udělal chybu v prvním vztahu a pak v tom druhém a netušil ani to, kde udělal chybu s Martinou. A tak si vyhodnotil závěr, jakému se nemůžeme člověku s tak nízkým sebevědomím divit. Že zkrátka a dobře bude celý život sám. Je mu to předurčeno, s holkama to neumí, a tudíž nemá důvod se s nimi seznamovat. Stejně je nechápe, nerozumí jim, nemá odvahu a sebevědomí na to je oslovovat, natožpak balit a tak jediné, co kdy sbalil, byl právě teď jeho milostný život. Jenže to je na životě právě krásné a kruté zároveň, že tak jako šťastní nikdy neví, kdy přijdou chvíle neštěstí, tak nešťastní netuší, že jejich utrpení bude mít taky konec a že ten konec bude sladký, ač tomu v tu chvíli jen těžko uvěří. Život zkrátka nelze odhadnout a už vůbec ne naplánovat. Na život se nedá připravit a všechny rady se vám v jednu chvíli budou hodit a v jinou vám zase budou na nic. A úplně nejlepší jsou ti, co by si hned v podobné situaci věděli rady, ale se svým životem si rady nevědí. Tak to bývá, že vám kolega či dobrý přítel radí a radí, ale sobě poradit nedovede. A v lásce se navíc radí hůř, neboť láska je věc ošidná.



Martina oficiálně začala randit s Petrem, který byl ve firmě nový a který pracoval v laboratořích. A protože se připojil i k holkám na obědy, ač to nebylo pokaždé, ale většinou ano, Jakub chodit téměř přestal. Párkrát za týden se k holkám stavil, aby si popovídal, ale jejich přátelství zdaleka nebylo tak silné jako dřív. A tak to vypadalo, že pramen lásky mezi ním a Martinou silně vysychá, neboť Martina působila šťastně a doufala, že našla toho

pravého. Těžko říct, co si myslely ostatní holky. Martina s Jakubem spolu nebyli jako pár, takže by mohly být spokojené, ale jak již bylo řečeno, přátelské vztahy ochably též. Každopádně se říká, že pokud někoho milujete, měli byste mu přát štěstí a tímto se Jakub utěšoval. Že pokud je Martina šťastná, pak je vše v pořádku a že jí to bude přát. Petr se zdál být sympatický člověkem, Martinu měl rád a i holky si ho oblíbily. S Jakubem ale již moc věcí nepodnikaly a on tak nějak zůstal stranou.

Na Jitku životní rány přestaly konečně dopadat. Se svým synem již nemohla nic udělat. Byl zkrátka těžce postižen již navždy. Policie to vše řádně vyšetřila a shledala podezřelé dvě učitelky, které se dostatečně nevěnovaly žákům. A plavčík se naopak dostatečně věnoval dvěma učitelkám. Kluci dělali blbiny, zápasili a Jonáš se udeřil do hlavy. Kluci mysleli, že to na ně hraje a on zatím zůstal dlouho pod vodou. Alespoň tak dlouho, než pochopili, že to není legrace. Zavolali pro učitelky, plavčíka, ale ta doba bohatě stačila, aby byl Jonášův mozek poškozen. A s ním i životy jeho rodičů.

Jako by snad zimní období převzalo úlohu toho jarního, kdy se říká, že je vše v rozpuku a právě na jaře vznikají lásky. Neboť i Jakubova nadřízená Martina, se seznámila s novou tváří IT oddělení právě v zimě. Konkrétně to bylo po Vánočním večírku, ale firmou se nesly drby, že to vypadá vážně. Když začnete s někým novým chodit na obědy a později odcházet společně bránou a ještě později nastupovat do jednoho auta a vůbec nejpozději i z jednoho vystupovat, vždycky se najde dobrá duše, která to s dobrosrdečností sobě vlastní roznese po celé firmě. Jakub to Martině tajně přál. Jen ať se chvíli nese firmou její jméno. Sama ho probírala a jemu to nebylo příjemné, teď se jí to vrátilo.