Já tu byla první 1

„Blahopřeji, slečno, jste přijata,“ řekl muž středních let a natahoval k Martině ruku.
„Vážně? Opravdu? Myslíte to vážně,“ zajásala Martina a nadšeně ruku přijala.
„No, samozřejmě. Nebo jste si to rozmyslela a už to místo nechcete?“ otázal se muž s úsměvem.
„Ale jistě, že chci. Mockrát vám děkuji a slibuji, že udělám všechno pro to, abyste toho nikdy nelitoval.“
„No, v to doufám. A teď pojďte, zavedu vás na vaše pracoviště a představím vás vaší šéfové.“
„Dobře,“ řekla Martina a rychle začala sbírat své věci.
Muž otevřel dveře a pokynem ruky jí dával přednost.
„Ano, děkuji.“ Martina vyšla na chodbu a protože nevěděla, kam má jít, počkala až její nový zaměstnavatel zamkne kancelář a vykročí. Cestou k její kanceláři se Martina snažila zapamatovat, jaké pracoviště a jaká osoba se skrývá za tou spoustou dveří. Zabočili do jiné chodby. Martina se ohlédla po cedulce u jedněch dveří a přehlédla mladíka, který se vynořil zpoza rohu a nesl spoustu papírů. Ve chvíli, kdy se Martina otočila zpět, bylo už příliš pozdě, aby dokázala zabránit srážce. Ani nevěděla, jak přesně se to stalo, ale najednou seděla na zemi, před sebou měla na podlaze rozevřenou a vysypanou složku s životopisem, žádostí o místo a spoustou doporučeních a na hlavu se jí snášela spousta jiných dalších papírů z mladíkovy náruče.
„Sakra, kterej….“, snesla se k ní ještě i kletba. To Martinu popudilo.
„Tak helejďte se pane, kdybyste se ráčil koukat na cestu a zvlášť pokud vcházíte za roh, tak se to vůbec nemuselo stát,“ plísnila ho zatímco se přebírala tou spouští na zemi a vybírala z toho své papíry.
„A kam jste koukala vy, madam. Možná jste na vině ještě víc než já. Víte co mi dalo práce tenhle dokument zkompletovat. Teď abych to díky nějaké potrhlé ženské dělal celé znova. A vůbec, co se tu máte co potloukat po budově. Co tady chcete? Koho hledáte? Možná bych měl zavolat někoho, kdo vás tam zavede a dá pozor na to, abyste tu nezpůsobila další pohromu.“
To prohlášení rozčílilo Martinu ještě víc. Zvedla hlavu od papírů a poprvé se na mladíka podívala a chtěla něco důrazně namítnout. To, co před sebou spatřila jí však vzalo řeč. Před ní stál snad ten nejhezčí kluk jaký, kdy chodil po této zemi. Špinavě blonďaté až světle hnědé vlasy měl střižené na ježka, i když už trochu odrostlejšího, vyšší, štíhlá, sportovní postava, hluboké oči skryté za slušivými brýlemi. Mladíka sice rovněž upoutala dívčina sedící před ním na zemi, ale rozhodl se jí to pořádně osladit. Vždyť před chvíli úplně zničila jeho intenzivní dvoudenní práci.
„Tak co? Ztratila jste řeč? Koho vám mám tedy zavolat?“
„Nikoho nevolejte, Robine. Já se o ní postarám sám a slibuji, že už žádnou katastrofu nezpůsobí,“ vložil se do hovoru Martinin nadřízený.
„Je, dobrý den, pane Vysocký, omlouvám se, že jsem si vás nevšiml, ale ještě jsem si ověřoval, že mi vše souhlasí než ten projekt odevzdám paní Kalivodové. Myslím, že teď už kontrola není nutná. Děkuji, slečno, právě jste vyřešila můj problém, jestli to stihnu v pořádku v termínu odevzdat.“
„Měl jste si vše zkontrolovat v kanceláři, chodby nejsou pro tento účel dostatečně vhodné.“
„Promiňte, nerad ruším váš milý rozhovor,“ přerušil je pan Vysocký a snažil se skrýt své pobavení, „ale mám ještě nějakou práci, takže, když dovolíte doprovodím vás do vaší kanceláře. Jo, Robine, rád bych vám představil Martinu Brodinovou, vaší novou kolegyni, bude pracovat u Lidušky Strnadové.“
„Pán Bůh s námi a zlý pryč. Tahle pohroma, že bude pracovat u nás v podniku? Tak to abychom si začali všichni za včasu hledat nová místa, protože mám pocit, že je jen otázkou času, kdy přestane firma fungovat,“ neodpustil si Robin jedovatou poznámku a sehnul se k té spoušti na zemi. Martina se narovnala jako když do ní píchne.
„Kdybyste pracoval tak, abyste nemusel honit termíny a vše si zkontroloval na klidných místech, nemuselo k žádné pohromě dojít a mám vážné obavy, že s tímto vaším přístupem můžete být rád, že si to místo hledat nemusíte, protože to byste se asi žádného hned tak nedočkal.“ Robin už neměl sílu dále se touto osobou zabývat a začal sbírat svůj projekt rozprostřený po chodbě. Martina posbírala své věci a pospíchala za panem Vysockým.
Došli o dvě patra níže. Pan Vysocký vyndal ze své kapsy jedny klíče a odemkl jimi kancelář, před kterou zatím byla jen prázdná cedulka.
„Sem si můžete napsat své jméno,“ řekl a ukázal na cedulku. Kancelář byla vkusně zařízena. Stůl s počítačem, tiskárnou, telefonem a faxem, další dva pracovní stoly, regály se spoustou zatím prázdných šanonů, na jednom z regálů stálo rádio, v rohu místnosti byla kopírka. Za dveřmi byla šatní skříň a věšák.
„Můžete si tu odložit věci, zavedu vás k vaší přímý šéfový. Má kancelář hned vedle. A jen tak mimochodem. Robin má kancelář vedle vás na druhou stranu, vaše tři kanceláře jsou vzájemně propojeny, protože vzájemně hodně spolupracují, tak abyste nemuseli přecházet přes chodbu.“
„Aha. No, to mám radost. Ale co se dá dělat. Já se dokážu ovládat.“
„Tak pojďte, představím vás ještě paní Strnadové a pak vás zanechám svému osudu, ale prosím už bez pohrom,“ řekl s úsměvem a vykročil ke dveřím na jednom konci kanceláře.
Zaklepal a vešel dovnitř. Martina proklouzla za ním. Za stolem tam seděla drobná asi čtyřicetiletá žena. Vzhlédla od počítače a přes obroučky brýlí na ně pohlédla.
„Liduško, tak tohle je slečna Martina Brodinová, tvoje nová výpomoc. Ukaž jí prosím tě, vše co bude potřebovat umět. Jak jsem již měl tu čest poznat, je velice schopná a nenechá si jen tak něco líbit. Vyhlásila otevřenou válku Robinu Skalskému.“ Po těchto slovem je pan Vysocký s úsměvem opustil.
„Tak vás tady vítám slečno Brodinová, ale víte co, budeme se denně vídat a pracovat převážně spolu, tak bysme si mohli rovnou tykat ne? Já jsem Lída.“ Během svých slov odložila brýle na stůl a vstala od stolu, teď podávala Martině s úsměvem ruku. Martinu to trochu překvapilo, nečekala takové vstřícné a milé přijetí. A už vůbec ne to, že by si se svojí vedoucí rovnou tykala, ani nevěděla, jestli je to vůbec vhodné.
„Já nevím, jestli se to hodí, abych vám tykala. Přece jen jste moje nadřízená,“ přiznala se Martina ke svým pocitům
Lída jen mávla rukou nad jejími obavami.“S tím si nedělej hlavu děvče, tady si tykáme téměř všichni, já už jsem takový skoro inventář téhle firmy. A navíc, když si budeme tykat, tak se bude lépe nadávat, když se udělá nějaká chyba.“
„Tak dobře, tak já s vaším …... teda s tvým návrhem souhlasím.“
„To jsem ráda, že jsme se domluvily. Tak a teď si pojď odložit věci a trochu si ještě zabydlet svojí kancelář, později ti vysvětlím, co přesně budeš dělat a co se od tebe očekává.“ Vyšla pomali směrem do Martininy kanceláře. Martina se pousmála a vyšla za ní. Ve dveřích mezi jejich kancelářemi se Lída ještě otočila a zastavila. „A co prosím tě, měla znamenat ta poznámka Vysockýho o otevřené válce mezi tebou a Robinem?“, chtěla vědět Lída. Martina se začervenala a posunkem ruky naznačila, že to nestojí za řeč a že o tom mluvit nechce. Lidka se však nedala tak snadno odbít. Martina jí tedy nakonec vylíčila předešlé události. Její novou vedoucí to velice pobavilo a chvíli jí trvalo než popadla dech, jak se vytrvale smála. „No, děvče, to sis opravdu dovolila dost. Robin se chová dost samolibě a povýšeně. Dost si o sobě myslí. Možná za to může jeho hezký zevnějšek, který upoutává slečny a ženy skoro všech věkových kategorií. Myslí si, že je nepostradatelný, neodolatelný a jedinečný. A málokdo mu tady něco řekne. Ne, že by se ho báli nebo z něj měli respekt, ale proto, že jim prostě nestojí za to se takovým floutkem zabývat. Každý tady ví, jaký je a každý ho tak bere. Ale ty jsi první, kdo mu něco řekl a nebral si moc servítky. Budeš to teď mít docela těžké. Ještě jsem ti totiž neřekla, že s Robinem budeš spolupracovat možná ještě víc než se mnou.“ Lída se už úplně přesunula do Martininy kanceláře.
„To snad ne. Tak si rovnou můžu hledat novou práci. S takovým hejskem to tu stejně dlouho nevydržím. A nevěřím tomu, že bysme spolu mohli normálně spolupracovat po tom, co se stalo.“ Martina z toho byla docela překvapená. Doufala, že se s tím člověkem bude potkávat, co možná nejméně. Pověsila si bundu na věšák a kabelku odložila do skříně. Pak se sesunula na židli a trošku zasněně se zadívala z okna.
„Jak funguje počítač, kopírka, fax, varná konvice a tiskárna to asi víš, to ti asi nemusím nijak vysvětlovat, ne?“, otázala se Lída Martiny. Nedostala však žádnou odpověď. Otočila se proto k Martině a zjistila, že ta zasněně hledí z okna. Zatleskala rukama, aby na sebe upoutala pozornost a vytrhla Martinu ze zamyšlení. Martina trhla hlavou a omluvně se usmála. „Promiň, říkala jsi něco? Trochu jsem se zamyslela. Promiň.“ „Ptala jsem se, jestli ti musím vysvětlovat, jak funguje výpočetní technika a varná konvice nebo jestli to umíš ovládat. Ale teď by mě spíše zajímalo, kdo nebo co se ti honilo hlavou. Tiskárna s kopírkou to tuším nebyly.“ „Ne, to nebyly. To máš pravdu.“ „Asi nějaký tvůj milý, viď? Už jsi mu dala vědět, že jsi byla přijatá? Klidně mu zavolej.“ „Žádného milého nemám. Jsou jen tři lidé, na kterých mi záleží a kterým bych dala vědět, že se mi podařilo to místo získat. A to je můj mladší bráška, ale ten je teď ve škole, takže mu to řeknu až odpoledne. A pak babička s dědou a ty dopoledne taky na telefonu moc nazastihnu. Ty jen brzy po ránu a pak až kolem oběda, takže mám ještě čas. Určitě jim pak dám vědět.“ „Tak co tedy znamenal ten záhadný zasněný úsměv?“ „Nic. Jen jsem přemýšlela, že Robin, je opravdu moc hezký kluk. Když jsem ho na té chodbě viděla úplně mi došly slova. Jestli je pyšný na svůj zevnějšek, tak má opravdu na co. Jen je škoda, že je to takový tupec. Hned jak na mě pak promluvil do mě vjel takový vztek, že ať se mi líbí sebevíc, tak jsem mu to musela řádně vysvětlit. Ale je to škoda. Jinak by se mi opravdu líbil.“ „Ale, ale. Tady se nám někdo zakoukal na našeho Seladona. Tak to tě musím děvče trochu přibrzdit. Robin sice zadaný není. Ne nijak oficiálně, ale máme tady jednu kolegyni, která si ho velice ráda přivlastňuje a ráda by ho ulovila, ale zatím se jí to nijak nepodařilo. Ale do zelí si rozhodně nenechá lézt“, varovala jí Lída. „Neboj se něco podobného nemám v úmyslu,“ ujistila jí Martina. „No, jsem zvědavá, jak dlouho ti tohle přesvědčení vydrží, podle toho tvého pohledu, když o něm mluvíš a tom zasněném úsměvu před chvílí si myslím, že ti to přesvědčení dlouho nevydrží. Dávám vám měsíc.Tak a teď už pracovně.“ Začala Martině pomalu vysvětlovat, co bude její pracovní náplň. Její každodenní povinnosti. Kdy má hlídat jaké termíny a plány. A protože nebylo ještě tolik hodin byl zatím i čas přihlásit Martině oběd. Dokonce jí domluvila, že se jí ujmout téměř stejně staré kolegyně a ty jí dovedou na oběd a řeknou jí jak to tam všechno funguje. Lída došla s Martinou do skladu, aby si tam nafasovala tužky, propisky, papíry, sešívačku a všechno, co bude ke své práci potřebovat. Rovnou jí tam představila kolegům, kteří měli sklad na starosti. Ke skladu ještě patřila i malá podniková prodejnička. Když se vrátili zpět, nechala Lída Martinu, aby si sama uspořádala věci ve své kanceláři. Aby si utřela prach, rozmístila věci do šuflíků a skříněk, porovnala všechny šanony a desky, odbornou literaturou. Když byla Martina zabydlená, uvařila si kafe do hrnečku půjčeného od Lídy a sedla si do křesla. Zapnula PC. Neměla dosud přihlašovací údaje, ale Lidka slíbila, že hned zavolá informatikům, aby to přišli napravit. Než se tak však stane, měla Martina chvilku času. Znovu se z křesla zadívala z okna. Budova firmy byla postavená na mírném kopci na okraji města, takže odsud byl opravdu krásný výhled na město pod nimi.Výhled však Martinu zrovna teď moc nezajímal. Do myšlenek se jí opět dostal její samolibý kolega. „Je opravdu moc hezký, škoda, že jsme se nepotkali jinde a za jiných okolností, škoda, že jsem se před ním nemohla uvést lépe. Ale co? Stejně bych ho nezaujala. A i kdyby, tak by ho to brzy přešlo až by poznal moje rodinné poměry. Ale opavdu se mi líbí,“ mluvila Martina sama k sobě v duchu. Ze zamyšlení jí však po chvilce vyrušilo zaklepání na dveře. Martina se otočila ke dvřím a čekala, kdo vejde. Do místnosti vešel muž tak kolem pětatřiceti let. „Ahoj, já jsem Petr, správce sítě, přišel jsem vám udělat něco s tím počítačem.“ „Aha, tak jo. Pojďte dál. A jen tak mimochodem, já jsem Martina.“ „Dobře. Nebudem si tykat?“, navrhl Petr. Martina si pomalu začala zvykat na to, že v tomto podniku si asi opravdu všichni vzájemně tykají. „Dobře, proč ne.“ Souhlasila Martina a podala si s Petrem ruku. Pak už nechala Petra pracovat, jen občas mu odpověděla na nějaký dotaz, který Petr měl ohledně programů a počítačů. Asi po hodině Petr odešel.
Kolem půl dvanáct se ozvalo zaklepání na dveře, Martina vyzvala osobu stojící na chodbě, aby vešla. Do místnosti vešla droboučká dívčina.
„Ahoj, já jsem Terka. Liduška mi říkala, že by si s námi šla na oběd, tak jsem pro tebe přišla a po obědě bych s tebou prošla kanceláře, abych ti to tu ukázala a představila tě. Tak jestli chceš jít na ten oběd, tak můžeme jít.“
„Dobře. Fajn. Jo, já jsem Martina,“ představila se a podávala Terce ruku.
„Budu s sebou něco potřebovat?“
„No, kromě chuti k jídlu, nic.“
„Tak ta mi nikdy nechybí,“ odvětila Martina a vyšla za Terkou na chodbu.
V jídelně bylo v tuto dobu docela rušno. Martina koutkem oka zahlédla, že u jednoho stolu sedí Robin. Když postřehl, že vstoupila do jídelny Martina, vstal na svém místě a všem hlasitě oznámil:
„Pozor, pozor, hlášení místního rozhlasu. Právě vešla do místnosti Tornádo Lou, zůstaňte všichni sedět na svých místech ani se nehýbejte, pokud to půjde raději ani nedýchejte, dokud tato zmiňovaná pohroma nezmizí, nebo se aspoň neusadí. Je to ve vašem zájmu. Konec hlášení.“ Po tomto prohlášení se zase posadil. Martina zůstala s úžasem stát ve dveřích.
„Dobrý den, pane Čumím nevím kam. Je mi naprosto jasné, proč zůstáváte sedět na svém místě dokud všichni z jídelny neodejdou. Zřejmě vám je jasné, že pokud byste si na poslední chvíli kontroloval váš talíř než jej odevzdáte, mohlo by se vám stát, že zase do někoho narazíte a ten dotyčný by vám mohl umazat váš šlechtěný zevnějšek zbytky z vašeho talíře. A pokud byste pokaždé upustil talíř, asi byste podnik rychle zruinoval na spotřebě talířů.“ To Robin opravdu nečekal, v obličeji zrudl, prudce vstal od stolu a chtěl rázně opustit místnost. Bohužel si neuvědomil, že dneska byla k obědu omáčka, kterou výjimečně nedojedl a která opravdu skončila na jeho košili. Martina se rychle otočila zády, aby neviděl její úsměv. Lidé kolem opravdu netušili, co se děje, ale dobře se tím bavili. Jen jedné slečně v místnosti to tak zábavné nepřišlo. Byla to atraktivní černovláska, vysoká štíhlá s líbivou a pečlivě namalovanou tváří. Oblečená podle poslední módy. S nevolí sledovala slovní přestřelku mezi Robinem, kterého se ho už hezky dlouhou dobu snažila získat pro sebe a mezi nějakou novou „sokyní“, jak jí sama pro sebe hned označila. Bylo jí hned jasné, že pro ní bude nebezpečná. Kdyby Robina nijak nezaujala, nevyvolal by před chvílí takovouto slovní potyčku. „Budu muset nasadil silnější zbraně,“ pomyslela si a s nepříjemným výrazem sledovala Martinu, jak si bere talíř s obědem a dává si ho na tác.
Martina a Terka si sedly k jednomu stolu, kde už ji místo držela dívka podobného věku jako Martina. Byla to Katka, která seděla s Terkou v kanceláři. Martina s Katkou se vzájemně představily. Během oběda si všechny holky společně povídaly a trochu se spolu seznámily. Domluvily se, že budou každý den Terka s Katkou Martinu vyzvedávat na oběd. Měly stejně cestu do jídelny kolem její kanceláře. Po obědě se všechny rozešly po své práci. Martina zaskočila do kanceláře za Lídou. Ta na obědy do podnikové jídelny nechodila. Vařila si doma a do práce si nosila jídlo v kastrůlku. Lída však pro Martinu zatím neměla nachystaného. Martina proto zavolala Terce, jestli by jí zatím nemohla provést po kancelářích a představit jí, jak jí před obědem slibovala. Terka si pro ní přišla do pěti minut. Vyšly až do posledního patra, aby to vzaly postupně a na nic nezapomněly. V každé kanceláři Martinu vlídně přivítali a popřáli jí, aby se jí ve firmě líbilo a popřáli jí štěstí. Když se dostaly až ke kanceláři Robina, Martina se trochu zarazila a z hluboka se nadechla. Terka se na ní povzbudivě usmála. Už samozřejmě věděla, co se stalo ráno a proč ta otevřená slovní válka na obědě. Když Martina kývla, jako že už je to dobré, Terka otevřela dveře. V kanceláři však seděl jen mladík, kterého Martina zatím neviděla. Otočil se na židli, aby se podíval, kdo vešel. Na tváři se mu hned rozlil úsměv. „Ahoj Terko, řekl bych, že nám vedeš naší novou kolegyňku, která si dovolila zpražit našeho pana Neomylného, co?“ „Ahoj Jirko, máš pravdu, vedu ti představit Martinu Brodinovou. Je to opravdu ta, co vyhlásila válku Robinovi a jako jediná si konečně dovolila mu něco hezky od plic říct. On už si o to hezky dlouho koledoval. A ne že jí to budeš pořád předhazovat a zlobit jí s tím. Marti, kdyby tě tady Jirka pošťuchoval, tak mi řekni a já mu večír nedám najíst,“ otočila se Terka od Jirky k Martině. Martina na ní zůstala nechápavě koukat. „My jsme totiž manželé, víš“, vysvětlovala hned Martině svojí poslední větu. „Ach, to jsem netušila. A s tím Robinem mě to opravdu hrozně moc mrzí, neudělala jsem to schválně. Je sice pravda, že to byla dost i moje vina a že jsem se mu ani jednou neomluvila, ale když jsem si vyslechla ten jeho monolog, tak do mě vjel takový vztek, že jsem se prostě neudržela a musela jsem mu hned pěkně od plic vysvětlit, co si o něm myslím. Ale opravdu jsem nechtěla a za normálních okolností bych se omluvila. Ale jeho vina to byla taky. Opravdu jsem vám něco zničila? Nemohla bych to nějak napravit? Ještě nemám žádné vlastní úkoly, mohla bych vám s tím nějak pomoct. Opravdu mě to mrzí, to jsem nechtěla.“ „Prosím tě, neomlouvej se pořád. To je jasné, že jsi to neudělala schválně. A s Robinem si nedělej strarosti, on to zkousne a hlavně to potřebuje. Měl by mít u sebe někoho, kdo ho dokáže usadit, když mu začne narůstat hřebínek,“ uklidňoval jí Jirka. „A s tou pomocí, to se budeš muset zeptat Robina, já o tom nic nevím, jen mu občas s něčím vypomůžu, jinak mám dost své práce. Zrovna je u naší šéfový, tak se ho zkus za chvíli zeptat.“ Martina si zničeně povzdechla. „Dobře, tak já to zkusím za chvíli. Opravdu bych to ráda odčinila.“ „A neboj, já tady budu taky, kdyby zase měl nějaké poučné přednášky,“ usmál se na ní ještě Jirka. Martina pak prošla spojovacími dveřmi do své kancelářa a Terka vyšla dveřmi na chodbu a rovněž se vrátila do své kanceláře. Martina se znovu stavila za Lídou, jestli už něco pro ní našla. Tentokrát byla úspěšnější. Potřebovala pozakládat nějaké smlouvy a dokumenty do šanonů. Martině práce zabrala necelou třičtvrtě hodinu. Pak jí zase Lidka propustila do své kanceláře. Ve vedlejší kanceláři slyšela dva hlasy, z toho si odvodila, že Robin už asi u sebe bude. Rozhodla se, že mu nabídne svou pomoct s kompletací toho jeho projektu. Zlehka zaklepala na kancelář Jirky a Robina. Chvíli váhala než vejde dovnitř. Slyšela, že Robin už dvakrát říkal „dále“. Zhluboka se nadechla, vzala za kliku a chtěla otevřít dveře.
Než to však stihla udělat, otevřel je z druhé strany Robin.
„No, nazdar, nejen, že je neschopná, ale ještě i hluchá. Co chcete, slečno?“ Martina opatrně vkročila dovnitř. Usmála se na Jirku, který jí úsměv od svého stolu oplatil.
„Já jsem jen Martina, prosím. A přišla jsem zakopat válečnou sekeru. Nepotřebujete pomoc s kompletací toho vašeho projektu?“
„Ne, nepotřebuju. Nezájem. Ještě něco,“ odsekl Robin.
„Ne, nic. Tak promiňte. Ahoj Jirko.“ Martina se otočila a zmizela ve své kanceláři.
„Robine, nezbláznil ses náhodou? Ona to myslela dobře a vážně. A moc dobře víš, že pomoct opravdu potřebuješ. Oba dva už to tady dáváme dohromady několik hodin a asi ještě několik hodin budeme. Její pomoc by nám opravdu pomohla. Nevím, co je špatného na tom být za dobře s takovouhle fantastickou holkou. Mě připadá skvělá a kouzelná. Nebýt ženatý, tak bych věděl, co teď dělat,“ vyčinil Robinovi Jirka.
„To je právě to. Kdyby nebyla tak fantastická a skvělá a kouzelná, jak ty říkáš, bylo by vše jednodušší.“
„Jo, takhle ono to je. No, já netušil, že je to tak vážný.“
„O čem to mluvíš, prosím tě.“
„Kdo? Já? No já si jen nahlas opakuji to, co jsi mi právě přiznal.
„A můžu vědět, co jsem ti právě přiznal?“ chtěl vědět Jirka.
„Kamaráde, ty v tom lítáš až po uši.“
„Co to meleš, prosím tě? To chceš jako říct, že jsem se do ní zamiloval?“
„A zkus to popřít.“
„No, to víš, že ne. Taková blbost.“ Robin si sedl za stůl a zničeně si podepřel hlavu rukama.
„Líbí se mi, jak se mnou mluví. Řekne všechno na rovinu pěkně od plic. Je úžasná. Sakra, Jirko, máš pravdu. Zamiloval jsem se do ní. Je mi však jasné, že po tom všem, mě asi ani vidět nemusí.“
„No, jsem rád, že máme jasno. Kdyby tě nechtěla vidět, nepřišla by ti nabídnout tykání a svou pomoc. Můžeš to začít napravovat tím, že přijmeš její pomoc. A jestli chceš, mám nějakou práci nahoře na zasedačce.“
„Asi máš pravdu. Jdu se omluvit.“
Když se Martina vrátila do své kanceláře, zrovna jí zvonil mobilní telefon.
„Ahoj Hani, copak se děje?“
Robin vešel do Martininy kanceláře. Právě s někým telefonovala. Robin chtěl odejít a vrátit se později, ale obsah hovoru upoutal jeho pozornost.
„Hani, prosím tě, neříkej to Šimonovi, on by to asi už nezvládl. Já si něco vymyslím, něco mu už řeknu. Jestli k tobě přijde, půjč mu prosím peníze na vlak a pošli ho do Ježený. Nechci aby teď šel domů a aby ho zase viděl.“ Chvíli bylo ticho, jak mluvil někdo na druhém konci linky.
„Já vím, že můj skvělý bráška to dokáže. Je mu dvanáct a už kolikrát jel sám. Já tam přijedu hned, jak to bude možné. Hani, já tyhle situace tak moc nesnáším, tak nerada je řeším, já už si s tím vážně nevím rady. Já se asi vážně brzy zblázním. To přece nejde takhle dál.“
Robin měl pocit, že opravdu není nutné, aby to slyšel, ale velmi ho zajímalo, co z té veselé a energické holky, udělalo tu hromádku neštěstí, kterou právě viděl před sebou. Chtěl odejít, ale všiml si že položila sluchátko a hlavu má složenou na rukách na stole. Věděl, že pro ní teď bude lepší být v něčí společnosti, aby neměla čas se podávat tomu, co se jí přihodilo. Znovu zaklepal. Martina rychle narovnala hlavu, setřela slzy a otočila se k němu.
„Ahoj. Stalo se něco?“ Martina jen zavrtěla hlavou. Robin jí nechtěl nutit mluvit.
„Dobře. Já se přišel omluvit za to před chvílí. Já jsem Robin,“ řekl a podával jí ruku.
Martina se na něj usmála a ruku přijala.
„Martina.“ Chtěla svou ruku vyprostit, ale Robin jí ještě podržel ve své.
„Tykání? Pusu na to?“ zeptal se Robin a měl v plánu jí jen letmo políbit, třeba i jen na tvář, jak se to občas dělá.
„Dobře,“ souhlasila Martina, vstala ze židle a naklonila se k němu. Robin se k ní sklonil a lehce se dotkl svými rty jejích. Malinko se odtáhl a čekal, co se bude dít. Martina přesunula svoje ruce a objala ho kolem krku. Robin si jí k sobě blíže přitáhl a objal ji v pase. Znovu k ní sklonil hlavu a ještě jednou jí políbil. Tentokrát však hlouběji a vášnivěji. Ozvalo se bouchnutí dveří u Robina v kanceláři. To jak Jirka odcházel z kanceláře pryč. Martina se k němu lehce přitiskla, potřeboval teď chvilku na to, aby se vzpamatovala ze svého telefonátu i z toho, co následovalo. Robin jí sevřel v náručí.
„Já jsem ti lhal,“ řekl jí do vlasů. Martina se od něj odtáhla a nechápavě se na něj dívala.
„Já s tím projektem opravdu potřebuju pomoct. A to dost nutně. Budu opravdu moc rád, pokud mi s tím pomůžeš. Aspoň trochu, tedy, jestli ještě chceš a můžeš.“
„Jistě, to víš, že jo. Vždyť to byla i moje chyba. Já taky nekoukala na cestu. Tak pojď, ať to máme brzy v pořádku.“ Martina zmizela v Robinově kanceláři a on za ní chvilku jen nevěřícně koukal. Před chvilkou byla ještě to nejdepresivněji působící stvoření a teď je zase plná života. Nechápal, že pro někoho mohou být problémy jiných lidí přednější než jejich vlastní. A znovu zatoužil dozvědět se, co tuhle holku, může tak moc trápit.