Jak chutná láska 03

3

 

Eric bloumal ten večer jen tak ulicemi. Svět se mu zhroutil jako domeček z karet. Nakonec se zastavil v restauraci na večeři, nasedl do auta a jel domů.

 

Místo tradiční večerní kávy si nalil červené víno, pustil si potichu muziku a uvelebil se v křesle. Neměl ani náladu posedět venku. Myslel na Dannyho, kolik otázek se asi rojí v té malé hlavičce a jestli to Lena zvládá. Ne že by o ní pochyboval. Pochopil, že je to silná mladá žena, která se na obranu svého syna postaví klidně celému světu navzdory svému strachu. Uvědomoval si, jak je k ní od začátku přitahován. Byla to jediná žena v jeho okolí, která se ho nesnažila akorát dostat do postele, naopak věděl dobře, že se jí ze začátku ani trochu nelíbil. Cítil, že je poznamenaná těžkým životním osudem, zrovna jako on. Byla plná strachu, bolesti a zábran spíš než lásky k němu, ale přesto k ní něco cítil. Nebo už se zamiloval? Potřásl hlavou. Ne, určitě mu nebyla lhostejná. I když ho dnes ranila svými slovy, věděl, že to bylo vyřčeno z čirého zoufalství. Chyběli mu oba už teď. Danny je jak sluníčko, vždycky svou přítomností vyplnil to prázdné místo v jeho srdci. Mám je rád, nemůžu to jen tak vzdát. Přece to musí být k napravení. Nevím jak, ale musím to zkusit.

 

*

 

Eric zkontroloval Joca a usoudil, že už je v úplném pořádku. Když opouštěl výběh, všiml si u zídky Klause. Rychle si opláchl ruce, strčil do kapsy uspávací pistoli a rozběhl se k zídce.

 

„Hledáte někoho?“ Eric se zastavil v uctivé vzdálenosti a pozoroval Klause.

 

„Jo, hledám. Proč?“ usmál se jedovatě Klaus.

 

„Možná bych mohl poradit, jsem místní veterinář,“ odvětil Eric a čelo se mu zkrabatilo nelibostí nad tím člověkem. Jeho úsměv byl úlisný.

 

„Jmenuje se Lena Gilbert. Znáte ji snad?“ Klaus pozoroval hrochy, na Erica se ani nepodíval.

 

„Proč ji hledáte?“

 

„Nemyslíte, že vám do toho nic není? Dost na tom, že jsem vám řekl její jméno,“ Klaus se k němu otočil, plný sebevědomí.

 

„Já myslím, že něco mi do toho určitě je, Klausi,“ Eric se rozkročil a sevřel v kapse pistoli. „Už jen to, že si nemyslím, že by vás chtěla vidět.“

 

„Víte, jak se jmenuju?“ Klaus zvedl překvapeně obočí. „Kdo vůbec jste?“

 

„Jak říkám, místní veterinář. Ale také jsem přítel Leny a jejího syna,“ vytáhl z kapsy veterinářskou licenci a strčil ji Klausovi na moment pod nos. „Také mám právo nosit tohle,“ povytáhl z druhé kapsy uspávací pistoli. „Jsem specialista na odchyt zvěře a jsem v tom dobrý, aspoň to o mě říkají,“ přiblížil se k němu. „Nechci děsit lidi, jen abyste mi věřil.“

 

Klaus sklonil pohled k pistoli a vzhlédl k Ericovi. „Chcete mi vyhrožovat?!“ povytáhl obočí.

 

„Já? Vůbec ne. Ptal jste se, kdo jsem,“ pousmál se Eric. „Neměl byste už jít?“ kývnul hlavou k blondýnce s kočárkem. „Ta žena vás pronásleduje, že?“

 

„Ne,“ odsekl Klaus. „To je moje manželka. Nevím, co vám ta potvora, tedy Lena,“ couvl o krok zpátky, když se k němu Eric zamračeně přiblížil,“ ... namluvila, ale já jsem se změnil. Usadil jsem se, mám dceru.“

 

„Hm, když to říkáte... Já tomu moc nevěřím. V pátek jste ji obtěžoval na hřišti, viděl jsem vás. Nechte ji na pokoji. Vychovává svého syna sama a vychovává ho dobře. Proč jí ho chcete vzít?“ Eric se mu zahleděl do očí.

 

„Nechci a hlavně ani nemůžu. V jeho rodném listě není uveden žádný otec. Nemám na kluka právně podložený nárok,“ uhnul pohledem. „Jen jsem ji tak škádlil, když jsem ji tam viděl a vzpomínal na staré časy.“

 

„Copak to je nějaká zábava trápit někoho jiného?“ zeptal se překvapeně Eric.

 

„Pro mě jo,“ zašklebil se Klaus. „Zkrásní, když se zlobí.“

 

Eric sevřel rty a znovu se zamračil. „Zapomenťe na ni,“ zavrčel.

 

„Klausi, kde zas vězíš?“ ozvala se rozzlobeně blondýnka.

 

„Už letím, Becky,“ houkl Klaus přes rameno a jeho výraz se změnil. „Musím letět.“ Otočil se a byl pryč.

 

*

 

Před půl třetí se Eric převlékl, opláchl se a vyšel z ambulance. Když procházel kolem provozní budovy, spatřil vycházet Lenu. Viděl, že se zarazila, ale šla dál. Rozhodl se na ni počkat.

 

„Ahoj, jak se máš?“ zeptal se nenuceně, jako by se mezi nimi nic nestalo. „Jdeš pro Dannyho?“

 

„Ahoj, pořád stejně,“ zastrčila si vlasy za ucho. „Jasně, kam jinam.“

 

„Mohli bychom si někde v klidu promluvit?“ zeptal se opatrně.

 

„Ericu, omlouvám se za ten můj výbuch v sobotu. Nejspíš nejsou všichni chlapi stejní a já jsem si vylila vztek na tobě,“ vzhlédla k němu.

 

„To nic, já to chápu. I když musím říct, že mě to dost ranilo. Ale přežiju to,“ pousmál se.

 

„Až vyzvednem Dannyho, můžeme si promluvit na hřišti,“ vrátila mu úsměv. Eric přikývl.

 

*

 

„Dneska jsem mluvil s Klausem,“ řekl Eric, když se usadili na lavičce u pískoviště, kde si hrál Danny. Lena k němu rychle vzhlédla.

 

„On tady zase byl?“ zeptala se přiškrceně a strach jí sevřel útroby. Eric ji vzal pomalu za ruku a nepustil ji, ani když sebou škubla. Lena se na něho překvapeně podívala, protože za celou dobu, co se znali a vídali, se jí nikdy nepokusil dotknout. Díval se jí do očí a vůbec nevypadal, že by si její reakce všiml. Přestože se nejdřív lekla, jeho dotek nebyl nepříjemný, naopak cítila z něj vyzařovat zvláštní klid, který se jí rozléval celým tělem.

 

„Všiml jsem si ho u výběhu hrochů. Zrovna jsem odcházel od Joca, tak jsem zašel na kus řeči. On není tak velká hrozba, jak by se možná dalo čekat. Nevím, jak se k tobě choval, ale určitě ne dobře. Kdo je uvedený v rodném listě jako Dannyho otec?“ Lena sklopila oči.

 

„Když jsem poznala Klause, byla jsem hodně mladá, ale ne pitomá,“ krátce na Erica pohlédla. Přikývl, věděl, že bude pokračovat, tak nic neřekl, jen si přitáhl jemně její ruku do svých dlaní. „Poznala jsem ho v Belle Glade, tam jsem se i narodila. Je to malé městečko asi 70 km od Palm Beach. Bylo to v jednom místním klubu, akorát jsem dokončila školu. Začali jsme spolu chodit a pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Trval na tom, že se k němu musím nastěhovat, aby se o mě mohl starat. To se mi sice líbilo, ale uvědomovala jsem si, že si mě nevzal. Za celou dobu, co jsme spolu žili, ho to ani nenapadlo. Když se pak Danny narodil...,“ zvedla k němu oči, „... neuvedla jsem do rodného listu žádného otce.“

 

„Myslím, že jsi dobře udělala, Leno,“ pronesl Eric tiše. „On tím pádem nemá na Dannyho vůbec nárok. Kdyby šel k soudu a chtěl ti ho vzít, nemá v ruce nic, čím by doložil, že je to jeho syn. A kdyby ho přesto odvedl, bude stíhán za únos dítěte,“ pohladil ji po ruce, když viděl její vyděšený výraz. „Neboj, to neudělá. Je ženatý a má dceru a řekl bych, že je pěkně pod pantoflem. Když se ta jeho, myslím, že jí oslovil Becky, ukázala, tak se jakoby scvrknul, jestli víš, co myslím. Na silnějšího si nic nedovolí, je to vlastně slaboch.“

 

„A proč teda na mě tady vyjížděl a dělal ramena?“ zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Když se Danny narodil, hrozně se změnil. Možná i kvůli tomu rodnému listu... nevím, začal být hrozně agresivní, začal mě mlátit,“ v očích se jí objevily slzy. Zhluboka se nadechla. „Bavilo ho to, nejspíš se mu líbilo, když viděl strach v mých očích, kdykoli se ke mně přiblížil. Ale nejhorší bylo, že jsem se pokaždé třásla hrůzou, aby nevztáhl ruku na moje dítě,“ vzlykla tiše při vzpomínce na to, co prožila. „Byl to hrozný život. Bylo mi dvacet, když se Danny narodil. Neměla jsem před Klausem vztah s nikým jiným, jen takové to školní chození. Do tohohle jsem spadla rovnýma nohama... Vážně jsem řekla, že jsem nebyla pitomá?“ zasmála se lehce, potřásla hlavou a podívala se na Erica.

 

„Každý dělá v mládí chyby a tahle nebyla tak úplně tvoje,“ snažil se ji hájit Eric. „Nevěděla jsi, jaký je, byla jsi nezkušená. Ale máš krásného, zdravého syna a nikdo ti ho nevezme. To, co jsi prožila, je víc než ošklivé a neseš si to v sobě, ale je to pryč a teď už máš před sebou určitě jen to lepší a hezčí. Máš před sebou vlastně celý život.“

 

„To je pravda,“ otočila hlavu k pískovišti. „Toho, že mám Dannyho, rozhodně nelituju. On je celý můj svět. Celé čtyři roky. Jen mám pocit, že už mu nestačím.“

 

„Jak to myslíš?“ zeptal se Eric a podíval se na Dannyho. Ten vstal a chtěl vylézt z pískoviště, ale zakopl a spadl hlavou na hranu pískoviště. Oba vyskočili a běželi k němu.

 

„Danny!“ Lena ho zvedla a vzala do náruče. Nad okem mu z rány vytékala krev.

 

Eric vytáhl z kapsy čistý kapesník a přiložil mu ho na ránu. „Danny, drž si to tam pevně. To teda byla rána, bolí to hodně?“ Eric se snažil upoutat chlapcovu pozornost, všiml si, že ani nebrečí.

 

„Ani ne,“ hlesl Danny.

 

„Dobře. Tak nepouštěj ten kapesník, nebo přes tu krev nic neuvidíš,“ pokusil se situaci zlehčit a podíval se na Lenu. „Můžu ho vzít? Ošetřím ho u sebe na ambulanci. Je to blízko.“

 

Lena mu dítě podala. „Neměli bychom radši jet do nemocnice?“ popoběhla, jak Eric vyrazil rázným krokem.

 

„Teď potřebuje ošetřit. Budou to tak dva stehy podle toho, co jsem zahlédl. Nevěříš mi? Jsem jenom veterinář, že?“ krátce na ni pohlédl. „K doktorovi ho vezmem pak, neboj.“

 

„To ne, tak jsem to nemyslela,“ zčervenala Lena a radši zmlkla.

 

*

 

Eric položil Dannyho na lehátko a instruoval ho, aby si kapesník ještě chvíli přidržoval na čele. Šel k umyvadlu, stáhl si vlasy dozadu, vykasal si rukávy a několik minut si pečlivě myl ruce. Pak si k lehátku přitáhl pojízdný stoleček a začal si připravovat nástroje. Zalétl pohledem k Dannymu, jehož oči ho neustále nejistě sledovaly.

 

„Vypadá to hodně strašidelně, viď?“ usmál se. „Ale bude to v pohodě. Neboj,“ posadil se na židli vedle Dannyho hlavy a stolek posunul tak, aby na něj Danny neviděl. „Tak ukaž, dáme pryč ten kapesník,“ podíval se na kapesník, pak na Dannyho. „Ten asi vyhodím, co říkáš? Do toho už asi smrkat nebudu,“ zasmál se a ocenil, že Dannymu zacukaly rty. Hodil kapesník do koše, otočil se zase k Dannymu a jemně mu stiskl předloktí. „Budu ti celou dobu říkat, co dělám, ano? Nejdřív musím ránu vyčistit, takže použiju dezinfekci, to bude možná trošku pálit. Pak použiju na ránu anestetikum, pro lokální umrtvení, aby tě nic nebolelo, až budu ránu šít,“ vzal do ruky sterilní sáček s tamponem. „Tampon namočím do anestetika a položím ho na pár minut na ránu. Mělo by to stačit, není to tak hluboké. Žádná injekce se konat nebude, nic nebude bolet. Pak ránu zašiju. To tě bude trošku tahat, bude to nepříjemný, ale bolet by to nemělo. Kdyby jo, tak mi hned řekneš, jo?“ pohladil ho po tváři a Danny přikývl. Vypadal už klidněji. Lena stála v nohách lehátka a dívala se na Dannyho.

 

Eric k ní zvedl oči. „Co ty? Neomdlíš mi tu?“ usmál se přátelsky. „Tamhle je křeslo, klidně si sedni, ono to chvíli potrvá,“ dodal, když zavrtěla hlavou.

 

Lena se usadila v křesle naproti lehátku, takže měla výhled na Dannyho i na to, co dělá Eric. Ten začal čistit ránu a neustále na Dannyho mluvil, popisoval, co dělá a Lena poslouchala a všechno sledovala. Z Erica sálal klid, který se přenášel na ni i na Dannyho. Jeho ruce pracovaly s jistotou, vyrovnaně, bylo znát, že ví, co dělá. Lena si vzpomněla, jak vzal na hřišti její ruku do svých a co při tom cítila, překvapilo ji už předtím, že se nelekl její reakce. Naopak dal jí najevo svou podporu. Myslela na to, co jí řekl o Klausovi. Kdyby se tak mohla svého strachu navěky zbavit, kdyby Klaus zmizel z jejího života, pak by se celý její život mohl změnit. Někde hluboko uvnitř cítila, jak ji to k Ericovi přitahuje. Jeho síla, jistota, klid a vyrovnanost je přesně to, co by po svém boku potřebovala. Možná i jeho láska... Jenže on má rád Dannyho, ne tebe, tak se uklidni. A pořád nevíš proč. Zatím ti své tajemství neprozradil. Ať znovu nenaletíš!

 

Eric dokončil šití, pomohl Dannymu pomalu se zvednout do sedu a opřel ho zády o zeď.

 

„Tak, hotovo,“ zadíval se na něho. „Dobrý? Bolí tě něco? Není ti špatně?“

 

„V pohodě,“ pousmál se Danny, zvedl ruku a opatrně si sáhl na čelo. „Já bych to chtěl vidět.“

 

„No jasně,“ Eric vstal a podal mu zrcátko. „Líbí?“

 

„Tý jo, to je super. Hele, mami,“ podíval se na Lenu.

 

Ta se usmála. „Ty jsi šáša, viď?“

 

„Tak vyrazíme k panu doktorovi, aby to zkontroloval, jo?“ navrhl Eric.

 

*

 

Eric zaparkoval před Gardens Medical Pavilionem a odvedl Lenu s Dannym dovnitř. Na recepci požádal, aby mu zavolali doktora Gorana.

 

„Za chvilku přijde,“ vrátil se k Leně a Dannymu, které nechal sedět na lavici naproti recepci. Rozcuchal Dannymu vlasy. „Jak je, dobrý?“ Danny se zaculil a horlivě přikývl. Eric se na něho usmál a otočil se, jak mu někdo zaklepal na rameno.

 

„Ahoj Ericu,“ oslovil ho doktor, který k nim právě přišel.

 

Eric rozpřáhl náruč a objal ho. „Ahoj Joeli, jak se daří? Dlouho jsme se neviděli.“

 

Joel ho poplácal po zádech. „Docela dobře. Co tě sem přivádí?“ podíval se krátce na Lenu, pak na Dannyho a obočí se mu zvedlo.

 

„Tohle je Danny, měl malou nehodu na pískovišti. Ránu jsem zašil, má tam dva stehy. Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys to pro jistotu zkontroloval. Lena Gilbert, jeho maminka,“ představil je Eric.

 

„Joel Goran,“ potřásl si Joel rukou s Lenou a pak si dřepl k Dannymu. „Ahoj Danny, co jsi vyváděl?“ usmál se, když mu Danny začal vysvětlovat, jak hloubil tunel a potřeboval ho obejít, aby ho mohl dodělat z druhé strany, ale zakopl a upadl hlavou na hranu pískoviště. „Aha, tak to byla opravdu nehoda. Tak se na to podíváme, ano?“ vstal a pokynul jim, aby ho následovali. Vešel do své ordinace a počkal, až všichni tři vešli, pak dveře zavřel.

 

Joel si sedl na lehátko a zakýval prstem na Dannyho. Danny se trochu nejistě ohlédl na Erica, ale ten jen přikývl, tak šel k Joelovi.

 

„Ničeho se neboj, Danny, budu se jen dívat,“ usmál se Joel, když viděl Dannyho nejistotu. „A vy dva se zatím posaďte, prosím,“ obrátil se k Ericovi a Leně. Pak vytáhl z kapsy malou baterku a rozsvítil ji. Danny si pomyslel, že vypadá jako tužka. „Posvítím ti do očí, ale ty se dívej někam jinam.“ Joel začal s prohlídkou a Eric s Lenou se posadili na židle vedle dveří.

 

„Joel je můj dlouholetý přítel a hlavně je to vynikající chirurg. Dal mě perfektně dohromady, když mě napadli,“ vysvětlil Eric Leně. „Je to sem sice dál než do jiné nemocnice, ale Joelovi věřím. Taky studoval psychologii. Navíc jsme skoro sousedi.“

 

„Cože, někdo tě napadl?“ zděsila se Lena.

 

„To je stará historie. V jednom baru jsem se prostě někomu nelíbil, tak mě praštil půllitrem do obličeje. Měl jsem 25 stehů na čele a kolem levého oka,“ přejel si prstem to místo. „Tenkrát bylo potřeba provést hodně oprav,“ pousmál se.

 

„Krásná práce, Ericu,“ vzhlédl Joel od Dannyho rány. „Perfektně zašité, vsadil bych se, že tam nezbyde ani jizvička,“ propustil Dannyho poté, co ho pohladil po vlasech. „Možná by měl chlapec zůstat pár dní doma, předpokládám, že chodí do školky, nebo do přípravky. Aby se to dobře hojilo, chce to klid.“

 

„No... to bude asi problém, musím do práce...,“ začala Lena, ale Eric ji přerušil. „To nějak zvládnem.“ Zamračila se na něho, ale on se na ni nedíval. „Joeli, kdyby něco, tak jsi to šil ty, jo?“

 

„Jasně,“ Joel se zasmál. „Proto jsi tady, ne? Stehy vyndáš sám?“

 

„Vyndám, ale kdyby něco...,“ usmál se Eric.

 

„Tak jsem to dělal taky já, já vím,“ Joel se zakřenil a Eric ho plácl po zádech.

 

„Díky, příteli. Rád jsem tě viděl.“

 

*

 

Když šli k autu, Lena byla zamračená a hned na Erica zaútočila.

 

„To se ti povedlo. Teď abych brala Dannyho zase do kanceláře. Nemůže být přece doma sám a já doma zůstat nemůžu, vyhodili by mě.“

 

„Samozřejmě, já vím. Mám v plánu vzít Dannyho zítra a ve středu ke mně do práce, pokud ti to nevadí. Proč se tak mračíš?“

 

„Já... myslela jsem, že počítáš, že ho vezmu já,“ potřásla hlavou. „Nezlob se, že jsem tak vyjela. Nevěděla jsem, co máš v plánu. Víš, že by zas utekl za tebou.“

 

„Aháá. Už chápu. Leno, když prohlásím něco takového, tak mám vždycky v záloze řešení. Přece bych tě v tom nenechal. Usměj se,“ usmál se a odolával touze ji obejmout, jak tonula v rozpacích. Zčervenala a pousmála se.

 

„Proč jsi pořád ujišťoval Joela, že kdyby něco, tak to šil on?“ zeptala se zvědavě Lena v autě, když je Eric vezl domů. „Pořád mi to nejde do hlavy.“

 

„Protože jsem veterinář. Mám veterinářskou licenci, což znamená, že jsem plně oprávněn provádět veškeré zákroky a ošetřovat zvířata, ale ne lidi. I když vím jak, nesmím to oficiálně dělat,“ zaparkoval před domem.

 

„Aha, to jsem netušila,“ odpověděla.

 

„Nedovolila bys mi Dannyho ošetřit, kdybys to věděla?“ otočil se k ní.

 

„To by mě ani nenapadlo,“ řekla bez váhání a podívala se mu do očí.

 

„Díky,“ řekl tiše.

 

„To nestojí za řeč. Šlo ti to,“ Lena otevřela dveře a vystoupila.

 

„Dneska moc nelítej a zítra budeme spolu, jo?“ Eric vyprostil Dannyho ze sedačky a pomohl mu z auta. „Tak ráno v šest tady.“

 

Lena přikývla. „Díky za všechno,“ přitáhla si Dannyho k sobě a podívala se na něho.

 

„Díky, Ericu,“ pochopil Danny její pohled. Eric se usmál, sedl za volant a než jim zmizel z očí, zatroubil.