Jak chutná láska 13

13

 

Eric si prohlížel fotky z Karibiku, které mu před časem dal Joel. Danny si hrál na zahradě. Když Eric zaslechl Lenu přijít, vstal a šel jí vstříc do haly. Ráno ho poprosila, jestli by vyzvedl Dannyho ze školy, že potřebuje něco zařídit, ale neřekla mu co.

 

„Ahoj. Byla jsi úspěšná?“

 

Lena pomalu přikývla. „Asi jo. Dala bych si panáka,“ pousmála se.

 

„Panáka?“ obočí mu vylétlo nahoru. „Tak jo. Dám si s tebou.“ Šli do kuchyně a Eric vytáhl z ledničky načatou láhev whisky a nalil do dvou skleniček. Jednu jí podal, přiťukli si a Lena ji vyprázdnila na ex. Otřásla se a zasmála se. Eric ji pozoroval a přišlo mu, že její smích nezní přirozeně. Ale nezeptal se, kde byla.

 

„Půjdu se trochu opláchnout,“ prohlásila a odešla do koupelny.

 

Eric ji nechal, ale cítil, že není úplně v pořádku. Šel ven, aby zkontroloval Dannyho. Danny na něj zamával z pískoviště.

 

„Pojď se podívat, co jsem postavil,“ zavolal na něj. Eric přešel přes trávník a sedl si na okraj pískoviště.

 

„Páni! To je socha?“ zadíval se na výtvor z písku, který připomínal sněhuláka. „Vypadá trochu jako sněhulák.“

 

„Jo, tys to poznal!“ zvolal nadšeně Danny a zakřenil se. „Sněhuláka z písku nikdo nemá, že ne? Líbí se ti? Ještě není úplně hotovej.“

 

„Líbí se mi moc,“ usmál se Eric. „Ty máš teda fantazii. Ale skvělý je, že tvůj sněhulák nikdy neroztaje.“

 

„Viděl jsi někdy sníh?“ zadíval se na něj Danny trochu zasněně. „Já ne.“

 

„Jenom jednou. Určitě ho taky uvidíš. Tady nepadá, musíš jet tam, kde ho uvidíš. Už je to dávno, budu ti o tom někdy vyprávět, když budeš chtít,“ Eric ho pošimral na tváři. „Máma už je doma, jdu se podívat, jestli něco nepotřebuje. Zavolám tě k večeři,“ zvedl se a šel dovnitř. Čekal, že za nimi Lena přijde, ale už byla v koupelně půl hodiny. Měl z toho nepříjemný pocit.

 

„Leno?“ zavolal na ni přes dveře koupelny a když se neozvala, zaklepal. „Můžu dát večeři na stůl?“ Chvíli čekal a ulevilo se mu, když promluvila.

 

„Jasně. Hned přijdu,“ řekla tiše. Připadalo mu, že je u dveří.

 

„Tak jo,“ přikývl, i když ho nemohla vidět a neochotně se vzdálil do kuchyně.

 

Večeře už byla na stole, když vešla. Všiml si, že její oči jsou začervenalé od pláče a srdce se mu sevřelo.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se měkce a nespustil z ní oči.

 

„Asi ne. Ten panák moc nepomohl,“ ohlédla se na Dannyho, který přišel z horní koupelny, kam ho Eric poslal umýt si ruce před jídlem. „Pak ti to vysvětlím. Nechci mít žádná tajemství,“ zavrtěla hlavou a pousmála se.

 

„Já vím,“ mrkl na ni. „Vždyť se neptám.“

 

Lena k němu vyslala ten nejzářivější úsměv, kterého byla schopna.

 

*

 

Lena se po večeři usadila na verandě s hrnkem kávy, zatímco Eric ukládal Dannyho. Na stole našla fotky, které tam Eric odpoledne zapomněl. Začala si je prohlížet a vzpomněla si na ten večer, kdy Joel přijel, aby je pozval na dovolenou. Zadívala se na fotku, kterou Joel vyfotil, když stál mezi dvěma palmami. Byl to pohled na písečnou pláž, v pozadí moře a slunce sklánějící se k horizontu. Opravdu to vypadalo jako kus ráje. Joel se jí ptal, jestli se na ten výlet cítí. Nejdřív si myslela, že ne, ale čím déle se dívala na tuhle fotku, tím víc měla pocit, že by jí to prospělo. Byl to jiný svět, bez všedních starostí, plný slunce a klidu, který tolik potřebovala. Rozhodla se, že pojede. Nejen proto, že by zkazila radost Dannymu a Ericovi, ale hlavně proto, že tam by mohla utéct všemu, čemu musela čelit tady. Musím se přece už jednou provždy dát dohromady a rozhodnout se, co vlastně chci.

 

„Koukáš na fotky? Zapomněl jsem je uklidit,“ Eric si k ní přisedl.

 

„To nevadí. Tahle je obzvlášť nádherná, co říkáš?“ podala mu ji.

 

„Hmmm, krásnej pohled,“ pousmál se.

 

„Víš vlastně, kde to přesně je, nebo ti to Joel neprozradil?“

 

„Je to pláž Cayo Levantado, známější jako Bacardi Island, v Dominikánské republice,“ odpověděl s úsměvem. Položil fotku na stůl a vzal něžně její ruku do svých.

 

Chvíli se dívala na jejich ruce. „Podala jsem na Klause žalobu. Byla jsem na policii,“ zašeptala. „Bylo to hrozný, ale jsem na sebe hrdá, protože jsem se... tak trochu sesypala... až doma.“

 

„Tys tam šla sama? Šel bych s tebou, kdybych to věděl,“ jemně jí stiskl ruku. „To ti věřím, že to nebylo vůbec příjemný. Chtěli hodně detailů?“

 

„Všechny,“ pokývala hlavou. „Vyprávěla jsem jim i o tom parku v srpnu, i o tom, co jsem s ním prožila tenkrát,“ polkla. „Víš, nejhorší na tom nebylo to, že jsem o tom všem musela mluvit, ale to, že se mi to znovu vybavilo, znovu to ve mně ožilo,“ zvedla k němu oči plné slz. „Ericu, já tam chci jet,“ kývla hlavou k fotce.

 

„Jseš si jistá? Vím, že si procházíš těžkým obdobím. Nechci tě do ničeho nutit. Joel mě překvapil, že to vytáhl. Já jsem o tom schválně nemluvil...“

 

Položila mu dlaň na rty. „Já vím,“ zašeptala. „On to nemyslel špatně, jen mi to připomněl,“ odmlčela se. „Jsem si jistá. Já tak strašně potřebuju změnu, Ericu.“

 

„Hmm, fakt je, že tohle by byla velká změna a určitě úžasnej relax. Mně by se to taky líbilo, to musím přiznat. Už kvůli tobě a kvůli tomu skřítkovi nahoře,“ trochu se zasmál. „Představ si, že postavil sněhuláka z písku!“

 

„Vážně?“ rozesmála se a Eric si s úlevou uvědomil, že už vypadá klidně. A nádherně...

 

„No. Nechal mě hádat, co to je a já jsem nejdřív tipoval, že to je nějaká socha. A že vypadá jako sněhulák,“ pokrčil rameny. „Fantastickej nápad. Ptal se mě, jestli jsem někdy viděl sníh.“

 

„On má obrovskou fantazii. Já vím, že všechny děti mají daleko větší fantazii, než dospělí, ale Danny mě dost často překvapí.“ Slyšel hrdost v jejím hlase.

 

„To má. Řekl bych, že máš pravdu, jeho fantazie nezná mezí. Možná je to tím, že ho mám taky moc rád, ale připadá mi výjimečný,“ potvrdil jí s úsměvem. „Než usnul, tak jsem mu musel místo pohádky vyprávět o sněhu.“

 

„O sněhu?“ mírně zvedla obočí.

 

„No ano. Nikde není takový sníh jako ve Švédsku. Už je to dávno,“ zasmál se. „Táta nás tam jednou vzal. Jel tam služebně a my jsme s mámou jeli s ním. Bylo mi asi patnáct, takže si to docela živě pamatuju.“

 

„Páni! A při tom usnul?“ zeptala se překvapeně.

 

„Až na konci vyprávění, ale usnul. Slíbil jsem mu, že se tam jednou podíváme. Chtěl by vidět sníh, polární záři a bílé noci,“ usmíval se při pohledu její užaslý výraz.

 

„To je velký slib. Bude si to pamatovat,“ pokývala vážně hlavou.

 

„To doufám. Mám v úmyslu to dodržet,“ mrkl na ni.

 

„V tom případě bych ráda jela taky,“ zadívala se mu do očí.

 

„To je dobře. Pojedeme všichni tři,“ naklonil se k ní a když se rty dotkl jejích, ovinula mu ruce kolem krku. Přivinul ji k sobě a pohladil ji po vlasech.

 

*

 

„Ahoj tati, kam dneska půjdeme?“ Danny se ohlédl a viděl jednoho ze svých spolužáků, Johnnyho, pro kterého přišel tatínek. Pousmál se. On už má teď také tatínka. Uvědomil si, kolikrát to slovo 'tatínek' vlastně spolkl, jako by mu něco bránilo to říct nahlas. Přitom byl tak rád, když mu mohl poprvé před mámou i před Joelem říct 'tati'. Nevěděl, proč to tak je, ale když se díval, jak jeho spolužáci klidně říkají 'tati', nebo 'táto', ti menší 'tatínku', moc se mu to líbilo. Přesto se sám pořád tak trochu styděl, i když by si to slovo tak rád užíval. Díval se na Johnnyho tak upřeně, že chlapec ucítil jeho pohled, a zamával mu. Pak odešli.

 

„Ahoj skřítku, jsi dnes tak zamyšlený, že jsi mě ani neviděl přijít. Děje se něco?“ všiml si Erica, až když si k němu dřepl.

 

„Ahoj... tati,“ usmál se. „Ani ne, přemýšlel jsem,“ zavrtěl vážně hlavou. „Máma zase někam šla a pak bude smutná?“

 

„Ne, čeká venku,“ vzal ho za ruku. „Víš, Danny, máma to má těžký. Klaus, ten zlý pán, jak mu říkáš, se k ní zachoval moc ošklivě, v sobotu, i před lety, kdy jsi byl ještě maličkej, a ona se s tím vším potřebuje vyrovnat,“ stiskl mu jemně ruku. „Snaž se ji pochopit. Vím, že jí nezazlíváš, že je smutná, že se jí snažíš podpořit, i když jejím občasným slzám a smutku nerozumíš, a to je moc dobře.“

 

„Jo, je často smutná. Vždycky sedí v obýváku a pořád něco píše a je sama,“ sklopil na chvíli oči. „Bojím se o ni.“

 

„Já vím, skřítku. Ale nemusíš se bát. To psaní jí poradil strejda Joel,“ Eric vstal a vedl ho ze školy ven. „Pojď, ať na nás nečeká dlouho.“

 

*

 

Eric si vzal z poličky v obýváku knížku a když míjel křeslo, ve kterém byla uvelebená Lena, sklonil se k ní a políbil ji. Když chtěl odejít, chytila ho za ruku.

 

„Opečeme si k večeři klobásy? Nebudu dnes psát dlouho. Začínám z toho být sama unavená.“

 

„Jasně, to je skvělej nápad,“ sedl si k ní na opěradlo. „Ale piš, jak dlouho budeš potřebovat. Mně to nevadí,“ pohladil ji po vlasech, zvedl se a odešel. Mezi dveřmi se na ni ohlédl a něžně se usmál, když viděl, jak ho sleduje očima. Vrátila mu úsměv a sklonila oči k bloku. Fascinovalo ho, že nechtěla notebook. Trvala na bloku a propisce, že se jí tak líp přemýšlí.

 

Když vyšel na verandu, spatřil Dannyho, jak klečí na lavici a pozoruje Lenu oknem. Položil knížku na stůl a přikryl svou rukou tu jeho. Danny k němu vzhlédl. Eric si k němu sedl a vzal si ho na klín.

 

„To psaní mamince pomáhá utřídit myšlenky. Vím, že je to složité pochopit.“

 

„A kdy si s námi bude zase hrát? Uzdraví se?“ svraštil Danny čelo.

 

„To víš že ano,“ přivinul ho k sobě. „Dnes večer rozděláme oheň a opečeme si k večeři klobásy. To bude fajn, ne?“

 

„S mámou?“ zvedl k němu Danny oči.

 

„No jasně. Před chvíli to sama navrhla,“ Eric se usmál. „Až dopíše, tak přijde. Co bys chtěl do té doby dělat? Zkusíme něco postavit na pískovišti?“

 

Dannymu se rozzářily oči. „Ty by sis šel se mnou hrát na písek?“

 

„Proč ne? Taky jsem byl malej. Sice jsem toho spoustu zapomněl, ale ty mě to naučíš, ne?“ mrkl. Danny přikývl, sjel mu z klína a řítil se na zahradu.

 

*

 

Lena dopsala poslední větu a zhluboka se nadechla. Očima přejela posledních pár řádků a pokývala hlavou. Přišlo jí neuvěřitelné, kolik úlevy jí tohle přineslo. Každý den ze sebe dostávala další a další kousky všeho, co ji trápilo a užíralo zevnitř. Psala si všechno, co v sobě skrývala, všechny své pocity. Zalíbilo se jí svěřovat všechno papíru. To, co pro ni bylo těžké vyslovit nahlas, bylo tak jednoduché napsat. Měla pocit, že to špatné z ní vyšlo ven, zatímco to dobré sice také napsala, ale současně si to nechávala v srdci.

 

Uložila blok a tužku do kabelky, šla do kuchyně a nalila si do hrnku trochu kávy. Vyšla na verandu a s úžasem zjistila, že Eric si hraje na písku s Dannym. Něco stavěli a vůbec si jí nevšimli. Sešla po schodech a posadila se na ten poslední s hrnkem v ruce. Chvíli je jen tak pozorovala, pak dopila kávu a vrátila se do domu. V obýváku si vzala mobil, šla zase ven a vyfotila si ty dva. Nechala mobil na verandě a vydala se k nim.

 

„Copak to stavíte?“ sedla si na okraj pískoviště.

 

„Hrad,“ ozval se hrdě Danny.

 

„Žádná sranda,“ krátce na ni pohlédl Eric. „Je to těžší než sněhulák, řekl bych.“

 

Lena se zasmála. „To asi jo. Tak postavte něco jednoduššího,“ podívala se na jejich dílo, které bylo zatím jen z poloviny hotové. „Vůbec jsem netušila, že si umíš takhle hrát,“ usmívala se a pozorovala Erica, jak se snaží, aby se mu nesesypala věž. „Myslím, že ten písek nemáte mokrý.“

 

„Tak přineseme vodu,“ navrhl Danny. „Vůbec to nedrží.“

 

Eric si povzdechl. „To je dobrej nápad, skřítku. Ale myslím, že to doděláme zítra. Já už mám docela hlad a ještě nemáme rozdělanej oheň.“

 

Danny si odfoukl. „Tak jo. Taky mám hlad.“

 

Lena se zvedla. „Tak se běžte umýt. Připravím klobásy a chleba.“ Danny s Ericem ji následovali dovnitř a zamířili do koupelny.

 

*

 

Eric se díval do plamenů ohně, který tiše praskal. Zatímco čekal na Lenu, která šla uložit Dannyho, kolem něj padl soumrak.

 

„Hádej, kdo je?“ uslyšel a na očích ucítil její dlaně.

 

Usmál se. „Noční víla?“

 

„To ne,“ perlivě se zasmála. „Zkus to znovu.“

 

„Tak... láska mého života?“ zašeptal, chytil ji za ruce a stáhl ji k sobě. Vypískla a zasmála se, jak přistála v jeho náručí. „Trefa,“ zaculil se.

 

„Jseš si jistej?“ uvelebila se mu na klíně a položila mu ruku kolem ramen.

 

„Čím? Že to byla trefa? To jsem,“ letmo ji políbil.

 

„Ne, myslím to o lásce tvého života.“

 

„Nikdy jsem si nebyl jistější,“ potřásl hlavou a zadíval se jí do očí. „Víš, že tvoje oči jsou v záři ohně ještě krásnější?“

 

Rozpačitě se usmála a podívala se do plamenů.

 

„Co psaní? Pomáhá to? Jak je ti?“

 

„Mm-hm, pomáhá. Je mi tak nějak volněji, je to zvláštní, ale jak se říká, papír opravdu unese všechno,“ vrátila se očima k jeho. „Cítím, jak se moje duše postupně uzdravuje.“

 

„Tak to je dobré znamení.“

 

Přikývla a zvedla se. „Dáš si ještě klobásu?“ napíchla jednu na vidlici a začala ji opékat. „Já jsem nějak dostala hlad.“

 

„A víš, že já taky?“ vzal ji kolem ramen a volnou rukou držel vidlici se svou klobásou nad ohněm.

 

„Máš na zítřek nějaké plány? Danny se mě ptal, co budeme zítra dělat, když je sobota,“ stáhla klobásu na chleba a odložila vidlici.

 

„Mohli bychom se odpoledne jít projít. Napadlo mě, že bych vás provedl po okolí, můžeme se podívat do lesa,,“ zakousl se do klobásy. „Není to žádný lunapark, ani ZOO, ale mohlo by to být fajn,“ dodal, když spolkl sousto.

 

„Určitě. Myslím, že Dannymu se to bude taky líbit.“ Mlčky dojedli. Lena se utřela do ubrousku. „Víš, mám takovej divnej pocit, že si Danny tak trochu myslí, že... řekněme, nejsem úplně v pořádku. Taky se mě ptal, jestli mi to psaní pomáhá, ale z jeho úst to znělo tak... zvláštně,“ pokrčila rameny.

 

„Ale ne, nemyslí si nic špatného,“ zavrtěl Eric hlavou. „Jen nechápal, proč to děláš a měl strach, že už s námi nebudeš trávit tolik času. Bojí se o tebe. Dneska jsme o tom mluvili, snažil jsem se mu to vysvětlit. Možná proto se zeptal.“

 

„Aha. On je fakt úžasnej. To je dobře, že s tebou takhle komunikuje,“ pousmála se.

 

„Taky jsem si říkal, že je dobře, že to nedrží v sobě. Strašně rád mu cokoli objasním, vysvětlím, prostě cokoli potřebuje. Ten skřítek si nejspíš ani neuvědomuje, jak obrovskej kus srdce mi ukradl,“ jeho pohled se zase stočil k plamenům.

 

„Však ty jemu taky, Ericu,“ položila ruku na jeho, ale měla pocit, že je Eric duchem najednou někde jinde. Neřekla nic, ale uložila si to do paměti.

 

*

 

Byl krásný říjnový den a slunce, které se prodíralo větvemi stromů, zašimralo Lenu ve tváři pokaždé, když zvedla oči nahoru. Milovala slunce, teplé doteky jeho paprsků jí vždycky vykouzlily úsměv na rty a dobrou náladu.

 

„Jé, tady něco je,“ vytrhl ji ze zasnění Danny, který byl vždycky hodný kus před nimi.

 

Lena se podívala na Erica. „Jdu se tam podívat,“ podal jí batůžek s pitím. „Však nás dojdeš.“ Přikývla a Eric se rozběhl za Dannym.

 

„Ericu?“ rozhlédla se, když došla na kraj lesa. Nikde je neviděla.

 

„Tady jsme,“ ozval se Eric a když se zahleděla do křoví, spatřila tam s ním i Dannyho.

 

„Aha. Co vidíte?“

 

„Pojď k nám a uvidíš to taky,“ vyzval ji Eric.

 

Lena položila batůžek a šla k nim.

 

„Tady je to krásný, mami,“ rozplýval se Danny. „Je vidět daleko!“

 

„Vážně?“ přešla k němu a rozhlédla se. Opravdu to byl krásný pohled. Stáli na vršku a před nimi se rozprostírala louka a za ní byly vidět domky. Vtom na louku vešla laň jelence běloocasého s mládětem a začali se pást. Cítila, jak jí Danny stiskl ruku a když se na něj podívala, položil si prst na rty, ale oči mu zářily a na rtech mu pohrával úsměv. Přikývla, že rozumí a byla překvapená, že nezačal jásat, nebo projevovat nadšení nahlas.

 

Ohlédla se na Erica, co tomu říká, ale úsměv jí zamrzl na rtech. Díval se někam do dálky a v jeho očích spatřila slzavé odlesky. Viděla, že je někde jinde a že je sám.

 

*

 

Lena nakrájela zeleninu a připravila si všechno, co potřebovala k uvaření večeře. Vyšla na verandu, aby zkontrolovala Dannyho. Byl na pískovišti a sváděl boj s hradem. Usmála se a vrátila se dovnitř, když si uvědomila, že nikde neviděla Erica. Nahlédla do obýváku, do ložnice a pak vyšla po schodech do patra. Nebyl ani v dětském pokoji.

 

Nakonec vstoupila do pokoje pro hosty. Seděl na zemi, opřený zády o zeď, rukama si objímal kolena, na kterých měl položenou hlavu. Zabolelo ji vidět ho takhle. Posadila se vedle něj a beze slova mu položila ruku kolem ramen. Jako by tím dotekem rozbila skořápku, stulil se k ní, zabořil jí hlavu do klína a rozplakal se jako malé dítě. Hladila ho po vlasech a nechala ho vyplavit ze sebe všechen žal a lítost. Uvědomila si, jak zranitelný je, přestože tu pro ni byl každý den, pevný jako skála. Nedala mu prostor pro jeho vlastní bolest a najednou si připadala strašně sobecká.

 

Když se trochu uklidnil, zvedl hlavu a otřel si oči. Posadil se, chvíli mlčel a pak k ní teprve zvedl oči.

 

„Je ti trochu líp?“ zeptala se tiše. Vstala a přinesla mu z dětského pokoje čistý kapesník.

 

Eric se vysmrkal. „Díky,“ odkašlal si. „Nechtěl jsem, abys mě takhle viděla. Omlouvám se.“

 

„Proč by ses měl omlouvat?“ zavrtěla hlavou. „Omluvit bych se měla já. Přináším ti jen starosti a vůbec nemyslím na to, že máš taky právo na svou bolest.“

 

„Ale vůbec ne. To jen ta procházka...,“ odmlčel se. „Chodívali jsme se do toho lesa projít. Myslel jsem, že už jsem se přes to dávno dostal...“

 

„To chápu. Nejspíš se vždycky najde něco, co ti je připomene. Taková rána se možná zahojí, ale čas od času i zabolí,“ na chvíli sklopila oči. „Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že nemám nic držet v sobě?“ Když přikývl, pokračovala. „Ani ty se přece nemusíš se svým trápením schovávat. Chci být taky trochu užitečná...,“ potřásla hlavou. „Ne, to jsem nechtěla říct. Nechci mluvit o sobě. Samozřejmě záleží na tobě, chtěla jsem jen říct, že se o mě můžeš kdykoli opřít, mluvit se mnou... Nejsem křehká nádoba, mám dost sil, abych tě mohla podpořit tak, jak ty podporuješ mě,“ pohladila ho po tváři. „Miluju tě a chápu tvou bolavou duši.“

 

„Vím, co jsi chtěla říct a děkuju,“ položil jí tvář do dlaně. „Ptala ses mě, jak dlouho takhle vydržím žít a já bych se mohl zeptat úplně stejně.“

 

„A já ti odpovím stejně jako ty mně, Ericu,“ podívala se mu pevně do očí. „Dokud se tvá duše neuzdraví.“ V tu chvíli cítila tolik lásky, že by ji mohla rozdávat. Při pohledu do těch očí si najednou uvědomila, že se vlastně rozhodla, co chce. Chce být s ním, podržet ho, kdykoli to bude potřebovat a ne se schovat někam, kde bude sama a nebude muset s ničím bojovat. Až doteď vlastně netušila, kolik v sobě má odhodlání a síly. On si zaslouží všechno, co mu jsem schopná nabídnout, což znamená především dát sama sebe dohromady. I já chci být jeho skálou. Usmála se nad svými myšlenkami.

 

Pozoroval, jak se její oči rozzářily, vstal, vzal ji za ruce a přitáhl ji k sobě. „Miluju tě,“ zlehka ji políbil.

 

Usmála se a vtiskla mu polibek na bradu. „Myslím, že bych měla jít dodělat tu večeři,“ vyšla z pokoje a ve dveřích se k němu otočila. „Danny zápasí s hradem. Jestli máš náladu, určitě uvítá pomoc.“ Eric přikývl. „Zavolám vás k večeři.“ Vzdálila se do kuchyně a za minutu ho slyšela vyběhnout na zahradu.