Jak chutná láska 16

16

 

Eric se zdržel v práci, a protože byl pátek, Lena potřebovala doplnit zásoby na víkend. Vyzvedla Dannyho a šli do supermarketu něco málo nakoupit. Byla domluvená s Ericem, že na ně počká v půl čtvrté na parkovišti supermarketu.

 

Obchod byl plný lidí. Lena přemýšlela, co jim doma všechno chybí a pořád sledovala očima Dannyho. Pomáhal jí nakupovat po svém, takže v košíku přibyla tabulka čokolády, sáček bonbonů a slané tyčinky dřív, než došli k pokladně. Danny občas odběhl, ale hned se vrátil k ní, aniž by opustil uličku, ve které zrovna nakupovala. U pokladny jí pomáhal vyndat nákup na pás.

 

Když zaplatila, rozložila tašku a začala do ní věci ukládat. Hned si uvědomila, že něco není v pořádku. Rozhlédla se a Danny nikde. Popadla tašku a vyšla ven. Do půl čtvrté chybělo deset minut, že by Eric dorazil dřív? Ale jeho černý Range Rover nikde neviděla. Srdce se jí v hrudi zastavilo hrůzou. Vrátila se do supermarketu, ptala se pokladní, jestli ho neviděla, pak i ostatních lidí, kteří stáli za ní. Ale nikdo nepostřehl kdy a kam chlapec mohl zmizet.

 

Znovu vyběhla ven, obešla celou budovu i parkoviště, ale Danny byl pryč. Když uviděla Erica vystupovat z auta, rozběhla se k němu, objala ho a rozplakala se.

 

„Leno, co se děje? Proč pláčeš? A kde je Danny?“ vzal jí z ruky tašku s nákupem, dal ji do auta a pohladil ji po vlasech.

 

Lena k němu zvedla uslzenou tvář. „Ericu, já ho... nemůžu... najít...,“ vysvětlovala mezi vzlyky. „Celou dobu se držel u mě,“ otřela si oči ve snaze se uklidnit, „pomáhal mi s věcmi na pás u pokladny. Pak jsem to začala dávat do tašky a uvědomila jsem si, že... že tam není,“ nedokázala zadržet slzy. „Co budeme dělat? Já jsem tak pitomá,“ schovala si obličej do dlaní a znovu se rozplakala.

 

Eric ji objal a přitiskl ji k sobě. Zavřel oči a snažil se přemoct pocit strachu, který se mu začal rozlévat po těle. „Zavoláme policii a půjdeme se po něm ještě jednou podívat, ano?“ vytáhl mobil, položil jí ruku kolem ramen a vedl ji zpátky k supermarketu.

 

*

 

Klaus seděl za volantem svého Volva se slunečními brýlemi na očích a pozoroval cvrkot kolem supermarketu. Cítil škodolibé uspokojení, když viděl plačící Lenu a vážného Erica komunikovat s policií. Když včera před jeho domem policisté zazvonili a chtěli ho odvést, nemohl uvěřit tomu, že ho ta potvora udala. Poslal svou ženu otevřít a utekl zadem. Sledoval Lenu do supermarketu a když platila, přiblížil se k chlapci zezadu, zacpal mu dlaní pusu a odvlekl ho stranou. Lena dokonale odvedla pozornost, takže se dostal ven. Když ho chlapec pokousal, udeřil ho tak, že dítě ztratilo vědomí. Pak je vzal do náruče, odnesl je k autu, které zaparkoval dost daleko od obchodu a schoval je do kufru.

 

Klaus se pousmál, nastartoval a z parkoviště odbočil na dálnici.

 

*

 

Lena vešla za Ericem do prázdného domu. Měla pocit, že už nikdy nepřestane plakat. Představa, že neví, kde její chlapeček je, jestli je v pořádku, nebo... Dělalo se jí fyzicky zle, ale vědomí ji neopouštělo; cítila se, jako by ji někdo mučil.

 

Eric odnesl tašku s nákupem do kuchyně, postupně z ní všechno vyndal na pult a začal to dávat na svoje místo. Do lednice, do spíže, bezmyšlenkovitě se pohyboval po kuchyni. Když mu zazvonil mobil, hodil mrkev na pult a sáhl do kapsy.

 

„Carr, slyším,“ vyhrkl do telefonu.

 

„Ahoj Ericu, tady Fred. Jsem ve službě a právě jsem se dozvěděl, co se stalo. Je mi to moc líto, kamaráde.“

 

„Díky. Víš něco? Je něco nového?“ Eric pohlédl na Lenu, která stala ve dveřích a pozorovala ho s nadějí v slzami zvlhlých očích.

 

„Jak se to vezme,“ Fred se na chvíli odmlčel. „Včera mělo proběhnout zatčení Klause Mikaelsona na základě Leniny výpovědi, ale utekl. Takže jsme si to dali do souvislosti. Nevíme to jistě, ale řekl bych, že je vysoce pravděpodobné, že pachatelem by mohl být on. Není to dobrá zpráva, já vím.“

 

„To není, ale jsem rád, že voláš. Frede, napadlo mě, mohl bys mi zjistit Klausovu adresu? Vím, že nevíš, kde teď je, myslím tu, na které bydlí jeho žena...“

 

Lena tázavě zvedla obočí, ale Eric se na ni nedíval.

 

„To bych neměl, Ericu. Co chceš dělat?“ zareagoval pomalu Fred. „Jemu už nejspíš na ničem nezáleží. Jenom za to, co udělal Leně, může dostat až patnáct let. Víš, že mu už něco podobného prošlo před dvěma lety jen s pokutou?“

 

„To jsem netušil. Určitě nechci jeho ženu unést,“ odmlčel se na moment. „Ale díky za zavolání.“

 

„Není zač, když budu něco vědět, ozvu se. Jen mě za žádných okolností nezmiňuj, ale to víš,“ Fred chvíli mlčel, pak dodal. „Tu adresu ti dám do textovky, ale hned ji smaž, prosím tě.“

 

„Jasně, moc ti děkuju,“ pousmál se Eric.

 

„Není zač. Pozdravuj Lenu a držte se. Nic není ztraceno. Tak zatím ahoj,“ Fred zavěsil.

 

Eric vzal Lenu za ruku, otřel jí dlaní slzy z tváří a přejel jí palcem po rtech. Visela očima v jeho tváři a čekala mlčky, až promluví.

 

„To byl Fred. Klaus včera při zatýkání utekl neznámo kam,“ polkl. „Považují za vysoce pravděpodobné, že Dannyho unesl právě on.“

 

Lena si zakryla dlaní ústa a zavrtěla němě hlavou. Slzy jí znovu vytryskly z očí a stékaly po tvářích. „Co...,“ polkla, „... co chceš dělat... s tou adresou?“

 

„Napadlo mě navštívit paní Mikaelson. Mohla by něco vědět,“ odpověděl Eric.

 

„Myslíš, že policie se jí už na všechno nezeptala?“ odvětila pochybovačně Lena. „I kdyby..., bude stát na jeho straně. Nepomůže nám.“

 

„To nevím, ale pokud stojí na jeho straně, tak policii určitě neřekla všechno,“ vzal její tvář do dlaní. „Máme před sebou dva dny volna. „Nevydržím nic nedělat, dokud nebude Danny doma.“

 

„Já vím. Máš pravdu, musíme něco podniknout. Jestli ho má Klaus...,“ potřásla hlavou. „Ta bezmocnost je šílená. Chtěla bych aspoň vědět, že je v pořádku, že mu nic neudělá... Strašně se bojím a současně mám hroznej vztek,“ prohrábla si vlasy.

 

„Taky to tak cítím, Leno,“ přitáhl ji k sobě a Lena ho objala. „Věřím, že zas bude všechno dobrý. Musíme to zvládnout.“

 

„Zvládneme. Vrátí se, viď?“ zvedla k němu oči. „Já tomu věřím.“

 

„To víš, že se vrátí,“ políbil ji do vlasů a na okamžik zavřel oči.

 

*

 

Danny pomalu otevřel oči, když ho čísi ruce zvedly a vzaly do náruče. Vůbec netušil, kde je a s kým, ale ten pach nebyl tátův, ten voněl jinak. Netroufl si zvednout hlavu, dokud s ním ten člověk neprošel nějakým neznámým domem a vešel s ním do pokoje, kde ho položil na postel. Danny vytřeštil oči, když spatřil, kdo je ten neznámý.

 

„Ááá, jsi vzhůru.“ Danny se díval do tváře tomu zlému pánovi, Klausovi.

 

„Kde to jsme? Kde je máma?“ zamračil se Danny a chtělo se mu brečet. „Proč mě tak bolí hlava?“

 

„Nepotřebuješ vědět, kde jsme, a máma tady rozhodně není,“ zavrtěl hlavou Klaus. „Bolí tě hlava? Ukaž, asi jsem tě moc praštil,“ Klaus se k němu sedl na postel a natáhl ruku, aby mu prohlédl hlavu.

 

Danny ucuknul a přitiskl se ke stěně. „Nesahejte na mě! Chci domů!“

 

„Jenom klid,“ Klaus vstal. „Nic se ti nestane, když nebudeš blbnout. Na domov zapomeň. Dokud máma nestáhne žalobu, domů nepojedeš. Připravím něco k večeři,“ šel ke dveřím a ohlédl se po něm. „Přinesu ti prášek na bolest hlavy. Nikam nechoď.“

 

Když Klaus odešel, Danny se posadil a opřel se zády o zeď. Všechno tu vypadalo čistě a uklizeně. Postel byla ustlaná, vlevo byla skříň a naproti posteli na zemi spousta hraček. Vpravo uviděl okno, tak se pomalu zvedl a šel se podívat ven. Zjistil, že je v prvním patře domu, všude kolem trávník a na příjezdové cestě stojí Klausovo auto. Neměl ponětí, jak se sem dostal. Byl s maminkou nakupovat a pak ho někdo chytil a táhl pryč. Když začal křičet, dostal ránu, pak už si nic nepamatoval.

 

Při vzpomínce na maminku se rozplakal, tolik by chtěl být s ní a s tatínkem. Určitě se o něj oba bojí a maminka pláče.

 

Rychle si otřel slzy, když slyšel Klause vejít a otočil se. Klaus k němu napřáhl dlaň s bílou kulatou pilulkou a podal mu sklenici vody.

 

„Spolkni to, hlava přestane bolet.“ Chlapec si od něj pilulku nedůvěřivě vzal a prohlédl si ji. „Je to obyčejný aspirin, nemusíš se bát. Nejsem feťák, ani vrah,“ počkal, až Danny prášek zapil a vzal si od něj sklenici. Vzal ho za ruku. „Večeře je hotová, pojď ke stolu.“

 

*

 

Ráno Eric našel Lenu v kuchyni, seděla u stolu a v dlaních svírala hrnek s kávou.

 

„Ahoj,“ zvedla k němu oči.

 

„Ahoj, lásko,“ políbil ji do vlasů a šel si také nalít kávu. „Fred mi včera poslal tu adresu. Chtěl bych hned po poledni vyrazit. Pojedeš se mnou? Nerad bych tě tu nechal samotnou.“

 

„Pojedu. Sama bych tady zaručeně zešílela, nebo se ubrečela k smrti,“ dopila kávu a postavila prázdný hrnek na stůl. „Cokoli je lepší, než přemýšlet, nebo nedělat nic.“

 

Eric si šel najít na mapě zmíněnou adresu. Krátce po dvanácté nastoupili do auta a vydali se na neohlášenou návštěvu. Oba doufali, že to k něčemu bude a že se jim Danny brzy vrátí domů.

 

*

 

Čekali na verandě Klausova domu docela dlouho, než se dveře otevřely. Stála v nich pohledná blondýnka, kterou oba znali od vidění ze ZOO.

 

Chvíli se dívala z jednoho na druhého a nakonec chtěla zavřít dveře.

 

Eric mezi ně strčil nohu a dlaní na ně zatlačil, aby jí v tom zabránil. „Paní Mikaelson, počkejte, prosím,“ podíval se jí do očí. „Nepřišli jsme vám ublížit, ani vyhrožovat. Můžete nás vyslechnout? Klidně můžeme zůstat venku, jestli vám to bude vyhovovat.“

 

Pár vteřin trvalo, než se rozhodla a otevřela dveře dokořán. „Tak pojďte dál,“ pustila je dovnitř a pokynula jim rukou, aby ji následovali. Zavedla je do obýváku. Sedla si do křesla a počkala, až si oba sedli na sedačku. „Všechno, co vím, jsem už řekla policii.“

 

Eric se podíval na Lenu, ta ho vzala za ruku a přikývla na znamení, aby mluvil on.

 

„To je nám jasné,“ odmlčel se na pár vteřin. „Pochopte, paní Mikaelson...“

 

„Jmenuju se Rebeka, pane...?“ přerušila ho.

 

„Ano, promiňte. Jsem Eric Carr a tohle je Lena Gilbert, maminka uneseného chlapce, ale to asi víte,“ odkašlal si. „Tedy, Rebeko, pochopte, že máme o syna hrozný strach a sedět doma a jen čekat...,“ potřásl hlavou. „Napadlo mě, jestli nemáte tušení, kam mohl Klaus Dannyho odvézt. Nevím, na co se vás policie ptala, ale...“

 

„Ujišťuju vás, Ericu, že se mě ptali, jestli nevím, kde Klaus je a já jsem jim popravdě řekla, že nevím,“ uhnula pohledem a sepnula ruce v klíně. „Když zazvonili u dveří, řekl mi jen, ať je zdržím a utekl zadem. Nevěděla jsem ani, co má v úmyslu udělat.“

 

„Chápu. V tu chvíli jste ani nemohla vědět, kde je, když utíkal,“ přimhouřil oči Eric. „Ale teď... někde musí být a má s sebou našeho syna! Myslíte si, že je v hotelu? Těžko by šel třeba ke kamarádovi, to by bylo příliš velké riziko, nemyslíte?“

 

„To by jistě bylo,“ přikývla trochu Rebeka, dívala se na své ruce. „Ale už tak riskoval víc než dost,“ po chvíli vzhlédla. „Nebýt vás,“ podívala se na Lenu, „nic by se nestalo. Proč jste to udělala?! Poštvala jste proti němu policii, jako by byl nějaký zločinec!“

 

„Musela jsem to udělat, Rebeko. Mrzí mě, že jste zůstala sama s dítětem...,“ Leně se zachvěl hlas. „Vyprávěl vám o mně někdy? Asi ne,“ pousmála se hořce. „Já jsem s ním žila dva roky. A věřte mi, že to bylo peklo,“ udělala pauzu.

 

„A já jsem rok jeho manželkou a nemůžu si stěžovat. Tak mi to vysvětlete, řekněte mi, co proti němu máte?!“ ozvala se ostře Rebeka a propichovala Lenu očima.

 

„Ten první rok se choval taky slušně,“ začala Lena pomalu. „Ale když se Danny narodil, začal mě bít. Jen tak..., neopíjel se, dělal to z čiré agrese, pro potěšení. Když jsem se vzepřela a odešla od něj, přišel si pro mě k rodičům a napadl i moji mámu,“ Lena potlačila slzy při vzpomínce, potřásla hlavou a pokračovala. „Trvalo to celý rok, pak mě i dítě opustil. Nevím, jestli ho to přestalo bavit, prostě odešel. Neumíte si představit, čím jsem prošla,“ prohrábla si vlasy. „A teď... po čtyřech letech... se mi zase vloudil do života...,“ zamyslela se na chvíli. „Já jsem ho předtím neudala a to byla asi chyba. Prý něco provedl před dvěma lety... Nevím co. Ale dostal jen pokutu.“

 

„To mi řekl. Byla to jen rvačka, kterou nevyvolal, nic víc,“ řekla vzdorně Rebeka a sevřela ruce v netrpělivém gestu. Vypadala neklidně. „Změnil se.“

 

„Moc bych vám přál, aby to byla pravda,“ Eric vzal Lenu kolem ramen a přitiskl ji k sobě. „Ale věřte mi, že to, jak jsem Lenu našel před třemi týdny po jeho poslední návštěvě, tomu nenasvědčuje.“

 

„Co tím chcete říct?!“ Rebeka vstala a prohrábla si vlasy. „Možná byste měli odejít, už jsem toho slyšela dost.“

 

„Rebeko, prosím!“ Lena vstala a šla k ní. „Vy jediná nám můžete pomoct. Nemáte někde letní sídlo, nebo chatu? Představte si, že by vám někdo unesl vaši malou a vy byste nevěděla, kde je, co s ní je, jestli ještě žije...,“ Leně tekly slzy po tvářích.

 

„Nevím o ničem takovém,“ vyhrkla Rebeka, polkla a znovu si prohrábla vlasy. Odvedla je ke dveřím a zamračeně je pozorovala, jak vychází, než za nimi zavřela dveře.

 

*

 

Eric odvedl plačící Lenu do auta. Sedl si za volant, nastartoval a vzal ji za ruku.

 

Lena k němu zvedla oči. „Co budeme dělat? Už není kam se obrátit, ona byla naše jediná naděje,“ otřela si slzy.

 

„Pořád ještě je,“ mrknul na ni Eric a rozjel se. „Nechal jsem jí na stole papír s našimi telefonními čísly. Kdyby si to rozmyslela, může se ozvat.“

 

„Neozve se,“ zamračila se Lena. „Je přesvědčená, že je Klaus svatej. Je studená jak psí čumák. Vsadím se, že tu pokutu vyfasoval za něco horšího.“

 

„Uvidíme. Já se zase vsadím, že něco skrývá,“ potřásl hlavou Eric. „Vypadala zaskočeně, i když musím uznat, že to maskovala docela slušně.“

 

„Víš, když zapomenu, v jaké jsme situaci...,“ podívala se na něj. „Jsi vždycky tak pozitivní?“

 

„Vždycky je naděje,“ dovolil si vyslat k ní krátký pohled, než se zase věnoval řízení. „Nejspíš ano, myslím, že jsem pozitivní člověk. Vždycky je lepší věřit, že všechno dobře dopadne, než zahodit flintu do žita a užírat se. Problémy se musí řešit, ne s nimi žít. Danny je statečnej a silnej kluk, je po tobě.“

 

Lena k němu natáhla ruku a beze slova ho pohladila po rameni.

 

*

 

Danny se probudil brzy ráno s vědomím, že je pondělí. Musím do školy. Odveze mě tam Ten? Nedokázal na Klausovo jméno ani pomyslet, natož ho říct a vyhýbal se tomu, aby ho musel jakkoli oslovit. Najednou si uvědomil, že ho slyší s někým mluvit. Vyskočil z postele a pootevřel dveře. Ten s někým telefonoval.

 

„Poslouchej mě dobře! Rozmysli si, co uděláš, než ti ho začnu posílat po kouskách!“ mluvil vztekle. Pak chviličku poslouchal. „Jak myslíš. Ozvu se a už nebudu tak milej!“ zavěsil. Vyhrožoval mamince, to mluvil o mně, že mě pošle po kouskách. Dech se v něm zatajil. Ten se k němu sice nechoval nijak příjemně, ale zatím mu neublížil. Teď ale Danny dostal pořádný strach. Měl bych utéct. Ale kam? Vždyť vůbec nevím, kde jsem. Otřel si oči, jak ho začaly pálit slzy. Nebudu brečet!

 

„Copak? Jseš nějakej zvědavej? Neměl bys ještě spát?“

 

Danny nadskočil leknutím, jak Klaus rozrazil dveře do pokoje.

 

„Je pondělí, musím do školy. Odvezeš mě tam?“ Danny se snažil, aby se mu netřásl hlásek.

 

Klaus se ošklivě zasmál. „Ty ses zbláznil! Do školy prostě nepůjdeš. Odtud se nehneš, dokud ti to nedovolím. Obleč se, snídaně bude za chvíli.“

 

„Nemám čistý oblečení,“ namítl Danny. „V tomhle jsem i spal,“ zamračil se.

 

„No a co? Kde mám vzít jiný hadry? Moje dcera je mimino, to ti nebude,“ zadíval se na Dannyho. „Když budeš hodnej, něco vymyslím. Třeba je zkusíme vyprat,“ dodal smířlivě.

 

*

 

Lena byla v koupelně, když zaslechla zvonit mobil. Běžela do kuchyně a zvedla ho.

 

„Lena Gilbert, prosím?“ ohlásila se.

 

„Ahoj, krásko,“ musela si sednout, když uslyšela Klausův hlas. „Jak se máš? Nebo se nemám ptát?“

 

„Jak si mi dovoluješ po tom všem volat? Kde je Danny? Chci s ním mlluvit,“ prohlásila rázně.

 

Klaus se zle zasmál. „Jak si dovoluju? Jak si ty dovoluješ ve své pozici se mnou takhle mluvit?!“ zvedl hlas. „Pokud nestáhneš tu žalobu, tak kluka už nikdy neuvidíš, rozumíš mi dobře?“

 

Eric vyskočil rovnýma nohama z postele, jak si uvědomil, že slyší Lenu s někým mluvit a vešel do kuchyně.

 

„Nevyhrožuj, Klausi, je to i tvůj syn. Nebudu s tebou vyjednávat, když nevím, jestli je v pořádku. Chci ho slyšet,“ mluvila pevně, hlas se jí ani nezachvěl, přitom jí hlavou vířily myšlenky, jestli tím Dannymu neuškodí. „Jsem ochotná se s tebou někde na veřejnosti sejít a můžeme si promluvit.“

 

„Poslouchej mě dobře! Rozmysli si, co uděláš, než ti ho začnu posílat po kouskách!“ prohlásil vzteklým hlasem.

 

„Chci vědět, že je můj syn v pořádku, chci ho slyšet,“ ztišila hlas. „Jinak se s tebou nebudu vůbec bavit.“

 

„Jak myslíš. Ozvu se a už nebudu tak milej!“ Zavěsil.

 

Lena si všimla Erica. „Chce, abych stáhla žalobu. Jinak mi ho prý pošle... po kouskách,“ vzlykla a zakryla si dlaní ústa.

 

„Nepošle, neboj se. To už by se z vězení nikdy nedostal. Řekla jsi mu to dobře,“ nalil kávu do hrnku, podal jí ho a dřepl si k ní. „Nejspíš mu dochází, co provedl a dostává strach, tak kope kolem sebe.“

 

Lena se napila a zavřela na moment oči. „Doufám, že máš pravdu. Strašně se bojím o Dannyho, ale nehodlám mu ustoupit,“ položila mu dlaň na tvář. „Vážně si myslíš, že mu nic neudělá, nebo mě jen utěšuješ?“

 

„Leno, přece bych ti nelhal,“ políbil ji do dlaně. „Vím, jak je statečnej. Věřím spíš tomu, že mu Danny dává taky zabrat. Já vím, že je to ještě malej kluk, ale on se nedá. A Klause nemá ani trochu rád, na to nezapomeň. Klausovi jde jen o to, jak ublížit tobě. Já vím...,“ mávl rukou, „... že by ti ublížil, kdyby ublížil i jemu, ale ublížil by i sobě. Už takhle to od něj byl dost zoufalej čin.“

 

„Máš pravdu,“ pousmála se Lena. „A já už vím, co mu navrhnu, jestli přistoupí na moje podmínky,“ políbila ho na čelo. „Bez tebe bych to nezvládla, má lásko.“

 

*

 

Rebeka stála u postýlky své dcery a dívala se, jak půlroční Kathy spí. Dotkla se něžně jejího čela. Vypadalo to, že je jí líp. Celou noc proplakala a ráno měla horečku. Rebeka s ní hned ráno běžela k lékaři. Teď byl večer a maličká konečně usnula.

 

Rebeka si nalila v kuchyni kávu, uvelebila se v obýváku a chvíli se snažila číst. Měla o malou takový strach, že se nedokázala celý den na nic jiného soustředit. I teď každou chvíli vstala a šla se na dítě podívat. Ale Kathy spinkala. Rebeka odložila knížku a na chvíli zavřela oči.

 

Když je otevřela, padl jí pohled na mobil na stole a vzpomněla si na sobotní návštěvu Erica a Leny. Uvědomila si, jaký musí mít strach Lena, když toho svého chlapečka ani nemá u sebe. Vstala a šla do ložnice. Z nočního stolku vyhrabala papír s telefonními čísly, který našla na stole, když odešli.

 

Chvíli se na papír dívala a přemýšlela, jestli má zavolat, nebo ne. Došla do obýváku, sedla si do křesla a vytočila Lenino číslo.

 

*

 

V pondělí po práci Eric čekal na Lenu jako obvykle. Nasedli do auta, chtěli zajet něco málo nakoupit a pak jet domů. Po chvíli se Lena podívala na Erica, když zastavil a když vyhlédla ven, zjistila, že stojí před školou. Mráz jí přeběhl po zádech. Podívala se zpátky na něj a vzala ho za ruku. Spolkla slzy a stiskla mu ji.

 

„Já vím,“ zašeptal. „Promiň. Síla zvyku,“ zavřel oči a zatřepal hlavou, aby z ní vyhnal všechny myšlenky. Zařadil se znovu do provozu.

 

„Můžeme nakoupit zítra. Jeď klidně domů,“ řekla měkce a zabolelo ji u srdce, když viděla, jak moc Ericovi Danny chybí. Chyběl jim bolestně oběma. Už třetí den byli sami bez jeho veselého štěbetání a strach je oba svíral stále pevněji.

 

I když se Eric soustředil na řízení, díval se i po lidech, přistihl sám sebe, že se pořád snaží v davu najít něco, nějaké znamení, kde Dannyho hledat a zjistil, že jezdí ulicemi, aniž by mířil domů.

 

Lena cítila jeho zoufalství a nechala ho být. Když asi po dvou hodinách dorazili domů, bylo skoro pět odpoledne. Eric vystoupil a šel do domu. Lena ho pomalu následovala. Vytáhla z lednice láhev whisky a nalila do dvou skleniček.

 

Našla ho na schodech verandy s hlavou v dlaních. Sedla si k němu a podala mu skleničku.

 

„Potřebuješ panáka.“

 

„Díky.“ přiťukli si a dívali se jeden druhému do očí. Žádný přípitek nepadl, jak oba věděli, co si přejí nejvíc. Eric vypil whisky na ex a chvíli vypadal, že skleničku zahodí. Lena zachytila jeho napřaženou ruku.

 

„Podívej se na mě,“ vyzvala ho, ale on se tvrdohlavě díval jinam. „Ericu, nedrž to v sobě. Já vím, co prožíváš. Tohle je jiné.“ Okamžitě se na ni podíval a jeho oči se leskly. Vzala mu skleničku z ruky a vzala mu obličej do dlaní. „On se vrátí. Neztratíš ho. Ať je, kde je, i on na tebe pořád myslí. On to nevzdá.“ Chvíli se na ni díval, pak ji objal, zabořil obličej do důlku mezi jejím ramenem a krkem a Lena cítila jeho horké slzy na kůži.

 

Hladila ho po vlasech a po zádech a sama se najednou cítila pevná jako skála. Ať už Klaus promyslel svůj čin, nebo ne, dokonale se mu podařilo ublížit jim všem třem. Ericovi připomněl jeho bolestnou ztrátu, kterou má pocit jako by prožíval znovu. A nejhůř je Dannymu. Je někde daleko a je na to úplně sám. V skrytu duše doufala, že se jí ho podařilo vychovat silného a že to zvládne navzdory tomu, že je to sotva šestileté dítě. Vždyť má příští týden narozeniny!

 

Když uslyšela zvonit telefon, políbila Erica do vlasů a zvedla k sobě jeho tvář.

 

„Něco se děje, slyšíš? Telefon,“ usmála se a jemně se vyvinula z jeho objetí. „Hned jsem tady.“ Vzápětí se vrátila s mobilem v ruce, sedla si k němu a ukázala mu displej. „Nevím, kdo to je,“ zvedla to a pustila hovor nahlas, aby to taky slyšel. „Lena Gilbert, prosím?“

 

„Ahoj, tady Rebeka.“ Lena si vyměnila překvapený pohled s Ericem.

 

„Ahoj. Já... nevím co říct,“ pokrčila rameny.

 

„Tak nic neříkej. Přemýšlela jsem,“ Rebeka se odmlčela. „Vím, jak ti musí být. Nejspíš vám oběma. Je jedno místo, kde by mohl být,“ nadechla se, jako by si pořád rozmýšlela, jestli to má říct. „Klaus má dům v Canal Street, hned vedle Belle Glade. Je to asi čtyřicet minut autem od West Palm Beach. Nevím, jestli ti to nějak pomůže...“

 

„Díky, Rebeko, vím, kde to je. V Belle Glade jsem se narodila, tam jsem ho poznala. To je jeho rodný dům,“ Lena se nadechla. „Co tě vedlo k tomu, že jsi změnila názor? Vážím si toho, že jsi zavolala. Neprozradím tě.“

 

„Není zač. Víš, Kathy, moje dcera, je nemocná... a já jsem o ni měla takový strach... Uvědomila jsem si, jak ti musí být, když ani nevíš, jak mu je, kde je... Tohle Klaus neměl dělat,“ povzdechla si. „Já si myslím, že už se sem nevrátí. Ale aspoň mám Kathy,“ hlas se jí zachvěl.

 

„Třeba se vrátí, nevěš hlavu. Ty ho opravdu miluješ, viď?“ Lena udělala pauzu. „V sobotu mi volal. Pokud přistoupí na moje podmínky, neprohloupí. Kdybys s ním náhodou mluvila, zkus ho nějak přimět, aby se se mnou sešel, jak jsem mu navrhla. Chci svého syna zpátky, ale nebudu Klausovi ustupovat. Chci jen, aby mě nechal na pokoji. Nechci vám zničit rodinu.“

 

„Chápu tě. Asi ho znáš líp. Nebyla jsem k vám moc milá, ale máš pravdu, miluju ho a chci ho taky zpátky,“ Lena cítila její úsměv.

 

„To nic. Víš, mám pocit, že to s ním umíš líp, než já kdysi. Ale teď to záleží všechno na něm.“

 

„Já vím. Je tvrdohlavej. Uvidím, co se dá dělat. Tak se měj. A pozdravuj Erica.“

 

„Budu. A díky,“ Lena zavěsila a podívala se na Erica. „Kéž by mě poslechl.“

 

Eric pokýval hlavou. „Uvidíme.“

 

*

 

Chystala se odejít z práce, když Leně zazvonil mobil. Otočila se ve dveřích, zavřela je a vylovila telefon z kabelky. Posadila se, když spatřila na displeji Klausovo číslo.

 

„Ano?“ přiložila telefon k uchu.

 

„Ahoj, krásko,“ uslyšela jeho hlas. „Tak jak ses rozhodla? Už jsi byla na policii stáhnout tu žalobu?“

 

„Nebyla. Podívej, Niku,“ zvolila úmyslně tohle oslovení, které používala, když byli mladí. Jeho celé jméno znělo Niklaus. „Trvám na tom, co jsem ti řekla minule. Chci slyšet Dannyho, chci vědět, že je v pořádku a chci ho zpátky. Můžeme se někde sejít a promluvit si. Už teď tě hledá policie pro únos, vezmi rozum do hrsti,“ mluvila tiše a naléhavě, „nedělej si to ještě horší.“

 

„Ale jdi, horší? Může to být jen lepší, když tu žalobu stáhneš,“ odpověděl klidně. „Budeš o tom aspoň přemýšlet, když ti ho dám k telefonu?“

 

Leně se rozbušilo srdce a zavřela na chvíli oči. Toužila Dannyho slyšet, alespoň vědět, že mu nic není. „Vymyslela jsem něco jiného, Niku. Kompromis. Dej mi ho k telefonu a můžeš o tom přemýšlet.“ Vsadila všechno na jeho zvědavost.

 

Neodpověděl, ale slyšela ho dýchat, zřejmě někam šel, pak štrachání při předávání telefonu.

 

„Haló?“ ozval se Danny.

 

„Danny! To jsem já, máma. Jak je ti, zlatíčko?“ snažila se nepanikařit, neplakat a udržet hlas v klidné rovině.

 

„Mami! Strašně se mi stýská. A nemám tu žádné oblečení, ani hračky. Ani Blabbera, jak se má? A co táta? Chci domů,“ vzlykl.

 

„Já vím, Danny, mně se taky stýská a tatínkovi... strašně moc. Máme o tebe strach. Blabber je v pořádku a čeká, až se vrátíš u tebe v postýlce,“ odmlčela se na pár vteřin, aby nabrala dech. „Danny, ubližuje ti?“ S napětím čekala na odpověď.

 

„Ne, to ne. Je protivnej, ale nic mi neudělal. Dokonce mi vypral oblečení,“ zněla Dannyho odpověď a Lena cítila, že se mračí. „Ale nechce mě pustit domů,“ řekl trucovitě. Tušila, že je Klaus nablízku.

 

„Fakt? Sám od sebe? To je pokrok,“ Lena se pokusila usmát. „Neboj, Danny, půjdeš už brzy domů. Prosím tě, drž se, dělám, co můžu. Mám tě moc ráda. Zvládneš to?“

 

„Já nevím. Chci domů,“ řekl plačtivě.

 

„To by stačilo,“ slyšela, že Klaus vzal Dannymu telefon. „Kde se chceš sejít? Sice nevím, k čemu to bude, ale rád tě uvidím,“ jeho úlisný hlas maskoval jeho zvědavost.

 

„Zvol si místo, Niku,“ odpověděla pevně. „Kde bude Danny, když pojedeš pryč? Nestane se mu nic?“

 

„To není tvoje starost,“ odsekl. „Sejdeme se zítra v restauraci na Summit Boulevard vedle ZOO, dejme tomu ve tři. A krásko,“ odmlčel se a pak kladl důraz na každé slovo, „přijď sama, rozumíš?!“

 

„Ale no tak, Niku, nebuď naivní. Eric mě samotnou nepustí. Odveze mě tam a bude čekat v autě, ale tak, aby na nás viděl. Slibuju, že přijdu sama. Kde bude Danny? To JE moje starost, to mi věř.“

 

„Někde ho zamknu a už se mě neptej. Tak zítra ve tři,“ zavěsil.

 

Lena položila mobil na stůl a rozplakala se. Myslela na Dannyho hlásek, na to, jak touží jít domů. Byla šťastná, že mu nic není, tedy alespoň fyzicky. Chtěla ho sevřít v náručí a už nikdy ho nepustit.

 

Vzhlédla, když se otevřely dveře a vešel Eric. Otřela si slzy, hodila mobil do kabelky a vstala.

 

„Co se stalo? Nevydržel jsem už čekat venku,“ šel k ní a vzal ji kolem ramen.

 

„Volal mi Klaus. Sejdeme se zítra ve tři na Summit Boulevard v restauraci hned tady u ZOO,“ hlas se jí zachvěl. „Danny se na tebe ptal, stýská se mu.“

 

„Tys s ním mluvila?“ vyhrkl Eric. Pohladil ji po vlasech, když přikývla. „Panebože, jak je mu?“

 

„Byl rozrušenej, ale myslím, že fyzicky mu nic není,“ zvedla k němu oči. „Několikrát se zmínil, že chce domů. Doufám, že Nik přistoupí na můj návrh.“

 

„Nik?“ zvedl Eric překvapeně obočí.

 

„Klaus,“ opravila se Lena. „Jmenuje se Niklaus, víš? Zkusila jsem mu tak říkat, abych mu připomněla doby, kdy jsme se poznali a měli se... snad... rádi.“

 

„Aha. Půjdu s tebou,“ vedl ji ven z budovy.

 

„Chtěl, abych přišla sama,“ zastavila se venku. „Řekla jsem mu, že tam budeš čekat v autě tak, abys nás viděl, ale že si s ním přijdu promluvit sama,“ položila mu dlaň na rty, když viděla, že se chystá protestovat. „Já vím, že to je těžké, ale musím do toho jít kvůli Dannymu.“

 

Eric ji políbil do dlaně a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Nepředstavitelně těžké, lásko. Ale chápu tě. Já bych ho místo vyjednávání asi roztrhl vejpůl.“

 

„To by asi nebylo nejlepší. Tebe bych ve vězení viděla dost nerada,“ políbila ho na bradu. „Nesmíme dát najevo žádné emoce, na to on celou dobu hraje. To bude taky těžké.“

 

*

 

„Kdy pojedu domů?“ zeptal se Danny po obědě, který si dnes poprvé snědli na zadní verandě.

 

„To záleží na tvé mámě,“ zavrčel Klaus. „A už se mě na to neptej,“ posbíral nádobí a odnesl ho do myčky. „Musím teď odjet,“ oznámil, když se vrátil. „Máš dvě možnosti. Buď mi slíbíš, že nebudeš dělat blbosti jako lézt z okna a utíkat, protože by ses taky mohl přerazit a nevrátit se domů nikdy, nebo tě zavřu do sklepa. Ale je tam tma a žádné hračky,“ ukázal na Dannyho prstem. „Tak jak?“

 

„Neuteču,“ odpověděl vzdorně Danny, „ale chci vědět, kdy mě pustíš!“ zamračil se.

 

„Jak to mám vědět?! Až ti řeknu, že zítra pojedeš domů, tak to bude pravda,“ Klaus zvýšil hlas. „Ale teď to prostě nevím,“ dodal rozezleně. „Stačí?“

 

„Hm, to je pořád to samý,“ procedil Danny mezi zuby.

 

„Taky se ptáš pořád stejně. Každej den několikrát,“ vzal ho za rameno a postrčil ho dovnitř. „Tak jdem.“ Vedl ho nahoru do pokoje. „Když něco nevím, nemůžu ti to říct,“ zabručel Klaus a zavřel za Dannym dveře na klíč.

 

„Kdy se vrátíš?“ zabouchal Danny zevnitř.

 

„Asi za dvě hodiny,“ Klaus se zastavil na schodech a vrátil se ke dveřím. „Udělala by ti radost pizza k večeři?“ chvíli čekal, žádná odezva. „Stavím se pro ni po cestě domů.“

 

Danny stál u okna a pozoroval ho, jak odjíždí. Nakonec dal průchod svým citům, padl na postel a rozplakal se. Tolik se mu stýskalo. V slzách nakonec usnul.