Jak chutná láska 12

12

 

Eric odnesl Dannyho tašku nahoru do pokoje a vrátil se dolů. Vzal Leninu tašku a zamířil znovu nahoru do pokoje pro hosty. Lena stála chvíli nerozhodně u schodů, nakonec se rozhodla jít za ním.

 

„Chtěla jsem..., já si nejsem jistá, jestli...,“ nevěděla jak pokračovat. Položil tašku a otočil se k ní. Prohrábla si vlasy a zůstala stát mezi dveřmi.

 

„Co jsi chtěla? Klidně mi to řekni. Jestli je to v mé moci, splním každé tvé přání,“ řekl lehce a pousmál se.

 

„Já jen..., nevím, jak to vysvětlit, ale... mohla bych být s tebou...?“ zavrtěla hlavou. „Nechci tě svádět, jen... prostě nevím, co se sebou mám dělat... Cítím se tak divně,“ slzy jí vhrkly do očí. „Já vím, že jsem trapná..., po tom všem...“

 

Eric zvedl tašku, šel k ní a vzal ji kolem ramen. „Nejsi trapná, pojď,“ vedl ji dolů, otevřel dveře do ložnice a položil tašku vedle postele. „Vím, že jsi prošla dost nepěkným zážitkem a jsem tady pro tebe. Udělám všechno, aby ses cítila co nejlíp,“ pohladil ji po rameni. „Jestli o tom chceš mluvit, nemám s tím problém.“

 

Lena přikývla. „Možná později, až Danny usne,“ sklopila na okamžik oči a zvedla je k němu. „Děkuju. Za všechno.“

 

„Opravdu není zač. Pro vás dva..., cokoli...,“ usmál se. „Objednám pizzu k večeři, co říkáš?“

 

„Dobrej nápad.“

 

*

 

Lena stála na verandě, ruce opřené o zábradlí a dívala se do zeleně. Stmívalo se, slunce mizelo za horizontem. Všude kolem bylo ticho, sem tam se ozval cvrček. Uklidňovalo ji to.

 

Eric položil na stůl dvě sklenice s červeným vínem a postavil se vedle ní.

 

„Je tady krásně,“ krátce na něj pohlédla.

 

Přikývl. „Trávím venku každý večer. Je to parádní relax, popíjet a meditovat, nebo nemyslet na nic a jen se dívat. Uklidňuje to, že?“

 

„Přesně to potřebuju,“ povzdechla si.

 

„To věřím. Co hlava? Nechceš jít zítra do práce, že ne? Dannyho můžu ráno odvézt do školy a ty můžeš odpočívat,“ navrhl.

 

„Asi nepůjdu, máš pravdu. Ale v úterý už musím. Ve čtvrtek jsem šla dřív a v pátek jsem byla doma s Dannym. Chodím si do práce, jak se mi zachce, to nejde,“ potřásla hlavou.

 

„Já vím, není to legrace. Ale když se to takhle sešlo. Předtím byl nemocný Danny, teď jde o tvoje zdraví,“ namítl. „Nakonec ti volali ze školy, že mu není dobře, takže sis nevymýšlela.“

 

„To jo. Jenže umíš si představit Lisu, až přijdu do práce s tímhle na hlavě?“ ukázala si na zašité čelo. „Bude zvědavá a bude se ptát. Mít takovou šéfku, to je peklo.“

 

„Na druhou stranu uvidí, že jsi nezůstala doma jen tak. Nedělej si z toho hlavu, dobře to dopadne. Nakonec jí nemusíš vykládat o Klausovi, prostě se ti zatočila hlava, upadla si a bouchla ses o hranu kuchyňské linky. Ať si myslí, co chce.“

 

Trochu se zasmála. „To je fakt. Té to vyprávět nebudu.“

 

„Poslyš, nepřemýšlela jsi o tom, že bys to nahlásila na policii? Myslím, že by mu to jednak nemělo projít, když už mu prošlo všechno, co ti před léty provedl, a jednak by ses nemusela pořád ohlížet přes rameno. Co když to bude chtít udělat znovu? Já... jsem ho zase trochu postrašil, ale kdo ví, co udělá.“

 

„Postrašil?“ zvedla k němu oči. „Co jsi mu vlastně provedl? Od chvíle, kdy jsem ztratila vědomí, vůbec nic nevím. Až to, že jsi byl u mě, když jsem se probrala.“

 

„No, když jsem přijel, Danny se zoufale dobýval do domu, ale dveře na něho byly těžké. Vysvětlil mi, co se stalo. Snažil jsem se ho uklidnit a zavřel jsem ho v autě. Když jsem vešel a viděl jsem, že krvácíš..., musel jsem počítat do tří, abych ho na místě nezabil. Strhl jsem ho z tebe a praštil s ním o zeď. Chtěl se po mně ohnat, ale narazil na mou pěst,“ pousmál se. „Asi jsem mu zlomil nos, začal taky krvácet. Byl jsem vzteky bez sebe. Vytáhl jsem na něj uspávací pistoli,“ krátce se zasmál. „Nebo spíš její repliku. Víš, tenkrát když tě napadl na hřišti a když jsem s ním pak mluvil a vyhrožoval jsem mu s ní, napadlo mě nechat si udělat přesnou repliku, kterou od té doby nosím u sebe. Vejde se do kapsy,“ šel do domu, za chvíli se vrátil a podal jí pistoli.

 

„Páni! Je lehoučká, ale vypadá věrně,“ prohlížela si ji.

 

„Vypadá. Taky mi to zbaštil. Nakonec vycouval a utekl. Pak jsem se ti snažil setřít krev z čela a ty ses probrala. Mimochodem, zásobu čistých kapesníků taky nosím při sobě od té příhody s Dannym.“

 

„Ty jseš neuvěřitelnej,“ podala mu pistoli.

 

Eric ji položil na stůl a vzal do ruky sklenku. „Napijem se?“

 

„Na co si připijem?“ Lena ťukla sklenkou o jeho.

 

„Myslím, že na zdraví by bylo na místě,“ usmál se. „Ale můžem si připít na cokoliv chceš.“

 

„Tak na zdraví a... na život,“ upila a podívala se mu do očí přes okraj sklenky.

 

„Tos řekla moc hezky,“ pozvedl sklenku a napil se.

 

„Víš, co se týče policie...,“ postavila víno na stůl a posadila se na lavici. „Nejsem si jistá... Kdyby ho zavřeli..., kolik může dostat... Až vyleze, bude se mstít.“

 

Eri si sedl vedle ní. „Ale takhle tě může vydírat, vyhrožovat, nebo tě znovu napadnout. Nevím, kolik by dostal, ale můžeme se poradit s Carlem. Nečekal bych s tím dlouho,“ odmlčel se. „Upřímně řečeno se mi vůbec nelíbí představa, že to kdykoli může zopakovat. Mám o tebe strach.“

 

„To mně taky ne,“ otřásla se. „Měla jsem takovej strach. Musel čekat před domem, protože vtrhl dovnitř, jen jsem otevřela dveře. Nejhorší bylo, že Danny zůstal sám venku, nevěděla jsem, co udělá a dveře se zabouchly. Podařilo se mi dveře zablokovat, ale nestihla jsem vyjít ven. Strhl mě zpátky, přimáčkl mě čelem ke zdi...,“ přejela si rukou přes obličej, „...a dal mi pěstí do žeber. Úplně mi vyrazil dech. Pak mě povalil na zem a já jsem přitom vzala hlavou o schránky, co visí na zdi,“ zavrtěla hlavou. „Pak už jsem jen cítila, jak na mně leží. Tekla mi krev z hlavy, ale pomalu jsem začala ztrácet vědomí. Bála jsem se o Dannyho, ale nemohla jsem nic dělat,“ hlas jí selhal a slzy jí stékaly po tvářích.

 

„Musel to pro tebe být hroznej zážitek,“ položil jí ruku kolem ramen a jemně ji k sobě přitáhl. „Mrzí mě, že jsem nedorazil, jak jsem slíbil. Tohle se nemuselo stát. Ani tentokrát jsem tě nechtěl zklamat.“

 

„To přece vůbec nebyla tvoje chyba,“ otřela si slzy. „Nezklamal jsi mě,“ položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. „Tolik bych chtěla, aby to bylo jako předtím,“ zašeptala. „Ale bojím se, že jsem zas jen kus poškozeného zboží, Ericu. Přála bych ti, abys potkal někoho normálního.“

 

„Nechci nikoho jiného, Leno, já miluju tebe,“ políbil ji do vlasů. „Rána se zahojí, zase bude líp. Já vím, nejde jen o ránu na čele. Ale i rána na duši se může zahojit, jen to potrvá delší dobu.“

 

„Jenže moje duše už byla z velké části zahojená,“ vzlykla. „A teď... se zase jen bojím,“ rozplakala se. Hladil ji po rameni, vzal ji za ruku a srdce ho bolelo. Držel ji u sebe, dokud se trochu neuklidnila.

 

Před spaním šla Lena zkontrolovat Dannyho a když vklouzla do postele, Eric ji přitáhl zády k sobě, objal ji paží a ona si přitáhla jeho dlaň ke své tváři.

 

„Dobrou noc, má lásko,“ zašeptal jí do vlasů.

 

„Dobrou...,“ zavřela oči. Pomalu usínala a cítila se bezpečně v jeho náručí. I když měla pocit, že jsou zase na začátku, uvědomila si, že to tak úplně není pravda. S ním bylo všechno jiné, lepší, a z jeho doteků už strach neměla. Cítila vděčnost, že ji do ničeho netlačil, nechal ji vypovídat, vždycky jí naslouchal a teď ji jen objal a nechal ji vychutnávat to teplo a bezpečí, které jí dávala jeho blízkost. Věděla, že mu odpustí to, co jí provedl, protože jeho oddanost, podpora a láska pro ni znamenaly strašně moc. Dával jí plnými doušky ode všeho, co nikdy předtím od žádného muže nedostala.

 

*

 

Když se Lena ráno probudila, uvědomila si, že je sama. Vstala a oblékla se. Uvařila si kávu a zavolala Lise. Slíbila jí, že zítra určitě přijde do práce. Pak se vrátila do ložnice a vybalila si věci z tašky, kterou jí tam včera Eric odnesl. Nakonec šla nahoru a v dětském pokoji chtěla vybalit i Dannyho věci. Když otevřela tašku, první, co spatřila, byla Dannyho knížka o zvířatech. Úplně zapomněla, že ji má. Sedla si na postel a prolistovala ji. Danny měl zvířata vždycky moc rád. Tohle měli s Ericem společné. Pousmála se a položila mu knížku na polštář. Vybalila tašku a sešla dolů.

 

Usadila se s hrnkem kávy na verandě. Chvíli se jen tak dívala do zeleně, než jí hlavou začaly vířit myšlenky. Fyzicky se cítila dobře, v ráně jí ovšem občas zacukalo, znamení, že se rána hojí, jak věděla od Joela. Pár míst na těle ji pobolívalo v místech, kde měla modřiny, to si pamatovala z dřívějška. I to se zahojí. Ale jak jí včera připomněl Eric, nejbolavější byla její duše. Nechtěla vůbec vzpomínat na to, co prožila, co však bylo horší, neuměla si představit, že se do toho domu vrátí. Přitom nechtěla zůstat Ericovi na krku v tomhle rozpoložení. Neměla ponětí, co si počne.

 

Ani si neuvědomila, jak dlouho už tam sedí, když zjistila, že je po poledni. Šla do kuchyně a rozhodla se uvařit něco dobrého, aby mohla myslet na něco jiného.

 

Byly skoro dvě hodiny, když dala nádobí do myčky. Zaslechla zvonit mobil. Nechala ho na verandě. Vyšla ven a zvedla to.

 

„Ahoj, už jsem měla strach. Dlouho jsi to nezvedala,“ uslyšela Evin hlas.

 

„Ahoj, byla jsem v kuchyni a telefon jsem nechala na verandě,“ usmála se. „Ráda tě slyším. Jak se máš?“

 

„Copak já se mám vcelku dobře, ale Joel mi říkal, co se stalo tobě. Jak je ti?“

 

„Všelijak... Joel vyhrožoval, že mě přijede zkontrolovat,“ trochu se zasmála.

 

„Jasně, taky proto volám. Vezeme malého k babičce a pak bychom se stavili. Asi kolem páté.“

 

„To je skvělý, budu se těšit.“

 

„Já taky, můžem si popovídat. Tak zatím.“

 

„Jasně, tak se zatím měj,“ Lena zavěsila a najednou se cítila o dost lépe. Rozhodla se, že trochu uklidí, než přijde Eric s Dannym.

 

*

 

Kolem třetí zaslechla auto na příjezdové cestě. Oknem dětského pokoje, kde právě utřela prach, zahlédla Erica s Dannym, jak jdou dovnitř. Seběhla dolů, hodila prachovku do umyvadla v koupelně a už je slyšela ve dveřích.

 

„Jsme doma,“ zahalasil Eric. Lena vyšla do haly a Danny už k ní běžel. Dřepla si a rozpřáhla náruč.

 

„Ahoj mami,“ Danny ji málem povalil, jak ji objal.

 

„Ahoj,“ pohladila ho po zádech. „Jak ses měl?“

 

„Dobře. A ty?“

 

Lena se zvedla. „Taky dobře. Trošku jsem lenošila, trošku vařila a taky trošku uklízela,“ usmála se.

 

„Ahoj. Vážně?“ zvedl Eric obočí. „Znamená to, že se cítíš líp?“

 

„Znamená to, že fyzicky je mi úplně dobře. Slíbila jsem Lise, že zítra přijdu do práce,“ podívala se za Dannym, který vyběhl nahoru. „Volala mi Eva, že se tu s Joelem staví kolem páté.“

 

„To je fajn,“ přistoupil k ní. „A psychicky? Je to hodně špatný?“

 

„Já ti ani nevím. Všechno se to ve mně pere...,“ zamířila do kuchyně. „Dáš si kafe?“

 

„Dám,“ vešel za ní. „Chceš o tom mluvit?“

 

Chvíli nic neříkala, než uvařila kávu. Eric vyčkával a když mu podala hrnek, šel na verandu. Lena ho pořád mlčky následovala.

 

„Nevím jak začít,“ sedla si k němu. „Víš, mám pocit, že bych tady neměla být. Na jednu stranu si připadám k ničemu, jsem pro tebe jen zátěž...“

 

„Můžu k tomu něco říct?“ pokračoval, když přikývla. „Rozhodně pro mě nejsi zátěž a neříkám to proto, aby ses cítila líp, ani proto, že u tebe mám vroubek, ale proto, že to je pravda. A promiň... k ničemu? To řekneš poté, co uvaříš a uklidíš? Poté co přijdu domů a nejsem tu sám?“

 

„Ale na vaření a úklid máš přece hospodyni, na to nepotřebuješ ženskou s psychickými problémy...“

 

„Ježíši, nechtěl jsem tě srovnávat s hospodyní, promiň, jestli to tak vyznělo,“ vzal ji opatrně za ruku. „Mám paní na úklid, ano, ale potřebuju někoho, s kým si můžu povídat, někoho, kdo mě má opravdu rád a koho můžu milovat. A nikoho takového, kromě tebe, neznám,“ odmlčel se. „Každý má nějaké problémy a je fajn, když na to není sám. Když si můžeme navzájem pomoct.“

 

„Já vím, to máš pravdu,“ pousmála se. „Vím, jak jsi to myslel. Musela jsem se trochu zmátořit a něco dělat, abych moc nepřemýšlela,“ zamyslela se. „Víš, pořád mám pocit, že bych se měla dát nějak dohromady sama. A chvíli jsem měla chuť se sbalit a někam zmizet. Ale bez Dannyho nemůžu...“

 

„Chceš se vrátit domů?“ zeptal se polohlasem a srdce se v něm zastavilo.

 

„Ne!!“ vstala a začala pomalu přecházet po verandě sem a tam. „To je nejhorší, že není kam utéct. Já se tam po tom všem nedokážu vrátit. Stálo mě tolik úsilí do toho domu vejít...,“ cítila, jak ji slzy pálí v očích. Za chvílku už viděla rozmazaně a najednou do něho narazila. Vyjekla a v první chvíli ho odstrčila.

 

„Klid, nic se neděje,“ objal ji a přivinul ji k sobě. Položila mu hlavu na hruď a rozplakala se.

 

Danny vyběhl z domu a zůstal na ně koukat. „Mami? Ty brečíš?“

 

Eric se k němu otočil, aniž by Lenu pustil. „To je v pořádku, Danny, mamince není dobře. Neboj se, to přejde. Přijede strejda Joel na kontrolu.“

 

Lena vzhlédla a otřela si slzy. „Táta má pravdu, Danny, bolí mě hlava, víš? Nic to není.“ Danny k ní šel a objal jí v pase. Eric ji pustil a o krok ustoupil. Lena ho pohladila po vlasech.

 

„Pomůže, když ti to pofoukám?“ zeptal se Danny a Lena si k němu dřepla.

 

„Určitě,“ zašeptala. Přivřela oči, když jí Danny dlouze foukl na čelo. „Hmmmm, je to o hodně lepší. Dík,“ usmála se.

 

Danny se spokojeně zaculil. „Kdyby to zase bolelo, tak zavolej, budu v domečku,“ podíval se na Erica. „Nebo řekni tátovi, že?“

 

„No jasně, že jo. Běž si klidně hrát,“ mrkl a rozcuchal mu vlasy. „Jseš správnej, skřítku.“

 

„Já vím. Na mě...,“ plácnul se do prsou, „... se můžeš spolehnout.“ Pak odběhl na zahradu.

 

„Jeho oblíbená hláška,“ zasmála se trochu Lena.

 

„Jasně. Je to úžasnej kluk,“ odtrhl oči od Dannyho, který zmizel v domečku, a podíval se na Lenu. „Skvěle jsi ho vychovala. Mám vás oba moc rád,“ pokrčil rameny. „Chci ti pomoct, Leno. Pokud máš pocit, že chceš být sama, nebudu tě tady držet. Něco vymyslím...“

 

„To je právě problém. Nechci být na obtíž, ale bojím se být sama,“ zavrtěla hlavou. „Musíš si myslet, že jsem se zbláznila. Říkala jsem ti, že se to ve mně všechno pere,“ rozhlédla se. „Tady je krásně, nechce se mi někam do města. A ty...,“ polkla a sklopila oči. „Jseš na mě tak hodnej... Já vím, že jsem se na tebe naštvala a právem..., ale ty už jsi to několikanásobně odčinil,“ vzhlédla k němu. „Jestli to ještě k něčemu bude, nabídni Olivii to bydlení. Já už se tam nikdy nevrátím, já to vím.“

 

„Nejsi na obtíž, o tom mi už nemluv,“ mávl rukou. „Co se týče toho bytu, domluvíme se, já Olivii s rodinou pozvu a řekneme jim to spolu. A co se týče tebe..., jak bych si mohl myslet, že ses zbláznila? Vím, co jsi prožila. Teď i předtím. To s člověkem zamává,“ odmlčel se. „Jestli se ti tady líbí, můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít, to doufám, víš. Já tady bydlím, ale kdykoli budeš chtít, nechám tě samotnou, můžeš si všechno promyslet, můžeš mít prostoru, kolik budeš potřebovat, abys ses zbavila toho pocitu, že se nemůžeš postavit na vlastní nohy. Ale naopak kdykoli budeš potřebovat,“ rozpřáhl ruce, „jsem tady.“

 

Lena na něj zírala v němém úžasu. Kde se to v něm bere? Jak může být chlap tak úžasně citlivej a chápavej? Ale jak dlouho ho to bude bavit? Popošla k němu a položila mu ruku na tvář. Mám mu to říct?

 

Eric pozoroval její výraz a přemýšlel, co teď udělá? Teď mi vlepí facku a bude chtít odejít jedno kam, nebo pochopila, že ji nechci ztratit za žádnou cenu? Když k němu zvedla ruku, přivřel oči, jak nevěděl co čekat.

 

„Miluju tě,“ zašeptala. Viděla, jak se mu změnil výraz, koutky úst se mírně zvedly v náznaku úsměvu. Cítila jeho vousy, jak se jí otřel o dlaň. „Ale jak dlouho myslíš, že takhle vydržíš žít?“

 

Otevřel oči. „Dokud se tvoje duše neuzdraví, má lásko,“ dal jí ruce kolem pasu a přitáhl ji jemně k sobě. „Jen mi, prosím tě, slib, že když budeš chtít odejít, že mi to řekneš. Nic víc.“

 

„Slibuju,“ řekla měkce a pousmála se. „Pokusím se neuzdravovat dlouho.“

 

Zavrtěl hlavou a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Nebudeme nikam spěchat, hm? Duše je velmi složitá, zeptej se Joela.“

 

Usmála se a zadívala se mu do očí. „Jsem ráda, že jsem tě potkala. Možná to všechno znělo, jakože jsem nevděčná a chci pryč. Vlastně nevím, co chci. Ale vím, že je mi s tebou dobře.“

 

Zabořil jí obličej do vlasů. „Díky, že to říkáš. Cítím to stejně.“

 

Najednou kolem nich proběhl Danny. „Někdo zvoní.“ Běžel k předním dveřím. Lena s Ericem se po něm překvapeně ohlédli, protože nic neslyšeli. Ve stejnou chvíli se oba zasmáli a šli za Dannym.

 

*

 

Joel seděl s Ericem na verandě a Charlie s Dannym si hráli v domečku. Lena připravovala kávu.

 

Eva vešla do kuchyně. „Chceš s něčím pomoct?“ zeptala se.

 

Lena se k ní otočila. „Ne, díky. To zvládnu. Zítra jdu do práce.“

 

„Říkala jsi, že se cítíš všelijak...,“ nakousla Eva ožehavé téma.

 

Lena pokývala hlavou. „Než jste přijeli, tak jsem se to snažila vysvětlit Ericovi. Připadám si...,“ chvíli hledala to správné slovo, „... rozpolcená. Mám pocit, že bych se měla nejdřív dát dohromady a ne mu tady zůstat na obtíž. Na druhou stranu... je mi tady dobře.“

 

„S ním...,“ napůl se zeptala Eva.

 

„Je tady krásně. Je to jiné než ve městě. Ráno vstaneš a můžeš si dát kávu rovnou venku,“ usmála se Lena. „Ta zeleň všude kolem strašně uklidňuje a... ano, samozřejmě...,“ zaculila se. „S ním mi všechno připadá... snazší, příjemnější...“

 

„A dospěla jsi k nějakému rozhodnutí? Zůstaneš tady, nebo se vrátíš domů?“

 

Lena sebou při těch slovech trhla a prudce zavrtěla hlavou. „Nevrátím, tam už to pro mě není doma. Tam už nikdy nevkročím. Řekla jsem mu, ať ten byt nabídne klidně Olivii. Já nemůžu do toho domu ani vkročit. Bylo to hrozný, když jsme tam jeli pro moje a Dannyho věci. Z každého kouta na mě útočí Klaus.“

 

„Chápu tě. Tak zůstaneš asi tady, ne?“

 

„Nevím. Eric mi řekl, že mi dá tolik prostoru na 'vyléčení mé duše', kolik budu potřebovat, když tady budu chtít zůstat,“ zamyslela se Lena. „Uvidím. Zatím tady zůstanu.“

 

„Řekla bych, že tě má hodně rád. Stojí o to, aby jsi s ním zůstala. On byl vždycky gentleman. Jako Joel. To mají společné,“ usmála se Eva.

 

„No můžu ti říct, že mi úplně vyrazil dech,“ vydechla Lena s mírným úsměvem. „On je fakt úžasnej, myslím, chápavej, je jako skála, o kterou se můžu opřít.“ Zalila kávu a postavila hrnky na tác. „Takovýho chlapa jsem nikdy nepoznala,“ dodala tiše.

 

„No právě. A přesně to potřebuješ,“ potřásla Eva hlavou. „Dvě věci, Leno. Nechci mentorovat, nebo něco takovýho, ber to jen jako názor staré přítelkyně. Za prvé, poslouchej, co ti říká srdce a jestli chce zůstat s Ericem, neváhej. A za druhé, to je teda z jiného soudku, ale podle mě stejně důležité, jdi s tím zážitkem na policii. Nebude to nic příjemného, ale zvládla jsi horší věci. Klausovi už toho prošlo dost a myslím, že by si zasloužil 'odměnu'. Troufne si na tebe znovu, když bude vědět, že může.“

 

Lena přikývla. „Máš pravdu. V obojím. Eric mi taky říkal, že mám jít na policii. Udělám to,“ vzala tác a zamířila na verandu.

 

*

 

„Tak jak se cítí moje pacientka?“ vzhlédl k Leně Joel, když jim rozdala hrnky s kávou a posadila se vedle Erica. „Slyšel jsem, že jsi toho dneska docela dost zvládla.“

 

„Eric žaloval, že?“ krátce pohlédla na Erica, který ji pohladil očima. „Ale v práci jsem nebyla. Cítím se fakt dobře.“

 

„To rád slyším,“ usmál se Joel. „Co Danny, je v pohodě? Myslím, že se o tebe dost bál.“

 

„Vypadá v pohodě, ale řekla bych, že o mě má strach pořád. Je citlivý na moje nálady. Zrovna než jste přijeli...,“ odmlčela se. „Svedla jsem to na to, že mě bolí hlava, tak mi pofoukal čelo a když viděl, že je mi líp, tak byl zase v pohodě.“

 

Eric ji vzal kolem ramen. „Myslím si, že ani Danny se do toho domu nechce vrátit,“ řekl opatrně a podíval se na Lenu.

 

„Vážně? Říkal ti něco?“ stočila k němu oči.

 

„To zrovna ne, ale když jsme tam přijeli z nemocnice pro věci, tak jsem se ho ptal, kde chce být a kdybys viděla ty jeho vyděšené oči, když mě téměř poprosil, jestli bychom mohli jet ke mně... Měl jsem chuť ho sevřít v náručí a už ho nikdy nepustit. Nechtěl jsem ti to říkat, ale třeba ti to pomůže v rozhodování,“ stiskl jí jemně rameno. „Bez ohledu na mě.“

 

„Strašně mě mrzí, že do toho byl takhle zataženej...,“ sklopila oči. „Nechci, aby byl taky poznamenanej...“

 

„Víš, myslím, že v Dannym zůstal jen zakořeněj strach o tebe,“ ozval se Joel. „Podle toho, co říkal Eric, neviděl nic, co se dělo vevnitř. Jinak by to mohlo být o dost horší. Když budeš v klidu ty, on bude taky. Prý když přijeli sem, byl v pohodě a šel si normálně hrát. Ale máš pravdu v tom, že je naladěnej na vlny tvé nálady, jako každé malé dítě.“

 

Lena přikývla. „Chci být taky v klidu, už kvůli němu a samozřejmě i kvůli sobě, ale nevím, jak rychle se dám dohromady.“

 

„To neřeš. Nemusíš spěchat. Jenom... jestli můžu radit, nenechávej to v sobě. Máš Erica a kdyby sis potřebovala popovídat, udělám si čas,“ zadíval se na ni Joel. „Leno, jen se chci zeptat, cítíš se na ten Karibik? Eric se tě určitě nezeptá a řešit to den před odjezdem by byl nerozum. Zkus to promyslet. Do ničeho tě netlačím, ale říkal jsem si, že jsi na to možná ve víru událostí pozapomněla,“ naklonil se k ní přes stůl. „Je spousta času. Dneska je pondělí, jeli bychom příští víkend. Ani s tímhle rozhodnutím nespěchej. Vůbec o nic nejde, rozumíš mi?“

 

Lena se na něj dívala a uvědomila si, že na to skutečně zapomněla. Pomalu přikývla. „Rozumím. Díky, fakt jsem na to zapomněla, mrzí mě to.“

 

„Nic se neděje, myslel jsem si to,“ řekl měkce. „Není divu. Nech si to všechno projít hlavou, úplně v klidu. Myslím všechno, co se ti v ní honí. Srovnej si myšlenky, jestli to pomůže, můžeš si je psát, aby ses ke všemu mohla vrátit, když budeš chtít. Nedopusť, aby ses ocitla pod tlakem. Já vím, že se to snadno říká a hůř provádí, ale všichni, jak tu sedíme, jsme s tebou.“

 

„Děkuju,“ špitla a cítila v očích slzy. Sklopila oči a schovala obličej Ericovi na rameni. Eric ji pohladil po vlasech a políbil ji do nich.

 

Eva si vyměnila pohled s Joelem. „Asi bychom měli jít,“ vstala a šla na zahradu pro Charlii. Joel dopil kávu a také se zvedl.

 

„Bydlíme kousíček od vás, kdykoli se můžeš stavit na kafčo,“ otočila se Eva k Leně mezi dveřmi, když odcházeli. „Eric ti ukáže, kde to je. Nebo se můžu stavit já.“

 

„Jasně, díky. Jste na mě všichni tak hodní,“ usmála se Lena.

 

„Hlavně žádnej stres,“ mrkl na ni Joel.

 

Všichni tři zůstali stát na přední verandě a mávali, dokud jim Goranovi nezmizeli z očí.